FRANZKAFKA ZÁMEK
Bylopozděvečer,kdyžK.přišel.Vesnicebylazavátáhlubokýmsněhem.Zámeckývrchnebylvidět,halilahomlhaatma, sebemenšísvětlonenaznačovalovelkýzámek.K.dlouho stálnadřevěnémmostě,kterývedlzesilnicekvesnici,adívalsevzhůru do zdánlivéprázdnoty.
Potomsevydalhledatnocleh;vhospoděbyliještěvzhůru,hospodskýsicenemělvolnýpokojkpronajmutí,alenanejvýšpřekvapenýazmatenýpozdnímpříchodemhosta, nabídlmu, abypřespal vhostinské místnostinaslamníku, K.souhlasil.Několiksedlákůseděloještě u piva,aleK. nechtělsnikýmmluvit,sámsisneslzpůdyslamníkalehlsi poblížkamen.Byloteplo,sedlácimlčeli,K.jeještěchvíli zkoumal unaveným pohledem,potomusnul.
Alebrzynatohoněkdovzbudil.Městskyoblečenýmladíkstváříherce,úzkýmaočimaahustýmobočímstálshospodskýmvedleněj.Isedlácitadydosudbyli,někteřísiotočiližidle,abylépeviděliaslyšeli.Mladíksevelmizdvořile omluvil,žeK.budí,představilsejakosynzámeckéhokastelánaapotomřekl:„Tahlevesnicejemajetkemzámku,kdo tadybydlínebonocuje,vjistémsmyslubydlíanocujena zámku.Tonikdonesmíbezhraběcíhopovolení.Vyaletakové povolení nemáte nebo jsteho aspoň nepředložil.“
K.senadzvedl,uhladilsivlasy,zdolanamužepohlédlařekl: „Do jaké vesnice jsemtozabloudil?Copakje tady zámek?“
„Ovšemžeano,“odpovědělmladíkpomaluaněkteříze sedlákůpři tompotřáslihlavou nadcizincovou neznalostí, „zámek panahraběteWestwesta.“
„Anapřenocovánímusímítčlověkpovolení?“zeptalse K.,jakobysechtělujistit,žesemupředchozísděleníjen nezdálo.
„Povoleníjenutné,“odpovědělmladík,akdyžsesnapřaženoupažíobrátilnahospodskéhoahosty,znělvjehootázceneomalenývýsměchnamířenýprotiK:„Nebosnadpovolenínenítřeba?“
„Taktosibudumusetpovoleníobstarat,“řeklK.,zívl a odhrnuldeku, jako by chtěl vstát.
„Aodkohopak?“zeptal se mladík.
„Odpanahraběte,“odpovědělK.,„nicjinéhominezbývá.“
„Teďopůlnocisichceteobstaratpovoleníodpanahraběte?“ zvolal mladíka o krokustoupil.
„Nejdeto?“zeptalseK.klidně.„Pročjstemětedybudil?“
Mladíkreagovalcelýbezsebe.„Tojsoutuláckémanýry!“ vykřikl.„Vyžadujiúctukhraběcímuúřadu!Vzbudiljsem vásproto,abychvámsdělil,žemusíteokamžitěopustithraběcípozemky.“
„Dosttékomedie,“pravilK.nápadnětiše,lehlsiapřikryl se.„Zacházítemocdaleko,mladýmuži,zítrasekvašemu chováníještěvrátím.Hospodskýatihlepánovéjsoumými svědky,pokudjesvědkůvůbeczapotřebí.Jinakdovolte, abychvámsdělil,žejsemzeměměřič,kteréhosemhrabě povolal.Mípomocnícizítradopravívozempřístroje.Jási nechtělnechat ujít pochodsněhem,bohužel jsem však několikrátsešelzcesty,aprotojsemdoraziltakpozdě.Věděl jsemibezvašehopoučení,žejepozděnato,abychseohlásilnazámku.Protojsemsetakéspokojilstímhlenouzovým noclehem,zněhožjsteměvy–mírněřečeno–nezdvořile vyrušil. Tím jsem skončils vysvětlováním.Dobrou noc,pánové.“ AK. se otočilke kamnům.
„Zeměměřič?“slyšelještě,jakseněkdonejistěptáza jehozády,potomnastaloticho.Alemladíksebrzyvzpama-
tovalapravilhospodskémunatoliktlumeně,abysetodalo chápatjakoohlednacizincůvspánek,aledosthlasitěna to,aby muK. rozuměl.„Telefonicky se poptám.“ Cože,v téhlevenkovskéhospoděmajítelefon?Tojsouskvělevybavení.K.tatojednotlivostpřekvapila,alevcelkutoočekával. Ukázalose,žetelefonmátakřkapřímonadhlavou,což vospalostipřehlédl.Pokudteďbudemladíktelefonovat, nemůžeani při nejlepší vůlibrát ohledna jeho spánek, jde tedyjenoto,jestlihoK.necházatelefonovat,rozhodlse, žeano. Pakovšemnemělo smysl předstírat,žespí, a tak si zaselehlnazáda.Viděl,jaksesedláciplašesesedajíksobě ahovoří,příchodzeměměřičenenížádnámaličkost.Dveře zkuchyněseotevřelyavnichseobjevilahospodskástatné postavy, hospodský šel po špičkáchk ní, abyji informoval. Anynízačaltelefonickýhovor.Kastelánspal,alepodkastelán,jedenzpodkastelánů,jistýpanFritz,bylpřítomen. MladíksepředstaviljménemSchwarzeralíčil,žeobjevil K.,mužeasipětatřicetiletého,značněrozedraného,jaksi klidněspínaslamníkusmalýmbatůžkempodhlavouasukovicíuruky.Bylmupochopitelněpodezřelý,aprotožehospodskýočividněnesplnilsvoupovinnost,jejeho,Schwarzerovoupovinností,přijítvěcinakloub.Dotyčnýreagoval svelkounevolínaprobuzení,výslechapovinnoupohrůžku vykázánímzhraběcíchpozemků,ovšemjaksevzápětíukázalo,možnáoprávněně,neboťtvrdí,žejezeměměřič,kteréhosem hrabě povolal.Je samozřejměaspoňformálnípovinnostítototvrzenípřezkoumataSchwarzertudížprosí panaFritze,abyseinformovalvústředníkanceláři,zda jevskutkuočekávánnějakýtakovýzeměměřič,aodpověď hnedtelefonicky sdělil.
Potombyloticho,Fritzsenadruhéstranětelefonního vedeníinformovalanatétostraněsečekalonaodpověď,K. senehýbal,aniseneotočil,zdálose,ženenívůbeczvědavý,
očiupíralpředsebe.Schwarzerovolíčení,směsicezloby aopatrnosti,ukazovalonajistédiplomatickévzdělání,jež nazámkusnadnozvládajíinižšíúředníci,jakojeSchwarzer.Anipílezámkunechyběla,vústředníkancelářibyla nočníslužba.Aočividněvelmirychleodpověděla,protože Fritzvzápětí zatelefonoval. Jeho zpráva bylazřejměkratičká,neboťSchwarzerihnedzuřivěpraštilsluchátkemdo vidlice.„Vždyťjsemtoříkal,“křičel,„anistopyponějakém zeměměřiči,jetosprostýprolhanýtulák,spíšještěněco horšího.“K.sichvílimyslel,žesenanějvšichnivrhnou, Schwarzer,sedláci,hospodskýahospodská,aabyaspoň trochuzmírnilprvnínápor,zalezlcelýpoddeku,když vtom–K.zasepomaluvystrčilhlavu–telefonzazvonilznovu a pořádněhlasitě, aspoň K. totakvnímal.Přestožebylo nepravděpodobné,žesetelefonátzasetýkájeho,všichni strnuliaSchwarzersevrátilkaparátu.Poslouchaldelší vysvětlování,potomtišeřekl:„Tedyomyl?Tojevelminepříjemné.Volalosobněšéfkanceláře?Podivné,podivné.Jak toalemám teď panuzeměměřiči vysvětlit?“
K.zbystřil.Zámekhotedyjmenovalzeměměřičem.Toje pronějnajednustranunevýhodné,protožetoznamená,že oněmnazámkuvšechnopotřebnévědí,zvážilipoměrsil abojsúsměvempřijali.Alenadruhoustranujetoivýhodné,protožetopodlejehonázorudokazuje,žehopodceňují ažebudemítvětšísvobodu,nežmohlzpočátkudoufat. Ajestližesimyslí,žehotímtoduchovnějistěnadřazeným uznánímjehozeměměřičstvíbudoutrvaleudržovatvestrachu,takse mýlí, lehceho zamrazilo, alenic víc.
ZarazilnesměleseblížícíhoSchwarzera;odmítlsepřestěhovatdopokojehospodského,ačkolivnanějnaléhali, jensivzalodhospodskéhosklenicinadobrounocaod hospodskéumyvadlo,mýdloaručník,aaninemuselžádat, abysemístnost vyprázdnila,všichnisehrnuliven sodvrá-
cenýmitvářemi,abyjesnadzítranepoznal,lampazhasla aK.mělkonečněklid.Spaltvrděaždorána,jenjednou dvakrát ho letmo vyrušilykrysypobíhající kolem.
Posnídani,kteroustejnějakoveškerézaopatřeníplatil podle sděleníhospodskéhozámek,chtěl K.hned jítdo vsi. Aleprotožesehospodský,snímžvzhledemkjehovčerejšímuchováníprohodiljentonejnutnější,smlčenlivouprosbouvočíchneustáletočilkolemněj,slitovalseadovolil, abysi přisedl.
„Hrabětedosudneznám,“řeklK.„Prýzadobroupráci dobřeplatí,jetopravda?Kdyžčlověkodejdetakdalekood ženy adítětejako já, chcedomů takyněco přinést.“
„Vtomtoohledusipánnemusídělatstarosti,našpatnou mzdu si nikdo nestěžuje.“
„Játedynejsemostýchavýadokážuihrabětiříctsvémínění,alevycházetspanstvempodobrémjesamozřejmě mnohem lepší.“
HospodskýsedělnaprotiK.nakrajilavice,neodvážilse posaditpohodlněji,apoceloudobounanějupíralvelkéhnědé ustrašenéoči.Nejdřívsesnažilsblížit,ateďtovypadalo,že bynejradšiutekl.Bojíseodpovídatnaotázkyohraběti? Bojísenespolehlivosti„pána“,zaněhožK.pokládá?K.ho musípřivéstnajinémyšlenky.Podívalsenahodinkyařekl: „Už brzy přijedou mí pomocníci,můžešjetadyubytovat?“
„Jistě, pane,“odpověděl hospodský,„alenebudoubydlet s tebounazámku?“
TosehospodskýtaksnadnozříkáhostůaK.zejména, když ho tak rozhodněodkazujenazámek?
„Toještěneníjisté,“odpovědělK.,„nejdřívmusímzjistit, jakoupráciproměmají.Kdybychmělnapříkladpracovat tadydole,bylobyrozumnějšítadydoleibydlet.Arovněž seobávám,žebymiživotnahořenazámkunevyhovoval.Já chcibýt vždy volný.“
„Tyzámekneznáš,“řekl hospodskýtiše.
„Neznám,“reagovalK.,„člověkbynemělsouditpředčasně.Zatímnevímozámkunicjiného,nežžesitamumívybratsprávnéhozeměměřiče.Třebamajíijinépřednosti.“
K.vstal,abyvysvobodilhospodského,kterýsenervózně kousaldo rtů. Získatjeho důvěru nebylo snadné.
NaodchodusiK.všimlnazditmavéhoportrétuvtmavémrámu.Vidělhoužzeslamníku,alenatuvzdálenost nerozeznal podrobnostiadomnívalse,žeobrazbylzrámu vyjmutýazůstalavněmjenčernápodložka.Alebyltopřecejenobraz,jakseteďukázalo,poprsíasipadesátiletého muže.Hlavuměltakhlubokosvěšenounaprsa,žemutakřkanebylyvidětoči,rozhodujícíprosklonzřejměbylovysokétěžkéčeloasilnýzahnutýnos.Plnovous,vzhledem kdrženíhlavypřitisknutýbradou,doleodstával.Leváruka sroztaženými prstyspočívala vhustýchvlasech, ale hlavu nedokázalapozvednout.„Kdojeto?“zeptalseK.„Hrabě?“ Stálpředobrazemakhospodskémuseneotočil.„Ne,kastelán,“odpovědělhospodský.„Krásného kastelánamajína zámku,jencojepravda,“proneslK.„Škoda,žemátak nepovedenéhosyna.“–„Kdepak,“ozvalsehospodský,přitáhlK.trochuksoběazašeptalmudoucha:„Schwarzer včerapřeháněl,jehootecjepouhýpodkastelán,navícjeden z nejnižších.“ V tu chvílivypadalhospodský jako dítě.„Ten darebák,“zasmálseK.,alehospodskýsenesmál,pouze řekl:„I jeho otecjemocný.“–„Alejdi,typovažuješkaždého zamocného.Měsnadtaky?“zeptalseK.„Tebe,“odpovědělhospodskýostýchavě,alevážně,„zamocnéhonepovažuju.“–„Takžejsipřecejendobrýpozorovatel,“prohlásilK. „Upřímněřečeno,mocnýtotižopravdunejsem.Asiproto mámkmocnýmstejněvelkouúctujakoty,jennejsemtak upřímnýjakotyanechcitovždyckypřiznat.“Načežhospodskéhozlehkapopleskalpotváři,abyhoutěšilanaklonil
si ho. A hospodskýsepřecejen pousmál. Bylopravdumladý,tvářměljemnou,takřkabezvousou.Jakasipřišelkesvé mohutnépostaršímanželce,kteroubylovidětzaspojovacím okénkem,jakseohánívkuchynisloktyodtaženýmiod těla.K.užalenechtělnahospodskéhonaléhat,abynezaplašilkonečněprobuzenýúsměv,protomujengestemnaznačil,abyotevřeldveře,avyšelvendokrásnéhozimníhorána.
Teďviděl,jaksenahořevprůzračnémvzduchujasně rýsujezámek a všechny tvaryještě zvýrazňuje apodtrhuje tenkávrstvasněhu.Zdálose,ženakopciležímnohem méněsněhunežvevsi,kdesiK.razilcestustejněobtížně jakovčeranasilnici.Sníhsahalažkoknůmchalupashora tížilnízkéstřechy,alenakopcisevševolněalehcevypínalo vzhůru, alespoň toodsud takvypadalo.
Zámek,jakseodtudvdálcejevil,celkemodpovídaljeho očekávání.Nebyltoanistarobylýrytířskýhrad,aninová velkolepástavba,nýbržrozlehlýareál,kterýtvořiloněkolikdvoupatrovýchamnohotěsněusebestojícíchnízkých domů.Kdybyčlověknevěděl,žejetozámek,považovalby hozaměstečko.K.viděljenjednuvěžanebylozřejmé,jestli jetověžobytnébudovy,nebokostela.Kolemníkroužila hejnavran.
K.šelsočimaupřenýmana zámek, nicjiného ho nezajímalo.Alejaksepřibližoval,cítilzklamání,bylotopřecejen dostubohéměstečkosestávajícízvenkovskýchstavení,vynikalo jentím, ževšebylo zřejměpostavenéz kamene, ale omítkadomůuždávnoopadalaakámensezřejmězačínal drolit.K.siletmovzpomnělnarodnéměstečko,nebylo onichoršínežtenhleúdajnýzámek,akdybyK.přišeljen proto,abysihoprohlédl,muselbylitovatdlouhéhoputování,aurčitěbyudělallépe,kdybyzasjednounavštívil starouvlast,kdeužtakdlouhonebyl.Vduchusrovnávalkostelnívěždomasvěžínakopci.Tatověž,rozhodně
abezváhánísezužujícísměremvzhůru,zakončenáširokou střechouzčervenýchtašek,pozemskástavba–cojiného umímestavět?–mělavšakvyššícílnežshluknízkých budovavýraznějšívzhlednežpochmurnývšedníden.Věž tamna kopci– jedináviditelná– věž obytné budovy, jak se teďukázalo,možnáhlavnízámeckébudovy,bylajednotvárnákruhovástavbazčástimilostivěporostlábřečťanem smalýmiokny,kteráseteďvesluncileskla–bylovtom něcošíleného–,aterasovitýmzakončením,jehožcimbuří senejistě,nepravidelněalámaně,jakonakreslenébojácnouneboledabyloudětskourukou,zakusovalodomodrého nebe.Jakoby nějakýzasmušilý obyvateldomu,právemdrženýpodzámkemvnejodlehlejšímístnostibudovy,prorazil střechua vztyčil se, abyseukázal světu.
K.seopětzastavil,jakobytakměllepšíúsudek.Bylvšak vyrušen.Zavesnickýmkostelíkem,uněhožstál–bylato vlastnějenkaple,stodolovitěrozšířená,abypojalavěřící–, bylaškola.Nízkádlouhábudova,pozoruhodnásměsiceprovizoriaastarobylosti,stálauprostředzahradyobehnané mříží,teďzavátésněhem.Zeškolyprávěvyšlydětisučitelem.Dětisetlačilykolemučitele,upíralynanějočianepřetržitěpovídaly,K.jejichrychlémluvěvůbecnerozuměl. Učitel,mladýmalýmužsúzkýmirameny,alevzpřímený jakopravítko,anižtopůsobilosměšně,senaK.zdálky upřenědíval,K.bylovšemkromějehožákůširokodaleko jedinýčlověk.Protožebylvevsicizí,pozdraviljakoprvní, zvlášťtakpanovačnéhomaléhomuže.„Dobrýden,pane učiteli.“Dětirázemztichlyaticho, kterénastalo,seučiteli jakopředehrakodpovědijistělíbilo.„Dívátesenazámek?“ zeptalsepřívětivějšímtónem,nežK.čekal,nicméněvhlase znělnesouhlasstím,coK.dělá.„Ano,jsemtadycizí,přišel jsemteprvevčeravečer,“odpovědělK.„Zámeksevámnelíbí?“otázalseučitelrychle.„Prosím?“řeklK.zaraženě
azopakovalotázkujemnějšíformou.„Jestlisemizámek líbí?Pročmyslíte,žeseminelíbí?“–„Žádnémucizincisenelíbí,“odpovědělučitel.K.stočilhovorjinam,abyneřekl něconevhodného:„Vyjistěznátehraběte.“–„Neznám,“řekl učitelachtělseotočit,aleK.senedalaznovusezeptal: „Cože?Vyneznátehraběte?“–„Jakbychhomohlznát?“ pravilučiteltišea nahlasdodalfrancouzsky:„Mějteohled, jsoutunevinnéděti.“K.ztohovyvodilprávosezeptat: „Paneučiteli,mohlbychvásněkdynavštívit?Zůstanutady delšídobuaužteďsecítímtrochuosamělý,ksedlákům nepatříma nazámekjistětaky ne.“ –„Mezi sedlákyazámkemnenírozdíl,“prohlásilučitel.„Tojemožné,“reagoval K.,„alenamésituacitonicnemění.Mohlbychvásněkdy navštívit?“–„BydlímvLabutíuliciuřezníka.“Bylotospíš sděleníadresynežpozvání,K.přestořekl:„Dobře,přijdu.“ Učitelpokývlapokračovalvcestěshoufemdětí,kteréuž zase křičely. Brzy zmizeli v prudce se svažujícíuličce.
K.bylalenesvůj,rozhovorhopodráždil.Poprvéodpříchodudovsicítilskutečnouúnavu.Dlouhácestajakobyse naněmnejdřívvůbecnepodepsala–putovalmnohodní, klidně,krokzakrokem–,ale teďse přece jen projevilydůsledkynadměrnénámahy,pochopitelněv nevhodnoudobu. Cítilneodolatelnénutkáníseznámitsesdalšímilidmi,ale každánováznámostúnavuzesilovala.Jestlisevtomhle stavudonutí dojít aspoň k bráně zámku, bude to ažaž.
Šeltedydál,alebylatodlouhácesta.Ulice,hlavnívesnickáulice,nevedlanazámeckývrch,jenblížkněmu,ale potomsejakonaschválstočila,apřestožeseodzámku nevzdalovala,anisekněmunepřibližovala.K.stálečekal, žeulicezatočíkzámku, ajenproto, žeto očekával,šeldál; očividněkvůliúnavěsemunechtělozuliceodbočit,také žasl,jakjevesnicedlouhá,neaneskončit,stáledalšíadalší domkyazamrzláoknaasníhaliduprázdno–konečněse
odtésvazujícíuliceodpoutal,ponořilsedoúzkéuličky,kde bylsníhještěhlubší,vysilovalohovytahovatnohybořícíse do sněhu, celýsezpotil, prudcesezastavil a nemohl dál.
Nebylnijakztracený,vpravoavlevostálychalupy,ubalil zesněhukouliahodiljidojednohookna.Vzápětíseotevřelydveře–prvníotevřenédveřezaceloudobu,cošel vesnicí–avnichstálstarýsedlákvhnědémkožichu,hlavuskloněnoukestraně,přívětivýaslabý.„Mohunachvíli kvám?“zeptalseK.„Jsemveliceunavený.“Neposlouchal, costaříkříká,vděčněpřijal,žekněmupřisunulprkno, sjehožpomocísevysvobodilzesněhu,aponěkolikakrocíchvešel do světnice.
Velkázšeřelámístnost.Popříchoduzvenčínejdřívnebylovidětvůbecnic.K.vrávoralamálemnarazildonecek, zadrželahoženskáruka.Zrohumístnostiseozývalhlasitýkřikdětí.Zdalšíhorohusevalilkouřaměnilpološero vtmu,K.stáljakovmračnech.„Vždyťjeopilý,“řeklkdosi. „Kdojste?“zahřmělpanovačnýhlasapaksezřejměobrátil kestarémumuži.„Pročjsihopouštěldovnitř?Copakmůžeš pustitdodomukaždého,kdosepotulujepoulicích?“–„Jsem hraběcízeměměřič,“prohlásilK.vesnazeospravedlnitse dosud neviditelnýmlidem.„Ach, tojezeměměřič,“ pronesl ženskýhlas, načežnásledovalohrobové ticho.„Vy mě znáte?“zeptalseK.„Ovšem,“stručněodpovědělatatážžena. Skutečnost,žeho znali,zřejměneznamenaladoporučení. PárasekonečnětrochurozptýlilaaK.semohlpomalu zorientovat.Zřejmětu byldenvelkéhoprádla.Poblíždveří sepralo.Páraalevycházelazlevéhorohu,kdesevdřevěné kádi,takvelikouK.ještěnikdyneviděl,zabíralamístojako dvěpostele,koupalivkouřícísevodědvamuži.Aleještě překvapivějšíbylpravýroh,ačkolivnebylozřejmé,včem překvapeníspočívá.Velkýmvikýřem,jedinýmvzadnízdi světnice, proudilo dovnitř zřejmě zedvora bledé,odsněhu
odraženésvětloapropůjčovalohedvábnýtřpytšatůmženy, kteráúplněvzaduznaveně,téměřvležespočívalavlenošce.Uprsumělakojence.Kolemnísihrályděti,selskéděti, tobylozjevné,aleonajakobyknimnepatřila,nemocaúnavaovšem zjemní iselku.
„Posaďtese,“řekljedenzmužů,mělplnovousaknír, funěl,pusuvhouštiněvousůneustáleotevřenou,ukázal rukoupřesokrajkáděnatruhlu,vypadalotosměšně,acákl přitomK.teplouvodudoobličeje.Natruhleužsedělstařík, kterýhopustildovnitř,apodřimoval.K.bylrád,žesimůže konečněsednout.Teďužseonějnikdonestaral.Ženaunecek,mladistvástatnáblondýna,sipřipranítišeprozpěvovala,muživláznihalasiliapřevalovalise,dětichtělyblíž knim,alemužijestříkáním,kterésenevyhnuloaniK., zahánělizpátky,ženavlenošceleželajakobezživota,ani jednounepohlédlanadítěuprsu,očiupíralakamsivzhůru.
K.senanizřejmědlouhodíval,natennehybněkrásný asmutnýobraz,alepotommuselusnout,protožekdyžho vzbudilohlasité zvolání,mělhlavuopřenouostaříkovorameno.MužiužskončilikoupelastálioblečeníuK.,vkádi seteďpoddohledemblondýnycachtalyděti.Ukázalose,že vousatýkřiklounnemáztěchdvouhlavníslovo.Druhý,ne vyššínežvousáčasvousymnohemkratšími,tichý,pomalu přemýšlejícímužširoképostavyaširokétváře,sesklopenou hlavouřekl:„Panezeměměřiči,tadynemůžetezůstat.Promiňtemitunezdvořilost.“–„Nechtěljsemzůstat,chtěljsem sijentrochuodpočinout.Tosestaloateďpůjdu,“odpověděl K.„Asisedivítetakmalépohostinnosti,“pokračovalmuž, „alepohostinnostunásnenízvykem,nepotřebujemehosty.“K.trochuosvěženýspánkematrochuostražitějšínež předtím,bylupřímnýmislovypotěšen.Pohybovalsevolněji,soporouholepřecházelpomístnosti,přibližovalsekženěv lenošce, bylmimochodem nejvyššív místnosti.
„Ovšem,“řekl,„načbystepotřebovalihosty.Alečasod časupřecejenněkohopotřebujete,napříkladmne,zeměměřiče.“Mužpomaluodvětil:„Tojánevím.Kdyžvászavolali,takvásasipotřebují,tojeovšemvýjimka,alemy, obyčejnílidé,sedržímepravidel,tosenesmítezlobit.“–„Ovšemžesenezlobím,“odpovědělK.,„děkujivám,vám ivšemtady.“Anečekaněprokohokolivzpřítomnýchse prudceotočilastanulpředženouvlenošce.Hledělananěj unavenýmamodrýmaočima,hedvábnýprůsvitnýšátekjí spadaldopolovinyčela,kojenecuprsuspal.„Kdojsi?“zeptalseK.Odpovědělaopovržlivě,alenebylozřejmé,jestli sepohrdánívztahujekeK.,nebokvlastníodpovědi.„Dívka ze zámku.“
Tovšechnotrvalojenchviličku,aužobamužiobstoupili K.amlčky,alevšísilouhotáhli kedveřím,jakoby neexistovaljinýdorozumívacíprostředek.Staříksezněčehoradovalatleskal.Ipradlenasesmálaadětihalasilyostošest.
K. sealev mžikuocitl naulici,mužiho pozorovaliz prahu,zasesněžilo,přestosezdálo,žesetrochuvyjasnilo. Vousáčnetrpělivězavolal:„Kamchcetejít?Tudysejdedo zámku,tudy do vsi.“ K. mu neodpověděl,alezeptalse toho druhého,kterýsemuzdálnavzdorysvépřevazepřístupnější.„Kdojste?Komumámpoděkovatzaodpočinek?“–„Jsem koželuhLasemann,“znělaodpověď,„aleděkovatnemusíte nikomu.“–„Dobrá,možnáseještě potkáme,“řeklK.–„Nemyslím,“odpovědělmuž.Vtuchvílizvolalvousáčsezdviženourukou: „Dobrýden,Arture,dobrý den,Jeremiáši!“K. seotočil.Takpřecejensevevesniciobjevujínaulicilidé! Směremod zámkupřicházelidvamladíci,obastřednípostavy,obavelmištíhlí,vtěsnýchšatech,bylisipodobníivobličeji,pleťmělitmavěhnědou,apřestosníkontrastovala velmičernábradka.Vzhledemkestavucestyšlineobvykle rychlearytmickystřídalištíhlénohy.„Comáte?“volalna