9788024292021

jedna KATAPULT Bel

Doma se traduje, že když táta zjistil, že čekají holku, chtěl mě pojmenovat Joy, což znamená radost. Máma trvala na Isabele, jelikož jména světců se jí už osvědčila, ale protože jsem nedokázala vyslovit hlásku S, zkrátili to na Bella. Já však na tuhle podobu svého jména odmítala slyšet, a tak mi nakonec říkají Bel, což moc hezky dokládá, že z kompromisu nakonec nemá radost nikdo ze zúčastněných.

V jedné věci měl táta pravdu – nejsem úplně trudnomyslná.

Jako většina lidí i já mám věci, které mi dělají radost – třeba sýry, pocit, kdy mám pravdu, nebo ty nádherné vzácné chvilky, když se mi podaří dobře načasovaný stěr. Pak jsou tu věci, které fakt ráda nemám. Co je na předních příčkách druhého seznamu? Týmové sporty, dotazy ohledně mé budoucnosti a pak taky ten neurčitý trýznivý pocit, že jsem na něco hrozně důležitého zapomněla.

„Páni, úplně mi vypadlo, že se dneska odevzdávají katapulty,“ prohlásí Jamie a shlédne z našeho vyvýšeného místa na školním dvoře na své království pod námi. „První letošní projekt, ach!“ rozplývá se. „Všichni nováčci, co začali s fyzikou, cvrlikají jako vystrašená ptáčátka… jsou k sežrání,“ pokračuje sama pro sebe a pastelově modrými nehty bubnuje o plechovku ochucené perlivé vody LaCroix. „Kde máš vlastně ten svůj?“

Hmm. Sakra.

No dobře, já vím, že se o tom projektu dost pravděpodobně (určitě) psalo v sylabu, ale na mou obranu, minulý týden se odevzdávala dlouhatánská esej z angličtiny, dneska odpoledne mě čeká test ze statistiky a taky skupinový projekt na občanku. A vůbec, nemůžu za to, že mám tak špatné vnímání času. Copak neexistuje asi milion různých vědeckých článků o škodlivém vlivu akademického stresu na teenagery nebo tak něco? Vsadila bych se, že kdybych si dala záležet, našla bych jich alespoň tucet. (Ani mě nehne, ale určitě na tom něco bude, no ne?)

„Isabelo Maierová,“ pustí se do mě Jamie, která je bohužel pořád vedle mě a není jen součástí těch hrozivých představ, které mě přepadly. „Tvoje mlčení je dost podezřelé.“

„Ehm,“ vysoukám ze sebe chytře.

Spoiler: katapult s sebou nemám. V první řadě proto, že žádný neexistuje, a taky proto, že se za posledních třicet vteřin nestal žádný zázrak. Kdyby moje máma slyšela, jaká spousta nadávek (které mi aktuálně ani trochu nepomůžou) se mi honí hlavou, pokřižovala by se a zeptala se mě, kde jako rodič selhala. (Nápověda: to je jen rétorická otázka.)

„Haló?“ zavolá Jamie a zamává mi rukou před obličejem. „Bel?“

„Přemýšlím,“ odpovím a pohlédnu na displej svého telefonu.

Uf. Hodina začíná za patnáct minut.

„Výborně,“ prohlásí Jamie pochybovačně. „To je slibný začátek.“

Stejně jako každá holka, které už od šesti let říkají, že mluví jako dospělá, i Jamie Howardová se chce stát právničkou. Její představy o budoucí kariéře zahrnují nošení dobře padnoucích dámských kostýmků, zatímco někde na Manhattanu, v rohové kanceláři obložené kapradinami, štěká příkazy po stážistech. Jamie je ten typ holky, která po školním kampusu kráčí svižným

krokem, kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty, prakticky převálcuje a čemukoliv, co jí přijde srandovní, se směje až moc nahlas. Od chvíle, kdy mě před šesti týdny dostala na starost jako nováčka, jsem se naštěstí jedním z jejích projektů stala i já.

„Nemáš něco jako…“ Hmm. „Lepicí pásku?“ zeptám se optimisticky.

„Cože?“ odvětí Jamie.

„Lepicí pásku,“ zopakuju. „Nemáš. Nějakou. Lepicí. Pásku?“

„Bel, já tě slyším,“ ujistí mě, „a i když ses mě na názor neptala, musím ti říct, že pochybuju, že by ti jakékoliv množství lepicí pásky dokázalo pomoct postavit katapult, na který jsi evidentně zapomněla.“

„Údajně,“ opravím ji. „Údajně zapomněla. Takže nemáš?“

„Jasně že ne. Kdo nosí po kapsách lepicí pásku?“

„Někdo by se určitě našel,“ řeknu a šátrám po batohu, který moje bezstarostnější já hodilo pod stůl. „Nenosíváš s sebou mini sešívačku?“

„Samozřejmě,“ odfrkne si Jamie, „ale jelikož v současnosti nepracuju na poště ani nechodím do školky, lepicí pásku nevyužiju.“

„Nepomáháš,“ sdělím jí.

„Ani se o to nesnažím,“ odpoví bez uzardění. „Uvědomuješ si, že tenhle projekt představuje asi půlku hodnocení za celý semestr, že? Jestli dostaneš nula bodů, jak budu vypadat?“

„Teď už mi nepomáháš vůbec,“ řeknu jí. „Řeším tady krizi, tak by ses mohla snažit mě trochu povzbudit.“

„Jo, promiň. Jestli dostaneš nula bodů, jak budu vypadat!“ zanotuje.

Paráda.

Musím přiznat, že i já jsem si původně myslela, že se o mě Jamie zajímá jen proto, že všechny své mimostudijní aktivity bere hrozně vážně a dělá je na sto procent (nebo spíš na sto padesát). Není mi

tak úplně jasné, proč by se někdo, kdo si brousí zuby na pronášení závěrečné řeči, kamarádil s někým, kdo ani nevlastní diář, tedy pokud není motivací odškrtnout si něco ze seznamu. Ale Jamie nevynechá jediný den, aby se ujistila, že jsem v pohodě, takže si myslím, že se náš ryze profesionální vztah někde mezi vzájemným sledováním na Instagramu první den, kdy jsem nastoupila, a pečením sušenek s její babičkou minulý víkend posunul do roviny přátelství.

„Dobře, hmm, ne že by to něco měnilo,“ řeknu a můj mozek zařazuje zpátečku a hledá jiné řešení, „ale už nechci pásku. Chci tu krabičku.“

Jamie se na mě nechápavě podívá.

„Takovou tu plastovou věc, do které se páska strká?“ zkouším to.

Nic. Nikdo není doma.

„Tak fajn,“ povzdechnu si, „mám patnáct minut, abych něco vymyslela, takže nemám čas ti to vysvětlovat. Mohla bys mi prosím pomoct?“

„Pochybuju,“ odpoví. „Třeba ji budou mít na sekretariátu?“

No jasně. Dnes ráno jsem jen tak tak přežila výslech na téma, jestli jsem si už domluvila schůzku se svým kariérním poradcem, a to poslední, co teď potřebuju, je začít odpoledne návštěvou osazenstva sekretariátu proslulé Essexské akademie umění, vědy a techniky. Cítila jsem z nich podezřívavost, což mi přišlo nefér. Lhala jsem jen v několika málo bodech. Mohlo to být mnohem horší.

Když se nad tím zamyslím, mám na výběr tohle, nebo přednášku mé matky…

„Ach jo,“ povzdechnu si, otočím se a vyrazím na sekretariát.

„Hodně štěstí!“ volá za mnou Jamie.

Jo. Štěstí je to poslední, co v té rovnici ještě chybělo.

V mé staré škole, která upřímně nebyla žádné terno, se nikdo nezajímal, kdo už byl u závěrečných zkoušek SAT, na jaké se

zaměřuje předměty, a už vůbec nebudu zmiňovat přihlášky na vysokou. Na Branfordu byly asi čtyři pokročilé semináře, a vy jste buď byli chytří a chodili na ně (jako můj prostřední bratr Gabe), nebo jste školu měli na háku, celý den jste proflákali a jen čekali na baseballový trénink (jako můj nejstarší brácha Luke).

Ale tahle škola je něco jako divná laborka, kde pěstují budoucí ředitele startupů. Sherman Oaks je soukromá škola – máma na tom trvala – a i když je od mého bývalého působiště Van Nuys vzdálená jen asi patnáct kilometrů, je to jako nebe a dudy. Když projíždíte po dálnici 405 v Los Angeles Valley, téměř cítíte, jak se mění výše průměrného příjmu.

Takže nejsem z návštěvy místního velitelství vůbec odvázaná. Naštěstí mi po pár krocích zavibruje telefon.

Jamie: přišla lora

Jamie: prý máš zkusit knihovnu?

To je dobrý nápad, když vezmu v úvahu, že knihovna je v budově hned vedle. Viva Lora! Změním směr a vklouznu do knihovny. I přesto, že jsem nadávala a zřejmě se taky rouhala, hvězdy mi dnes přály. Hlavní knihovnice právě někomu pomáhá pochopit nuance Deweyho desetinné soustavy, takže ze stolu popadnu lepicí pásku a na útěku z místa činu se snažím vypadat co možná nejnenápadněji.

Kousek od centrálního nádvoří se zastavím a zamyslím se.

Tak, mám deset minut, s čím můžu pracovat? Mám propisku, bezva. To je vlastně docela zázrak. Taky gumičku. A lahev na vodu.

Hmm, mám nápad.

„Ještě to budeš?“ zeptám se kluka, který prochází kolem. Vyděšeně ke mně vzhlédne. Asi to bude prvák.

„Tohle?“ řekne a zvedne plastovou lahev, kterou právě dopil.

Byť na tuhle školu chodím jenom tři týdny, pořád jsem

ve čtvrťáku, a tak povýšeně přikývnu. „Používat plasty na jedno použití je extrémně nezodpovědné,“ poučím ho, protože přesně takové věci na místní lidi platí. Brnká to na tu správnou strunu. „No, já ehm… Recykluju.“

Pokud sbírání plastových lahví není jeho koníček, měl by mi ji dát. Pomalu mi ji podá a přitom se tváří, jako by se bál, že ho kousnu.

„Díky,“ řeknu a zamířím ke kontejnerům na tříděný odpad, z toho na plasty vytáhnu další dvě lahve, odšroubuju je a doufám, že na mě ten prvák nekouká. Vím, že je to nechutné, ale máma je zdravotní sestra na pohotovosti, a tak mě zásobuje dezinfekcí na ruce.

Se čtyřmi plastovými víčky v ruce udělám krok dozadu a do někoho vrazím.

„Bacha,“ řekne ten někdo.

Jmenuje se Teo Luna. Nejradši bych jeho jméno neznala, ale to nejde, když jsou do něj všechny místní holky zabouchnuté.

Doufat, že Teo jejich lásku opětuje, je asi jako doufat, že vás vezmou na Stanford. Teo je totiž nechutně zazobaný, jeho táta je velké zvíře v nějaké technologické firmě. Snad byste si nemysleli, že v téhle škole plné mutantů budou mít normálního krále maturitního plesu, který pije proteinové shakey, má vyrýsované břišáky a zářivý úsměv jako můj brácha Luke. Tady jsou holky celé pryč z někoho, kdo přebíhá z jednoho pokročilého semináře do druhého a vypadá na to, že se stal veganem kvůli životnímu prostředí.

Jo, Teo Luna je kapitánem asi tuctu vědeckých týmů, které vyhrávají v soutěžích, a má parádní lokny, které doplňují jeho celoroční opálení. Nedá se popřít, že je svým způsobem přitažlivý. Je to hipster. Na mě je ale trochu moc arogantní.

„Omlouvám se, milostpane,“ zahraju si na Olivera Twista poté, co jsem do něj plnou parou vrazila. Teo se zamračí a upraví

si fotbalový dres s logem školy, který má výjimečně na sobě namísto své typické košile s límečkem. Udělám pukrle.

„Oookaaayyy,“ protáhne záměrně, obrátí oči v sloup a otočí se. Bleh. Nazdar.

Sedm minut. Osm? Dobře, spíš pět. Lepicí páska v krabičce, co jsem štípla v knihovně, už málem došla, a tak zbytek odroluju, v duchu se omluvím Essexské akademii za svůj opovrženíhodný prohřešek vůči místnímu recyklačnímu programu, omotám kolem prázdného kotoučku gumičku a kousek plastu ulomím, aby držela, kde má. Po chvíli hraní s plastovým víčkem od propisky a o několik víček později mám cosi, co vzdáleně připomíná kachnu na kulatých nožičkách. Základna můj výtvor udrží na místě a gumička bude sloužit jako katapult. Je to spíš miniatura katapultu, ale zadání velikost nespecifikovalo. Stačí, když bude fungovat. Mám čas ho vyzkoušet?

Zazvoní, takže ne. Nezbývá než se pomodlit.

(I když tím bych docela určitě potěšila mámu.)

Jamie: tak co?? seš v háji??

Bel: ještě ne, mon ami

Bel: ještě ne

TEO U

ž zase katapulty. I když jsme na fyzice vloni dělali i zajímavější

projekty, pořád to bylo lepší než cokoliv, co jsme dělali na ostatní semináře. Mnohem radši něco od základu vyrobím, než abych psal

rekonstrukční literární analýzu, což je přesně ten důvod, proč jsem si jako první z pokročilých seminářů ve čtvrťáku zapsal fyziku.

A ty dva týdny, co jsme na stavbu katapultu dostali, jsem ani nepotřeboval. Ale musel jsem dostát vysokým očekáváním, která na mě ve škole kladou. Pro mě je důležitý každý detail, a tak jsem si dal záležet, abych si to A+ zasloužil. Tyhle nové katapulty… no. Nechci nikoho shazovat, ale jsou to břídilové. Myslím, že katapult toho třeťáka, co šel kolem, byl z osmdesáti procent z roliček od papírových utěrek a ze zbylých dvaceti ho držela pohromadě jen síla vůle.

Tragédi. Jestli fakt budu muset tento týden vybrat do týmu někoho nového, chci alespoň někoho, kdo je schopný navrhnout něco zajímavého. Ale jak to tak vypadá…

Ze zamyšlení mě vytrhne zavibrování mobilu v kapse.

Dash: vidíš to?

Jako vždycky sedí o čtyři židle dál, ale jestli si chce psát, klidně. Rozhlédnu se kolem, ale není mi jasné, co má na mysli.

Teo: co mám vidět?

„Luno,“ řekne Mac, náš učitel fyziky, a já v duchu zaúpím. Když do fyzikální laborky náhodou zabloudí zástupce ředitele, říkáme mu pan MacIntosh, ale mám pocit, že když ho oslovujeme jménem vynálezce Applu, hrozně se tím baví. Mně to tak srandovní nepřipadá, ale po třech letech, které jsme spolu strávili v robotickém týmu, už jsem vůči čemukoliv, co Macovi přijde legrační, v podstatě imunní. Asi tak 87 procent jeho vtípků jsou slovní hříčky.

„Musím připomínat, že v hodinách jsou telefony zakázané?“ zeptá se a pozvedne obočí. „Schovej ho.“

Střelím pohledem po Dashovi, ale ten jen pokrčí rameny. Chovej se slušně, naznačí ústy.

Někdy ho fakt nesnáším.

„Tak, dnes budeme pokračovat v kinematice,“ řekne Mac a promítne na tabuli displej svého iPadu, ve kterém má nachystané první cvičení. Macovou oblíbenou učební pomůckou je kreslená postavička jménem Chad, která moc ráda trápí své přátele, třeba jim z věžáků pouští na hlavu kovadliny. Naším úkolem je spočítat fyzikální veličiny, ale podle mě by Chadovi víc prospěla terapie. Bude mít nějaká nevyřešená traumata z dětství.

Dnes Chad na někoho hodil míč – rychlost, dráha, čas. Je to jenom zahřívací cvičení. Začnu na papír škrábat příslušnou rovnici asi s takovým nadšením, s jakým si zavazuju tkaničky.

„Teo,“ sykne na mě Dash a hodí mi na hlavu papírovou kouli. „Hej, Teo!“

Ignoruju ho. Dash se ve skutečnosti jmenuje Dariush, ale v první třídě jsme na to nikdo neměli trpělivost a dali jsme mu přezdívku. Docela ho vystihuje, evokuje mi to něco zbrklého, co je na půl cesty. Jako když předbíháte ve frontě na oběd. Nebo nedokončíte větu. Dash jen zabírá místo, otravuje mě v hodinách a pomalu ze mě vysává vůli žít.

„Ma-te-o,“ řekne s dlaněmi přiloženými k ústům. „Teo. Hej!“

„Dashi, Ježíši, přestaň.“

„Hotovo, Luno?“ zvolá Mac a já zvednu hlavu. „Výborně! Napiš nám to na tabuli,“ řekne, pokývne bradou za sebe a spiklenecky na mě mrkne, jako by to byl trest, o kterém víme jen my dva. Nejradši bych mu řekl, že mít za kamaráda Dashe jako trest úplně stačí.

Když se postavím, Dash na někoho ukáže. Jamie Howardová? Mračí se na papír před sebou a vypadá ztraceně. Jamie je… no fakt jí to pálí, to zas jo, ale je spíš ten typ, co vyhraje soutěž o nejlepší esej či diskusi o Shakespearovi nebo tak něco. Nemá

ráda matiku ani fyziku, říká o nich, že jsou „přízemní“. Podle mě

sem chodí jen kvůli studijnímu průměru, aby zvýšila svou šanci

dostat se na Harvard. Vedle ní sedí Lora Murphyová, která chodí na robotiku se mnou a Dashem (stejně jako většina lidí z tohohle semináře – s výjimkou Jamie, která je příliš zaměstnaná kroužky, ve kterých si hrají na OSN nebo cvičí soudní argumentaci). A před Lorou sedí…

Aha. Dash ukazuje na Neelam.

Aby bylo jasno, nic proti Neelam Dasariové nemám. Umím postavit lepší elektrický obvod než ona? Ano. A je to snad způsobeno tím, že jsme s Macem tajně spřáhnutí ve jménu patriarchátu? Ne. Neelam si ale ani tak nikdy neodpustí sžíravý pohled pokaždé, když se s Macem bavíme o tom, jaké videohry jsme hráli o víkendu, jako by snad naše společná záliba byla důvodem, proč mě Mac na návrh našeho týmu ustanovil tím, kdo bude letos roboty řídit. Neelam si vzala do hlavy, že jsem protekční spratek, kterému k tomu namísto skvělých schopností dopomohla záliba ve stejných hrách.

Neelam se nějak dostal do ruky můj návrh nového patnáctilibráka, robota, se kterým jsem přišel přes léto, a rozhodla se ho rozpitvat do posledního šroubku. Ha, takže nejsem jediný, kdo rozehřívacímu cvičení nevěnuje pozornost, Mac si toho však nevšiml. Kdo tady těží z protekce, že, Neelam? Navíc je to jen prototyp, a tak bych ocenil, kdyby se uklidnila. Nechci toho zas tak moc.

Začnu na tabuli přepisovat svou rovnici, když vtom v okně zahlédnu někoho na nádvoří. Slečna Vossová, učitelka biologie (kvůli velkému počtu studentů letos učí taky jednu hodinu fyziky), se venku baví s tou novou holkou, se kterou jsem se srazil u popelnic. Zatím jsem nezjistil, jak se ta holka jmenuje, nemáme spolu žádný společný předmět, ale přísahám, nikoho divnějšího jsem snad nikdy neviděl. Myslím, že to ani nedělá schválně, ale prostě taková je. Dneska má na sobě dlouhatánskou hippie sukni a náhrdelník z maličkých lžiček.

„Tak,“ řeknu a odstoupím od tabule. „Hotovo.“

„Skvělá práce, Luno,“ pronese Mac. „Vypadá to dobře.“

Jak jinak. „Díky.“

Když procházím kolem Neelaminy lavice, opět mě probodne pohledem. Tentokrát papír na lavici zakryje paží, jako bych moc dobře nevěděl, co dělá. Pro mě za mě, ať si na mém návrhu udělá tolik změn, kolik jen chce. Dash bude stát na mojí straně, stejně jako Emmett a Kai. Ravi udělá všechno, co mu řekneme, a Justin je v podstatě k ničemu, takže si s tím, co si myslí Neelam, nemusím lámat hlavu. Netají se tím, že mě nesnáší, a já už jsem všechny pokusy o usmíření vzdal. Neelam taky není žádný ubohý outsider nebo tak něco. Má spoustu přátel, jen mezi ně nepočítá mě.

Posadím se a zadívám se z okna, zatímco Mac se pustí do vysvětlování mé rovnice. Je teprve třetí týden školy, a nejmíň ještě celý měsíc se nebude dít nic zajímavého. Mě zajímají hlavně páteční zkoušky do robotického kroužku. Nemyslím, že potřebujeme posilu, ale Mac nás nepustí do laborky, dokud neuspořádáme zkoušky (plácal něco o rovných příležitostech a šancích).

Takže pokud někdo z prváků nevyrostl na ropné plošině nebo na lodi, budu muset nováčkovi opět udělat přednášku o základech svařování. Jako by nestačilo být kapitánem robotického i fotbalového týmu, k tomu chodit na šest pokročilých seminářů a ještě pracovat na přihlášce na první kolo přijímaček na MIT. K tomu všemu se ode mě očekává, že se budu družit. Vím, že přijetí nového člena týmu spadne na hlavu především mně, a tak snad ani nemusím zmiňovat, že se toho děsím už od začátku školy.

Na chvíli mě rozptýlí, že se slečna Vossová venku baví s tou novou holkou. Ne že by mě to zajímalo, ale slečna Vossová je dost přísná, alespoň co se pamatuju z hodin biologie. Všimnu si, že Jamie Howardová se taky dívá z okna a po chvíli si nenápadně

vyndá z kapsy mobil. Myslím, že se s tou holkou kamarádí a že ji pověřili, aby jí pomohla se u nás rozkoukat a dělala jí průvodce nebo tak něco. Sice nemám detailní přehled o Jamiiných mimoškolních aktivitách, ale myslím, že nevynechá ani jednu. Třeba jí píše, aby se zeptala, co se děje.

Myšlenkami opět zabloudím k té nové holce. Kdo přejde do nové školy v posledním ročníku? Nezávidím jí to. A to říkám jako někdo, kdo tady všechny zná už od plenek, a koho na oplátku zase znají oni. Už se nemůžu dočkat, až půjdu na školu do jiného koutu země a pro změnu potkám nějaké nové tváře. Ale copak nemá přátele? Život? Jo jasně, asi 53 procent času, co jsem s Dashem, ze srandy tvrdím, že ho nesnáším, ale mít Dashe je lepší než někde shánět Dashe nového.

„…lost míče, Luno?“

Uvědomím si, že Mac čeká na mou odpověď.

„Hmm?“ zahučím a zase se vrátím do reality.

„Jaké veličiny jsi vzal do úvahy, když jsi počítal rychlost toho míče?“ zopakuje Mac.

Ach. „Rychlost, dráhu a čas.“ Brnkačka.

„Díky, že jsi nás nechal nahlédnout do svých pronikavě inteligentních myšlenkových pochodů,“ řekne suše. „Chce na Chadovu adresu ještě někdo něco dodat?“

Nemůžu říct, že by nebyla hezká.

(Myslím tu novou holku. Slečně Vossové je snad čtyřicet, tu neřeším.)

„Tak, rozdělíme se do skupin po čtyřech,“ zvolá Mac a tleskne. „Pusťte se do toho.“

Pohoda. Dáme se do čtveřice s Dashem, Emmettem a Kaiem. Jamie na druhém konci třídy nemá na výběr a musí se s Lorou a Neelam přidat k Justinovi… smůla. Určitě je teď mrzí, že sem nechodí ještě nějaká další holka.

„Viděls to?“ zeptá se Dash a strčí do mě loktem, právě když zpod stolu vytahuju židli.

„Auu, jo, Dariushi…“

„Ne že by ty nápady neměly něco do sebe,“ řekne Emmett, jehož matka by si přála, aby chodil buď s nějakou milou Číňankou, nebo s Neelam. Záleží na tom, kdo z nich vystuduje medicínu jako první. Nikdo z nás neví, jak jí vysvětlit, že nic z toho, co tady děláme, nemá s medicínou společného, ani co by se za nehet vešlo.

„A už jsi ty její údajně skvělé nápady slyšel?“ zavrčí Kai na Emmetta a hodí na stůl svoje učebnice. Oba mají šílené rodiče, jejichž posedlost dobrými známkami se vyrovná pouze jejich posedlosti tím, koho si jejich synové jednou vezmou.

„Ne,“ zamumlá Emmett na svou obranu, „jen chci říct, že by mohly být…“

„Fajn, bezva, ale tady nejde o něčí názor. Teo a já jsme to tak navrhli záměrně…“

„Do práce, kluci,“ napomene nás Mac, když se opět zjeví za námi. „Soustředit, dobře?“

„Jasně,“ řeknu.

Slečna Vossová a ta nová holka venku se mi ztratí z očí právě včas, abych pohledem přelétl úkol, který pro nás Mac nachystal.

Další úloha na rychlost! Wow.

Je před námi další vzrušující školní den.

dva POTÍŽE Bel

Tak,“ začne slečna Vossová. „Tvůj katapult.“ „Ehm… ano?“ odvětím a předstírám, že nevím, o co jde. Už jsem se naučila, že není dobré snažit se uhádnout, co přesně se podělalo. Stejně jako když vás zastaví policie a zeptá se, jak rychle jste jeli. Nejlepší je neodpovídat. Nebo tak něco. (Nevím přesně, to mám od Jamie.)

„Dobrá, Isabelo, poslyš,“ povzdechne si slečna Vossová, což nikdy není dobré znamení. Snaha vyvolat falešný pocit blízkosti – Poslyš, tady jsme všichni kamarádi! – je nejlepší způsob, jak navodit pocit, že něco šlo do kytek. Moje celé křestní jméno navíc používá jen moje matka. „Myslím, že obě víme, že jsi tomu projektu nevěnovala tolik úsilí, kolik bys mohla.“

„No, ehm. Víte…“ začnu.

Nakonec načatou větu nechám nedokončenou. Přijde mi to jako jediné rozumné řešení.

Slečna Vossová mi z nějakého zvláštního důvodu věnuje podivně pokřivený úsměv.

„Na jaké vědecké předměty jsi chodila v bývalé škole?“ zeptá se.

Je to divná otázka, ale odpovím. „Na biologii a chemii?“