DIVOČINA
OČKOVÁNÍ NA DIVOKO Keňa Náčelník svírá rukojeť dlouhého nože obmotanou velbloudí kůží pevně pod hrdlem zběsile mečící kozy. Zkušeným pohybem jí nařízne krk a do přiložené misky prudce vystříkne sytě červená krev. Napije se a poté se ke mně obrátí s nabídkou, co se nedá odmítnout. Na jazyku, kterým jen opatrně olíznu nádobu, abych neurazil, ucítím teplou pachuť železa. Krev posílám dále mezi mladé samburské bojovníky morany, pro něž je zdrojem síly. Sleduji, jak se jejich vysoká svalnatá těla hrdě napřimují od nehybné kozy a oni postupně vyprazdňují misku do poslední kapky. Hlavy jim zdobí pestré čelenky s barevnými ornamenty, vlasy mají spletené do copánků pomocí rudého jílu. V rukou drží kopí, poblíž leží luky se šípy, s nimiž chrání kmen a jeho stáda. Jsou vážní, odměření, nesmějí se. Vzpomenu si na slova Davida, vedoucího naší výpravy, který sedí opodál u plápolajícího ohně. „Jsou to fajn kluci, ale nebezpeční a nevyzpytatelní. Párkrát se nám stalo, že se přiřítila skupinka moranů se samopaly, že mají žízeň a hlad. Přišli, všechno nám snědli, vypili a zase odešli. Radši je nefoť a nedívej se jim zpříma do očí – klidně po tobě hodí oštěpem.“ Dnes je ovšem situace jiná. Do nehostinné krajiny severní Keni jsme přijeli očkovat psy místních obyvatel proti smrtelné vzteklině. Jsme váženými hosty celého kmene, tedy i jeho pyšných válečníků. Vesničku Makutano, což ve svahilštině znamená „rozcestí“, tvoří deset jednoduchých půlkruhovitých metr vysokých chýší ukrytých mezi trnitými akáciemi daleko od zbytku civilizace. Připadám si, jako bych se vrátil o dva tisíce let zpět v čase. Pozoruji ženy dojící velbloudy do vydlabaných kala28
OČKOVÁNÍ NA DIVOKO
bas, nahé děti pobíhající kolem ohniště a muže nahánějící stáda na noc do ohrad z vyschlých keřů. Koza je vmžiku naporcována a ještě rychleji „upečena“. Tuhé žužlavé nekořeněné maso je asi tak stejně „dobré“ jako čerstvá krev. Při jeho nuceném polykání děkovně pokyvujeme na stařešinu, který nám obětí cenného zvířete prokázal míru své úcty. Je rád, že vypadáme spokojeně. Dokonce i mo29
DIVOČINA
rani v průběhu noci zjihnou a přizvou nás ke zpěvu a rituálním skokům do výšky kolem ohně.
V minulosti morani prokazovali svou udatnost zabitím lva, jehož populace ale vymírá. Nyní naštěstí tento zvyk (z nedostatku lvů) opouštějí a místo toho skáčou do výšky. Náčelníci odůvodňují změnu racionálně: „Bojovník, který vyskočí nejvýše, je velice silný. Když krade krávy patřící jinému kmeni, lehce se přehoupne přes plot a krávy uloupí.“
S rozedněním začíná očkování. David připravuje ampule s vakcínami, Šukri, náš domorodý asistent, instruuje místní, kteří přistupují s odchycenými psy, a Michal jim vedle podání dávky odebírá krev a klíšťata na vědecké účely. Za odměnu se mu přitom do podkoží kotníku bolestivě zaryje písečná blecha. Brzy máme naočkováno a je čas se posunout dál. Téměř bratrsky se loučíme s vlídnými vesničany, s nimiž jsme si vytvořili přátelské pouto. „Pojedeš zase na střeše?“ mrkne na mě řidič Sammy, odpočívající ve stínu karosérie. Bez váhání kývu hlavou. „Aby ses nám neuvařil. Je pravé poledne a 40 stupňů,“ dodává vysmátý Abu, šofér druhého vozidla. Jízda na vršku jeepu, který jsme pokryli matracemi, je riskantní (převrácení – na nezpevněných „cestách“ relativně snadná záležitost – by znamenalo trýznivý konec umačkáním), ale také neodolatelná. Výhledy do měnící se krajiny, čerstvý vzduch, divoké antilopy, žirafy, pštrosi… A hlavně kontinuální adrenalinový nápor, s nímž jde ruku v ruce pocit „právě teď žiju naplno“, je až závislostihodný. S odstupem času mi dochází, že měsíční výprava keňskou divočinou ve společnosti dobrodružných Veterinářů bez hranic (a to jakýchkoliv) nevědomky posunula mé tendence riskovat do nových výšin. 30
OČKOVÁNÍ NA DIVOKO
Možná je to trochu dáno tím, že v odlehlých koutech Afriky je odlišný přístup k životu, než na jaký jsme zvyklí v Evropě. Smrt je běžnou součástí života zdejších obyvatel. Kvůli nedostatku nemocnic, očkování a léků často umírají mladí či na banální choroby. Rodiny mají více dětí, jelikož vědí, že ne všechny se dočkají dospělosti. Věk dožití je oproti našemu poloviční a zkušeným stařešinům kmene většinou není ani 40 let. Ty, jež neskolí zdravotní problémy, bohužel mnohdy dostihne kriminalita, převraty nebo teroristické útoky. V Africe se proto žije (a přemýšlí) ze dne na den. Smutným mementem je, že nedlouho po naší expedici zemřou na střelná poranění oba naši kamarádští řidiči Sammy a Abu. „Dívej se pod kameny, ale opatrně, ať tě něco neuštkne,“ varuje mě Petr. Krajina je osvětlena pouze měsíčním svitem a našimi baterkami. V sandálech nemotorně klopýtám mezi keři a ostrými šutry. Netrvá dlouho a krvácím z rozkopnutého palce. Vydali jsme se s kluky na noční „lov“ agam, hadů, štírů a brouků. Petr, David a Honza jsou profesionálové. V minulosti z této oblasti popsali několik nových druhů zvířat a bez nadsázky jsou světovými specialisty na keňskou faunu těchto bezobratlých – a také netypickými nadšenci. Zrovna včera seskočil David po spatření dosud nepopsané agamy za jízdy ze střechy auta a okamžitě napasoval svou paži do nory, do níž předtím vylekaný plaz utekl. „Do háje, je tam ještě had,“ dal se slyšet David a obezřetně začal vytahovat ruku. Měl kliku. Had se pevně zakousl do zdrhající agamy, která mu doslova vběhla do tlamy. Davidova dlaň tedy zůstala ušetřena. Honza podobné štěstí neměl. Pár let zpátky jej při výpravě na velbloudech po nedotčených keňských koutech na hranici se Somálskem uštknul smrtelně jedovatý had. Přímo do buše pro něj museli přiletět Flying Doctors, poněvadž bez rychlého podání antiséra by přišel o život. „Podívej,“ ukazuje před sebe Petr na dvoucentimetrového brouka. „Toho potřebujeme do sbírky, nenech ho za žádnou 31
NEUZNANÍ
ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU Maroko, Západní Sahara „Jak jste dopadli? Podařilo se vám přivézt tu součástku?“ ptá se paní Johana prudkým až pedantským hlasem řidičů Honzy a Huga. Vesnická učitelka ze základky se v ní nezapře ani na minutu. Za Johaninou nízkou a kulatou postavou netrpělivě vykukuje její vysoká štíhlá dcera Květa. „Nemáme ji,“ odvětí při otvírání plechovky piva vyklidněný Hugo a Honza doplní: „Nechtěli nám ji vydat.“ – „Pročpak?“ dotazuje se i v saharských podmínkách vždy elegantně upravený akademický malíř Jaroslav. „To nevím, pořádně jsme jim nerozuměli,“ shodnou se oba šoféři, kteří se právě vrátili z rabatského letiště, kam jim z Čech poslali díl potřebný k opravě autobusu. Po krátkém otestování Jaroslav zjišťuje, že chlapi umí anglicky jen jedno slovo – humáč. Chvíli trvá, než pochopíme, že zkomolenina vyjadřuje how much, tedy kolik. Možná měl jet na předání někdo jiný. Stojím na vyprahlém kopci nad marockým městem Fès a sleduji účastníky zájezdu písecké cestovní kanceláře Prácheň, která stejně jako náš autobus bohužel brzy zkrachuje. Vpravo ode mě již zmíněná partička semknutá kolem paní pedagožky pranýřuje lingvisticky neschopného Honzu a Huga. U zádě rozbitého vozu nebezpečně balancujícího na dřevěném špalku napouští kudrnatý kuchař Jirka obří hrnec plný kolínek vodou z místní hadice. Z ní přišla s pravděpodobností hraničící s jistotou průjmová epidemie, která naši skupinku postihla během posledních dvou dní, jež jsme zde nuceni strávit. Jelikož záchod ve starém vozidle chybí, nezbývá než využívat k vykonání potřeb okolní přírody. Díky jejímu složení pouze ze suchých poloprůhledných keřů se ale náhodnému pozorovateli naskýtá zajímavá podívaná. Jako 64
ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU
by nedostatek „zátiší“, spojený s tenčící se zásobou toaletního papíru, nebyl dostatečně trýznivý, přispěchávají hloučky zvědavých dětí a kolem tlačících nebožáků vytvářejí očumovací kroužky. Vychutnávám si pestré panoptikum zájezdu, který na všech frontách pozitivně překonal mé očekávání. Zároveň si troufám tvrdit, že jsem jediný podobného smýšlení. Vraťme se ale na začátek. Píše se rok 2006, je mi patnáct let a v novinách narazím na inzerát slibující akční třítýdenní výpravu autobusem z Čech na Západní Saharu. Jídlo, ubytování a doprava skoro zadarmo, háček pečlivě uschován. Organizovaným poznávačkám sice neholduji, rád objevuji svět podle svých pravidel, avšak roadtrip do srdce berberské Afriky a zpět zněl opravdu lákavě. Přemluvit mamku, ať mě uvolní ze školy a jede se mnou, není těžké. Nástup do socialismem opotřebovaného vozu, který mohl projít technickou kontrolou jen s pomocí kouzelníka, mi odkrývá první z mnoha háčků lákavé cenovky. Karosa je rozdělena na titěrné kóje o čtyřech nesklopných sedadlech uprostřed oddělených stolem. Černé útržky látky naznačují, kde byly dříve pásy. Samozřejmě jsou nám přidělena místa v protisměru. Na opačné straně se uvelebují dva týpci. Mirek je v důchodu, má dlouhé bílé vousy, je tichý až zakřiknutý a hledí si svého. Třicátník Radek nesundá kšiltovku, často mluví a je (částečný) blázen. V rámci vzájemného představování, při němž mamka prozradí, že se jmenuje Jana, Radek namítne: „Připomínáš mi mou milou Jitku, a proto ti budu říkat Jitko.“ Karty jsou tedy vyloženy na rozvrzaný stolek a nám je hned jasné, s jakým individuem si budeme následující týdny třít kolena. Prstem na mapě vyzkoumám, že nejzazší bod cesty v Západní Sahaře je vzdálen necelých pět tisíc kilometrů. O tom, zda autobus cestu zvládne, začínám pochybovat už v Plzni, kde se poprvé rozbije, a to rovnou na tři hodiny. Dav opouští své komůrky a využívá nucené přestávky k dokoupení zásob 65
NEUZNANÍ
místo předčasně zfutrovaných řízků s chlebem. Začínají se formovat budoucí skupinky s blízkými zájmy – dámy okolo učitelky Johany, penzisté, pivaři, Radek, památkáři, přírodní typy a mládež, do níž však spadám výlučně já a o deset let starší sličná slečna Iveta. Než dosáhneme španělských hranic, opravuje se ještě dvakrát, zatím pokaždé s úspěšným koncem. Při rozchodu v Barceloně se ztratí „dědeček Zoubeček“, nejstarší člen výpravy, který dostal přezdívku jednoduše proto, že jeho ústa zdobí osamělý zub. Po několika hodinách nočního hledání najdeme osmdesátníka zmateně pobíhat po promenádě La Rambla. Relativně bez úhony, tedy pokud nepočítám zavazadlo, které vypadne za jízdy před Granadou, dorazíme k trajektu v Algeciras a plujeme Gibraltarským průlivem na africký kontinent do autonomní španělské exklávy Ceuty. Stále jsme tedy neopustili Evropskou unii.
Důležité středomořské přístavy Ceuta a Melilla se nacházejí na severním cípu Maroka a tvoří jedinou pozemskou hranici Evropy a hlavní obchodní uzel s africkým kontinentem. Již pět set let jsou nedílnou součástí Španělska, což se nezamlouvá Maroku, jehož území od exkláv odděluje vysoký vrstevný ostnatý plot, v poslední době vzdorující hordám uprchlíků. Marocké nároky, které občas nabraly i násilnou formu, zatím vždy nekompromisně potlačila španělská armáda.
V sousedním marockém Tangeru jsme posunuli čas pouze o hodinu, pocitově je to ale o plné století. Vousatí muži v dlouhých hnědých džalabách posedávají před kavárnami s vodními dýmkami a opatrně usrkávají sladký čaj z horkých sklenic po okraj naplněných čerstvými mátovými líst66
ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU
ky. Zahalené ženy prodávající kulaté bochníky teplého chleba z nedaleké pekárny šibalsky pokukují skrz úzké škvírky na potenciální zákazníky. Na trhu parta rybářů porcuje čtyři macaté mečouny. Jejich hlavy s metr dlouhými čepelemi opírají o stůl jako trofeje. S častými a záživnými zastávkami, překvapivě nesouvisejícími s péčí o podivně broukající stroj, směřujeme pomalu, ale jistě na jih. O momentky není nouze, jako když se před hliněnými hradbami atmosférického městečka Tiznit Radek rozhodne svézt na velbloudu. Z projížďky je nadšen a všemi směry vykřikuje: „To je ale velkej osel, takový doma nemáme.“ Ze snu mě probouzí příjemné šimrání na noze. Rychle zjišťuji, že mě nehladí jemným pírkem překrásná Šeherezáda, o které se mi zdálo, ale Mirkovo chlupaté stehno. Ospale vykouknu z okna, zrovna když zpoza duny nezadržitelně vystupuje oranžový disk dodávající tvárnému písku zlatavou barvu. Dokázali jsme to, jsme v Západní Sahaře, mém prvním „neuznaném státě“!
67
AVANTÚRY
přenášejí smrtelnou leishmaniózu. Proto naše noční sháňka po vepříkovi.
V roce 2016 navrhla Kuba České republice, že jí splatí svůj dluh šest miliard korun ne penězi, ale rumem.
„Hledáme prase, un cerdo, živé prase, un cerdo vivo, kolem něhož poletují, pequeños insectitos,“ na vysvětlenou jsem udělal bzzzzz a ukázal jemnou bílou síť. „Ahh, mosquito,“ čapla se Marisel. „Sí, sí, mosquito por favor, muchos mosquitos,“ a roztáhl jsem paže, abych znázornil, o kolik komárů máme zájem. „Vamos, jdeme,“ odvětila rozhodně Kubánka a vyrazila zadními dvířky na sousedovu zahradu, v jejímž koutě se v trouchnivějící dřevěné ohrádce rochnila vypasená prasnice, která nás uvítala zachrochtáním. Začal jsem nad nic netušícího pašíka věšet síťku a vedle připevnil silnou lampu na přilákání hmyzu. Ze stínu se jako přízrak zjevil nevěřícně se tvářící soused obklopený rumovým odérem. Marisel ihned vypustila jeho směrem salvu slov ve stylu: „Přijeli blázniví bělouši, dobře platí, tak je nech, ať si tu pohrají s tvým prasetem.“ Na znamení, že rozumí, se nás nyní již rozesmátý Jorge jal s elánem plácat po ramenou. Snažit se oběma ozřejmit, o co nám doopravdy jde, se rovnalo šílenství, a proto jsem mu pouze stiskl mozolovitou ruku správného ranchera a dodal: „Muchas gracias amigo.“ Oficiální povolení ke sběru jsme samozřejmě neměli. Získat jej by bylo patrně nemožné, jelikož rozhodující vládní aparáty v zemích třetího světa si vždy myslí, že jim chcete vyplenit vzácnou faunu, a neberou v potaz vědecké argumenty a skutečnost, že jsou pro nás nejlákavější všední ploštice a mouchy. První nešvar nastal při příletu. Mezi ostatními 100
PITVÁNÍ PLOŠTIC U FIDELA
AVANTÚRY
Funk Party spíše vyhnout. Jiné mecheche jsem ale zakázané neměl.
V Riu dojde k patnácti přestřelkám mezi policií, drogovými gangy a dealery denně. Civilisté, mnohdy děti, se pravidelně omylem připletou do palby a přijdou o život (až sto měsíčně). Proto byla vyvinuta mobilní aplikace „Přestřelka“, která informuje o přesné lokaci ozbrojených střetů v Riu a nabízí mimo jiné podrobnosti, jako je počet mrtvých. Svědci mohou doplnit i videa.
Večer bylo celé město bohů na nohou. Hrál se klíčový fotbalový zápas s Argentinou. Pokud na něco Brazilci nedají dopustit, tak je to jejich fotbalová skvadra. Skupinové šílenství jde tak daleko, že jsou v kritických hodinách přesouvány lety z Ria a São Paula, protože letoví operátoři prostě ztrácejí koncentraci. V hostelu, kde jsem zápas, v němž Brazílie vyhrála 3:0, sledoval s partou asi dvaceti lidí, naštěstí toto riziko nehrozilo. Snad i proto tekly pivo a caipirinha proudem. Ve dvě hodiny ráno napadlo Briana, Američana, který vedl podnik společně s Fredericem, že spálí svou krosnu – jako důkaz lásky k brazilské přítelkyni, kterou si prý plánuje vzít. Hodlá se usadit a již nikam necestovat. Jeho nápad jsme ihned přijali s jásotem. Okamžitě jsme posbírali veškeré „spalitelné“ dřevo na dohled, rozuměj rozbitý botník a stojan na kabáty, a s flaškami cachaçy pod paží ve vzájemném objetí vyrazili na Copacabanu. Pamatuju si otřesné příběhy, které mi vyprávěli kamarádi Brazilci před cestou do Ria. Vraždy za bílého dne, časté ozbrojené loupeže. Zdůraznili, ať za žádnou cenu nechodím po ulicích Ria v noci, a když už budu muset z nějakého nepochopitelného důvodu ven, tak ať tak konám pouze v bezpečí 124
RITUÁLNÍ PÁLENÍ KROSNY NA COPACABANĚ
taxíku. Nicméně, jak je všeobecně známo, alkoholové opojení má tendenci mazat nejrůznější sebezáchovné instinkty. V uvolněném veselí jsme se tudíž doplahočili na nejznámější pláž světa, podpálili skříňku na boty a zažehli několikametrový oheň. Brian přihodil krosnu, které se zpočátku nechtělo hořet, ale trocha benzínu jí rychle pomohla změnit názor. Začali jsme kolem ohně rituálně tančit a zpívat. Jesus opodál míchal caipirinhy. Netrvalo dlouho a někdo, komu se zjevně také již vyply život ochraňující mozkové vzorce, navrhl koupačku. Svlékli jsme se donaha a rozběhli do moře. Až po chvíli mi došlo, jak velké vlny tuto noc burácejí. Považuji se za celkem obstojného plavce a jako příležitostný surfař a potápěč se v moři docela vyznám, avšak k plnému využití svých plaveckých schopností a zkušeností k vyhodnocení stavu vln a přílivu bych musel asi být alespoň trochu střízlivý. Trvalo mi minimálně půl hodiny urputného boje s proudy a vlnami, než jsem se značně znavený vyškrábal zpět na břeh. Nic, co by nespravila další caipirinha. Vyhledal jsem tedy svého brazilského Ježíše. Možná i díky ochranné ruce Jesuse jsem tento divotvorný večer plný zážitků přežil. Jak jsem se dostal zpět do hostelu? Netuším. Probudil jsem se polonahý na zemi ve sdílené kuchyni, od hlavy až k patě od písku. Mé vzpomínky na nespoutanou párty a podobně probíhající celý týden jsou jemně zastřené. Poslední slova mého jinak bezchybného cestovatelského deníku z této výpravy končí odjezdem rodičů. Co si ale pamatuji velice živě, je surfování, fandění plážovým nohejbalistkám na Copě (jsou ojedinělé svojí mistrovskou schopností ramenních odrazů na místo prsou, která mohou používat jejich mužské protějšky) a pozorování korzující brazilské smetánky. Tíživým kontrastem byly blikající favely těsně pokrývající přilehlé prudké skalní homole. Směs těchto až příliš silných protikladů brazilské společnosti jsem se naučil spláchnout při kouzelných zápa125
PERIFERIE
Střed něčeho, co dříve asi bývala asfaltka, vyplňují hluboké krátery jak po kobercovém náletu. Buštaxi proto využívají offroadu po krajnici, která je v období dešťů, jež právě vrcholí, pod vodou. Modlíme se, aby Marilyn nesjel do jámy. Vzhledem k zadrátované únikové cestě by nás čekala smrt utopením v guinejském bahně. Fajn je, že ten marast každých pár kilometrů kontrolují vojáci. Místo aby díry zaházeli kameny, poctivě vybírají výpalné. Těsně před setměním dorážíme do Bissau. Nad potenciální noční jízdou tankodromem bez světel, která nás snadno mohla potkat, raději nepřemýšlím. Vítá nás hučení generátorů, které drží v chodu elektřinu v „bohatších“ domácnostech, a ruiny koloniálních baráků, v jejichž tmavých dírách občas zahlédneme plameny svíček. Metropole je drsné panoptikum, jehož všechny aspekty jsou synonymem rozpadu civilizace, alespoň tak, jak ji známe. Anarchie, neefektivita, chudoba a zločinnost. Hubené děti prolézají mezi zbytky vybrakovaných aut a hromadami odpadků. Do očí bijícím kontrastem je opodál stojící nablýskaný hummer s neprůstřelnými zatmavenými skly a espézetkou 5555, patřící nejspíš ruským drogovým dealerům.
Na indexu lidského rozvoje vydaném Spojenými národy, poměřujícím kvalitu života, se Guinea-Bissau umístila na 178. pozici ze 188; 70 % obyvatel je pod hranicí chudoby, 30 % je podvyživeno a pouhých 15 % má přístup k elektřině.
Guinea-Bissau je hlavním překladištěm kokainu směřujícího z Latinské Ameriky do Evropy. Členité pobřeží čítající stovky ostrůvků a nestabilní zkorumpovaná vláda tvoří dokonalou kombinaci pro prosperující drogovou mafii. Kolem 140
U AFRICKÝCH NARKOBARONŮ
podvyživených obyvatel přežívajících za jeden dolar denně zde tak protékají miliony. Spojené státy označily G-B jako jedinou zemi v celé Africe nálepkou „narkostát“. Ministryně spravedlnosti (!) G-B v roce 2019 prohlásila: „Jsme ráj pro pašeráky drog.“ Ve stejném roce byl v Bissau zadržen mercedes se třemi miliony dolarů v bankovkách a tuna kokainu v kamionu, který mířil do islámského Maghrebu k podpoře teroristů al-Káidy. Po zjištění těchto informací je nám křišťálově jasné, že musíme být obzvlášť obezřetní, zbytečně nevyvolávat konflikty a celkově nevyčnívat. Je obtížné poznat, kdo je tu pašerák, kdo zemědělec a zda má v kapse pistoli, nebo hrst oříšků kešú. Bissaučané vypadají, jako by jim jejich zaměstnavatel roky přimíchával LSD do kafe a právě dnes je vyhodil z práce. Mladí muži laxně postávají s prázdnými nevrlými grimasami na rozích ulic a nechávají před sebou plynout život. Nic není vytvořeno, opraveno, vše je jen dovezeno, krátce použito, zničeno a odsunuto stranou. „Kuda vy idjotě,“ vyleká nás rusky mluvící cápek s masivním předkusem a obřími zlatými ciferníky na obou zápěstích, z nichž ani jeden nefunguje. Jde o image, čas rozhodně znát nepotřebuje, nehraje zde žádnou roli. Maximálně aby neprošvihl vykládání latinského sněhu na molo. Postupem času si všímám obliby vlastnictví mnohočetných hodinek mezi místními chlapy. Pečlivou prospektivní studií o 30 účastnících zjišťuji, že ručičky se pohybují v 1/30 případů – a to chybně. „Do etnografického muzea,“ mateme podezřelé individuum a rychle zamíříme do přístavu, jejž zdobí zlomený jeřáb a série polopotopených vraků. Výlet na divoké, z velké části neobydlené a těžko dostupné Bissagoské ostrovy si nedokážeme odříct, i když nám byl z bezpečnostních důvodů opakovaně vymlouván. Rizik jsme si vědomi. Nešťastná odbočka na krásnou pláž, kde probíhá překládání koksu, by také mohla být tou finální. 141
PERIFERIE
„Kolik?“ rezignovaně se ptám tlusté zamračené černošky, znaven z neúspěšného pobíhání roztahanou vesničkou ostrova Bubaque. „Devět tisíc franků,“ odsekne žena, aniž by se na mě podívala. To není tak zlý, pomyslím si, a podávám jí požadovanou sumu. „Za hodinu,“ upřesní transakci mama. Až teď mi dochází, že se ubytováváme v přístavním bordelu. Je nám přidělena odporná smradlavá cela bez elektřiny s výhledem na zahrádku, kterou hyzdí staré poházené mrazáky, igelitové sáčky a kondomy. Chodbu sdílíme s nejošklivějšími prostitutkami planety. Krása sice není všechno, ale tyto „kněžky lásky“ jsou nesmírně protivné. Kombinace non plus utra. Ne zrovna island paradise dle našich snů. Když se navzájem uklidňujeme pohádkovými místy, která tu na nás jistě čekají, začne o plechovou střechu bubnovat prudký monzunový déšť. Prší celou noc, den a pak i ten další. Jsme uvězněni. Bordelmáma zneužívá situace a snaží se z nás vyloudit víc peněz. Odmítáme přihodit byť i jen frank navíc. Čelovka, zbylá špetka kultury v temné cele guinejského hříchu, vyhasne okolo oběda a s ní i naše trpělivost. Střídmě oděni, vybaveni pouze lahví červeného vína, se vydáme hledat vysněnou písčitou pláž. Dešťové záclony nás bičují přes nahá záda. Promočeni na kost, ale stále v dobré náladě z opojného zkvašeného a značně trpkého moku procházíme podél portugalských vil, nyní pohlcených nekompromisním objetím džungle. Pobřeží nelemuje vytoužený žlutavý písek, zato bahnité mangrovové lesy znemožňující jakékoliv polehávání, natož svlažení. Nejbližší tekoucí voda je půl kilometru daleko. Brodíme se po kolena v kalu přes protáhlou úžinu. Bubba Gump sbíral krevety, bubaqueské ženy zase ústřice. Mršky ale mají ostré hrany a brzy nám z rozřezaných chodidel crčí krev. Pohledy ohnutých dam vypovídají mnohé. Bílé exoty podobného ražení tu asi ještě neviděly. Po hodinách plahočení neprostupným terénem konečně narážíme na menší ukrytou 142
U AFRICKÝCH NARKOBARONŮ
písečnou kosu. Než se stihneme uvelebit, postřehneme nedaleké prostranství vysekané do hustého pralesa a přístřešek, z něhož stoupá dým. Být drogový dealer, vyberu si ke své činnosti právě takto odlehlou lokalitu. Více nezjišťujeme a svižně vyrážíme zpět mezi mangrovy směr „bezpečný“ nevěstinec.
DIGITOULKY, otázka č. 8 (Načti kód a vydej se na toulky…)
143
V. KONTRASTY Před příjezdem do nové země si běžný návštěvník přečte její stručnou historii, zkoukne obrázky známých míst a jde do akce. Je pouze na něm, zda mu postačí to, co vidí většina, nebo začne cíleně hledat i skryté stránky. Krásná fasáda může zastínit zdevastovaný dvorek, úsměvy domorodců mohou maskovat nevyslovené utrpení nebo hlad, spektakulární vodopád může hyzdit skládka, vojáček může představovat upřímnou ochranu, či utlačující režim, moderní budova mohla zakrýt archeologické naleziště, zvíře může být náhodně osamělé, či ztělesňuje mohykána vymírajícího druhu. Jsem přesvědčený, že nahlédnout pod pokličku nestačí. Sice nám to umožní ucítit vůni, ale vystupující páry snadno zabrání tomu, abychom zostra spatřili, co se vaří uvnitř. Raději se přiblížím a ponořím hlouběji, i za cenu toho, že se spálím či narazím na nemilá překvapení.
182
„Nenapadá mě nic, co by víc podněcovalo pocit dětinského údivu, než když se ocitnete v zemi, kde téměř ničemu nerozumíte. Najednou je vám zase pět let. Nic neumíte přečíst, máte jen elementární tušení o tom, jak věci fungují, vždyť ani přechod silnice se neobejde bez ohrožení vlastního života. Vaše celá existence se stane sérií zajímavých hádanek.“ Bill Bryson
KONTRASTY
splachování okamžitě zmizí a místo nich se objeví osvěžující vůně. Japonci jsou dle mého názoru patrně nejkreativnější, nejproduktivnější a také nejohleduplnější národ (to vše ale plně platí až po druhé světové válce, v níž se dopustili neskutečných zvěrstev). Nesmírná výkonnost, efektivita a organizovanost, která v lecčem definuje život většinového Japonce, může na Evropana působit na první pohled až odlidštěně, se sklonem ke ztrátě individuality. Pokud ovšem máte příležitost nahlédnout pod příslovečnou pokličku, zjistíte, že se to v hrnci docela vaří. Jako přirovnání pro latentní (nicméně pro cizince prakticky neviditelný) stav mnoha Japonců se nabízí jakási maniodepresivní psychóza otočená naruby. U psychiatrických pacientů je akční a vzrušující období mánie následováno smutným a bezmocným obdobím deprese. U obyvatel země vycházejícího slunce je zase extrémní pracovní nasazení a striktní dodržování přehršle pravidel vykoupeno útěkem do světa obskurních úchylek, ať už sexuálních, alkoholových, nebo jiných. Pamatuji si, jak mi vyrazila dech má první manga. Nemyslím tím lahodné tropické ovoce, které mě také překvapilo svou ojedinělou chutí, ale spíše typický japonský komiks. Jel jsem jednoho krásného dne přeplněným tokijským metrem, hlava na hlavě, když si zničehonic výborně oblečený businessman na sedadle přede mnou rozevřel kreslený pornokomiks, jehož stránky se hemžily nahými děvčaty s objemným poprsím v natržených školních uniformách, které uváděla do orgasmu chobotnice s osmi chapadly. Muž si prohlížel obrázky, nejen jako by se nechumelilo, ale za moment listováním v tlustém komiksu manga vyhledával malůvky reflektující přeludy ještě šťavnatější. Krátce ho zaujal nad tělem načančaných studentek ejakulující chlapec s gigantickým penisem, pravděpodobně Japonec s africkými kořeny, jehož 188
DVĚ STRANY JAPONSKÉHO JENU
NA HRANĚ
NOUZOVÉ PŘISTÁNÍ UPROSTŘED POLITICKÉ KRIZE Kuba, USA, Rusko „Je na palubě doktor?“ ozvalo se z mikrofonu nad našimi sedadly. Neuběhla ani hodina od okamžiku, co s námi letadlo ruské společnosti Aeroflot opustilo mezinárodní letiště José Martí v Havaně. Ohlášení mě vylekalo, ale jen okrajově. Statistika mi hrála do karet. Pravděpodobnost, že by se mezi více než dvě stě pasažéry nenacházel lékař, byla minimální. „Opakuji, prosíme přítomného doktora, aby se neprodleně dostavil na záď.“ Neznámý hlas z amplionu již začínal vykazovat určitou úzkost, a proto jsem se rozhodl blíže prozkoumat situaci a případně nabídnout pomoc, než se najde „opravdový“ doktor. Ovšem často si statistika žije vlastním životem, což by mi zajisté potvrdil i Felix Holzmann. „Jak vám mohu být nápomocen?“ přihlašuji se štíhlým stevardkám v slušivých stejnokrojích pokažených pouze znakem srpu a kladiva. „Nejsem vystudovaný zdravotník, ale pouze student čtvrtého ročníku medicíny,“ doplňuji rychle. Nadšení v jejich očích, nepochybně způsobené faktem, že se vůbec někdo objevil, při mém dodatku jemně ustoupilo. Dovedly mě k řadě sedaček, na nichž se svíjel drobnější upocený a zjevně vyčerpaný muž. Vzápětí pochopím, že mi pan Fernandéz nerozumí ani slovo a budu si muset vystačit se svojí rudimentální znalostí španělštiny. Ta mi sice v posledních týdnech pro objednání rumu, doutníků a zjištění, kde se večer hraje pouliční jazz, bohatě stačila, ale co se pacientské anamnézy týče, má lingvistická připravenost notně pokulhávala. Pokouším se rozpomenout na měsíční stáž na anesteziologickém oddělení ve 226
NOUZOVÉ PŘISTÁNÍ UPROSTŘED POLITICKÉ KRIZE
španělském Albacete. Avšak s pacientem v narkóze si člověk taky moc nepopovídá, že? Naštěstí pána doprovázela jeho dcera Isabela, která uměla trochu anglicky, a tak jsme společně dali dohromady základní informace o stavu jejího otce. Señoru Fernandézovi bylo 58 let, měl hnědé vlasy, najemno ostříhané vousy a na svůj věk vypadal dobře. Jeho vysportovaná postava na první pohled nejevila žádné známky dlouhodobého onemocnění. Jen jeho oči mě zarazily. Byly plné strachu. Žlutozelenou kostkovanou košili měl prosáklou potem a bylo patrné, že se mu ztěžka dýchá a polyká. Potíže prý začaly krátce po vzletu. Pocítil nevolnost, a proto se odebral na záchod, kde obratem vyzvracel spoustu krve. Od Isabely se dozvídám, že jejímu otci byla před čtyřmi lety diagnostikována hepatitida C a kvůli komplikacím byl opakovaně hospitalizován. Změřil jsem señoru Fernandézovi tlak, pulz a vyšetřil břicho, na jehož bolest si stěžoval a vysvětloval si ji problémy se žaludečními vředy. Poté jsem prohlédl toaletu, abych měl ponětí o množství vyvrhnuté krve. Bylo jí hodně a měla světle červenou čerstvou a nenatrávenou barvu. Usuzuji tedy, že asi pochází z horní poloviny trávicí trubice. Letušky na mě neustále dorážejí s dotazy typu: „Jaká je situace? Co je pánovi? Jak budeme postupovat?“ Odvětím, že zatím nemám ani páru, a na oplátku je prosím o roušku a rukavice, jelikož hepatitida C je velice nebezpečné onemocnění. V té době ještě neexistovala účinná léčba a eventuální nakažení znamenalo sice vzdálenou, ale zato zaručenou smrt na postupné selhávání jater. Nepříjemným a zarážejícím překvapením bylo, že se na palubě nenacházely žádné ochranné pomůcky. Señor Fernandéz byl v danou chvíli stabilní, nicméně jeho tlak pomalu, ale jistě klesal. Došel jsem k závěru, že příčinou krvácení asi nebude prasklý žaludeční vřed. Bolesti by totiž byly úpornější. S přihlédnutím k diagnóze hepatitidy jsem se dovtípil, že 227
NA HRANĚ
oheň a hlavní chod je rázem připraven ke konzumaci. Nebozí krabi, náš jediný zdroj bílkovin v nadcházejících dnech, kvapně zčervenají v bublající mořské vodě. Není nutné pokrm nijak dochucovat. Delikatesní masíčko se samo rozpadá na jazyku a do jícnu mu pomůžeme lokem Metaxy. Po vláčném pozorování ničím nerušené hvězdné oblohy usínám s úsměvem na rtech a pocitem ryzího blaha. Nevím, zda zato může robinsonovské prostředí, v němž se nacházíme, nebo joint, co koloval u ohně. Nejspíš to bude kombinace obojího. Sním barevně. Zdá se mi o krabech. Další den plachtění je stejně výživný jako ten předchozí. Koupeme se, rybaříme a posouváme se stále severněji k somálským teritoriálním vodám, které mezinárodní námořní úřad právě letos (2008) označil za nejnebezpečnější na světě. Jen David vypadá jaksi znuděně. Odpoledne vítr nabírá na síle a loď na rychlosti. Vzdalujeme se od pobřeží. V momentu, kdy se nás kapitán Jay rozhodne stočit zpět k souši, slyšíme hlasité křupnutí. „Teď máme matata – problém,“ prohlásí Jay svírající v rukou urvané prkno. Bez kormidla je bárka absolutně neovladatelná. Svižně stahujeme plachtu, což do jisté míry zpomalí náš pohyb vpřed, nicméně pro opravu to samozřejmě nestačí. Na tu je potřeba, abychom nehnutě stáli. Mizí poslední paprsky zlatého disku a s nimi i všechna sranda. Začíná jít o život. Nekontrolovatelně směřujeme na širé moře, kde nejbližší pevninou je až Srí Lanka. Noc je tmavá a čelovky daleko nedosvítí. O tom, co je před námi, můžeme jen spekulovat. Prásk! Prudký náraz do korálového útesu. Cítíme, jak dno paluby pod našimi chodidly drhne o ostré kameny, a modlíme se, aby ztrouchnivělé fošny vydržely nečekaný nápor. Po dlouhých vteřinách plavidlo konečně zastavuje. Neleníme, vyskakujeme do vody a pouštíme se do namontování utrženého kormidla. V záblesku světla spatřím Davidovy oči. Srší z nich nadšení. Jsou napumpované adrenalinem. Ožily 246
ZTROSKOTÁNÍ U SOMÁLSKÝCH HRANIC
z letargie „všedního“ výletu. Já jsem k smrti vyděšený, David nadšený. Roky strávené v divoké Africe nekompromisně posunuly jeho rysku „normálna“ do výšin pro běžného smrtelníka astronomických. Přichází odliv, jenž odkrývá špičku útesu, na němž trůní naše dhau. Finální kosmetické vychytávky kormidla dokončujeme téměř na suchu, v improvizovaných korálových docích. Cena úspěšné opravy je ale ta, že se vrak na mělčině nebezpečně nakloní na bok. Nyní stačí vskutku málo. I slabší bouřka by loď kriticky poškodila a potopila. V tom případě by šance na přežití byly minimální. Doplavat odtud na pevninu by patrně bylo nad naše síly a jinou pomoc nelze očekávat – tedy pokud nepočítám občasného somálského piráta, jehož návštěva by určitě nevyústila v bezpečnou cestu do vlasti. Pro něj ale naštěstí nejsme dostatečně atraktivní cíl.
V době vrcholu pirátských aktivit, což bylo v letech 2008–2012, zaútočili somálští námořní lupiči na více než 800 lodí. Keňská vláda odhadla, že v důsledku poklesu pobřežního turismu a růstu výdajů na pojištění plavidel připravili piráti zemi o dvě miliardy dolarů.
Všichni si rizika jasně uvědomujeme, nikdo je však nevytahuje na povrch. Alespoň chvilkový únik ze stresové smyčky nacházíme v levné, ale zato překvapivě kvalitní marihuaně z nairobského slumu. Omamná dobrůtka sice nezvyšuje vyhlídky na efektivní vyřešení potenciální life-or-death situace, která může při změně počasí nastat, ale zase přetváří negativní pocity v radostné a uvolněné prožití jedinečného zážitku ztroskotání. Pohupujeme se v hamakách zavěšených o žebra středolodí a žijeme! Vzdušná mlha slaného oparu líbezně vyvěrá z hrnce, ve kterém nedobrovolně tančí krabi. 247