TEXT VÁCLAV CIBULA
Vše začal jedenáctiletý šampion
Od nepaměti odvážlivci plachtící vzduchem se skočkami na nohou přitahovali značnou pozornost a sklízeli zasloužený obdiv. Vše začalo na sklonku 19. století v Norsku, když se při zimních karnevalech první jedinci pokoušeli odlepit s lyžemi na nohách od bílé peřiny. Razítko uznávající skoky jako řádný sport pak přistálo na papíře definitivně v roce 1892 při Královském poháru na bájném Holmenkollenu nad Oslem. V roce 1897 už se zvesela začalo skákat i v české krajině. Prvním šampionem Království českého se toho roku stal Nor Hagbarth Steffens v Dolních Štěpanicích na improvizovaně slepeném můstku za Šmídovým hostincem. Prvním domácím mistrem se o rok později stal Josef Kraus, když doletěl do vzdálenosti 15,5 metru. Pozoruhodné bylo, že zvítězil v pouhých jedenácti letech. Aby se nemusely pracně stavět můstky, využívaly se občas i nabídky přírody. Mezi oblíbené fígle patřil třeba přeskok silnice, kdy se v odrazovou hranu proměnila sněhová bariéra na kraji vozovky. Čeští skokani o sobě dali vědět již na prvních Zimních olympijských hrách v Chamonix (1924), kde Franz Wende skončil desátý. Diváci si ale oblíbili především Josefa Bíma, byť v závodě sdruženém skončil až na 13. a ve skoku na 26. místě. Udivil především takzvaným
40
krkonošským stylem, při němž dopadl do sedu, vsedě se pak při odjezdu odrazil oběma rukama a vstal. Nadšení fandové pak v euforii volali: „Bravo Bim-Bam!“ O čtyři roky později už se ve Svatém Mořici mohl z první medaile pro Československo radovat Rudolf Burkert, když ho porazili pouze dva Norové. Tisk tehdy o jeho výsledku psal: „Burkertova medaile je dějinnou událostí celého čs. sportu. Od úspěchů diskobola Jandy a šermíře Goppolda nezaznamenáváme podobných olympijských výsledků.“ V Evropě a v Severní Americe se stavěly větší a větší můstky, postupně se vyvíjel i styl. Především díky Kongsbergerovu stylu, při němž skokan s rukama nataženýma před sebou letěl vzduchem ohnutý v pase, se Rakušan Sepp Bradl v roce 1936 poprvé dostal přes stometrovou hranici. Tehdy si ještě závodníci najížděli vlastní stopy, takže se často mohli rozhodovat i mezi třemi variantami. Co ale zůstalo po dlouhá desetiletí v zásadě stejné dodnes, je úprava doskočiště. Totiž že šlapači lyžemi udupávají stráň odshora dolů. Bez lidské práce se nikdy skoky na lyžích neobešly a zřejmě v budoucnu neobejdou. Takže už tehdy ke každé přípravě závodů patřily lyže, lopaty a hlavně – obětaví lidé.
Závod skokanů na lyžích na přírodním můstku v blízkosti Erlebachovy boudy nad Špindlerovým Mlýnem z předválečného období.
41