Issuu

Ukázka Moje prejhistorie Protože jsme se přestěhovali z Dobřenic – z těch dobrých Dobřenic, kde jsme bydleli u lesa, u dědy Aloise Kovandy, babička Kovandová krmila v zámeckém statku prasata, děda byl na zámku kočí –, do Káranic, kde dostal otec, protože byl ajznbóna, služební byt… Z idyly od lesa jsme se přestěhovali na pusté nádraží do Káranic. Jednu výhodu to ale mělo. V sobotu jsem vždycky skočil na vlak, měl jsem režijku, a jel do Závěje. Za dědou Bednářem zvaným Bezák, původem z Homile, když ovšem babička Bednářová, která už tehdy nežila, pocházela z Boharyně alias Bohárny. Homile, dalo by se říct, je předměstí Boharyně. Homile má 27 domků, v Boharyni je jich kolem padesáti. 25 kilometrů na západ od Hradce. Králové. Zvlněná krajina, taková čechrava. Souhlasím s tebou, že by se nynější Česko, to peskované Česko, název tak bídný, mělo jmenovat Čechrava, jak jsem od tebe kdesi četl. Ano, byl by v tom kus Moravy i Česka. Ze Slezska sice nic, jenom e, ale možná by jim to nevadilo. Tak tam mají sice ještě es, ale Morava v názvu Česko má ho… Tak by měla aspoň …rava… Čechrava. Až budeš ty moje výplody korigovat, tuto pasáž, můžeš klidně vyhodit, však uvidíš. Nad Homilí je Kozí kopec, kolem teče říčka, která má taky originální název: Bystřice. Homile je s Boharyní spojena pupeční polní stezkou. Dlouho byla. Teď už mají mezi sebou silničku a přes ni dřevěný most. Každým rokem nový. Když přicházejí záplavy, někdy třikrát do roka, předměstí Boharyně se mění v Benátky. Což je ovšem, pozor, taky část Dobřenic! Vtipně tak nazvaná podle toho, že vyplavovaná často syrováteckým cukrovarem. Benátky v Dobřenicích na tom bývaly ještě hůř. Teď si nemůžu vzpomnět, čím se rafinuje cukr. Jo, spodiem, kostní moučkou. Dřív ještě hovězí krví a mlíkem a ke srážení pěny u cukrové šťávy se užívalo rozpuštěné máslo. Když však do kolonky u nádraží zavítaly vody ze Syrovátky, z cukrovaru, chyběly tam už jen gondoly. Brodívali jsme se s klukama tím bílým sajrajtem a sbírali všechno, co leklo. I říční škeble, ten jejich odporný sliz!, protože naším hlavním cílem po válce bylo jídlo, nájeza, jezivo… Romány, co čteš, jsou zpravidla psány sytými intelektuály. Nevím, jestli tvůj oblíbený Hemingway nebo Faulkner zažili kdy obyčejný hlad. Ne předvečeřový. Ale trvalý, stravující. Můj děda neměl problém, jestli si má dát po ránu pernod, nebo scotch whisky, jestli bude mít u publika úspěch, jestli jako ta Charlotta z Divokých palem prodá nějaké z papírmašé uplácané figurky, či jestli si jako ten její Harry po ranním milování ještě zdřímne. Můj děda z máminy strany – Bezák, jak mu v Závěji sousedé říkali, jednak proto, že neměl levou ruku, a taky, že v Homili vyhořel a do Závěje se přestěhoval – neměl na podobné věci pomyšlení. Jeho hlavní problém byl: čím nakrmit sebe a vnuka, který za ním pravidelně jezdil, jak a kde splašit nějaký ten žvanec, abychom se společnými silami najedli. Společnými silami doslova a do písmene, protože děda Bezák neměl levou ruku, řezačka mu ji odhryzla v přípravně futra, když krmil voly na statku u Liechtenštejnů. (Když moji předkové z tátovy strany obsluhovali, bába, pokud si vzpomínáš, bulíky a prasata na dobřenickém zámku, děda Kovanda coby kočí tam kydal hnůj. To abys, až to budeš někdy korigovat, nepopletl.)