Pláž a slzy
Pláží se line vůně gyrosu a z nedaleké taverny hraje houpavá melodie doprovázená na řeckou kytaru bouzouki. Dva kluci se vrhnou do moře, křišťálově modrá voda vyšplíchne do vzduchu a od hlavy k patě smáčí holku ležící na červené osušce. Holka sebou trhne, dlouhé mokré vlasy si sváže do culíku a pak si začne malovat rty, dokud je nemá rudé jako filmová hvězda.
Usměju se, líně se protáhnu a uvelebím se na dece jako nějaký přerostlý kocour. Zavřu oči a na chvíli si připadám jako král slunce. Vlastně se dá říct, že se po dlouhé době cítím docela spokojeně.
Nebýt… „Namaž se, Davide, ať se nespálíš!“ Rodičů.
Od chvíle, kdy jsme přiletěli do Řecka, se chovají divně. Hádají se kvůli blbostem, křičí na sebe, a zároveň se snaží tvářit, jako by se vůbec nic nezměnilo. Až na to, že ve skutečnosti se změnilo úplně všechno…
Není to ani půl roku, kdy jsme se z našeho poklidného městečka uprostřed Vysočiny odstěhovali do hlavního města. Táta získal prestižní místo na pražské univerzitě, mamka si po prázdninách bude hledat jiné zaměstnání a já už skoro půl roku chodím do nové školy, kde vůbec nikoho neznám. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem ani nemohl pořádně protestovat. „Změna je život, Davide. Uvidíš, že si brzy zvykneš,“ oznámili mi rodiče suše, když jsme do kufru svojí staré oktávky nacpali poslední krabici s věcmi z mého starého pokoje.
A proto jsme teď tady. Na dovolené u moře v Řecku a snažíme se předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Vyměnil bych celou dovolenou za to, abych se mohl vrátit domů.
Chci zpátky své staré spolužáky.
Chci zpátky náš starý byt v paneláku.
Chci, aby stačilo sednout na kolo, a za pět minut být u mojí nejlepší kamarádky Niky. Vyjet s ní na kopec za městem a pozorovat krajinu. V Praze se cítím ztracený. To město je moc velké. Na kole ani celé přejet nejde.
Zamžourám na mamku, jejíž bledá kůže je pokrytá tlustou vrstvou opalovacího krému. Se svými černými, solí slepenými vlasy tak trochu připomíná dikobraza.
„Měla by sis půjčit slunečník, aby ses náhodou neopálila,“ popíchnu ji, ale místo odpovědi mě jen štípne do ramene. „Au!“ zaječím tak hlasitě, až se po nás holka z červené osušky překvapeně podívá. Věnuje mi znuděný pohled, pak se převalí na bok a dál si mě už nevšímá. Trapas.
Mamka si na dlaň vymáčkne nejmíň tunu krému a začne mi ho roztírat všude po těle včetně uší, které mi hoří ponížením. „Vidíš, říkala jsem, že se spálíš!“ V duchu přísahám, že s ní do konce dovolené nepromluvím. Nebo radši už vůbec nikdy.
Přesunu pozornost na měkčí část rodiny. „Tati, jdeš do vody?“
Věnuje mi jeden ze svých učitelských úsměvů. Táta učí historii a nejlepší způsob trávení prázdnin je podle něho poznávání místních památek. Člověk si své rodiče vážně nevybírá.
„Teď ne. Po té noční bouřce jsou pořád velké vlny. Počkáme, až plavčík vyvěsí zelenou vlajku,“ zamumlá a zakryje si obličej časopisem o řeckých dějinách.
Jenže tak snadno se mě nezbaví. Posadím se mu obkročmo na opálená záda, jako kdybych si sedlal koně. Na rozdíl od mamky se táta nemaže vůbec. Od přírody je krásně snědý a stejně jako já miluje moře a vedra. Jsem přesvědčený, že naši předkové přišli z jižních krajin. Cítím to v krvi. Nakloním se k jeho uchu a začnu bzučet. Nerozesměje ho to, ale já vytrvale bzučím dál, dokud mu nedojde trpělivost a neshodí mě ze sebe jako nějakého otravného komára. Plácnu sebou do písku, který se mi nalepí na celé tělo. Táta se tomu zasměje, ale mně to moc vtipné nepřijde. Pravda je, že v poslední době si nerozumím už ani s ním.
Nasadím si sluchátka a zaposlouchám se do textu písničky „Tear“ od Red Hot Chili Peppers.
Všechno dostaneš, když se odevzdáš stoupání. Dech je ujištění na konci. Udělej to teď, protože nikdy nevíš.
Ta slova mi uvíznou v hlavě. Dostanu chuť udělat něco nepředvídatelného. Něco odvážného. Skoro slyším, jak mi můj vnitřní hlásek šeptá: Běž a udělej tu největší kravinu, co tě zrovna napadne!
Jako na zavolanou se pláží prožene silný vítr. I když už se zdálo, že se moře po včerejší bouřce začíná pomalu uklidňovat, teď se na obzoru začnou znovu rýsovat ohromné vlny. Kluci vřískají a vybíhají ven z vody. Plavčík vstane ze své pozorovatelny, ale ještě než na stožáru vymění oranžovou vlajku za červenou a zakáže tak vstup do vody, vymrštím se na nohy, až mi od pat vystřelí salva písku. To je ono!
Udělej to teď, protože nikdy nevíš!
„Davide! Kam to běžíš!“ zaslechnu ještě mamčin hlas, ale nechám ho jen proletět uchem jako meluzínu. Proběhnu okolo červené osušky a vlétnu do vody jako blesk. Moře mě přivítá příjemně chladivým objetím. Cítím napětí, šimrání kdesi u žaludku.
Po pár tempech zpozoruju první vlnu. Je vysoká aspoň dva metry a tyčí se přede mnou jako obrovitá vodní stěna. Ve chvíli, kdy se začne překlápět, ji elegantně podplavu, ale sotva se vynořím nad hladinu, už se na mě řítí další, o poznání větší. Tentokrát mě její podplavání stojí mnohem víc úsilí. Z tlaku proudu mi začne pískat v uchu. Do nosu mi vnikne slaná voda.
Třetí vlna připomíná ohromnou krakenovu náruč. Vzedme se do trojnásobné výšky než předchozí dvě a její odstín přejde ze světle modré ve smrtonosně
černou. Otočím hlavu k pláži. Dojde mi, že pískání v uších je ve skutečnosti plavčík. Zběsile se žene po pláži, z plných plic fouká do píšťalky a mává směrem k červené vlajce, kterou před chvílí vyvěsil na stožár.
Vlna se s ohlušujícím burácením překlopí jako peřina, co se mě chystá přikrýt na dobrou noc. Nebo spíš na věčnost.
Hrudník se mi sevře úzkostí. Napnu každičký sval těla a veškerou energii soustředím do skoku vpřed –přímo do krakenova těla. Vzápětí mi v uších hromově zaduní a před očima se mi setmí.
Titánská síla mrští mým tělem o dno, jako bych byl hadrová panenka. Cítím, jak mi kamínky rozedřou kůži na břiše a na hrudníku. Chci plavat vzhůru, ale tlak vody mi to nedovolí. Hrudník se mi bolestivě sevře a do úst se mi nahrne voda.
Dech je ujištění na konci. Všechno dostaneš, když se odevzdáš stoupání.
Najednou mi srdce naplní nadpozemsky uklidňující pocit. Nejraději bych se mu celý odevzdal, jen tak tady ležel na samém dně oceánu a poslouchal burácení vln, dokud mi nedojde dech. Pak ucítím, jak mě do boku šťouchne cosi hrubého a studeného. Skrz zavřená víčka vidím probleskovat jakési pestrobarevné světlo. Připadá mi, jako bych se díval do kaleidoskopu, který jsem dostal k šestým narozeninám a pořád ho mám schovaný v šuplíku psacího stolu. Je to ta nejzvláštnější věc, s jakou jsem se kdy setkal. Světlo na okamžik zesílí, ale než se stačím zorientovat, ta neznámá
světélkující věc mě znovu postrčí a já se konečně odlepím ode dna a zamířím k hladině.
Moře mě vyplivne na pláž jako nějaký nepoživatelný odpadek. Přes slanou záclonu mořské vody a vlastních slz zahlédnu plavčíka, který mi buší do hrudi, až mám pocit, že mi zláme všechna žebra. Zvednu palec na znamení, že jsem v pořádku, hned nato ale vyzvracím asi polovinu Egejského moře. Monotónní pískot, který mi doteď hučel v uších, vystřídá šum hlasů a hřmění moře.
„Davide? Slyšíš mě? Není ti nic?“
Až teď si uvědomím, že mě mamka drží za ruku. Prsty se jí trochu třesou. Horlivě přikyvuju a doufám, že mě co nevidět pustí. Jenže místo toho mě chytne za rameno i táta.
„Davide! Jak jsi to podplaval tu vlnu? Copak jsem ti neříkal, že musíš počkat až…“ Mamčin vražedný výraz ho umlčí.
Jak tady tak sedím v mokrém písku, obklopený rodiči a cizími lidmi, kteří na mě zírají jako na ohrožený
druh nějakého děsně bezradného živočicha, popadne mě sžíravý pocit vlastní bezmoci. V životě jsou chvíle, kdy byste se trapností nejradši zahrabali do písku.
Výhoda pláže je, že se o to fakt můžete pokusit.
Hlouček lidí se naštěstí brzy rozestoupí. Zatímco do mě mamka neúnavně hučí, přemýšlím o té záhadné světélkující věci, která mi dost možná zachránila život.
Bylo to něco skutečného, nebo šlo jen o přelud?
Neokysličený mozek si dokáže vymyslet spoustu neuvěřitelných věcí a tohle byla nejspíš jedna z nich. Ale co když ne? Pro všechny případy v dlani sevřu
šedorůžový oblázek a hodím jej do moře jako svoje poděkování za záchranu života. Hlasité zašumění přicházející vlny beru jako takové vodní: „Není ani moc za co.“
Se svěšenými rameny se odšourám ke své osušce, převléknu se a nahážu věci do batohu. Prohlédnu si škrábance na břichu, které jsou ale k mému zklamání mělké a nepůsobí ani trochu dramaticky.
Pláž se pomalu vylidňuje. Kluci už nepobíhají po břehu. Vyzáblý mladík se svou holkou ruku v ruce odchází na promenádu, odkud se ozývá tesknivá hra na řeckou kytaru bouzouki.
Připadám si hrozně osaměle. Jako jedináček jsem si na ten pocit už zvykl, tak nějak patří k mému životnímu údělu, tentokrát mi ale přijde, že mi nerozumí vůbec nikdo. V zahraničí to platí dvojnásob. A co je vůbec nejhorší, nerozumím ani sám sobě.
V ten moment si slíbím, že odteďka mi bude všechno ukradené. Ať se děje cokoliv. Ani nečekám na rodiče a zamířím k blízké taverně, kam chodíme na večeři.
Slunce zahalí svět do oranžova. Po červené osušce jako by se slehla zem.
Jmenuju se David. Všechno je mi ukradené.
A cítím se děsně.
Túra na pláž Lichnos
Následující ráno jsou naši celí nažhavení na výlet na pláž Lichnos, která je od našeho apartmánu vzdálená asi pět kilometrů a podle táty je to široko daleko nejlepší místo ke koupání.
Mamka létá po apartmánu sem a tam. Snaží se zároveň připravovat toasty k snídani, svačinu na cestu a balit oblečení do batohů. Sice tak trochu obdivuju, že to všechno zvládá, stejně mi to ale přijde praštěné. Jsme přece na dovolené.
Nenápadně se kolem ní prosmýknu, pohodlně se uvelebím na gauči a vytáhnu svou novou konzoli od Nintenda. Dostal jsem ji vloni k narozeninám a od té doby ji k nelibosti rodičů tahám všude s sebou. V pravém horním rohu obrazovky na mě bliká čas 0:59. Přesně tolik mi zbývá na poražení Anděla smrti – hlavního bosse celé hry. Vyzbrojím svou postavu japonskou katanou, proběhnu úzkou tmavou ulicí posprejovanou graffiti a cestou pozabíjím pár jedovatě
fialových žab, které mě pronásledují už od pátého levelu. Čas do konce mise se změní: 40 vteřin.
„Davide! Pojď snídat!“ zavolá máma, ale ani nezvednu oči od obrazovky a nasadím ještě vražednější tempo. Ignoruju další záplavu zabijáckých žab, seběhnu po jedoucích schodech do stanice metra a zastavím se uprostřed liduprázdného nádraží.
Zbývá 20 vteřin. Rozhlédnu se, ale žádný Anděl smrti tam není. Sakra. Zpackal jsem to. Jsem na špatné stanici. Na obrazovce mezitím odtikávají poslední sekundy. Ještě jednou si prohlédnu halu metra, když vtom ji konečně spatřím.
„No tak, Davide, copak ti to včera nestačilo? Za měsíc ti bude třináct! Měl bys už mít rozum.“
O betonový sloup ve stínu nástupní haly se opírá
štíhlá ženská postava v tmavém plášti. Růžové lokny jí padají ke stejně růžovým rtům. Ze zad jí trčí černá křídla, která se v průvanu z projíždějícího metra lehce třepotají. Anděl smrti. Setsakramentsky hezký Anděl smrti.
„Vážně mi k tomu nic neřekneš?“
Rozběhnu se proti nepříteli. Kvůli tomuhle momentu jsem nad hrou strávil všechny ty dlouhé hodiny. Jsem přesvědčený, že tentokrát dokážu vyhrát!
Mamka do mě strčí. „Slyšíš mě? Nech těch her a pojď se balit.“
Na vteřinu ztratím koncentraci, takže se nestačím vyhnout ledovému útoku. Život se mi smrskne do jediné červeně blikající čárky. Pokusím se o poslední zoufalou obranu, ale místo X zmáčknu Y a moje postava se bezvládně zhroutí k zemi. Obrazovka zčerná.
„Neee!“ Naštvaně mrštím konzolí do polštáře. „Už jsem byl tak blízko!“
Mamka zakroutí hlavou na znamení, že jsem beznadějný případ. Hodí po mně tričko a moje oblíbené pruhované kraťasy.
„Za minutu ať seš připravenej!“ Třískne dveřmi.
„A nezapomeň tady opalovák!“
Za minutu si nestačím navléknout ani ponožku.
Když se konečně přišourám ke stolu, je už skoro půl deváté.
„Nekoukej a pomoz mi s tou snídaní! Už jsme dávno měli vyrazit!“
Na rozdíl od rodičů jsem po ránu děsně zpomalený. Sáhnu po balení s toasty, ale než je stačím rozbalit, mamka mi je sebere z ruky a za chvíli jsou vyskládané na talíři. „Sedni si ke stolu a sněz to, prosím tě.“
Proti tomu nic nemám. Svalím se na židli a opuchlýma očima pozoruju tátu. Bere si na záda starou krosnu, která pamatuje snad ještě éru Flintstounů. Je vojensky zelená a ukrutně těžká. Její vnitřnosti ukrývají stovky přihrádek na všemožné skautské udělávky. Na svoje členství ve Skautu je táta děsně pyšný. Jako malý kluk do něj nemohl chodit, protože ho komunisti zakázali, hned po revoluci ale členství obnovil, a o to víc si ho užívá teď – v dospělosti. Zatímco do sebe cpu šunkový toast, vypráví mi, jak s klukama kdysi stanovali ve Sluneční zátoce a bouřka jim odfoukla stany do řeky Sázavy. Snažím se tvářit zaujatě, ale jde mi to, asi jako když v televizi vysílají stokrát ohraný film a vy ho nemůžete přepnout. Při vyprávění si do krosny balí svoje mapy a příručky. Vyloženě si užívá hledání cest ve starých
mapách, podle hvězd, lišejníků, polohy Slunce, zvířecích stop, veverčích zubů a bůhvíčeho ještě. Jen ne podle moderní techniky. To by ho v životě nenapadlo.
„Tati, víš, že kdyby sis koupil chytrej telefon s GPS, tak všechny tyhle věci můžeš nechat doma?“
Přejede mě pohrdavým pohledem. „A co až se ti vybije baterka, ty dobrodruhu? K čemu ti pak tvůj chytrý telefon bude?“
„Od toho právě vynalezli powerbanky.“
„Ty a ty tvoje hračičky. To je užitečné možná tak ve městě.“
„Prosím tě, neříkal jsi, že je to jen pár kilometrů?“ zapojí se mamka. „Necestujeme přece na jižní pól!“
„Není to daleko,“ řekne táta, „ale protože se vyhneme hlavní silnici, cesta se nám trochu prodlouží. Zato ovšem uvidíme divočinu.“
Mamka si povzdychne. Na rozdíl od táty má jen malý batůžek s jídlem a pitím. Přijde mi to mnohem prozíravější. Teda pokud doopravdy necestujeme na jižní pól.
„A vážně tam nejezdí autobusy?“
Táta dělá, že její otázku přeslechl. Místo toho se obrátí ke mně. „V divočině musíš být jinačí kabrňák, Davide.“
Nevím proč, ale před každým výletem začne používat výrazy jako kabrňák. „Musíš mít hlavně tady.“ Ťukne si o čelo. „A také tady,“ ukáže na bicepsy, ale i když mám velkou fantazii, žádné svaly nevidím. „Jako tvůj děda.“
I když se dál snažím tvářit znuděně, neklidně sebou zavrtím. Táta se o dědovi skoro nikdy nezmiňuje.
Pro naši rodinu je totiž hrozné tabu. Jako kdyby to snad byl sériový vrah nebo tak něco. Ve skutečnosti se ale prohřešil úplně jiným způsobem. „Takže děda byl skaut?“ zeptám se. Je to děsně vzácná příležitost, jak se o něm něco nového dozvědět.
„No tak, Davide. Víš, že táta o dědovi nerad mluví,“ připomene mi mamka.
„Spíš není o čem,“ konstatuje jako obvykle táta. Mamka povytáhne obočí. „Ale nepovídej. Kdybys mohl, nejradši bys s tou krosnou obešel celej svět, úplně jako on.“
„Kdybych mohl? Chceš říct, že mi v tom něco brání?“
„Já teda rozhodně ne,“ odsekne mamka. „Jen do toho! Sbaleno už máš!“
„Jenže já mám na rozdíl od dědečka nějakou zodpovědnost!“
No jasně, napadne mě. Zodpovědnost. Výmluva každého, kdo se bojí udělat něco doopravdy dobrodružného.
„Ano, Davide,“ odpoví táta konečně na moji otázku.
„Děda byl skaut. Svým způsobem mě k tomu přivedl, i když se rozhodně nijak aktivně nepřičinil. Ale dost řečí. Jsou před námi dvě hodiny svižné chůze. Takže jak říkají skauti?“
„Pochodem v chod?“
„Buď připraven!“
„No jo, vždyť už jsem…“ řeknu a přes rameno si přehodím batoh s flaškou vody a nintendem.
I když to nedávám najevo, mám z nové informace o dědovi ohromnou radost. Jeho příběh je totiž jako vystřižený z nějakého dobrodružného filmu. Už jako
malý kluk jsem si předsevzal, že se o něm dozvím úplně všechno. Musím ale vycházet z rodinné verze, která dědu nevykresluje zrovna v nejlepším světle. Pravdou je, že o naši rodinu se nikdy moc nezajímal. Zato byl velký dobrodruh a furt někam cestoval. Podíval se do míst, o kterých se ostatním mohlo jen zdát. Nejvíce jezdil po památkách jižní Evropy – stejně jako táta byl šílenec do antické historie. Prý byl dokonce i tady –v Řecku! V roce 1968, kdy naši zemi obsadila vojska cizí země, byl také pryč. Domů se už nikdy nevrátil. Možná že ani nemohl. Tátovi tou dobou bylo pět let. Muselo být hrozné přijít o jednoho z rodičů v takhle mladém věku, jenže hranice byly neprostupné. Cizí tanky uvrhly zemi na dvacet let do vězení a z dědy se stal emigrant. Když pak v roce 1989 armáda konečně odjela a do Česka se vrátila demokracie, celá rodina tak nějak čekala, že se objeví před jejich prahem a všechno vysvětlí. Jenže se neobjevil. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo. Vůbec se neozval a v zahraničí jsme neznali nikoho, kdo by nám o něm mohl něco povědět. Po nějakém čase všichni uvěřili nikdy nepotvrzené historce o tom, že tragicky zahynul při jedné ze svých nebezpečných výprav. Za to, že se k babičce a ke svým dětem nikdy nevrátil, na něho rodina zanevřela. Jako kdyby nikdy neexistoval. Štve mě to. Z toho mála informací, co o dědovi mám, mi vždycky přišel jako opravdový hrdina s hrozně zajímavým životem. Vždyť procestoval celý svět a určitě zažil spoustu neuvěřitelných dobrodružství. Na rozdíl od nich jsem na dědu nezapomněl. To, že byl skaut, je jen další střípek do puzzle jménem Pavel
Heřmánek. Chci zjistit, jaký byl doopravdy. Co dělal, kde bydlel a… jestli nebo jak vlastně umřel. V Řecku k tomu mám jedinečnou příležitost.
„Ale já bych taky chtěl projít celej svět,“ řeknu a zatvářím se nadšeně. „Stopovat, jezdit na nákladních vlacích nebo projet svět na motorce. Co když to máme genetický?“
„Ještě ty s tím začínej,“ řekne máma a bůhvíproč se pousměje.
„A zkusil jsi po dědovi někdy pátrat?“ zeptám se táty.
„I kdybych to zkusil, nic bych nenašel.“
„Jak to?“
„Už dost vyptávání. Je to minulost. Teď máš možnost zažít dobrodružství! Tak vzhůru na pláž Lichnos!“
„To není stejný. Tohle je z donucení!“
„Buď připraven!“ zavelí táta a vyrazí ze dveří.
Mamka jen nevěřícně zakroutí hlavou.
Potíž na cestování s rodiči, kteří ještě k tomu pracují ve škole, je v tom, že se na každém centimetru zastavují, aby obdivovali nějaký přírodní úkaz nebo historickou památku. Cesta, která by běžně trvala jen chvíli, se tak několikanásobně protáhne. Přesně jako školní hodina.
V deset dopoledne už má slunce ohromnou sílu. Kovový kryt mého mobilu je tak rozžhavený, že bych ho klidně mohl použít jako pánvičku. Zpocenou ofinu mám připlácnutou k čelu a trenýrky se mi lepí na zadek. Když konečně vyšplháme na poslední kopec, jsme uškvaření, hladoví a unavení. Výhled, který se před námi otevře, ale za to trmácení rozhodně stojí.
Desítky metrů pod námi se jako nekonečná zrcadlová plocha třpytí Egejské moře. Vlny se líně převalují po pláži Lichnos, která z té výšky připomíná béžový srpek měsíce. Z obou stran ji ohraničují strmé skály.
Nad hlavou nám proletí dva racci, kteří si to střemhlav namíří přímo do třpytícího se oceánu. Nejradši bych je napodobil a skočil odsud šipku. Místo toho vytáhnu mobil a postnu fotku na instagram.
„To je paráda,“ okomentuje ji vzápětí Niky – moje nejlepší kamarádka z brodské základky. A má pravdu.
Je to fakt krása.