den na urgentu den na urgentu můjživot
urgent
první pomoc pacienti pacienti pacienti
můj život
urgent
zásah zásah zásah
zásah dennazáchrance den na záchrance záchrancenaden
životmůj můj životprvnípomoc první pomoc pomocprvní
den na záchrance den na urgentu den na urgentu
pacienti urgent urgent
Pamatujete si svůj první výjezd se záchrankou?
V sanitce jsem seděl, už když mi bylo jedenáct. Se spolužáky jsme vyhráli soutěž Červeného kříže, ředitel pardubické
záchranky nám přijel předat cenu, a protože viděl naše rozzářené oči, dovolil nám sanitku prolézt. Vyzkoušel jsem si defibrilátor, vyfotil se s ním, ale posádka najednou začala balit, protože ji zavolali k nehodě. Koukal jsem na ten šrumec s otevřenou pusou a říkal si: „Ty bláho, tohle chci dělat!“
Když jsem o mnoho let později seděl v sanitce už jako doktor
a jel za svým prvním pacientem, bylo mi o poznání hůř.
Půl dne předtím jsem proseděl na toaletě.
Ze stresu?
Břicho mě bolí ještě teď, když si na to vzpomenu. Bylo to v době, kdy už jsem měl se záchrankou něco naježděno, ale
vždy mi někdo stál za zadkem. Jakmile bych nad pacientem v bezvědomí řekl, že nevím, odstrčili by mě a pokračovali sami. Teď jsem najednou seděl na lékařském pokoji v Mladé
Boleslavi, už jsem nikoho za zadkem neměl a přišla informace o výjezdu: kojenec, tři měsíce, zástava oběhu. Celou cestu jsem se v sanitce klepal. Přijeli jsme, zástava to naštěstí nebyla a já si oddechl. Je ale zajímavé, jak rychle si člověk zvykne.
Při druhém výjezdu jsem byl sice pořád nervózní, ale už jsem se neklepal. No a dnes si cestou za pacientem vyřídím tři maily a pozornost zapnu, až když na místě zásahu vystupuju.
Žádné soustředění předem?
Není potřeba, cestou pro pacienta stejně nic neudělám. Občas si s kolegy říkáme, co by kdyby. Jakou bychom použili
kanylu, kolik bychom dali adrenalinu, kam bychom takové dítě vezli. Zpočátku jsem byl mnohem horlivější a vzpomínám si, jak jsem se chtěl uvést při své první doktorské službě v Novém Bydžově. Vyjížděli jsme k závažné alergické reakci a v sanitce se mnou seděl velmi zkušený kolega záchranář. „Natáhni si adrenalin,“ povídám mu cestou. Zarazil se a prý jestli nepočkáme, třeba to nebude tak horké. „Nene, natáhni ho dopředu, ať se pak nezdržujeme.“ Poslechl, ale bylo vidět, co si o mně myslí. Navíc za jízdy se mu to nedělalo úplně dobře, protože řidič docela řezal zatáčky. Přijeli jsme na místo, k sanitce zvesela kráčí chlapík a říká: „Chlapi, tady mě štípla vosa a trochu mi to oteklo…“ Připadal jsem si jak blbec.
Postupně jste se ze sanitky dostal k vrtulníku a celou tu cestu si samozřejmě probereme. Ale zeptám se nejdřív podobně. Pamatujete si svůj první vzlet?
Poprvé jsem do vrtulníku vlezl při ukázce letecké záchranky v pražském Motole. Posadili mě dovnitř, udělali jsme kolečko nad nemocnicí a zase jsme přistáli. Bál jsem se snad měsíc dopředu. Ne toho, že spadneme nebo do něčeho narazíme, ale že se mi udělá špatně a nebudu moct pracovat jako doktor na letecké. Mně se totiž dělá špatně i v autě, když sedím vzadu. Navíc jsem si vzpomněl na dětství, kdy mě táta vzal na vyhlídkový let nad Pardubicemi a já se během něj pozvracel. Takže největší radost jsem měl, když vrtulník přistál a mně bylo dobře. Uplynulo několik měsíců a už jako doktor jsem letěl ke svému prvnímu případu: dopravní nehoda na dálnici, řidič v bezvědomí, navíc zaklíněný uvnitř vozu. Přistáli jsme, pánovi tekla z pusy krev, ale mluvil s námi. Vyšetřili jsme ho
a zjistili, že měl epileptický záchvat. Dodnes si z toho pamatuju dvě věci. Jednak tvář toho člověka: poškrábanou, zmatenou, ale velmi mladou. A pak to, jak s ním můj šéf, doktor Truhlář, mluvil. Přišel k němu a ze všeho nejdřív se představil, což na mě udělalo ohromný dojem. Spousta lidí tvrdí, že je to hloupost, ale já se od té doby každému pacientovi při vědomí představím, a pokud to jde, podám mu ruku. Uběhlo jen pár dní a letěli jsme k další dopravní nehodě s vážně zraněným pacientem. Dokonce jsme ho už skoro nakládali do vrtulníku, když zazvonil služební mobil. Utonulé dítě čtyři minuty letu od nás. Pacienta jsme nechali pozemní posádce a okamžitě
jsme startovali za dítětem – tříletou holčičkou, která si hrála na zahradě a přehlídla díru v zemi. Bohužel šlo o žumpu, do které spadla, a začala se topit. Táta si toho naštěstí všiml, okamžitě ji vytáhl a začal s oživováním. Vrtulník má výhodu, že je na místě extrémně rychle. Ale tehdy jsem si uvědomil i jednu jeho zrádnost. Už ze vzduchu velmi dobře vidíte, co se děje: blonďaté vlásky, tělíčko ležící na studené trávě, otec stlačující malý hrudník... Ale ještě nejmíň minutu nejste schopni pomoct. Přestože jsem předtím v sanitce viděl a zažil leccos, tady mi najednou vyschlo v krku. Hned po přistání si šéf k holčičce kleknul, převzal resuscitaci a já zase zíral, jak je klidný a bez emocí. Paradoxně i tatínek byl klidný. Až jsem si říkal, jestli nemá nějakou stresovou reakci. Pozoroval, co se děje, a když jsme ho o něco požádali, hned to ochotně přinesl, podal, podržel. Zpětně mi došlo, že i to byla zásluha Tolji Truhláře. Bojoval o život dítěte a pokyny rozdával, jako by si v restauraci říkal o kafe s mlékem. Právě rozvahou a tónem hlasu ve všech přítomných vyvolal pocit, že to dobře dopadne.
Bral si nástroje a po chvíli došel k intubační kanyle, jejíž velikost je někdy těžké odhadnout. Když vyberete moc úzkou, fouká vzduch kolem, a když širokou, pacientovi ji do krku nenarvete. U dospělých nemáte jak ustřelit: ženy zpravidla potřebují sedm a půl milimetru, muži osm a při velkém krku osm a půl. Ale u dětí už vybíráte mezi dvojkou až šestkou, a jakmile se spletete o půl milimetru, máte problém.
Pardon, že vám do příběhu skočím, hned ho dopovíme. Ale vysvětleme si nejdřív, co je intubační kanyla. Kanyla je hadička, kterou člověku strčíte mezi hlasové vazy, a díky tomu můžete do těla foukat vzduch. V krku jsou dvě trubice – průdušnice a jícen. Intubační kanyla patří do průdušnice, ale bohužel se stávají i případy, kdy ji zdravotník omylem zavede do jícnu. To je fatální chyba, po které pacient zemře. I proto se na konec kanyly kromě filtru umisťuje čidlo, díky kterému zjistíte, že jste v plicích. Žaludek totiž oxid uhličitý neprodukuje. Nakonec kanylu připojíte buď na vak, který mačkáte a vháníte jím vzduch do plic, nebo na ventilátor, který to dělá za vás. Nastavíte frekvenci, objem, tlak a zase musíte dát pozor, protože při velkém tlaku plíce prasknou. Celé je to poměrně složitá akce, ale v Toljově podání tak rozhodně nevypadala. V klidu vzal holčičce ruku a kanylu si změřil.
Proč ruku?
Velikost kanyly se dá dobře určit podle malíčku. Když se podívám na váš, bylo by to těch osm milimetrů. Tolja se po jedné kanyle natáhl a výkon, který i zkušenému doktorovi občas trvá dvě minuty, měl hotový asi za čtyři vteřiny. Do ruky mi
vrazil vak a za chvíli došlo k obnovení oběhu. Holčičku jsme naložili do vrtulníku, v umělém spánku ji odvezli a všechno dobře dopadlo. V nemocnici se probrala a rodiče nám čas od času pošlou fotku, jak dobře se jí daří.
Co vás ten případ naučil?
Večer po zásahu jsem přišel domů a nemohl usnout. V hlavě se mi honilo několik věcí najednou. Především, jak důležitá je někdy náhoda. Kdyby se nestala dopravní nehoda, a my tím
pádem nebyli poblíž, letěli bychom k holčičce ne čtyři minuty, ale patnáct. A kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale to jsou
věci, nad kterými nemá cenu přemýšlet, protože je neovlivníte. Proto jsem myslel už jenom na jedno: že chci být jednou takový doktor jako můj šéf.
Máte spočítáno, kolik výjezdů sanitkou a vzletů vrtulníkem jste od svých začátků absolvoval?
Výjezdů zhruba tři tisíce a u vzletů jsem těsně za tisícovkou.
Pamatujete si spíš ty s dobrým, nebo špatným koncem?
Většinu si nepamatuju. Vybaví se mi několik extrémů: hlavně
když pacient vypadá velmi špatně a nakonec se uzdraví.
K takovým případům se asi ještě dostaneme, tak vám zatím ukážu doktorskou paměť na soudu, u kterého jsem byl svědčit. Srazili se dva blbci. Jeden opilý, druhý nepřipoutaný
a soud měl rozhodnout, kdo z nich za nehodu může. Opilec uznal, že pil, ale tvrdil, že kdyby byl druhý řidič připoutaný, nic by se mu nestalo. No a nepřipoutaný sice připustil, že pás neměl, ale prý kdyby ten druhý nepil, k žádné nehodě by ne-
došlo. Já tam přišel a soudkyně začala přesně, jak jsem to znal z televize: „Co jste dělal 21. srpna 2019…“ Odpověděl jsem celkem krátce: „Nevím.“ Samozřejmě jsem se předem podíval do seznamu vzletů, zmíněnou nehodu si našel, ale i když jsem z ní viděl fotky, nepamatoval jsem si nic. Odpřisáhl bych, že jsem ty dva v životě neviděl.
To jste jim dost pomohl. Vůbec. Nedávno se mě jedna kamarádka ptala: „Už ti někdo umřel?“ Já se na ni nechápavě podíval a odpověděl jsem: „Myslíš dneska?“ Když jsem dodal, že mi někdo umře skoro každou službu, nechtěla mi věřit. Ale nejsou to příběhy, které mi trhají srdce. Ani nemůžou, to bych se zbláznil. Byl jsem například u popáleného dítěte a jeho tatínek policista mi líčil, jak mě viděl u jiného zásahu. Popisoval každý detail, všechno, co jsem řekl, a já si z toho zase nepamatoval nic. Občas se samozřejmě stane, že nad nějakými případy přemýšlím víc než nad jinými. Měl jsem například sérii několika neúspěšných resuscitací, bylo jich snad už sedm. V tu chvíli jsem o sobě začal pochybovat a říkal jsem si, co dělám špatně. Jel jsem na osmou, už jsem si skoro nevěřil a měl jsem pocit, že jsem snad prokletý. Dostali mě z toho kolegové a hlavně svědomí, protože zrovna u resuscitací jsem si naprosto jistý, že je dělám správně. Navíc při nich existují dost jasné postupy, od kterých se ani nejde odchýlit. Přesně víte, co kdy dělat, kdy jaký
lék podat, kdy použít defibrilátor a kdy ne. Zajímavé je, že v medicíně se případy obvykle dějí v sériích. Rok vás nezavolají k popálenému dítěti a pak během týdne letíte ke třem. Naštěstí i tahle má série se brzy zlomila.
Tak si pojďme jeden takový výjezd probrat od začátku. Je lepší volat 155, nebo 112?
Se zdravotním problémem určitě 155. Přes 112 se dovoláte k hasičům, kteří hovor sice naberou, ale stejně vás pak přepojí na záchranku. Dřív jste tak ztratili třeba dvě minuty, což je u těžkých případů hodně. Dnes vás sice přepojí hned, ale minimálně půlminuta mezitím stejně uteče.
Nebyla náhodou linka 112 zavedena pro zjednodušení?
Aby si člověk nemusel pamatovat tři čísla?
Asi byla a trochu v tom cítím Ameriku. Tam kohokoliv o půlnoci vzbudíte, bude vědět, že má v nouzi volat 911. U nás se linka 112 dost propaguje, ale snad každý zná číslo na záchranku.
To je právě otázka. Jestli si čísla na hasiče, záchranku a policii nejsou až příliš podobná a člověk si je ve stresu nemůže splést.
Jistěže může, ale i když se dovoláte špatně, operátorky vás přepojí. Na zapamatování existují i různé pomůcky: nula je rybníček nebo zkroucená hasičská hadice, pětka invalidní vozíček nebo nafouklé břicho, osmička policejní pouta. Ale ani nevím, jestli jsem to řekl správně. Podobné pomůcky mě vždycky spíš mátly, než aby mi pomáhaly.
Tak vy asi 155 moc nevoláte.
To byste se divil, volám tam docela často. Několikrát jsem byl například svědkem nehody. Nebo jsem sám na zásahu, potřebuju se spojit s dispečinkem, a abych nemusel hledat
v adresáři, z lenosti vytočím 155. Ale řeknu vám i jednu nepěknou zkušenost. Kdysi jsem projížděl kolem zaklíněného řidiče v kamionu, zavolal 155, telefon tři minuty zvonil a nic.
Tři minuty! Záchranku mezitím sehnali policisté a mně asi za dvě hodiny někdo volá. „Tady záchranka, něco jste potřeboval?“ No teď už ne… Výhoda linky 112 je, že pokud ji nikdo nezvedne, spadne hovor automaticky do jiného kraje.
Jak takový telefonát vypadá?
Přijme ho operátorka, většinou se slovy: „Záchranná služba, tísňová linka.“ Pak už záleží, v jaké jste situaci. Pokud voláte, že máte tři týdny řidší stolici, pravděpodobně k vám sanitku
nepošle. Další varianta je zhruba taková: „Mám bolest na hrudníku, blbě se mi hýbe s rukou, špatně se mi dýchá.“ Tam už sanitka jede. No a pak jsou ty nejdramatičtější hovory, kdy někdo křičí, že dědeček leží a nedýchá. V takovém případě dispečerka často posílá kromě sanitky i vrtulník a mezitím volajícímu radí, jak poskytnout první pomoc. Někdy si i v kritické situaci lidi zvládnou záchranku zavolat sami.
Třeba: „Měl jsem nehodu, jsem uvězněný v autě.“
Nebo: „Uřízl jsem si kus ruky na cirkulárce.“
Jací ti lidi v telefonu jsou?
U dramatických situací pláčou, zvyšují hlas, mluví rychle, jsou nervózní, a to hlavně proto, že chtějí dotyčnému pomoct a nevědí jak. Čas jim utíká úplně jinak než ve skutečnosti a mají pocit, že všechno dlouho trvá. Přijde jim, že se operátorka ptá na hlouposti, a často jí za to i vynadají. „Neptejte se na kraviny a pošlete záchranku! Hned!“ A ta kravina je
přitom adresa. Dispečerky se nevyptávají proto, aby měly večer co vykládat kamarádkám u vína. Hodně směn jsem dřív na dispečinku strávil a hovory si nabíral sám. Pak jsem jel k zásahu a dopředu si říkal: „Co tohle bude za lidi…“ Do telefonu byli agresivní, sprostí, řvali, že si nás platí z daní a ať sebou sakra hodíme. „Okamžitě tady chci sanitku!“ Pak dorazíte na místo a tam stojí někdo, kdo říká: „Dobrý den, děkujeme, že jste tady.“ Úplně jiný člověk. Zrovna před pár dny mi naše účetní vyprávěla, jak volala sanitku pro tatínka, který zkolaboval. Dvacet let pracuje na záchrance a se všemi si tyká. „V tu chvíli jsem nevěděla, čí jsem, a ječela jsem do telefonu jak smyslů zbavená,“ popisovala mi. Když sanitka k tatínkovi dorazila, volala dispečerovi zpátky. „Ahoj, Staníčku, tady Olinka, moc ti děkuju, že jsi nám poslal záchranku.“
On se divil: „Počkej, ty jsi volala?“ Vůbec ji nepoznal. Lidem se ve stresu mění tón hlasu a někteří se následně opravdu i omlouvají za to, jak nepříjemní byli.
Za jak dlouho od telefonátu musíte vyrazit?
Do dvou minut, což platí pro sanitku i vrtulník. V noci je to pro vrtulník víc, třeba i sedm nebo deset minut, protože si pilot musí pečlivě prozkoumat terén v místě zásahu. A ne si vybrat jen jedno místo přistání, ale i dvě záložní. Zatímco ve dne nám zapípá pager a běžíme k vrtulníku, v noci se nejprve sejdeme v pilotově kanceláři na krátkou poradu. Na stole má rozložené mapy a na obrazovce počítače si prohlíží webkamery a meteoradary. Může se totiž stát, že na mapách vidí pole, ale mezitím na něm vyrostly domy. Nebo tudy vedou dráty vysokého napětí, je hodně nerovný terén… zkrátka věci, které
by ve dne snadno viděl, ale v noci jsou nebezpečné. U pacienta bychom pak podle zákona o záchranné službě měli být do dvaceti minut od nahlášení na tísňovou linku. Ale i tam samozřejmě záleží na situaci. Pokud se něco stane v Jaroměři a tamní sanitka je na jiném výjezdu, pojede posádka z Hradce Králové pětadvacet minut a nic s tím neuděláte.
Počítá se do dvaceti minut i páté patro bez výtahu?
Zajímavá otázka. Některé záchranky tohle vůbec neřeší, po příjezdu odkliknou na navigaci status „na místě“, a to znamená, že limit splnily. Jenže posádka si pak ještě vytahuje věci z auta, vyjde do pátého patra, a než začne pacienta ošetřovat, uběhne dalších pět nebo sedm minut. Třeba pražská záchranka na takové situace pamatuje a zaznamenává nejen čas dojezdu, ale i příchodu k pacientovi. Takže když někdo zkolabuje v metru, tyhle dva údaje se dost liší.
Co všechno o pacientovi víte, než k němu vyrazíte?
Přijde nám základní informace: místo, priorita zásahu, co přesně se stalo, číslo na volajícího a nějaká poznámka – třeba že je to rodinný domek. Někdy je tam i jméno a věk pacienta, ale víc nic. Priority jsou rozdělené od jedničky do čtyřky: jednička je nejvyšší a znamená, že jde o život. Při pohledu na naše poslední vzlety je to například pád ze sedmi metrů nebo nehoda dvou aut. Jakmile někdo zavolá na dispečink, rozezvučí se mi několik zařízení najednou. Pager, služební mobil i můj soukromý mobil. Někdy vám ten rámus předvedu, probral by i mrtvého. Když jsem v restauraci a někdo u vedlejšího stolu má podobný vyzváněcí tón, vždycky to se mnou
Pamatujete si svůj první výjezd se záchrankou?
V sanitce jsem seděl, už když mi bylo jedenáct. Se spolužáky jsme vyhráli soutěž Červeného kříže, ředitel pardubické
záchranky nám přijel předat cenu, a protože viděl naše rozzářené oči, dovolil nám sanitku prolézt. Vyzkoušel jsem si defibrilátor, vyfotil se s ním, ale posádka najednou začala balit, protože ji zavolali k nehodě. Koukal jsem na ten šrumec s otevřenou pusou a říkal si: „Ty bláho, tohle chci dělat!“
Když jsem o mnoho let později seděl v sanitce už jako doktor
a jel za svým prvním pacientem, bylo mi o poznání hůř.
Půl dne předtím jsem proseděl na toaletě.
Ze stresu?
Břicho mě bolí ještě teď, když si na to vzpomenu. Bylo to v době, kdy už jsem měl se záchrankou něco naježděno, ale
vždy mi někdo stál za zadkem. Jakmile bych nad pacientem v bezvědomí řekl, že nevím, odstrčili by mě a pokračovali sami. Teď jsem najednou seděl na lékařském pokoji v Mladé
Boleslavi, už jsem nikoho za zadkem neměl a přišla informace o výjezdu: kojenec, tři měsíce, zástava oběhu. Celou cestu jsem se v sanitce klepal. Přijeli jsme, zástava to naštěstí nebyla a já si oddechl. Je ale zajímavé, jak rychle si člověk zvykne.
Při druhém výjezdu jsem byl sice pořád nervózní, ale už jsem se neklepal. No a dnes si cestou za pacientem vyřídím tři maily a pozornost zapnu, až když na místě zásahu vystupuju.
Žádné soustředění předem?
Není potřeba, cestou pro pacienta stejně nic neudělám. Občas si s kolegy říkáme, co by kdyby. Jakou bychom použili
kanylu, kolik bychom dali adrenalinu, kam bychom takové dítě vezli. Zpočátku jsem byl mnohem horlivější a vzpomínám si, jak jsem se chtěl uvést při své první doktorské službě v Novém Bydžově. Vyjížděli jsme k závažné alergické reakci a v sanitce se mnou seděl velmi zkušený kolega záchranář. „Natáhni si adrenalin,“ povídám mu cestou. Zarazil se a prý jestli nepočkáme, třeba to nebude tak horké. „Nene, natáhni ho dopředu, ať se pak nezdržujeme.“ Poslechl, ale bylo vidět, co si o mně myslí. Navíc za jízdy se mu to nedělalo úplně dobře, protože řidič docela řezal zatáčky. Přijeli jsme na místo, k sanitce zvesela kráčí chlapík a říká: „Chlapi, tady mě štípla vosa a trochu mi to oteklo…“ Připadal jsem si jak blbec.
Postupně jste se ze sanitky dostal k vrtulníku a celou tu cestu si samozřejmě probereme. Ale zeptám se nejdřív podobně. Pamatujete si svůj první vzlet?
Poprvé jsem do vrtulníku vlezl při ukázce letecké záchranky v pražském Motole. Posadili mě dovnitř, udělali jsme kolečko nad nemocnicí a zase jsme přistáli. Bál jsem se snad měsíc dopředu. Ne toho, že spadneme nebo do něčeho narazíme, ale že se mi udělá špatně a nebudu moct pracovat jako doktor na letecké. Mně se totiž dělá špatně i v autě, když sedím vzadu. Navíc jsem si vzpomněl na dětství, kdy mě táta vzal na vyhlídkový let nad Pardubicemi a já se během něj pozvracel. Takže největší radost jsem měl, když vrtulník přistál a mně bylo dobře. Uplynulo několik měsíců a už jako doktor jsem letěl ke svému prvnímu případu: dopravní nehoda na dálnici, řidič v bezvědomí, navíc zaklíněný uvnitř vozu. Přistáli jsme, pánovi tekla z pusy krev, ale mluvil s námi. Vyšetřili jsme ho
a zjistili, že měl epileptický záchvat. Dodnes si z toho pamatuju dvě věci. Jednak tvář toho člověka: poškrábanou, zmatenou, ale velmi mladou. A pak to, jak s ním můj šéf, doktor Truhlář, mluvil. Přišel k němu a ze všeho nejdřív se představil, což na mě udělalo ohromný dojem. Spousta lidí tvrdí, že je to hloupost, ale já se od té doby každému pacientovi při vědomí představím, a pokud to jde, podám mu ruku. Uběhlo jen pár dní a letěli jsme k další dopravní nehodě s vážně zraněným pacientem. Dokonce jsme ho už skoro nakládali do vrtulníku, když zazvonil služební mobil. Utonulé dítě čtyři minuty letu od nás. Pacienta jsme nechali pozemní posádce a okamžitě
jsme startovali za dítětem – tříletou holčičkou, která si hrála na zahradě a přehlídla díru v zemi. Bohužel šlo o žumpu, do které spadla, a začala se topit. Táta si toho naštěstí všiml, okamžitě ji vytáhl a začal s oživováním. Vrtulník má výhodu, že je na místě extrémně rychle. Ale tehdy jsem si uvědomil i jednu jeho zrádnost. Už ze vzduchu velmi dobře vidíte, co se děje: blonďaté vlásky, tělíčko ležící na studené trávě, otec stlačující malý hrudník... Ale ještě nejmíň minutu nejste schopni pomoct. Přestože jsem předtím v sanitce viděl a zažil leccos, tady mi najednou vyschlo v krku. Hned po přistání si šéf k holčičce kleknul, převzal resuscitaci a já zase zíral, jak je klidný a bez emocí. Paradoxně i tatínek byl klidný. Až jsem si říkal, jestli nemá nějakou stresovou reakci. Pozoroval, co se děje, a když jsme ho o něco požádali, hned to ochotně přinesl, podal, podržel. Zpětně mi došlo, že i to byla zásluha Tolji Truhláře. Bojoval o život dítěte a pokyny rozdával, jako by si v restauraci říkal o kafe s mlékem. Právě rozvahou a tónem hlasu ve všech přítomných vyvolal pocit, že to dobře dopadne.
Bral si nástroje a po chvíli došel k intubační kanyle, jejíž velikost je někdy těžké odhadnout. Když vyberete moc úzkou, fouká vzduch kolem, a když širokou, pacientovi ji do krku nenarvete. U dospělých nemáte jak ustřelit: ženy zpravidla potřebují sedm a půl milimetru, muži osm a při velkém krku osm a půl. Ale u dětí už vybíráte mezi dvojkou až šestkou, a jakmile se spletete o půl milimetru, máte problém.
Pardon, že vám do příběhu skočím, hned ho dopovíme. Ale vysvětleme si nejdřív, co je intubační kanyla. Kanyla je hadička, kterou člověku strčíte mezi hlasové vazy, a díky tomu můžete do těla foukat vzduch. V krku jsou dvě trubice – průdušnice a jícen. Intubační kanyla patří do průdušnice, ale bohužel se stávají i případy, kdy ji zdravotník omylem zavede do jícnu. To je fatální chyba, po které pacient zemře. I proto se na konec kanyly kromě filtru umisťuje čidlo, díky kterému zjistíte, že jste v plicích. Žaludek totiž oxid uhličitý neprodukuje. Nakonec kanylu připojíte buď na vak, který mačkáte a vháníte jím vzduch do plic, nebo na ventilátor, který to dělá za vás. Nastavíte frekvenci, objem, tlak a zase musíte dát pozor, protože při velkém tlaku plíce prasknou. Celé je to poměrně složitá akce, ale v Toljově podání tak rozhodně nevypadala. V klidu vzal holčičce ruku a kanylu si změřil.
Proč ruku?
Velikost kanyly se dá dobře určit podle malíčku. Když se podívám na váš, bylo by to těch osm milimetrů. Tolja se po jedné kanyle natáhl a výkon, který i zkušenému doktorovi občas trvá dvě minuty, měl hotový asi za čtyři vteřiny. Do ruky mi
vrazil vak a za chvíli došlo k obnovení oběhu. Holčičku jsme naložili do vrtulníku, v umělém spánku ji odvezli a všechno dobře dopadlo. V nemocnici se probrala a rodiče nám čas od času pošlou fotku, jak dobře se jí daří.
Co vás ten případ naučil?
Večer po zásahu jsem přišel domů a nemohl usnout. V hlavě se mi honilo několik věcí najednou. Především, jak důležitá je někdy náhoda. Kdyby se nestala dopravní nehoda, a my tím
pádem nebyli poblíž, letěli bychom k holčičce ne čtyři minuty, ale patnáct. A kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale to jsou
věci, nad kterými nemá cenu přemýšlet, protože je neovlivníte. Proto jsem myslel už jenom na jedno: že chci být jednou takový doktor jako můj šéf.
Máte spočítáno, kolik výjezdů sanitkou a vzletů vrtulníkem jste od svých začátků absolvoval?
Výjezdů zhruba tři tisíce a u vzletů jsem těsně za tisícovkou.
Pamatujete si spíš ty s dobrým, nebo špatným koncem?
Většinu si nepamatuju. Vybaví se mi několik extrémů: hlavně
když pacient vypadá velmi špatně a nakonec se uzdraví.
K takovým případům se asi ještě dostaneme, tak vám zatím ukážu doktorskou paměť na soudu, u kterého jsem byl svědčit. Srazili se dva blbci. Jeden opilý, druhý nepřipoutaný
a soud měl rozhodnout, kdo z nich za nehodu může. Opilec uznal, že pil, ale tvrdil, že kdyby byl druhý řidič připoutaný, nic by se mu nestalo. No a nepřipoutaný sice připustil, že pás neměl, ale prý kdyby ten druhý nepil, k žádné nehodě by ne-
došlo. Já tam přišel a soudkyně začala přesně, jak jsem to znal z televize: „Co jste dělal 21. srpna 2019…“ Odpověděl jsem celkem krátce: „Nevím.“ Samozřejmě jsem se předem podíval do seznamu vzletů, zmíněnou nehodu si našel, ale i když jsem z ní viděl fotky, nepamatoval jsem si nic. Odpřisáhl bych, že jsem ty dva v životě neviděl.
To jste jim dost pomohl. Vůbec. Nedávno se mě jedna kamarádka ptala: „Už ti někdo umřel?“ Já se na ni nechápavě podíval a odpověděl jsem: „Myslíš dneska?“ Když jsem dodal, že mi někdo umře skoro každou službu, nechtěla mi věřit. Ale nejsou to příběhy, které mi trhají srdce. Ani nemůžou, to bych se zbláznil. Byl jsem například u popáleného dítěte a jeho tatínek policista mi líčil, jak mě viděl u jiného zásahu. Popisoval každý detail, všechno, co jsem řekl, a já si z toho zase nepamatoval nic. Občas se samozřejmě stane, že nad nějakými případy přemýšlím víc než nad jinými. Měl jsem například sérii několika neúspěšných resuscitací, bylo jich snad už sedm. V tu chvíli jsem o sobě začal pochybovat a říkal jsem si, co dělám špatně. Jel jsem na osmou, už jsem si skoro nevěřil a měl jsem pocit, že jsem snad prokletý. Dostali mě z toho kolegové a hlavně svědomí, protože zrovna u resuscitací jsem si naprosto jistý, že je dělám správně. Navíc při nich existují dost jasné postupy, od kterých se ani nejde odchýlit. Přesně víte, co kdy dělat, kdy jaký
lék podat, kdy použít defibrilátor a kdy ne. Zajímavé je, že v medicíně se případy obvykle dějí v sériích. Rok vás nezavolají k popálenému dítěti a pak během týdne letíte ke třem. Naštěstí i tahle má série se brzy zlomila.
Tak si pojďme jeden takový výjezd probrat od začátku. Je lepší volat 155, nebo 112?
Se zdravotním problémem určitě 155. Přes 112 se dovoláte k hasičům, kteří hovor sice naberou, ale stejně vás pak přepojí na záchranku. Dřív jste tak ztratili třeba dvě minuty, což je u těžkých případů hodně. Dnes vás sice přepojí hned, ale minimálně půlminuta mezitím stejně uteče.
Nebyla náhodou linka 112 zavedena pro zjednodušení?
Aby si člověk nemusel pamatovat tři čísla?
Asi byla a trochu v tom cítím Ameriku. Tam kohokoliv o půlnoci vzbudíte, bude vědět, že má v nouzi volat 911. U nás se linka 112 dost propaguje, ale snad každý zná číslo na záchranku.
To je právě otázka. Jestli si čísla na hasiče, záchranku a policii nejsou až příliš podobná a člověk si je ve stresu nemůže splést.
Jistěže může, ale i když se dovoláte špatně, operátorky vás přepojí. Na zapamatování existují i různé pomůcky: nula je rybníček nebo zkroucená hasičská hadice, pětka invalidní vozíček nebo nafouklé břicho, osmička policejní pouta. Ale ani nevím, jestli jsem to řekl správně. Podobné pomůcky mě vždycky spíš mátly, než aby mi pomáhaly.
Tak vy asi 155 moc nevoláte.
To byste se divil, volám tam docela často. Několikrát jsem byl například svědkem nehody. Nebo jsem sám na zásahu, potřebuju se spojit s dispečinkem, a abych nemusel hledat
v adresáři, z lenosti vytočím 155. Ale řeknu vám i jednu nepěknou zkušenost. Kdysi jsem projížděl kolem zaklíněného řidiče v kamionu, zavolal 155, telefon tři minuty zvonil a nic.
Tři minuty! Záchranku mezitím sehnali policisté a mně asi za dvě hodiny někdo volá. „Tady záchranka, něco jste potřeboval?“ No teď už ne… Výhoda linky 112 je, že pokud ji nikdo nezvedne, spadne hovor automaticky do jiného kraje.
Jak takový telefonát vypadá?
Přijme ho operátorka, většinou se slovy: „Záchranná služba, tísňová linka.“ Pak už záleží, v jaké jste situaci. Pokud voláte, že máte tři týdny řidší stolici, pravděpodobně k vám sanitku
nepošle. Další varianta je zhruba taková: „Mám bolest na hrudníku, blbě se mi hýbe s rukou, špatně se mi dýchá.“ Tam už sanitka jede. No a pak jsou ty nejdramatičtější hovory, kdy někdo křičí, že dědeček leží a nedýchá. V takovém případě dispečerka často posílá kromě sanitky i vrtulník a mezitím volajícímu radí, jak poskytnout první pomoc. Někdy si i v kritické situaci lidi zvládnou záchranku zavolat sami.
Třeba: „Měl jsem nehodu, jsem uvězněný v autě.“
Nebo: „Uřízl jsem si kus ruky na cirkulárce.“
Jací ti lidi v telefonu jsou?
U dramatických situací pláčou, zvyšují hlas, mluví rychle, jsou nervózní, a to hlavně proto, že chtějí dotyčnému pomoct a nevědí jak. Čas jim utíká úplně jinak než ve skutečnosti a mají pocit, že všechno dlouho trvá. Přijde jim, že se operátorka ptá na hlouposti, a často jí za to i vynadají. „Neptejte se na kraviny a pošlete záchranku! Hned!“ A ta kravina je
přitom adresa. Dispečerky se nevyptávají proto, aby měly večer co vykládat kamarádkám u vína. Hodně směn jsem dřív na dispečinku strávil a hovory si nabíral sám. Pak jsem jel k zásahu a dopředu si říkal: „Co tohle bude za lidi…“ Do telefonu byli agresivní, sprostí, řvali, že si nás platí z daní a ať sebou sakra hodíme. „Okamžitě tady chci sanitku!“ Pak dorazíte na místo a tam stojí někdo, kdo říká: „Dobrý den, děkujeme, že jste tady.“ Úplně jiný člověk. Zrovna před pár dny mi naše účetní vyprávěla, jak volala sanitku pro tatínka, který zkolaboval. Dvacet let pracuje na záchrance a se všemi si tyká. „V tu chvíli jsem nevěděla, čí jsem, a ječela jsem do telefonu jak smyslů zbavená,“ popisovala mi. Když sanitka k tatínkovi dorazila, volala dispečerovi zpátky. „Ahoj, Staníčku, tady Olinka, moc ti děkuju, že jsi nám poslal záchranku.“
On se divil: „Počkej, ty jsi volala?“ Vůbec ji nepoznal. Lidem se ve stresu mění tón hlasu a někteří se následně opravdu i omlouvají za to, jak nepříjemní byli.
Za jak dlouho od telefonátu musíte vyrazit?
Do dvou minut, což platí pro sanitku i vrtulník. V noci je to pro vrtulník víc, třeba i sedm nebo deset minut, protože si pilot musí pečlivě prozkoumat terén v místě zásahu. A ne si vybrat jen jedno místo přistání, ale i dvě záložní. Zatímco ve dne nám zapípá pager a běžíme k vrtulníku, v noci se nejprve sejdeme v pilotově kanceláři na krátkou poradu. Na stole má rozložené mapy a na obrazovce počítače si prohlíží webkamery a meteoradary. Může se totiž stát, že na mapách vidí pole, ale mezitím na něm vyrostly domy. Nebo tudy vedou dráty vysokého napětí, je hodně nerovný terén… zkrátka věci, které
by ve dne snadno viděl, ale v noci jsou nebezpečné. U pacienta bychom pak podle zákona o záchranné službě měli být do dvaceti minut od nahlášení na tísňovou linku. Ale i tam samozřejmě záleží na situaci. Pokud se něco stane v Jaroměři a tamní sanitka je na jiném výjezdu, pojede posádka z Hradce Králové pětadvacet minut a nic s tím neuděláte.
Počítá se do dvaceti minut i páté patro bez výtahu?
Zajímavá otázka. Některé záchranky tohle vůbec neřeší, po příjezdu odkliknou na navigaci status „na místě“, a to znamená, že limit splnily. Jenže posádka si pak ještě vytahuje věci z auta, vyjde do pátého patra, a než začne pacienta ošetřovat, uběhne dalších pět nebo sedm minut. Třeba pražská záchranka na takové situace pamatuje a zaznamenává nejen čas dojezdu, ale i příchodu k pacientovi. Takže když někdo zkolabuje v metru, tyhle dva údaje se dost liší.
Co všechno o pacientovi víte, než k němu vyrazíte?
Přijde nám základní informace: místo, priorita zásahu, co přesně se stalo, číslo na volajícího a nějaká poznámka – třeba že je to rodinný domek. Někdy je tam i jméno a věk pacienta, ale víc nic. Priority jsou rozdělené od jedničky do čtyřky: jednička je nejvyšší a znamená, že jde o život. Při pohledu na naše poslední vzlety je to například pád ze sedmi metrů nebo nehoda dvou aut. Jakmile někdo zavolá na dispečink, rozezvučí se mi několik zařízení najednou. Pager, služební mobil i můj soukromý mobil. Někdy vám ten rámus předvedu, probral by i mrtvého. Když jsem v restauraci a někdo u vedlejšího stolu má podobný vyzváněcí tón, vždycky to se mnou