II.
Starý rozhovor se plazí po stole jako břečťan.
To nemůže bejt pravda!
Pracně drhnu stůl časem odrývám
čárky háčky
hladím objevující se stůl
.o... ůze... ejt... da. ke stolu mnoho nezbývá
ten dům tam stále stojí
Humpolecká 1938
můžu si klidně sáhnout
omítka dveře zvonky
všecičko samá pravda
už je to jen věta a dům
jí pozvolna zarůstá mizí
omítka dveře zvonky
postávám pod oknem volám hlava se vykloní kývne na věšáku vítr se slovy hraje si v nohávu trenclí
postávám u dveří zvoním
za oknem kytky se klátí k čemu se přemlouvá zvonek v mrazáku mlčí si mloci
k Procházkům odcházím ptám se pod stolem na hajzlu co zas výčepní výstižně mlčí v záhlaví drbou se stíny do nonstopu zajdu píšu rameno zachytím rukáv co chcete kdo vy jste slova výstižně drbou se mlčí
postávám pod oknem volám
hlava se vykloní kývne
k čemu mám přemluvit koho
výstižně mlčí tě smrt
dům ještě zní
ještě naladím
klika má ruku po loket
a cigarety pro kuřáka
stále popadají dech
belhá to v nástrojích
tolik už vím
a refrén opakuje
především ztrácení
přesto dům ještě zní
dům ještě zní
je to jako mluvit s tebou
který jsi za paravánem který se řekněme převlékáš s tebou zaujatým jinde jen a něčím jiným především
nakonec je to jako mluvit například s olihní nebo v lepším případě věřit těsně za paraván
stále prší a déšť
rydlo nevzrušené
stružkami v blátě připraví
štoček na ráno
krok plesk stesk
hrůza
zase v předstihu pracovní stoly obchází
do prostoru před sebou jsem zapojil klávesnici a vytloukl první souřadnice pokračoval jsem směrem k podlaze a zhruba po roce se dopracoval k lávce kterou obousměrně protahuje vzal jsem to jako dobré znamení se stejnými nástroji jsem zvládnul okna zatím jen z vnitřní strany a nezasklená nicméně dělám na tom klíče máš někde pod rohožkou