9788020034403

I. Centra a jejich krajiny v raném středověku

1. Ivo Štefan, Hledání středu: proměny centrality v Pražské kotlině a je jím okolí v raném středověku

2. Zdeněk Neustupný, Topo grafické podklady k rekonstr ukci zázemí raně středověké Prahy 140

3. Ivo Štefan – Jan Hasil, Výsledky archeolo g ického v ýzkumu raně středověkého opevněného centra v Praze-Královicích 164

4. René Kyselý, Výpověď zvířecích kostí z raně středověkého hradiště v Praze-Královicích 225

5. Adéla Pokorná, Nálezy rostlinných makrozby tků na hradišti v Praze-Královicích

6. Ivo Štefan – Jan Hasil, Praha-Vinoř: proměny centrálního místa v zázemí středověké Prahy (předběžná zpráva)

7. Ivo Štefan – Helena Březinová – Jan Hasil –Sylva Drtikolová Kaupová – Estelle O ttenwelter –Hana Vondrová, B ohatě v ybavený pohřeb dívky H2

264

278

na hradišti v Praze-Vinoř i 323

8. Petr Pokorný, Na středověk s mikroskopem: v ýpověď palynolo g ie o v ý voji kra jiny v okolí vinořského hradiště 343

II. Kapitoly o vesnickém prostředí

v krajině středověké Prahy

1. Jan Klápště, Možnosti a meze r urální archeolo g ie v pražském zázemí

2. Jan Klápště, Písemné svědectví o podobě pražské kra jiny 11. až počátku 13. století

3. Jan Klápště – L adislav Ry tíř – Pavel Kacl, Libocké proměny v čase dlouhého tr vání

Jan John, Nálezy mincí z Liboce (Praha 6), č. p. 17

Petr Ž ákovský, Ž elezná čepel z Liboce (Praha 6), č. p. 17, objekt 72095

Exkurz: Pět přírodovědných kapitol

Tereza Šálková, R adiokarbonová datace pecí a objektu 72074 z Liboce (Praha 6), č. p. 17

Tereza Šálková, Středověké rostlinné makrozby tky z Liboce (Praha 6), č. p. 17

Petr Kočár – Romana Kočárová, Liboc (Praha 6),

. p. 17 – antrakolo g ická analýza

4

363

365

371

374

389

391

401

401

402

20 Zdeňka Sůvová, Archeozoolo g ická analýza středověkých zvířecích kostí z Liboce (Praha 6), č. p. 17

26 Jan Z avřel, Torzo kovářské kalicí nádoby z Liboce (Praha 6), č. p. 17

5. Jan Klápště, Artefakty z Hodkoviček

6. Jan Klápště a kol., Př íkop jako ma jetkov ý doklad

0

2

7

III. Město a venkov ve vrcholném a pozdním

středověku

519

1 Tomáš Klír, Z ázemí vrcholně středověké Prahy 521

2. Tomáš Klír, L okační aktivity pražských měšťanů

573

3 Martin Musílek , Venkovské ma jetky pražských měšťanů ve 14. a 15. století 604

IV. Přírodní zdroje středověké Prahy

653

1. Libor Jan, Doprava a obchod se dřevem v předhusitských Čechách a Praze 655

2. Jan Z avřel, Nerostné suroviny v kra jině středověké Prahy 680

Seznam pramenů a literatury 783

Místní rejstřík 842

ÚVOD

A ž do poloviny minulého století si většina pražské př íměstské krajiny, a to místy dokonce i v těsné blízkosti historického souměstí, uchovala silně venkovský ráz . Půdor ys vsí i str uktura je jich hospodářského zázemí př itom sv ými kořeny obv ykle sahaly až do období 13. a 14. století, a samotná sídelní kontinuita byla leckde ještě mnohem hlubší. V posledním století se tato dlouhodobě reprodukovaná tvář předindustriální kulturní kra jiny buď změnila k nepoznání, nebo byla úplně v ymazána. Kniha je v ýsledkem grantového projektu ste jného názvu, podpořeného Grantovou agenturou České republiky (G AČR 16-20763S). Nabízí soubor studií archeolo gů, historiků a př írodovědců r ůzného zaměření, které se snaží alespoň dílčím způsobem poodhalit převrstvenou „kra jinu středověké Prahy“.

Tématům souvise jícím se zrodem a rozvojem české metropole se dě jepis a archeolo g ie intenzivně věnují už od sv ých odborných počátků a př íslušná literatura by hravě zaplnila samostatnou knihovnu. Naše kniha se však primárně nevěnuje historickému jádr u Prahy Vycházíme z  předpokladu, že v ý voj a fungování centra není možné pochopit bez poznání jeho vztahu k okolnímu reg ionu Obdivuhodná kontinuita „hlavního města“ př itom může svádět k představě stability a neměnnosti sociálních a ekonomických str uktur. Pravdou ale byl spíše opak . V prvních šesti staletích, řazených k ranému středověku,

sledujeme vznikání, proměny a v yhasínání centrálních míst. Na přelomu 9. a 10. století se území stává v ýchodiskem expanze prvních Přemyslovců a po s jednocení Čech prochází v pr ůběhu 11. a 12. století složitou transformací. Vše svědčí o intenzivním hledání optimálních vzorců str uktur y kra jiny v r ychle se měnících podmínkách. Dominantní postavení v reg ionu získáva jí v ýznamné církevní instituce, evidujeme ale také ma jetky rodící se pozemkové šlechty. Reg ion se postupně proměnil v hospodářské z ázemí středověké metropole. Novou dynamiku př ináší následující, vrcholně středověká etapa, kterou na počátku 13. století symbolicky otevírá ustavení Starého Města pražského jako právního města. Souběžně probíhala složitá transformace raně středověkých venkovských sídlišť ve stabilizované vsi. Ve vrcholném a pozdním středověku Praha sledovala v ý vojovou tra jektorii jako jiné velké evropské metropole, ekonomicky ovládla celý př ilehlý reg ion, jenž se stal arénou ma jetkové expanze, podnikání a reprezentace předních pražských měšťanů. Předkládaná kniha jako celek ukazuje, jaké jedinečné poznávací možnosti zvolená perspektiva „dlouhého středověku“ nabízí. Každý ze sledovaných jevů a témat má př irozeně svá vlastní prostorová měř ítka.

První oddíl nazvaný Centra a jejich krajiny v raném středověku otevírá syntetizující studie, která se především snaží tematizovat základní kontur y dynamických proměn vztahu center a venkovských komunit v dlouhém období 6. až počátku 13. století. S  ní bezprostředně souvisí následující kapitola, která prostřednictvím mapov ých podkladů zasazuje sledované jev y do prostorov ých souvislostí. Další tex ty ma jí charakter př íkladov ých studií, které prezentují poznatky získané archeolo g ickými v ýzkumy hradišť v Praze-Královicích a Praze-Vinoř i, prováděné v rámci grantového projektu týmem Ústavu pro archeolo g ii Filozofické fakulty Univerzity Karlov y. Díky úzké mezioborové spolupráci můžeme nabídnout mimo jiné pohled do jídelníčku obyvatel hradišť nebo na je jich vliv na proměny okolní kra jiny a vegetace.

Téma problematiky, kterou se zabý va jí Kapitoly o vesnickém prostředí v krajině středověké Prahy dr uhého oddílu, obv ykle u širší veře jnosti nevzbuzuje mimořádný zá jem, dotýká se však samotných základů života středověké společnosti a dnes úzce souvisí s naléhav ými otázkami ochrany historické kra jiny. B lízké zázemí každého z  velkých evropských měst se stalo areálem intenzivní stavební činnosti,

v němž se zároveň nabíze jí značné archeolo g ické př íležitosti. Už před řadou let se právě v pražské př íměstské kra jině podař ilo ukázat podstatu str ukturálních změn osídlení ve 12. až 13. století a aktuální poznávací etapa se z aměřuje na vnitř ní podobu sídelních útvar ů a je jich každodenní život. Východiskem se stáva jí terénní v ýsledky několika archeolo g ických institucí a důležité poznávací opor y spolu s archeolo g ií př ináší hned několik př írodovědných specializací.1

C ílem třetího oddílu nazvaného Město a venkov ve vrcholném a pozdním středověku je charakterizovat geo grafický rozsah, str uktur u a také hlavní ekonomické i sociální r ysy z ázemí Prahy v době, kdy byla jednou z ne jlidnatě jších a ne jrozsáhle jších evropských metropolí. Všímáme si zonality je jího zázemí a specifik , které plynuly z je jího rezidenčního a správního statusu. Zvláštní pozornost věnujeme tomu, jak konkrétně pražští měšťané proměňovali starší venkovská sídliště a jakým způsobem z akládali nová. Studium těchto aktivit bylo v odborné literatuře dosud opomí jeno, ačkoliv je pozor uhodné i v evropském měř ítku a ukazuje, jaké posuny v poznání př ináší spolupráce dě jepisu a archeolo g ie. Samostatnou a nepostradatelnou kapitolu tvoř í přehled ma jetkov ých aktivit pražských měšťanů ve 14. a 15. století.

Poslední oddíl nazvaný Přírodní zdroje středověké Prahy dokumentuje závislost metropole na importu rozličných surovin a materiálů ne jen z  př ilehlého reg ionu, ale někdy i ze značných vzdáleností. Praha těžila ze svého postavení na rozhraní v ýrazných kra jinných zón, př ičemž zalesněné partie středního a horního Povltaví se brzy staly je jí nezby tnou zásobárnou palivového a stavebního dř íví, které již ve středu Čech nebylo ve větší míře k dispozici. První kapitola tedy analyzuje písemné dok lady z ásobování středověké Prahy dřevem.

1 Př íprava Kapitol o vesnickém prostředí v krajině středověké Prahy si v yžádala široký okr uh spolupracovníků, z  nichž někteř í se stali i spoluautor y tex tov ých částí. Zvláštní poděkování za podstatnou pomoc náleží archeolo gům Miroslavě Šmolíkové (Muzeum hlavního města Prahy) a Michalu Burešovi (společnost Archeo Pro). Zdlouhavé zacházení s nálezov ými fondy obětavě usnadňovala Hana Nedvědová, správkyně depozitáře archeolo g ických sbírek v Muzeu hlavního města Prahy  – Recenzního posouzení Kapitol se ujali Vojtěch Kašpar (společnost Archaia Praha) a Jaroslav Podliska (Národní památkov ý ústav) a oběma náleží poděkování za cenné konzultace.

Seznam potřebných materiálů byl ale mnohem delší. Poslední kapitola proto nabízí komplexní přehled surovin geolo g ického původu, v yužívaných oby vateli středověké Prahy a okolí, tedy především stavebního kamene, r ud nebo hr nčířské hlíny, a hledá je jich potenciální zdroje.

Předkládaná kniha př ibližuje jedinečné historické svědectví pražské př íměstské kra jiny. V kontex tu tohoto re g ionu se v počátcích českého státu stabilizovalo centr um, které dodnes v Čechách z aujímá mimořádné postavení a jež se stalo jednou z  ne jvětších metropolí evropského středověku. Historie Prahy byla samozře jmě vždy začleněna do rozsáhlých geo grafických vazeb, ale byly to právě vztahy s ne jbližším zázemím, které otevíraly nebo limitovaly možnosti je jího ekonomického a populačního rozvoje. Některé kapitoly upozor ňují na naléhavé úkoly péče o historické kulturní dědictví. Př íkladem je osud terénních reliktů středověké vsi Hol v Klánovickém lese, jedné z ne jcenně jších památek svého dr uhu v Evropě, které právě v posledních letech r ychle a nenávratně mize jí. Doufáme, že tato kniha podnítí další v ýzkum a prohloubí zá jem o pražskou př íměstskou kra jinu a uchování je jího svědectví pro další generace.

Jan Klápště – Tomáš Klír – Ivo Štefan

Z a věcné př ipomínky k jednotliv ým tex tům děkujeme recenzentům celé k nihy Jiř ímu Macháčkovi a Martinu Nodlovi, recenz entům Kapitol Vojtěchu Kašparovi a Jaroslavu Podliskovi a Ivaně B oháčové, která kriticky posoudila první oddíl knihy.

I.

CENTRA A JEJICH KRAJINY V RANÉM STŘEDOVĚKU

1. HLEDÁNÍ STŘEDU: PROMĚNY CENTRALITY V PRAŽSKÉ KOTLINĚ

A JEJÍM OKOLÍ V RANÉM STŘEDOVĚKU

Ivo Štefan

úvod

Praha je v českém diskurzu už přes tisíc let jedním z důležitých synonym centrality. V prostor u historického souměstí se od raného středověku soustřeďují klíčové politické a ekonomické instituce českých zemí i symbolická místa paměti kolektivní identity. Není náhoda, že se řada z těch současných odkazuje k postavám a událostem „počátků státnosti“ , které jim propůjčují punc odvěkosti a př irozeného řádu věcí. Jak už bylo mnohokrát zdůrazněno, hloubka kontinuity Prahy jako zemské metropole nenachází např íč Evropou mnoho konkurentů, což je mimo souhr y historických okolností dáno především mimořádně př íznivou geo grafickou polohou a umístěním na rozhraní kontrastních kra jinných zón (Lutovský–Smejtek a kol. 2005, 74–111). Č lenitý kra j okolo vltavského meandr u téměř v geometrickém středu české kotliny byl prostě pro hlavní město jako stvořený. Př ílišné zdůrazňování kontinuity nicméně svádí k představě dlouhodobé stability sídel, institucí a socioekonomických vztahů. Pro období od 6. do počátku 13. století je ale pravdou spíše opak .

Vý voj pražské ag lomerace sdílí mnoho společných r ysů s d alšími v ýznamnými protourbánními útvar y středov ýchodní Evropy, které

krajina stedovké prahy

nenavazovaly na pozdně antická města. Na rozdíl od baltských a středomořských emporií pro ně byla určující úzká vazba na hlavní politická a církevní centra, která akcelerovala rozvoj neagrárních aktivit (např. Brachman ed. 1995; Piekalski 1999, 2014). Výrazně komplikovaně jší než u  většiny ostatních evropských „raných měst“ však byla v př ípadě Prahy vícefázová restr ukturalizace př ilehlého reg ionu, kde ještě na počátku 11. století fungovalo několik dalších rozsáhlých opevněných center.

Ne jpozdě ji od dr uhé poloviny 10. století můžeme v př ípadě pražské ag lomerace uvažovat současně o třech rovinách centrality, což ji v sídelní hierarchii stavělo nad ostatní reg ionální střediska Čech: 1. pro př ilehlý reg ion představovalo pražské centr um (resp. centra) místo vlády, administrativ y, jurisdikce, reg ionální směny a církevní organizace; 2. stává se politickým, ekonomickým i sakrálním středem Čech a následně českých zemí; 3. bylo v ýznamným uzlov ým bodem nadreg ionálního a dálkového obchodu a politických kontaktů. Ty to tř i roviny, z nichž každá procházela vlastním v ý vojem, se př itom vzájemně podmiňovaly a spoluurčovaly v ýslednou podobu a str uktur u pražské ag lomerace i sídelních vzorců v je jím okolí. Primární pozornost zde budeme věnovat první, reg ionální rovině.

Vymez ení „k ra jiny raně středověké Prahy“ tak nemůž e bý t ve zvolené diachronní perspektivě jiné než umělé, už proto, že v prvních staletích raného středověku ž ádná metropole neexistovala.

Všechny následné socioekonomické úvahy se nutně odví je jí od kra jinných daností, sídelní str uktur y a demo grafických parametr ů daného území. Modelov ý reg ion v ymezený kr užnicí o poloměr u 25 km (v někter ých př ípadech 35 km) od jádra Prahy má rozlohu necelých 2000 (resp. 4000) km2. Každý reg ion nabízí svá velká témata.

V př ípadě středních Čech raného středověku je to pochopení v ýchozích předpokladů vzniku nevelkého geopolitického útvar u prvních Přemyslovců a jeho následné komplikované transformace v zázemí metropole středověkého teritoriálního státu.

První tř i oddíly tex tu se snaží v chronolo g ickém sledu v zá jmovém reg ionu postihnout hlavní kontur y v ý voje centrálních míst a s nimi souvise jících sídelních a sociálních str uktur a sítí. Poslední, diachronní kapitola se pak soustředí na proměny ekonomických interakcí mezi centrálními místy a okolním reg ionem.

1. hledání stedu: promny centrality v pražské kotlin a jejím okolí v raném stedovku

prameny, možnosti , limity a modely: metodologické poznámky

R aně středověkou etapu, k teré zde budeme věnovat pozornost, pomyslně uz avírá v ymezení S tarého Města ve 30. letech 13. století a Malé Strany roku 1257 jako právně de finovaných městských útvar ů. V té době se mezi metropolí a je jím hospodářským zázemím stabilizují socioekonomické vztahy, které v principu přetrvaly až do nástupu industrializ ace. Pražská města ve sv ých hradbách a je jich okolí koncentrovala širokou škálu neagrárních aktivit – především specializovanou řemeslnou produkci a směnu. Subsistenční nároky je jích oby vatel naopak za jišťovalo agrární zázemí, které ve 14. století (kdy ho lze na základě písemných pramenů poprvé rekonstr uovat) dodávalo na pražské trhy potraviny z  okr uhu o poloměr u př ibližně 20–25 km, často však i z  větších vzdáleností (Nový 1971; viz kap. III.1). Jak se pokusím ukázat, v ýrazná ekonomická polarizace města a jeho zázemí, vzá jemně provázaných městským trhem, sice byla v ýsledkem adaptace nov ých socioekonomických a právních vztahů, které do Českých zemí naplno pronika jí ze západu teprve ve 13. století, př ímo ale navazovala na předchozí dlouhodobě budované předpoklady.

V souvislosti s př i jetím procesualismu a jeho metodolo g ických nástrojů začala archeolo g ie systematicky analyzovat sídelní vzorce a hierarchie jako jeden z  odrazů komplexity a měř ítek společností (např. Renfrew–Level 1979). V  šesti staletích raného středověku prošel reg ion budoucího hospodářského zázemí vrcholně středověké Prahy několika fázemi zásadních restr ukturalizací. Ty v naší optice ne jv ýrazně ji signalizuje právě rozsvěcení a v yhasínání centrálních míst r ůzného řádu a proměny forem sociální reprezentace. Každá taková změna byla př íčinou i důsledkem přeskupení sociálních, ekonomických a komunikačních sítí a nepochybně i ko g nitivní mapy kra jiny. Změny byly v ýsledkem širších procesů, které dalece přesahovaly úzký reg ionální rámec a nelze je studovat izolovaně.

Jedním z  iniciačních inspiračních zdro jů pro studium centrality je práce ekonomického geo grafa W. C hristallera (1933). Kouzlo C hristallerov ých modelů nicméně v ychází z  předpok ladu ideální kra jiny bez př írodních bariér s rovnoměrným rozlož ením zdro jů

a populace, zapojené do plně inte grovaného komerčního tržního systému (např. Plattner 1975; více kap. III.1). Předpokladem pravidelného geometrického rozložení hierarchie center r ůzného řádu je v první řadě ekonomické ratio rentability transportních nákladů. Jestliže pro vrcholně středověké a mladší urbanizované re g iony jsou tedy ty to modely užitečným v ýchozím analy tickým nástrojem, je jich aplikace na protohistorické a raně středověké společnosti je limitovaná (srov. např. Możdzioch 1999; Nakoinz 2010). Prostorová distribuce opevněných center třeba doby laténské (Salač 2019) či právě středočeských raně středověkých hradišť byla evidentně v ýsledkem jiných socioekonomických požadavků, než tomu bylo u  vrcholně středověkých měst. Centralita v těchto společnostech prostě byla spojena s řadou mimoekonomických aspektů (např. Smith 2014).

Budeme zde proto pracovat s obecně jším pojetím centrálního místa, jímž rozumíme každý jasně de finovaný areál, kter ý dlouhodobě plní určitou specifickou úlohu pro větší množství komunit. Vedle směny je to vláda a rozhodování, administrativa, jurisdikce, vojenství/ /obrana, specializovaná produkce, šíření informací a kult ; z a specifické centrální zóny můžeme považovat i v ýznamné komunikace. Jednotlivé funkce se mohly protínat v jediném areálu (pak někdy hovoř íme o komplexních centrech), jiná místa měla naopak jen omezené portfolio úkolů (např. Gringmuth-Dallmer 1999). Č ím více funkcí se v př íslušném areálu dlouhodobě soustřeďuje, tím v ýrazně jší archeolo g ický zápis obv ykle zanecháva jí. Ne jcharakterističtě jšími atributy centrality jsou velikost sídla, která řádově přesahuje měř ítka běžných agrárních sídlišť , př ítomnost fortifikací a dalších monumentálních či v ýjimečných objektů a specializovaných neagrárních aktivit. Pro raný středověk tato kritéria v západoslovanském prostředí naplňují především opevněná sídla – hradiště či hrady (termíny zde užívám jako synonyma), z  nichž jen některá se následně transformovala ve složitě jší „předlokační“ ag lomerace a následně ve vrcholně středověká právní města (Žemlička 1978; Piekalski 1999; Klápště 1996, 2012, 293–392).

Systematický zá jem o studium zázemí raně středověkých centrálních útvar ů se rozvinul relativně nedávno a soustředil se především na modelové v ymezení reg ionů za jišťujících je jich subsistenční nároky (např. Moździoch ed. 1999; Poláček ed. 2008; Dresler 2016; Hladík 2020;

1. hledání stedu: promny centrality v pražské kotlin a jejím okolí v raném stedovku

pro středočeská centra především Neustupný 2008). Rekonstr ukce ale ve všech př ípadech komplikuje neznalost základních vstupních parametr ů: 1. počet (stálých) oby vatel center a je jich sociálně-profesní profil; 2. i v př ípadě vrcholně středověkých měst s právně de finovaným hospodářským reg ionem nebylo zá zemí uzavřenou zónou a r ůzné komodity (často zprostředkovaně) putovaly do centra z r ůzných vzdáleností (viz kap. III.1, IV.); 3. ne jstarší písemnosti alespoň v základních r ysech dokláda jí, že oby vatelé center v 11. a 12. století běžně kombinovali r ůzné ekonomické strate g ie. Pro starší období bez písemné evidence však podíl jednotliv ých typů produkce a směny hodnotíme jen velmi obtížně.

Představ y o proměnách centrality ve středu Čech od 6. do počátku 13. století jsou již dlouhou řadu desetiletí postupně sk ládány z psaných, archeolo g ických a stavebněhistorických pramenů. Každý z  těchto okr uhů informací př ináší vzá jemně nezastupitelné svědectví, současně ale taky v ýrazná specifika spo jená s citelnými v ýpovědními limity. Klíčové, přesto ale naprosto nesystémové zmínky o několika centrálních místech př ináše jí teprve le gendy o přemyslovských světcích a cizí narativní tex ty 10. a počátku 11. století. Díky Kosmovi, jeho pokračovatelům, a především listinné evidenci ma jetkov ých zisků církevních institucí se sice vě jíř spor ých topo grafických zmínek od 11. století postupně rozevírá, až do 13., či spíše 14. století ale písemnosti postihují jen velmi selektivní v ýsek složité sociální a ekonomické reality: „Těžší úkol než sestavení zpráv místopisných o staré Praze jest všestranné v ypsání všeobecných poměr ů Pražského oby vatelstva, v časích totiž , pokud starodávné slovanské řády a obyče je nebyly ještě protrženy německými řády městskými, pozdě jšími, pročež nám nyní známě jšími a tím samým pr ůhled do vzdáleně jších oněch časů všeli jak matoucími. Pro nedostatečnost místních, tj. vlastně na Prahu se vztahujících pamětí z  toho času, potřebí jest k naby tí aspoň ně jaké známosti o těch věcech ohlédnouti se vůbec po stavu společenských poměr ů v Čechách a jiných národů slovanských, a obrátiti povšechné ponětí odtud naby té na tehde jší Prahu, jak dalece to žádá sama povaha věci, i jak dalece se to srovnati dá se spor ými pamětmi, předce stáva jícími“ (Tomek 1892a, 42). K v ýstižné metodické poznámce velkého historika středověké Prahy bohužel nelze po více než 150 letech mnoho dodat. Na řadu základních

str ukturálních otázek raných přemyslovských Čech nenašel dě jepis spolehlivou odpověď dodnes.

Velké nadě je jsou proto vkládány do neustále nar ůsta jícího fondu archeolo g ických a stavebněhistorických pramenů. Ve vztahu ke studiu centrality ale narážíme na dvě překážky: 1. r ůzné typy aktivit zanechaly  v archeolo g ické evidenci r ůzně čitelné stopy – na jedné straně tak sto jí identifikace obranných funkcí, sociálně v ýlučných artefaktů a staveb či dokladů zpracování kovů, na straně dr uhé třeba místa trhů, sněmů, jurisdikce či šíření informací, která nezanecháva jí žádný, nebo jen nespecifický materiální otisk; 2. archeolo g ická a stavebněhistorická evidence v detailu identifikuje artefakty a je jich str uktur y. B ez v ýkladového rámce vloženého zvně jšku ale obtížně postihuje vztahy mezi nimi i je jich socioekonomické souvislosti. Pokud se vrátíme na konec předchozího odstavce, pochopíme, že se naše pokusy nezř ídka podoba jí řešení rovnice o dvou neznámých.

Jako v ýmluvnou ukázku vzá jemné nekompatibility r ůzných typů pramenů můžeme zvolit dva pražské př íklady. Zpráva I brahíma ibn Jákuba z 60. let 10. století obsahuje ne jstarší a na dlouhou dobu jediný „popis“ Prahy včetně informací o existenci v ýznamného nadreg ionálního trhu (Bartoňková–Večerka eds. 2011, 413–414). Navzdor y intenzivnímu dlouhodobému archeolo g ickému v ýzkumu pražského centra nemá ale dosud zpráva materiální protě jšek . Z ásadní interpretační nesnáze však provází pražské jádro – tentokrát jen v opačném poměr u – i na samém sklonku raného středověku. Stavebněhistorické a archeolo g ické v ýzkumy shromáždily během posledního staletí především z areálu pozdě jšího Starého Města úda je o desítkách románských domů v ystavěných na sklonku 12. a počátku následujícího století. Fenoménu románské Prahy ovšem scháze jí elementární sociální, ekonomické i právní souřadnice: zcela postrádáme písemné svědectví o tom, kdo byl ma jitelem honosných domů a paláců, z čeho pocházel kapitál nutný k je jich v ýstavbě, jaké aktivity se v nich odehrávaly nebo z jakých zdro jů bylo toto rané město z ásobováno. I když ale nenalezneme jednoznačné odpovědi, je důležité otázky alespoň formulovat. Pochopení otázky je polovinou odpovědi.