SUZANNE SIMARDOVÁ Pouť lesamoudrostíza
OBSAH Poznámka autorky 9 ÚVOD: SPOJENÍ 11 1. PŘÍZRAKY MEZI STROMY 15 2. DŘEVORUBCI 36 3. N A SUCHU 56 4 . N A STROMĚ 76 5. V RAŽDA PŮDY 91 6. OLŠINY 117 7. HOSPODSKÁ HÁDKA 146 8. R ADIOAKTIVNÍ 163 9. N ĚCO ZA NĚCO 187 10. M ALOVÁNÍ KAMÍNKŮ 206 11. SLEČNA BŘÍZA 219 12. DE VÍTIHODINOVÉ DOJÍŽDĚNÍ 2 47 13. ODEBÍRÁNÍ VZORKŮ 268 14. N AROZENINY 290 15. PŘEDÁNÍ ŠTAFETY 314 D OSLOV: THE MOTHER TREE PROJECT 343 Poděkování 347 Primární zdroje 353 Rejstřík 373 Autoři fotografií 383
-
rovnováhy.Oplývá
Úvod SPOJENÍ Má rodina se už po generace živí kácením stromů. Na tomto skromném řemesle donedávna záviselo naše přežití. Mám ho v krvi. Sama jsem slušnou řádku stromů porazila. Ovšem nic na světě není bez smrti a rozkladu. Z nich se rodí nový život a ono zrození končí novou smrtí. Díky této spirále života jsem se naučila nejen kácet, ale také zasévat semínka, vysazovat semenáčky, pečovat o odrostky a podílet se na věčném koloběhu. Samotný les má svůj podíl na mnohem větších cyklech: na tvorbě půdy, migraci druhů nebo proudění oceánů. Vděčíme mu za svěží vzduch, čistou vodu a chutné jídlo. Příroda funguje na základě moudrého principu „dávej a ber“ — na tiché dohodě o hledání
neskutečnou hojností. Hloubání nad tajemnými zákonitostmi, které udržují lesy při zdraví, i nad tím, co lesy spojuje se zemí, ohněm a vodou, mě nasměrovalo na dráhu vědkyně. Pozorovala jsem les a bedlivě mu naslouchala. Nechala jsem se vést zvědavostí, poslouchala příbě hy příbuzných i cizích lidí a učila se od těch nejpovolanějších. To všechno ze mě kousek po kousku — dílek po dílku — udělalo detektiva pátrajícího po způsobech, jak přírodní svět opět vyléčit. Měla jsem to štěstí, že jsem se jako jedna z prvních počítala k nové generaci žen pracujících v dřevařském průmyslu, ale bohu žel jsem se tam nesetkala s tím, čemu jsem uvykla a porozuměla v dětství. Místo toho se mi naskytl pohled na obrovské vykácené
12 hledání MATEŘSKÉHO STROMU mýtiny, pásy rozorané půdy zbavené přirozené rozmanitosti, neutichající surovost živlů, lesní společenstva bez starých stromů, které by chránily a vyživovaly mladé, a celou tu průmyslovou mašinérii, jež mi připadala nesmírně a obludně scestná. Průmysl vyhlásil válku určitým součástem ekosystému — olistěným rostlinám i listnatým stromům, škůdcům, parazitům a všemožným broukům —, které vnímal jako konkurenty nebo cizopasníky vybraných tržních plodin, ale přitom jsem u nich postupně odkryla nezastupitelnou úlohu v ozdravování země. Tímto narušením rovnováhy trpěl celý les, který byl a je středobodem mé bytosti i světonázoru, a kvůli tomu trpělo také všechno ostatní. Začala jsem tedy podnikat výzkumné výpravy se záměrem zjis tit, kde jsme se tak šeredně spletli, a rozlousknout záhadu, proč se krajina sama zahojí, když jí k tomu dáme prostor — jak jsem viděla v případě vlastních předků, kteří káceli lehčí rukou. Bylo zvláštní, téměř strašidelné, jak se má práce prolínala s mým osobním životem a splývala s ním tak důvěrně jako prvky ekosystému, které jsem zkoumala.Stromy svá překvapivá tajemství vyjevily záhy. Zjistila jsem, že rostou v jedné síti vzájemné závislosti, jsou propojené soustavou podzemních kanálků, jejichž zásluhou vnímají, sdílejí a pečují o sebe s prastarou důmyslností a moudrostí, kterou už nelze popírat. Provedla jsem stovky experimentů, přičemž jeden výsledek vedl k druhému, a díky tomu jsem nahlédla do tajů mezistromové komunikace, do vztahů tvořících lesní společenství. Zprvu se důkazy jevily jako značně kontroverzní, ale dnes už se dané vědecké poznatky pokládají za seriózní, odborně posouzené a jsou hojně pu blikované. Není to pohádka, žádný vzdušný zámek, duhový jednorožec ani výmysl z hollywoodského filmu. Zmíněná odhalení zpochybňují mnohé hospodářské praktiky, které v důsledku hubí naše lesy, zejména když se příroda mezitím usilovně snaží přizpůsobit oteplujícímu se světu. Můj zájem zpočátku vycházel z vážných obav o budoucnost lesů, ale jak se odpovědi postupně sbíraly, přerostl v silnou zvědavost a úžas nad tím, že les je mnohem víc než jen soubor stromů.
13SPOJENÍ
vyživují omladinu a obstarávají jí potravu i vláhu, stejně jako my se staráme o vlastní děti. Už to stačí, aby se člověk zastavil, zhluboka se nadechl a zamyslel se nad sociální podstatou lesa i nad tím, nakolik se jedná o zásadní prvek evoluce. Houbová síť patrně stromům zajišťuje pevné zdraví. A nejen to. Staré stromy pečují o své potomky. Jsou to mateřské stromy. Když mateřské stromy — majestátní uzly v samém středu lesní komunikace, ochrany i vědomí — odumřou, předají svou moud rost dál, generaci za generací, a podělí se o nabyté zkušenosti s tím, co je prospěšné a co škodí, kdo je přítel a kdo nepřítel a jak se
Jedna z prvních indicií vyplavala na povrch, když jsem začala odposlouchávat sdělení, která si stromy posílají sem a tam tajuplnou podzemní houbovou sítí. Sledovala jsem utajené konverzační dráhy a došla ke zjištění, že zmíněná síť probíhá pod celým lesem a spojuje ho do soustavy stromových uzlů a houbových vláken. Hrubá mapa odhalila závratnou skutečnost, že nejmohutnější a nejstarší stromy jsou zdrojem houbových spojů pro malé semenáčky. Ale nejen to, navíc jsou propojeny se všemi svými sousedy, mladými i starými, a slouží jako centrální pilíře ve změti vláken, synapsí a uzlů. Na následujících řádkách vás vezmu na pouť, která mi odhalila, co je na onom uspořádání snad nejvíc ohromující — že se nápadně podobá lidskému mozku. Staří i mladí v něm vnímají, komunikují spolu a reagují na sebe prostřednictvím chemických signálů. Chemických látek totožných s našimi neurotransmitery. Signálů na bázi iontů proskakujících buněčnými membránami hub. Starší stromy dokážou rozeznat, které semenáčky patří do rodiny.Stařešinové
Během pátrání po pravdě mi stromy ukázaly, jak jsou citlivé a vnímavé, vzájemně propojené a upovídané. To, co začalo jako dědictví rodu a pak jako domov mého dětství, útočiště a neutucha jící zdroj dobrodružství v západní Kanadě, se přerodilo v plnější porozumění tomu, nakolik je les inteligentní, a posléze ve zkoumání způsobů, jak můžeme této moudrosti opět vyjadřovat úctu a napravit svůj pochroumaný vztah k přírodě.
14 hledání MATEŘSKÉHO STROMU
přizpůsobit a přežít v ustavičně proměnlivém prostředí. Stejně jako všichni rodiče. Jak stromy dokážou posílat varovné signály, poznávací znamení nebo bezpečnostní hlášení tak rychle, jako by zvedly telefon? Jak si navzájem pomáhají v časech nouze a nemoci? Proč se často chovají jako lidé a proč spolupracují jako občanská společnost? Po celoživotní práci lesní badatelky se můj pohled na les od základů změnil. S každým novým zjištěním se do lesa nořím ještě hlouběji. Vědecké důkazy nelze přehlížet: les je ze své podstaty moudrý, vědomý a schopný obnovy. Toto není kniha o tom, jak můžeme zachránit stromy. Toto je kniha o tom, jak stromy můžou zachránit nás.
10.
a borovice
MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ Listopad. Skalnaté hory pokrýval sníh. Byla jsem sama na běžkovém výletě v divočině Mount Assini boine a právě jsem odpočívala v panenském horském průsmyku Healy Pass. Jedle plstnatoplodé se pod tíhou sněhu i ledu prohýbaly bělokmenné stály s roztaženými větvemi jako kytice kostí, protože podlehly útoku lýkohuba Dendroctonus ponderosae a rzí, kteří se rozmnožili kvůli postupující klimatické změně. Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství. Za ten rok, který jsme s Donem strávili zvlášť, protože psal disertační práci, během těch dlouhých nocí po Kellyho smrti a možná i kvůli naší osamělosti nám oběma nezávisle na sobě došlo, že mně je třicet šest a jemu třicet devět, takže na děti je nejvyšší čas. Lyžování na Assiniboine jsem si dopřála na oslavu našeho požehnání. Škůdci se tady v té úzké horské rokli utrhli ze řetězu. Kalamita vypukla v přírodním parku Spatsizi Plateau Wilderness Provincial Park na severozápad odtud, stalo se to před čtyřmi lety, v roce 1992, kdy zimní teploty vzrostly o několik stupňů a nejchladnější měsíce se přestaly propadat pod minus třicet, takže se larvy brouků v tlustém lýku stárnoucích borovic vesele množily. Borovice pokroucené se v těchto končinách vyvíjely s brouky pospolu a přirozeně jim zhruba po sto letech podléhaly, čímž uvolňovaly prostor další generaci. Jak stromů ubývalo, na zemi se samozřejmě hromadilo palivo a blesk nebo lidé zažíhali požáry. Plameny ze smolnatých šišek uvolnily borová semínka a způsobily, že z tisíciletých kořenových systémů vyrašily topoly, jejichž vlhké listí hořlavost mladého lesa
207MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ snižovalo. Jak si požár razil cestu krajinou, v topolových mokřadech uhasínal, a tak po sobě zanechával mozaiku různě starých porostů, která byla přirozeně odolná vůči budoucím ohňům. Jenže na konci devatenáctého století tuto rovnováhu narušili osadníci z Evropy, kteří při honbě za zlatem lesní koláž vypálili se vším všudy a dali vzniknout rozsáhlým monokulturám nových borovic, je jichž jednolitost později ještě umocnila protipožární kampaň a rozstřikování herbicidů, aby nežádoucí topoly nezasahovaly do zisků. Jakmile dotyčné borovice oslavily stovku a klima se oteplilo, stavy brouků skokově narostly a krajina zrudla jako voda krví. Klouzala jsem mezi mrtvými borovicemi, do plic mi vnikal svěží vzduch a měla jsem opojný pocit z toho, že jedu ve stopě a záro veň vykrajuji nové zatáčky okolo spadlého kamení a sněžných jam pod stromy. Don si odpoledne vyhradil na vyrábění kolébky. Oba jsme se nesli na radostné vlně. Ale když jsem se uprostřed sedla zastavila, abych obhlédla šlápoty v čerstvém sněhu, zachvátil mě dobře známý strach. Stopy po tlapách byly velké jako podšálky, otisky po drápech hluboké dva a půl centimetru. Vlci. Osamělá lyžařka znamenala snadnou kořist. Vyrazila jsem průsmykem dál. Jenže zanedlouho jsem se ztratila. Když jsem se obloukem zase vrátila doprostřed, při pohledu na vlastní stopy, které už v poletujícím sněhu zmrzly, jsem se roztřásla. Byly pošlapané čerstvými otisky. Asi tří vlků. Loví mě?
Sjela jsem svahem šikmo daleko na východ, abych se vyhnula rokli a prudkému srázu, a pak se zase vrátila na původní dráhu.
Instinktivně jsem se průsmykem vydala po svahu. Za sebou jsem měla holé modříny Lyallovy, které se mačkaly v kotlinách pod vrcholy a zlatavé jehličí z nich už opadalo. Tady dole se jedle plstnatoplodé shlukovaly do malých hájků a s klesajícími metry jich přibývalo. Telemarkování se třinácti kily na zádech dávalo mým nohám zabrat. Děťátko, které bylo velké sotva jako zlatá cihlička, mě z rovnováhy nevychylovalo. Zapnula jsem si bederní pás, abych ve členitém zledovatělém terénu získala větší stabilitu, a kličkovala pomalu, hezky jeden oblouček po druhém.
Moc jsem toho neviděla, protože stromy rostly blízko u sebe. Byly to mladší borovice pokroucené. Před pár desítkami let se tudy musel prohnat požár. Záhy jsem se opět odchýlila od kurzu a raději vy táhla buzolu. Kdybych se přestala orientovat a nedostala se zpátky na hlavní trasu, mohlo by to nabrat nepříjemný spád. Kvůli strachu ve mně vybublala i přetrvávající frustrace. Měla jsem čím dál víc důkazů, že lesy mají vlastní inteligenci — že vnímají a komunikují —, ale necítila jsem se připravená napadnout zavedené pořádky. Kolegové by mě ignorovali nebo by se, což by bylo ještě horší, mým řečem o vědomí rostlin vysmáli. Ne, byla jsem těhotná a musela jsem mlčet, abych ochránila své dítě, to nejcennější v životě. Rozhlasový rozhovor pro CBC vzbudil jistý zájem místních přírodovědců, environmentalistů, a dokonce i pár podobně smýšlejících lesníků, ale z hlavního města provincie se ozývalo pouze ticho. Jelikož jsem od lesnických stratégů neobdrže la ani e-mail, říkala jsem si, jestli má poskytování rozhovorů vůbec cenu. Nebo ostatně i přednášení na konferencích. Nemohla jsem jít s kůží na trh víc než dosud — teď už bylo v sázce příliš. Pár stovek metrů jsem se vrátila a našla staré stopy po předchozích běžkařích. Vlčí šlápoty je křižovaly třikrát. Zvířat už bylo přinejmenším pět. Kelly míval v zásobě spoustu historek o tom, jak ho při nahánění dobytka doprovázeli vlci. Jela jsem dál. Borovice pokroucené prořídly a jejich nadýchané koruny se klonily níž k zemi. Mělo by existovat zvláštní slovo pro truchlení, o němž člověk ví, že teprve přijde. Za deset let bude osmnáct milionů hektarů vzrostlého borového lesa minulostí, což odpovídá jedné třetině zalesněného území Britské Kolumbie. Brouci se budou dál prokousávat borovicemi bělokmennými, pohorskými i těžkými od Oregonu po Yellowstone napříč Spojenými státy a začnou napadat křížence s borovicí Banksovou v boreálních lesích Kanady, což povede k naprosté epidemii na území Severní Ameriky přibližně o rozloze státu Kalifornie, ta předčí všechny za znamenané hmyzí kalamity v historii, a ještě k tomu připraví půdu pro zničující požáry. Škůdci nešetřili ani výsadby, a to zejména ty
208 hledání MATEŘSKÉHO STROMU
jsem kolem hájku holých topolů. Otisky tály pod horkou močí. Tmavě oranžovožlutou. Držela jsem se hlavní cesty ven z úzkého údolí a díky adrenalinu mě už batoh ani netížil. Vlci zůstávali vpředu, drželi se těsně mimo dohled a nechávali za sebou jenomJejichstopy.šlápoty směřovaly přímo k hlavní trase na sever a já se najednou uklidnila. Nepronásledovali mě, naopak mě vyváděli z údolí. Když se terén otevřel, má stezka se spojila s jinou od jihu. Zahnula jsem na ni, zatímco vlčí stopy se stáčely prudce na sever a mizely mezi stromy. Zavál nad nimi poryv větru. Jako by mi vlci dávali sbohem. Zapálila jsem ve sněhu svíčku za bratra i jeho duši, která v oněch vlcích přebývala. Borovice pokroucené se hrdě vzpínaly k nebi, ne ochvějně držely hlídku nad hloučkem jedlí plstnatoplodých a jejich vznosné koruny mě stínily před sluncem. Přepadlo mě nutkání zdržet se tady na tom místě, kde se setkávaly kaňonové stěny, zle dovatělé koruny stromů i smečky vlků. Nad žulovými vrcholky se vylouplo sluníčko a já mu nastavila tvář. Vytáhla jsem obložený chleba a byla odhodlaná zůstat tu navěky. Připadala jsem si vítaná, celistvá. Čistá, neposkvrněná a zbavená všech starostí. Při jídle jsem přemýšlela nad tím, proč si vlastně stromy — okolní topoly a borovice — vydržují mykorhizní houby, které po skytují uhlík (nebo dusík) sousedním dřevinám. Sdílení se zástupci vlastního druhu, zejména vlastní genetické skupiny, se jevilo jako výhodná strategie. Stromy většinu semen rozptýlí — zásluhou gra vitace, větru nebo příležitostně ptáků či veverek — ve svém nejbližším okolí, takže spousta jedinců v přímém sousedství je spolu spřízněná. Borovice shluknuté na kraji této louky patrně patřily do jedné rodiny a jejich geny rozrůznil pyl, který přivál od vzdálených otců. Zdejší rodičovské stromy měly část genetické výbavy společnou se stromy kolem sebe a sdílení uhlíku kvůli zvýšení šancí na přežití vlastních semenáčků, vlastních potomků, sloužilo jako po jistka, aby se geny přenesly na další pokolení. Jedna pozdější studie
složené z rychle rostoucích borovic, které byly zbaveny sousedních břízProsvištělai topolů.
-
209MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ
210 hledání MATEŘSKÉHO STROMU dokázala, že kořeny přinejmenším poloviny borovic ve skupině jsou srostlé dohromady a že větší stromy zásobují ty menší uhlíkem. Bližší košile než kabát. Z pohledu přirozeného výběru to dává do konalý smysl. Je to naprosto darwinistické. Z mého výzkumu ovšem vyplývalo, že určité množství uhlíku se přesouvalo i k nespřízněným jedincům, kteří náleželi k naprosto odlišným druhům. Od břízy k douglasce a naopak. Podívala jsem se na zasněžený topol, jehož kůra se koupala ve slunečním světle, a přemítala jsem, jestli přihrává uhlík jedlím plstnatoplodým pod svou korunou. A jestli prvek teče i opačným směrem. Možná že generalistické mykorhizní houby investovaly do velkého počtu druhů stromů proto, aby si pojistily co nejlepší vyhlídky na přežití, a to, že se část uhlíku náhodou dostala k nějakému cizinci, byla zkrátka cena — vedlejší ztráta — za posílání uhlíku příbuzným. Zkoumané stromy ovšem vypovídaly o něčem jiném. Dosvědčovaly, že se mezi nimi uhlík nepohybuje nahodile, že není nešťastným důsledkem pohyblivé hostiny. Ne, mé stromy dávaly jasně najevo, že se ve výměnách angažují naplno. Experimenty opakovaně dokládaly, že se uhlík přesouvá od zdroje k příjemci — od boháče k chuďasovi — a že stromy do jisté míry kontrolují, kam a v jakém množství se uhlík přenáší. Na větvi sukovitého jalovce skalního švitořila veverka a čekala, až jí hodím zbytky sendviče. Po očku sledovala ořešníka amerického na vršku borovice, který v zobáku držel nejspíš semínko borovice bělokmenné. Zakrákal havran — další druh ptáka, který po borových semenech bohatých na živiny baží. Borovice bělokmenná spoléhá na to, že tyto i jiné živočišné druhy včetně grizzlyů její těžká semena roznesou. Proč by však staré borovice svěřovaly svou reprodukční úspěšnost zvířatům a ptákům, kteří v jejich semenech vidí pouze potravu? Aby se stařešinové zdárně rozmnoži li, bylo potřeba, aby alespoň několik semínek vyklíčilo a vyrostlo v následovníky — proč věřili tomu, že jich zbude dostatek? Kdyby některý z roznašečů semínek zmizel, třeba vinou požáru nebo ob zvlášť kruté zimy, zaskočili by za něj ostatní. Ve stejném duchu se nesla otázka, proč by strom předával uhlík generalistické síťové
211MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ
houbě — klouzku (Suillus) nebo pavučinci (Cortinarius) —, když hrozilo, že ho následně doručí nespřízněnému stromu. Sebere ho borovici a dopraví jedli plstnatoplodé v podúrovni? Hodila jsem veverce kůrku a na skrojek se okamžitě slétli i havran s ořešníkem. Veverka mrskla ocasem a vrhla se z větve dolů. Stejně jako staré borovice bělokmenné rády svými semeny krmily ptáky a veverky, a tak v roznášení semínek nezávisely pouze na jednom z nich, podobnou evoluční výhodu muselo přinášet i to, když strom hostil vícero mykorhizních houbových druhů spojených do souvislé sítě, jelikož mu rozmanitá sestava mohla sloužit jako pojistka v případě, kdyby z ní jeden prvek vypadl. Možná ještě důležitější roli hrála schopnost hub rozmnožovat se rekordním tempem. Díky krátkému životnímu cyklu se dokázaly adaptovat na prudké změny prostředí — požár, vítr i klima — mnohem rychleji než dlouhověké stromy. Nejstaršímu jalovci skalnímu v Utahu je přibližně 1 500 let a nejstarší borovici bělokmenné ve státě Idaho asi 1 300. Místním stromům potrvá desítky let, než utvoří první šišky a semena, a pak v tom budou jen ojediněle pokračovat, zato jejich houbová síť mohla vyhnat plodnice s výtrusy pokaždé, když zaprší, takže se jejich geny potenciálně přeskládaly několikrát za rok. Možná že bryskní houby nabízely stromům způsob, jak se rychle přizpůsobit, aby dokázaly čelit změnám a nejistotě. Místo čekání na to, až se rozmnoží příští generace stromů vybavená adaptivnějšími strategiemi, jak se vypořádat s oteplováním a vysycháním půdy vinou klimatické změny, bylo výhodné spoléhat na symbiotické mykorhizní houby, které se umějí vyvíjet a získávat ze země čím dál hůř dostupné zdroje daleko rychleji. Možná že klouzky, hřiby a pavučince dokázaly na stále teplejší zimy, jejichž vinou se přemnožil lýkohub, reagovat bezprostředněji a obstarávaly stromům živiny i vláhu, díky čemuž si dřeviny zachovávaly určitou úroveň odolnosti. Havran v bitvě o chlebovou kůrku zvítězil a v mračnu peří a skřeků frnkl ořešníkovi do nebe. Nejenže byla veverka příliš pomalá, ale už vůbec si nemohla dělat naděje, že cokoli vyrve ptákovi ze zobáku. Bude muset borovicová semínka vyhrabat, teprve až je ptáci zakopou. Nebo si mohla pochutnat na plodnici, která se
212 hledání MATEŘSKÉHO STROMU sušila ve větvích nedaleké borovice. Když bude odkázána pouze na semena, která ptáci přehlédli, v sousedství havranů a ořešníků dlouho nepřežije. Stejně tak i houba nejspíš rozkládala rizika a le pila výtrusy na nohy i peří živočichů nebo je posílala kolonizovat nové hostitele po větru. Získává-li houba od jednoho stromu víc uhlíku, než kolik po třebuje pro vlastní růst a přežití, může přebytkem zásobovat jiné stromy v síti, které zrovna trpí nedostatkem, a tím rozšířit své uhlíkové portfolio — pojistit si, že se jí vždy dostane nezbytných zdrojů. Uprostřed léta by mohla uhlík vytvářený bohatým topolem předávat chudé borovici prostě proto, aby si udržela dva různé zdravé hostitele — zdroje fotosyntetického uhlíku — pro případ, že by nastala kalamita a jeden odumřel. Jako když se investuje zároveň do akcií i dluhopisů, kdyby došlo ke krachu na burze. Pokud by pak jeden strom v síti uschnul — borovice by například podlehla lýkohubovi —, houba by se zkrátka se svými energetickými potřebami obrátila na topol. V těžkých časech by takový pojištěný přístup k uhlíku od vícero druhů stromů mohl houbě zajistit lepší vyhlídky na přežití. Je možné, že houba nepřikládá zvláštní váhu tomu, jaké druhy obrůstá, dokud alespoň jeden z jejích zdrojů uhlíku plní svou funkci. Investice do rozmanitých rostlinných spole čenstev je méně riziková strategie než investice do jediného druhu. Čím je okolní prostředí zátěžovější, tím lépe si vedou houby, které se dokážou spojit s různými dřevinami. Batoh mi seděl pevně na bedrech, cítila jsem se silně a mrštně a na rozcestí jsem zabočila na jih podél řeky Bryant Creek. Ačkoli jsem byla ze svého hloubání nadšená, něco mi na tom pořád nesedělo. Představila jsem si větší skupinu interagujících druhů. Celé společenstvo rostlin, zvířat, hub i bakterií. Přirozený výběr vysvětloval, proč světélkující pseudomonády spolupracují s mykorhizními houbami na bříze, aby zamezily václavkové infekci kořenů douglasky. Působil však výběr i na úrovni skupiny? Jednotlivé druhy se spojovaly do komplexních společenských struktur, které pozvedaly kondici celé skupiny. Vznikají mezi rostlinami — stejně jako je tomu u lidí — týmy? Takové, v nichž je několik různých
213MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ
druhů stromů propojených v jedné síti vzájemné pomoci, podobně jako když se na výchově dítěte podílí celá vesnice, třebaže exis tuje riziko, že se v takových sdruženích vyskytnou podvodníci? Podobné sdílení by ovšem fungovalo jen za podmínky, že se chování zúčastněných bude nekompromisně řídit podle pravidla „já tobě a ty mně“ jako v případě oboustranné výměny mezi břízou a douglaskou na základě principu vzájemnosti, kdy se směr čistého přenosu přes léto mění. Něco za něco. Ale co dlouhodobější změny na trhu? Jako když douglaska nakonec břízu přeroste. Podepíše se to na zásadě reciprocity? Je to srovnatelné s tím, jak se postupem let lidský život stává složitější a lidské vztahy se proměňují? (Když mi Jean vypomůže s péčí o dítě, jak se jí odvděčím, pokud se odstěhuje někam daleko?) Uvažovala jsem nad tím, proč by dva druhy dřevin vlastně s uhlíkem obchodovaly v dlouhodobém horizontu, když je budoucnost tak nejistá. Vzpomněla jsem si na ony vězně z mého experimentu s olšemi. Jelikož dozorce ani dohled z Lesní správy neměli zbraň, libovolný trestanec mohl uprchnout. Ten chlapík, který pokukoval po hrani ci lesa, rozhodně vypadal, že se chystá prásknout do bot. Kdyby se jeden muž rozhodl utéct na vlastní pěst, rovnalo by se to zradě jeho spoluvězňů, protože by je tím vystavil hrozbě prodloužení trestu. Z čistě sobeckého pohledu by se splašenému vězni mohl útěk podařit. Na druhou stranu, pokud se rozhodl spolupracovat a ostatní také, existovala šance, že všem bude trest zkrácen za dobré chování. Jenže výsledek dopředu nikdo neznal, čímž vzniklo klasické vězňo vo dilema . Zdá se, že útěk by dával větší smysl, ale nakonec vězeň tíhne spíš ke spolupráci. Z různých studií opakovaně vyplývá, že ve skupinách si lidé často volí spolupráci, přestože zradit ostatní může jednotlivci přinést větší výhodu. Možná že bříza s douglaskou a václavka smrková se světélkují cími pseudomonádami řeší vězňovo dilema, v němž přínosy skupinové spolupráce z dlouhodobého hlediska převáží nad ziskem pro jednotlivce. Douglaska bez břízy nepřežije kvůli vysokému rizi ku nákazy václavkou a bříza dlouhodobě nepřežije bez douglasky, protože by se v půdě nahromadilo příliš velké množství dusíku,
-
214 hledání MATEŘSKÉHO STROMU následkem čehož by se zemina okyselila a bříza zvadla. V tomto případě mají miniaturní pseudomonády dvě funkce: produkují sloučeniny, které brání šíření václavkové nákazy mezi stromy, tak že se společenstvo nemusí obávat o svůj zdroj uhlíku, a zároveň pomocí uhlíku vylučovaného mykorhizní sítí transformují dusík. Spadalo to stále do výběru na rovině jednotlivých druhů, nebo už se jednalo o proces na úrovni skupiny? Vlkům se nejlépe dařilo ve vztahu s lesem, sněhem a horami. Zvířata mezi stromy nacházela potravu, úkryt i ochranu pro svá vlčata a vstupovala do interakcí s losy, kozami, medvědy a borovicemi bělokmennými, s nimiž tvořila různorodé společenstvo, jehož aktéři se společně vyvíjejí, učí a fungují jako jeden celek. Jak jsem byla ponořená v myšlenkách, málem jsem najela přímo do dvojice biologů, kteří vlky se sledovacími obojky stopovali. Dotyčnou smečku dobře znali — vedla ji stará vlčice. Zeptala jsem se jich, proč ty vlky vlastně sledují. Zatímco se stíny vrcholů prodlužovaly, vedoucí stopařka, štíhlá žena ošlehaná větrem s tmavými vlasy staženými do culíku, mi vykládala o tla cích na odstřel vlků v přírodním parku, aby se zastavil propad stavů karibu. Když hovořila, posunula si sluneční brýle do vlasů a vyzařovala z ní pronikavá inteligence. Její asistent, mladý muž s krosnou, která by položila i Jean, mezitím ladil vysílačku. „Můžou za to holé seče,“ prohlásila jsem a pohlédla jí do očí. Rašící vrby a olše s oblibou spásali losi, což vedlo k nárůstu jejich po pulace a následně i většímu výskytu vlků. Potíž byla v tom, že vlci při lovení losů dávili i horské soby karibu, kterých naopak kvapem ubývalo kvůli ztrátě přirozeného prostředí a kontaktu s lidmi. Sou hlasně přikývla, přešlápla na telemarkových lyžích a zkontrolovala, jestli má zapnutý lavinový vyhledávač. „Ano, na holosečích se válí tolik sněhu, že karibu vlkům neuteče,“ poznamenala a hleděla ve směru, kudy odběhla její vlčice. Holosečí navíc kvůli kácení borovic skolených lýkohubem rapidně přibývalo. „Musíme vyrazit, jinak je ztratíme,“ oznámil asistent při pohledu na sledovací zařízení a utáhl si hrudní popruh batohu. Výzkumnice přimhouřila oči a zadívala se do průsmyku před nimi.
Ekosystém vlků, karibu, stromů a hub tvořící jeho biodiverzitu je vlastně něco jako orchestr složený z dechů, žestí, perkusí a smyčců, které dohromady tvoří symfonii. Nebo jako lidský mozek sestávající z neuronů, axonů a neurotransmiterů, v nichž vznikají myšlenky či soucit. Anebo jako když se sourozenci semknou, aby společně překonali trauma z nemoci či smrti, protože celek je víc než jen součet svých částí. Soudržnost druhové rozmanitosti lesa, hráčů v orchestru i rodinných příslušníků roste, byť chaoticky a nevyzpytatelně, prostřednictvím rozhovorů a zpětné vazby, vzpomínek i ponaučení z minulosti, v jejím rámci se vzácné zdroje vynakládají za účelem společného prospěchu. Právě díky této souná ležitosti jsou systémy celistvé a odolné. Komplexní. Samosprávné. Vykazují známky inteligence. Přiznáme-li lesním ekosystémům
Trasa podél Bryant Creek byla svižná a vedla mírně z kopce, a zatímco jsem svištěla okolo rozkolébaných borovic, slunce mi svítilo do zad a za mnou se trhaly lavinové svahy, byla jsem vlčím biologům vděčná, že svými skluznicemi sníh udusali. K autu jsem dojela, zrovna když růžové a fialové pruhy na obloze nad strmými tabulemi sedimentárních hornin zčernaly. Ekosystémy se navlas podobají lidským společnostem — jsou založené na vztazích. Čím pevnější vztahy, tím odolnější systém. A jelikož se systémy našeho světa skládají ze samostatných organismů, mají schopnost se měnit. My tvorové se přizpůsobujeme, naše geny se vyvíjejí, učíme se ze zkušenosti. Systém prochází neustálou proměnou, protože jeho části — stromy, houby i lidé — ustavičně reagují na okolní prostředí i na sebe navzájem. Úspěch naší společné evoluce — úspěch lidstva jakožto produktivní spo se přímo odvíjí od toho, jak jsou naše vazby k ostatním jednotlivcům i druhům silné. Z výsledné adaptace a evoluce vzniká chování, které nám pomáhá přežít, růst a prospívat.
215MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ
„Tak se mějte,“ prohodila, já se s ní také rozloučila a obdivovala její odhodlání. Vypařili se mezi borovicemi stejně neslyšně, jako se objevili, a já si připomněla, jak snadno může člověk v těchto končinách beze stopy zmizet. Bylo po poledni. Musela jsem sebou pohnout, abych poslední kilometry neběžela po tmě.
lečnosti —
216 hledání MATEŘSKÉHO STROMU a potažmo i lidským společnostem prvky vlastní inteligence, dokážeme opustit překonanou představu, že se jedná o netečné, přímočaré, lineární a předvídatelné entity. Představu, jež přikládá pod kotel nezřízené těžby, která budoucí existenci tvorů v lesních systémech ohrožuje.
Vlci i tři sestry na mé zahradě mi dali znamení, že se pomýle ným lesnickým metodám dokážu postavit. Možná že když budu odvážnější, mému dítěti to neublíží, a naopak ho to posílí. Možná že když mi v žilách bude kolovat naděje, zaplaví i jeho. Matka vlčice i biologové, kteří jí šli po stopě, mě naplnili odhodláním.Cítilajsem
kolem sebe vlčí smečku. Cítila jsem, jak mi Kelly kryje záda. Spadla ze mě část obav i strachů a dostala jsem chuť vykročit vpřed. Zatoužila jsem uvést do pohybu změny, na něž poukazovalo mé bádání. Pořád mi ještě kvůli článku v Nature chodily žádosti od novinářů. Jedna žena z Ontaria mi v dopise děkovala za to, že odvádím „skutečnou práci pro lidstvo“, a jiná maminka, které dě lal vrásky nedostatek vody v Kalifornii, psala o mém „poselství naděje“. Seděla jsem s těmi dopisy v rukou a věděla, že v zájmu svého dítěte musím pokračovat. V zájmu všech dětí, všech příštích generací. Měla jsem důkazy, které mohly zpochybnit stávající ekologický model a možná i lesnickou politiku. Držela jsem v rukou semínka změny. O pár měsíců později mě v pracovně zastihla jedna reportérka. Zmínila jsem se o tom, že jsem těhotná a děťátko přijde na svět každou chvíli, a vtipkovaly jsme o tom, jak je snadné přibrat dvacet kilo. Pořád jsem se smála, když se mě zeptala, co mé objevy vypovídají o praxi používání herbicidů. Prohlásila jsem: „Tohle netiskněte, ale mezi námi, lesníci dělají asi tak dobrého, jako by malovali kamínky.“ Poděkovala mi a oznámila, že článek vyjde za několik dní. Nervózně jsem se odkolébala do Alanovy kanceláře, pověděla mu o své poznámce s malováním kamínků a jeho úsměv rázem povadl. „To si piš, že to otiskne,“ řekl vážně.
„Ale vždyť jsem jí říkala, ať to nedělá,“ ohradila jsem se, ale už teď jsem toho litovala a přepadla mě slabost. V břiše mě kopla malá nožička, zalapala jsem po dechu a Alan mi pokynul, abych si sedla. Další hodinu strávil tím, že vytáčel novinářčino číslo, až se s ní konečně spojil v Torontu. Vysvětlil jí, že ta poznámka by mohla naštvat úřady a stála by mě místo. Nic neslíbila. Připadala jsem si hloupě, že jsem si nedávala větší pozor, ale zároveň jsem se cítila podvedeně, že si povídáme o mateřství a ona zčistajasna utrousí otázku, která může mé sdělení o složitosti lesa úplně přebít. A co hůř, přišlo mi hrozné stavět Alana do trapné pozice toho, kdo se snaží odvrátit pohromu. Když jsme se toho večera procházeli s Donem po nedaleké pě šině, pokoušel se mě uklidnit. Čerstvě zrůžovělé topoly chlupatoplodé už pro dnešek zavíraly listy. Přála jsem si, aby se miminko narodilo, až pupeny na jaře puknou, ale už jsem dva týdny pře nášela a muchovníky byly obsypané bílými květy. „Je to slušná environmentální novinářka, už jsem od ní leccos četl,“ drmolil a hodil sousedovu černému labradorovi klacek. Chtěla jsem mu věřit. „Měla by ses teď soustředit na důležitější věci,“ dodal. Dalším posunem bylo mé rozhodnutí, že se svými zjištěními začnu opět na veřejnosti — že nedovolím, aby to jakkoli ohrozilo mé dítě, a tudíž pro něj budu matkou připravenou k boji. Zamířili jsme zpátky do našeho domu u zlatavých slunečnic a Don povídal o tom, že nás ze St. Louis přiletí navštívit jeho rodiče. Večerní koupel mi rozpustila neklid v nohou a vyčistila hlavu. Don zatopil v krbu a sledoval baseball, já se odebrala do postele a říkala si, že všechno dobře dopadne. O půlnoci mě vzbudily zaťaté svaly v podbřišku, ale když jsem se po břiše pohladila, miminko se uklidnilo a já zase usnula. Druhý den ráno jsem si dřepla u vstupních dveří za kuchyňkou, abych zvedla ranní tisk, a letmo jsem se přes třtinovou loučku po dívala na fialové a žluté krokusy, které jsem zasadila loni na podzim. Obrátila jsem noviny The Vancouver Sun . Na přední straně po titulku „Nový výzkum: Bez plevelných stromů se les neobejde“ následoval v perexu můj komentář o malování kamínků.
217MALOVÁNÍ KAMÍNKŮ
-
vystupovat
218 hledání MATEŘSKÉHO STROMU Stěny našeho srubu se zavlnily jako horký vzduch nad chodníkem. Don na mě zíral a přímo do okna narazil datel. Manžel vyskočil a nacpal do sebe poslední sousto toustu. Kmitl očima od mého omráčeného výrazu k novinovému titulku. Odvedl mě na lavici a vzal mi noviny z ruky. „To se přežene,“ prohlásil. „Ráda bych si dopila čaj,“ hlesla jsem. „Myslíš, že si ještě můžu dopít„Dobrýčaj?“ nápad,“ vyhrkl Don. Prostor mezi námi zaplnil dalšími průpovídkami na uklidněnou. Když přišla druhá kontrakce, popadl mou tašku a pomohl mi na nohy.O dvanáct hodin později se narodila Hannah.
www.knihykazda.cz
uznávaná lesní ekoložka navždy změnila náš pohled na stromy, když odhalila jejich vzájemné propojení i vazby s dalšími rostlinami a zvířaty. Suzanne Simardová nás zavede do svého světa, do srdce lesa. Ukáže nám, že stromy nejsou pouze zdrojem dřeva či buničiny, ale že tvoří složitý a vzájemně provázaný koloběh života. Právě její pře vratné pátrání vedlo k objevu „lesního internetu“ (Wood Wide Web), který ve svých knihách popisuje také Peter Wohlleben. S ob jevitelskou vášní popisuje, jak se stromy rostoucí stovky let vedle sebe vyvíjejí, jak se učí a přizpůsobují okolnostem, poznávají své sousedy a rafinovaně spolu soupeří i spolupracují. V centru jejího výzkumu přitom stojí tzv. mateřské stromy – prastaré, mocné a ta jemné velikány, které spojují a chrání ostatní stromy ve svém okolí. Ve svém strhujícím vyprávění, kdy se coby žena dokázala prosadit v ryze mužském oboru, zároveň píše o svém dětství v lesích Britské Kolumbie, o lásce i ztrátách a o hluboce lidské touze pochopit, kým vlastně jsme a jaké je naše místo ve světě. „Není to kniha o tom, jak můžeme zachránit stromy. Je to kniha o tom, jak stromy můžou zachránit nás.“
Světově