9788024290959

Vyprávění o přízraku ru y

Vyprávění o přízraku ru y

1863

Joseph S. Le Fanu

J

sem si jistý, že sama beze zbytku věřila každému slovu, které o tom domě řekla, protože stará Sally byla proslulá svou pravdomluvností. Ale její vyprávění mělo asi takovou cenu jako všechny ty příběhy o divech a záhadách, kterými si naši předkové krátili dlouhé zimní večery a které se při každém dalším vyprávění rozrůstaly o nové podrobnosti. Přesto se ale nedalo říct, že by ten dům byl považován za strašidelný neprávem. Pod vším tím kouřem probleskovala malá jiskřička pravdy – skutečná záhada, pro kterou možná někteří z mých čtenářů budou mít vysvětlující teorii. Přiznávám, že já takovou nemám.

Jakkoli se slečna Rebecca Chattesworthová hned v úvodu svého dopisu, datovaného koncem podzimu 1753, proti podobným pošetilostem ohrazuje, dopodrobna se v něm 4

rozepisuje o událostech v Kachlovém domě, o kterých slyšela – a zřejmě vyprávění o nich poslouchala s velkým zájmem – a jež považovala za velice podivné.

Chtěl jsem tu citovat celý dopis, který je vskutku stejně jedinečný jako vypovídající. Můj nakladatel to ale zakázal a snad má pravdu. Dopis ctihodné staré dámy je nejspíš příliš dlouhý, a tak se musím spokojit jen se zlomky jeho obsahu.

Toho roku, někdy kolem 24. října, došlo k podivnému sporu mezi panem Aldermanem Harperem z Hlavní třídy v Dublinu a naším lordem Castlemallardem, jenž na základě příbuzenství s matkou mladého dědice (byla jeho sestřenicí) spravoval pro pozůstalého pána maličké panství, na kterém

5

Legenda o donu Muniovi Sanchovi de Hinojosa

Legenda o donu Muniovi Sanchovi de Hinojosa 1832

Washington

V

Irving

ambitech starověkého benediktinského kláštera v kastilském San Domingu de Silos jsou zchátralé, ale přesto pořád nádherné památky na kdysi mocný rytířský rod Hinojosů. Je mezi nimi hrobka s katafalkem, na kterém leží mramorová postava rytíře v plné zbroji, s rukama sepjatýma k sobě jako v modlitbě. Na jedné straně katafalku je reliéf zobrazující skupinu křesťanských rytířů, kteří berou do zajetí řadu maurských jezdců, mužů i žen; na druhé straně jsou stejní kavalíři vyobrazeni vkleče před oltářem.

Hrobka je podobně jako většina sousedních památek téměř v rozvalinách a postavu rozpozná snad jen bystré oko starožitníka. Příběh, který se s hrobem pojí, je však stále dochován ve starých španělských kronikách – a zní takto:

18

Z

a starých časů, před mnoha sty lety, žil urozený kastilský kavalír jménem don Munio Sancho de Hinojosa, pán hraničního hradu, jehož zdi odolaly náporu mnoha maurských výprav. Šlechtic měl vlastní oddíl sedmdesáti jezdců, hodných tradic staré Kastilie – silných válečníků, houževnatých jezdců a mužů ze železa. S těmi se vydával za hranice na maurská území a časem jeho jméno hrozivě proslulo po celé délce hranic. Síň jeho hradu byla plná trofejí a dokladů jeho udatnosti, praporů, šavlí i muslim­ských přilbic. Kromě toho byl don Munio náruživým lovcem a těšil se ze psů všemožných plemen, loveckých koní i dokonale k lovu vycvičených jestřábů. Když zrovna neválčil, rád vyjížděl do okolních lesů a jen málokdy přitom vyrazil bez psa a loveckého rohu, kopí na kance či jestřába na sevřené pěsti a bez doprovodné řady lovců.

19

Přízračný kočár

Přízračný kočár

1864

Amelia B. Edwards

U

dálosti, o kterých vám chci povědět, jsou zaručeně pravdivé. Přihodily se přímo mně a moje vzpomínky na ně jsou tak živé, jako by se odehrály teprve včera. Od té noci však uplynulo dvacet let a během oněch dvaceti let jsem ten příběh vyprávěl pouze jediné osobě. I nyní o něm mluvím s nechutí, kterou jen stěží překonávám. Mezitím vás žádám jen o to, abyste se zdrželi soudů a nenutili mi své vlastní závěry. Nechci nic vysvětlovat. Nechci žádné dohady.

Mám na tuto věc svůj názor, a protože je podpořen svědectvím mých vlastních smyslů, dávám přednost tomu u něj setrvat.

Dobrá tedy. Bylo to právě před dvaceti lety, asi den dva před ukončením sezony lovu tetřívků. Celý den jsem byl s puškou venku a neměl jsem společníka, s nímž bych mohl 28

mluvit. Vítr vál přímo z východu, byl měsíc prosinec a dějištěm bylo bezútěšné rozlehlé vřesoviště na dalekém severu Anglie. A já zabloudil. Nebylo to místo, kde by bylo zrovna příjemné bloudit, navíc s prvními lehoučkými vločkami sněhové bouře, které se právě začaly třepotavě snášet do vřesu, a olověně šedým stmíváním kolem. Zastínil jsem si oči rukou a úzkostně zíral do houstnoucí tmy až tam, kde se deset dvanáct mil odsud fialové vřesoviště rozplývalo v pásmu nízkých kopců. Mé oči však v žádném směru nenarazily ani na ten nejslabší sloupeček kouře z komína, na sebemenší kousek obdělané půdy, plot nebo ovčí stezku.

Nezbývalo nic jiného než jít dál a doufat, že se nějaké útočiště najde cestou. Znovu jsem si tedy hodil pušku přes rameno a unaveně, protože jsem byl od rozbřesku na nohou a od snídaně nic nejedl, jsem se ploužil kupředu.

Mezitím začal sníh padat se zlověstnou stálostí a vítr ustal. Chlad sílil a rychle přicházela noc. Pokud šlo o mé vyhlídky, ty tmavly zároveň s oblohou a srdce mi těžklo při pomyšlení na to, jak mě má žena vyhlíží oknem salonku v našem malém hostinci a jak se během této předlouhé noci bude trápit. Byli jsme manželé čtyři měsíce a poté, co jsme podzim strávili na Skotské vysočině, jsme nyní pobývali v odlehlé malé vesničce na okraji velkých anglických vřesovišť. Byli jsme velmi zamilovaní a samozřejmě velmi šťastní. Dnes ráno, když jsme se rozcházeli, mě prosila, abych se vrátil před soumrakem, a já jsem jí to slíbil. Co bych za to dal, kdybych býval své slovo dodržel!

29

Podivný případ doktora Je ylla a pana Hyda

Podivný případ doktora Je ylla a pana Hyda

1886

Výňatek

Robert L. Stevenson

N

ad Londýnem právě odzvonila dvanáctá, když se zlehka rozezvučelo klepadlo na dveřích. Vyšel jsem vstříc jeho výzvě a venku našel malého muže, krčícího se ve sloupořadí před vchodem. „Přicházíte od doktora Jekylla?“ zeptal jsem se.

Podivně křečovitým gestem vyjádřil souhlas, a když jsem ho vyzval ke vstupu, nejdříve se pátravě ohlédl zpět do tmy náměstí. Nedaleko od nás byl policista, a jak se přibližoval, pozornýma očima se rozhlížel kolem sebe. Připadalo mi, že sebou můj návštěvník při tom pohledu trhl a snažil se vejít co nejrychleji.

Přiznávám, že se mi tato okolnost pranic nelíbila, a jak jsem ho následoval do jasného světla ordinace, držel jsem ruku připravenou na zbrani. Konečně jsem si ho mohl 50

pořádně prohlédnout. Nikdy předtím jsem ho nespatřil, tím jsem si byl jistý. Byl malý, jak jsem řekl, co mě však zarazilo, byl děsivý výraz v jeho tváři – pozoruhodná kombinace velké svalové aktivity a zjevně slabé konstituce – a v neposlední řadě zvláštní, ochromující pocit, který ve mně jeho blízkost vyvolávala. Ten pocit se hodně podobal počínající strnulosti a provázel ho výrazný pokles tepu. Tehdy jsem to přisuzoval své vlastní, osobní nechuti a všímal si jen naléhavosti příznaků. Později jsem však měl dobrý důvod uvěřit, že příčina se skrývala mnohem hlouběji v lidské povaze a byla odrazem něčeho mocnějšího, než je prostý odpor.

Můj návštěvník (který ve mně od momentu, kdy vstoupil do místnosti, vzbuzoval cosi, co mohu popsat jen jako nechutnou zvědavost) byl vystrojený tak, že by to každému normálnímu člověku muselo být k smíchu. Šaty, a je třeba říct, že byly z drahé a elegantní látky, mu byly v každém směru nesmírně velké – nohavice mu plandaly kolem nohou a byly ohrnuté, aby se nevláčely po zemi, pas kabátu měl až někde pod kyčlemi a límec se mu na ramenou široce roztahoval. Zvláštní bylo, že ve mně tato naprosto směšná výstroj ani zdaleka smích nevyvolávala. Jelikož už v samotné podstatě toho tvora, který tu stál přede mnou, bylo něco abnormálního, něco zrozeného nepřirozenou cestou – uchvacujícího, překvapivého a odpudivého zároveň –, připadalo mi, že se tento nepoměr k němu jaksi hodí a posiluje ho, takže můj zájem o jeho povahu a charakter vzrostl ještě o zvědavost na jeho původ, jeho život, jeho jmění a postavení ve světě.

51

Bezedný hrob

Bezedný hrob

Ambrose

M

1888

Bierce

oje jméno je John Brenwalter. Můj otec si nechal patentovat vynález výroby kávových bobulí z hlíny, ale byl to poctivec a sám by se do jejich výroby nepouštěl.

Nebyl tudíž příliš majetný a licenční poplatky z jeho skutečně cenného vynálezu mu vynášely sotva dost na zaplacení nákladů na soudní spory, které vedl s darebáky porušujícími jeho patentová práva. Postrádal jsem tedy mnoho výhod, jimiž se těšily děti bezohledných a nepoctivých rodičů, a nebýt šlechetné a oddané matky, která zanedbávala všechny mé bratry a sestry a osobně dohlížela na mé vzdělání, vyrůstal bych v nevědomosti a byl bych nucen stát se učitelem.

Být oblíbeným dítětem dobré ženy je nad zlato.

Když mi bylo devatenáct let, můj otec ke své smůle zemřel. Vždy se těšil dokonalému zdraví a jeho smrt, která 56

ho bez jediného varování zastihla u jídelního stolu, nikoho nepřekvapila víc než jeho samotného. Právě toho rána mu bylo oznámeno, že mu byl udělen patent na zařízení, jež hydraulickým tlakem dokáže roztrhnout trezor zcela bez­ hlučně. Patentový komisař to prohlásil za nejdůmyslnější, nejefektivnější a obecně nejzáslužnější vynález, jaký mu kdy byl předložen, a můj otec se přirozeně těšil na stáří plné úcty a prosperity. Jeho náhlá smrt pro něj proto byla hlubokým zklamáním, zatímco moji matku, u které zbožnost a ode­ vzdanost vůli nebes patřily k výrazným přednostem jejího charakteru, zasáhla znatelně méně. Na závěr večeře, když už bylo tělo mého nebohého otce odstraněno z podlahy, nás všechny svolala do vedlejší místnosti a takto nás oslovila: „Děti moje, neobvyklá příhoda, jíž jste právě byly svědky, je jednou z nejnepříjemnějších událostí v životě dobrého muže a ujišťuji vás, že mě pramálo potěšila. Prosím vás, abyste věřily, že jsem se na ní nikterak nepodílela. Samo­ zřejmě,“ dodala po pauze, během níž měla oči sklopené v hlubokém zamyšlení, „samozřejmě je lepší, že je mrtvý.“ Pronesla to s tak naprostým přesvědčením, že jde o všem zjevnou a samozřejmou pravdu, že nikdo z nás neměl odvahu požádat o vysvětlení a čelit tak jejímu překvapení. Překva­ pení mé matky nad tím, že někdo z nás jakýmkoli způsobem selhal, pro nás bylo něčím strašlivým. Jednoho dne, když jsem si v návalu špatné nálady dovolil uříznout miminu ucho, znamenala pro mne její prostá slova „Johne, překvapuješ mě!“ tak ostré pokárání, že jsem po bezesné noci šel v slzách 57

Hlídač návěstí

dyž uslyšel hlas, který na něj volal, stál u dveří svého domku a v ruce držel praporek omotaný kolem krátké tyče. Vzhledem k povaze terénu by si člověk myslel, že mu musí být jasné, odkud se hlas ozývá, ale on, místo aby vzhlédl k hornímu okraji strmého železničního zářezu, kde jsem stál téměř nad jeho hlavou, se otočil a podíval se dolů po trati. V jeho počínání bylo něco podivného, ačkoli jsem za žádnou cenu nedokázal říct, co. Vím jen, že to bylo natolik podivné, aby to přitáhlo mou pozornost, přestože jeho postava hluboko dole byla zkreslená a ve stínu a mne ve výši nad ním tak oslňovala hněvivě rudá zář zapadajícího slunce, až jsem si musel zastínit oči rukou, abych ho vůbec viděl.

„Haló! Tam dole!“ Otočil se od trati zpátky, zvedl oči a uviděl mou postavu vysoko nad sebou. „Je tady nějaká cesta, po které bych mohl k vám sejít?

Hleděl na mě nahoru, aniž by odpověděl, a já hleděl na něj dolů, aniž bych na něj tlačil příliš brzkým opakováním své banální otázky. Právě v tu chvíli se země i vzduch roze­chvěly neurčitou vibrací, jež se rychle proměnila v prudký tepot a v tak silný proud větru, že jsem před ním ucouvl, jako by mě snad mohl smést dolů. Když mě minul oblak páry, který se nad pádícím rychlíkem zvedl až ke mně a pak nad krajinou rychle odlétl pryč, podíval jsem se znovu dolů a vi­­děl muže stáčet praporek, který při průjezdu vlaku rozvinul.

Zopakoval jsem svůj dotaz. Po pauze, během níž si mě upřeně prohlížel zkoumavým pohledem, mávl srolovaným praporkem k místu vzdálenému ode mne asi dvě stě nebo tři sta yardů. „Dobře,“ zavolal jsem na něj a vydal se tam.

Musel jsem se pořádně rozhlédnout, abych jsem objevil hrbolatou pěšinu, která se klikatě svažovala dolů; pak jsem na ni vykročil.

Zářez byl nesmírně hluboký a velice strmý, zhotovený z vlhkých kamenů, jež byly cestou dolů stále víc mokré a klouzavé. Sestup mi proto trval dlouho, a měl jsem tedy dost času uvažovat nad zvláštním výrazem neochoty, nebo dokonce přinucení, s nímž mi na začátek pěšiny ukázal.

Když jsem se klikatým klesáním dostal tak nízko, abych ho mohl znovu vidět, spatřil jsem ho stát mezi kolejemi

68

69

Hlídač návěstí

Charles

1866

Dickens

„Haló! Tam dole!“

K

Strašidelný domeček pro panen y

Strašidelný domeček pro panen y

1925

Montague R.

P

James

an Dillet ukázal svou hůlkou na předmět, který bude v pravý čas popsán, a řekl: „Předpokládám, že vám tyhle věci procházejí rukama dost často?“ Když to říkal, nehorázně lhal a byl si toho vědom. Ani jednou za dvacet let, možná dokonce ani za celý život nemohl pan Chittenden očekávat – ačkoli už dokázal vyčenichat nejeden zapomenutý poklad v půltuctu hrabství –, že znovu narazí na podobný exemplář. Byly to jen sběratelské řeči před koupí a ty pan Chittenden snadno rozpoznal. „Tyhle věci, pane Dillete? Tohle je muzejní kousek!“ „No, předpokládám, že existují muzea, která vezmou cokoliv.“ „Jeden, ne tak dobrý, jsem před lety viděl,“ řekl pan Chittenden zamyšleně. „Ale ten se na trh pravděpodobně 94

nedostane; bylo mi rovněž řečeno, že mají pár celkem slušných ze stejného období za velkou louží. Ale ne, pane Dillete, říkám vám čistou pravdu: i kdybyste mi zadal ničím neomezenou zakázku na ten nejlepší, jaký lze získat – a vy víte, že mám možnosti a také renomé, které si musím udržet –, stejně jediné, co bych mohl udělat, by bylo přivést vás přímo k tomuhle a říct: „Nic lepšího pro vás udělat nemohu, pane.“ „Slyšte, slyšte,“ řekl pan Dillet a ironicky přitom klepal koncem své hůlky do podlahy obchodu. „Jak moc na to chcete nalákat nevinného amerického kupce, co?“ „Nemám v úmyslu kupce ošálit, ať je to Američan, nebo ne. Je to asi takhle, pane Dillete – kdybych věděl jen o trochu víc o jeho původu –“ „Nebo jen o něco méně,“ prohodil pan Dillet. „Ha, ha! Vy jste vtipálek, pane. Ale jak jsem říkal, kdybych o tom kousku věděl jen o trochu víc, než vím – třebaže každý může vidět, že je až do posledního koutku původní, a co ho mám v obchodě, nikdo z mých lidí by si ani nedovolil na něj sáhnout –, bude má cena o cifru vyšší.“ „A cena je kolik: pětadvacet?“ „Vynásobte to třemi a máte to, pane. Sedmdesát pět je moje cena.“ „A ta má padesát,“ řekl pan Dillet.

Bod shody byl samozřejmě někde mezi tím, nezáleží přesně na tom, kde – myslím, že to bylo šedesát guinejí.

O půl hodiny později však už byl předmět zabalený a za 95