HISTORIE SOUTĚŽE
NEJSLAVNĚJŠÍ
POHÁR VZNIKL
NA TRUC
Zdá se to neuvěřitelné, ale nejslavnější, nejprestižnější, největší a nejlépe dotovaná fotbalová klubová soutěž na planetě – Liga mistrů, dříve Pohár mistrů evropských zemí – vznikla vlastně z naštvání a na truc Angličanům… Anglický list The Sun v roce 1954 napsal, že tamní klub Wolverhampton Wanderers je nejsilnější v Evropě, a tím i na celé planetě. Bývalý francouzský fotbalista a trenér, v té době už redaktor pařížského sportovního deníku L’Équipe Gabriel Hanot si to přečetl a naštval se. „To je typická anglická nafoukanost. Museli by to dokázat na kontinentu v utkáních s evropskými kluby,“ řekl tehdy svému redakčnímu kolegovi Jacquesu Ferranovi.
A záhy oprášil svoji dávnou myšlenku na založení soutěže, které by se zúčastnily nejlepší klubové týmy z jednotlivých evropských zemí.
JAK SI REDAKTOR HANOT
SPLNIL SEN
Touto ideou se zabýval už před druhou světovou válkou. Neměl však možnost ji realizovat, navíc byl pro svoje okolí fantastou. V Evropě se mezi válkami hrál Středoevropský pohár, svého času považovaný za vrchol evropského klubového fotbalu, protože o něj hrály týmy z Československa, Rakouska, Itálie a Maďar-
ska, tehdy fotbalově nejvyspělejších zemí. Dvakrát ho v meziválečné době vyhrála i Sparta, jednou Slavia. Tento pohár, ale i Hanotovu myšlenku pak smetla druhá světová válka. V roce 1950 byl sice Středoevropský pohár obnoven a bojovalo se o něj až do roku 1992, ale meziválečného věhlasu již zdaleka nedosahoval. Větší prestiži se těšil jihoevropský Latinský pohár, o který se hrálo v letech 1949–1957 a v němž startovaly celky z Francie, Španělska, Portugalska a Itálie.
Evropa se pomalu vzpamatovávala z válečných hrůz a škod. Zvedal se i sport, Londýn už v roce 1948 uspořádal olympijské hry, o čtyři roky později se jejich dějištěm staly Helsinky. Pro evropský fotbal byl klíčový právě zmíněný rok 1954. V tomto roce vznikla Evropská fotbalová unie – UEFA. Její založení podpořila Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), která chtěla fotbal na jednotlivých světadílech podřídit kontinentálním federacím, sdružujícím ty národní, a vše pak řídit podle caesarovského „Divide et Impera“, tedy „rozděl a panuj“. O Zlatou Niké, trofej pro fotbalové mistry světa, se v tom roce hrálo ve Švýcarsku.
Když ještě téhož roku předložil Hanot svým redakčním kolegům pečlivě propracovaný návrh na systém nové mezinárodní klubové soutěže, ti ho pod-
pořili a v L’Équipe vyšel článek vyzývající k založení takového podniku pro nejlepší klubové týmy. FIFA ihned vyzvala podřízenou UEFA, aby se o projekt nejen zajímala, ale iniciativně podpořila jeho realizaci, kterou by jako vrcholný evropský fotbalový orgán i řídila. UEFA se spojila se zástupci redakce a přes zimu byl systém soutěže, které se měli zúčastnit mistři jednotlivých členských zemí, „dopilován“.
Na jaře 1955 Hanot už s podporou UEFA pozval do Paříže představitele velkých a úspěšných klubů z osmnácti zemí, včetně pražské Sparty, jejíž zástupce ale nepřijel. Šéfové klubů byli většinou návrhem na novou soutěž nadšení. Hlavní slovo měl tehdejší prezident Realu Madrid Santiago Bernabéu, který jako zkušený obchodník vytušil možné velké příjmy, především ze vstupného na zápasy s atraktivními zahraničními soupeři. Později přibyly peníze i z televizních práv, reklam a od UEFA, jež postupně narostly až do stovek milionů eur, které se rozdělují mezi nejlepší kluby v každém ročníku Ligy mistrů. Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ) se stal velmi rychle nejvýznamnější klubovou soutěží nejen v Evropě, ale i na světě.
Prvního ročníku 1955/56 se zúčastnilo šestnáct klubů a triumfoval Real Madrid, který kupoval nejen po Evropě největší hvězdy. Kromě československého zástupce chyběl i anglický. Šestnáct týmů bylo rozlosováno do dvojic a hrálo se klasickým vyřazovacím systémem doma–venku, do další fáze po-
stoupil ten, kdo měl z dvojzápasu víc „bodů“ nebo lepší skóre. V případě rovnosti se uskutečnil třetí zápas na neutrálním hřišti. Finále se hrálo na jeden zápas na předem stanoveném stadionu, v případě remízy by se utkání opakovalo. Platilo také, že vítěz soutěže měl právo v následujícím ročníku trofej obhajovat bez ohledu na to, na jakém místě tabulky v domácí soutěži skončil. Na podzim 1956 už se ve 2. ročníku poprvé hrála kvalifikace, přihlásilo se dvaadvacet mistrů svých zemí, včetně československého Slovanu Bratislava a anglického Manchesteru United.
Stále více klubů a národních asociací si uvědomovalo rostoucí význam soutěže, která se měla čile k světu… A co otec myšlenky Hanot? Žádnou významnou funkci v řídicím orgánu PMEZ nedostal. Dokonce se brzy rozešel s listem L’Équipe, aby se stal jedním ze spoluzakladatelů ryze fotbalového magazínu France Football, a v roce 1956 se podílel na založení nejprestižnějšího ocenění pro fotbalisty – Zlatého míče. Stál tak u zrodu dvou nejznámějších fotbalových trofejí. Pohár mistrů se stal brzy fenoménem mezi klubovými mezinárodními fotbalovými soutěžemi. V roce 1960 se zrodil v Jižní Americe jeho mladší „bratr“ Pohár osvoboditelů, později vznikly obdobné soutěže i v Asii a Africe. Žádná však nedosáhla věhlasu té evropské, dokonce ani Interkontinentální pohár, nyní mistrovství světa klubů, v němž se utkávají šampioni jednotlivých kontinentů. Trofej získaly v historii pouze
evropské nebo jihoamerické týmy. Reprezentanti ostatních světadílů si na ni ještě nesáhli. Soutěž několikrát změnila podobu, ale dominance dvou nejfotbalovějších kontinentů přetrvala. Má i českého vítěze, v prosinci 2007 trofej vybojoval AC Milán v sestavě s Markem Jankulovskim.
Postupně přibývalo účastníků PMEZ a měnila se i pravidla a herní systém. Zrušen byl třetí zápas při rovnosti skóre po dvou utkáních. Zmizel i hod mincí, který rozhodoval o postupujícím, když ani na třetí pokus neměl duel vítěze. Po prodloužení přišly ke slovu pokutové kopy v roce 1970. O tři roky dříve začali rozhodčí oficiálně používat i červené a žluté karty. Přibývalo také možností na střídání hráčů. Na mnoho let se počet ustálil na třech, po covidu v roce 2020 lze střídat pět hráčů a v případě prodloužení ještě jednoho.
Největší ránu dostal Pohár mistrů 29. května 1985 při finále mezi Juventusem Turín a Liverpoolem, kdy na bruselském Heyselově stadionu zahynulo 39 převážně italských fanoušků. Zřítila se na ně zeď, jež je oddělovala od Angličanů, kteří ji ve snaze dostat se k příznivcům soupeře zbořili. Za viníka byli označeni příznivci Liverpoolu, někteří skončili před soudem. UEFA zakázala na pět let anglickým klubům účast v evropských pohárech, Liverpoolu ještě o rok víc. Zpřísnila bezpečnostní opatření, hlídala i prodej vstupenek, protože v Bruselu se do hlediště dostalo několik tisíc diváků s falešnými líst-
ky. Důležitým krokem bylo rozhodnutí zrušit místa na stání, takže stadiony po celé Evropě, kde se měly hrát evropské soutěže, musely projít rekonstrukcí. Všechna místa musela být k sezení, očíslovaná, aby existovala kontrola nad tím, kdo si lístek koupí. Mezi sektory vyrostly ploty, přibylo pořadatelů, později byly instalovány kamerové systémy. Snížením kapacity hledišť bylo jasné, že rekord 127 621 diváků z finále 1960 mezi Realem Madrid a Eintrachtem Frankfurt na glasgowském Hampden Parku už nebude zřejmě nikdy překonán. Mimochodem, v tomto utkání padl i finálový rekord v počtu gólů ze hry, Real vyhrál 7:3.
ZROZENÍ LIGY MISTRŮ
Díky štědrosti sponzorů i prodeji televizních a reklamních práv rostly odměny pro kluby za účast a zejména postupy v soutěži. A to pro ně bylo velkým lákadlem. UEFA čelila stále většímu tlaku velkých klubů z fotbalových velmocí, především Anglie, Španělska, Německa, Francie, Itálie, Nizozemska a Portugalska, které chtěly založit vlastní soutěž, v níž by hrály jen velké celky z těchto zemí. Bylo tedy potřeba Pohár mistrů zatraktivnit, stávající systém už nestačil. Do Ligy mistrů už vstupovali nejen mistři, ale až čtyři nejlepší týmy z fotbalových velmocí. Zájem na změně měly nejen kluby, ale i sponzoři a televizní společnosti. Finanční odměny rostou každým rokem a z celkové sumy sice nepatrnou, ale pro mnohé kluby život-
ně důležitou částku dostávají i ti, kteří vypadnou v předkolech.
Samozřejmě nejlákavější je postup alespoň do základní skupiny. V přepočtu může přinést klubu 375 milionů korun, což je obrovský rozdíl ve srovnání s Evropskou ligou (87 milionů korun) nebo Konferenční ligou (70,5 milionu korun).
Milionářská Liga mistrů nabízí z pohledu klubů z menších zemí nepředstavitelné zisky. K tomu připočtěme ještě miliony za vítězství v utkání ve skupině (v přepočtu 68,5 milionu korun) nebo za remízu (22,9 milionu korun). Pro příklad, Viktoria Plzeň v ročníku Ligy mistrů 2022/23, kdy postoupila do základní skupiny, v níž ale nezískala ani bod, vydělala 476 milionů korun, v součtu se vstupným a podílem z prodeje reklamních a televizních práv to dělalo přes půl miliardy korun. V ročníku 2023/24 kluby inkasovaly za postup do základní skupiny v přepočtu 381 milionů korun, do osmifinále 236,4 milionu korun, do čtvrtfinále 261,3 milionu korun, do semifinále 308,1 milionu korun, účastníci finále pak dostali 382 milionů korun a vítěz navrch 111 milionů korun. V součtu to dělá více než 1,68 miliardy korun, a to bez desítek či stovek milionů za výhry a remízy i bohatého podílu z televizních a reklamních práv či vstupného a prodeje suvenýrů a replik dresů. Co získá klub od svých partnerů, se ve statistikách neuvádí, byť ti zůstávají na dresech, ale na reklamních panelech na stadionu být nesmějí, protože ty obsazují partneři UEFA… Zájem klubů dostat se co nejdál
je tudíž pochopitelný, kromě sportovní prestiže znamená i pro ty největší a nejbohatší účast v soutěži významný finanční přínos.
Počet účastníků se v osmdesátých letech ustálil na dvaatřiceti a stále se hrálo k. o. systémem na dva zápasy – doma a venku – s výjimkou finále. V případě rovnosti skóre měl postupovou hodnotu vyšší počet branek vstřelených na hřišti soupeře (toto pravidlo je už v současnosti zrušeno). Pokud i tento atribut zůstává shodný, následuje v odvetě prodloužení dvakrát 15 minut, případně penaltový rozstřel do rozhodnutí, což platí od vyřazovací fáze po finále. Se „zlatými“ ani „stříbrnými“ góly, které připravily o úspěch českou reprezentaci na evropských šampionátech 1996 a 2004, se v Lize mistrů neexperimentovalo. V reakci na sílící tlak velkých klubů, které hrozily vytvořením vlastní soutěže, bylo do nejvýznamnějšího evropského poháru zařazeno více týmů z nejvyspělejších fotbalových zemí a ruku v ruce s tím vznikl systém přímého postupu do soutěže na základě národního a klubového koeficientu a rozdělováno je i více peněz, a to od předkol, aby si něco vydělali i zástupci fotbalově malých zemí. Jejich hlas je totiž při volbách do orgánů UEFA odjakživa klíčový.
Nevyhnutelně tedy muselo dojít k přebudování herního systému celé soutěže. Počínaje ročníkem 1991/92 (historicky posledním pod názvem Pohár mistrů evropských zemí, někdy též nazývaným nultým ročníkem Ligy mis-
trů) došlo k zavedení skupinové fáze. Po dvou kolech bylo osm nejlepších týmů rozděleno do dvou skupin, jejichž vítězové se utkali ve finále. Sparta tehdy ve skupině B jako jediná porazila Barcelonu, a sice na Letné gólem Horsta Siegla. Pražané nakonec skončili ve skupině druzí, což je v podstatě nejlepší umístění českého celku v historii nejvýznamnější evropské klubové soutěže.
Následující ročník už nesl oficiální název Liga mistrů UEFA, ale hrál se stejným systémem jako ten předchozí. Jen po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a rozdělení Československa přibylo týmů, takže se hrálo ještě předkolo.
ČTYŘI ZÁSTUPCI
FOTBALOVÝCH VELMOCÍ
Změny pokračovaly i v dalších ročnících. Přibývalo týmů do předkol, měnil se systém, někdy až chaoticky. Ve druhém ročníku Ligy mistrů se hrálo semifinále na jeden zápas. Postoupily do něj dva nejlepší týmy ze dvou základních skupin a utkaly se křížem, tedy první s druhým. V ročníku 1994/95 se poprvé hrálo ve čtyřech základních skupinách po čtyřech týmech. Přímo nasazeno bylo osm celků z osmi zemí s nejvyšším koeficientem, k nimž dalších osm postoupilo z předkola. Vyřazovací fáze pokračovala od čtvrtfinále, do něhož postoupily první dva celky z každé skupiny. Poprvé nebyli přizváni mistři ze zemí s nejhorším koeficientem, ti šli do Poháru UEFA. V následujícím ročníku to potkalo poprvé a naposledy české-
ho mistra, v tomto případě pražskou Spartu. V základních skupinách se začaly také přidělovat tři body místo dvou za vítězství, po bodu zůstalo za remízu. Tento systém vyvolával velkou nevoli, a tak v ročníku 1997/98 došlo k další změně. Do předkol byli zařazeni i mistři zemí s nejhorším koeficientem, základních čtyřčlenných skupin bylo šest a do čtvrtfinále postoupili jejich vítězové a dva nejlepší celky z druhých míst. Podle koeficientu nejúspěšnější země –Španělsko, Itálie, Německo, Anglie a Francie – měly v soutěži dvě místa, přičemž mistři byli zařazeni rovnou do losovacího osudí základních skupin tak, aby se v nich spolu nemohli utkat. Postupně padlo i omezení tří povolených cizinců.
Na přelomu tisíciletí došlo k další změně herního systému. Došlo k navýšení počtu účastníků, do soutěže vstoupilo 71 týmů, v osmi čtyřčlenných skupinách jich pak zápolilo 32 a první dva celky postoupily do čtyř osmifinálových skupin, po nichž následovalo klasické play-off od čtvrtfinále. Vzrostl počet předkol na tři, přičemž v tom třetím byly dva týmy z nejlepších zemí podle koeficientu, mistři a vicemistři šli rovnou do základní skupiny. Dva zástupce mělo i Česko, Spartu ve skupině, Teplice ve 3. předkole.
Ani tento systém nebyl konečný, v ročníku 2003/04 byly zrušeny osmifinálové skupiny. Z osmi základních skupin postoupily první dva celky do osmifinále, které se hrálo tradičním vy-
řazovacím způsobem na dva zápasy. Od ročníku 1999/2000 třetí celky ze základních skupin pokračovaly v Poháru UEFA (později přejmenovaného na Evropskou ligu). Vítěz této soutěže si navíc zajistil přímou účast v základní skupině následujícího ročníku Ligy mistrů, a tak se stalo, že nejvyspělejší země mohly mít v základních skupinách až pět zástupců. Počet předkol se opět rozrostl. Začínalo se podle koeficientu v nultém předkole a končilo ve čtvrtém, nazvaném play-off.
V průběhu času docházelo ke změnám pravidel a postupně se zkvalitňuje i technika, kterou mají rozhodčí k dispozici. K „hodinkám“, na nichž míč s čipem ukazuje, zda přešel celým objemem brankovou čáru, přibyl VAR – u videa sedí dva až tři sudí a hlavního na hřišti upozorní na případné chyby, jako je neregulérní gól, přehlédnutý ofsajd při dosažení branky, penaltový zákrok nebo faul na červenou kartu, případně mylné vyloučení hráče. Góly se zkoumají odjakživa, především z důvodu ofsajdu nebo faulu. Za ofsajd už není považováno jen postavení nohou, ale jakákoliv „přečnívající“ část těla hráče útočícího týmu. Spory však vyvolávají dotyky míče rukou. Záleží na posouzení hlavního sudího a videa, zda byla ruka v přirozené poloze a nerozšiřovala objem těla… Hlavní rozhodčí si inkriminované okamžiky může prohlédnout na monitoru, k dispozici má záběry z různých úhlů. Sudích je i se čtvrtým nejméně šest a jsou mezi sebou propojeni komunikačním zařízením. Jen krátce byli
využíváni tzv. brankoví rozhodčí, kteří sledovali situaci před brankou, zejména dohlíželi na to, jestli míč celým objemem přešel brankovou čáru. Pochopitelně stále dokonalejší – a pro brankáře záludnější – jsou míče od firmy Adidas, která je jejich smluvním dodavatelem pro soutěže UEFA.
Vraťme se ale k hernímu systému, který zůstal ve své hlavní fázi od ročníku 2003/04 nezměněn až do v pořadí 69. ročníku (2023/24), do něhož vstoupilo 80 týmů. V osmi základních skupinách mělo jisté místo 5 týmů ze Španělska (Barcelona, Real Madrid, Atlético Madrid, Real Sociedad San Sebastián a Sevilla, která vyhrála Evropskou ligu). Se čtyřmi týmy následovaly Anglie (Manchester City, Arsenal, Manchester United a Newcastle United), dále Německo (Bayern Mnichov, Borussia Dortmund, RB Lipsko a Union Berlín) a Itálie (SSC Neapol, Lazio Řím, Inter Milán a AC Milán). Dva týmy měly nasazeny Francie (Paris St. Germain a RC Lens) a Portugalsko (Benfica Lisabon a FC Porto), po jednom Nizozemsko (Feyenoord Rotterdam), Rakousko (Red Bull Salcburk), Skotsko (Celtic Glasgow), Srbsko (CZ Bělehrad) a Ukrajina (Šachtar Doněck). O šest zbývajících míst se bojovalo v předkolech a získaly je dánský FC Kodaň (přemožitel Sparty), turecký Galatasaray Istanbul, portugalský Sporting Braga, nizozemský PSV Eindhoven, belgický Royal Antverpy a švýcarský Young Boys Bern. Česko po letech hojnosti trochu vyklidilo pozice,
ale po delší době si vydobylo od sezony 2025/26 přímou účast ve skupině pro mistra a předkolo pro vicemistra.
REKORDMANI A ČEŠI
Odehraných 69 ročníků má i svoje nej. Na konci knihy naleznete podrobnější rekordní statistiky, nyní uveďme jen stručně pár těch nejzajímavějších. Divácký finálový rekord a rekordní počet branek ve finále už byl v této kapitole zmíněn. Real Madrid má ve svém muzeu patnáct nejcennějších evropských klubových pohárů, což je rekord, který vydrží hodně dlouho. Nejvíce zápasů v soutěži odehrál Cristiano Ronaldo –187, nastřílel také nejvíce gólů – 141, to vše v barvách Manchesteru United, Realu Madrid a Juventusu Turín.
Francisco Gento jako jediný zvedl ušatý pohár nad hlavu nejčastěji ze všech hráčů, byl u všech prvních šesti triumfů Realu Madrid. Carlo Ancelotti je nejúspěšnějším trenérem, dvakrát trofej vyhrál s AC Milán a třikrát s Realem Madrid. Navíc jako hráč v dresu milánského AC zvedl trofej nad hlavu dvakrát.
Česká bilance v soutěži není tak zářivá, ale úplně špatná také ne. Čtyři Češi zvedli ušatý pohár nad hlavu –Vladimír Šmicer a Milan Baroš v roce 2005 v dresu Liverpoolu, o dva roky později Marek Jankulovski jako hráč AC Milán a zatím poslední je Petr Čech, který v roce 2012 vychytal nejcennější trofej pro Chelsea. Dukla Praha a Sparta Praha se probojovaly až do semifi-
nále, respektive semifinálové skupiny. Hlavní část soutěže si zahrála nejčastěji Sparta (osmnáctkrát), v Lize mistrů pak ještě dvanáctkrát skončila v předkolech. Celkem dvanáct českých klubů vstoupilo alespoň do předkol. Za společné republiky to byly ještě tři slovenské kluby – Slovan Bratislava, ČH Bratislava a především Spartak
Trnava, který si v ročníku 1968/69 rovněž zahrál semifinále.
Úžasných 111 zápasů odchytal v hlavní soutěži Petr Čech, a to v brance Sparty, Chelsea a Arsenalu. Jako jediný český fotbalista nastoupil ve dvou finále. Nejlepším českým střelcem v hlavní fázi soutěže je Pavel Nedvěd s 15 trefami, které dal v dresu Lazia Řím a především
Juventusu Turín. Sparťan David Lafata je mezi elitními střelci v jednom utkání, když v předkole ročníku 2014/15 dal pět
gólů Levadii Tallinn, přičemž šestou trefu, která se otřela o obránce, zapsali jako vlastní gól. Škoda, protože se šesti trefami by byl jedinečný. Takhle se ocitl ve společnosti dalších třinácti kanonýrů, například vedle Lionela Messiho nebo Gerda Müllera. Jako jediný to ale dokázal po třicítce, tudíž je nejstarší. Zmínili jsme čtyři české vítěze Ligy mistrů, ale ani těch, kteří zvedli nad hlavu jiný z evropských pohárů, není mnoho. Prvním, kdo o některou z trofejí bojoval, byl Antonín Panenka. V roce 1985 došel s Rapidem Vídeň až do finále dnes již zaniklého Poháru vítězů pohárů, ale v něm jeho tým prohrál 1:3 s anglickým Evertonem. Pikantní je, že posledním,
kdo zvedl tuhle trofej nad hlavu, byl Pavel Nedvěd. V roce 1999 vstřelil v této soutěži poslední gól a jeho Lazio zvítězilo 2:1 nad Mallorkou. Devět českých fotbalistů vyhrálo Pohár UEFA, později
Evropskou ligu – jako první v roce 1997 Radoslav Látal a Jiří Němec v dresu Schalke 04, v roce 2001 následovali Patrik Berger a Vladimír Šmicer v barvách Liverpoolu. V roce 2008 Radek Šírl jako hráč Zenitu Petrohrad, v následujícím roce Tomáš Hübschman, který ale finále proseděl na lavičce Šachtaru Doněck. Tři pro Čechy úspěšné roky uzavřel Tomáš Ujfaluši v červenobílém dresu Atlétika Madrid. V roce 2013 získal tuto trofej Petr Čech v brance Chelsea a posledním je další gólman Tomáš Vaclík, který byl v roce 2020 na lavičce Sevilly.
UŠATÝ POHÁR
Nyní se podívejme blíže na „grál“, o který se hraje. Trofej pro vítěze Poháru mistrů, posléze Ligy mistrů změnila výrazně podobu jen jednou, i když k menším úpravám v průběhu let docházelo. Tu úplně původní trofej nechal v roce 1955 vyrobit deník L’Équipe, jehož redaktor Hanot stál u zrodu soutěže. Měřila půl metru a vážila pět kilogramů. Při založení soutěže bylo stanoveno pravidlo, že originál trofeje získá ten klub, který dosáhne pěti vítězství. To se podařilo Realu Madrid v letech 1956–1960. O rok později dostala Benfica Lisabon novou trofej, ale ve stejném designu. V roce 1966 vyhrál Real pošesté. Vedení UEFA rozhodlo, že nechá vyrobit novou trofej,
větší a honosnější, a tu stávající nechala Realu.
Umístěna je v jeho muzeu uvnitř stadionu Santiago Bernabéu. Mimochodem, už jich je tam patnáct a klub musel před lety řešit „příjemný“ problém – trofeje z Poháru mistrů a Ligy mistrů se do místnosti nevešly… Vyřešili to rozšířením hlavní místnosti, která je srdcem muzea, jehož prohlídka pokračuje přes stadion, lavičky náhradníků a končí ve fanshopu. Vyrobena byla také nová vitrína z neprůstřelného skla, včetně bezpečnostního zařízení, jaké prý nemá ani nejslavnější obraz na světě, da Vinciho Mona Lisa v pařížském Louvru. Pracovník muzea Realu mne ujistil, že do nové vitríny se trofejí z Ligy mistrů vejde ještě několik…
Výrobou nové trofeje byl v roce 1966 pověřen bernský klenotník Jürg Stadelmann. „Pozval si nás generální sekretář UEFA pan Hans Bangerter. Můj otec, také Hans, byl ohromený. Sídlo UEFA tehdy bylo kousek od našeho klenotnictví, ale nepřemýšleli jsme, jestli nás oslovili proto, že jsme blízko, nebo proto, že jsme tak dobří. Dohodli jsme se na ceně za trofej 10 000 švýcarských franků (asi 253 000 korun). Ale stříbrný pohár musel být hotový do konce března 1967. Měli jsme na výrobu pár měsíců. Věděli jsme, jak by pohár měl či mohl vypadat, vše ostatní bylo na nás. V kanceláři pana Bangertera jsme brzy podlahu pokryli spoustou kreseb s návrhy designu trofeje. Kolik jich bylo, už ani nevím. Vybrali si jednu a my se
v dílně pustili do práce. Výroba trvala 340 hodin. Otec udělal hlavní práci, já tu jemnější, rytec Fred Bänninger pohár dokončil. Termín jsme stihli. Pohár byl tehdy vysoký 74 centimetrů a vážil 11 kilogramů. Měl výrazné uši, podle nichž je často přezdíván ušatý pohár,“ zavzpomínal Jürg Stadelmann.
Novou trofej jako první zvedli nad hlavu v roce 1967 fotbalisté Celtiku Glasgow. Platilo pravidlo, že originál trofeje si může klub ponechat, když ji vyhraje celkem pětkrát nebo třikrát v řadě. To se podařilo od té doby Ajaxu Amsterdam a Bayernu Mnichov v sedmdesátých letech a ve druhé dekádě tohoto tisíciletí Realu Madrid, který pohár získal celkem patnáctkrát. Sedmkrát se radoval AC Milán, šest trofejí mají Liverpool a Bayern, pět Barcelona. Ušatý pohár v původní podobě získal v roce 1994 definitivně AC Milán. Mírně se pak změnil jeho design, hlavně uši, váha byla snížena na 7,5 kilogramu, výška na 73,5 centimetru.
Stávající trofej je šestá v pořadí, každá doznala nějaké změny, byť malé, což se týká především zmíněného tvaru uší. Varianta, kterou vídáme při předávání, se používá od roku 2006, poslední originál v roce 2005 získal Liverpool za svoje páté vítězství v soutěži. Od roku 2009 pak zůstává originál v úschově UEFA, vítězný klub dostává natrvalo zcela totožnou kopii, na kterou je po finále vyryto jméno vítěze. Hráči a realizační tým jsou dekorováni medailemi. Fotbalisté, kteří pohár získají poněkolikáté,
dostanou ještě speciální cenu. Vítězné kluby mají právo vyrobit si repliky, které ale nesmějí přesáhnout 80 procent velikosti originálu. Kluby tak nabízejí fanouškům různě velké zmenšeniny. Trofej ze švýcarského Nyonu, kde UEFA sídlí, občas vyrazí do členských zemí, kde je za přísných bezpečnostních opatření vystavena. V Praze byl ušatý pohár k vidění naposledy v roce 2017.
Přejmenování Poháru mistrů na Ligu mistrů a reorganizace soutěže přiměly vedení UEFA ke složení hymny, která se brzy stala ikonickou. Hned byli osloveni možní autoři. Uspěl britský hudebník
Tony Britten, který napsal text a jako melodii použil adaptaci korunovační hymny Zadok the Priest od Georga Friedricha Händela z roku 1727. Nahrál ji britský Royal Philharmonic Orchestra a nazpívalo hudební uskupení Akademie sv. Martina v polích. Sbor hymnu zpívá v angličtině, francouzštině a němčině, tedy třech oficiálních jazycích UEFA. Italština ani španělština použity nebyly. Trojjazyčnost hymny má také symbolizovat bratrství a přátelství mezi národy a zeměmi sdruženými v UEFA. Skladba se hraje před každým zápasem Ligy mistrů již od roku 1992. Celá hymna má délku přes tři minuty a skládá se ze dvou zpěvů a dvou opakování. Hymna Ligy mistrů získala také několik mezinárodních ocenění.
NOVÝ FORMÁT PRO 36 KLUBŮ
Dne 1. června 2024 vyvrcholil 69. ročník elitní evropské klubové soutěže,
Originál
TEXT HYMNY LIGY MISTRŮ
Ce sont les meilleures équipes
Sie sind die allerbesten Mannschaften
The main event
Die Meister
Die Besten
Les Grandes Équipes
The Champions
Une grande réunion
Eine große sportliche Veranstaltung
The main event
Ils sont les meilleurs
Sie sind die Besten
These are the champions
Die Meister
Die Besten
Les Grandes Équipes
The Champions
které se věnují následující stránky. Do 70. ročníku vstoupí Liga mistrů v novém formátu. Počet týmů v základní fázi se zvýší o čtyři na 36 a nově budou zařazeni společně do jedné velké skupiny, přičemž každý celek má zajištěno osm utkání, čtyři domácí a čtyři venkovní, ale vždy s jiným soupeřem. V rámci tohoto tzv. švýcarského systému jsou týmy rozděleny do čtyř výkonnostních košů a zahrají si se dvěma
Překlad
To jsou ty nejlepší týmy
Oni jsou ty nejlepší týmy
Hlavní událost
Mistři
Ti nejlepší
Ty největší týmy
Mistři
Velká sešlost
Velká sportovní událost
Hlavní událost
Oni jsou ti nejlepší
Oni jsou ti nejlepší
Tohle jsou mistři
Mistři
Ti nejlepší
Ty největší týmy
Mistři
soupeři z každé z nich. Kdo s kým, kdy a kde, určí los před startem soutěže. Předkola zůstala víceméně beze změny (jsou čtyři a rozdělena na mistrovskou a nemistrovskou část). Skupinová fáze se odehraje v osmi kolech od září do ledna, prvních osm celků postoupí rovnou do osmifinále, týmy na devátém až čtyřiadvacátém místě si zahrají předkolo play-off. Od osmifinále bude soutěž opět probíhat tak, jak ji zná -
me. Změnou je i to, že se v hlavní fázi dále nekoná žádné posouvání týmů do Evropské ligy, což zůstává zachováno pouze v předkolech. K nemalé radosti českých fanoušků se nového formátu zúčastnila i pražská Sparta.
Dvě ze čtyř dodatečných míst dostaly v Lize mistrů země, jejichž kluby v minulém pohárovém ročníku dosáhly nejlepších výsledků, tedy nikoliv podle dlouhodobých koeficientů. Jedno místo získala národní asociace, která je v žebříčku UEFA na pátém místě, jedno přibylo do mistrovské části kvalifikace. Toto rozdělení nahrává fotbalově velkým národním soutěžím, které by mohly získat pět, a v případě vítězství v Evropské lize dokonce až šest míst v hlavní fázi soutěže.
Vzhledem ke stálému tlaku velkoklubů se UEFA rozhodla pro tuto změnu, aby evropští giganti spolu sehráli více zápasů. Často si totiž stěžovali, že utkání ve skupinové fázi s méně známými mužstvy jsou pro jejich fanoušky i většinu diváků nejen v Evropě, ale po celém světě neatraktivní, a kromě malého klubu, který si zvedne návštěvnost a příjem, nikomu nic nepřinášejí. Od častějších střetů těch nejlepších si velkokluby slibují vyšší příjmy i sledovanost, na čemž by vydělaly nejen ony,
ale i UEFA a díky vyšším odměnám také malé kluby. Pravdivost tohoto předpokladu nicméně ukáže až čas, a ne jen jeden ročník.
Co se týče statistik jednotlivých ročníků, základem byly ty oficiální UEFA, jenže mnohé, hlavně z juvenilních let, nepočítají zápasy ani góly z předkol.
Oficiálně UEFA počítá až zápasy ve skupinové a vyřazovací fázi. Předkola jako by neexistovala, což by ale z pohledu českého fotbalu byla škoda. Přitom UEFA uvádí v oficiálních statistikách počet všech týmů, které do soutěže vstoupily. Veliké rozdíly, zejména v prvních ročnících, panují mezi zdroji UEFA a jinými, třeba z dobového tisku. Snažil jsem se tedy statistiky jednotlivých ročníků – i ty závěrečné – doplnit podle více zdrojů, přestože i ty byly často nejednotné. Kromě UEFA byla hlavním zdrojem anglická Wikipedia, uznávaná v Evropě jako nejpřesnější. Značné rozdíly byly po mnoho ročníků v počtu diváků, v některých případech se lišily o tisíce. Ke zpřesnění došlo až po zavedení míst pouze k sezení a jejich očíslování. Závěrečné statistiky pak vycházejí téměř stoprocentně z UEFA, u předkol z anglické Wikipedie a dobového zahraničního tisku.
