KDYSI DÁVNO V BUDOUCNU
Jaroslav Konvička UKÁZKY Umění být
Kdysi dávno v budoucnu ležel na svém obvyklém místě pod sluncem starý kocour, který strávil převážnou část svého života ve světě lidí. Čas od času si k němu odběhla koťata a prosila ho, aby jim o lidech vyprávěl. Kocour vždy pomalu zamhouřil očima, přehodil ocasem a spustil: „Ale co vám mám vyprávět. Já o nich pořádně nic nevím. Oni ti lidé jsou totiž nevyzpytatelní. Nikdy se nedá odhadnout, s čím přijdou příště. A vůbec nejvtipnější na nich je, že naše umění být většině z nich nic neříká. Pořád musejí něco dělat. Nějak se zabavit. A odvádí tím pozornost od skutečnosti. Pamatuji si například, jak zabíjeli ticho. Pokaždé, když přišli domů, zapnuli ty své mluvící přístroje. Ty krabice s pohyblivými obrazy. Hlavně ať v místnosti není ticho! Jako by se báli toho, co jim řekne vlastní stín.“ „To vážně nedokážou být?“ zeptalo se jedno z koťat. „Většina ne,“ odpověděl kocour. „Jen někteří se to alespoň snaží naučit. Musí proto ale meditovat. Jsou tak primitivní. Dalo by se říci, že jich lituji. I jepice má ze života víc než člověk. Oni se totiž velice snadno nechají strhnout proudy svých myšlenek. Ale to byste nevěřili jak! Není divu, že většina jejich problémů se jim odehrává mezi ušima. Jsou zvyklí všechno hodnotit. Jeden o druhém nemají valného mínění a často ani o sobě samém. Dokonce jsou schopni uvěřit tomu, že se nemají rádi. Tak se nechávají strhnout.“ „A proč má jepice ze života víc než člověk? Jepice přece žijí tak krátce,“ ptalo se kocoura jiné mládě. „Lidé se totiž neustále za něčím honí. Myslí si, že život je soutěž, kterou musejí vyhrát. A taky celý život propřemýšlí. Jsou vlastně v naprostém bezvědomí. Zato taková jepice, ta tu prostě je. Tohle si moc dobře zapamatujte. Jen pro případ, že byste s lidmi trávili moc času. Život není soutěž. Nejsou žádná vítězství ani porážky. Neexistují výčitky! Život tu zkrátka je. Přesto však většina lidí hluboce věří v soutěžení a účast na životě opomíjí. Proto jen vyhrávají, prohrávají a litují. Tak, teď už ale běžte koťata. Ať vás máma nemusí hledat. A buďte.“ Filosofové Čtyři filosofové, staří přátelé, spolu seděli u svých šálků kávy a dohadovali se o smyslu života. „Přátelé,“ řekl první, „myslím, že je to nad slunce jasné. Bůh nám tuto cestu daroval, abychom se s ním na jejím konci opět shledali.“ Na to druhý filosof reagoval: „Ty a tvůj Bůh! Pleteš se, příteli. Všude kolem vidím jen hmotu a předměty. Kde je tvůj Bůh? Kdepak, smyslem života je užít si dosyta všech jeho slastí.“
Nakladatelství MaHa
1
KDYSI DÁVNO V BUDOUCNU
Jaroslav Konvička
Načež ze sebe třetí filosof vyhrkl: „Ach, ty požitkáři! Jeden snílek, druhý nenažranec. Oba se mýlíte. Říkám vám, že jsme tu od toho, abychom se jako nejinteligentnější tvorové planety učili tak dlouho, až naše mysl nakonec obsáhne všechno vědění o vesmíru.“ Zatímco se ti tři dohadovali, čtvrtý filosof se jen mlčky usmíval a zíral při tom na mraky plující po obloze. Jelikož nic neříkal, zeptali se jej ostatní: „Co si myslíš ty?“ Muž vytržený z pohledu do nebe se na své druhy jen klidně podíval, pomalu si usrkl trochu kávy a pravil: „Jaké to nádherné odpoledne.“ Malířův obraz Kdysi dávno v budoucnu žil ve velmi zanedbávaném domě starý a poněkud rozmrzelý malíř. Sousedka, která s jeho samotou soucítila, jej pravidelně navštěvovala. Nosila mu vajíčka, aby ji stařec v hávu své pochmurné nálady jen tak neodbyl. Jednou s sebou vzala i svého malého syna. Chlapec se v malířově domě zvědavě rozhlížel, až maminku zatahal za šaty a řekl: „Maminko, můžeme sem chodit častěji? Mně se tady líbí. Děda pořád maluje. Taky bych chtěl takhle malovat.“ Ve starcově mysli se překvapivě něco hnulo, protože k chlapcovým návštěvám svolil, přestože sousedka předpokládala, že bručounsky odmítne. Chlapec k malíři chodil poměrně často a stařec na jeho dětinské otázky trpělivě odpovídal. „Dědo, co to malujete teď?“ zeptalo se jednou dítě. „Maluji západ slunce,“ pravil stařec. „A proč malujete západ, dědo?“ vyzvídal malý soused. Na to malíř od obrazu poodstoupil, na chvíli se zamyslel a docela melancholicky pravil: „Protože slunce vždy zapadá. Je v tom kus pravdy. Stejně jako to slunce se časem schová za horizont a nastane noc, tak i světlo mého života brzy vyhasne.“ Jiného dne se chlapec zeptal znovu: „Co to malujete teď, dědo?“ „Maluji západ slunce.“ „A proč zase západ?“ divil se hoch. Starý malíř se opět zatvářil zadumaně, v obočí mu lehce zahřmělo, ale poté smutně odpověděl: „Protože věřím, že lidstvo již dávno minulo svého poledne. Kdysi nás matka Země láskyplně hřála a žili jsme s přírodou v dokonalé harmonii. Ale teď, stejně jako po západu slunce, nastane na Zemi temnota.“ Každý den se při návštěvě chlapec zeptal, co zrovna stařec maluje. Každý den se mu dostalo pochmurné odpovědi o západu slunce a zbytečnosti lidského života. Usoudil, že je stařec nešťastný a potřebuje potěšit. Namaloval mu tedy obrázek a přinesl jej ukázat. „Podívejte, dědo! Já taky maluju! Podívejte, co jsem namaloval!“ mával před starcem papírem. Ten si jej zainteresovaně prohlédl a řekl: „Hm, to je pěkné. To se ti povedlo. To je západ slunce, že?“ Nakladatelství MaHa
2
KDYSI DÁVNO V BUDOUCNU
Jaroslav Konvička
„Ne, dědo,“ odpověděl chlapec. „Já jsem namaloval východ.“ A v srdci starého malíře došlo k rozbřesku.
Nakladatelství MaHa
3