SLOVO PROTI SLOVU 1 Markéta Harasimová
SLOVO PROTI SLOVU Psychologický thriller, román pro ženy UKÁZKY Z PROLOGU Výkřiky protnuly noční ticho a Gita, zbrocená ledovým potem, sebou prudce škubla. Posadila se na posteli a na moment přitiskla dlaně k rozbušenému srdci. Hned nato natáhla ruku a téměř panickým gestem uhodila do ovladače noční lampičky, aby rozmělnila černou temnotu. Ložnici ozářilo oranžové světlo. A je to tady zase. Znova! Noční můra, která se opakuje už skoro rok. Pokaždé je trochu jiná, ale její podstata se nemění a téměř přesně kopíruje zážitek, který do konce svých dní nevygumuje z paměti. Navzdory tomu, že se mnohým nezdál nijak dramatický... Tak ji zkrátka znásilnili, a co má být? Tohle se prostě stává, není první ani poslední. Neexistuje jediný důvod, proč se z toho nevzpamatovat. Což byl názor milosrdnějšího tábora. Další skupina nejspíš soudila, že si jenom vymýšlí, aby zakryla vlastní přešlap… A právě mezi ně se od samotného počátku řadil také Adam, i když to dlouho nepřiznal. To proto už tady není… Ta přízračná říjnová noc ji připravila o všechno. O dítě. O kariéru. O partnera… Zbyly jí jen prázdné ruce a oči pro pláč. Doslova. A proč? Kvůli čemu? Jednomu sebestřednému chlapovi, který se rozhodl, že si na ní ukojí své sexuální choutky?! Nebo spíš… potřeboval sám sobě dokázat vlastní moc. Ať už to bylo jakkoli, vyvázl bez trestu a odešel středem jako vítěz, přičemž ona zůstala navždy poznamenaná. Její život skončil v troskách, ačkoli trpět měl on. Nic neprovedla, přesto se stala vyděděncem – tou, která v sobě ponese doživotní cejch. Pro některé je obyčejnou lhářkou… pro jiné zas ubohou obětí. A Adam… muž, kterého si měla brát, je navždy pryč. Stačila jedna noc – přesněji její část - a celý Gitin dosavadní život se obrátil vzhůru nohama. Definitivně. Odhodila přikrývku, jako by náhle vzplanula, a vyskočila z postele. Celou její duši opět zahltila marnost živená frustrací, a ona musela potlačit touhu začít nahlas křičet. Zaprvé by tím ničemu nepomohla, a zadruhé si nepotřebuje znepřátelit sousedy. Jenže jak ze sebe má setřást to pnutí, které prostupuje celou její bytost? Pálí na kůži v podobě značkovacího železa? Hrne do jícnu hořkou žluč, takže se jí chce zas a znova zvracet? Praštila pěstí do matrace, bohužel to však nebylo k ničemu dobré. Opět se cítila pošpiněná a pošlapaná. Jako už snad tisíckrát. Copak se těch pocitů nikdy nezbaví? Do smrti se neočistí? Opustila místnost a kvapně vyrazila do koupelny. Roztočila kohoutky nad vanou a strčila hlavu pod proud vlažné vody v naději, že ty palčivé jehličky, které na ni zevnitř útočí, zchladí. Zčásti to opravdu pomohlo, a dokonce ji přešla i nevolnost. Jenže Gita potřebovala víc. Věděla, že pokud něco neudělá, zničí ji zatrpklost, která v ní už tak dlouho nebezpečně bují. 1
SLOVO PROTI SLOVU 2 Markéta Harasimová
Shrnula za uši mokré vlasy, ze kterých vyždímala přebytky vody, a posadila se na klozet. Chvíli jen tak zírala do ztracena, a potom si všimla mobilu, který někdy v průběhu dne nechala ležet na umyvadle. Téměř celou minutu ho hypnotizovala očima, když vtom do ní jako blesk udeřil nápad. Copak se neříká: oko za oko? Takže? Vytáhne do války! Oficiální cestu jí přehradili, může však zkusit jinou. Vždycky existuje možnost, jak docílit spravedlnosti – a ona ji přece může vzít do vlastních rukou! Ano, to udělá! A nebude váhat. Natáhla se pro smartphone a po krátkém zaváhání rozklikla ikonku sociální sítě. Vyhledala profil člověka, který ji už tolik měsíců nedobrovolně pronásledoval v nočních můrách, a zvětšila jeho fotografii. Bylo sice masochistické hledět do cynických modrých očí, ale Gitu povzbuzovala nenávist. Tenhle muž způsobil, že se v závěru včerejšího dne roztříštila její poslední jistota, jakkoli se od loňského podzimu otřásala v základech. A ona nepoleví, dokud ho nezničí. Se vším všudy! Nemá už co ztratit, zato on může přijít o hodně. Položí ho na lopatky, i kdyby přitom měla sama zemřít. Bude-li to nutné, udělá pro pomstu cokoli. Nic ji nezastaví! Gita vstala, narovnala ramena, zvedla bradu a upřela pevný pohled do zrcadla. Bylo jejím spojencem - vrátilo jí lehce rozmlžený odraz ženy, která je připravená na všechno. Včetně chladnokrevné vraždy. Z OBSAHU Praštila sebou na komodu a zalovila rukou v kabelce. Jakmile našla, co potřebovala, rozevřela dlaň, v níž ležel podlouhlý plastový předmět. „Podívej,“ vybídla ho. „Co to má být?“ Maličko se zamračila. „Mrkni a pochopíš.“ Váhavě bílou tyčinku převzal a pár vteřin nejistě vraštil čelo, jako by mu nedošlo, co drží v ruce, načež jeho tvář proměnil úžas. „To… ty jsi…?“ vyjekl. „Jo. Vyšel mi pozitivní těhotenský test,“ navázala hluše. „V lékárně mi doporučili digitální typ, prý má devadesáti devíti procentní přesnost. Takže jsem v tom…“ Udiveně zvedl oči. „A ty nemáš radost? Vždyť čekáme miminko!“ vyhrkl. „Naše dítě, to je přece skvělá zpráva!“ Pár okamžiků na něj zírala, a pak svěsila hlavu, až se bradou dotkla prsou. „Já nevím… je?“ pronesla tiše. „Probůh, Gito…“ zarazil se Adam. „Přece z toho nebudeš zničená? Copak ty snad… děti nechceš?“ Ach jo. Adam se na rozdíl ode mě raduje a jásá. Reaguje skoro stejně jako Květa, pomyslela si. A kdybych zavolala Kamile, bylo by to totéž v bledě modrém – na sto procent. Kamarádku Gita nekontaktovala, přestože měla ve chvíli, co se na testovacím poli objevila dvě jednoznačná slova: jste těhotná, velké cukání to udělat. Kamila by jí gratulovala bez ohledu na to, že ji ještě čekala potvrzovací návštěva u lékaře. Okamžitě by se pasovala do role tety a začala rovnou
2
SLOVO PROTI SLOVU 3 Markéta Harasimová
vymýšlet jméno pro neteřinku, případně synovečka. Gita telefonát raději odložila a místo něj se věnovala pracovním záležitostem. Další blahopřání by nesnesla! „Proč mlčíš?“ dorážel snoubenec. „Takovou tě neznám! Copak tě ta zpráva tak odrovnala? Tomu nevěřím.“ Ochable si shrnula vlasy z obličeje a zvedla k němu oči. „Cítím se… zmatená. Nejsem na těhotenství připravená! A teď je navíc špatná doba. Měla bych s tím něco udělat.“ Chvíli na ni zíral a Gitě došlo, že si její slova potřebuje srovnat v hlavě. „Počkej… ty… ty snad naznačuješ, že bys šla na… interrupci?“ zeptal se pak obezřele. „Napadlo mě to,“ přikývla, jelikož právě tato možnost jí běžela hlavou celou cestu z práce. Určitě má ještě čas a může celý ten omyl vyřešit. Přece nedovolí ironickému osudu, aby si s ní pohrával a organizoval jí život? Ne. Ten si bude řídit výhradně sama! Jenže… ona o radikálním zákroku nebyla tak docela přesvědčená. Není to risk? Neohrozí umělým přerušením těhotenství svou plodnost? Co když se něco pokazí? Děti přece chce… … ovšem do budoucna. Ne teď. Napřed si musí vybudovat kariéru – to je přece jasné jako facka! Útočné myšlenky jí v imitaci projektilů málem provrtaly díry do lebky, přesto však nedokázala připadnout na optimální řešení. Byla pořád stejně nejistá – nechat si to dítě, nebo se ho vzdát? Nevěděla. A pořádně ji to rozčilovalo. „Gito…“ vydechl Adam. „Vždyť je to naše miminko… Přece bys ho nezabila?“ „Netušila jsem, že máš na potraty tak staromódní názor,“ hlesla. „Mám. Vždyť spousta žen má potíže přijít do jiného stavu a tobě se to povedlo bez problémů, tak proč jsi nešťastná?“ Podepřela si bradu sevřenými pěstmi. „Vím, že jsem tě asi šokovala, ale pro mě je to čára přes rozpočet, chápeš? Děti jsme plánovali… jenže ne hned. Severa mi místo šéfky držet nebude, pokud teď uteču na mateřskou.“ „Proč ne? Ve firmě pracuješ už čtvrtý rok a smlouvu máš na neurčito.“ „Jo, ale mohl by to brát jako podraz.“ „Cože? A proč?“ vykulil oči. „Vždyť těhotenství patří k životu, a dřív nebo později s takovým scénářem počítat musel.“ Pak se zarazil. „Ale počkej… technicky vzato… tys vysadila prášky?“ „Blázníš?“ uchechtla se. „O tom bys snad věděl, ne? Něco takového bych bez tebe nikdy nerozhodla.“ „Tak jak potom…“ Adam se zarazil. „Jak jsi mohla přijít do jiného stavu?“ „Nemám tušení. Něco nezafungovalo, jak mělo, nebo jsem byla roztržitá a vynechala pár tabletek… Což se mi pěkně vymstilo.“ „No tak, lásko!“ Snoubenec ke Gitě přiklekl. „Přestaň se trápit. Chápu, že jsi zaskočená – a já taky, přiznávám – ale vždyť nejde o tragédii! Vlastně naopak, měli bychom se radovat. Budeme mít rodinu, prcka! Malého Adámka nebo Gitušku!“ Chvilku na něj bezhlesně zírala, a pak popotáhla. „Neměli jsme nejdříve postavit dům?“
3
SLOVO PROTI SLOVU 4 Markéta Harasimová
„A absolvovat dovolenou na Jadranu? Dosáhnout samých pozitiv a sociálních jistot?“ parodoval Adam s rozverným ušklíbnutím filmovou repliku. Musela se zasmát, ačkoli se v ní svářily emoce a ona v nich měla totální zmatek. „Ty všechno zlehčuješ,“ napomenula ho. „Ani náhodou! Jsem vizionář.“ Přimhouřil oči. „Už teď si tě představuju s bříškem. Budeš dokonale svůdná!“ „Budu tlustá. Nateklá. Ošklivá. Protivná. Naskočí mi akné. Už se ti nebudu líbit, polezu ti na nervy a najdeš si jinou!“ kontrovala. „Nikdy,“ ubezpečil ji. „Ani za bambilion let.“ „Přísaháš?“ „Přísahám!“ „Pusu na to.“ Políbil ji – dlouze, nicméně jemně. Nebyl to polibek s předzvěstí vášně, vyjadřoval spíš něhu. Pak okolo ní ovinul paže a pevně ji přivinul k hrudi. *** Podvědomě ucouvla, narazila však lýtky do rámu postele a hned si uvědomila, jak je zranitelná. Ocitla se uvězněná ve stísněném prostoru s monstrem, jehož vnitřní pohnutky jsou přinejmenším nevyzpytatelné. Hrozí jí nebezpečí! Ke klíči se nedostane… a tu horu masa nepřemůže. Chrt byl sice štíhlý, ale rozhodně měl sílu. Koneckonců ji okusila už ve chvíli, kdy ji vtlačil do místnosti. Roztřeseně si olízla suché rty. „Já… Já… nic jsem vám neudělala… co po mně chcete?“ Vzduch zavibroval tichým, posupným smíchem. Zněl jako syčení zmije. „Právě to, co jsi neudělala,“ pronesl pak temně. „Ale… já asi… asi nerozumím?“ koktala přesto, že tomu strohému prohlášení právě rozumět začínala – a to víc než dobře. Odmítla ho. Dala mu košem, jasně a bez příkras. Dotkla se mužského ega, a to byla velká chyba. Mohla ale jednat jinak? Volit jemnější slova? Probůh… Musí něco udělat! Třeba se jí ho podaří přesvědčit teď? Omluví se, požádá o pochopení… „Napřed ta okna!“ zaskřípal v jejích uších drsný hlas. Gita horečně uvažovala. Šance, že někdo zvenčí uvidí, co se v pokoji děje, byla mizivá, ale… pokud spustí rolety, zmizí docela. Odkašlala si. „Pojďme si o tom… promluvit…“ Přiskočil k ní a vlepil jí rychlou, štiplavou facku. „Na mluvení ti kašlu. Dělej!“ zavrčel. „Hned, nebo to bude bolet!“ Uhodil ji znovu a Gitě při tom úderu hlasitě zacvakaly zuby. Sotva se nadechla a na její tváři přistál třetí, snad ještě silnější políček – málem se po něm skácela na koberec. Několikrát rychle zamrkala, přičemž však nespouštěla pohled z rozhodného mužského obličeje. Periferním zrakem jí neušlo ani to, že opět pozvedl zaťaté pěsti. „No?“ Chrtův témbr se zarýval pod její kůži, byl doslova vražedný.
4
SLOVO PROTI SLOVU 5 Markéta Harasimová
Ačkoli si za to nadávala, vzdala se – než aby dál vzdorovala, překlopýtala dva metry, které ji dělily od zdi, a splnila příkaz. Nakonec svěsila paže podél těla a zadívala se do očí, které ji nepřestávaly rentgenovat. „Neubližujte mi…“ hlesla. On však jenom přezíravě zkroutil rty. Všimla si, jak se letmo dotkl poklopce a nemohlo jí ujít, že je plně vzrušený. Celá se orosila ledovým potem. Co má udělat? Dokáže ho nějak přelstít? Přemoct? Aniž se rozhlížela, pátrala v paměti a uvažovala, jestli je v pokoji nějaký předmět, který by mohla použít na svou obranu. Ovladač na televizi? Směšné. Miniaturní lampička s plastovým stínítkem? Tou by neublížila ani mouše. Postel nebo jiný nábytek neuzvedne a televize je přimontovaná na zdi… A když začne křičet, ten chlap ji okamžitě umlčí. Nic dalšího už její mozek vyplodit nestačil, protože Chrt uchopil její šíji a tvrdě, majetnicky ji políbil. Byl to polibek dokazující nadvládu - měl ji ponížit, a ona to dobře věděla. Drtil její rty a pronikal jazykem do úst, aby si je podrobil, a Gita měla co dělat, aby ji udržely nohy. Chtěla omdlít! Pustil ji tak prudce, až doopravdy zakolísala. „Jděte pryč… prosím…“ zahuhlala nezřetelně. „Ani omylem. Vezmu si, pro co jsem přišel.“ Schoulila se do sebe. „Ne… ne… prosím… nechte mě být…“ Přimhouřil oči do tenkých škvírek. „Na to zapomeň.“ Popadl ji za rameno a opět s ní smýkl tak, až padla na jeho hruď. „Ne!“ zakvílela. „Jsem těhotná!“ „Fakt? Víš, že je mi to jedno?“ ohrnul nos, a pak od Gity odstoupil. „Svlíkni se,“ přikázal, jako by její protesty neslyšel. „Hned!“ Překřížila paže na hrudi. „Ne… to ne… to nemůžete myslet… vážně…“ vypravila ze sebe. „To neudělám!“ „Ale uděláš, a dobrovolně.“ „Nikdy!“ Hlas se jí třásl, přesto trvala na svém. „Jsi si jistá?“ „Naprosto!“ „No, jak myslíš, kočičko…“ ucedil na půl úst. Než se vzpamatovala, hmátl po ní a zacloumal s ní tak nešetrně, až přistála obličejem dolů na posteli. Její kyčel se přitom tvrdě střetla s dřevěným rámem a Gitinou hlavou na zlomek sekundy projel tak šílený strach, že málem zkolabovala. Bože, dítě! Co když ji ztluče tak, že miminko zabije? Nebo ji mrští proti zdi, což je stejné riziko? To ne! Něco takového nemůže dopustit! Musí chránit ten sladký život, který roste v jejím lůně a je na ni plně odkázaný… Vzešel z ní a Adama, a ona za něj nese odpovědnost! Chrt zabořil prsty do hustých vlasů a zatlačil do temene takovou silou, až vtiskl Gitin nos hluboko do polštáře. Odřízl ji tím od přísunu kyslíku, a ona sebou v panice začala ze všech sil škubat. Křičet nemohla, zato se během chvilky začala dusit. Chrt ji však nepouštěl, naopak ještě přitvrdil.
5
SLOVO PROTI SLOVU 6 Markéta Harasimová
*** Ochromila ji hrůza a drtivý pocit bezmoci. Pokusila se nadzvednout, ale bez valného úspěchu. Dřív, než změnila pozici, vyplnil její zorné pole Chrtův ostře řezaný obličej. Srdce se jí otočilo v hrudi jako poplašené ptáče, které vypadlo z rodného hnízda. Předchozí plané naděje se během několika málo sekund rozplynuly… Jistěže, pořád je tady - nikam nezmizel! Co s ní teď bude provádět?! S cynickým úšklebkem se uchechtl, a pak si nenuceně lokl sektu, který ukořistil v pokojovém minibaru. Košili měl rozepnutou a vytaženou z kalhot, v nichž scházel opasek. Knoflík nad zipem si už také povolil a v očích, které ke Gitě shlížely, se odrážel chtíč smísený s vítězoslávou. Téměř celou minutu na ni nehnutě hleděl, načež zvolna vstal a přiklekl na matraci. S přízračnou něhou přejel prstem po linii její klíční kosti, a potom surově stiskl obnažené ňadro. Jeho rty zformovaly několik pohrdavých slov. „Ty malá děvko. Odmítavá, povýšená flundro…“ Prudce zavrtěla hlavou, aby naznačila, že ho nechtěla rozběsnit, ale on ji uchopil za bradu a sevřel ji tak hrubě, až znetvořil její rysy. „Teď mě budeš poslouchat na slovo, kočičko. Ukážu ti, kdo tady velí. A nezkoušej se bránit, pokud nechceš, abych ti ublížil. Hodně ublížil! Budeme souložit tak dlouho, dokud neřeknu dost. A věř mi, že mám velkou výdrž,“ dodal s pýchou v hlase. Zamžikala a zpod víček vyklouzly slzy. Nebral je na vědomí – pouze si odfrkl, dopil šumivé víno a zvedl se. Líně stáhl zdrhovadlo zipu a nechal kalhoty spadnout na zem, načež odhodil i košili. Následovaly boxerky. Gita periferně zahlédla vlastní šaty, pečlivě převěšené přes opěradlo křesla – tak, jako by je tam umístila sama, aby se nezmačkaly. Přišlo jí to úchylné, zároveň se ale znovu roztřásla syrovým děsem. Tohle přece nemůže být skutečné! Ne, určitě se jí to jenom zdá. Tíha, která ji vzápětí zavalila, však svědčila o opaku. Nalehl na ni a Gita chtěla vykřiknout, ale provizorní roubík ji spolehlivě umlčel. Možná by však nedokázala promluvit ani bez něj, kdo ví? Měla dojem, že totálně zamrzla, zablokovala se. Omámeným mozkem nesmyslně projela slova zcepenět strachem. Ta paralýza byla pokořující, už proto, že si připadala strašně submisivní. Vždyť ona mu vlastně ustoupila! Nebrání se, přistoupila na jeho vyšinutou hru. Jako bezduchá loutka! Jenže copak může riskovat? Julinka - případně Vítek - je mnohem víc než její ponížení. Musí chránit své děťátko! Sotva to domyslela, pocítila ve svém středu pronikavou bolest a zdušeně zaúpěla. Tváře zkropily další slané potoky a duší otřásl nával hnusu. Chrt se do ní nešetrně dral, drtil zduřelým údem křehké útroby a hleděl pouze na své vlastní uspokojení. Byl obrovský, aspoň ona měla ten dojem. Vyplňoval její nitro jako dřevěná kláda, a rychlé pohyby pánve nemilosrdně plenily jemnou tkáň. Gita, až dosud ochromená svazujícím šokem, si náhle uvědomila, jak blízko je teď násilník bezbrannému plodu. Mohl by ho surovou souloží poškodit? Zahubit? Anatomii nijak zvlášť nerozuměla, nicméně tlak těžkého mužského těla na podbřišek a tvrdé nárazy penisu ji děsily. 6
SLOVO PROTI SLOVU 7 Markéta Harasimová
Začala sebou zmítat a hlasivky vydávaly neartikulované skřeky zdušené ucpávkou. Chrt však nic z toho nevnímal, dokonce ji ani nepotrestal. Pokračoval v kopulačních pohybech, které neměly konce a byly stále bolestivější. Chabé pokusy uniknout se pochopitelně minuly účinkem, působily spíš směšně. Pouze ji vyčerpávaly, přičemž k ničemu nevedly. Gita plakala a v duchu prosila boha nebo snad vesmír – kohokoli – aby už bylo po všem. Aby přežila. Aby zůstalo naživu její děťátko… to především. Protože pokud by o něj měla za takto pokořujících okolností přijít, nezvládla by to. A jak by reagoval Adam? Ten na Julince přímo visí! Vzpomínka na snoubence vyvolala další vlnu pláče. Nelíbilo se mu, že sem jede, snažil se jí tu cestu rozmluvit… jako by měl špatné tušení. Možná nějakou vizi? Kdyby ho bývala poslechla a vykašlala se na kariéru, nemuselo k žádné katastrofě dojít! Proč na něj nedala?! Prodchnutá zoufalstvím svalovala vinu na sebe, aniž si připustila, jak je to scestné. Peklo, které právě prožívala, bylo o to strašlivější, že netušila, co přijde dál. Jaké hrůzy pro ni má Chrt ještě připravené? Ačkoli… co mohlo být horšího než současný zážitek? Snad opravdu jen smrt jejího dítěte… *** Probudila se ztuhlá na chladných kachličkách a zprvu nechápala, proč leží nahá v koupelně. Netrvalo to však ani dvě minuty a rozbřesklo se jí. Byla znásilněná! Ve vlastním hotelovém pokoji… Mužem, kterého znala snad jen půlhodinu. Počíhal si na ni a zneužil své síly, aby navěky pošpinil její podstatu. Navíc ohrožoval miminko, které nosí! Kdo ví, jestli mu nakonec doopravdy neublížil? Táhle zavyla a pokusila se zvednout, nohy a ruce ji však neposlouchaly. Připadala si vyčerpaná, jako by za sebou měla osmdesát kilometrů na kole v horském terénu… přinejmenším. Tušila, že za tím stojí hlavně psychika a přestálý stres. Nikdy by nebyla řekla, jak traumatizující a bolestivé může znásilnění být. Vlastně se nad tím až dodnes nezamýšlela, neměla důvod. Ani v nejdivočejším snu ji nenapadlo, že se jednou stane obětí sexuálního napadení. Proč?! Co udělala špatně? Mimoděk si připomněla Supkovy poznámky o tom, že dává na odiv své vnady. Měl pravdu? Bylo to tak? Provokovala snad Chrta, aniž si to uvědomila? Nebo stačila pouhá urážka jeho ega, když nereflektovala na troufalý návrh, který jí předložil?
7
SLOVO PROTI SLOVU 8 Markéta Harasimová
Otřásla se a sjela pohledem k ňadrům, na kterých stále cítila hrubé doteky. Netiskl je takovou silou, aby jí udělal modřiny, nejspíš záměrně, přesto Gitu bolela. Stejně jako klín, v němž i teď nepříjemně tepalo. Chrt ji nešetřil… Vzal si ji několikrát a užíval si fyzickou převahu, zatímco ničil útroby, které celou dobu úporně, leč zbytečně, protestovaly. Konečně se jí podařilo vyškrábat na všechny čtyři. Zachytila se rukama umývadla a namáhavě vstala. Zadívala se do bledého obličeje, který málem nepoznala, načež s obavami shlédla níž… Co spatří? Na první pohled na ní nebylo nic patrné, její tělo vypadalo stejně jako obvykle. Jenže bylo jiné. Už napořád bude jiné… Navzdory absenci důkazů násilí, které muselo strpět. Jak se s tím vyrovná? Dokáže někdy zapomenout? Těžko… Nedovedla si to představit. Chrt na její kůži nezanechal škrábance, podlitiny, kousnutí ani jiná zranění… Zůstala po jeho útoku prakticky neposkvrněná, ovšem jen zdánlivě. Ve skutečnosti ji poničil stejně, jako umí tornádo zlikvidovat krajinu, kterou se bez varování prožene. Nemilosrdně. Oči měla rudé, opuchlé od pláče a neskutečně ji pálily, přesto se z nich vyřinuly nové slzy, které vzápětí zkropily tváře. I teď, s odstupem času, na nich cítila facky, přestože viditelná připomínka bití na jejím obličeji rovněž nezůstala. Gita se málem hystericky rozvřeštěla, protože její zevnějšek ironicky popíral hrůzu, která roztrhala její duši na cáry. Jak má dál žít? A jak tohle řekne Adamovi? Copak se může objevit mezi lidmi… s tím stigmatem, které má pomyslně vypálené na čele?! Chovat se jako dřív, dokud… ještě byla normální? *** Gita několikrát pocítila nutkavou potřebu prchnout a na všechno se vykašlat. K čertu se spravedlností! Poprvé ji panika přepadla, když si svlékala spodní prádlo, a potom zase ve chvíli, kdy pokládala bosé nohy do studených třmenů. Vůbec nejhorší úzkost ji ochromila, když se objevil lékař. Přestože věděla, že jí neublíží - přítomnost asistentky ji nakonec spíš uklidnila - měla útroby stažené tak, že to skoro znemožňovalo vyšetření. „Pokuste se trochu uvolnit, prosím,“ instruoval ji gynekolog, kterému se na čele leskl pot. „Vím, že se cítíte zle, ale bez vaší spolupráce to nepůjde.“ „Dělám, co můžu,“ procedila mezi zuby - čelisti měla sevřené skoro jako v křeči. „Žádné obavy, pan doktor bude šetrný,“ snažila se ji upokojit sestra. „Za chvilku bude po všem.“ Gitě to ovšem připadalo jako celá věčnost a maličké gynekologické zrcadlo, které Roth zavedl do pochvy, v jejích očích imitovalo rafinovaný mučící nástroj. Svírala ruce v pěsti, vzdorovala hysterii, která se o ni pokoušela, a veškerou sílu vůle použila k tomu, aby povolila ztuhlé svalstvo. Když konečně zaznělo slůvko ‚hotovo‘, málem se rozplakala úlevou. 8
SLOVO PROTI SLOVU 9 Markéta Harasimová
Tak, to nejhorší je za ní! Teď jenom počkat na zprávu, kterou předloží policii… Snad bude obsáhlá a potvrdí její slova. Kriminálka by mohla Chrta zatknout ještě dnes, přímo v hotelu! Kéž by… Čím dřív, tím lépe. A kde pak budou ty jeho sebevědomé řeči? Splasknou jako propíchnutý balón. Konečná, šlus – místo značkové košile obleče vězeňský mundúr, a možná za zdmi žaláře dokonce ochutná vlastní medicínu. Mnohokrát četla, že pachatelé sexuálních deliktů to mezi ostatními recidivisty nemají jednoduché. Nikdy nikomu nepřála nic zlého, ale tentokrát se nedokázala opanovat. Chtěla, aby Chrt trpěl, pokud možno co nejvíc. Měl by za svůj hnusný čin zaplatit vlastní důstojností! Jakkoli, jen ať je jeho trest tvrdý. Myšlenky na pomstu si až zvráceně hýčkala – už jenom proto, že potrhané duši prospívaly mnohem víc než zmar a ponížení, které rezonovaly celým jejím nitrem. Ty naopak působily jako jed. Konečně se upravila a vyšla zpoza paravánu. Sestra se věnovala nástrojům a Roth studoval obrazovku počítače. Prsty měl položené na klávesnici a nyní zamyšleně studoval to, co dosud napsal. „Prosím, sedněte si,“ vyzval ji, když zjistil, že už je oblečená. Doplnil ještě pár slov, načež dokument poslal do tiskárny. Jakmile z ní zpráva vyjela, znovu ji prolétl očima, a pak se zase zaměřil na Gitu. Na závěr vyšetření použil sonograf, který potvrdil, že miminko je v pořádku a útok mu neublížil – ta zpráva všechny přítomné potěšila, nyní však v gynekologově tváři seděl nerozluštitelný výraz, takže rázem zostražitěla. Je snad něco špatně? „Tak jsem všechno dopodrobna sepsal, obávám se ale, že vás moc nepotěším,“ povzdechl. „S přihlédnutím k výsledkům vyšetření totiž není možné jednoznačně uvést, že šlo o násilný pohlavní styk.“ V Gitě hrklo. „Jak to?“ Nešťastně pokrčil rameny. „V okolí genitálu jsou sice patrné oděrky, bohužel ale nemůžu bez pochybností konstatovat, že vznikly následkem znásilnění. Takto může skončit i vášnivější milování, se kterým žena souhlasila… Vagína vážněji poraněná není, a totéž platí o stavu poševní sliznice. Kdyby se věc dostala k soudu a já měl svědčit, musel bych v tomto duchu vypovídat.“ Podal Gitě vytištěný arch papíru. Převzala list jako v mrákotách. „Ale… mně se nechce věřit, že… že opravdu není nic poznat! Strašně to bolelo!“ „Já vám věřím. Lidské tělo ale snese hodně. Rád bych pro vás udělal mnohem víc, jenže mám svázané ruce… Provedl jsem stěry ze zadní poševní klenby, rekta i genitálií, ale vzhledem k tomu, že vás ten muž donutil, abyste se osprchovala, pochybuju, že v laboratoři najdou vzorky spermatu. Byl by to spíš zázrak.“ „Jo… to si myslím taky,“ poznamenala sotva slyšitelně a cítila přitom, jak se její naděje docílit spravedlivého potrestání bortí. Nakonec to opravdu bude slovo proti slovu a Chrt… vyvázne! „Je mi to velice líto, slečno Mindlová, ale realita je jasně daná,“ pokračoval gynekolog. „Je vidět, že útočník nechtěl nic ponechat náhodě. Možná jste nebyla jeho první obětí, poučil se z minulosti…“ „Což mi ale nepomůže.“ „Ne,“ souhlasil se soucitným výrazem.
9
SLOVO PROTI SLOVU 10 Markéta Harasimová
*** Voborský se opět obrátil ke Gitě. „Paní Mindlová, kolik sexuálních partnerů jste měla předtím, než došlo k ohlašovanému činu?“ „A proč vás to zajímá?“ „Můžete prosím odpovědět?“ „Tohle ale s mým znásilněním nemá nic společného!“ ohradila se. „Adame, proč se mě nezastaneš?“ obrátila se na snoubence, který stále připomínal kůl vražený do země. „Nepřijde ti divné, na co se mě ptají?“ „Já…“ zachraptěl. „No, je to trochu zvláštní, jenže nejsem policajt…“ Bezradně se na Gitu zadíval. „Ale jestli chceš… Pane kapitáne, opravdu myslím, že tím výslechem mojí snoubence ubližujete. Vidíte přece, jak je rozrušená, prožila hrozný otřes, a ještě se nestačila vzpamatovat…“ „Tomu sice rozumím, ale vy zase pochopte, že potřebujeme informace. Údajného pachatele vyzpovídáme stejně pečlivě, tím si buďte jistý,“ opáčil spatra Voborský. „Ano, jenže u něj je to pochopitelné. Gita nic neprovedla, a ty otázky…“ Adam se nejistě odmlčel. „Při vší úctě, vy nejste právní zástupce paní Mindlové,“ zamlaskal obtloustlý policista, kterému se vměšování evidentně nezamlouvalo. „Byla jenom má dobrá vůle, že jsem vás sem vzal, ale když o tom tak teď přemýšlím, měl byste radši počkat na chodbě.“ „Chce mi jenom pomoct!“ vložila se do toho Gita. „Možná, ale zbytečně tím komplikuje mou práci,“ zamračil se Voborský. „Buďto prosím mlčte a nechte mluvit paní Mindlovou, anebo na nás počkejte za dveřmi,“ zadíval se pak na Adama. „Ale…“ namítl ten, vtom se však zvedl druhý policista. „Pojďte se mnou, aby měl kolega prostor. Bude to tak lepší. Dáte si kafe nebo cigáro - ukážu vám, kde je automat a kuřárna,“ oslovil Kreuzmann Adama. Ten po Gitě loupl rezignovaným pohledem. „Co myslíš, miláčku? Zvládneš to tady beze mě?“ Připadala by si hloupě, kdyby ho prosila, aby s ní zůstal – nehledě na to, že ji nijak zásadně nepodpořil „Jdi,“ hlesla tiše. „Tak… dobře. Drž se, lásko. Určitě to bude brzy za tebou a pak konečně přijde na řadu ten grázl.“ Adam po straně jukl na inspektora. „O tom nepochybujte,“ dal mu Kreuzmann za pravdu a zamířil ke dveřím. Jakmile osaměli, kapitán si odkašlal a opět se zaměřil na Gitu. Byla v pokušení požádat o sklenici vody, jelikož jí dočista vyschlo v krku, ale neodvážila se. Ten pupkatý cynik by beztak řekl, aby to vydržela. „Takže, kde jsme skončili?“ nahlédl Voborský do počítače. „Á, ano, u vašich sexuálních partnerů. Bylo jich hodně?“ „Ne!“ odsekla. „Nejsem promiskuitní typ.“ „To nikdo netvrdí,“ pozvedl obočí. „Jaký máte obecně vztah k mužům?“ Několikrát po sobě zamrkala. „Proč?“ „Mohlo by to mít význam pro vyšetřování.“ 10
SLOVO PROTI SLOVU 11 Markéta Harasimová
Gita kapitulovala. Bylo příliš vysilující se ustavičně obhajovat. „Nechápu, jaký. Ale prosím, jak chcete – muže beru normálně. Nic proti nim nemám a dodneška jsem s žádným nepřišla do konfliktu. Nebyl důvod.“ „Dobrá tedy,“ přikývl blahosklonně Voborský, který naštěstí nezaznamenal žádnou změnu v její mimice. „Popojeďme,“ přešel plynule k dalšímu dotazu. „Stalo se vám někdy v minulosti, že jste měla intimní styk s mužem, kterého jste znala pouze několik minut nebo dní?“ „Nikdy!“ vypálila možná až příliš rychle, ale popravdě. „Takže to tentokrát bylo poprvé?“ „Tohle bylo znásilnění,“ argumentovala. „Nenazývala bych to intimním stykem, pod tím si představuju něco… jiného.“ „Trváte tedy na svém? Hodláte na toho muže… ehm, pana Norberta Chrta, podat trestní oznámení? Se vším všudy, co k tomu přináleží?“ „Jistě, proto jsem snad tady!“ Gita cítila, jak ji klátí únava, psychická i fyzická. Přála si zalézt do postele a spát, spát, spát. Zaspat všechno, co se událo v průběhu uplynulých osmi či devíti hodin. Vrátit se v čase o den zpátky a změnit své rozhodnutí účastnit se výroční party. Zkrátka vygumovat část své minulosti. Jenže to nešlo. Bude se s ní muset naučit žít… *** Vůbec nechápala, co se kolem ní děje. Byla obluzená – snad napůl spala – a hlasy v místnosti zvláštně rezonovaly. Zněly jako by z dálky a mluvily cizím jazykem, kterému za mák nerozuměla. Jaká infuze? Rivotril? Hrozba abortu? Psychický kolaps? Ať jdou do háje. Jeden vedle druhého. Včetně Adama, jehož hystericky zvýšený hlas jí lezl na nervy. Nejraději ze všeho by zařvala, aby zmlkl, anebo přestal používat tón, který připomíná pištění eunucha. Zbláznil se? A proč ji vůbec nenechají vyspat? Vždyť jí bylo tak dobře, když nic nevěděla… tak… lehce! Kdosi se nad ní sklonil, a Gita skrz spuštěné řasy spatřila podlouhlý obličej s výraznými nosoretními rýhami okolo tvrdých rtů. Ne! Ne, to není možné?! On je zase tady? Chrt?! Proboha, proboha! Přivedl ho snad Adam?? Proč?! Rozkřičela se, co jí jen hlasivky dovolily, a začala okolo sebe máchat rukama jako šílená. Tloukla, škrábala a zarývala nehty tam, kam dosáhla. Možná i kopala, čímž si však nebyla jistá 11
SLOVO PROTI SLOVU 12 Markéta Harasimová
– jako by se pohybovala ve vatové bublině. Gitino nitro spalovalo černočerné zoufalství. Před pár týdny se nebránila a dovolila, aby bylo znesvěceno její ženství, pošlapaná celá její podstata… teď už to ale nedopustí! Čert vem těhotenství! Kašle na Julinku nebo Vítka. Kašle na všechno. Už nikdy víc nezažije tu strašnou bezmoc, absolutní ztrátu vlastní vůle ani strach, který doslova ochromuje… to raději rovnou zemře! „Pryč… jděte… pryč…“ sípala z posledních sil, načež v oblasti předloktí ucítila slabé štípnutí. A pořád slyšela ty hlasy. Ty hlasy… „Nebojte se, pane Rusnoku, bude v pořádku.“ „Vždyť je… ona je úplně mimo!“ „Ano, ale vzpamatuje se. Zdá se, že neužila životu nebezpečnou dávku, nicméně jak sám vidíte, má halucinace. Je fyzicky vyčerpaná a psychika s tím jde ruku v ruce. Ty léky, co si vzala, z ní dostaneme, nemusíte mít obavy.“ „Ale co dítě?“ „Převezeme teď vaši ženu do nemocnice k podrobnějším vyšetřením. Snažte se zůstat v klidu, mladá paní je už orientovaná, a to je dobré znamení.“ Dejte mi svátek s nemocnicí! Nechte mě spát! Běželo Gitinou hlavou. Pomalu se probírala a docházelo jí, že obraz Chrtovy tváře byl bohudíky jen další snovou představou. Nebýt probouzení, nejspíš by se ani neobjevila, tak jako už mnohokrát. Tyto flashbacky znala důvěrně – bránily jí ve spánku, budily ji uprostřed noci, nebo se objevovaly se svítáním. Byly drásavé a ničily její duši, zase a znova. Jako by někdo stále dokola otevíral ránu, která tak nedostala šanci začít se správně hojit… Sen, jenom sen… opakovala si nyní Gita, ulevilo se jí však pouze napůl – bytostně toužila po tichu a samotě. Copak tady nikdo nechápe, že má všeho plné zuby? Chce jenom klid. Klid! Nic víc. „No tak, slečno Mindlová! Té Šípkové Růženky už bylo dost, vstávejte!“ Kdosi ji jemně popleskal po tvářích. „Svezete se sanitkou a kolegové vás trochu proklepnou. Pak vás může snoubenec vzít zase zpátky domů.“ Gita se nesouhlasně zamračila. Chtěla něco říct, ale měla v krku tak vyprahlo, že ze sebe nevydala ani hlásku. Doufala však, že její mimika mluví sama za sebe. „Proč se nehýbe?“ Adamův hlas přeskočil do fistule. Ty bys, hochu, taky potřeboval dávku hypnotik, pomyslela si. Jsi na tom stejně blbě jako já, ne-li hůř. Sevřela ji hořkost - místo, aby ji podržel, se sám málem hroutí! Co je to za chlapa? Kriste pane, vždyť se chová jako bačkora! Ale na druhou stranu… není to jedno? Jí už přece na ničem nezáleží. Má všeho plné zuby! Jak mohla být ještě včera odhodlaná jít do práce? Z jakého důvodu se domnívala, že se život vrátí do starých kolejí? Je tak naivní, nebo pitomá? Možná obojí. 12
SLOVO PROTI SLOVU 13 Markéta Harasimová
*** Záchranáři však nic neponechali náhodě a co nejrychleji Gitu přepravili na gynekologicko porodnické oddělení, kde ji předali do rukou specialistů. Nemohlo jí ujít, jaký shon se kolem ní strhl, z čehož logicky vydedukovala, že situace je vážná. Možná však nikoli ztracená? Jiskřička naděje, kterou v sobě bůhvíodkud vykřesala, Gitu povzbudila aspoň do té míry, že se snažila spolupracovat, jakkoli se cítila mizerně. Tušila, že za tím stojí léky, které jí byly podány do žíly a nejspíš ovlivnily její vnímání i mozek. Třeba se obvykle neomylná intuice plete…? Miminko stále žije, miniaturní srdíčko statečně tluče… a Julinka či Vítek se vzpamatuje? Případně děťátko porodí předčasně a k řádnému vývoji mu pak pomůžou lékaři a inkubátor? Ačkoli… to je asi pitomost. Novorozeně, které přišlo na svět v pátém měsíci, nemá šanci. Nebo jen velmi, velmi nepatrnou. Tak co se bude dít? Jak to dopadne? Gitu ani nenapadlo hledat mezi zdravotníky, kteří ji ze všech stran obklopovali, Adama. Přestala ho registrovat ve chvíli, kdy s ní ještě doma začal komunikovat první doktor a vlastně ani netušila, jestli jel do nemocnice s ní. Předpokládala, že ano, ale jistotu neměla. Mohl se raději opít než čekat, jak ta strašidelná etuda skončí. Ale… opustil by ji v tak důležitou chvíli? Vykašlal by se na Julinku, o níž tolik básnil? Tomu nevěřila, přesto jí bylo momentálně skoro lhostejné, je-li nablízku, či nikoli. Snažila se pouze doufat v dobrý konec. Dokonce se pokoušela modlit. Brzy však zjistila, že všemohoucí její prosby nevyslyšel. Primář, jehož narychlo odvolali z jakési soukromé akce – snad dokonce svatby – a který se, informován o stavu pacientky bleskově převlékal z obleku do lékařské uniformy, musel nakonec konstatovat, že veškeré snahy plod zachránit byly zbytečné. Gitino dítě v necelých devatenácti týdnech zemřelo. „Je mi to nesmírně líto, paní Mindlová,“ obrátil se k ní. „Srdeční ozvy jsou nulové, a to znamená jediné - došlo k pozdnímu spontánnímu abortu, přičemž dítě i s placentou zůstalo v děloze,“ pronesl. Zůstala na něj zírat, neschopná pobrat jeho slova. On však promluvil místo ní. „Ve druhém trimestru není možné provést klasickou interrupci, kdy plod odstraňujeme při plné narkóze. Bylo by to pro vás příliš riskantní. Hrozilo by poškození dělohy i čípku, a to by vám do budoucna mohlo znemožnit další otěhotnění.“ Ze scénáře, který vykreslil, se Gitě udělalo špatně. „To… moje dítě je… po smrti? Ono opravdu… nežije?“ vzlykla. „Ano, je to tak. Ani nevíte, jak moc mě to mrzí.“ „A… co teď?“ „Bohužel budete své miminko muset porodit.“ Vytřeštila oči. „Já… mám porodit… mrtvé dítě?“
13
SLOVO PROTI SLOVU 14 Markéta Harasimová
„Jiná možnost neexistuje, respektive tato je ze všech dostupných variant nejvhodnější a pro vaše tělo nejšetrnější. Podáme vám prostředek na vyvolání porodu a vše proběhne tak, jako by se jednalo o zdravého novorozence.“ „Ne… ne… Ne…!“ mumlala šokovaně. Tohle přece není možné! To po ní nemůžou chtít! Vždyť ona se svého času – předtím, než se na její život snesl temný mrak - těšila, jak ji při příchodu dítěte na svět bude Adam držet za ruku. A také si přála slyšet první novorozenecký pláč… Nemohla se dočkat, až své miminko poprvé přivine k prsům, poprvé políbí! V jasných barvách viděla, jak budou s Adamem šťastní. Ale… porodit… mrtvolku? To nemůže zvládnout! „Paní Mindlová, já chápu, že je to nesmírně těžké. A věřte mi, že pro nás doktory neexistuje smutnější zákrok než právě tenhle. Ale jde o nejlepší řešení, pokud chcete udělat maximum pro to, abyste znovu otěhotněla. Věk máte ideální, a nedojde-li k nečekaným komplikacím, může se vám to povést během několika málo měsíců.“ Komplikace sem, komplikace tam... Abych přišla do jiného stavu, musela bych napřed s někým spát… což ovšem přinejmenším v dohledné době nedokážu, blesklo stále šokovaným mozkem. *** Udělal otočku, přešel k oknu a odhrnul záclonu, jako by chtěl zjistit, jestli se náhodou nerozpršelo. Pak čistě bílý voál zase spustil, aniž dění za sklem věnoval větší pozornost a ráznými kroky přešel k sedačce. Zhluboka se nadechl a se skloněnou hlavou tiše pronesl: „S někým jsem… spal.“ Gitino srdce se zahoupalo stejně jako podlaha pod pohovkou, na níž ležela. Cože?! On jí jenom tak zničehonic oznamuje, že ji… podvedl? Pro Krista! To nemůže být pravda! Dělá si legraci? Třeba proto, aby ji vytrhl z letargie? Určitě ano! „A… aha?“ vykoktala v bláhové naději, že jde o žert, sotva se trochu vzpamatovala. „Nevěřím ti. To není možné. Nebo to snad… ty… to myslíš vážně?“ Přikývl, stále s očima zabodnutýma do sklenky. „Byl to… úlet?“ Ticho se protahovalo tak dlouho, až ji začalo dusit. Adam stále jako socha zíral kamsi před sebe a neřekl ani slovo. „Tak co?!“ zvýšila o něco hlas, snažíc se potlačit tlukot srdce, které náhle bušilo snad v celém těle – krku, hlavě, dokonce i ve špičkách prstů. „Spal jsi s nějakou ženskou jenom proto, že ses opil a ona byla po ruce? Protože já… ty… protože ti prostě chyběl sex? Využil jsi situace?“ Adam několikrát po sobě zamrkal, a pak se konečně zadíval do Gitiných očí. „Asi se chovám jako idiot,“ pronesl zvolna. „Nejdříve zapředu debatu, a pak mlčím. Promiň, za to se ti omlouvám.“ „Na omluvy kašlu, chci vědět, jak to bylo!“
14
SLOVO PROTI SLOVU 15 Markéta Harasimová
Přikývl. „Chápu.“ Ještě krátce zaváhal, a pak z něj vypadlo přiznání. „Víš… ona to vlastně nebyla záležitost na jednu noc. Nebo líp… není.“ Gitě se v krku udělal uzel o velikosti ananasu. „Ty… naznačuješ, že… se s někým scházíš…?“ vypravila ze sebe s námahou. Kupodivu s ní udržel oční kontakt. „Je to tak.“ Polkla. „Jak… jak dlouho?“ „Asi…“ začal ztuha, ale potom se odhodlaně nadechl. „Nebudu lhát, trvá to déle než tři měsíce,“ dodal. Skoro se jí zatmělo před očima. Už víc než dvanáct týdnů? To mu stačilo čtvrt roku od chvíle, co přišli o dítě, aby… ji vygumoval ze života? Našel si jinou? A k tomu celou tu dobu svůj poměr - nebo co to vlastně bylo – dokonale tajil? Ačkoli mlžit ani moc nemusel, uznala pak poctivě. Nechala jsem ho žít tak, jak se mu zachtělo, a vlastně jsem tím připustila, ať si dělá, co se mu zlíbí. Neptala jsem se, nevyzvídala, nekomunikovala. Vzala jsem zpátky zásnuby; nevyjádřila se, jak to s námi bude do budoucna. A když už, tak vyhýbavě. Můj stav se nijak extra nelepší a nebýt léků, kdoví, jestli bych dávno nevisela někde na stromě nebo neměla podřezané žíly… Vždyť já tu nevěru vlastně nepřímo zavinila! Přesto cítila bolest. Velkou. Tak masivní, až ji šokovala. Netušila, že pod vlivem antidepresiv dokáže emoce vnímat takhle ostře a navíc myslela, že dávno totálně okorala. Nyní však zjistila, že to byla mýlka. Jelikož se Adam odmlčel, odhodlala se promluvit, ačkoli její hlas zněl cize. Byl nakřáplý a vzlínaly z něj slzy, které ji začaly přemáhat. „To znamená, že… že… takže ty s ní skutečně… chodíš? Jste pár?“ „Teď už ano. Já… vyznal jsem jí lásku. Miluju ji.“ Bum. Prásk! Tak tohle byla trefa přímo doprostřed terče – nebo spíš srdce. A bolela jako rozdrcená kost. Udeřila do Gity silou beranidla navzdory medikaci, logickým obavám anebo podprahovým předpokladům, že k něčemu takovému může dojít. Její duše se rozechvěla a všechno, čemu někde uvnitř v sobě věřila – nebo se aspoň věřit snažila – šlo rázem k čertu. Propadlo se do ztracena, jako by to pohltila černá díra. *** Ledově se pousmála a položila mu další otázku. „Čím ten váš pád začal?“ „Jak… čím?“ potřásl zmateně hlavou a jeho obličej zkrabatilo přemýšlení zastřené vypitou vodkou. „To máte tak krátkou paměť? Už si nevybavujete ty krásné obrázky, na kterých jste imitoval pornoherce, a které vaši ženu rozběsnily natolik, že k vám přestala být loajální? Léta vás kryla, protože ji vůbec nenapadlo, že by taky nemusela – ona není příliš hloubavý typ, což se vám hodilo – ale tohle na ni bylo příliš.“ „To… tys jí poslala ty zasrané fotky?!“ zařval. 15
SLOVO PROTI SLOVU 16 Markéta Harasimová
„Možná ano… možná ne…“ odvětila neutrálně, a opět od něj o malý kousek ustoupila. Hlavou jí přitom vířily nesourodé myšlenky, do nichž se mísily podvědomé obavy. Hergot, opravdu ten telefon zvonil? Funguje všechno tak, jak naplánovala? Anebo se teď dobrovolně řítí do propasti, kterou si sama vykopala? „Kurva, že možná! Plky! Kdes je vzala?“ Pohodila rameny. „Není důležité, kdo je udělal a jak to dokázal. Existují a zlomily vám vaz, ne? A váš bratranec vám už taky pomáhat nebude. Na tyhle průšvihy nestačí, aniž by si sám pod sebou podtrhl koberec - a to by byl blázen. Nespoléhejte na to, že z těch sviňáren, které jste prováděl, vyklouznete. V prvé řadě mi šlo o to, abyste zaplatil za můj život, který jste totálně pošlapal, když jste nás zamkl v tom hotelovém pokoji. Ale když pak vypluly na povrch takové zajímavosti, nemohla jsem odolat. Teď to budete mít ještě těžší. A víte co? Dobře vám tak. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… jistě nemusím pokračovat. To je zkrátka zákon.“ Uhodil pěstí do dvířek kuchyňské skříňky tak silně, až nekvalitní dřevotříska praskla. „Dej mi kurva pokoj se zákony, seru na ně!“ „Ano, to sedí,“ přikývla vážně. „A právě proto jste teď tam, kde jste. Svým vlastním přičiněním, nikdo vám k tomu nedopomohl. Máte na svědomí hodně hnusných věcí a bůh všechno vidí. Nenechá to jenom tak.“ „Ty slizká děvko!“ „Hm… nazývejte si mě, jak chcete, člověk vašeho ražení mě nemůže urazit. Ale když už jsme u invektiv, tak vy jste prase. A přiznejte konečně, že jste mě znásilnil! Jenom proto, že jsem vás odmítla. No?!“ „A co má být?“ zařval a kopl do sebe zbytek destilátu. „Tak jsem tě prostě párkrát opíchal, z toho se snad neposereš. S takovými flundrami jako jsi ty, jednám vždycky po svém. Dostalas, cos chtěla!“ „Nechtěla, a vy to dobře víte!“ „Každá to chce.“ „Ne znamená vždy NE!“ „Ale hovno.“ „Svázal jste mě!“ „O to to bylo zábavnější!“ Trpce se ušklíbla. „Jistě, pro vás ano. Chudáku.“ „Cos to řekla?“ „Pouze pravdu. Jsi obyčejný chudák,“ přešla také k tykání. „Jenom zakomplexovaný blbeček se sníží k tomu, aby násilím ovládl druhého a kašlal na jeho bezmoc. Jiné oslovení pro tebe nemám – jsi bezcenný lidský odpad.“ Chrtův obličej proměnila tak vražedná grimasa, až se jí zježily vlasy. Nepřehnala to? Možná by měla přibrzdit…? Pud sebezáchovy, o kterém se domnívala, že dávno kamsi zmizel, nenápadně vystrčil růžky. Přece jen… kde je kruci kdo? Sirény, blikačky, policisté? Neměli by už obklíčit budovu? Pomyslela si, teď už plná nervozity. Čas běžel, brunátný Chrt zuřil, a ona se obávala, že jeho vztek možná nezastaví ani s pomocí zbraně. Co když opět zcepení? Ztuhne?! 16
SLOVO PROTI SLOVU 17 Markéta Harasimová
Nebo jen nebude dost rychlá a přesná? A záhy bohužel zjistila, že není daleko od pravdy. Než se nadála, udělal proti ní prudký výpad – jen taktak stačila uskočit k oknu a vytasit paralyzér. „Tak pojď, pojď blíž!“ vykřikla. Její hlas podbarvovala úzkost, kterou nedokázala zastřít - divže si za to nevynadala. Chrt chvíli otupěle zíral na černý předmět v její pravačce, a pak sešklebil obličej. „Chceš mě odrovnat proudem a pak zavolat poldy? Pche, tos teda moc dobře nevymyslela. Všechno obrátím proti tobě! Jako tenkrát.“ „Jistě, to bys mohl, jenže já teď budu mít důkaz.“ „Jaký?!“ „To je moje věc. Stačí, když budeš vědět, že tě usvědčí. Přiznal jsi mé znásilnění a chováš se jako psychopat. A to tě jedno vedle druhého – společně s tvými dalšími průsery - pošle za katr, kam patříš. Tak ať se ti tam líbí…“ Pár vteřin stál jako solný sloup, potom však zareagoval s nenadálou svižností, kterou neměla šanci ustát. Jedním skokem se k ní přiblížil a vykopl jí paralyzér z ruky. Odletěl ke zdi, odkud se odrazil a zaplul pod postel. Stačila pouze zaječet, než ji srazil k zemi a dupl na její zápěstí s takovou razancí, až se pokojem rozlehlo zřetelné křupnutí. Další výkřik Gitě uvízl v hrdle – bolest zlomeného kloubu byla tak intenzivní, že ji připravila o hlas. V příští vteřině k ní Chrt přiklekl, sevřel v pěsti vlasy na temeni a několikrát uhodil Gitiným čelem o tvrdou dlažbu. Ucítila v očích i nose krev a hlava se jí zamotala tak, že málem ztratila vědomí. Zůstala však při smyslech, třebaže si připadala jako po láhvi absintu. Tohle tedy nedomyslela.
17