9788024289915

Národní park Thayatal / Podyjí

Nationalpark Thayatal, Národní park Podyjí

Tyto parky představují jednu z posledních údolních krajin ve střední Evropě.

Na tomto území žijí čtyři druhy ťuhýků. Latinské jméno nejpočetnějšího rodu znamená v překladu „řezník“ a vztahuje se k jeho potravním zvykům.

Většinu těla ježků pokrývá až 6 000 hnědo-bílých bodlin, které používají k ochraně. Toto pichlavé zvíře obývá oba parky.

Čáp černý je velký, ale dosti tajnůstkářský pták, který přilétá do regionu v létě.

Po mnoha letech nepřítomnosti se do parku vrátila kočka divoká.

V parku se vyskytují rostliny z mnoha biogeografických oblastí.

Asi 90 % povrchu tohoto národního parku pokrývají lesy

Hranici mezi národním parkem Thayatal v Rakousku a národním parkem Podyjí v České republice tvoří údolí, jímž protéká řeka, jejíž české jméno je Dyje a rakouské Thaya. Dohromady tyto parky, společně vyhlášené jako mezinárodní park, představují výjimečně dobře zachovaný příklad krajiny říčního údolí v kopcovitém terénu střední Evropy.

V údolí se vyskytuje soubor říčních prvků, jako jsou meandry, hluboké soutěsky a široká škála skalních útvarů, kamenných moří a skalních útesů. Řeka meandruje více než 40 km a údolí s charakterem kaňonu, až 220 m hluboké, vyřízla do skal Českého masivu, který se rozprostírá v obou zemích, ale také v Polsku a Německu. Na některých místech

řeka téměř obtéká hory, jako je 378 m vysoký Umlaufberg na rakouské straně. Na své cestě údolím je řeka lemována strmými břehy, často se svislými skalními stěnami, širokým dnem údolí a bohatou mozaikou stanovišť.

Oblast je domovem celé škály rostlinných a živočišných

bukového lesa spolu s jedlí bělokorou a tisem červeným. Směrem na východ tento porost přechází v dubovo-habrová stanoviště a nakonec v teplomilný dubový les. Celé území je významně ovlivněno takzvaným údolním jevem, který umožňuje teplomilným druhům rostlin a živočichů z panonské oblasti na jihovýchod od parku stěhovat se údolím na západ. Naopak na východním konci údolí lze na chladnějších, stinných, k severu obrácených svazích nalézt submontánní druhy.

společenstev určených měnící se expozicí svahů v údolí, složitým reliéfem a různými substráty a půdami. Údolí je téměř zcela pokryté přírodě blízkými lesy. V západní části údolí lze najít pozůstatky původního submontánního

Poloha parku na klimatické hranici mezi drsnou, vlhkou západní Evropou a kontinentálnější východní Evropou přispívá k vysoké biodiverzitě údolí. Potkává se zde mnoho vzácných druhů fauny a flóry z jihovýchodní Evropy, úpatí Alp a střední Evropy.

Meandr kolem hory neboli Umlaufberg; řeka obtéká horu téměř dokola

Ťuhýci skladují svou kořist napíchnutou na trnech

V parku žijí čtyři různé druhy

ťuhýků: ťuhýk šedý, který se

vyskytuje ve většině mírného a subarktické pásu severní polokoule, ťuhýk obecný, rozšířený po většině Evropy a západní Asie, a ťuhýk menší i ťuhýk rudohlavý, kteří oba hnízdí v jižní Evropě a na Středním východě. S výjimkou ťuhýka šedého jsou tyto druhy tažné a zimují v tropické Africe.

Ťuhýci jsou ptáci otevřené krajiny, kde loví velký hmyz, malé ptáky, obojživelníky, ještěrky a hlodavce. Když loví,

sedí na vyvýšeném místě, jako jsou kůly v plotě, aby snáze zahlédli potenciální kořist. Používají nejrůznější lovecké metody, ze svého hřadu se rychle vrhají dolů na pozemní kořist, ale stejně tak chytají ve vzduchu letící hmyz.

Ťuhýci jsou známí tím, že ulovený hmyz a malé obratlovce napichují na trny, ostnaté dráty nebo jiné dostupné ostré hroty. Pomáhá jim to při trhání tkání na menší, snáze spolknutelné kousky a slouží jako „spižírna“ k uložení nesežraných částí na později. Toto chování s napichováním hmyzu slouží také jako adaptace na jedovaté druhy v ptačím jídelníčku. Ťuhýk čeká jeden až dva dny, než se toxiny v hmyzu rozloží a pak ho může sežrat bez obav, že mu ublíží. Tyto spižírny daly ťuhýkům jejich latinské rodové jméno lanius, „řezník“.

Dva druhy ježků v parku je v terénu obtížné rozlišit

Ježek západní je endemický v západní Evropě a na Pyrenejském poloostrově. Ježek východní je rozšířený ve východní Evropě, na Balkánském poloostrově a v Rusku. Oba druhy lze nalézt v mezinárodním parku, ale je velmi obtížné je v terénu rozlišit –vypovídajícím znakem je bílá skvrna na hrudi ježka východního.

Ježek je odlišný od ostatních tvorů ve většině oblastí svého rozšíření. Vypadá, že je hnědý, protože většinu jeho těla pokrývá až 6 000 hnědo-bílých bodlin. Když je zvíře vyplašeno, svine se do klubíčka, aby se chránilo. Jeho bodliny odrazují mnoho potenciál-

ních predátorů, ale někde je ježek nejoblíbenější potravou výra velkého.

Ježci jsou samotářští. Mají velká teritoria, po kterých se rádi toulají, ale nebrání je. Ježci se páří na jaře a v létě. Když samec potká samici, krouží kolem ní a vydává různé bručení a funění, aby ji povzbudil, zatímco samice sklání hlavu – to může nějaký čas trvat. Po četných kopulacích samec samici opouští a neposkytuje žádnou rodičovskou péči svým potomkům. Naopak, pokračuje v osamělém toulání a pokouší se pářit s dalšími samicemi. Samci a samice se páří během každého období několikrát až do zimy, kdy hibernují.

Ťuhýk šedý se svou kořistí (myší) nabodnutou na trn

Ťuhýk menší

Ťuhýk obecný

Ježek západní

Ježek východní

Ťuhýk rudohlavý

U řeky bývá k vidění plachý letní návštěvník

Čáp černý je velký pták, více než 1 m vysoký, a je snadno rozpoznatelný ať u řeky, nebo letící nad lesem. Zimu tráví v jižní Africe a do parku přilétá na jaře, po cestě dlouhé okolo 7 000 km.

Čáp černý dává přednost starým neporušeným a řídkým lesům a lesnaté krajině.

Obývá kopce a hory s množstvím bystřin a velkými bažinatými mokřady s roztroušenými lesíky. Potravu hledá v potocích,

Po desetiletích vymizení se kočka divoká do údolí Dyje vrátila

Kočka divoká evropská, poddruh kočky divoké, trpěla od 17. století závažným úbytkem na celém území svého rozšíření. V České republice a v Rakousku byla v roce 2005 považována za lokálně vyhynulou, ale od té doby se znovu objevila. Soudí se, že populace se rozšířila z Německa nebo Slovenska přes Rakousko. Případně je možné, že malé populace tohoto neuvěřitelně plachého a nepolapitelného savce přežívaly v severovýchodním Rakousku a České republice, aniž by byly zaznamenány.

V roce 2007 byla populace kočky divoké evropské objevena v údolí Dyje a od té doby začalo shromažďování vzorků DNA. Dodnes bylo 13 vzorků analyzováno jako patřících evropské divoké kočce. Tato DNA pochází od nejméně tří různých jedinců. Kočka divoká evropská preferuje neporušené, rozlehlé listnaté

jezírcích a marších, na březích řek a příležitostně na travnatých plochách. Čáp loví v mělké vodě, kde sleduje svou rybí kořist a chytá ji rychlým bodnutím zobáku. Hnízdo čápa černého je

Čáp černý ve svém přirozeném prostředí

velká stavba až 1,5 m v průměru, obvykle vybudovaná vysoko na velkém stromě v lese nebo na útesu. Rodiče čápa černého jsou známi tím, že při nedostatku potravy zabijí jedno ze svých mláďat (zpravidla to nejslabší), aby zmenšili velikost snůšky a zvýšili šance zbývajících čápat na přežití. Mláďata čápů z jedné snůšky se navzájem nenapadají, na rozdíl od mnoha dravců, kde nejslabší ze snůšky je často zabit nejsilnějším.

lesy se spoustou mrtvého dřeva a velkou rozmanitostí stanovišť. Životaschopná populace musí mít nejméně 50–100 dospělých jedinců, samice vyžadují teritorium 300–600 ha a samci 1 000–3 000 ha, ale jejich území se mohou překrývat.

V budoucnu může údolí Dyje poskytnout stanoviště pro asi 15–20 koček a může přispět k vytvoření jádra životaschopné populace tohoto druhu.

Pro slunění hledají divoké kočky suchá a teplá místa na skalách v řídkých lesích

Listnaté lesy jsou domovem kočky divoké evropské

V rakouském národním parku Thayatal a v českém národním parku Podyjí je více než 100 km značených turistických stezek. V Rakousku je šest oficiálních turistických tras, a dokonce ještě více na české straně. Uvnitř první zóny nejsou žádné silnice. Mosty různých velikostí překlenují na několika místech řeku, která tvoří hranici mezi Rakouskem a Českou republikou.

Stezka podél řeky Dyje

Stezka podél řeky Dyje

Krásný pohled na národní park Podyjí