SLOVO PROTI SLOVU 1 Markéta Harasimová
SLOVO PROTI SLOVU Psychologický thriller, román pro ženy UKÁZKY Z PROLOGU Výkřiky protnuly noční ticho a Gita, zbrocená ledovým potem, sebou prudce škubla. Posadila se na posteli a na moment přitiskla dlaně k rozbušenému srdci. Hned nato natáhla ruku a téměř panickým gestem uhodila do ovladače noční lampičky, aby rozmělnila černou temnotu. Ložnici ozářilo oranžové světlo. A je to tady zase. Znova! Noční můra, která se opakuje už skoro rok. Pokaždé je trochu jiná, ale její podstata se nemění a téměř přesně kopíruje zážitek, který do konce svých dní nevygumuje z paměti. Navzdory tomu, že se mnohým nezdál nijak dramatický... Tak ji zkrátka znásilnili, a co má být? Tohle se prostě stává, není první ani poslední. Neexistuje jediný důvod, proč se z toho nevzpamatovat. Což byl názor milosrdnějšího tábora. Další skupina nejspíš soudila, že si jenom vymýšlí, aby zakryla vlastní přešlap… A právě mezi ně se od samotného počátku řadil také Adam, i když to dlouho nepřiznal. To proto už tady není… Ta přízračná říjnová noc ji připravila o všechno. O dítě. O kariéru. O partnera… Zbyly jí jen prázdné ruce a oči pro pláč. Doslova. A proč? Kvůli čemu? Jednomu sebestřednému chlapovi, který se rozhodl, že si na ní ukojí své sexuální choutky?! Nebo spíš… potřeboval sám sobě dokázat vlastní moc. Ať už to bylo jakkoli, vyvázl bez trestu a odešel středem jako vítěz, přičemž ona zůstala navždy poznamenaná. Její život skončil v troskách, ačkoli trpět měl on. Nic neprovedla, přesto se stala vyděděncem – tou, která v sobě ponese doživotní cejch. Pro některé je obyčejnou lhářkou… pro jiné zas ubohou obětí. A Adam… muž, kterého si měla brát, je navždy pryč. Stačila jedna noc – přesněji její část - a celý Gitin dosavadní život se obrátil vzhůru nohama. Definitivně. Odhodila přikrývku, jako by náhle vzplanula, a vyskočila z postele. Celou její duši opět zahltila marnost živená frustrací, a ona musela potlačit touhu začít nahlas křičet. Zaprvé by tím ničemu nepomohla, a zadruhé si nepotřebuje znepřátelit sousedy. Jenže jak ze sebe má setřást to pnutí, které prostupuje celou její bytost? Pálí na kůži v podobě značkovacího železa? Hrne do jícnu hořkou žluč, takže se jí chce zas a znova zvracet? Praštila pěstí do matrace, bohužel to však nebylo k ničemu dobré. Opět se cítila pošpiněná a pošlapaná. Jako už snad tisíckrát. Copak se těch pocitů nikdy nezbaví? Do smrti se neočistí? Opustila místnost a kvapně vyrazila do koupelny. Roztočila kohoutky nad vanou a strčila hlavu pod proud vlažné vody v naději, že ty palčivé jehličky, které na ni zevnitř útočí, zchladí. Zčásti to opravdu pomohlo, a dokonce ji přešla i nevolnost. Jenže Gita potřebovala víc. Věděla, že pokud něco neudělá, zničí ji zatrpklost, která v ní už tak dlouho nebezpečně bují. 1