4 Když jsme žili v Alma-Atě, v Kazachstánu umírali nejprve rozkulačení, pak Kazaši, a nejen tam, taky na Ukrajině byl hladomor. O tom jsem samozřejmě nic nevěděla, protože my jsme měli všechno. Dozvěděla jsem se to až od Leny. Napsala jsem jí dopis: Co ti mám poslat? Můžu zaslat hedvábí, punčochy, šaty… Odpověděla mi rusky, tak a tak, a uprostřed dopisu byla věta v řečtině (otec nás naučil číst i psát): „Oblečení neposílej, raději pošli jídlo.“ Ale jak víte, sytý hladovému nevěří, nevěnovala jsem tomu pozornost a mámě jsem jen tak ledabyle řekla: „Nachystej jim, co je třeba…“ Máma byla obyčejná ženská, ale životu rozuměla dobře, a do toho ještě někdo přijel z Ukrajiny. „Co vás nemá,“ povídá, „tam je opravdový hlad!“ Zrovna tam nějací spolupracovníci jeli vlakem. Okamžitě jsme poslali všechno, co nám přišlo pod ruku – pytel mouky, jáhly, brambory… Lena potom vyprávěla: „Všechno jsem dávala Borjovi (synovi), všechno, co jsem dostala na lístky, a sama jsem chcípala… Na ulici a ve vchodech se válely mrtvoly, pořád jsem si říkala, že takhle taky brzy skončím… Ale najednou před domem zastavilo auto a voják z něj začal shazovat pytle. Zazvonil u mě, plaše se usmíval: ‚To bude asi pro vás… od sestry.‘
81