Ondřej Macura Tiše, aby nás neslyšel…
Oba břehy řeky se vzbudily najednou a hořekovaly:
Dobrý den, jste tam? A nebyly. Stromy, tvrdší nežli kámen, obcházely tramvaje, trousily bahno a vybíraly mobily do šedého jutového pytle, dneska ještě nesnídaly, a tak se celé chvěly. Odevzdávali jsme mlčky a četli titulky z bílých cárů roztrhaného měsíce.
Stromy na třetím břehu, dosud nemožném, proplétaly nejtenčí větvičky v neslyšné rozkoši, až to praskalo, až odpadávaly s lupnutím.
„Zdá se, že vaše stopy, mladý příteli, jsou nyní mělké,“ volaly bezelstně − a ty, místo, abys opět propadl beznaději, jen pokývneš a pravíš: Opět se mýlíte, nejsem tak mladý, a stopa byla mělká vždy, jen měla ostřejší obrysy.
Naříkala ze spaní tak tiše jako štěně nebo vlčí mládě, snažil se ji ukonejšit polibky a hlazením. Uklidnila se, až když se probudila.
„Zdálo se mi, že ses sbalil a odešel. Později jsi mi poslal zprávu, že jsi na hřbitově. Postavil sis tam fialový stan. Nechtěls mě pustit dovnitř. Na hřbitově byli ještě dva zlí chlapi. Posílali mě pryč, že tam musíš zůstat sám. Ty jsi říkal, že je to v pořádku, ať jdu, že to zvládnu. A já se o tebe strašně bála…“
Bylo to tu pozdně říjnovou noc, co otevřeli láhev červeného vína. Vlastně bylo skoro černé. Převrhl skleničku a polil celý koberec pokoje penzionu. Čistili skvrny a solili je dost velkoryse. Bylo to víno z pekla, řekl druhý den, když se znaveně brouzdali tlumeně světlým městem.
Jemu se tu noc zdálo, že mu ukazuje nějaké staré fotografie – z dob studií v Anglii, byly prosluněné a vypadala na nich šťastně mezi přáteli a někdejšími milenci. Naprosto šťastně. Vtom ho vzbudilo štěněčí nebo vlčí kňučení.
II.
Krajina, do níž jsi hledíval tak drze, šedne a měkce sténá, jak stěna chléva, kde jen čas je nestydatě vykrmován, aby byl jednou, možná, skřípnut mezi dveřmi a praštěn v úderu mezi dvěma zívnutími.
Ale plesová sezóna už brzy začne, braši, vepříci si už shánějí střevíčky se stříbrnou kožešinou ke kotníkům, koníci si spravují podkovy, aby pasovaly, a všichni zlatoústí mezi milenci se skrývají uvnitř zkamenělých květů, aby je minuly nárazy válečných hrůz.
(Snad i my, blázni vybublaní ze staré včelí líhně, zavoskováni ve vyvalené plástvi, choulíme se k sobě jakoby naposled, jako kdyby se blížil čas nesetkání ve fialovém stanu.)