6 Úvod
8 Pátrání po osobnosti zločince
26 Psychologové vyšetřují
46 Ten, jenž bojuje s monstry
84 Systém identifikace
104 Intuitivní přístup k analýze kriminality
140 Analýza behaviorálních důkazů
150 Geografické profilování
164 Trestní slovo
198 Moderní teorie kriminality
218 Vyjednávání a výslech
250 bibliografie
252 rejstřík
Zločinec je odnepaměti nežádoucím elementem společnosti. Po celá staletí zaměstnává lidi snaha proniknout do jeho mysli a zjistit, zda se výrazně liší od člověka, který je považován za poctivého občana – a pokud ano, do jaké míry. Po dlouhou dobu byla většina výzkumů povrchních a zaměřovala se pouze na způsoby stanovení fyzických charakteristik známých zločinců – což byl přístup, který měl pro vyšetřování nebo prevenci trestné činnosti jen omezenou hodnotu.
S rozvojem zájmu o fungování lidské mysli se však pozornost obrátila buď ke způsobům, jak identifikovat myšlenkové pochody zločinců, a tím zmařit jejich budoucí zločiny, nebo k možnosti jejich následné nápravy. Teprve v posledních zhruba 120 letech si však orgány činné v trestním řízení uvědomily, že analýza specifického chování neidentifikovaného subjektu (UNSUB) může poskytnout vodítka k jeho fyzickému vzhledu, věku, vzdělání, sociálnímu postavení a dalším činitelům, a pomoci tak vyšetřovateli zúžit pole pátrání. A teprve současná snadná dostupnost počítačů umožnila zpracovat obrovské množství dat, na nichž lze takovou analýzu založit.
Tento přístup byl původně nazýván psychologickým profilováním, ale nyní se pro něj obecně používá širší název „profilování pachatele“ nebo „behaviorální analýza“. Zpočátku byl doménou především psychiatrů a psychologů, jejichž hodnocení na základě klinických zkušeností bylo do značné míry intuitivní. Zejména
ve Spojených státech však tuto techniku dovedl do současného stavu vývoje Federální úřad pro vyšetřování (FBI) a v Kanadě Královská kanadská jízdní policie. Ostatní země následovaly jejich příkladu.
Tyto dvě organizace se spoléhaly na analýzu počítačových dat, která byla nyní rozšířena o využití geografického profilování. Ve Velké Británii vznikly policejní počítačové systémy HOLMES (a později HOLMES 2) a CATCHEM v důsledku selhání konvenčního sběru dat v případě „yorkshirského rozparovače“ a příkladu FBI nyní následují i další země. Kromě toho existuje mnoho nezávislých odborníků, kteří nabízejí své odborné znalosti – často vyšetřujícím policistům, ale také obžalobě, nebo dokonce obhajobě, když je obviněná osoba postavena před soud.
O tom, kdo zavedl termíny „psychologické“ profilování nebo profilování „pachatele“, se vedou spory, ale první systematické použití této techniky nepochybně přišlo se založením Oddělení pro behaviorální vědy FBI v roce 1972 a následným vývojem programu ViCAP (Violent Criminal Apprehension Program, Program pro zadržování násilných trestných činů) v roce 1984. Vzhledem k tomu, že se FBI soustředila na sériové vraždy, znásilnění a únosy, byla většina pozornosti věnována těmto trestným činům spojeným s fyzickým násilím, ale s rostoucími odbornými znalostmi příslušných úřadů a jejich technickým vybavením se nyní podobné techniky používají při vyšetřování
stále širšího okruhu dalších závažných trestných činů.
Využívání behaviorální analýzy při pátrání po pachatelích násilných trestných činů – zejména sériových vrazích a sexuálních násilnících – se v průběhu více než 20 let stále úspěšněji rozvíjelo, než se o něj po uvedení filmu Mlčení jehňátek v roce 1992 začala zajímat široká veřejnost. Ve filmu natočeném podle románu Thomase Harrise se objevil kanibal a psychopat Dr. Hannibal Lecter, který se objevil již v Harrisově předchozím díle Červený drak, vydaném v roce 1981.
Při psaní Červeného draka se Harris obrátil na FBI. Pozvali jej do Quantica, Akademie FBI ve Virginii, a mohl se zúčastnit školení o sériových vrazích, které vedli členové Oddělení behaviorálních věd. Postava „Buffalo Billa“, vraha, který je vypátrán v Mlčení jehňátek, je kombinací tří skutečných vrahů, jichž bylo na těchto přednáškách použito jako příkladů.
Při vzniku filmu Mlčení jehňátek byla FBI ještě vstřícnější. Umožnila využít Akademii v Quanticu k natáčení, a v některých scénách se v menších rolích nebo jako kompars dokonce objevili zaměstnanci FBI. Postupy FBI ve filmu však vyvolaly ostrou kritiku, a to nejen proto, že by úřad nikdy nevyužil agenta-školitele k takovému úkolu, ale také kvůli různým nepřesnostem ve vyobrazených postupech.
Není divu, že úspěch Mlčení jehňátek vedl k mnoha dalším velmi populárním fiktivním televizním seriálům. Bohužel některé z nich jako by sugerovaly, že psychologické profilování a behaviorální analýza mají téměř „magický“ potenciál a jsou při pátrání po pachateli trestného činu prakticky neomylné. Intuice a klinické
zkušenosti mohou hrát důležitou úlohu, ale klíč k úspěchu spočívá v pečlivém shromažďování srovnávacích údajů.
Moderní seriály jsou obecně realističtější a skutečně existuje velký zájem o „true crime“ seriály, jako je Making a Murderer od Netflixu, True Detective od HBO a Criminal: UK od BBC, z nichž některé odhalily problematické policejní postupy a měly skutečný dopad na soudní řízení s pachateli trestných činů (viz strana 234).
Kromě této dnes již široce praktikované techniky behaviorální analýzy, jež má velký význam i při výslechu a krizovém vyjednávání, existují i další přístupy, které mohou osvětlit osobnost a myšlenkové pochody neznámého pachatele – „přijít na to, o co mu jde“. V této knize je pozornost věnována také tomu, co lze zjistit v ústní a písemné komunikaci, a to pomocí přístupů, jako je psycholingvistika, textová analýza a posuzování rukopisu. Přibližuje také některé moderní technologie a techniky, od úlohy umělé inteligence a systémů zpracování dat až po zobrazování mozku, alternativní techniky výslechu a rafinovanější hormonální léčbu.
V uplynulých desetiletích mnoho profesionálních profilovačů rádo zveřejňovalo své úspěchy a odhalovalo, jak jejich metody dokážou upozornit na neznámé pachatele a přivést je před soud. Vedle toho samozřejmě existují důkazy o tom, jak systém selhal. Přesto má studium osobnosti zločince ve všech jeho důsledcích velký význam. Proniknutí do mysli zločince je stále mocnějším nástrojem v boji proti zločinu.
Po mnoho staletí se lékaři domnívali, že fyzické vlastnosti jedince prozradí, zda má či nemá kriminální povahu. Tato karikatura z počátku 19. století (vlevo) si utahuje z možnosti, že by zaměstnanci mohli být vybíráni pomocí frenologie – zkoumání tvaru lebky k posouzení osobnosti.
Jak je možné, že někteří lidé se stanou zločinci, zatímco většina ne? Když všichni čelíme stejným pokušením, proč někteří jedinci podlehnou, kdežto jiní se drží úzké cesty spravedlnosti?
Po mnoho staletí byla tato otázka téměř bez povšimnutí odmítána, protože odpověď se zdála být zřejmá: buď se zločinci takoví narodili a nedokázali ovládat své asociální instinkty, nebo je posedly zlé bytosti – zlí bohové, démoni, nebo dokonce sám ďábel.
Starověcí řečtí filozofové a lékaři se hluboce zabývali otázkou emocí, jejich příčinou a tím, kde mohou v lidském těle vznikat – jejich teorie však zůstaly více než 2000 let, až do doby Sigmunda Freuda a jeho spolupracovníků na přelomu 19. a 20. století, z velké části nerozvinuté. Již v 6. století př. n. l. provedl lékař Alkmaión z Krotónu první pitvu lidského těla a rozhodl, že sídlo rozumu se nachází v mozku; kdežto filozof Empedoklés předpokládal, že fundamentálními zdroji změn v lidském chování jsou láska a nenávist.
Již v roce 400 př. n. l. popsal slavný řecký lékař Hippokratés řadu duševních poruch, které uznáváme dodnes, a důrazně se vyslovil pro zákonná práva duševně nemocných osob. Athénské právo tehdy uznávalo práva duševně nemocných v občanskoprávních záležitostech, ale
Idealizovaný
portrét Hippokrata, významného lékaře starověkého Řecka, z 19. století.
ne v případě, že se dopustili závažných trestných činů. Hippokratův vliv přinesl změny v zákoně: pokud se prokázalo, že osoba souzená v procesu trpí tím, co nazýval „paranoiou“ (termín, který se bude ve specializovanějším významu vracet později v této knize), soud jmenoval „opatrovníka“, jenž obviněného zastupoval.
Slavný římský lékař Galén (asi 130 až 201 n. l.) tvrdil, že lidská „duše“ se nachází v mozku a je rozdělena na dvě části: vnější, jež zahrnuje pět smyslů, a vnitřní, která řídí představivost, úsudek, vnímání a pohyb. Během následujících 1500 let se však Galénovy teorie téměř zcela opomíjely. Lékaři se rozhodli zachovat primitivnější vysvětlení příčin duševních poruch, například vlivem čarodějnictví či posedlosti démony.
V 16. století se objevila myšlenka, že je možné určit povahu člověka podle vnějších znaků, jako jsou čelo, ústa, oči, zuby, nos nebo vlasy. Francouz Barthélemy Coclès toto studium pojmenoval „fyziognomie“ a ve své knize Physiognomonia (1533) zveřejnil mnoho dřevorytů, kterými svá tvrzení ilustroval.
Postupně od 17. století začali lékařské myšlení ovlivňovat různí osvícenští západní filozofové a v této době byl poprvé použit termín „psychologie“. Přestože se stále více uznával vliv mozku –nejen na chování, ale i na nemoci –, v diagnostických metodách pořád převažovaly vnější fyzické znaky. Jednou z hlavních teorií, která dokázala spojit oba přístupy a zaujala lidovou představivost, byla „frenologie“.
Franz Joseph Gall (1758–1828) byl módním vídeňským lékařem na konci 18. století. Dospěl k závěru, že mozek se skládá z 33 „orgánů“, jejichž polohu a velikost lze zjistit nahmatáním vnějších „hrbolků“ lebky. Existovaly tři třídy orgánů: ty, které řídí základní lidské vlastnosti, ty, jež řídí „nálady“, jako je laskavost nebo veselost, a ty, které jsou čistě intelektuální povahy, jako je určování
velikosti nebo rozpoznávání příčin a následků.
Mezi orgány, o kterých Gall tvrdil, že je identifikoval –a mezi nimiž byl i orgán, o kterém pronesl slavný výrok, že označuje lidskou touhu po „rozmnožování“ –, byly i orgány pro vraždění, zlodějství a lstivost. Spolu se svým žákem
„Při pohledu na tu lebku se mi zdálo, že náhle vidím problém povahy zločince.“
provádět řadu pitev mozků zemřelých pacientů v naději, že objeví nějakou strukturální příčinu šílenství. Neuspěl, ale v roce 1870 se dozvěděl o německém patologovi Rudolfu Virchowovi,
Cesare Lombroso
J. K. Spurzheimem (1776–1832), který později pojmenoval další čtyři orgány, byli nuceni opustit Rakousko, protože jejich myšlenky byly v rozporu se soudobými lékařskými názory. Jejich teorie však dosáhly velkého ohlasu ve Francii, Spojeném království a ve Spojených státech. V Edinburghu Spurzheim veřejně rozpitval lidský mozek a označil polohu jednotlivých orgánů. A ve Spojených státech „praktičtí frenologové“ cestovali od trhu k trhu a prohlašovali, že léčí duševní i tělesné nemoci.
Frenologie zůstala oblíbenou zálibou po celé 19. století, ale k pochopení mysli zločince přispěla jen málo nebo vůbec ne – ačkoli moderní neurologický výzkum skutečně odhalil oblasti mozku, které ovládají emoce a chování. První významný vývoj v kriminologii nastal kupodivu až s oživením zájmu o fyziognomii.
Ital Cesare Lombroso (1835–1909) se stal jedním z prvních autorů seriózních studií o kriminalitě. Poté, co sloužil jako vojenský chirurg v rakousko-italské válce v roce 1866, byl jmenován profesorem duševních chorob v Pavii. Tam začal
„Výklad hrbolků“ na lidské lebce, které údajně odhalovalo velikost konkrétních „orgánů“ mozku pod ní, se těšilo velkému zájmu po celé 19. i ve 20. století. Frenologické hlavy, jako je tato, lze stále najít v mnoha obchodech se starožitnostmi.
Cesare Lombroso, italský profesor soudního lékařství. Jeho první kniha L’Uomo Delinquente vyšla v roce 1876 a představila teorii, že různé typy zločinců lze rozpoznat podle jejich fyzických vlastností.
neobvyklé rysy v lebkách zločinců – rysy, jež odrážejí rysy pravěkého lidstva, nebo dokonce zvířat.
Lombroso začal ihned studovat fyziognomii zločinců v italských věznicích a provedl pitvu těla popraveného lupiče, přičemž zvláštní pozornost věnoval lebce, na níž našel jen jeden malý, neobvyklý tělesný rys, který připomínal hlodavce: „Při pohledu na tu lebku se mi zdálo, že náhle vidím problém povahy zločince –atavistické bytosti, která ve své osobě reprodukuje divoké instinkty primitivního lidstva a podřadných zvířat.“
Lombrosův objev byl podpořen dalšími studiemi a on začal dělit své případy na „příležitostné zločince“, kteří byli ke zločinu dohnáni okolnostmi, a „rozené zločince“ – ty, kteří pravidelně páchali zločiny kvůli nějaké dědičné vadě, jež se
projevovala v jejich fyzickém vzhledu. Tito „atavističtí“ jedinci se vyznačovali „primitivními“ rysy: dlouhými pažemi, ostrým zrakem (jako u dravých ptáků), masivními čelistmi a „džbánovitýma“ ušima.
V roce 1876, kdy byl jmenován profesorem soudního lékařství, publikoval Lombroso své poznatky v knize L’Uomo Delinquente (Člověk – zločinec), která rychle získala mezinárodní věhlas. V pozdější knize Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminální antropologie z roku 1893, o „výsledcích studia 6034 žijících zločinců“, shrnul své poznatky: „U úkladných vrahů máme výrazné čelisti, široké lícní kosti, husté tmavé vlasy, řídké vousy a bledý obličej. Násilníci mají brachycefalii [zaoblenou lebku] a dlouhé ruce; úzké čelo je u nich vzácné. Sexuální násilníci mají krátké ruce... a úzká čela. Převažuje světlé ochlupení, s abnormalitami pohlavních orgánů a nosu. V případě lupičů, stejně jako zlodějů, existují anomálie v rozměrech lebky a husté vlasy; řídké vousy jsou vzácné. Žháři mají dlouhé končetiny, malou hlavu a nižší než normální hmotnost. Podvodníci se vyznačují velkými čelistmi a výraznými lícními kostmi; mají těžkou váhu a bledé, nehybné tváře. Kapsáři mají dlouhé ruce; jsou vysocí, mají černé vlasy a řídké vousy.“
Lombrosova první kniha se stala terčem ostrých útoků ze strany těch, kteří ho – oprávněně – obviňovali z přílišného zjednodušení. Současně se v následujícím roce objevila určitá podpora pro jeho teorii dědičných kriminálních typů, když americký sociolog Richard Dugdale vydal knihu The Jukes. Zakladatel rodu Jukesů, velmi nechvalně známý zločinec, se
narodil v New Yorku na počátku 18. století a Dugdale tvrdil, že vystopoval 700 jeho potomků, z nichž se všichni, až na několik málo výjimek, stali někdy v životě zločinci nebo prostitutkami.
V opačném táboře byl obzvláště silným kritikem Lombrosa Francouz Alexandre Lacassagne (1843–1924), profesor soudního lékařství na lyonské fakultě, který tvrdil, že příčiny zločinnosti jsou sociální, a prohlásil, že „každá společnost má takové zločince, jaké si zaslouží“.
Lombroso následně své teorie upravil a v knize Le crime; causes et remédes (Kriminalita; příčiny a prostředky nápravy, 1899) poukázal na poznatky, které částečně podporovaly Lacassagneho návrh: když je snadno dostupná strava, klesá počet majetkových trestných činů, zatímco se zvyšuje počet trestných činů
proti osobě, zejména znásilnění. Na konci svého života Lombroso skutečně uznal, že „typ zločince“ již nelze rozlišit pouze na základě fyzických znaků.
Německý patolog Rudolf Virchow ve své laboratoři v berlínském patologickém ústavu. Právě jeho pozorování neobvyklých rysů na lebkách zločinců inspirovalo Lombrosa ke studiu vzhledu
více než 6000 žijících zločinců po dobu více než 20 let.
Frenologické studie
rakouského lékaře
Franze Josepha Galla
vzbudily na počátku
19. století velkou
pozornost. Nadšení zastánci jeho teorií pořádali přednášky
a ukázky své činnosti
v přeplněných sálech
pro lidi všech věkových kategorií a profesí.
Lombrosovy původní teorie byly výsledkem vývoje antropometrie, odvětví antropologie, které vzniklo po vydání
knihy Charlese Darwina O původu druhů v roce 1859. Vyznavači antropometrie
trávili čas měřením fyzických rozměrů
lidí, zejména jejich koster, v naději, že
tím podpoří – nebo vyvrátí – Darwinovy
teorie o vývoji lidstva. Jedním z těch, kteří aplikovali principy antropometrie do praxe vyšetřování trestných činů, byl Francouz Alphonse Bertillon.
Antropometrie nejprve přitáhla pozornost dalších kriminalistů, ale
brzy upadla v zapomnění, když se jako spolehlivá metoda identifikace zločinců mezinárodně prosadily otisky prstů. Analýza otisků prstů však stejně jako Bertillonův soubor fyzikálních
měření sloužila pouze jako prostředek k identifikaci dříve odsouzené osoby
a zároveň jako prostředek ke spojení podezřelého s místem činu. Protože neposkytovala způsob, jak odhalit, že osoba může být geneticky disponována k páchání trestné činnosti, někteří odborníci nadále hledali souvislost mezi viditelnými fyzickými znaky a osobností zločince. (V této souvislosti je třeba