VOLNÝM PÁDEM 1 Markéta Harasimová
Z PROLOGU „Mami…“ Tenký hlásek Lindu vytrhl z chmurných myšlenek. Bleskově se sklonila a položila dlaň na bílou tvářičku. „Ano, miláčku?“ „Kde… je… Míša?“ vydechlo dítě s námahou. „Přece tady,“ zvedla plyšového kocoura, Barunčinu nejoblíbenější hračku. „Leží s tebou v postýlce.“ Holčička zašátrala rukama po přikrývce, hlavu však nezvedla. Nejspíš jí k tomu scházely síly. „Nemůžu ho… najít…“ hlesla. „Neboj, Míša by ti nikdy nikam neutekl,“ ujistila dcerku a jen tak tak přemáhala slzy, které se jí draly zpod víček. Barunka ji nesmí vidět plakat! „Má tě rád.“ „Já jeho… taky.“ Linda popadla oranžovou kočku a posadila ji na hubený hrudníček. „Ahoj, Barunko! Tak ses konečně vzbudila?“ promluvila změněným hlasem. „Už jsem se nemohl dočkat, až budeš vzhůru!“ pokračovala a pohybovala přitom plyšákem, jako by malou doopravdy oslovoval on. Měla co dělat, aby tu hereckou etudu zvládla. Dcera malinko zvlnila koutky bledých úst. „Míšánku...“ „Chceš si hrát?“ imitovala Linda dál Barunčina kamaráda. „Jo! Pojď… ke mně…“ Malá zvedla ručky a vztáhla je po hračce. Linda kocoura postrčila dopředu a Barunka se ho pokusila obejmout, ale byla příliš slabá. Plyšák jí vyklouzl a skutálel se na matraci, pryč z jejího dohledu. V koutcích dětských očí se zatřpytily slzy. „Míša… mě nechce?“ pronesla dívenka lítostivě. „Ale kdepak, on jenom zakopl,“ napravovala honem situaci a znovu kocoura postavila. „A teď už je zase u tebe, vidíš? Možná je utahaný. Co kdyby se k tobě přitulil?“ „Tak jo…“ Položila hračku na polštář a přitiskla ji k Barunčině hlavě, aby vzbudila dojem, že se k ní vycpané zvířátko samo od sebe ochotně vine. „No tedy, ten bez tebe nedá ani ránu! Jsi jeho milovaná holčička,“ okomentovala to. „A taky moje,“ dodala pak a políbila dcerku na obě tváře. „Moc, moc a moc tě miluju!“ Zelená očka se stočila jejím směrem a bylo na nich znát, že dívku opět zmáhá únava. „I já tebe… mami.“ Téměř průsvitná víčka zapadla. Netrvalo to ani minutu a Barunka už zase mělce oddechovala ze spánku. Linda však i přesto držela Míšu těsně u jejího ucha. Co na tom, že momentálně nic nevnímá? Bude ho mít co nejblíž, tak jak si přála. Třeba se jí pak vloudí do příjemného snu? Sotva to domyslela, proměnil se přerušovaný tón na lůžkovém monitoru v táhlý, varovný zvuk. Ještě před několika minutami se domnívala, že elektronické signály považuje za samozřejmost, ale tento do jejích ušních bubínků narazil jako výstřel z pistole. Nasměrovala zrak k dcerce – na první pohled vypadala stejně jako před chvílí, ale Linda podprahově vycítila temnou změnu. Ne! Trhla hlavou a zadívala se na obrazovku – křivka monitorující činnost dívčina srdce teď neběžela v obvyklém režimu, nahradila ji rovná čára. 1