0558995

TICHÁ ZEMĚ Dave Goulson Jak odvrátit hmyzí apokalypsu

Obsah Úvod : Život s hmyzem 7 Č á S T I.: PROČ JE HM y Z Dů L EŽIT ý 13 1. Stručná historie hmyzu 15 2 . Důležitost hmyzu 25 3. Z ázračný hmyz 41 Č á S T II.: H M y Z u u Bý Vá 51 4. Důkazy úbytku hmyzu 53 5. Změna výchozích bodů 76 Č á S T III.: PříČ IN y u Bý Vá N í HM y Z u 81 6. Ztrácejí svůj domov 83 7. Otrávená zem 94 8. Regulace plevele 132 9. Z elená poušť 149 10. Pandořina skříňka 159 11. Bouře se blíží 171 12. Rozsvícená Země 189 13. Invaze 195 14. Známá a neznámá neznáma 206 15. Smrt tisíci ranami 219

Č á S T IV.: K A M SM ě řu J EME? 227 16. Pohled z budoucnosti 229 Č á S T V.: C O M ů Ž EME Dě L AT ? 247 17. Zvýšení informovanosti 249 18. Z azelenění našich měst 266 19. Budoucnost zemědělství 280 20. V šude samá příroda 305 21. K aždý může přispět 315 Poděkování 331 Doporučená literatura 332 Rejstřík  344

7

Hmyz mě fascinuje celý život. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je, jak jsem ve svých pěti nebo šesti letech našel pár žluto - č erně pruhovaných housenek okusujících nějaký plevel vyrůstající z prasklin v asfaltu na okraji školního hřiště. Posbíral jsem je, uložil si je mezi drobečky do své prázdné dózy na svačinu a odnesl je domů. S pomocí rodičů jsem našel několik druhů listí vhodných na jejich krmení a housenky se nakonec změnily v pěkné, tmavě purpurovo-černé můry (evropští čtenáři by mohli poznat přástevníka starčkového). Připadalo mi to jako nějaké kouzlo – a připadá doposud. Byl jsem lapen. Od té doby se mi nějakým zázrakem podařilo udělat si ze svého dětského koníčku zdroj obživy. V dospívání jsem trávil každý víkend a každé prázdniny chytáním motýlů, přípravou sladkých návnad na můry a používáním pastí na chytání brouků. Kupoval jsem si vajíčka exotických můr od odborných zásilkových dodavatelů a sledoval, jak z nich rostou bizarní, duhově zbarvené housenky, které se nakonec proměnily v obří, skvostné můry: martináče měsíčitého s dlouhými ocasními ostruhami z Indie, martináče z Madagaskaru s blýskavýma fa lešnýma očima a obřího čokoládově hnědého martináče atlase, vůbec největší druh můry z jihovýchodní Asie. Když jsem se dostal na Oxfordskou univerzitu, nevyhnutelně jsem si vybral Úvod Život s hmyzem

8

Tichá Země studium biologie a později jsem napsal doktorskou práci o životě motýlů na Oxford Brookes, poněkud méně nóbl univerzitě usazené na kopci na východě Oxfordu. Poté se mi podařilo získat různé výzkumné pozice: jako první jsem zpátky na Oxfordské univerzitě zkoumal výjimečné zvyky při páření červo toče kostkovaného a pak jsem ve vládní laboratoři v Oxfordu studoval možnosti regulace škůdců z řad můr postřikováním zemědělských plodin viry. Protože jsem hmyz zabíjel nerad, tuto práci jsem nenáviděl a neobyčejně se mi ulevilo, když jsem dostal nabídku na trvalou pracovní pozici na fakultě biologie Southamptonské univerzity. Právě tam jsem se začal specializovat na čmeláky, pro mě nejroztomilejší druh hmyzu (a že mají tvrdou konkurenci). uč aro valo mi, jak si čmeláci vybírají rostliny, které navštěvují, a strávil jsem pět let objasňováním toho, jak se vyhýbají prázdným kvě tům, které očichávají a hledají na nich nepatrný zápach nohou nedávných čmeláčích návštěvníků. Dospěl jsem k poznání, že za svým neobratným, medvídkovským vzhledem jsou to chytří, intelektuální obři hmyzího světa schopní orientovat se podle význačných bodů a rozkvetlých ploch v krajině, zapamatovat si jejich umístění a účinně získávat odměnu skrytou ve složitě tva rovaných květech. Žijí ve vysoce organizovaných společenských koloniích, kde se osnují spiknutí a královnovraždy jsou běžnou záležitostí. Ve srovnání s nimi se motýli, které jsem lovil jako mladík, teď zdají jako krásná, ale přihlouplá stvoření. Při svém pozorování hmyzu jsem měl možnost procestovat svět od pouští Patagonie až po ledové vrcholky Fjordlandu na Novém Zélandu a vlhké, zalesněné hory Bhútánu. Pozoroval jsem mračna motýlů zvaných ptakokřídlec usrkávajících mine rální soli z bahnitých břehů řeky na Borneu a tisíce světlušek synchronně rozsvěcejících své zářivé zadečky v nočních bažinách v Thajsku. Doma v Sussexu jsem na své zahradě strávil bezpočet hodin vleže na břiše při pozorování lučních koníků,

9

jak se dvoří partnerce a odhání své soky, škvorů, jak pečují o své mladé, mravenců sajících medovici od mšic a včel čalounic uku sujících kousky listů, aby si jimi vystlaly svá hnízda. Ohromně mě to baví. Trápí mě ale vědomí, že těchto tvorů ubývá. Je to padesát let, kdy jsem prvně sesbíral ty housenky na školním hřišti, a každý rok, který od té doby uběhl, je o něco méně motýlů, méně čmeláků – méně téměř všech z té spousty tvorečků, kteří hýbou světem. Tato fascinující a krásná stvoření mizí, mravenec po mravenci, včela po včele, den za dnem. Od hady se různí a jsou nepřesné, ale zdá se pravděpodobné, že od doby, kdy mi bylo pět let, ubylo hmyzu o 75 procent, možná i víc. Vědecké důkazy pro to jsou rok od roku silnější a stále víc studií popisuje kolaps populací motýlů monarchů v Severní Americe, úbytek hmyzu v zalesněných a lučinatých oblastech v Německu nebo podle všeho neúprosné zmenšování rozmani tosti čmeláků a pestřenek ve Spojeném království.

V roce 1962, tři roky před mým narozením, Rachel Carso nová ve své knize Tiché jaro varovala, že na naší planetě způsobujeme strašlivé škody. Plakala by, kdyby viděla, jak moc se si tuace zhoršila. Na hmyz bohatá stanoviště jako lučiny, mokřady, vřesoviště a tropické deštné pralesy jsou rozrývána buldozery, vypalována nebo přeorávána a likvidována v ohromném měřítku. Problémy s pesticidy a hnojivy, které zdůrazňovala, nabyly na mnohem větší závažnosti a v současnosti putují do životního prostředí na celé planetě každý rok odhadem tři miliony tun pesticidů. Některé z těchto pesticidů jsou pro hmyz tisícinásobně toxičtější než kterékoli z chemikálií, jež existovaly za časů Carsonové. Lidé způsobují svou činností degradaci a erozi půdy, dusí řeky naplaveninami a zabíjejí v nich život chemikáliemi. Klimatická změna, pojem v její době neznámý, nyní hrozí dalším pustošením naší těžce zkoušené planety. Všechny tyto změny se odehrávají za našeho života, přímo před našima očima a dál zrychlují. Úvod: Život s hmyzem

10 Tichá Země Pokles množství hmyzu je děsivě smutný pro ty z nás, kdo tyto malé tvory milují a cení si jich pro ně samotné, ohrožuje to ale také všeobecný prospěch lidstva, protože hmyz potřebujeme k opylování našich zemědělských plodin, k recyklaci hnoje, listí a mrtvých těl, k udržování zdravé půdy, k regulaci škůdců a z mnoha a mnoha dalších důvodů. Spousta větších zvířat jako ptáci, ryby a žáby je závislých na hmyzu coby svém zdroji potra vy. Pro divoké květiny je životně důležitý kvůli jejich opylování. S tím, jak bude hmyzu ubývat a bude stále vzácnější, se náš svět postupně úplně zastaví, protože bez hmyzu nemůže fungovat. Jak Rachel Carsonová napsala: „Člověk je součástí přírody a jeho válka proti přírodě je nevyhnutelně válkou proti sobě samému.“Trávím teď většinu svého času úsilím přesvědčit další lidi, aby milovali hmyz a pečovali o něj nebo ho přinejmenším re spektovali za všechny ty životně důležité úkoly, které plní. Proto jsem samozřejmě napsal tuto knihu. Chci, abyste viděli hmyz tak jako já: jako krásný, překvapivý, někdy mimořádně podivný, někdy zlověstný a znepokojivý, ale vždy úžasný a zasluhující naši úctu. Jsem přesvědčený, že vás ohromí některé z jeho svérázných návyků, životních cyklů a chování, vedle nichž jsou vý plody autorů science fiction těžkopádně všední. Při zkoumání světa hmyzu, jeho evoluční minulosti, jeho důležitosti a mnoha hrozeb, jimž čelí, jsou kapitoly proloženy krátkými vsuvkami –stručnými náhledy do života některých z mých oblíbených dru hů Čashmyzu.sesice skutečně krátí, ještě ale není příliš pozdě situaci zachránit. Náš hmyz potřebuje vaši pomoc. Většina druhů ještě nevyhynula, a když jim jen poskytneme určitý prostor, mohou se rychle brzy vzpamatovat, protože hmyz se množí rychle. Hmyz žije všude kolem nás: v našich zahradách, parcích, na zemědělské půdě a v půdě pod našima nohama, dokonce i v puklinách v městských chodnících, takže se všichni můžeme zapojit do

11 péče o něj a zajistit, aby tito životně důležití tvorové nezmizeli. Tváří v tvář mnoha environmentálním problémům, které se nám rýsují na obzoru, si můžeme připadat bezmocní, my všichni ale můžeme na podporu hmyzu podnikat jednoduché kroky. Tvrdím, že potřebujeme zásadní změnu. Měli bychom po zvat více hmyzu do svých zahrad a parků a změnit prostředí svých měst a travnatých okrajů silnic, železničních náspů a kruhových objezdů v síť květnatých stanovišť bez pesticidů. Musíme radikálně změnit náš roztříštěný systém zásobování potravinami, snížit plýtvání jídlem a omezit konzumaci masa, abychom tak mohli vyšetřit velké plochy méně produktivní půdy pro přírodu. Při produkci potravin ve spolupráci s přírodou potřebujeme vybudovat skutečně trvale udržitelné systé my zemědělské produkce, místo abychom pěstovali komerční plodiny v rozsáhlých, pustých, pesticidy a hnojivy nasycených monokulturách. My všichni můžeme pomoct přispět k prosazení těchto změn mnoha různými způsoby: nakupováním a konzumací lokálních, sezonních, ekologicky vypěstovaných druhů ovoce a zeleniny; pěstováním vlastních potravin; hla sováním pro politiky, kteří berou otázky životního prostředí vážně; vzděláváním našich dětí ohledně urgentní potřeby lépe pečovat o naši planetu. Představte si budoucnost, v níž jsou naše města zelená, všechen volný prostor je plný divokých květin, kvetoucích a plodících stromů, zelených střech a zelených stěn, kde děti mohou vyrůstat se štěbetáním ptáků, s cvrkotem lučních kobylek, bzučením čmeláků, s barevnými záblesky motýlích křídel. Města jsou obklopena malými, biologicky rozmanitými farmami produkujícími zdravé ovoce a zeleninu opylované hoj ností divokého hmyzu se škůdci udržovanými pod kontrolou za pomoci armády jejich přirozených nepřátel, se zdravou půdou a zásobami uhlíku obhospodařovanými bezpočtem čilých půdních organismů. Dále od měst nové projekty navracení Úvod: Život s hmyzem

12 Tichá Země přírodního charakteru krajině skýtají lidem volnočasové příležitosti ke zkoumání mokřin vzniklých činností bobrů, kde se to hemží vážkami a pestřenkami, květnatých luk a mozaiky zalesněných území, to vše bující životem. Možná se to zdá jako sen, ale na naší planetě je místo pro nás všechny, pro náš naplňující život se zdravou a kvalitní stravou, na krásné, zelené, životem překypující planetě. Musíme se jen naučit žít jako součást přírody, nikoli mimo ni. A prvním krokem je začít pečovat o hmyz, ty malé tvory, kteří umožňují fungování našeho společného světa.

Pro ochranu hmyzích druhů nepochybně existují silné praktic ké a ekonomické argumenty, které jsou – nebo by se jednoho dne mohlo ukázat, že jsou – pro lidi důležité. Tento antropo centrický přístup k ochraně ale postrádá ty nejzávažnější argumenty pro záchranu biodiverzity. Po přednáškách se mě často ptají: „Co je užitečného na druhu X?“ – za X si dosaďte slimáky, komáry, vosy nebo kterýkoli jiný druh, jenž je u daného ta zatele náhodou momentálně neoblíbený. V minulosti jsem se snažil odpovídat konstruováním ekologického ospravedlnění pro existenci druhu X pomocí jeho různých rolí, ideálně včetně některých užitečných pro lidi. Například u slimáků bych mohl zdůraznit, že jsou oblíbenou potravou slepýšů a živí se jimi i mnozí ptáci a savci, jako třeba ježci a další tvorové, které obvykle míváme rádi. Některé druhy slimáků pomáhají rozkládat organickou hmotu, někteří jsou predátoři jiných slimáků atd. Podobně když jsem žil ve Skotsku, často se mě ptali, k jakému „účelu“ by mohly sloužit muchničky. Navštivte Skotskou vysočinu koncem léta a brzy získáte k těmto drobným hnědým muškám, sotva viditelným pouhým okem, silnou averzi. Jsou možná miniaturní, ale hejna těchto malých, krev sajících zlodu chů mohou velmi znepříjemňovat život, a to do takové míry, že v roce 1872 prý královna Viktorie jednou uprchla z pikniku na Vysočině poté, co ji „málem sežraly“ muchničky. Není jediná.

Zázračný hmyz

413.

42 Tichá Země Odhaduje se, že muchničky stojí skotský turistický průmysl kolem 268 milionů liber ročně na ztracených návštěvnících. Ale i muchničky mají své důležité role: s rozpětím křídel kolem 2 milimetrů a hmotností pouhé jedné dvoutisíciny gramu jsou sice možná drobné,9 ale když se jich vynoří až 250 000 z jedi ného čtverečního metru bažiny, rovná se to zhruba 1,25 tuny potravy na hektar plochy pro mnohé ptáky, jako jsou vlaštovky a jiřičky, a pro malé druhy netopýrů. Jen ve Spojeném království žije neuvěřitelných 650 druhů muchniček, z nichž jen asi 20 procent štípe. Velmi málo je známo o tom, jakou roli hraje jejich larvální stádium, a vlastně nebyla popsána ani larvální stádia mnoha dalších druhů. V tropech například muchničky tvoří jediné opylovače kakaovníků. Nebýt jich, neměli bychom čokoládu, takže aspoň některé z nich jsou životně důležité. Odnedávna se snažím otázku obrátit. Proč by měla být existence slimáků nebo muchniček ospravedlňovaná, ať už z pohledu jejich prospěšnosti pro nás, nebo kvůli tomu, co dělají pro ekosys tém? Proč by měli být slimáci „užiteční“? Připomeňme si zde výrok Alda Leopolda, že „prvním pravi dlem inteligentního kutila je schraňovat veškeré součástky“. Bez ohledu na to, co řekl, ale skutečně existují určité druhy hmyzu a dalších živočichů, kteří by mohli vyhynout, aniž by to mělo nějaký dopad, ekologický nebo ekonomický. Obří škvor na Sva té Heleně už vyhynul a nikdo z nás si toho ani nevšiml. Ještě před pár desítkami let žil v ptačích koloniích na tomto vzdá leném ostrově v Atlantiku, ale tento majestátní, 8 centimetrů 9 Muchničky jsou miniaturní zázraky evoluce. Aby mohly létat, musejí svý mi křídly pohnout 1 000krát za vteřinu, což je nejrychlejší pohyb křídel v živočišné říši. Štípou pouze samičky. Najdou nás podle oblaku oxidu uhličitého, který vydechujeme a který se nese po větru. umožňuje muchničkám vystopovat nás i ve tmě. Jakmile muchnička přistane, rozkmitá hlavičku a rozevře ostré, zoubkované čelisti, aby je zanořila do naší kůže za pomoci pohybu podobného elektrické lupínkové pilce. Je schopná zkon zumovat a odnést si dvojnásobné množství krve, než je hmotnost jejího těla.

modifikovaného

Zázračný hmyz 43 dlouhý živočich už nebyl spatřen živý od roku 1967. Dá se předpokládat, že ho vyhubili na ostrov dovezení hlodavci. Ať kdysi plnil jakoukoli ekologickou úlohu, jeho zmizení nemělo žádné zjevné ekologické důsledky – alespoň co si kdo všiml. Novozélandští cvrčci – obří opancéřovaní cvrčci, jeden z nejtěžších dru hů hmyzu, který se pomalu plouží vlhkými původními lesy – by ho mohli následovat do zapomnění velkou měrou z podobných důvodů. Je vysoce nepravděpodobné, že by to mělo nějaké neblahé důsledky, tedy až na infarkt několika novozélandských entomologů. Podobně by mohly z několika svých posledních oblíbených míst v South Downs nedaleko mého bydliště zmizet kobylky hnědé a na jihozápadě Anglie by mohl vyhynout modrásek černoskvrnný. Jsem si celkem jistý, že v důsledku toho by žádná ekologická katastrofa nenastala. Možná měl Robert Winston pravdu. Možná „opravdu ne potřebujeme“ spoustu druhů hmyzu. Třeba bychom my lidé dokázali přežít ve světě s minimální biodiverzitou. Intenzivně zemědělsky obdělávané části Kansasu nebo hrabství Cambridge k tomu mají už docela blízko. Brzy možná budeme mít tu moc záměrně vyhubit celé druhy – například technologie genetických manipulací10 dokáže zlikvidovat laboratorní populace ko10 Tento vynalézavý, leč děsivý přístup zahrnuje genetickou modifikaci ge nomu komára vložením nefunkční verze genu, který je nezbytný k plod nosti samiček. Samičky s jen jednou kopií defektního genu se stále mohou množit, pokud ale mají kopie dvě, jsou neplodné. Spolu s nefunkčním genem vědci vkládají mechanismus zajišťující, že veškeré potomstvo zdědí defektní gen, takže se tento gen rychle rozšíří v celé populaci. Postupně bude stále větší podíl populace dědit dvě kopie a stane se neplodným. u la boratorních populací byly po osmi generacích všechny samičky neplodné, čímž došlo k vyhubení těchto populací. Teoreticky by vypuštění jednoho komára (nebo jakéhokoli jiného „nežádoucího“ organismu jako krysy nebo švába) mohlo vyhladit celé divoce žijící populace, dokonce celé druhy. Není ale jasné, jestli by to tak dobře fungovalo v reálném světě, protože ve velkých divoce žijících populacích by si někteří jednotliví komáři velmi pravděpodobně vytvořili rezistenci stejně jako na insekticidy.

44 Tichá Země márů druhu Anopheles gambiae. Nabízí to možnost, že jednoho dne budeme třeba schopni ji použít k vyhlazování druhů ve volné přírodě. (Tato technologie naštěstí ještě nedospěla k testování v praxi.) Pokud získáme takovou moc, měli bychom ji chtít použít? Kde se ale zastavíme? Teoreticky by jediné vypuštění mohlo vyhladit cílové druhy po celých kontinentech, jak se tedy bude taková technologie střežit na mezinárodní úrovni? Kdo se ujme rozhodnutí, co bude a co nebude žít? Kteří živočichové by byli v palebné linii po komárech? Byl by to některý druh slimá ků, švábů nebo vos? Kdy bychom se rozhodli, že už jsme toho zlikvidovaliTechnologiedost?se také využívají zcela odlišným způsobem. Robotičtí inženýři v několika laboratořích po světě vyvíjejí robo tické včely na opylování hospodářských plodin s předpokladem, že skutečných včel ubývá a brzy bychom za ně mohli potřebovat náhradu. Je tohle budoucnost, kterou bychom měli chtít pro své děti? Neuvidí nad hlavou letět motýla, neporostou žádné divoké květiny a zvuk ptačího zpěvu a bzučení hmyzu nahradí monotónní hučení robotických opylovačů? Pro mě osobně je ekonomická hodnota hmyzu jen nástrojem, jímž je možné bacit po hlavě politiky, protože ti si podle všeho cení pouze peněz. Pro ně tedy zdůrazňuji, že hmyz je prospěšný ekonomice. Mám-li ale být upřímný, jeho ekonomický pří nos nemá vůbec nic společného s tím, proč se za hmyz snažím bojovat. Dělám to proto, že ho považuji za úžasný. Pohled na prvního žluťáska v roce, záblesk zlatožlutých křídel v mé zahradě první teplý den na konci zimy přináší radost mému srdci. Podobně cvrlikání kobylek za letního večera, bzukot neohrabaných čmeláků mezi květinami a pohled na babočku bodlákovou vyhřívající se na jarním sluníčku po dlouhé migraci ze Středomoří – to vše je potěchou pro mou duši. Nedokážu si představit, jak pustý a skličující by bez nich svět byl. Tyto malé zázraky mi připomínají, jak úžasný a fascinující svět jsme zdědili. Jsme

Zázračný hmyz 45 opravdu ochotni odsoudit svá vnoučata k životu ve světě, kde jim budou taková potěšení odepřena? Nejde jen o to, že hmyz může být krásný. Je také fascinující, tajemný, v mnoha ohledech nám zcela nepodobný. uvedu vám jen několik příkladů. Některé ostnohřbetky – exotické příbuz né mšic – se vyvinuly tak, aby vypadaly přesně jako ostrý trn, pravděpodobně jako maskování, ale také je obtížné je pozřít. Je jich shluky živící se na stonku nějaké rostliny mohou rostlině dodávat vzhled hrozivě ostnatého ostružiní. Jeden druh ostno hřbetky z Ekvádoru má stonek vystupující ze zadní strany hlavy, který se větví a nese pět chlupatých kuliček a dlouhý, dozadu směřující trn. Vědci se domnívají, že předstírá nakažení houbou Cordyceps vytvářející plodnice, které explodují z hlavy svého hmyzího hostitele. Má se za to, že predátoři by zřejmě nechtěli pozřít nakaženou kořist, ale nikdy to nebylo řádně prozkoumá no. Nikdo ani nezkoumal, proč velká thajská kněžice nevysvětlitelně připomíná Elvise. Housenky některých otakárků svým vzhledem zdařile připomínají ptačí trus. Svítilky, příbuzné cikád z Ameriky, z neznámého důvodu vypadají, jako by měly na hlavě skořápku z arašídu. Čeleď nosatcovitých jsou nejčastěji spíš nevýrazní, malí, hnědí brouci, ale samečci nosatce žirafí ho z Madagaskaru jsou jasně rudí a černí s drobnou hlavičkou zavěšenou na nezvykle dlouhém krku, který používají, aby vyt lačili soupeře ze svého území v nemotorných bitvách o samičky. Někteří samečci můr dokáží vytáhnout ze svého pozadí obří nafukovací chlupaté přívěsky, které jim pomáhají uvolňovat vábivé feromony do nočního vánku. Kromě téměř nekonečné variability podivných a úžasných podob si hmyz vyvinul ohromující variabilitu osobitého chování a životních příběhů. Například zatímco většina můr pije nektar, samečci hnědopásky (Calyptra) z Japonska a Koreje si pochutnávají na krvi a vesele zabodávají své pilovité sosáky do lidí, pokud se jim k tomu naskytne příležitost. Na Madagaskaru žije můra

Některé z mnoha bizarních ostnohřbetek ze Střední Ameriky, které popsal a nakreslil William Weekes Fowler (1894). (Viz Doporučená literatura.)

46 Tichá Země

Zázračný hmyz 47 (Hemiceratoides hieroglyphica), která saje slané slzy zpod očních víček spících ptáků. V Jižní Americe vědci objevili lenochodí můru, která se ve stadiu housenek živí pouze lenochodími výkaly a dospělí jedinci se vozí v srsti lenochoda a kladou svá vajíčka do jeho výkalů, jakmile je lenochod vyloučí. Octomilka Drosophila bifurcata produkuje spermie, jež jsou 5,8 centimetru dlouhé, zhruba dvacetkrát delší než drobounká muška samotná. Když jsou uvnitř samečka, tráví většinu své existence schoulené v neuvěřitelném gordickém uzlu, nějak se ale dokáží rozmotat, když jsou uvnitř samičky. Podle všeho je u tohoto druhu větší spermie nějakým způsobem lepší ve vytla čování menších soupeřů v závodě o oplodnění vajíček. u některých jeskynních pisivek v Brazílii je to samička, kdo šplhá na samečka kvůli páření, vsunuje velký, nafukovací, tenký a špičatý orgán podobný penisu do samečka, aby z něj vysála spermie. Samičí špičatý penis je pomáhá udržet spojené dohromady, dokud neskončí, což může trvat víc než padesát hodin. To je ale jenom krátké dostaveníčko ve srovnání s některými pakobylkami, mistry tantrického sexu hmyzího světa, které doká ží zůstat při kopulaci spojené celé týdny. Zaznamenaný rekord je sedmdesát devět dní. ř á sníci jsou podivní i na poměry hmyzích standardů. Patří k vlastnímu, málo známému řádu Strepsiptera a jen málo lidí je vůbec kdy vidělo, byť se vyskytují po celém světě, včetně Spojeného království. Samička řásníka žije v závislosti na druhu jako parazit v těle včel, vos nebo sarančat. Plně vzrostlá může zabírat až 90 procent prostoru uvnitř nešťastného hostitele, kte rý ale podivuhodně zůstává naživu a aktivní. Ani jako dospělá nemá samička oči, nohy ani křídla a připomíná larvu. Toto zdánlivě bezmocné stvoření ale vystrkuje svou slepou hlavu ven mezi články zadečku hostitele a vylučuje feromon určený k přilákání partnera. Sameček je drobný, létající hmyz s jediným párem tmavých, trojúhelníkovitých křidélek. Po spáření se se

48 Tichá Země samičkou, která je stále v hostitelově těle, pak sameček okamžitě umírá námahou. Samička přivádí na svět četné živé potomstvo, které ji zkonzumuje a pak vyleze z těla hostitele, aby si našlo nového. V případě řásníků napadajících včely číhají parazitické larvy v květech a čekají na přílet vhodné včely. Svezou se na ní do jejího hnízda, kde se zavrtají do potomstva a zakončí tak svůj bizarní životní cyklus. Kterýkoli z těchto fantastických tvorů by mohl snadno představovat celoživotní studium nebo alespoň zábavný doktorský projekt. Z jednoho milionu druhů, které jsme doposud pojmenovali, nebyla většina studována vůbec, takže kdo ví, jaké fa scinující objevy nás ohledně jejich životů ještě čekají. Vzhledem k předpokladům, že existují další čtyři miliony druhů, které jsme ještě ani nepojmenovali, není pochyb, že vědci budou zaměstnaní jejich nadšeným studiem po celá tisíciletí, pokud tedy hmyz vydrží dost dlouho na to, aby měli co studovat. Nebyl by svět méně bohatý, méně překvapující, méně úžasný, kdyby tito svérázní tvorové neexistovali? Někdo by tedy mohl tvrdit, že hmyz je důležitý, prakticky i ekonomicky, a někdo zase může tvrdit, že nám přináší radost, inspiraci a úžas, ale oba argumenty jsou v podstatě sobecké, pro tože oba se zaměřují na to, co hmyz dělá pro nás. Existuje ještě jedna linie odůvodňování péče o hmyz a ostatní život na naší planetě, velký i malý, která není zaměřená na prospěch člověka. Můžeme říct, že veškeré organismy na Zemi mají stejné právo tady být jako my. Pokud jste náboženského založení, myslíte, že by Bůh opravdu stvořil veškerý tento úchvatný život, jen aby chom ho mohli lehkomyslně zničit? Myslíte si, že On nebo Ona měl/a v úmyslu, aby zůstaly korálové útesy vybělené a mrtvé, zaneřáděné plastovým odpadem? Připadá vám uvěřitelné, že by se pouštěl do pracného tvoření pěti milionů druhů hmyzu, abychom my mohli dovést mnohé z nich k vyhynutí, aniž bychom vůbec kdy zaregistrovali jejich existenci?

Kdy si uvědomíme pokrytectví svého postoje? Na své vlastní planetě jsme my ti padouši, kteří bezmyšlenkovitě ničí vše živé pro vlastní pohodlí. Intuitivně chápeme, že mimozemšťané ve filmu Den nezávislosti nemají právo vzít nám naši planetu. Zají malo by mě, co asi běží hlavou orangutana, když je svědkem, jak mu buldozery planýrují jeho pralesní domov až na holou zem. Neměli bychom hledat „něco důležitého na slimácích“, abychom jim dovolili existovat. Nemáme snad morální povinnost pečovat o všechny své spoluobyvatele na planetě Zemi, krásné či ošklivé, zajišťující důležité služby pro ekosystém nebo zcela bezvýznamné, ať už se jedná o tučňáky, pandy, nebo rybenky? 11 Britský evoluční biolog J. B. S. Haldane kdysi dostal dotaz, co ho deseti letí jeho výzkumů evoluce naučily o povaze Boha. Jeho odpověď, zřejmě ironická, byla: „Musel mít nesmírnou zálibu v broucích.“ Mohl také do dat, že Bůh musel mít docela velkou náklonnost i k vosám a mouchám.

Pokud nejste věřící a přijímáte vědecké důkazy o tom, že se druhy vyvíjely miliardy let, ne že byly stvořeny nějakou nadpři rozenou bytostí posedlou brouky,11 nepochybně si uvědomujete, že jsme jen obzvlášť inteligentní a destruktivní druh opic, nic víc než jeden z nějakých deseti milionů druhů zvířat a rostlin na Zemi. Z tohoto pohledu nám nikdo nedal nadvládu nad zvířaty. Nemáme žádné Bohem dané právo drancovat, ničit a vyhlazovat. Ať už věřící, nebo ne, většina lidí se shodne, že bohatí a mocní by neměli mít možnost utlačovat nebo okrádat chudé a bezmoc né (byť samozřejmě neustále dovolujeme, aby se tak dělo). Podobně v desítkách sci-fi filmů, Válkou světů počínaje, přicházejí mimozemšťané inteligentnější než my, rozhodují, že lidská rasa je nadbytečná, a pouštějí se do jejího vyhlazování, aby mohli Zemi využívat pro vlastní potřeby. V těchto filmech samozřejmě vnímáme mimozemšťany jako padouchy a držíme palce podřad ným lidem, jimž se obvykle nějakým způsobem nakonec podaří zvítězit bez ohledu na to, jak moc mizivé jejich šance byly.

Zázračný hmyz 49

Brouk prskavec u hmyzu se vyvinulo mnoho fascinujících obranných mechanismů před predátory. Některé druhy včetně různých kudlanek, můr a sarančat mají vynikající maskování, některé mají falešné obří oči a díky tomu vypadají velké a nebezpečné, jiné zase po užívají výrazné barvy jako upozornění, že mají ve svém těle jed. Jen málo obranných mechanismů je tak dramatických nebo účinných jako v případě brouka prskavce. Tento pozemní brouk střední velikosti a neškodného vzhledu má jedinečnou schop nost. Jeho zadeček obsahuje zásobárnu plnou směsi peroxidu vodíku a hydrochinonů. Když na něj někdo zaútočí, tyto chemi kálie vytrysknou ze zásobárny do silnostěnné reakční komory obsahující katalyzátory, které u těchto dvou látek vyvolají silnou reakci, jež způsobí explozi. Brouk ji směřuje ze svého zadního konce a se slyšitelným „pop“ vystříkne na nešťastného útočníka téměř vroucí a toxické benzochinony. Menší predátory jako jiné druhy hmyzu to může zabít přímo, zatímco větší predátory jako ptáky to přinutí dát se na rychlý ústup. už jsem měl spálené konečky prstů, když jsem jednoho z těchto tvorů nechtěně vzal do ruky, a můžu potvrdit, že je to velmi překvapivý zážitek. Mladý Charles Darwin, vášnivý sběratel brouků, si kdysi dal jednoho brouka do úst, protože mu právě došly prázdné krabičky, do nichž je ukládal. Měl štěstí, že to nebyl právě brouk prskavec.

www.knihykazda.cz Na základě třicetiletého výzkumu napsal Dave Goulson srozumitelnou, fascinující a důležitou knihu, v níž se zabývá důkazy alarmujícího poklesu množství hmyzu na celém světě. „Pokud přijdeme o hmyz, všechno se zhroutí,“ varoval v rozhovoru pro New York Times. Hlavní příčinou tohoto poklesu hmyzích populací je nerozvážné používání chemických pesticidů. Přiklání se tak k závěru kultovní knihy Rachel Carsonové Tiché jaro, po jejímž vydání v roce 1962 došlo k celosvětovému zákazu používání DDT. Zanedlouho ale byly zavedeny nové pesticidy, stejně smrtící jako DDT, a v současnosti se lidstvo nachází na pokraji nové krize. Co nastane, když veškerý hmyz zcela zmizí? Dave Goulson zkoumá souvislosti mezi klimatickou změnou, přírodou, volně žijícími živočichy a rostlinami a zmenšující se biodiverzitou a analyzuje zhoubný dopad na planetu a její obyvatele. Podle Goulsona ještě není pozdě tento pokles zastavit a Tichá Země je k tomu naléhavou výzvou. Od stejného autora