0518846

13

Kozí Hřbet

14

Asi 1,5 km před ústím do Vltavy nedaleko Radíče vytváří potok Mastník mohutný meandr, jehož skalnatá šíje je v nejužším místě široká jen necelých 80 m. Právě toto místo si vybrali zakladatelé hradu, jehož zříceniny, ukryté v lesním porostu, patří díky odlehlosti k těm méně známým a nepříliš navštěvovaným. Krajina, v níž hrad stojí, zaujala i hradologa Augusta Sedláčka, který o ní napsal: „Mastnický potok tu probíhá údolím pitvorným, které v sobě všechny obrazy líbezného, vážného, divokého a děsného dává. Obtékaje hradiště, jehož boky strmě a druhdy jako stěny spadají, tvoří tu čáru na způsob kličky a obsahuje mnoho kamení, které si dílem nanesl a dílem spadlé se strání a hradiště dostal.“ vé uvádí jako „zámek pustý“. Ještě v 18. stol. byl prý hrad v relativně dobrém stavu, dokonce měl i střechu. Nový správce panství Radíč, kam Kozí Hřbet tehdy patřil, přikázal jeho zdi bourat a získaný materiál využít na stavbu nového mlýna. A co ještě i potom zůstalo stát, o to se postarali lidé z okolních vsí, kteří příkladu své vrchnosti následovali.

V

zhled staveniště, připomínající úzký hrbolatý hřbet známého domácího zvířete, se postaral o dost neobvyklé jméno hradu, i když v minulosti se připomínal i pod názvem Hrádek. Poněkud nejasná a plná otazníků je jeho nejstarší historie. V písemných pramenech se Kozí Hřbet poprvé připomíná k r. 1369, což by svědčilo o jeho založení kolem poloviny 14. stol.; keramika nalezená při povrchovém průzkumu však dokládá jeho existenci již ve 13. stol.

Tomu ale neodpovídá typologie hradu, především existence velké hranolové věže na nejvyšším místě areálu, kterou odborníci považují za obytný donjon, typický pro mladší období.

O

d r. 1392 až do doby po r. 1475 byli majiteli hradu Břekovcové. Patřili k odpůrcům husitů, protože jejich sídlo v r. 1441 oblehli a dobývali táborité. V 15. stol. začal Kozí Hřbet upadat. Břekovcové ho někdy po r. 1475 prodali. Přestal sloužit jako rezidenční sídlo, což znamenalo jeho ústup nejen ze slávy, ale i z historie. K jeho definitivnímu zániku došlo na přelomu 15. a 16. stol.; v r. 1541 se popr24

Ú

zká skalní šíje, na které hrad stával, na bocích spadající strmými svahu k potoku, byla na obou koncích překopána příkopy.

Přes severní, k němuž přes nevelké předhradí mířila přístupová cesta, vedl most do věžovité brány, která byla do příkopu zčásti vysunuta. Druhá brána se nacházela v příčné zdi sbíhající od čtverhranné věže, stojící na nejvyšším místě hradiště. Z ní se vcházelo do úzkého nádvoří, jehož delší strany lemovaly budovy. Ze severovýchodní dosud stojí dost vysoké vnější nároží, zatímco jihozápadní připomínají jen terénní nerovnosti. Dochovala se i torza obou bran a velké věže.

Vrškamýk

Když Václav I. zakládal v první polovině 13. stol. Vrškamýk či Hunec, byla osada pod hradem již dávno oblíbenou zastávkou plavců, kteří svázané ve vorech dopravovali dřevo ze Šumavy do Prahy, vždyť již v r. 1088 se v Praze na Výtoni platilo ze splaveného dřeva clo. Když v r. 1956 proplul obcí poslední vor, kdysi tak oblíbené sídlo českých panovníků bylo již dávno zříceninou, ostatně uvádělo se tak již v r. 1569. Dnes nás vábí zajímavé hradní zbytky, zatímco zašlou vorařskou slávu připomíná populární hospoda U Krůtů a každoroční letní projížďky na novém voru.

D

ůležitý královský hrad vznikl na základě původního dvorce, dokončen byl za Přemysla Otakara II. Kamýk byl správním centrem pro oblast na levém břehu Vltavy, nastálo tu pobýval královský úředník. Panovníkům sloužil jako základna při loveckých výpravách do okolních lesů. A tak tady za Václava II. sídlil i královský lovčí. Bývalo tu docela rušno, ale když dal Karel IV. stavět Karlštejn, rozhodl se do Vrškamýku nadále neinvestovat a ten spěl k zániku. Možným důvodem, proč byl hrad ve 2. polovině 14. stol. opuštěn, mohla být i špatná statika obvodových zdí. Úzká ostrožna navíc nedovolovala velkorysejší přestavby či rozšiřování.

D

ispozice hradu byla dvoudílná. V přední části stále zřejmě jen dlouhá budova, oddělená širokým příkopem od části zadní s věží a palácovými křídly. Všechno bylo uzpůsobeno extrémně dlouhému a úzkému staveništi, tím se stále nedoceňovaný hrad stal svým způsobem unikátem. Ze všeho zůstaly poměrně rozsáhlé zříceniny zdí hradního jádra, zbytky objektu na předhradí, jakož i vnější opevnění tvořené příkopem a valem.

Z

hradu údajně vedou tři tajné chodby – jedna do kopce do Zduchovic, kde končí v poplužním dvoře, druhá do Kamýka, kde ústí ve sklepení jednoho dvora, třetí nejdelší míří na neznámé místo kdesi u Vltavy.

T

ěch tajemství má Vrškamýk hned několik, samozřejmě nechybí pověst o pokladu. Jednou na hrad dorazil záhadný cizinec, který si u kamýckého rychtáře vyžádal sedm chlapců a sedm děvčat. Ti pak vytvořili magický kruh, v jehož středu cizinec začal kopat. Podmínkou úspěchu bylo, že se nikdo neohlédne. Když se ale ozval klapot koňských kopyt, zvědavá mládež se ohlédla, aby spatřila rytíře v černém brnění. V ten okamžik se za hrozného rachotu vyhloubená jáma sama zasypala, zmizel rytíř i cizinec.

Jak na to

Ideální je zaparkovat na oficiálním parkovišti v Kamýku nad Vltavou na levém břehu řeky vedle dětského hřiště. Po značené cestě ke zřícenině to máme 1,3 km, zdoláme převýšení 80 m.

Jak na to

Z Neveklova přes Nahoruby dojedeme do obce Radíč, odtud se dáme po vedlejší silničce k severu do kopce kolem obecního úřadu a pak stále mírně vzhůru mezi poli a loukami ke křižovatce, kde zahneme vpravo.

Dojedeme ke kraji lesa, kde je (před značkou zákazu vjezdu) menší místo k zaparkování. Po silničce budeme pokračovat už pěšky ke skupině chat Kasárna a pak vpravo po modré značce polní cestou ke hradu. Pěší úsek je dlouhý 0,8 km, po většinu cesty půjdeme dolů.

25

26

Skalní h rádky plošiny Mužského

Když vyšlápnu od chalupy kopec k vesnici, od okraje lesa vidím to nejkrásnější panorama co znám.

Vévodí mu Ještěd a když trochu uhnu očima, vystoupí z krajiny dominanty Českého ráje. Úplně nejvýraznější je monumentální hradba Drábských světniček. Pozoruji je se stejnou zvědavostí a dychtivostí, jako před desítkami let, kdy jsem se teprve těšil na objevné toulky. Kombinace pískovcových skal a v nich vyhloubených světniček jako součástí hradních sídel s vůní pryskyřice z pokroucených borovic mě přitahuje jako malého kluka, který sem přicházel se svojí maminkou, stejně jako puberťáka, který po pěšinách vláčel těžké kolo, jako dědu, který by toho chtěl ještě tolik říci svým ­vnoučatům.

K

dyž zapátrám hluboko v paměti, tak nejspíš první výlet do této romantické oblasti měl cíl na hradě Valečově ze 14. stol., ještě v době, kdy to byl skutečně „hrad bez ohrady“. Dnes je třeba za výstup na skalní bloky platit, jinak ale turistické značky procházejí areálem, dojem z této trasy je i tak velkolepý.

Bez omezení si prohlédneme předhradí se skalními byty a 9,5 m hlubokým tesaným prostorem, který původně sloužil jako zásobnice. Lidé tady nacházeli útočiště v neklidných dobách, je velmi pravděpodobné, že toto místo sloužilo i jako zimoviště husitských vojsk.

Z

načené cesty vedou i kolem Drábských světniček. Na třicet světniček na skalních blocích, hloubených od 13. stol., bývalo také volně přístupných, dnes je dole branka, kterou je možné v době mimo sezonu a za špatného počasí zavřít. Pak na zbytky skalní pevnosti s úžasnými výhledy neproklouzne ani myš.

V

ětšina návštěvníků míří na tyto dva hrady, pro úplnou představu ale stojí za to vydat se i k těm

méně známým a zcela volně přístupným pozůstatkům skalních hrádků, „poschovávaných“ v labyrintu skal v prostoru Mužského (463 m) a tvořících celou pevnostní soustavu. První z nich se vlastně neschovává, objevíme ho v pásmu stometrových skalních bloků mezi Valečovem a Drábskými světničkami – však tudy vede i velice atraktivní turistická trasa.

Hrada a Klamorna, původně dvě pravěká hradiště, jsou takovou skromnější variantou Drábských světniček. Původně výšinné sídliště Hrada pochází již z mladší doby kamenné, lidé je využívali i později.

Někdy ve 12.–8. stol. př. n. l. zde lid popelnicových polí založil opevněné hradiště, které v 8. a 9. stol. obnovili Slované. Z tohoto období pocházejí asi 250 m dlouhé, až 5 m široké a 2 m vysoké valy nad roklí Brkenová.

S

ousední Klamorna budí respekt svojí polohou. Protáhlý skalní ostroh, oddělený hlubokou roklí od Hradů, poprvé osídlili lidé 3000 let př. n. l. V 9. stol. přišli Slované a Klamornu spojili do jednoho celku se sousedním hradištěm Hrada. Ve středověku zde vznikl skalní hrádek, vysekaný letopočet 1434 může být dokladem, přesvědčivé jsou ovšem světničky v pískovci, dále pak vytesaná cisterna a základy větších staveb. Hrádek chránily ze tří stran prakticky kolmé skalní srázy, přístupová cesta od severovýchodu byla zabezpečena krátkým příčným valem s kamennou čelní zdí a dřevěnou konstrukcí. Areál zčásti narušil lom.

O

blíbeným výletním místem je Krásná vyhlídka, časté východiště k Drábským světničkám a na vrch Mužský.

40

ště písemné prameny mlčí, je třeba se spolehnout jen na archeologické nálezy. Hrádek byl vytesán do jednoho skalního bloku zřejmě již ve 13. stol., zbytek byl ze dřeva. Užíván byl ještě v 15. stol., v 17. stol. se zde ukrývali čeští bratři. Zachovala se jedna v pískovci vytesaná světnička, k níž se dostaneme vstupní chodbou. A odkud se bere zvláštní název?

Pochází od staročeského „hynšt“, tedy hřebec, kůň.

Sklepení hradu mělo opravdu sloužit jako stáj pro koně a místu se proto lidově říkalo Maštale.

Jak na to

Velmi atraktivní je turistická trasa z Krásné vyhlídky do Příhraz. Právě na ní také narazíme na Staré Hrady u Příhraz, stopy původně dřevěného hradu nacházející se na úzké skalní ostrožně v délce asi 160 m.

Tato fortifikace není písemně nikde doložena, historii bylo třeba vydedukovat podle nalezených střepů a dalších náznaků. Odborníci se úplně neshodnou na době vzniku – uvádí se rozmezí od konce 13. do začátku 15. stol. Měl úlohu strážnice, nelze předpokládat, že by zde bylo dlouhodobější feudální sídlo.

Nález popela potvrzuje teorii, že hrádek zničil požár.

Součástí objektu byla asi 15 m hluboká ve skále vytesaná cisterna. To naznačuje, jaký význam hrádek v systému strážnic v této lokalitě měl, když se vyplatilo tak nákladně budovat zdroj pitné vody. Dnes tady narazíme na různé terénní úpravy, do skály vytesaný prostor, z dřevěných staveb se logicky nic nezachovalo.

Po obvodu atraktivní lokality je několik vhodných nástupních míst k výletům. Z Mnichova Hradiště se přes Boseň jezdí k placenému parkovišti (s občerstvením) pod Valečovem. Úsek Zlaté stezky Českého ráje odtud míří přes Valečov (350 m) ke Klamorně (4,2 km), Drábským světničkám (4,8 km) a na Krásnou vyhlídku (6,2 km), kde je oblíbený penzion s restaurací a parkoviště. Placené parkoviště je v Dnebohu, odkud se nejčastěji chodí k Drábským světničkám a na Klamornu (1,2 km, převýšení 110 m). Placené parkoviště je také v Příhrazech, odkud se dostaneme na Staré Hrady (1 km, převýšení 90 m) s obvyklým pokračování na Krásnou vyhlídku, případně k Hynště (1,2 km, převýšení 120 m).

J

iná značená a delší trasa, spojující Příhrazy a Krásnou vyhlídku, nás přivede k dalšímu skalnímu hrádku Hynšta. Od Příhraz začíná stezka zostra vzhůru po kovovém schodišti. Díváme-li se pozorně, objevíme v pískovcové skále záseky jako doklad, že tudy vedlo schodiště již ve středověku. Také o Hyn41

47

Chudý hrádek

48

Sejde z očí, sejde z mysli. Tohle rčení platí nejen o lidech, ale i o hradech. U nich někdy sejde z mysli i jejich původní jméno, a tomu, co z nich zbylo, se pak říká všelijak. Plně to platí i o Chudém hrádku v pískovcové skalní oblasti nedaleko Dubé. Na jeho skutečný název lidé časem zapomněli a místo něj ho začali nazývat Pustý hrádek nebo Poustka. Původní jméno znovu objevil a vrátil je do obecného povědomí teprve významný hradolog August Sedláček. Nikdo neví, proč sídlo, původně zvané jenom Hrádek, dostalo časem přídomek Chudý. Určitě to nebylo proto, že by mu něco chybělo nebo že by jeho majitelé měli hluboko do kapsy. Spíš naopak – většinou byli nejen mocní, ale i bohatí.

Z

řícenina gotického hradu se nachází v romantické poloze na impozantním pískovcovém masivu nad Dolským údolím, na ostrohu nad soutokem Dolského a Drchlavského potoka.

D

říve se bralo za hotovou věc, že původně tu existovalo slovanské hradiště, které od jihu chránil dodnes patrný obloukovitý val, dlouhý 150 m a vysoký 2–4 m, doplněný o příkop. Toto opevnění uzavíralo trojúhelníkovou ostrožnu – zbytek zajišťovaly příkré skalní stěny. Pozdější stavebníci hradu měli staré hradiště rozdělit druhým hlubokým příkopem na dvě části – na menším zadním, na konci skalního bloku, vybudovali hrad, větší před ním proměnili na předhradí. Novější bádání ani archeologický výzkum však zbytky žádného staršího hradiště nepotvrdily, a tak začíná převládat názor, že celá opevněná plocha vznikla najednou až ve vrcholném středověku a že zmíněný mohutný val není nic jiného než předsunuté opevnění hradu.

C

hudý hrádek vznikl asi ve 2. polovině 14. stol. zásluhou Berků z Dubé, kteří se jako jeho majitelé poprvé připomínají v r. 1391. Hlavním objektem byl 64

obdélníkový palác, z něhož se dochovaly zdi do výše 2. poschodí, prolomené okénky a střílnami. Směrem k vrcholu ostrožny stálo ještě jedno stavení, z vepřovic a hlíny, které dnes připomíná jen tesaný sklep. Na vrcholcích dvou skalních útvarů stály dřevěné věže a mezi nimi 14 m hluboká, do skalní rozsedliny vytesaná cisterna. Po Bercích z Dubé přišli další majitelé, kteří hrad udržovali až do 1. poloviny 16. stol., pak zůstal opuštěn. Jako poslední majitel se uvádí Jan Jiří z Vartemberka, v r. 1622 odsouzený ke ztrátě veškerého majetku. V té době byl už ovšem Chudý hrádek prázdný a rychle se měnil ve zříceninu. V údolí pod hradem je do skály uměle vytesaná místnost, která asi bývala součástí hradu a sloužila jako příbytek strážce.

D

olské údolí, do kterého hradiště spadá, je jedno z nejmalebnějších v Máchově kraji. Jen o necelý kilometr dále k západu se táhne neméně půvabný Loubský důl, rovněž korunovaný zbytkem hradu na pískovcovém ostrohu. Jeho jméno ani historie nejsou známé; většinou se uvádí jako hrad Loubí.

Archeologické nálezy dokládají jeho existenci od 2. poloviny 13. stol. do počátku 14. stol. Býval zřejmě jen dřevěný. Dochovaly se z něj terénní nerovnosti a hluboký šíjový příkop.

Jak na to

Zaparkovat můžeme na návsi (nebo na jiných místech) v Dřevčicích, dnes místní části Dubé, a odtud dojít po zelené značce stále mírně klesající cestou romantickou Čertovou roklí lemovanou pískovcovými skalami až pod hrad (2 km); závěrečný výstup po pěšině do zřícenin je krátký, ale dost strmý, s převýšením 30 m. Kratší, pohodlnější, avšak méně romantická cesta vede od silničky jižně od Holan – auto zanecháme v místech, kde zelená značka opustí silnici.

Milčany

Opravdu malebná je soustava více než dvaceti Holanských rybníků na Bobřím potoce o celkové úctyhodné ploše více než 200 ha, v krajině, které vévodí vrchy Ronov a Vlhošť, na severním okraji CHKO Kokořínsko-Máchův kraj. V romantickém kraji nemohou chybět ani hradní zříceniny. Přiznám se, že právě tady v tom mám trochu zmatek, neboť v průběhu let se zjistila známá pravda, že „všechno je jinak“.

M

ilčany, které jsou cílem, najdeme na starších mapách pod názvem Vítkovec. Vítkovec se ale správně jmenuje objekt, ležící asi 3 km jihovýchodně a který byl dříve uváděn jako Vřísek. Aby byl zmatek dokonán, jméno Milčany nesla i tvrz, která stávala na ostrůvku v severozápadním rohu Milčanského rybníka. S přenesením sídla Vartemberků na dnešní Milčany se stěhovalo i jméno a tvrz se označuje jako Hrádek u Hostíkovic. Malá tvrz u hráze Holanského rybníka se vždy jmenovala, jmenuje a snad bude i nadále jmenovat Rybnov.

P

okud si vedeme „vandrbuch“, snad nám to upřesnění názvů pomůže, jinak si zase tolik nemusíme zatěžovat hlavu, důležité bude, aby se nám v tomhle romantickém koutu líbilo. O Milčanech se toho moc

neví a víc se toho patrně nevyzkoumá, protože hrádek byl dost zničen při novověkém lámání kamene. Archeologové určili datum jeho vzniku někdy do 80. let 14. stol., s určitostí pak musel existovat v r. 1503, kdy byl majetkem Jana Jiřího z Vartemberka. Zničen byl za třicetileté války.

D

o jednodílného hradu se vstupovalo po nejméně strmém jihovýchodního úbočí. Na severozápadní straně zajišťoval Milčany příkop. Při lámání kamene se snížila prakticky celá vnitřní plocha hradu. Úplně nám hrad ale nezmizel, dodnes se zachoval asi 7 m vysoký zbytek zdi, což je roh původního paláce. Takřka se dotýká borového lesa. Je to hezký romantický kout, kde se rádi zdržíme a zkusíme si představit, jak asi původní hrad mohl vypadat.

Š

koda ale zůstat jen u Milčan. Kousek odtud u Mlýnského rybníka se přes Bobří potok klene starý kamenný most, pár kroků od Dolanského rybníka je nevysoký, leč hezký Dolanský vodopád a ještě o něco dál zbytky Dolanského mlýna a skalní sklep, u Hrázského rybníku zbytky mlýna, je toho zkrátka spousta, co můžeme v rámci jednoho výletu obrazit.

Jak na to

Zřícenina je nejlépe přístupná z Holan po červené značce (necelé 3 km), celou trasu můžeme absolvovat autem kolem kempu a občerstvení na jižním břehu Milčanského rybníka. Na hrad od komunikace to máme necelých 100 m s minimálním převýšením.

65

55

Skalní hrady Českého Švýcarska

Jak na to

Pro České Švýcarsko, stejně jako pro jiné oblasti s pískovcovými skalami, jsou typické skalní hrady a hrádky. Jejich nevelké zbytky se nacházejí většinou v odlehlých, mnohdy i obtížně přístupných, ale malebných a romantických polohách na skalních ostrozích a blocích na divokými roklemi. Vznikaly od 13. do 15. stol. v rámci kolonizace Žitavska, tehdy náležejícího České koruně. Jejich základem byly prostory vytesané do skal, doplněné skromnými dřevěnými stavbami. Měly hlavně obrannou funkci; chránily obchodní cesty i obyvatele nově zakládaných vesnic. Vždyť ve zdejších divokých hvozdech se to jen hemžilo lupiči a loupežníky, schopnými bez výčitek svědomí i mordovat. Obrannou soustavu tvořilo celkem 19 strážních hrádků, z toho šest na dnešním českém území. Éra těchto „orlích hnízd“ skončila ve 2. polovině 15. stol., kdy byly postupně opuštěny a zanikly, pokud se ovšem ještě na čas nestaly sídlem loupeživých rytířů, zkrachovanců a vojenských zběhů. Zájem o ně znovu nastal až se zrodem turistiky počátkem 19. stol., kdy se staly vyhledávaným cílem romantických duší.

J

en u dvou ze šestice hradů známe původní jména. Jedním z nich je Falkenštejn, jehož zbytky se nacházejí na mohutném bloku rozeklaných pískovcových skal východně od bývalé ozdravovny nad obcí Jetřichovice. Podle archeologických nálezů byl založen v 1. polovině 14. stol. příslušníky rodu Michaloviců. Jeho prvořadým úkolem bylo zajišťovat bezpečnost nedaleké České cesty do Míšně a Lužice. První doložená zpráva o hradu pochází z r. 1395.

V letech 1406–28 patřil Berkům z Dubé, jejichž posádka odtud podnikla loupeživé výpravy do sousední Lužice. V lupičských nájezdech pokračoval i následující majitel Zikmund z Vartemberka, pravidelně se jich účastnila také vojenská posádka z Falkenštejna.

Spor Vartemberků s lužickým Šestiměstím trval řadu let a postupně získal charakter drobné přeshraniční války. Zdá se však, že během těchto půtek nebyl Falkenštejn nikdy dobyt.

P

ověst ale říká něco jiného. Podle ní zajali vojáci z Lužice v okolních lesích zbrojnoše z falkenštejnské posádky. Život si mohl zachránit jen tím, že se vrátí do hradu a pomůže ho obléhatelům dobýt.

Což se také stalo. Při následném obléhání, ve chvíli, kdy boj dosahoval vrcholu, přivolal velitele k oknu pod záminkou, že vidí bílého jelena. Když se velitel z okna vyklonil, svrhl ho zrádce do hluboké propasti.

Pak pobral cennosti, otevřel nepříteli bránu a zmizel jak pára nad hrncem.

P

o skončení válek s lužickým Šestiměstím byl Falkenštejn opuštěn. V dalších staletích sem přicházeli jen různí zvědavci, ale i tuláci, zběhové a štvanci.

Jediný možný přístup na hrad je z obce Jetřichovice na silnici Hřensko – Chřibská. Placené parkoviště Pod Poštolčím kuželem je na sv. okraji obce, odtud pěšky po žluté značce (0,5 km, převýšení 70 m, zčásti po schodech).

N

P

ískovcový suk, na němž byl hrad vybudován, je dlouhou a úzkou rozsedlinou rozdělen na dvě částí; opevněna a obydlena byla především větší část severní. Bezpečí zajišťovaly vysoké a strmé pískovcové srázy, které se běžnými středověkými prostředky nedaly zdolat. Vstup byl možný jen od západu zmíněnou průrvou, která se dala snadno uzavřít masivními břevny. Vrcholová plošina byla proto opevněna jen lehce – palisádou a dřevěnou hradbou. Z obytných místností se dochovaly prostory vytesané ve skále: dnes otevřená ústřední síň o rozměrech 6 × 12 m s okenním výklenkem, původně zastropená, kaple se zaobleným kněžištěm a kamenným oltářem a hradní kuchyně. Po dřevěných objektech (palác, věž aj.) zůstaly jen stopy ve skále.

Podobně jako jiné skalní hrady neměl Falkenštejn studnu; posádka využívala dešťovou vodu, sváděnou do cisterny.

P

o r. 1852, kdy dala Vilemína Kinská vybudovat vstup a celý prostor hradu upravit pro turisty, se tu začaly pořádat různé kulturní akce a lidové taškařice. Po r. 1945 ale celý areál opět zpustl a stal se téměř nepřístupným. Dnes už je situace jiná – po nákladných úpravách, ukončených v r. 2018, se do hradu vstupuje po luxusním kovovém schodišti, na vrcholové plošině jsou položeny kovové chodníky (rošty), vedoucí ke všem zajímavým místům včetně několika vyhlídek. Použitá technologie zajišťuje nejen bezpečnost návštěvníků (i rodin s dětmi), ale i chrání kulturní vrstvy na vrcholu pro případný archeologický výzkum. Úpravy se dočkaly také přístupové cesty k hradu.

72

ejblíž zmíněné České cestě stával hrad Šaunštejn asi 1 km severně od Vysoké Lípy; protože sloužil především k její ochraně, funkce vojenská u něj převažovala nad obytnou. Byl založen na mohutném úzkém pískovcovém bloku v blíže neznámé době, podle archeologických nálezů to ale nebylo dřív než začátkem 15. stol. Písemné prameny potvrzují jeho existenci v letech 1431–46, kdy patřil Berkům z Dubé. Také odtud se po r. 1435 vydávala hradní posádka na lupičské výpady do lužického Šestiměstí. Někteří lapkové při tom byli zajati a vyslýcháni katem, jak dokládají záznamy ve smolné knize města Budyšín. Vojsko Šestiměstí v r. 1444 Šaunštejn oblehlo, ale zřejmě nedobylo; podařilo se to až o několik měsíců později vojákům českého královského vojska, vyslaného zasáhnout proti zemským škůdcům. Poslední zmínka o hradu pochází z r. 1490, pak opuštěné skalní hnízdo zcela zpustlo a upadlo v zapomenutí. Za třicetileté války se tady usadili švédští zběhové a lupiči, kteří drancovali okolí a šlechta sama je z hradu nedokázala vypudit. Zvládlo to znovu až královské vojsko. Místu se pak začalo říkat Loupežnický hrad.

N

ově turisticky upravenou vrcholovou plošinu, přístupnou po schodech v úzké puklině, v závě-

73

70

Egerberk

71

Romantiku hradních zřícenin si nejvíc užívám bez publika, sám mezi rozpadajícími se zdmi, jen se svojí fantazií, která se pokouší vykreslit obrázky z minulosti. Většinou to není možné, ale tuhle zříceninu jsem si před lety sobecky „zabral“ sám pro sebe. Nikde ani živáčka, snad jen duchové dávno zemřelých majitelů mi dělali společnost. Těch živých sem přichází opravdu pomálu. Ostatně kolem hradu vede jediná turistická značka, kousek od ní je hranice Vojenského újezdu Hradiště, nepřístupné oblasti v Doupovských horách. lák Vilémovi vydal. Nový hradní pán situaci rychle vyřešil – Wenda nechal umučit v hladomorně.

H

rad s dvoupalácovým jádrem patřil ve své době k nejpozoruhodnějším šlechtickým sídlům.

Dodnes se z něho dochovaly poměrně rozsáhlé zříceniny – velké zbytky vstupního paláce s průjezdem, velkým sálem a arkýřovou kaplí, menší část zadního paláce, fragmenty obvodových zdí.

Nevelké hromady kamení a části zdiva jsou připomínkou hospodářských objektů, patrné jsou i valy a příkopy.

G

otický hrad na vrchu (548 m) na pravém břehu Ohře vybudovali někdy na přelomu 13. a 14. stol. páni z Egerberku. V jeho držení se vystřídaly známé šlechtické rody, ale když si Lobkowiczové postavili nedaleko odtud zámek Felixburk a Thunové pečovali o Klášterec nad Ohří, trvale neobývaný hrad rychle zchátral.

V

husitských dobách se na Egerberku usadil odpůrce kalichu Wend z Illburku, který byl ve sporu se svým věřitelem Vilémem ze Šumburku. Kadaňští měšťané mezi nimi sjednali krátké příměří, ale netrpělivý Vilém nechal Wenda vylákat z jeho pevnosti pod záminkou nákupu dobytka v blízkém Lestkově.

A zatím hrad bez boje obsadil. Wend se pokusil Egerberk získat zpět, ale zranil se, načež ho jeden sed92

Z

Šumburk

Šumburk jsem při svých toulkách dost dlouho míjel. Snad proto, že z nějakých důvodů mně neznámých jsem v turistických průvodcích narážel jen na poměrně stručné informace a já si to dost hloupě spojoval s představou, že tady toho není moc k vidění. Až jeden všední podzimní den, bylo to babí léto jak malované, jsem si to šlapal podél Ohře. Zahrádkářská kolonie u řeky byla takřka prázdná, jen na jejím konci jeden starší pán cosi kutil. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a zahrádkář se usmál: „Dobrej. A že už nemůže být lepší?“ Ta výstižná odpověď mi zůstala v hlavě napořád a já jsem v pohodě pod tím modrým nebem stoupal do nekonečného kopce. Jako bonus se mi naskytl pohled na nečekaně rozlehlý hradní areál, který, jak jsem rychle pochopil, je i jakýmsi kultovním místem všech tuláků, kteří se sem rádi vrací. Ten den už opravdu nemohl být lepší…

V

ilém ze Šumburka postavil svůj hrad, nazývaný původně Nový Šumburk (Neuschönburg), až někdy na konci husitských válek, první zmínka pochází z r. 1435. O rozsáhlejší přestavbu a rozšíření o nový palác s kaplí se na začátku 16. stol. postarali Fictumové, jenomže již v polovině 16. věku hrad vyhořel a na začátku 17. stol. je uváděn jako zcela pustý.

V

F

Jak na to

ictumové měli nepochybně velký důvod o Šumburk nadstandardně pečovat. Zřídili si tady totiž penězokazeckou dílnu, což se ovšem neutajilo a Fictumové se před hněvem císaře Ferdinanda I. museli zachránit útěkem ze země. Ono totiž penězokazectví bývalo hrdelním zločinem…Ne každého opravdu dostihla spravedlnost, Fictumové ale měli holt smůlu.

A

ž nečekaně rozsáhlý areál, obemknutý příkopem a valem, se skládá z výrazných zbytků velké

hranolové věže, tří bran, hradební zdi se čtyřmi baštami a fragmenty dalších staveb. ýlet na Šumburk lze spojit s cestou do Krušných hor, až na hřeben se dá vyjet autem. Právě vedlejší klikatící se silničky nabízí nevšední zážitky. Nabízí se také prohlídka hradu Egerberku na opačném břehu Ohře.

Z Klášterce nad Ohří vyjedeme po E442 a zaparkujeme na kraji odbočky ke zřícenině tvrze Šumburk (křižovatka na Kláštereckou Jeseň). Odtud jdeme po neznačené pohodlné komunikaci ke zřícenině tvrze a dál k rozcestí, kde narazíme na značenou cestu na hrad. Od hlavní silnice až na Šumburk to je asi 1,6 km a převýšení asi 135 m. Tradiční trasa vede také z údolí Ohře – je to o kilometr delší a převýšení dvojnásobné.

hradního kopce se otevírá hezký výhled na hřeben Krušných hor, sousední Šumnou a napůl zakrytý Klášterec nad Ohří.

P

rávě v Klášterci nad Ohří lze prožít zajímavý den.

V městské památkové zóně vyniká zámek s Muzeem porcelánu a sala terrenou se sochami od Jana Brokofa, příjemná je procházka nedalekým parkem v areálu obnovených lázní Evženie, v létě pak těžko odoláme místnímu aquaparku se spoustou atrakcí, třeba tobogány, z nichž ten nejdelší měří 128 metrů!

Jak na to

Trochu odlehlejší hrad je nejblíže dostupný ze vsi Lestkov, kam to máme autem necelých 5 km z Klášterce nad Ohří. Zaparkovat se na návsi. Odtud pokračuje turistická značka k rozcestí a pak odbočka ke hradu, celkem asi 850 m a převýšení asi 130 m.

93

77

Andělská Hora

Bůhví, proč dostal hrad s městečkem jméno přímo z nebeského slovníku. Fakt ale je, že mohutný znělcový vrch, ukončený rozeklaným skalnatým temenem a ozdobený nápadnými zříceninami, který z ničeho nic vystupuje z ploché a rovinaté krajiny mezi Bochovem a Karlovými Vary, působí opravdu jako andělské zjevení. Možná, že podobný dojem učinil i na režiséra Vladimíra Síse, který si hrad zvolil jako kulisu pro natáčení filmu Balada pro banditu podle slavné divadelní hry (muzikálu) brněnského Divadla na provázku, od něhož převzal i základní herecké obsazení. Svou první velkou filmovou roli v něm dostal Miroslav Donutil, představitel Nikoly Šuhaje. Film je něco mezi baladou, pohádkou a trampským muzikálem. Snad proto ztvárnili role statistů zejména trampové z Karlovarska.

H

rad Andělská Hora nepatří mezi našimi hrady k nejstarším, První písemná zmínka o něm je až z r. 1402, kdy jej držel Boreš z Oseka; z toho se dá předpokládat, že byl založen koncem 14. nebo počátkem 15. stol. Postupně se tu vystřídala řada majitelů, mj. páni z Plavna, Zajícové z Házmburka a Šlikové. Za husitských válek kolem r. 1429 hrad dobyl hejtman Jakoubek z Vřesovic a učinil z něj opěrný bod kališníků při výpadech na Loketsko, Chebsko a do Bavor. V době předbělohorské byl pánem Andělské Hory Linhart Colonna z Felsu, jeden z iniciátorů českého stavovského povstání v r. 1618.

Zúčastnil se pražské defenestrace, ve válce stál jako jeden z hlavních vůdců protestantské opozice po boku hraběte z Thurnu a v dubnu 1620 padl v bitvě u Sitzendorfu. V té době byla na hradě alchymistická laboratoř, v níž působil alchymista a kouzelník Jakob Tentzel, autor pojednání o alchymii „De metallis diversi tractatus“, které je uloženo v pražském Národním muzeu.

S

vysvětlením, proč si alchymista za své působiště vybral právě Andělskou Horu, přispěchali esoterici: zdejší hrad prý vyzařuje mimořádně silnou kladnou energii.

100

stával další čtyřboký obytný objekt, z něhož se dochoval spodek, opatřený zábradlím a upravený na vyhlídkovou plošinu se stolem a lavičkami. Můžeme tu v klidu posedět, případně se i občerstvit, a přitom si vychutnat nádherný výhled na Slavkovský les.

T

o je možná důvod, proč se k hradu váže několik pověstí. Jedna z nich vypráví o dávné majitelce jménem Polyxena, ženě mocné a bohaté, ale i zlé a panovačné. Ani spousta peněz jí nedokázala zajistit to, po čem toužila nejvíc – dítě. Jednou se jí ve snu zjevila sudička a poradila jí, aby odhodila zlobu a vykonala nějaký dobrý skutek. Paní se rozhodla upéct vlastnoručně koláře a rozdat je lidem dole v městečku. Dělat dobro, stejně jako péct koláče se jí nakonec zalíbilo – a tak je pekla pravidelně, dělila se o ně s poddanými a přitom se zajímala i o jejich každodenní starosti. Koláčům se začalo říkat andělské a děvčátko, které se Polyxeně brzy narodilo, dostalo jméno Andělka.

Z

a třicetileté války vypálili Andělskou Horu Švédové, definitivně opuštěna však byla až po dalším požáru r. 1718. I potom ale přitahovala pozornost – spolu s podhradním městečkem se stala oblíbeným výletním místem karlovarských lázeňských hostů.

Byl mezi nimi i slavný básník J. W. Goethe, který v r. 1786 právě tady oslavil s přáteli své 37. narozeniny. Oslavy ale měly nepříjemné dozvuky. Druhý den ráno přátelé zjistili. že proslulý poeta zmizel, prostě se vypařil jako pára nad hrncem. Hledali ho,

D

ochovaly se i rozsáhlé části hradeb, uzavírající obě nádvoří. Zajímavostí jsou střílny v hradebních zdech – vedle obvyklých klíčových se objevují i střílny lopatkového tvaru.

hledali, ale marně, prohledávali i hrad, jestli nešťastnou náhodou někam nespadl. Nakonec se ukázalo, že to byl od Goetha promyšlený tah: v následujících dnech a týdnech měl v úmyslu vydat se na cesty po Evropě, jen sám bez doprovodu, aby si v klidu uspořádal myšlenky. A tak se v časném jitru prostě po anglicku vytratil.

N

a první pohled zaujme značná rozlehlost hradu se dvěma nádvořími, i když budov uvnitř ohrazení nebylo mnoho. Z nejstaršího období se nedochovalo téměř nic – dnešní zbytky zdiva pocházejí z přestaveb v 15. a 16. stol. a jsou vesměs pozdně gotické nebo renesanční. Kromě pozůstatků dvou vstupních bran jsou to mohutné zříceniny lichoběžníkového paláce na východním konci hradu, jehož místnosti v patře byly zaklenuty pozdně gotickou sklípkovou klenbou. Neobvyklý lichoběžníkový (podle někoho dokonce pětiúhelníkový) půdorys objektu byl dán tvarem hradní skály, jemuž se stavebník musel přizpůsobit. Dominantou Andělské Hory je dodnes zbytek obytné hranolové věže – donjonu na nejvyšším místě hradiště, poněkud narušený umístěním televizního vysílače. Na skalní plošince západně od věže

Z

a prohlídku určitě stojí unikátní trojboký kostel Nejsv. Trojice pod obcí u hlavní silnice, postavený v letech 1692–1712 podle návrhu G. B. Alliprandiho, původně poutní, opravený počátkem 21. stol. Dnes hostí stálou výstavu Zaniklé obce Doupovska.

Jak na to

Do obce vede krátká odbočka z hlavní silnice Praha – Karlovy Vary, neplacené parkoviště je nad obecním úřadem, při odbočce vlevo naproti aut. zastávce Andělská Hora, horní obec. Odtud nás čeká krátký pěší výšlap s převýšením 65 m.

101

126

Oheb

127

Když mně bylo čtrnáct, zahlédl jsem někde obrázek Ohebu a tak mocně jsem zatoužil prohlédnout si jej „naživo“, že jsem se k němu hned první neděli rozjel – na kole. Osmdesát kilometrů přes hory a doly a stejná porce kilometrů zpět. Cestou mi jako na potvoru začala ucházet jedna duše, takže jsem musel každou chvíli zastavovat a dohušťovat ji. A přece jsem dojel! Oheb mě rozhodně nezklamal, i když byl možná zarostlý o trošku víc, než bych si představoval, a zdivo bylo o něco nižší, než se mi zdálo z obrázku. Zato výhled z hradní skály byl nádherný a nadlouho se mi uhnízdil v paměti.

V

dějinách tento hrad žádnou významnou roli nehrál. Osud mu navíc udělil do vínku pouhých sto let plnohodnotného života; od chvíle, kdy jej opustili poslední obyvatelé, už více než půl tisíciletí chátrá. Do dnešní doby z něj zůstaly jen rozsáhlé a vpravdě romantické zříceniny, které se z téměř osmdesátimetrové výšky vzhlížejí v hladině přehradního jezera.

D

ost neobvyklé jméno dostal hrad podle mohutného ohybu, staročesky ohebu – výrazného zákrutu, kterým řeka Chrudimka, dnes ovšem spoutaná údolní přehradou, obtáčí úpatí skalnatého hradního vrchu.

O

heb vznikl patrně na ochranu území vilémovského kláštera někdy na přelomu 14. a 15. stol., poprvé se připomíná až v r. 1405. Patří tak k našim nejmladším hradům. Od r. 1455 patřil hrad Burianovi Trčkovi z Lípy a stal se střediskem trčkovských statků v Železných horách. Burianovi synové pak Oheb významně přestavěli a rozšířili. Již v r. 1490 však připojili zdejší panství k hradu Lichnici a o Oheb ztratili zájem. V r. 1499 jej definitivně opustili a ponechali svému osudu.

P

ak upadl zcela v zapomnění, takže na konci 17. stol. se již ani nevědělo, kde stával. Na jeho existenci upozornil teprve v r. 1789 historik a topograf Jaroslav Schaller. Majitel zdejšího panství Vincenc Karel Auersperk dal ve 30. a 40. letech 19. stol. zříceniny upravit a pak zpřístupnit.

Z

říceniny stojí na vysokém skalnatém ostrohu. Původní hrad byl poměrně malý, zaujímal jen nejvyšší (západní) část dnešního areálu. Na třech stranách byl obklopen hradbou, z níž se zachovaly jen skromné zbytky. Do jejího rohu nad příkopem byla vestavěna věžovitá brána, na vrcholu skalnatého hřebene stával palác obdélného půdorysu.

Z

hradu se zachoval polozasypaný příkop, zdivo vnějšího, v menší míře i vnitřního hradebního okruhu, věž se zbytky původní vstupní brány, torzo nové brány, tři dělové bašty, zříceniny obytné věže a sklepy v místech obytných a hospodářských budov.

Jak na to

Pod hradem prochází silnice č. 343 z Hlinska do Seče. Auto necháme na parkovišti za hrází Sečské přehrady a na hrad dojdeme pěšky nejprve po zelené, pak po modré značce (1,2 km, převýšení 55 m).

156

Vildštejn

Ještě před sto lety to prý byl hrad až pohádkový – pravé orlí hnízdo na strmé, těžko přístupné skále vysoko nad zalesněným údolím Chrudimky. I přes blízkost městečka Seč skutečné království divočiny. Vše se ale změnilo na přelomu 20. a 30. let minulého století, kde na řece vyrostla Sečská přehrada. Zděná hráz byla nalepena přímo na hradní skálu, hluboké údolí zalila voda nově vzniklého jezera. V koruně hráze byla navíc vybudována silnice, které se hradní skála postavila do cesty; proto byla provrtána tunelem. To vše vzalo zříceninám Vildštejna mnoho z jejich monumentality (dnes vystupuje nad vodní hladinu jen asi třetina hradní skály) a ještě více je izolovalo od okolí. Jedinou výhodou je, že nejlépe zachovaný úsek zdiva je dobře viditelný přímo ze silnice.

V

ildštejn míval zajímavého souseda – hrad Oheb, vzdálený vzdušnou čarou jen asi 300 m severovýchodním směrem, takže posádky si mohly vzájemně téměř nahlížet do oken. Obě sídla tvořila u nás nepříliš častou hradní dvojici, v níž Vildštejn byl něco jako starší bratr.

V

znikl totiž podstatně dřív, již koncem 13. stol., byl ale menší.

Původní německý název Wildenstein (Divoký kámen) zjevně poukazuje na jeho polohu v divoké, řídce osídlené krajině. Zakladatelem a prvním majitelem hradu byl Hrabiš z Paběnic, jeho potomci tu pak sídlili až do konce 14. stol. V letech 1404–11 byl Vildštejn v držení Ješíka z Popovce, který odtud podnikal loupežné výpravy. Na počátku husitských válek– zřejmě po dobytí vilémovského kláštera – se hradu zmocnil přívrženec kalicha Jan Hertvík z Rušínova.

V

r. 1436 daroval král Zikmund zdejší zboží Jiřímu z Dubé a Vízmburka; ten ho připojil k panství Žleby. Vildštejn přestal být obýván a zpustl, již v r. 1499 se uváděl jako zbořený.

Z

akladatel si zvolil pro hrad skalnatý, těžko přístupný ostroh nad levým břehem řeky, který na třech stranách spadal téměř svisle do údolí. S okolím jej spojovalo jen sedlo na severní straně; ale i odtud byl svah tak strmý, že přístup do hradu byl možný pouze po schodech nebo žebřících. Vrchol skály poskytoval jen nevelký prostor, na kterém byl vystavěn věžovitý palác nepravidelného půdorysu, možná jen s dřevěnými patry, který v sobě spojoval funkci obytnou, obrannou i hospodářskou. Ve skalnatém svahu poblíž paláce stávaly ještě další dvě nevelké

budovy. Celek obklopovala parkánová hradba, z níž vybíhal baštovitý útvar se zaoblenými čely.

D

o současné doby zůstala z hradu část obvodového zdiva paláce s gotickým okénkem, zbytky hradeb s baštou a základové zdi další budovy. Předhradí, v němž bývala mj. studna, bylo zlikvidováno při stavbě přehrady.

Z

říceniny se nacházejí přímo nad tunelem. Pokud se nebudeme chtít spokojit jen s pohledem z dálky, čeká nás značně obtížný a nebezpečný výstup přímo skalnatým svahem, protože jediná přijatelná přístupová cesta vede přes oplocený soukromý pozemek. Šplhání po srázu doporučit nemůžeme, i když – jak píše jeden hradomil na webových stránkách o Vildštejnu: „při troše snahy a vynaložení jistého úsilí se tam vyškrábat dá.“

Jak na to

Auto necháme na parkovišti při silnici č. 343 z Hlinska do Seče za hrází Sečské přehrady, odkud dojdeme 350 m k silničnímu tunelu.

157

140

Střmen

141

Železné schodiště, které začíná u hlavní promenádní cesty Teplickými skalami a stoupá ke skalnímu hradu Střmen, má 300 schodů – o jeden víc, než schodiště na Petřínskou rozhlednu v Praze. A na rozdíl od něj není spirálovité, ale rovné, a vede přímo do prudkého svahu. Tak nějak jsem si vždycky představoval schody do nebe. A aby nebylo všemu stoupání konec, navazuje na ně do dvou částí rozdělený strmý žebřík, zapuštěný v hluboké skalní trhlině. To všechno musí absolvovat ten, kde chce ve skupině pískovcových věží vystoupit až na tu nejvyšší.

S

kalní hrad Střmen či Střemen stával na několika výrazných navazujících pískovcových blocích vysoko nad údolím Skalního potoka na okraji Teplických skal. Byl trojdílný; skládal se z předního, středního a zadního hradu, propojených schody a můstky. Původní přístup se od toho současného lišil; cesta přicházela po skalnatém hřbetu od západní strany. Ale závěrečný výstup na nejvyšší skalní blok, kde stával hlavní a prakticky jediný objekt – dřevěná věž, vedl již ve středověku po schodech stejnou trhlinou jako dnes.

V

še, co na hradě vzniklo, bylo výhradně ze dřeva, a tak z něj do dnešní doby zůstaly jen upravené skalní stěny a vytesaná lůžka pro trámy, které nesly pavlače, můstky a dřevěné sruby. Z vrcholové plošiny, zajištěné zábradlím, je pěkný výhled do skalního města, do údolí Metuje, ale i na Vraní hory, Rýchory a Krkonoše.

S

třmen založili v 1. polovině 14. stol. páni ze Skalice a pojmenovali ho podle svého znaku – třmene (staročesky „střmen“). Brzy přešel do majetku panovníka; v Majestas Carolina je uveden mezi královskými hrady, které je možné podmínečně zcizit.

V letech 1362–72 držel hrad rytíř Wickmann, podle kterého byla pojmenována podhradní osada Wickerivilla, Weckelsdorf. České jméno Teplice získala podle teplých pramenů.

P

o r. 1381 koupili Střmen páni z Dubé. V literatuře se většinou uvádí, že r. 1428 byl dobyt husity pod vedením Matěje Salavy z Lípy, což přivodilo jeho konec; písemné prameny však o ničem takovém nevědí. Pravděpodobnější je, že pokud jej po husitských válkách nezničili Slezané, byl na jejich popud a se svolením krále Jiřího z Poděbrad rozbořen v r. 1447; zůstal neobnoven a zanikl.

S

třmen měl výhradně vojenský charakter – sloužil jako strážní, hlásný a pozorovací bod v pomezním hvozdu. Neměl žádnou rezidenční funkci, zřejmě nikdy nesloužil jako panské sídlo a byl existenčně svázán s hradem Adršpachem. Plnil vlastně roli jeho předsunutého opevnění, i když od svého „mateřského“ hradu byl značně vzdáleného – vzdušnou čarou zhruba čtyři kilometry. To byl zřejmě důvod, proč opevnění dostalo vlastní jméno a bylo uváděno jako samostatný hrad.

Jak na to

Střmen je sice volně přístupný, leží však v oblasti Teplických skal, které mají určenou otvírací dobu a kde je třeba u hlavního vchodu platit vstupné. Autem dojedeme do Teplic nad Metují, kde zaparkujeme na placeném parkovišti u vstupu do skal. Odtud je to k cíli pěšky 1 km, stoupání je hlavně v závěru značné, celkové převýšení 120 m.

Skály

Slyšíte-li horolezce, jak se domlouvají na „Bišíku“, pak vězte, že se chystají do malebného koutu Teplických skal, v němž kromě lezeckých terénů existuje také osada Skály a stejnojmenný hrad. Najdeme tu i zámeček, který slouží jako penzion s restaurací. Kdykoliv se sem vrátím, nemůžu nevzpomenout na „Lanče“, kamaráda Mirka Šmída. Lezl v Ádru i na Bišíku, měl rád skály na Ostaši, kde trochu adrenalinu v trojkovém terénu dopřál i dvěma malým nováčkům, Martinovi a Petrovi, mým synům.

Poseděli jsme i v mnoha hospůdkách při debatách o jeho chystané knížce, v nichž povyprávěl o své filozofii, vztahu k přírodě a hlavně o zážitcích z expedic a ještě více z uznávaných sólovýstupů. Měl toho ještě hodně před sebou, ale nevrátil se ze svého oblíbeného Yosemitu…

K

dyž jsem se vrátil do příjemné restaurace ve Skalách, měli tam vystavené Mirkovy fotografie, tak jsme mohli zavzpomínat a synové mohli svým potomkům povyprávět, s kýmže slavným to kdysi byli na společném laně. Upřímně, to vyprávění mělo větší úspěch než výlet do našich dějin a rešerše Jiráskova románu Skály.

V

ýlet na hrad ale nemůže chybět. Znamená to vystoupit po turistické cestě ke skalním blokům na vrcholu výrazného kopce (691 m). Právě tady byl ve 14. stol. postaven hrad, jehož prvním doloženým majitelem a nejspíš i zakladatel byl Matěj Salava z Lípy, uváděný v r. 1393. Stal se husitským hejtmanem, ale pak přešel na stranu císaře Zikmunda, čímž se mu podařilo udržet nahromaděný majetek. Jeho syn ale podnikal výpady proti slezským a lužickým městům. Slezané proto těžko dostupný hrad raději v r. 1447 vykoupili a rozbořili.

P

římo v areálu zámečku je dětské hřiště, kousek od Skal je nejvyšší vrchol Teplických skal Čáp (786 m) s rozhlednou, samozřejmě lákají značené turistické cesty skalním městem.

Jak na to

Do osady Skály vede silnice z Teplic nad Metují (4,5 km), lze zaparkovat u zámečku, restaurace a penzionu Skály (Bischofstein). Po značené cestě na hrad to máme asi 500 m s převýšením 50 m.

Z

ánik hradu to ale kupodivu neznamenalo. Získal ho jakýsi Kočka a objekt pojmenoval Katzenstein.

Střídali se tu další majitelé, až v 16. stol. přestaly být Skály udržovány a v r. 1576 se definitivně uvádějí jako pustý hrad. Po bitvě na Bílé hoře se tady tajně scházeli nekatolíci, vedení českobratrským biskupem Matoušem Ulickým. Právě tohle je téma Jirákova románu Skály.

H

rad, kterému se po třicetileté válce začalo říkat Bischofstein (odtud ono pojmenování Bišík), byl obklopen skalními bloky, které v obranném systému plnily roli bašt. Na nejvyšším místě stál horní hrad s palácem, jehož jádrem byla mohutná skalní věž – ta je přístupná po schodišti, z vyhlídky, zajištěné kovovým zábradlím, se otevírá úžasná podívaná. Při patě skály je valeně zaklenutý sklep, mezi skalami severního předhradí zbytky studně, vidíme i několik v pískovci vytesaných místností. Nechybí vytesané schodiště a stopy po zapuštění trámů.

170

171

186

Pulčín

187

Na pískovcová skalní města je naše země bohatá. Populární a hodně navštěvovaná jsou hlavně ta ze severních a severovýchodních Čech, v menší míře se však nacházejí i na Moravě. Největším seskupením pískovcových skal v moravské části Karpat jsou romantické Pulčínské skály s vrcholem Hradisko v Javorníkách, chráněné jako národní přírodní rezervace, jedno z nejkrásnějších míst jižního Valašska, oblíbený cíl turistů i horolezců. Tvoří je nejrůznější útvary – mohutné pískovcové stěny, bizarní bloky s pseudokrasovými jeskyněmi na trhlinách a puklinách, hřibovité věže, převisy, lavice, skalní okna i kamenná moře, povrch skal člení různé výklenky, římsy, pseudoškrapy a skalní mísy.

Skalní město se dělí do několika částí. Jedna z nich, zakončená vysokým srázem plným divokých rozeklaných skal, spadajícím do tzv. Lomenské soutěsky, protékané Pulčínským potokem, se jmenuje Zámčiska. Název dostala podle pozůstatků skalního hradu Pulčín, jehož historie se dá pracně sestavit z několika málo dochovaných střípků.

J

K

datování jeho vzniku hodně pomohl archeologický výzkum v r. 1987. Kromě převládajících artefaktů z 1. poloviny 15. stol. (a z pravěku) přinesl i nálezy, které dokládají osídlení místy již koncem 13. stol. To je také doba, kam je třeba klást založení hradu, zatímco 15. stol. bylo obdobím jeho největšího rozkvětu a nakonec i zániku.

H

rad sloužil k ochraně Střelenského průsmyku, byl i centrem menšího panství. V r. 1426 jej císař Zikmund zastavil své manželce Barboře Celské, od které jej v r. 1440 získal Miroslav z Cimburka; ten se v letech 1447 a 1448 po Pulčíně také psal. Miroslav byl obávaný loupeživý rytíř, jehož posádka se místo strážení obchodní cesty podél Senice věnovala přepadávání kupců a pocestných, kteří po ní putovali.

Lapkové byli nakonec pochytáni a skončili na šibenici. Hrad je o mnoho nepřežil – po r. 1468 byl opuštěn a zpustl.

224

eho jádrem byl výrazný pískovcový skalní suk s uměle upravenou horní plošinou téměř čtvercového půdorysu o délce stran kolem 7,5 m. Přilehlou plochu, plnící funkci nádvoří, převyšoval o 6 m.

Skála zřejmě tvořila základ mohutné stavby – hranolového obytného donjonu, který byl zděný nebo roubený na kamenné podezdívce.

Potvrdil to archeologický výzkum, který po obvodu jihozápadního a severozápadního úpatí skaliska odkryl základ zdi, zalomené do pravého úhlu. Přístup na skalisko, které věž zčásti pohltila, byl přírodní, ale uměle upravenou puklinou, na kterou v horní části navazují vytesané schody neznámého stáří. Klesající plošina (nádvoří) navazující na skalisko byla na severu a východě uzavřena dvěma menšími skalními bloky, na kterých jsou vytesané kapsy pro ukotvení trámové konstrukce. Nádvoří odděluje od navazujícího terénu, stoupajícího k vrcholu Hradisko, široký a hluboký příkop.

Jak na to

Autem dojedeme do Pulčína, kam vede odbočka z hlavní silnice Vsetín – Valašské Klobouky. Auto necháme na neplaceném parkovišti poblíž Western salonu u Villíka, odkud se pěšky po červené, pak modré turistické značce vydáme ke zbytkům hradu (1,2 km). Až k tábořišti u potoka klesání, pak prudké stoupání divokým skalnatým terénem (místy po schodech a žebřících) s převýšením 70 m. Cesta slouží jen pro výstup – k návratu použijeme červenou značku z nedalekého rozcestí Vyhlídka (2 km).

Rožnov

Obrovská spousta návštěvníků, přicházejících na vyhlášená turistická místa, jsou na jedné straně důležitým zdrojem příjmů, na druhé straně přidělávají vrásky ochranářům i místním lidem. Vždycky se budu přimlouvat, abychom se nevyhýbali těm známějším cílům, ale abychom pro ně nezapomínali na spoustu těch dalších, romantických, zajímavých. Neměly by unikat naší pozornosti. A tak to zkusím třeba při cestě do Rožnova pod Radhoštěm: „Ve skanzenu jsme byli mockrát. Co tentokrát vyrazit raději na hrad?“ Ruku na srdce, kdo z vás tuší, že na osamělém kopci Hradisko (522 m) asi dva kilometry od města stojí hrad, jehož historie sahá až do 14. stol.?

O

založení Rožnova se opakuje mýtus, že ho okolo r. 1267 postavil olomoucký biskup ze Schauenburku na ochranu hranic s Uhry. Tato verze vznikla mylným výkladem biskupovy závěti, ve skutečnost je hrad o dost mladší. Vybudován byl někdy v druhé polovině 14. stol., zmíněn je r. 1372, kdy byl vlastníkem Vok I. z Kravař. Později se v držení hradu vystřídali Cimburkové, na konci 15. stol. páni z Pezinku, pak Kunštátové, Šelenberkové a v r. 1535 Jan z Pernštejna. Jenomže již v r. 1539 byl hrad na příkaz krále Ferdinanda I. obsazen a pobořen. Ještě v první polovině 16. stol. byl hrad pozdně goticky přestavěn, renesančně upravován, majitelé se dokonce pokoušeli o dobývání stříbrné rudy na úpatí kopce.

T

ak proč byl hrad pobořen? Důvod byl pro tuto dobu obvyklý. Na hradě se usadila loupeživá tlu-

pa. Dodnes se traduje, že lapkové po sobě nechali velký poklad. Neznamenalo to ale definitivní zánik, protože hrad byl provizorně opraven a až do r. 1660 sloužil panským úředníkům. Na konci 17. stol. byl ovšem opuštěn s konečnou platností.

V

druhé polovině 19. stol. se do zbytků hradu zcela legálně s povolením úřadů pustili obyvatelé Rožnova pod Radhoštěm. Nejedno obydlí ve městě tak v sobě má kousek tohoto šlechtického sídla.

Z kdysi tak mohutného hradu tak zůstaly jen skromné zbytky.

H

rad měl původně dvojici proti sobě postavených paláců, mezi nimiž je prostorné nádvoří. Do hradního jádra se vstupovalo branou v jihovýchodní části. Na severní straně přiléhalo menší podhradí, starající se o hospodářský chod Rožnova.

Mohutný příkop s valem obklopil hrad ze tří stran, některé úseky valu byly dokonce zdvojené. Zachovaly se zbytky obou paláců, hradeb i okružního příkopu a valu.

Jak na to

Nejblíže na hrad je od rožnovského jezdeckého areálu Hradisko, kde se dá zaparkovat. Po značené cestě půjdeme asi 700 m, převýšení je 65 m.

Nebo můžeme jít po Naučné stezce Hradisko z okraje města, vybavené informačními tabulemi. Čeká nás 1,2 km a převýšení asi 150 m.

225

188

Starý Jičín

V

V krásně bezstarostném pomaturitním období jsem si s kamarádem domluvil toulání po Moravě.

Oba jsme byli z jiného koutu Čech, proto jsme si dali sraz „až tam“ – na zřícenině hradu Starý Jičín.

Cestovali jsme stopem; mně start poněkud zkomplikovaly problémy se zubem, takže jsem vyrazil až odpoledne. Na hrad jsem se tak dostal už za hluboké tmy, a tak jsem se bez otálení uložil ke spánku kdesi na nádvoří. Ještě za rozbřesku jsem šel kamaráda. hledat; málem jsem mu přitom šlápl na hlavu – spal pod stejným keřem jako já, jenom z druhé strany. Pak jsme spolu vylezli na vysokou zeď a mlčky sledovali, jak nad Beskydy vychází slunce. – Zážitek, na který se nezapomíná!

S

tejně jako obyvatelé Albionu i Moravané některé místní názvy zkracují. Nad obcí Starý Jičín se tím pádem nezvedá Starojičínský, ale Starojický kopec (496 m), a na něm stojí starojický hrad. Patří k nejstarším na Moravě, byl vystavěn (na starším pravěkém sídlišti z doby halštatské) již ve 30. letech 13. stol.; poprvé se připomíná r. 1240. Díky strategické poloze na vysokém kopci s dalekým výhledem do Moravské brány byla jeho prvotním úkolem ochrana jedné z větví Jantarové stezky, která tudy procházela z Moravy do Polska. (Zda prvotní hrad stával skutečně tam, co dnes, není stoprocentně jisté. V úvahu přichází i možnost, že byl založen v obci poblíž kostela.)

Z

akladatelem hradu byl německý šlechtic Arnold z Huckeswagenu, zastávající významné místo na dvoře Přemysla Otakara I. Dalšími vlastníky byli páni z Kravař; jeden z nich, Ješek z Kravař, patřil k významným dvořanům císaře Karla IV. Účastnil se Karlovy pražské korunovace, často se zdržoval v panovníkově osobní družině.

opravené branské věži je expozice o historii hradu, menší občerstvení a prodejna suvenýrů, z ochozu se otevírá krásný výhled na Moravskou bránu, Beskydy a Oderské vrchy; návštěvníci mají k dispozici i dalekohledy. Věž má otevřeno v sezóně (vstupné), hradní areál je po celý rok volně přístupný.

P

ozději se majitelé střídali. V průběhu 15. stol. bylo okolí několikrát vypleněno a vypáleno, hrad ale odolal všem atakům – jak ze strany husitů, tak Poláků. V polovině 15. stol. však bylo pro jistotu zesíleno a rozšířeno jeho opevnění a vybudováno současné předhradí. Největší rozmach zažíval v 16. a na začátku 17. stol. za panování mocných Žerotínů, kteří dali hrad renesančně přestavět, zřídili nový palác a dělovou baštu.

V

ilém Bedřich ze Žerotína se v letech 1618–20 zúčastnil stavovského povstání, po osudné bitvě na Bílé hoře proto přišel o čtyři pětiny majetku včetně panství Starý Jičín, o jehož vlastnictví vedli noví majitelé vleklé mnohaleté spory. Mezi tím se krajem přehnala třicetiletá válka, ve které hrad utrpěl četné šrámy. Postupně jej obsadila vojska obou válčících stran – v r. 1621 Slezané, v r. 1626 Dánové, v r. 1627 císařští a v letech 1643 a 1646 Švédové. Byl znovu opraven, noví majitelé Dietrichštejnové však o něj velký zájem nejevili, a tak Starý Jičín chátral.

Nesloužil už jako stálé obydlí panstva, byly tu jen

P

sklady a byty úředníků, ve sklepeních se skladovalo víno. Tečku za bývalou slávou udělalo vybudování nového zámku v obci. Hrad byl pak opuštěn, i když v některých částech se bydlelo až do r. 1784. Během 19. stol. se definitivně proměnil na zříceninu.

N

ěkolikrát tu i hořelo, obvykle po zásahu bleskem, bortící se zdivo navíc sloužilo lidem z okolí jako stavební materiál. V r. 1906 přišel na panství nový majitel vlastenecký hrabě Bedřich Deym ze Stříteže, který se snažil objekt zachránit, plány mu ale překazila 1. světová válka. V 90. letech 20. stol. se uskutečnily některé záchranné práce, spojené s konzervací zdiva. Přitom došlo k poněkud diskutabilní dostavbě věže první hradní brány v romantickém duchu.

Obec Starý Jičín nadále pokračuje v rekonstrukci hradních zdí za finančního přispění Ministerstva kultury ČR v programu Záchrana kulturních památek.

oznatky o starojické historii si můžeme ještě rozšířit dole v obci, navštívíme-li Muzeum u Polzerů v ulici vedoucí z náměstí ke kostelu. Nabízí interaktivní středověkou expozici s modelem hradu ze 17. stol., hradní zbrojnici i ukázky starých řemesel. Za návštěvu stojí i bývalý zámeček se dvěma válcovými věžemi (dnes hotel).

V

Novém Jičíně doporučujeme navštívit návštěvnické centrum s expozicí kloubouků a samozřejmě žerotínský zámek, zajímavou ukázku moravské renesance, s Muzeem Novojičínska.

Jak na to

Obec, bývalé městečko Starý Jičín, leží u silnice č. 48 v těsné blízkosti Nového Jičína. Bezplatná parkoviště najdeme na náměstí, za kostelem u hřbitova nebo u motorestu Starý Jičín. Z centra obce (od kostela) stoupá na hrad pohodlná silnička (zákaz vjezdu), provázená žlutou značkou. Pěší výšlap je dlouhý 850 m s převýšením 110 m.

H

rad, dlouhý 200 m, patří k největším u nás. Z opevnění se dochovala část hradeb severního předhradí, zbytky vnější parkánové hradby a dělové bašty. Obytné budovy ve vnitřním hradě se místy zvedají až do výšky 2. patra, skvěle zachovalé je zejména zdivo renesančního paláce, dobře patrné pak i torzo okrouhlé věže patrně ještě románského původu.

226

227