187.
JOSEF (Jakub) JUNGMANN (* 16. 7. 1773, Hudlice /okr. Be-
plnoprávného postavení ve své germanizované vlasti jen usilovnou kultivací mateřského jazyka, vědy a kultury. Jeho snaha po vzkříšení češtiny se zpočátku jevila současníkům spíše jako vrtoch kabinetního intelektuála, zajímajícího se dost neužitečně o skomírající jazyk. Jungmannovo sveřepé úsilí však nakonec vedlo k nečekaným a obdivuhodným výsledkům. Za všechny jmenujme jeho největší dílo, Slovník česko-německý, který ho stál mnoho sil i osobních obětí. Příprava Slovníku si vyžádala třicet let neúnavné a trpělivé práce, mnohdy nuceně a dlouhodobě přerušované ataky Jungmannovy vleklé plicní choroby a ztěžované jeho sílící krátkozrakostí. Jen několik dnů poté, co dokončil rukopis, mu na Štědrý den 1833 zemřel jeho nadějný dvaatřicetiletý syn Josef Josefovič. Slovník byl tištěn postupně po sešitech, od září 1834 do října 1839, a byl svázán do pěti silných svazků. Na 5696 stranách obsahuje přibližně 120 000 hesel (!). Krátce po vydání posledního sešitu Slovníku zemřela Jungmannovi jeho milovaná dcera Johanna († 16. 12. 1839). Monumentální Slovník byl vydáván s podporou Matice české, kterou Jungmann pomáhal při Českém muzeu zakládat, a za vlastní peníze manželů Jungmannových získávané pronájmem jejich pražského domu. Jungmann jím doložil srovnatelnost slovní zásoby češtiny a němčiny a položil pevné základy k dalšímu rozvoji moderního českého jazyka. Ferdinand Peroutka ocenil po sto letech epochální význam Jungmannova Slovníku pro české národní obrození, když jej přirovnal k vyhrané bitvě. Jungmannovo „opus magnum“ se nakonec stalo příčinou toho, že se autor Slovníku dal ve svých šedesáti letech poprvé v životě portrétovat. Důvod byl zcela pragmatický. Bylo totiž třeba zhotovit podobiznu, jejíž grafická reprodukce by posloužila jako frontispis zdobící první svazek. Podobizna měla přispět ke zvýšení atraktivity, a tím i k většímu odbytu drahého pětisvazkového díla. Jungmannovi se do sezení modelem nechtělo. Svému příteli a spolupracovníku, knězi a filozofu Antonínu Markovi, napsal 20. března 1832 do Libuně: „Někteří zdejší pp. vlastenci mně domlouvají, abych se dal malovati – tak velice nadsazují cenu Slovníka mého, že i obrazu spisovatelova u něho žádají. Běda mně, jestli se zmýlí v očekávání, jakož se v pravdě toho bojím, věda nejlépe, co chybí; a z druhé strany má-li býti portrait při něm toho, kdo v něm pracoval, musil bych tam celou galerii portraitů umístiti, tolik pomocníků jsem měl a mám, zvláště pak Váš obraz by mému po boku státi musil. – Nevím tedy, mám-li dáti se přemluviti k tomu marnému postupu. Učiním-li, již se napřed stydím za tu slabost […].“ (EMLER 1881–1884, roč. 57 /Praha 1883/, sv. 2, s. 341–342.) Marek mu na to odpověděl obratem, 9. dubna 1832: „Řeknu jenom toliko: Jste otec náš – učiňte radost vděčným synům – ať se těší i Vaším obrazem!“ (EMLER 1888– 1892, roč. 62 /Praha 1888/, sv. 3–4, s. 390.) Jungmann měl shodou okolností nejbližšího malíře portrétů doslova na dosah. V Široké ulici (dnešní Jungmannově), asi třicet kroků od domu U Tří hroznů (čp. 749/II), který manželům Jungmannovým patřil, bydlel v té době v nájmu v čp. 32/II Antonín Machek, nejvyhledávanější portrétista tehdejší Prahy. Přesto Jungmann požádal tohoto souseda o zhotovení podobizny až po několikaměsíčním odkladu. Chtěl nejprve dokončit rukopis Slovníku, takže vysedával nad úmornou každodenní prací od rána do večera a nechtěl být ničím rozptylován. Navíc ho v roce 1832 asi o tři měsíce zdržela vleklá nemoc, kvůli níž musel ulehnout. Ani roku 1833, kdy portrét konečně vznikal, nebyl Jungmann zcela zdráv. Koncem zimy prodělal chřipku a znovu ho nemoc
roun/ – † 14. 11. 1847, Praha) Antonín (Anton) Machek (* 31. 10. 1775, Podlažice /okr. Chrudim/ – † 18. 11. 1844, Praha), Praha, 1833 Olejomalba na plátně (od r. 1955 dublovaném) 77,5 × 62 cm, v původním zlaceném rámu s jednoduše profilovanými lištami bez ozdob, 86 × 70,5 cm. Sign.: „Anton: Machek pinxit / anno 1833“ (kopie původní signatury, provedená na rubu nového plátna, v jeho dolní části, horizontálně, štětcem, černou barvou; pod ní je přípis autora kopírované signatury, restaurátora V. V. Hlavy, též horizontálně, štětcem, černou barvou: „Faximile podpisu z původního plátna. Restaurováno 1955.“). Na rubu vnitřního rámu je několik přípisů, mj. papírová cedulka s tištěným textem „Maj. ..... / VÝSTAVA / PRAHY / 1750–1850“, označující exponát zapůjčený na výstavu konanou v Praze na Staroměstské radnici v r. 1916. Nad tečky tohoto štítku je připsáno tužkou: „Dr. Stretti“. Nad touto cedulkou je štítek s přípisem perem: „Dr. Stretti, Praha“ (tj. MUDr. Bohuš Stretti /1873–1940/, někdejší majitel obrazu).
Prov.: koupeno 20. 12. 2012 od sester PhDr. Olgy Pujmanové, CSc., bývalé vědecké pracovnice Národní galerie v Praze (* 1928), a Ing. Milady Zoufalé (* 1933 – † 30. 5. 2013), rozených Strettiových (z pátého pokolení přímé linie potomků Josefa Jungmanna), 150 00 Praha 5, Nad Santoškou 1813/6. Inv. čís.: H2-197 967 Lit.: ZELENÝ 1874, s. 312–313; EMLER 1881–1884, roč. 57 (Praha 1883), s. 341–342; EMLER 1888–1892, roč. 62 (Praha 1888), s. 390; MATĚJČEK 1911, čís. kat. 44; VÝSTAVA 1916, s. 146; MÁDL 1929, s. 29, 70, 78, 125; JIŘÍK 1930c, s. 29; NOVOTNÝ V. 1938, s. 105–106 (čís. kat. 80); NOVOTNÝ V. 1939, s. XIII, s. 55; STRETTIOVÁ 1940, s. 13; NOVÁK L. 1962, s. 88, 95, 96, 186 (čís. kat. 303), obr. 264; KLABAN 1974, s. 113–114, obr. čís. 2; BOUČKOVÁ 1985 [s. 29]; SAK 2007, s. 9–10, obr. za s. 112, s. 227, 251 (pozn. 2–8); SRŠEŇ 2008; SRŠEŇ 2016a; SRŠEŇ 2018b. Portrét Josefa Jungmanna, zakoupený v roce 2012 od Jungmannových potomků, je jednou z nejvýznamnějších akvizic Národního muzea v posledních desetiletích. Patří mezi nejcennější podobizny ikonografické sbírky OSČD, a byla mu již věnována náležitá a detailní publikační pozornost (SRŠEŇ 2008; SRŠEŇ 2016a). Zopakujme tedy alespoň podstatná fakta. Josef Jungmann, jazykovědec, literární historik, básník a vynikající překladatel, byl přední osobností rané fáze českého národního obrození. Byl typickým vzdělancem, který nevynikal bojovností, ale udivoval nezměrnou pracovitostí a houževnatostí. Stejně jako Palacký zastával názor, že se Češi mohou domoci 313