DIVOČINA
OČKOVÁNÍ NA DIVOKO Keňa Náčelník svírá rukojeť dlouhého nože obmotanou velbloudí kůží pevně pod hrdlem zběsile mečící kozy. Zkušeným pohybem jí nařízne krk a do přiložené misky prudce vystříkne sytě červená krev. Napije se a poté se ke mně obrátí s nabídkou, co se nedá odmítnout. Na jazyku, kterým jen opatrně olíznu nádobu, abych neurazil, ucítím teplou pachuť železa. Krev posílám dále mezi mladé samburské bojovníky morany, pro něž je zdrojem síly. Sleduji, jak se jejich vysoká svalnatá těla hrdě napřimují od nehybné kozy a oni postupně vyprazdňují misku do poslední kapky. Hlavy jim zdobí pestré čelenky s barevnými ornamenty, vlasy mají spletené do copánků pomocí rudého jílu. V rukou drží kopí, poblíž leží luky se šípy, s nimiž chrání kmen a jeho stáda. Jsou vážní, odměření, nesmějí se. Vzpomenu si na slova Davida, vedoucího naší výpravy, který sedí opodál u plápolajícího ohně. „Jsou to fajn kluci, ale nebezpeční a nevyzpytatelní. Párkrát se nám stalo, že se přiřítila skupinka moranů se samopaly, že mají žízeň a hlad. Přišli, všechno nám snědli, vypili a zase odešli. Radši je nefoť a nedívej se jim zpříma do očí – klidně po tobě hodí oštěpem.“ Dnes je ovšem situace jiná. Do nehostinné krajiny severní Keni jsme přijeli očkovat psy místních obyvatel proti smrtelné vzteklině. Jsme váženými hosty celého kmene, tedy i jeho pyšných válečníků. Vesničku Makutano, což ve svahilštině znamená „rozcestí“, tvoří deset jednoduchých půlkruhovitých metr vysokých chýší ukrytých mezi trnitými akáciemi daleko od zbytku civilizace. Připadám si, jako bych se vrátil o dva tisíce let zpět v čase. Pozoruji ženy dojící velbloudy do vydlabaných kala28