VOLNÝM PÁDEM 1 Markéta Harasimová
Z PROLOGU „Mami…“ Tenký hlásek Lindu vytrhl z chmurných myšlenek. Bleskově se sklonila a položila dlaň na bílou tvářičku. „Ano, miláčku?“ „Kde… je… Míša?“ vydechlo dítě s námahou. „Přece tady,“ zvedla plyšového kocoura, Barunčinu nejoblíbenější hračku. „Leží s tebou v postýlce.“ Holčička zašátrala rukama po přikrývce, hlavu však nezvedla. Nejspíš jí k tomu scházely síly. „Nemůžu ho… najít…“ hlesla. „Neboj, Míša by ti nikdy nikam neutekl,“ ujistila dcerku a jen tak tak přemáhala slzy, které se jí draly zpod víček. Barunka ji nesmí vidět plakat! „Má tě rád.“ „Já jeho… taky.“ Linda popadla oranžovou kočku a posadila ji na hubený hrudníček. „Ahoj, Barunko! Tak ses konečně vzbudila?“ promluvila změněným hlasem. „Už jsem se nemohl dočkat, až budeš vzhůru!“ pokračovala a pohybovala přitom plyšákem, jako by malou doopravdy oslovoval on. Měla co dělat, aby tu hereckou etudu zvládla. Dcera malinko zvlnila koutky bledých úst. „Míšánku...“ „Chceš si hrát?“ imitovala Linda dál Barunčina kamaráda. „Jo! Pojď… ke mně…“ Malá zvedla ručky a vztáhla je po hračce. Linda kocoura postrčila dopředu a Barunka se ho pokusila obejmout, ale byla příliš slabá. Plyšák jí vyklouzl a skutálel se na matraci, pryč z jejího dohledu. V koutcích dětských očí se zatřpytily slzy. „Míša… mě nechce?“ pronesla dívenka lítostivě. „Ale kdepak, on jenom zakopl,“ napravovala honem situaci a znovu kocoura postavila. „A teď už je zase u tebe, vidíš? Možná je utahaný. Co kdyby se k tobě přitulil?“ „Tak jo…“ Položila hračku na polštář a přitiskla ji k Barunčině hlavě, aby vzbudila dojem, že se k ní vycpané zvířátko samo od sebe ochotně vine. „No tedy, ten bez tebe nedá ani ránu! Jsi jeho milovaná holčička,“ okomentovala to. „A taky moje,“ dodala pak a políbila dcerku na obě tváře. „Moc, moc a moc tě miluju!“ Zelená očka se stočila jejím směrem a bylo na nich znát, že dívku opět zmáhá únava. „I já tebe… mami.“ Téměř průsvitná víčka zapadla. Netrvalo to ani minutu a Barunka už zase mělce oddechovala ze spánku. Linda však i přesto držela Míšu těsně u jejího ucha. Co na tom, že momentálně nic nevnímá? Bude ho mít co nejblíž, tak jak si přála. Třeba se jí pak vloudí do příjemného snu? Sotva to domyslela, proměnil se přerušovaný tón na lůžkovém monitoru v táhlý, varovný zvuk. Ještě před několika minutami se domnívala, že elektronické signály považuje za samozřejmost, ale tento do jejích ušních bubínků narazil jako výstřel z pistole. Nasměrovala zrak k dcerce – na první pohled vypadala stejně jako před chvílí, ale Linda podprahově vycítila temnou změnu. Ne! Trhla hlavou a zadívala se na obrazovku – křivka monitorující činnost dívčina srdce teď neběžela v obvyklém režimu, nahradila ji rovná čára. 1
VOLNÝM PÁDEM 2 Markéta Harasimová
Takže… konec? Proboha… Na zádech jí vyvstal ledový pot a Linda se snažila odhadnout, jestli dítě dýchá. Pokrývka na prsou však zůstávala nehybná. „Pomoc!“ vykřikla a vyskočila ze židle. Míša přitom spadl na podlahu a odkutálel se stranou, ona si toho však nevšímala. V tuto chvíli už hračka nebyla důležitá… bohužel. Tiše, bolestně zaúpěla. Ve stejný okamžik do pokoje vběhla sestra následovaná lékařem. Muž v bílém plášti rychle zkontroloval přístroje a hned nato také životní funkce malé pacientky. „Exitus,“ konstatoval nakonec tlumeně směrem k ošetřovatelce. „Čas smrti…“ zkontroloval hodinky, „čtrnáct dvacet sedm.“ Pak se obrátil k Lindě. „Velmi mě to mrzí. Upřímnou soustrast, paní Gallová.“ Tíživý žal ji sevřel jako ledová krusta. „Ona… Barunka… umřela? Už?“ zachraptěla sotva slyšitelně. Doktor jí věnoval soucitný pohled. „Je mi to moc líto. Došlo k srdeční zástavě a jak víte, resuscitace by v Barunčině stavu neměla smysl.“ Z OBSAHU Bohdan Lindu nepřišel uvítat do předsíně a v bytě panovalo tak hutné ticho, až ji napadlo, že se možná vydal na procházku. Když však posléze nakoukla do obýváku, spatřila ho, jak sedí na pohovce, oči zabodnuté do zdi. Nejistě překročila práh. „Tak jsem tady,“ prohodila. Stočil k ní pohled a Lindu skoro zamrazilo, když spatřila vražedný odlesk v jeho duhovkách. „Co… co se stalo?“ vypravila ze sebe ztuhle. Proboha… to se až tak vzteká? Prolétlo jejím mozkem jen vteřinu předtím, než vyskočil ze sedačky. „Ty se ještě ptáš?!“ zařval. „Vždyť jsem neudělala nic špatného…“ hájila se chabě. Bohdan nebezpečně zavrčel a třemi ráznými kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. „Proč jsi mi zatajila, že jdeš ven?!“ „Ale… já přece nic netajila!“ namítla, přestože byla původně rozhodnutá svůj výlet ututlat. „Že ne?!“ vybuchl. „Je jenom náhoda, že jsem přijel domů dřív než obvykle! Kdyby mi neodpadlo jednání, dorazil bych až ve chvíli, kdy bys kuchtila večeři, co?“ Nasucho polkla, neřekla však ani popel, jelikož perfektně vystihl její plán. Dokonce ani nevyjekla, když ji popadl za bradu a stiskl ji tak pevně, až měla pocit, že jí vykloubí čelisti. „Můžeš mi vysvětlit, co to máš na ksichtě?“ dodal syčivým tónem. „To ses takhle zmalovala kvůli kámoškám, jo? Tomu mám věřit?“ Teprve teď si uvědomila, že je nalíčená, a podlomila se pod ní kolena. Sakra!! Tohle podcenila… „Eh… já totiž…“ koktala, jelikož nedokázala připadnout na rozumnou výmluvu. Bohdan ji popadl za ramena a zatřásl s ní, až se jí rozcvakaly zuby. „Nemáš odpověď, co? Ty jedna krávo!“ Než se nadála, vrazil jí tvrdý políček a Lindě se před očima roztančily stříbrné mžitky. Chytila se za planoucí tvář. A je to tady zase… Bože, už ne! Zaúpěla v duchu – nahlas se ovšem neodvážila ani pípnout. Tuhle facku si bohužel vysloužila vlastní blbostí. A to má ještě štěstí, že manžel neví, s kým strávila kus odpoledne!
2
VOLNÝM PÁDEM 3 Markéta Harasimová
„Pořád nic? Došla ti slova? Hádám, že s tím frajerem jsi byla daleko hovornější!“ zaburácel Bohdan a sevřel v prstech výstřih Lindina trička. Krve by se v ní nedořezal. S frajerem?! On snad něco ví? To by byl její konec! „Olizovala ses s ním před barákem jako štětka! Na dálku z tebe bylo cítit šukání!“ „To ne…“ začala, ale Bohdan ji bez varování znovu uhodil. „Za toho francouzáka by sis zasloužila rozbít hubu!“ ucedil vztekle, uštědřil jí třetí políček a promnul si dlaň. Roztřeseně se nadechla. „Ale my se nelíbali…“ „Všechno jsem viděl!“ zahřímal. „Vyhlížel jsem tě, stál jsem za oknem. Neurážej mě hloupým lhaním, nebo se neznám!“ Proboha, jak jen mohla být tak pitomá?! Neprozřetelná? Proč nevystoupila o ulici níž? „Bohdane, prosím…“ zachraptěla cizím hlasem a instinktivně si rukama zakryla podbřišek. „Neubližuj mi. Miminko…“ Odstrčil ji, až se zapotácela a narazila zády do knihovny. „Seru na něj!“ houkl s cynickým úšklebkem. „A ty mi teď vyklopíš, co je to za týpka! Jak dlouho se s ním taháš? Co spolu máte? Děvko!“ Jeho zornice metaly blesky. Přikrčila se. „Já… přísahám, že s ním nic nemám! Opravdu ne!“ „Hovno, nejsem debil a bláboly ti nesežeru! Okamžitě mi řekni, jak se jmenuje! Nebo ti toho parchanta, kterého sis beztak uhnala s ním, vykopu z břicha!“ Ze strachem rozšířených očí vyklouzly slzy. „To nesmíš! Neblázni, to dítě je tvoje, já nikoho nemám! A ten dnešek… to byla jenom náhoda… prosím, uklidni se!“ Bohdana neobměkčila. „Budeš se vymlouvat jako malá? Kurvíš se a myslíš, že ti skočím na špek nebo slzičky? To ses asi posrala v kině!“ Vymrštil ruku, popadl Lindino zápěstí a odvlekl ji k sedací soupravě. „Tak a teď pravdu!“ zařval a namířil prst na křeslo. „Sedni a mluv!“ „Já… to… to byl Petr.“ *** Probudilo ji cvaknutí dveří – tou dobou byla v pokoji sama, což záhy ocenila. Pootevřela oči a nejdříve ze všeho automaticky zkontrolovala postýlku, ve které ze spaní pokojně odfukovala Barunka. Teprve potom přesunula zrak k příchozímu. „Ahoj,“ pozdravila ochraptěle, když spatřila Bohdana. Byl oblečený v kalhotách s nažehlenými puky a elegantním saku. Doslova jako ze škatulky! Na rozdíl od ní… Byla ráda, že nepoužila zrcadlo – beztak by se svého odrazu lekla. Pomalu přikročil k lůžku a Linda zhodnotila jeho výraz. S notnou dávkou zklamání usoudila, že manželovo nadšení z nového člena rodiny není nijak závratné. Naopak! Patrně se objevil pouze z povinnosti... Pocítila pod srdcem bolavý stah. Copak se to mezi nimi nikdy nespraví? Smazal ten zatracený, a především úplně nevinný polibek všechnu lásku…? Navždy?! Krucinál! Teď však nebyl čas na destruktivní myšlenky. Honem nasadila vstřícný úsměv. „Bohdane, jsem tak ráda, že jsi tady! Podívej, máme krásnou holčičku.“
3
VOLNÝM PÁDEM 4 Markéta Harasimová
Zastavil se nad postýlkou a dlouze si dítě prohlížel. Zkoumá, jestli je mu Barunka podobná? Uvažovala Linda. Sama v té miniaturní tvářičce zatím žádné povědomé rysy neobjevila – své ani jeho – ale třeba je uvidí on? Naklonila se nad spící miminko. „Tak co? Barunka je úžasná, viď? Tři kila dvacet a čtyřicet devět centimetrů. Takový malý kapřík,“ brebentila, aby přehlušila nepříjemné ticho. „Je úplně zdravá, nic jí nechybí! Podívej na ty prstíčky… tak malinkaté!“ Konečně zvedla zrak a zacílila ho do manželova obličeje. „Nic na ni neřekneš?“ Bohdan se mírně ušklíbl, hned však svou mimiku opanoval. „Co bych měl říkat?“ „Je to tvoje dítě!“ „Fakt?“ „Bohdane…“ „Šetři dechem, ano? Přišel jsem, protože mě zajímalo, jak to děcko bude vypadat. Ale nemá ze mě nic.“ „Vždyť je to novorozeně! Časem se v ní poznáš, uvidíš. Holčičky bývají podobné tatínkům.“ „Jo? Škoda, že jsem si toho chlápka, co tě tehdy přivezl, nevyfotil.“ „Proč mě trápíš?“ „Můžeš si za to sama!“ „Nikdy jsem tě nepodvedla…“ „Jednou lhářka, vždycky lhářka!“ „Prosím, Bohdane! Jsem strašně vysílená…“ „Ale šukat s cizím chlápkem, na to jsi měla energie ažaž, co?“ vypálil Bohdan ostře. Jeho poslední věta miminko probrala, takže se vzbudilo a hned nato také rozvřeštělo. „Prosím! Mlč!“ okřikla ho Linda tlumeně, ale škoda už byla napáchána. Dítě vřískalo a mávalo pěstičkami, jako by se snažilo co nejvíc zviditelnit svou nespokojenost. Honem po něm sáhla a přivinula ho do náruče. „Děje se něco?“ Oba rodiče stočili oči ke dveřím, v nichž se v tu chvíli zhmotnila ošetřovatelka, kterou vůbec neslyšeli přicházet. *** Jakmile Barunka dojedla, Linda jí sundala bryndák, poslala dceru zpátky ke stavebnici a uklidila nádobí. Byla ráda, že malá nemá s jídlem problémy – jiné matky se svými dětmi doslova bojovaly, aby do nich dostaly pár soust, zato Barunka měla odmalička zdravý apetit. Omrkla dítě, které bylo opět zaujaté hrou, a pak usedla do křesla proti Bohdanovi. „Tak, hotovo. Můžeš mluvit.“ Odložil časopis a naklonil se k ní, lokty opřené o kolena. „Když dovolíš, nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše,“ pravil. „V pořádku,“ odvětila, a aniž tušila proč, přeběhl jí po zádech mráz. „Určitě sis všimla, že naše soužití není tak docela normální. Už jenom s ohledem na sex, který nám dávno nefunguje.“ Nic nového pod sluncem, pomyslela si, a naoko lhostejně pokrčila rameny. „Vystěhovals mě z ložnice.“ „Správně. Ovšem podotýkám, že až poté, co jsem tě přistihl s jiným chlapem.“ 4
VOLNÝM PÁDEM 5 Markéta Harasimová
„Jenom mi dal pusu na rozloučenou…“ „Nemíním o tom polemizovat!“ přerušil ji manžel řízným hlasem. „Promiň,“ pípla, jelikož halasné dohadování bylo tím posledním, oč stála. Dnes už dobře věděla, kdy má zatroubit na ústup, aby Bohdana nevyprovokovala k nepředvídanému výbuchu. Poddajnost se vyplácela. „Takže - nespíme spolu, a taky nemáme žádné společné aktivity. Ty trčíš celé dny doma s Bárou a já vás živím.“ „Za to jsem ti samozřejmě vděčná,“ poznamenala tiše. „S tím tak nějak počítám,“ opáčil spatra. „Zvlášť vzhledem k okolnostem, za jakých jsi přišla do jiného stavu.“ Chtěla snad po tisící zdůraznit, že Barunka je stoprocentně jeho, ale nakonec udržela jazyk za zuby. „Nicméně jsem zjistil, že pro mě je tahle situace dlouhodobě neudržitelná,“ pokračoval Bohdan. Spolkla chuchvalec slin, který se jí utvořil v hrdle. Kam tím míří?! Až dodnes nic neřešil, nestěžoval si! Proč tak najednou? „Já asi nevím… nechápu, co naznačuješ?“ hlesla přiškrceně. Jeho tváří se mihl lehce nadnesený výraz. „V tom případě ti to rád objasním. Naše manželství v žádném ohledu neplní svůj účel, což nemůžeš popřít. Žijeme jako cizinci v jednom bytě a já už to dál nehodlám snášet.“ Pouze na něj civěla, přičemž v ní bobtnal nepříjemný pocit, že se něco zvrtlo. Ošklivě! Její lebka v tu chvíli připomínala včelí úl, tak hlasitě v ní hučelo. A mozek jako by se zadrhl, či spíš odmítl pracovat v obavách, čemu bude muset čelit. Připadala si naprosto tumpachová, neschopná myslet. „Trvá to už příliš dlouho a já dospěl k jednoznačnému rozhodnutí.“ Bohdan sáhl pod stůl a vytáhl průhlednou složku na dokumenty. „Nemá smysl tu frašku, v jakou se náš vztah proměnil, dál protahovat. Proto jsem podal žádost o rozvod.“ Lindě se zatmělo před očima. Ačkoli seděla, chytila se područek křesla, jelikož ji přepadl dojem, že v příští vteřině omdlí. Rozvod? Konec manželství…? A spolu s tím i ztráta jistot, které v něm má? To ne! Jak by se pak postarala o Barunku? Vždyť… ona je na manželovi závislá! *** Linda s Barunkou vyšly před budovu a do tváří je udeřil studený vichr. „Tak pojďme, ať se schováme před tím hnusným větrem. Jenom ještě zjistím, co nám jede, a frčíme do školky,“ řekla a sáhla pro mobil. Zatímco vyhledávala spojení, přiblížil se k nim pubertální chlapec se štěnětem zlatého retrívra na vodítku. „Jů, to je krásný pejsek!“ vyhrkla holčička okouzleně. „Mohla bych si ho pohladit?“ obrátila se k matce, která ji však téměř nevnímala. „Mami!“ zdůraznila dívenka o něco hlasitěji. „No?“ uvědomila si konečně naplno, že k ní mluví. 5
VOLNÝM PÁDEM 6 Markéta Harasimová
„Jestli si toho pejs… ska… mů… m… m… ma… mííí!“ Lindu rázem přestal zajímat smartphone – při těch trhaně vyslovených slabikách ho skoro upustila na dlažbu. „Barunko!“ zaječela, když spatřila zkřivený obličejík. V příští vteřině se dítě zřítilo k zemi a začalo sebou nekoordinovaně škubat – jeho pohyby připomínaly loutku v křeči. Oči stočené vzhůru lezly z důlků a okolo úst se objevila bělavá pěna. „Ježíši! Pomoc!“ zařvala a klesla na kolena. Kluk se psem uskočil stranou, evidentně vyděšený tím mrazivým výjevem. Linda se pokoušela záškuby paží a nohou zastavit, ale bylo to marné. „Bože, pane bože… pomoc!“ drkotala zuby, načež s hrůzou zjistila, že malá zřejmě nedýchá. Rty měla namodralé a hrudník nejspíš drtila stejná křeč jako končetiny. Konečně si uvědomila, že jsou jenom několik kroků od zdravotního střediska, a se zdivočelým výrazem se obrátila ke ztuhlému adolescentovi. „Zaběhni pro doktorku Dočekalovou – má ordinaci v přízemí tady v té budově!“ Máchla paží za svá záda. „Honem! Utíkej, jde o život!“ „Ale já tu mám psa…“ namítl zkoprnělý hoch. Linda si nebrala servítky. „Tak ho nech být, však neuteče. A hni sebou! Proboha, honem, vždyť ona se udusí!“ „J… jo, jo, tak já běžím,“ zamrkal chlapec, podebral štěně pod břichem, zvedl ho a dal se do běhu. Přestože to nemohlo trvat déle než minutu, Lindě připadalo jako celá věčnost, než se vedle ní zjevila udýchaná doktorka. „Volej záchranku, hned!“ zaúkolovala pediatrička kluka, který zjevně nestačil zírat, do čeho se to bez vlastního přičinění namočil. Místo, aby poslechl, třeštil oči před sebe a vypadal jako opařený. „No tak, máš snad mobil, ne?“ oslovila ho znovu lékařka. „Rychle, vytoč sto padesát pět, ať sem pošlou sanitku. Adresa je Pokorného osmnáct, dětské středisko.“ Výrostek se konečně rozhoupal a vytasil smartphone, takže vrátila pozornost k Barunce. Jelikož už křeče polevily, zkontrolovala dívce ústní dutinu a prohmatala hlavičku. Zelené oči se pomalu otevřely a nechápavě zatěkaly kolem dokola. Bylo znát, že dítě je stále dezorientované a neví, co se s ním děje. „Barunko!“ popleskala Dočekalová holčičku po tvářích. „Sláva, jsi zpátky. Neboj, teď už bude líp.“ Nezdálo se však, že malá něco vnímá. Doktorka neváhala, přetočila ji na bok a pokrčila nyní už povolené nohy tak, aby tělíčko stabilizovala. „Co to… co to bylo?“ drkotala Linda, sedící na patách, zuby. Připadala si jako ve zlém snu. „Generalizovaný epileptický záchvat,“ odvětila lékařka stručně. Ne. Ne, ne! Dunělo Lindinou lebkou. „Ale proč… vždyť ona přece… epilepsii nemá?“ Doktorka si skousla spodní ret. „Někdy se záchvat objeví sám od sebe, často ojediněle. Případně jako reakce na nějaký podnět v mozku.“ *** Lékařova mimika byla nerozluštitelná – nedokázala z ní vyčíst, co může očekávat. Teď už nicméně potrvá jen minuty, než se dozví pravdu… „Ne, kávu nechci,“ odmítla nabídku, ačkoli
6
VOLNÝM PÁDEM 7 Markéta Harasimová
by jí trocha kofeinu nejspíš udělala dobře. Pak si odkašlala, protože její hlas připomínal struhadlo. „Jak to vypadá s Barunkou?“ Lacina uhnul pohledem, ale jen proto, aby na klávesnici stiskl enter a krátce mrkl na monitor. Pak se jeho zrak zabodl zpátky do Lindiny tváře. „Kompletní výsledky přišly asi před dvěma hodinami a já už je konzultoval s kolegy – mimo jiné i neurochirugem.“ Poslední slovo narazilo do jejích ušních bubínků jako rána bičem. „Neurochirurg… znamená to snad… že bude nutná operace?“ „Ne tak docela,“ odvětil. „Nebudu to protahovat - provedená vyšetření bohužel nedopadla dobře. Vaše dcera má na mozku tumor, který je však inoperabilní. Chirurgický zákrok není možné provést.“ Panebože. Panebože! Tohle… ne! Linda mimoděk přimhouřila víčka a lehce se zapotácela. „Paní Gallová? Nepotřebujete se napít?“ Lékařova slova k ní pronikala jako skrz zeď – zněla hluše a zvláštně rezonovala. „Ne… ne,“ odpověděla sotva slyšitelně. „Co přesně to znamená?“ odhodlala se pak k otázce, přestože odpověď tušila a děsila se jí. Lacinův vážný výraz teď mluvil sám za sebe. Pokud by pro ni měl příznivé zprávy, už by je dávno vyklopil! „Je mi to moc líto, ale ten nádor je zhoubný, a navíc velice agresivní. Jde o takzvaný difuzní intrinsický pontinní gliom, který se enormní rychlostí zvětšuje a zasahuje do struktury mozku, což má za následek nejrůznější poruchy – například zrakové nebo pohybové - jaké byly pozorovány u vaší dcerky. Tento růst zapříčinil také epileptický záchvat a do budoucna téměř jistě přivodí další neurologické potíže. Nebudu před vámi nic zastírat, ta diagnóza není dobrá a vyhlídky jakbysmet.” Linda zalapala po dechu. Přestože se víc než čtyřiadvacet hodin bála zlého verdiktu a snažila se na něj duševně připravit, nyní se cítila jako pod gilotinou. „Dá…“ zachraptěla a promnula si hrdlo, aby vůbec mohla pokračovat dál, „… dá se to řešit?“ „Budu k vám naprosto upřímný. Standardem léčby difuzních gliomů u dětí je konvenční radioterapie, nikoli však s kurativním cílem. Uzdravení je prakticky nemožné, pět let přežije maximálně jedno procento pacientů – taková je smutná realita. Některá pracoviště při preferenci rodiny ani neindikují aktivní protinádorovou terapii a zaměřují se na léčbu symptomatickou. Nicméně cílené ozařování může nemocnému prodloužit život a u nás jsme tuto péči schopni zajistit.” „Prodloužit… O kolik… let?“ vypravila ze sebe trhaně. Doktor si odkašlal. „Nemluvím o rocích.“ „Cože?“ „Věřte mi, že něco takového říkám velice nerad, ale vzhledem k rozsahu onemocnění vaší dcerce zbývají pouhé měsíce – s léčbou nebo bez ní.“
***
7
VOLNÝM PÁDEM 8 Markéta Harasimová
Domů se dostaly o tři čtvrtě hodiny později a Linda nabyla dojmu, že veškerá energie, kterou do Barunky dostala tekutou výživou, je zase pryč. Cesta hromadnou dopravou ji z dívenky vysála, takže po návratu zamířila rovnou do ložnice, kde zalezla pod peřinu. „Míšo…“ zavolala slabým hláskem, jelikož plyšový kocour zůstal ráno v kuchyni. „Hned jsem u tebe!“ zabroukala Linda, imitující hračku. „Už utíkám!“ Shodila kabát, který nechala ležet na botníku, a rozběhla se do kuchyně. Za chvilku byla i s Míšou u dcerky. „Jak ses dneska měla, co?“ položila plyšáka na deku. Barunka se ho hned chopila. „Blbě.“ „Proč?“ „Nevím. Jsem nemocná a beru kvůli tomu léky. Tak asi proto.“ „To je mi líto…“ Linda měla co dělat, aby Míšův hlas nezačal vibrovat slzami. „Ale určitě se brzy uzdravíš!“ dodala statečně a necítila ani špetku provinilosti za to, že tak bohapustě lže. „Třeba ne. Možná umřu,“ odvětilo děvčátko s dětskou otevřeností, jež na Lindu zapůsobila jako rána palicí. „Elinka říkala, že její starší bráška umřel, když byl ještě malý. Skoro jako já. Co budeš dělat, když umřu?“ Jak na tohle sakra zareagovat? Linda marně hledala slova. Mám jí to vymlouvat, nebo ne? „Míšo? Proč nic neříkáš? Tobě je jedno, že umřu?“ Teď už mlčet nemůže. „Není! Ale ať se stane cokoli, nenechal bych tě samotnou. Slibuju!“ „To jako, že bys umřel se mnou?“ „No… kdyby to bylo nutné, šli bychom spolu do nebíčka.“ „Tam, kde jsou ty neviditelné duše?“ „Ano, tam.“ Teď už měla pláč na krajíčku, ale Míša naštěstí „mluvil“ stále stejným, přátelským tónem. „A kdo v tom nebíčku bude?“ „Přece dušičky, které tě mají rády. Tvůj dědeček… Taky babička, maminčini rodiče. A další.“ „Takže tam nebude Lucinka ani Elinka?“ „Kdepak, ty jsou přece tady.“ „Ale já bych je tam chtěla!“ „Jednou taky přijdou. Později.“ Barunka zkrabatila obličej, jako by chtěla začít natahovat moldánky. „Později?“ zopakovala nespokojeně „A proč ne hned?“ „Protože ještě nepřišel jejich čas.“ „Jak to?“ „Každý jde do nebíčka v jinou dobu, víš?“ „A co maminka?“ napadlo holčičku. „Kdy tam půjde ona?“ Tak ta by se na onen svět nejradši odebrala okamžitě! Blesklo Lindě hlavou. „Maminka se tam dostane taky, neboj.“ „Ale kdy?“ „No…“ „Ty nevíš?“ „Chtěla bys, aby šla maminka mezi ostatní dušičky s tebou?“
8
VOLNÝM PÁDEM 9 Markéta Harasimová
Barunka v tom měla jasno. „Jo! Maminka a taky ty! Když už teda nemůžou Elinka s Lucinkou.“ Že by? Zamyslela se. Sebevražda přece není zločin - ublíží jenom sama sobě, a chybět nikomu nebude. Ale ne, teď nesmí myslet na smrt! Barunčinu ani svou. Raději rychle vybruslí z té přízračné diskuze a změní téma… jinak se rozsype na kusy. A to si v žádném případě nemůže dovolit! Dceruška ji potřebuje. Když o půl hodiny později začala Barunka oddechovat ze spánku, zakryla si obličej dlaněmi a poddala se tichému, zoufalému pláči. A jakmile jí došly slzy, vstala, plouživě odkráčela do kuchyně a vytáhla z lednice svou jedinou oporu – láhev. *** Vůbec netušila, kolik je hodin, ani jak se jí podařilo vytočit správné telefonní číslo. Byla vláčná a měla pocit, že se vznáší nad zemí. Její hlava nabyla rozměrů medicinbalu a pokoj se s ní houpal. Přesto ze sebe ve chvíli, kdy dostala spojení, vychrlila bez ladu a skladu několik vět, prokládaných škytáním. „Lindo?! Nerozumím ti jediné slovo!“ Bohdan, který kupodivu zvedl telefon, zvýšil hlas. „Jsi pod obraz, mám pravdu?“ „A co… má… být…?“ zahuhlala nezřetelně. „Proč voláš? A v tuhle hodinu?“ „Je… m… mt… tvá…“ Exmanžel jí evidnetně neporozuměl. „Cože? Můžeš to zopakovat?“ „Mt… vá!“ vyrazila ze sebe a obluzeným mozkem chvíli rezonovala otázka, jak je možné, že nechápe, co mu říká. Ohluchl snad? Nerozumí česky? Lindě vůbec nedocházelo, jak špatně artikuluje, dokonce si ani nepřipadala opilá. Alkohol by přece měl otupit bolest, ne? Místo toho ji jenom prohloubil. „Kriste pane, Lindo, zkus to hláskovat!“ Když jinak nedá. „Ba… rrr… u… nka!“ vyletělo z ní. „Počkej!“ zarazil se. „Ona zemřela? Dneska?“ Konečně mu sepnuly mozkové závity? No hurá! „Jo…!“ „Kde jsi?“ „Do… ma.“ „A ona? Kdy se to stalo? Jak?“ „V nemo… cni… n… nemoc… ci… Odpo… ledne.“ „Tak teď už chápu, proč sis prolila hlavu chlastem. Upřímnou soustrast…“ pronesl nakřáple. „Fakt mě to mrzí…“ „Jo… jo… to urči… tě…“ vzlykla. „Hele, nejsem z kamene! Víš, jaký jsem měl k Báře vztah, ale to neznamená, že mě to nebere. Nevím, jestli byla moje, ale je mi líto, že se to stalo.“ „Nechtěl… jsi jí… přis… přis… pět… na lé… ky.“ „A pomohly by jí?“ argumentoval. „To… nevíš!“
9
VOLNÝM PÁDEM 10 Markéta Harasimová
„Ale houby, Lindo! Sakra, že vím, a ty taky. Měla to sečtené od chvíle, kdy se jí doktoři podívali na mozek. Nesnaž se ze mě dělat viníka!“ Vzkypěl v ní vztek. „Nic jsi… pro ni… ne… udělal!“ „Protože jsem nemohl!“ kontroval. Linda však nechtěla slyšet pravdu. Potřebovala ze sebe dostat vnitřní tenzi, vykřičet se z trýzně, která ji svírala. Nikdy nemluvila sprostě, ale tentokrát se neudržela. Vulgarity jí skákaly na jazyk samy od sebe. „Jdi do… hajzlu!“ vypadlo z ní. „Vys… ral ses na nás… na o… bě! Jsi svině! Grá… zl! Nená… vidím… tě!“ „Jen si posluž,“ utrousil Bohdan suše. „Klidně řvi a nadávej, ale já už tě poslouchat nebudu. Pokládám to.“ Stát teď vedle něj, věřila, že ho dokáže zabít holýma rukama. Zase si nad ní myje ruce! „Proto… že jsi… zbabě… lý kre… tén!“ prskla. „Čau. Zavolám ti zítra, až se vyspíš z opice,“ pronesl suše exmanžel, načež mikrofon ohluchl. „Zmrde!“ zaječela v slzách – kupodivu bez zadrhnutí - a upustila mobil, který jí spadl do klína. Pak popadla prázdnou láhev ležící po její pravé ruce a vší silou s ní mrštila o stěnu. Sklo narazilo do omítky a roztříštilo se na několik kusů. Střepy pršely na linoleum jako slzy, stékající po Lindiných tvářích. *** „Já… proč jsem tady?“ Dokonce i hlas, který vyšel z jejího hrdla, zněl jaksi cize. Hrubě a sípavě, jako struhadlo. „Máte výpadek paměti?“ „Ano…“ přikývla. „Nějak nechápu, co tady dělám… a vlastně ani nevím, kde jsem?“ „Včera odpoledne vás přivezli policisté. Zůstala jste na záchytné stanici kvůli silné intoxikaci alkoholem, naměřili jsme vám skoro čtyři promile.“ Zamrkala. „Aha?“ Lékařka pozvedla obočí. „Začala jste na veřejnosti tropit výtržnosti, a tak musela být přivolána hlídka. Dodnes jsme vás tady neměli, takže počítám, že šlo o váš první exces. A ve vašem vlastním zájmu pevně doufám, že taky poslední,“ dodala odměřeným tónem. Linda si přejela rukama přes obličej. „Záchytka… No tohle!“ Znovu se rozhlédla kolem dokola - tedy nikoli cela, nýbrž preventitvní izolace. A v ten moment se jí rozbřesklo. Linda se na posteli posadila tak zprudka, až doktorka leknutím uskočila. Všechno bylo zčistajasna zpátky – celá její historie i identita. Vzpomněla si rovněž na důvod, proč se tak strašně zpila, a spolu s tím i na incident, kvůli němuž ji sem dopravili. Kriste pane…! A hned nato si vybavila také ten podivný výjev, ke kterému muselo dojít, když byla v deliriu. Viděla ho do nejmenších detailů. Barunka! Přišla k ní… nebo to byl sen?
10
VOLNÝM PÁDEM 11 Markéta Harasimová
Jistěže, jak jinak? Barunka je přece mrtvá. Spálená. Nemohla být tady, v téhle ošklivé, nesympatické místnosti. Jak by se sem taky dostala? Ve stejný okamžik její hlavou zazněla věta, kterou kdysi dávno – snad v minulém století sama vyslovila. Duše dokážou ještě spoustu jiných věcí, můžou například procházet zdmi. Ten den měla narozeniny a vysvětlovala dcerce pojem nebe. To byl její svět ještě normální. Krátce nato se však všechno otočilo o sto osmdesát stupňů. Doslova vzhůru nohama… Teď je Barunka pryč. Tečka. Musí to přijmout! Jenže… jak?! „Jste v pořádku, paní Gallová?“ Teprve teď k ní pronikl hlas, který nějakou dobu nevnímala. Vrhla na lékařku zdivočelý pohled. „Ne…“ hlesla. „Je vám zle?“ Zavrtěla hlavou. „Já… jsem si vzpomněla. Včera… jsem pohřbívala dcerku. V lednu by oslavila čtyři roky.“ *** Roztáhla paže a naposledy se zhluboka nadechla. Před sebou už má jenom pár vteřin volného pádu, a pak přijde konec. Smrt. Linda měla dojem, jako by se náhle otevřelo nebe. Ještě před chvílí zakrývala tyrkysovou modř šedobílá oblaka, která se však překvapivě roztrhla a vyslala k zemi několik oslňujících slunečních paprsků. Byly tak ostré, až musela přimouřit oči. To vypadá jako pozvání na druhý břeh, blesklo jejím mozkem. Takže? Přišel můj čas! „Sbohem,“ zašeptala. „Maminko!“ „Lindo!“ Cože?! Ztuhla. Ty hlasy… vždyť to je přece… Barunka! A otec? Rozpoznala je okamžitě, jenom nechápala, odkud se berou. Nejspíš je slyší ve své vlastní hlavě, jak jinak! Něco ji však nutilo, aby se otočila, a ona neodolala. Naklonila hlavu napravo a… … zadržela dech. Tohle přece není možné?? Zase má halucinace? Trpí schizofrenií? Nebo… je to jinak? Na zábradlí, jen několik metrů od ní, stál táta a jeho dlaně spočívaly na Barunčiných ramenou. Tentokrát byl ten obraz oproti hřbitovní mlze jasně zářivý, obě siluety se koupaly v tekutém zlatě. „Maminko…“ Barunka k ní vztáhla ručku, Linda se však nedokázala pohnout. Všimla si, že holčička druhou paží objímá Míšu, a do očí jí vhrkly slzy. Tak známý obrázek! A přece neskutečný… „Maminko, nedělej to,“ pravilo děvčátko. Netušila, jestli otevřela ústa, nebo si následnou větu jenom pomyslela. „Ale já chci, Ocásku. Nemůžu bez tebe žít.“ Barunka zavrtěla hlavou. „Světlo říkalo, že nesmíš.“ 11
VOLNÝM PÁDEM 12 Markéta Harasimová
„Světlo?“ „Ano.“ „Já ti nerozumím!“ „Nepřišel tvůj čas, Lindo,“ promluvil nyní otec. Jeho tvář byla vážná, ale z očí sálala láska. „Je příliš brzy.“ „Nikdo mi nemůže zakázat sebevraždu! Je to moje svobodná vůle.“ Otec však zůstal neoblomný. „Tohle není správná cesta.“ „Jak to můžeš říct?! Copak nevíš, že jsem strašně osamělá? Nezvládám svůj život! A už o něj ani nestojím!“ „O tom ale nerozhoduješ ty. On tě k sobě nevezme.“ „Kdo je on?“ „Na tom nezáleží. Ještě jsi neskončila a musíš to přijmout, Lindo. Musíš! Jinak nenajdeš klid. Tvoje duše bude bloudit daleko od nás.“ „Jak… jak to?“ „Ber to jako fakt.“ Sjela očima k Barunce. „Ty nechceš, abych byla s vámi? Vždyť… sis to tak přála! Bavily jsme se o tom!“ Dítě se usmálo. „Patříš sem.“ „Ale můj život bez tebe ztratil smysl! Nic už mě netěší. Barunko, já strašně trpím. Ničí mě, že už… nejsi.“ „Ale já jsem. A mám se krásně! Jsem úplně zdravá a mám všechny vlásky.“ „To… opravdu? A jsi… šťastná?“ Dívčin rozjasněný obličej nemohl být výmluvnější, zatímco s nadšením odpovídala: „Ano! Moc! Nebíčko je nejlepší.“ Nato se opět ozval otec. „Vidíš? Jsme tady spolu, spokojení. Milujeme tě, Lindo. My dva, i máma. A ty pochop, že nemůžeš jít proti boží vůli. Rozmysli si to.“ „Já vás taky miluju, jenže… je to tak těžké!“ „Ty to zvládneš, mami. Víš… potřebuje tě.“ „Kdo?“ nakrčila čelo. Vtom se ale postavy začaly rozplývat, až z nich zůstaly jen nezřetelné stíny. „Co to… kam jdete? Proč mizíte?“ „Pamatuj si, že zůstaneme navždycky ve tvém srdci. Nikdy tě doopravdy neopustíme…“ Sluneční zář pohasla stejně náhle jako vysvitla a Lindino srdce hlasitě bušilo, zatímco oněměle zírala do míst, kde se ještě před chvílí vznášely dva přeludy. A byly to vážně přeludy, nebo pouhé výplody její fantazie? *** „Paní Gallová?“ ozvalo se z předsíně. „To jsem já, Lhoták. Jste tady?“ Předstírat, že je neviditelná, opravdu nemohla. Zrovna tak se do něj těžko mohla obout, že ruší její soukromí. Zaprvé šlo o jeho byt, a zadruhé už tady byla neoprávněně… teď, když neuhradila ani zálohy na energie, o nájmu nemluvě. Odkašlala si, odkopla přikrývku a vstala. Neřešila, že na sobě má zválené tričko a boxerky; nad svým zanedbaným vzhledem mávla rukou. Rozcuchané vlasy, krví podlité oči a popraskané 12
VOLNÝM PÁDEM 13 Markéta Harasimová
rty spolu s vyhaslým pohledem z ní dělaly napodobeninu zombie, ale ona se koneckonců jako chodící mrtvola doopravdy cítila. „Haló, paní Gallová?“ houkl mezitím znovu Lhoták. „Ano…“ zachraptěla. Trochu se jí pletly nohy, a tak se cestou ke dveřím přidržovala stěny. Otevřela a vrhla prázdný pohled na příchozího. „Dobrý den…“ hlesla. Viditelně se polekal. „Ježíši… vy jste nemocná?“ Pokrčila rameny, odpověď si však nechala pro sebe. Beztak brzy pochopí, jaká je pravda – laciný destilát vzlínal nejen bytem, ale byl cítit i z jejích pórů a dechu. Po alkoholu tady čpělo skoro všechno. „Nebo snad…“ zavětřil, a Linda se málem hořce pousmála. Pálí mu to rychle! Jeho oči se rozšířily úžasem, který vystřídal odsudek. „Vy… pijete? Uprostřed odpoledne? Vždyť máte malé dítě!“ Zkroutila rty do trpkého úšklebku. Proč skrývat realitu? „Už nemám,“ odtušila. „Barunka loni před Vánoci zemřela.“ Tím prohlášením tlouštíka na několik desítek sekund umlčela. Zíral na ni, jako by se proměnila v exotické zvíře. „To… to… ehm… jsem netušil… Tedy, já… ehm… upřímnou soustrast…“ vykoktal posléze. „Díky.“ Ta odpověď z ní vypadla automaticky, koneckonců jí vyjádření Lhotákovy účasti bylo lhostejné. Nejistě přešlápl a sundal si z hlavy baseballovou čepici. Pak zatěkal očima po místnosti a Linda kopírovala jeho pohled. Binec, špína, zápach – ta tři slova dokonale charakterizovala předsíň, ve které stáli. Teď se asi nestačí divit, komu svůj byt pronajal! Blesklo jí hlavou. A nejspíš si gratuluje, že ho nenechal rekonstruovat. Navzdory těm myšlenkám však nepocítila ani náznak studu. Byla natolik prostoupená rezignací, že ho nebyla schopná. Tělnatý muž si skousl spodní ret a znovu se zadíval na Lindu. „Soucítím s vámi a taky se omlouvám, že jsem šel takhle bez dovolení dovnitř. Ale nezvedala jste mi telefony… a neotevírala ani na zvonění… Nevěděl jsem, co s vámi je, a tak mi nic jiného nezbývalo.“ „To je v pořádku.“ „No, ehm, děkuju za pochopení. Nicméně…“ Znovu si uvolnil hrdlo rozpačitým odkašláním. „Asi tušíte, proč jsem tady.“ „Neposlala jsem vám peníze.“ „Neberte to špatně, jenom… víte, já na tom nájmu zas tak moc nevydělávám, ale svoje závazky vůči družstvu plnit musím. Vy mi nezaplatíte, jenže já se ze složenek nevykroutím. Mohl bych přijít o členství i tenhle kvartýr. Chápu, že jste asi v těžké situaci a člověk snadno zapomene… Ale chtěl bych vás požádat, abyste dala příkaz k úhradě co nejdřív. Nejlépe hned.“ „Já bych ráda, ale nemám ani korunu.“ „Eh… eh?“ vyjekl. Sklopila pohled, a pak odhodlaně spustila. Lhát stejně nemůže! „Slyšel jste dobře. Na konci loňského roku jsem přišla o práci, a teď už nedostávám ani podporu. Čekám na dávky ze sociálky… Jenže ty nájemné nepokryjí.“ „Počkejte,“ srovnával si Lhoták její přiznání v hlavě. „Takže vy říkáte, že mi… že nezaplatíte? Ale… v tom případě vás tady nemůžu nechat. Budete se muset vystěhovat.“ 13
VOLNÝM PÁDEM 14 Markéta Harasimová
Tak, a je to tady. Teď už se bude muset zamyslet, kde složí hlavu. ***
Prvních několik nocí strávila Linda na nádraží, ačkoli se jí to zpočátku příčilo. Neměla však na vybranou – jiných míst, kde nepršelo a nefoukalo, bylo poskrovnu. Důsledně se přitom vyhýbala podobným ztroskotancům, jako byla ona sama, přestože na ně narážela na každém kroku. Nikdy dřív si nevšimla, kolik bezdomovců ve městě žije! Nyní ji přepadal dojem, že jich jsou celé kolonie. A teď se k nim počítá i ona. Postupně začala objevovat úskalí s tímto stavem spojená. Hned první problém, se kterým se musela poprat, byla hygiena. Sprcha nebo splachovací záchod byly něčím, co odjakživa považovala za samozřejmost. Dokonce i obyčejné umyvadlo, ručník a mýdlo. A teď? Nic z toho neměla na dosah ruky. Veřejné záchody i sprchy na nádraží byly placené, ale kde na to má pořád brát? Zvlášť, když se potřebuje taky napít? Netrvalo to dlouho a Linda si vytipovala několik míst, kde mohla zadarmo vykonat potřebu a aspoň trochu se opláchnout – benzinky, zdravotní střediska, případně nemocnice. Ne vždy ale byly toalety volně přístupné, a navíc se cítila jako zloděj, když se k nim plížila – její zjev mluvil sám za sebe a ona pokaždé čekala, že ji někdo popadne za šos a vyhodí. Což se také párkrát stalo. Bože, kam až jsi mě nechal klesnout? Žasla občas. Před pár lety to vypadalo, že mám všechno. Práci, která mě v rámci možností uspokojovala, k tomu manžela a hezké bydlení. Stabilní zázemí se vším všudy! Porodila jsem krásné dítě… A pak přišel sešup. Rozvod, finanční problémy, Barunčina nemoc a smrt. Tou odstartoval kompletní rozklad mého života. Teď se protloukám, jak můžu, jen tak tak vyjdu se sociálními dávkami, a to jen bůh ví, jak dlouho mi je ještě budou posílat. Třeba přijde nějaká novela, změna v systému, nebo úřady zkrátka přijdou na to, že už nemám střechu nad hlavou a příspěvek na bydlení tedy nepotřebuju. Nuzné příjmy se ještě smrsknou a za chvíli nebudu mít ani na to, abych si koupila flašku… Linda se při tom pomyšlení skoro orosila potem. Jak to bez pití vydrží? Nedokáže žít s bolestnými vzpomínkami, aniž si otupí mozek i srdce! No, tak se prostě znovu pokusíš o sebevraždu, a tentokrát už to dotáhneš do konce! Ozval se v ní výsměšný vnitřní hlas. Žádný útlocit, skočíš pod vlak a bude to! Ta tvoje srandovní vidina nic neznamenala – nešlo o vznešenou návštěvu ze záhrobí. Duch otce? Barunky? Výmysly! A ta pitomost o úkolu, který na zemi máš? Leda tak vypít hektolitr vodky ročně! Jsi nula, která pouze vegetuje. Nic víc a nic míň. Co by na tebe teď řekla Barunka? A jak by ses v tomhle stavu líbila otci? Ruku by ti možná podala máma… která dopadla stejně neslavně jako ty. Na rozdíl od tebe se ale nepodělala, a když se rozhodla skoncovat se životem, neucouvla! Prostě si uvázala oprátku a bylo to! Takže co? Najdeš odvahu? Ha?! Koleje jsou nedaleko! Dej mi pokoj! Okřikla neúprosného našeptávače. Nikam skákat nebudu, moje holčička mi jasně řekla, že nesmím! Jo? Myslíš ten přelud, co si vyfantazíroval tvůj alkoholem prolitý mozek? Tenkrát jsem na tom ještě nebyla tak zle! 14
VOLNÝM PÁDEM 15 Markéta Harasimová
Ale ano, drahá, byla. A dobře to víš! Polohlasně zaklela a sevřela drnčící hlavu v dlaních. Neřešila, že sedí na lavičce v obchodním centru a okolo ní proudí davy lidí. Ať si třeba myslí, že je blázen, beztak o ní mají to nejhorší mínění i bez samomluvy. *** Od Džonyho napadení uplynulo bezmála třináct měsíců, avšak nikdo na tu podívanou nedokázal tak docela zapomenout. Františka měla pravdu, policie sice jeho násilnou smrt vyšetřovala, nicméně viníci zůstali anonymní a případ se odložil. Žádný z těch, kteří incidentu přihlíželi, nebyl schopen pořádně popsat, jak se všechno seběhlo, ani kriminalistům předat užitečný popis útočníků. Dejv pouze potvrdil, že zahlédl trojlístek neznámých mladíků, který obklopoval spícího parťáka. Ti hoši ale vzali nohy na ramena dřív, než k nim stačil dojít, a on už pak jen viděl, jak Džony vzplanul. Pachatele bohužel identifikovat nedokázal, přestože jim byl nejblíž – všechno se odehrálo velmi rychle. Soudní lékař potvrdil, že smrtelná byla bodná rána, která poškodila srdce, ačkoli ostatní zranění a vážné popáleniny by oběť útoku na devadesát procent zabily také. Pouze by to trvalo o něco déle. Na příčině smrti však až tolik nezáleželo. Příšerný byl už jen pouhý fakt, že k tomu činu došlo. Pro Lindu měl ten den i bez hrůzného divadla drtivý dopad – na peněženku se ve světle tragické události zapomnělo a druhý den ji už Tommy nenašel. Neobjevil se ani poctivý nálezce, který by ji odevzdal na služebnu městských strážníků. Než aby se pokoušela sehnat nové doklady, což by bylo složité a únavné, raději rezignovala. Definitivně se tak zařadila k většině bezdomovců, kteří jsou nuceni přežívat bez jakýchkoli příjmů a musela se nové situaci přizpůsobit. Její dny ubíhaly v otupělém stereotypu a ona si vůbec nepřipouštěla, jak postupem času chátrá. Mít zrcadlo, pravděpodobně by se po několika měsících už ani nepoznala. Strádání a těžký život se nevyhnutelně vryly do její tváře i držení těla. Konzumace laciného alkoholu byla na denním pořádku a ona zanedlouho začala také více či méně úspěšně žebrat a krást. Stabilně se udržovala ve stavu mrákotné podnapilosti, která logicky vedla k duševnímu okorání. Přes léto bunkr nenavštěvovala, čistě proto, aby nemusela čelit Tommyho sexuálním nájezdům. V teplém počasí mohla spát prakticky kdekoli - pár odlehlých, relativně bezpečných míst k odpočinku našla. Stále přitom měla na paměti Džonyho děsivý konec, a snad jenom díky tomu si zachovávala určitou obezřetnost. Pokud ji ovšem jednou opustí, možná dopadne stejně jako ten nebožák… Po většinu času však na svou budoucnost nemyslela. Vlastně byla přesvědčená, že žádnou nemá, což si ale připouštěla pouze v těch řídkých chvilkách, kdy byla střízlivá. A později si uvědomila, že přežívání ze dne na den je sice nedůstojné, ale když se oprostí od okolního světa a opovržlivých pohledů, dá se zvládnout. *** 15
VOLNÝM PÁDEM 16 Markéta Harasimová
Prošla okolo hrazení pro kontejnery nedaleko zapadlé kolonie bytových domů, a obezřetně se rozhlédla. Kromě ní na opuštěné ulici nikdo nebyl. Stáhla si z ramen batoh a vyndala krabici s červeným vínem. Odšroubovala uzávěr a užuž poslala do žaludku první doušky, jenže vtom ji zarazil povědomý zvuk. Nějaká novopečená máma nejspíš vzala na projížďku mimino, kterému se ale čerstvý vzduch moc nezamlouvá. Bodejť by taky ano, vždyť bude okolo nuly! Dětský hlásek zněl opravdu nespokojeně a Linda zapátrala očima ve tmě zředěné pouličním osvětlením. Zdálo se jí, že matka s kočárem musí být jen malý kousek od ní, neviděla však živou duši. Odkud se ten křik tedy nese? Uvažovala. Nepřibližuje se, ani nevzdaluje… Ale co je mi vlastně do toho? Uzavřela posléze svůj vnitřní monolog a konečně se zhluboka napila. Známá chuť slibovala brzkou úlevu, a Linda si lokla znovu. Nebude to trvat dlouho a úzkostné bušení srdce ustane. Nahradí ho otupělost, které se nemůže dočkat. Jen kdyby to děcko už konečně přestalo fňukat! Vždyť jí ty skřeky trhají uši a především… vyvolávají nechtěné vzpomínky. Opět se v čase vrací do dob, kdy tišila pláč vlastní holčičky. Proč si ho ta ženská neuklidní? Případně chlap, pokud mimino vyvezl otec? Mužští jsou vážně nemožní a jako tátové stojí za starou belu! Asi se bude muset přesunout o dům dál, tohle vážně nemá zapotřebí. A tak zastrčila krabici zpátky do batohu a znovu se dala do pohybu. Neušla však ani pět metrů, když ji cosi zarazilo. Ten pláč… vždyť on se ozývá od těch kontejnerů! Zbystřila a snažila se ho lépe lokalizovat. No ano! Nemýlí se! Ale… který blázen by postavil kočárek k smradlavým popelnicím? Linda se k nim přesto přiblížila, dětské vozítko však nespatřila. Nářek neustával, naopak se teď jevil zřetelnější. Kde to dítě je, zatraceně? Ptala se sama sebe. Skenovala pohledem nejbližší okolí, až ho nakonec zabodla do jedné z plastových nádob. Pár chvil na ni jen němě zírala a v jejím nitru náhle probleskla prchavá odpověď. Ne, to přece není možné? Odmítla ji okamžitě. Tohle je přece pitomost! Dítě… v kontejneru? Mezi smetím? Nicméně jí to nedalo, musela se přesvědčit. Udělala ještě dva kroky a rychlým pohybem nadzvedla víko. Křik rázem zesílil. „Panebože!“ vyjekla, když v přítmí rozpoznala dětské tělíčko, umazané od krve. Bezzubá pusinka zela dokořán a miniaturní prstíky byly zaťaté v pěsti. Na sobě nemělo dítě vůbec nic, Linda zahlédla jenom kus hadru – možná šátek či plenu – který ležel pod ním. Neunikla jí ani zakrvácená, na první pohled neodborně přerušená pupeční šňůra. Takže… novorozeně? Při svých výpravách za použitelnými odpadky narazila na ledacos, ale dnešní nález byl doslova přízračný. Jak probůh někdo mohl vyhodit právě narozenou lidskou bytost do popelnice? Lindu vmžiku přestal zajímat důvod, proč sem přišla - chuť se opít byla tatam. Mateřské instinkty, které evidentně nezemřely spolu s Barunkou, jí velely jednat. Okamžitě! Vždyť ten drobeček je nahý! Musí mu být příšerná zima. Jak dlouho už leží v tom smrdutém marastu?
16
VOLNÝM PÁDEM 17 Markéta Harasimová
A… pokud by se nerozplakal zrovna teď, kdy si chtěla na odlehlém místě dát do trumpety, brzy by umrzl! Ježíši… dunělo Lindinou hlavou, a srdce opět bušilo jako šílené. Tentokrát však nikoli tísní, ale adrenalinem, který protékal jejími žilami. Musí to nebožátko zachránit!
17