9788011038304

Sparta je začátek všeho. Odsud jsem odstartoval. Můj první klub v Evropě, můj domácí tým. Ten nejkrásnější dres. Moc si vážím toho, co se mi na Letné povedlo. Dobře totiž vím, že kdybych se v ní tenkrát nedokázal prosadit, žádného Bonyho byste neznali. Další šance by nepřišla. Musel jsem to ve Spartě zvládnout, jiná možnost neexistovala.

K

Bony Wilfried září 2022

dyž mi bylo šestnáct let, narodil se mi v Africe první syn. Přibližně ve stejné době jsem taky otci oznámil, že už nechci věnovat svůj čas škole. Že ze mě bude profesionální fotbalista. Dovedete si asi představit, jak na to reagoval. Táta byl učitel, nedovedl si vůbec představit, že by jeho syn neměl vzdělání jako prioritu. Jasně, taky měl fotbal rád, ale nepřipadalo mu to pro mě jako realistické živobytí.

Jenže já fotbal miloval z celého srdce. Znáte příběhy hráčů z Afriky, kteří začínali na ulici… Já nebyl jiný. Hráli jsme bez bot, míč jsme měli z plastového pytle, branku z cihel. Sešlo se deset kluků a už jsme kopali pět proti pěti. Fotbal je hra chudých a v takovém prostředí se mu nejvíc daří. Neříkám, že dobrý fotbalista nemůže vzejít i z bohaté rodiny, ale podívejte, kolik původně chudých kluků ve fotbale prorazilo. To proto, že je ulice naučila hrát, a později věděli, že nemají jinou možnost než uspět. Jakmile se jednou rozhodneš upřednostnit fotbal před školou, musíš do toho dát všechno a zvládnout to.

Jinak se nemáš k čemu vrátit a končíš.

Kariéru jsem začal v klubu Issia Wazy, kde jsme v roce 2006 vyhráli národní pohár. To jednak tátu přesvědčilo, že to opravdu můžu ve fotbale někam dotáhnout, a zároveň mi to pomohlo k první zkoušce v Evropě. V Liverpoolu. Jenže na to jsem ještě nebyl připravený. Trénoval jsem s prvním týmem, který se zrovna chystal na zápas Ligy mistrů – Gerrard, Cissé, Hyypiä. Byl jsem i na jednom utkání na vyprodaném Anfieldu. Ale tím to skončilo.

Nezaujal jsem. Vrátil jsem se do Afriky a bylo jasné, že pokud ještě přijde nějaká další šance, už ji musím vy­ užít. A tenkrát se ozvala Sparta.

Do Prahy jsem přiletěl 17. září 2007. Připravoval jsem se na velkou zimu, ale nebylo to tak hrozné. Měl jsem jiný problém. Místo plánovaného víza na měsíc jsem dostal povolení k pobytu jen na deset dní. Chápete? Měl jsem deset dní na to, abych zaujal lidi ve Spartě a oni si mě chtěli nechat. Navíc jsem dorazil trochu nemocný, takže další komplikace. Přesto jsem si říkal, že musím všechno udělat perfektně, abych mohl v Praze zůstat.

Těžko se ale dělají věci perfektně, když ničemu nerozumíte. Všechno jsem dělal obráceně. „Bony, doprava!“ Nevěděl jsem, co je doprava. Měl jsem to padesát na padesát. A samozřejmě jsem vystartoval doleva. Chtělo to strašnou koncentraci, abych základní slovíčka pochytal rychle a mohl se soustředit na fotbal. Naštěstí to vyšlo, po deseti dnech se Sparta rozhodla nechat si mě další tři měsíce v béčku. Zkoušeli mě tedy nejdřív i mezi dorostenci, ale hned první ranou na tréninku jsem přizabil brankáře, tak mě vrátili mezi chlapy.

Ubytovali mě na Strahově. Byl to pokoj, který připomínal spíš menší kancelář. Sedm metrů čtverečních, postel, skříň a sprcha. Víc nic. Ale když přijdete z Afriky, takové věci vás nezajímají. Připadalo mi jako neskutečný luxus, že jsem se mohl připravovat v zázemí Strahova a že jsme měli k dispozici tolik tréninkových ploch. Takže myšlenky na to, že bych chtěl hezčí pokoj, mi vůbec nepřišly na mysl, zajímal mě pouze fotbal.

Abych ho mohl plnohodnotně hrát, aby mě spoluhráči brali jako součást týmu, musel jsem se naučit česky. Angličtina byla k ničemu, protože jsem ji sám neuměl a ve Spartě stejně moc kluků anglicky nemluvilo. Takže jsem všechny prosil, aby na mě mluvili česky.

Nejdřív jsem měl i pár lekcí češtiny, ale to mi nesedělo, tak jsem to začal dělat po svém. Chodil jsem do města, setkával se s lidmi. Pořád jsem mluvil. Jasně, většinou jsem povídal nějaké blbosti, lidi se mi smáli, ale mě to sakra nezajímalo. Vůbec. Nikdy jsem nebyl stydlivý, takže jsem s tím neměl žádný problém. Diskotéky, restaurace, ulice, všude jsem mluvil od začátku česky.

Byla to nejlepší cesta, jak zapadnout, protože všichni cenili snahu. Šest měsíců jsem zůstal v béčku, pak si mě trenér Lavička vybral na přípravu s A-týmem. Pamatuju si svůj první trénink, to byla velká věc. Hned na začátku mě totiž při jedné z her nakopl Tomáš Řepka. „Faul, to byl faul!“ „To kurva nebyl žádnej faul!“ osopil se na mě kapitán týmu.

311

Dobře, tak ty to chceš hrát takhle? Během dvou minut se k němu dostal míč, já si na to počkal a pak jsem ho nakopl stejně jako předtím on mě. Všichni zamrzli. Horváth, Berger, Kulič, ti starší a zkušení hráči na mě překvapeně zírali. Řepku respektovali, nikdo si na něj netroufl. Ale já se nebál, nebál jsem se ničeho. Pořád dokola jsem si říkal, že tohle je má poslední příležitost a nenechám si ji nikým vzít. V Africe taky musíte pořád dokazovat, že se ničeho nebojíte. Kdybych to tenkrát neukázal i Řepkovi, vypadal bych jako srab. A to jsem nikdy nebyl ani nebudu. Tomáš to vzal dobře, asi si cenil mé odvahy. Od té doby máme dobrý vztah a dodnes si voláme. Řepka byl náš lídr. Ale kdybych se s ním tenkrát musel poprat, abych ve fotbale uspěl, tak bych to udělal.

Postupně jsem si vybojoval své místo v A-týmu, začal jsem dávat góly a stal jsem se důležitým hráčem. V první sezoně tři branky, v další čtrnáct, ve třetí sedmnáct.

K tomu zisk titulu a taky debut v národním týmu. Prožíval jsem fotbalový příběh, který jsem si vysnil a o který jsem bojoval.

312

Úspěch ve Spartě mě vystřelil dál. Přes Vitesse a Swansea jsem se dostal do Manchesteru City. Stal se ze mě nejdražší africký fotbalista té doby a toužil jsem dokázat, co ve mně je. I na té nejvyšší úrovni. Tělo mě ale dál nepustilo. Měl jsem za sebou období, kdy jsem prakticky neslezl ze hřiště, a v Manchesteru se to všechno projevilo. Do té doby jsem zraněními netrpěl a možná jsem na to trochu hřešil. Chtěl jsem pořád hrát.

Rychle vám shrnu, co jsem měl před Manchesterem za sebou. V roce 2012 i 2013 jsem kromě klubových povinností hrál i na Africkém poháru národů. Pak jsem přestoupil do Swansea, celé léto jsem trénoval, abych byl připravený na nový klub i výzvu v podobě mistrovství světa. V sezoně 2013/2014 jsem poprvé zažil zimu bez přestávky, odehrál jsem v tom ročníku 48 zápasů za klub. Tělo pořád drželo.

Jel jsem na mistrovství světa, hned po něm jsem se hlásil zpátky ve Swansea, na odpočinek nebyl čas. V roce 2015 přišel další Africký pohár, dal jsem na něm dva góly a celý jsme ho vyhráli. To bylo super, ale kdybyste mě tenkrát viděli, poznali byste, že jsem byl ztrhaný. Unavený, vyčerpaný. A v té chvíli přišel přestup do Manchesteru City.

Dali za mě přes třicet milionů eur a já jim to chtěl vrátit.

Jenže jsem se zranil hned v prvním zápase. Pak jsem se uzdravil, nastoupil v Lize mistrů a hned přišlo další zranění. A takhle to šlo pořád dál, nejdelší období, kdy jsem byl v City bez zranění, trvalo tři měsíce. V takové situaci se nemůžete stát oporou klubu. Někdy jsem měl i smůlu, jednou mi třeba při tréninku zapadla noha do díry na hřišti a bylo z toho dlouhodobé zranění. Měl jsem osobní trenéry, fyzioterapeuty, chodil jsem na jógu, upravil jsem jídelníček.

Nic nepomohlo. Vrchol přišel před sezonou 2016/2017, kdy jsem se těšil na nový start, zase jsem tvrdě trénoval a věřil jsem si… jenže jsem se z Afriky vrátil s malárií. V Manchesteru už jsem se pak nechytil a problémy se zdravím mi výrazně zkomplikovaly i všechna další angažmá.

Teď jsem doma ve Walesu, bydlím poblíž Newportu. Mám tu i oba své syny, které jsem na začátku svého evropského putování nechal v Africe, ale jakmile jsem se dostal do Premier League a cítil jsem, že už nebudu tolik střídat země, vzal jsem si je k sobě. Oba dva se věnují fotbalu a já jim pořád připomínám, jaké štěstí mají. Vyprávím jim, že jejich táta začínal bos na ulicích Bingerville, zatímco oni mají k dispozici zázemí top klubů. Přál bych si, aby toho využili.

A třeba by někdy jeden z nich mohl navázat na tradici jména Bony ve sparťanském dresu.

Jen tak jít po lese. Uniknout od všech starostí běžného dne. To je to, co na životě na venkově miluju.

Budějovice, Jablonec i Praha jsou krásná města, ale žít v nich natrvalo, to bych nedokázal. Kdepak.

Já potřebuju jít ven a čistit si hlavu. Dělal jsem to i v době, kdy jsem hrál ve Spartě, ale času bylo míň, než bych si přál. Teď je to jiné. A vůbec při tom nepotřebuju střílet flintou po srncích nebo zajících.

Když jsem na posedu, chci se prostě jen dívat a pozorovat, co se okolo děje. To mi stačí ke štěstí.

V

David Lafata říjen 2022

ždycky jsem byl takový, procházce v lese se v mých očích nic nevyrovnalo. Už jako kluk, když jsem nadšeně chodil na zápasy Olešníku, kde hrával táta a bral mě na střídačku nebo do kabiny po zápase. Už tenkrát jsem věděl, že v životě budu milovat dvě věci – fotbal a přírodu. Fotbalu jsem si už užil dost, tak teď dávám víc času té přírodě.

Ale tím samozřejmě neříkám, že bych nevzpomínal na roky s fotbalem. Mám toho v hlavě spoustu, k čemu se rád vracím.

Pamatuju si, že jsem nad postelí míval plakáty sparťanů, visel mi tam třeba Horst Siegl. Nikdy jsem si ale v dětství neříkal, že bych chtěl na Spartě jednou hrát. Pro mě to byl úplně jiný svět, díval jsem se na něj v televizi a občas s klukama na plácku jsme si hráli na derby, ale připadalo mi to stejné jako nějaký film nebo seriál. Daleko od mojí reality. Pro mě v dětství existoval jenom Olešník, tam jsem se viděl. Myslel jsem, že právě na jeho hřišti se jednou budu prohánět. Jako taťka.

Jenže pak si mamka všimla inzerátu v novinách, že budějovické Dynamo pořádá nábor. Vybrali si mě a tím to všechno začalo. Vzpomínám, že na začátku jsem z toho ani neměl moc radost, chtěl jsem být doma. Mamka ale kvůli mně změnila práci, našla si něco v Budějovicích a jezdili jsme autobusem spolu.

A i když mi jako klukovi říkala, že fotbalista není žádné opravdové povolání, nakonec právě tím, že mi v začátcích v Dynamu pomáhala, odstartovala moji kariéru. Tu, která vyvrcholila ve Spartě.

Sem tam se mi stane, že mě někdo nazve sparťanskou legendou. Potěší mě to, poděkuju a vážím si toho. Ale nesouhlasím s tím. Sparta je nejúspěšnější klub v zemi a její legendy jsou pro mě hráči, kteří sbírali tituly jako na běžícím páse.

Já mám jeden. Ve fotbale je vždycky tým víc než kterýkoliv hráč, takže z toho pohledu se prostě za legendu nepovažuju.

Gólů jsem ale samozřejmě ve Spartě dal dost. Třeba v titulové sezoně proti Slavii. Na Chelsea. Nebo nůžkami proti Jablonci. Ale já slavil každou trefu třeba i na tréninku, byl jsem taková povaha. Jakmile se vlnila síť, bouchla ve mně euforie.

Dobře víte, že jsem nikdy nebyl hráč, který by obešel tři čtyři soupeře a zakončil. Vždycky jsem měl štěstí na spoluhráče a těžil jsem z nich. Říkám to pořád a třeba vám to přijde už jako fráze. Ale poznal jsem, jak to chodí v Řecku

nebo Rakousku, kde každý jede mnohem víc na sebe. Rozdáš míč a zpátky už přihrávka nepřijde, protože každý chce okamžitě zakončit. Zažil jsem to, a vůbec mi to nesedělo.

Proto říkám, že za to, kolik jsem v Česku vstřelil branek, vděčím spoluhráčům.

Když jsme získali v roce 2014 titul, splnil se mi sen. Kvůli tomu jsem do Sparty šel. Ale řeknu vám, že začátek té sezony nebyl vůbec příjemný, po vypadnutí s Häckenem byla ještě pár týdnů v kabině hustá atmosféra, rozhodně jsme ze sebe to zklamání neoklepali jednou nebo dvěma výhrami. Ale postupně se ukazovalo, že by mohlo dojít na slova Romana Bednáře, který nám pár dní po Häckenu v masérském kutlochu povídal: „No a co, tak teď máme jenom jeden zápas týdně, uděláme z toho výhodu. Vypadli jsme z Evropy, tak holt vyhrajeme ligu!“ Smáli jsme se, že to vidí tak jednoduše. No, a po sezoně jsme se zase smáli, jak mu ta předpověď skvěle vyšla.

V kabině se tenkrát udělala výborná parta. Všichni jsme si uměli udělat srandu z ostatních i ze sebe. Já, Bořek, Kadeř nebo Láďa Krejčí jsme měli pořád nabito a ostatní museli být ve střehu, jinak na ně hned přiletěl nějaký vtípek. Každé ráno jsem se těšil do šatny na kluky. Když jsem končil kariéru, už jsem to tak intenzivně necítil. A byl to jeden z impulzů, proč jsem se rozhodl s fotbalem už nepokračovat.

Dodneška jsem hodně v kontaktu s Bořkem, dokonce spolu občas zajdeme do lesa. Pamatuju, že když hrál za Liberec a já za Jablonec, štval mě. Respektoval jsem, že je to dobrý fotbalista, ale snad v každém zápase nám dal gól. Pak jsme se poznali ve Spartě, zjistili jsme, že si rozumíme na hřišti i v kabině, a jsou z nás kamarádi. Nakonec mi i na nějaké ty góly přihrál, tak už jsem na něj nemohl být naštvaný, že jo…

Vždycky jsem říkal, že ze mě nikdy nebude trenér. Teď se ale věnuju malým klukům, učím je základy, a překvapilo mě, jak mě to baví. Docela jsem se v tom našel. Pořád ale platí, že žádné větší ambice ve fotbale nemám. Jsem spokojený u nás na vesnici, tady mi nic nechybí.

Leda by se na studium licence přihlásil Bořek. To bych musel jít s ním a pak bychom vytvořili trenérské duo Lafata–Dočkal. A třeba by z nás zase šel strach!

153

Někdy se mi o tátovi zdá. V tom snu jsme u nás na chalupě, kde jsme s bráchou hrávali okresní přebor a on se na nás chodíval koukat. Zdá se mi, že se na mě dívá a dívá se přísně. Koneckonců byl to tělocvikář, měl na nás svoje nároky. Ale já se v tom snu usmívám a je mi dobře, že mě vidí hrát. Jenže je to jenom sen, táta tady už skoro třicet let není. Odešel a já mu nestačil ukázat ani jedno ze svých dětí a nezažil se mnou nejlepší léta mojí práce. Nechci mít v životě negativní emoce, ale když někdy na sparťanský tribuně vidím tátu a syna, jak bok po boku fandí, nemůžu se ubránit – závidím jim to. Není to hezký, já vím. Ale prostě jim závidím to společný štěstí.

T

David Novotný červenec 2022

áta se narodil v roce 1946, a když v jeho dvaadvaceti přijeli do Československa sovětský tanky, házel na Václaváku dlažební kostky na budovu Aeroflotu. Byl spravedlivě nasranej na tehdejší situaci, zjevně měl tenkrát jinej pohled na politiku než později. Jeho otec, můj dědeček, býval živnostník, opravoval v garáži kola. Takže když mu pak po nástupu totality zakázali podnikat, neměl komunisty rád. Můj táta s tím asi docela souzněl. Jenže pak do toho vstoupila láska. Mámina rodina měla jasno, to byli komunisti, a táta pak ty jejich rozumy převzal. A z jeho otce se u nás v rodině stal takovej chlap v závorce. Nikdo o něm moc nemluvil, nikdo ho nebral vážně.

Vůbec ale nepochybuju o tom, že můj táta zůstal celej život čestnej chlap. Vždycky jsem ho tak vnímal. Já i brácha mu vděčíme za to, jak nás vedl k lásce ke sportu i spravedlnosti.

Myslím, že právě ten smysl pro spravedlnost a touhu být poctivej člověk jsem po něm zdědil, a výchovou to ve mně pořád posiloval. Troufnu si o sobě myslet, že nejsem křivej charakter. A jsem si jistej, že za to vděčím tátovi.

O to víc mě samozřejmě mrzí, že si nechal vnutit pohled na svět, ze kterýho pak už nikdy neustoupil.

Jako dítě jsem to neřešil. Chodil jsem do pionýra, a kdybych ve čtrnácti nešel na konzervatoř, byl by ze mě i svazák.

Ale právě setkání se spolužáky na škole, kam chodily často děti z uměleckých rodin, politicky na opačný straně než naši, mě donutila nad politikou trochu přemýšlet. Nosil jsem ty názory spolužáků, který mi docela štymovaly, domů, kde jsem s tím konfrontoval tátu. Pamatuju, jak mi každou věc vysvětlil po svým, že spolužáci se pletou a že to, jak to u nás v zemi je, je správný. To jsou smutný vzpomínky. Protože dneska vím, že hlásal nepravdu, a je mi ho líto. Upřímně tomu věřil.

No a já samozřejmě zase věřil jemu, takže jsem pak chodil do školy a říkal jsem těm mladým antikomunistům: „Ale klucí, to nemáte pravdu, to je úplně jinak!“ Museli mě mít trochu za blbečka.

Na dětství ale vzpomínám s láskou! Třeba na to, jak jsme s tátou sedávali u televize a poslouchali komentáře Štěpána

Škorpila při přenosech z atletiky, kterou miloval. Taky si pamatuju, že ve sportu vždycky fandil slabším. I když vedl žáky při hodinách tělocviku, držel se toho. Víc než ty sportovně výborně založený žáci ho bavili ty původně nešikovný, který dokázal svým přístupem aspoň trošku zlepšit.

Po tátovi jsem zdědil i to, že sport beru jako určitou filozofii.

Každou situaci v životě umím „moudře“ převést na něco z fotbalovýho prostředí, na každý problém umím najít fotbalovej příměr. Už to, že někomu připadá každej zápas stejnej, zatímco ty víš, že to tak vůbec není, má svůj filozofickej přesah. To nepochopí někdo, kdo v sobě nemá trochu fotbalový moudrosti. Pamatuju, jak jsme jednou v divadle měli zkoušku a já zahlásil, že už budu muset jít, protože zrovna hraje Dánsko s Paraguayí. Moje kolegyně, Klára Melíšková, se na mě trochu znechuceně podívala: „No to mi neříkej, že se budeš koukat na takovej zápas! A kdyby hrála třeba Bangladéš s Turkmenistánem, to by ses taky díval?“ „Jo! Každej zápas je totiž důležitej!“ odpověděl jsem jí a šel jsem se dívat.

Táta umřel moc brzo, bylo mi šestadvacet. Stalo se to jen pár let po revoluci a já si říkám, že to v tom možná hrálo svou roli. Myslím, že si uvědomil, že žil v určitým bludu, a to pro něj musela být strašná rána. Pro každýho chlapa by byla. Když si představím, že bych až po letech zjistil, že jsem svým dětem předával nesmysl, taky by to se mnou zamávalo.

Nebylo ale co mu vyčítat, vychoval nás dobře. Mrzí mě, že jsem mu za to nikdy pořádně nepoděkoval. A taky mě mrzí, že jsme se nikdy nesešli na sparťanský tribuně, abych mu zkusil tu svoji lásku ke klubu ukázat. Fanatickej sparťan, takovej ten, co si v sobě zároveň s rozkoší pěstuje nenávist k rivalovi, se ze mě stal, až když už táta nebyl.

Tak se aspoň těším, že třeba jednou, až budu starej, budu chodit na fotbal se svým synem a jeho dětma. Že si spolu radostí zařveme u gólů a vztekem u nespravedlnosti, kterou nám způsobí rozhodčí. Že budem řvát tak, že pak na pár dní ztratíme hlas. Kvůli lásce ke Spartě, kterou spolu třeba budem sdílet.

To by bylo krásný.

197

Vojtěch Dyk únor 2023

Když skončilo třísté derby, po mnoha letech konečně vítězné pro Spartu, přišla chvíle, na kterou jsem se moc těšil. Už dvakrát jsem byl připravený v útrobách letenského stadionu, že budu na hřišti naživo zpívat Na srdci S, ale oba ty zápasy jsme prohráli. Napotřetí, právě při tom jubilejním derby, to vyšlo. Procházel jsem se po trávníku svého milovaného klubu a zpíval vítěznou písničku po triumfu nad největším rivalem. Sledoval jsem kluky na hřišti, v jaké byli euforii, i fanoušky v hledišti, jak si zpívali text, který už vzali za svůj. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších sparťanských zážitků.

P

o zápase jsem se dostal i na večeři s hráči, trošku jsme se seznámili. Hráli jsme mimo jiné hru „kdosi se v tom měsíci narodil“, kde se na konci zpívá „do dna, do dna, do dna“ a každý narozený v daném měsíci se musí napít. Tudíž si nepamatuju ani jeden měsíc narození ani jednoho hráče a bohužel jsem si už pak nepamatoval, ani kdy jsem se narodil já.

Myslím ale, že nejsem jediný z kulturní sféry, kdo se Spartu snaží podporovat. Je nás spousty, teď jde jen o to se sjednotit.

Pro mě Sparta znamená dětství. Jsem kluk z Letné a odjakživa jsem si všímal, jak se ze stadionu během zápasů line řev fandících ochozů. Vím, že ve spoustě rodin se sparťanství dědí, můj otec však byl spíš intelektuál a k fotbalu vcelku žádný vztah neměl. Ale možná o to cennější pro mě Sparta je, protože jsem si ji postupně objevil sám. Nikdo mi ji nepředhodil, ten vztah k ní je čistě můj.

Na stadion jsem s kámošem vyrazil poprvé, když jsme hráli s Barcelonou v roce 1992. Bylo mi necelých sedm a v první chvíli mi to vzalo dech. Vyšel jsem po schůdkách na tribunu, rozhlédl jsem se po stadionu a přišlo mi, že jsem se ocitl v jiném světě. Dvacet tisíc lidí, umělé osvětlení, hlášení z ampliónů. Do té doby jsem takovou atmosféru nepoznal. Popravdě řečeno mi bylo úplně jedno, že proti nám stojí nějaká slavná Barcelona, já vnímal jen to, že jsem poprvé na Spartě. Když na to vzpomínám, cítím docela hmatatelně fascinaci, kterou to ve mně, malém klukovi, vzbuzovalo. Nemůžete se divit, do té doby pro mě fotbal znamenal hlavně moje zápasy v Sokolu Troja. A najednou tohle!

Pořád se snažím chodit na stadion co nejvíc, ale ne vždycky se to samozřejmě povede. Dopředu si poznamenávám aspoň data těch nejdůležitějších zápasů, abych si mohl program organizovat i podle nich. Vážím si toho, že jsem se dostal do životní etapy, kdy už si většinou dokážu plánovat nejdřív volný čas a až podle něj práci. Takže aspoň pár zápasů vždycky stihnu.

Fotbal miluju nejen jako fanoušek. Ta hra mě ohromně naplňuje i jako aktivního hráče SK Vacov B. Šumavského týmu v okresním přeboru, ve kterém byste asi kluka z Letné zrovna nečekali. Jenže znáte to, cesty osudu…

To se seběhlo tak, že mi před pár lety kolegové Matěj Ruppert a Roman Holý při nějakém našem společném setkání s údivem povídali: „Jak to, že nemáš chalupu na Šumavě?“ A já samozřejmě okamžitě zatoužil mít chalupu na Šumavě.

Volba padla na Vacov. A našel jsem tam svůj druhý domov.

Dovedu si představit, že bych tam jednou žil trvale. Šumava bývala drsný kraj a možná se o horalech říká, že nejsou moc otevření. A že nemají rádi Pražáky. Ale já je poznal úplně jinak. Od začátku jsem se snažil s nimi sblížit a pěstovat si s nimi vztahy. Začal jsem tam hrát fočus, chodit do hospody a dneska si troufnu říct, že jsem si díky tomu vytvořil přátele na celý život. Považuju Šumavu tak trochu za své druhé rodné místo. Tam totiž v sobě můžu probouzet jiného Vojtu Dyka, je to takové moje hájemství, kde mě nikdo a nic neruší. Můžu si číst, strávit večer na rybách anebo taky nedělat vůbec nic. A při tom všem si můžu užívat to nádherné šumavské ticho. Celý život jsem strávil v hluku, ale na Šumavě mám takovou polosamotu a to ticho tam je léčivé. Miluju ho. Na chalupě u Vacova je mi nejkrásněji na celém světě.

Už devět let tam pořádáme charitativní zápas s Realem Top Praha a lidi jsou nadšení, že až za nimi dorazí velká jména českého fotbalu. Samozřejmě i sparťani, v létě 2022 přijeli Bořek Dočkal i David Lafata. Hrát s takovými borci je nádhera, protože víte, že vám míč umějí dát přesně tam, kam je potřeba. Tenkrát ve Vacově jsem jeden gól dal právě po přihrávce od Bořka Dočkala, který mi pak večer povídal, že to byl přímo prvoligový náběh. A já mu odpověděl: „Takhle já si nabíhám pokaždý, ty vole!“ Protože nemám rád škatulky, baví mě v životě plnit spoustu rolí. Hrát na divadle, ve filmech, zpívat, být pečujícím tátou i okopávat záhonky ve vytahaném svetru na Šumavě. A samozřejmě mě baví být sparťanem. Ten klub mám spojený s dětstvím, proto ho mám v srdci tak hluboko.

Ale není to nostalgie, to ne. Protože nostalgii cítíte ve vztahu k tomu, co bylo, ale už není. Jenže Sparta, ta v mém životě byla, je a můžu s naprosto klidným srdcem říct, že v něm navždycky bude. Věci se vám často v životě poztrácejí, nemovitosti můžete prodat, ale Spartu ne.

Sparta je jedna z mála věcí, kterou budu mít napořád.

45