TOMÁŠ NĚMEC
ŽIVOT VÁLEČNÍKA UKÁZKA Z KNIHY
Sebasttyen štval koně nočním lesem. Zapřený ve třmenech a přikrčený za hnědákovým krkem se snažil najít soulad s dokonalými pohyby zvířete. Cítil jeho pot, na tváři mu ulpívaly zbytky pěny rozstřikované rozráženým vzduchem. Meč na Sebasttyenových zádech narážel do sedla, jak se zprvu pevně utažené popruhy uvolnily. Řítili se nocí po stezce vedoucí okrajem lesa. Jen proto mohli udržovat takové tempo. Díky hvězdám potměšile poblikávajícím na letní obloze po Sebasttyenově levici. Jen proto měli pronásledovatele stále nadosah. Když to šlo, Sebasttyen se otočil. A vždycky je slyšel. Dusot koní, halekání hlasů, řinčení železa. A už to nebyli jen ti tři. Hnědák vlétl do zatáčky. Kopyta zabušila na kořenech prorůstajících stezku. Na okamžik se zdálo, že se smeknou, že oba skončí s polámanými kostmi mezi temnými kmeny borovic, habrů a olší, ale Sebasttyen včas přesunul těžiště a správným pobídnutím ve správný čas udržel koně v trysku. A pak to znovu uslyšel. Pohyb někoho před nimi. Dalšího jezdce. Teď měl pocit, že ho také zahlédl – tmavou siluetu míhající se mezi vzrostlými lesními velikány. A za nimi hvězdy. Myriády hvězd. Znovu vrazil hnědákovi paty do slabin. Znovu ho konejšivě pobídl. Letěli nocí, řítili se lesem. Sebasttyen se marně snažil vytěsnit z mysli výmoly, záseky a příliš nízko rostoucí větve. Ani pronásledovatelé vytěsnit nešli – na to byli příliš hluční. A přitom to zpočátku vypadalo na poklidný večer. *** Sebasttyen seděl pod stoletou lípou zájezdního hostince U Zlomeného kola. Za posledních pár měďáků se najedl a napil. Zůstal mu ještě jeden denár, ale za nocleh ho nehodlal utratit. Nadcházející teplá noc zvala k přespání pod hvězdami. Naslouchal cvrčkům v trávě i rozumování dvojice přiopilých kupčíků ze Saramantie o tom, že Brigáda je snad už konečně definitivně rozdrcená, což obchodu jenom prospěje, vedl prosté řeči s hostinským, sem tam podrbal za uchem poloslepého voříška a snažil se navázat hovor s dalším osamělým cestujícím, sedícím na hraně světla a tmy. Bezúspěšně. Dotyčný nereagoval, jen se víc zahalil do lehkého cestovního pláště, tvář ukrytou pod kapucí. Pak přijeli ti tři a bylo po medovině, lehké konverzaci, večeru i létu. Chovali se neomaleně a evidentně někoho hledali. Tvrdí chlapi ověšení železem, zjizvení, sebejistí. Jednomu kvetla na obličeji růže, druhý se mračil a zdálo se, že mluví sám k sobě, třetímu říkali zbylí dva Haken. Morous nakopl psa. Růže profackoval hostinského. Haken přistoupil ke kupcům, jednoho zatahal za ucho a na něco se ho zeptal. Pak se zachechtal a popleskal vystrašeného muže po tváři. Nakonec obestoupili Sebasttyena. Než stačili cokoli říct, Sebasttyen je varoval, ale Růže, Morous a Haken jeho rad nedbali. Morouse trefil pod bradu vykopnutý stůl. Haken se zhroutil, když mu Sebasttyen – jak o tom později vyprávěl jeden z kupčíků, ctihodný Ianyg Lamm – „zatloukl koule do břicha“. Jediný Růže se zmohl na obranu. Sáhl po tesáku a skončil s vyraženými zuby a zlomeným nosem. Sebasttyen sebral meč, připevnil si ho na záda a houkl na vyvaleného podomka, aby mu připravil koně. Ohlédl se, ale místo, kde předtím seděl nemluvný cizinec, bylo prázdné. Jen cvrčci cvrkali.