KDYSI DÁVNO V BUDOUCNU
Jaroslav Konvička UKÁZKY Umění být
Kdysi dávno v budoucnu ležel na svém obvyklém místě pod sluncem starý kocour, který strávil převážnou část svého života ve světě lidí. Čas od času si k němu odběhla koťata a prosila ho, aby jim o lidech vyprávěl. Kocour vždy pomalu zamhouřil očima, přehodil ocasem a spustil: „Ale co vám mám vyprávět. Já o nich pořádně nic nevím. Oni ti lidé jsou totiž nevyzpytatelní. Nikdy se nedá odhadnout, s čím přijdou příště. A vůbec nejvtipnější na nich je, že naše umění být většině z nich nic neříká. Pořád musejí něco dělat. Nějak se zabavit. A odvádí tím pozornost od skutečnosti. Pamatuji si například, jak zabíjeli ticho. Pokaždé, když přišli domů, zapnuli ty své mluvící přístroje. Ty krabice s pohyblivými obrazy. Hlavně ať v místnosti není ticho! Jako by se báli toho, co jim řekne vlastní stín.“ „To vážně nedokážou být?“ zeptalo se jedno z koťat. „Většina ne,“ odpověděl kocour. „Jen někteří se to alespoň snaží naučit. Musí proto ale meditovat. Jsou tak primitivní. Dalo by se říci, že jich lituji. I jepice má ze života víc než člověk. Oni se totiž velice snadno nechají strhnout proudy svých myšlenek. Ale to byste nevěřili jak! Není divu, že většina jejich problémů se jim odehrává mezi ušima. Jsou zvyklí všechno hodnotit. Jeden o druhém nemají valného mínění a často ani o sobě samém. Dokonce jsou schopni uvěřit tomu, že se nemají rádi. Tak se nechávají strhnout.“ „A proč má jepice ze života víc než člověk? Jepice přece žijí tak krátce,“ ptalo se kocoura jiné mládě. „Lidé se totiž neustále za něčím honí. Myslí si, že život je soutěž, kterou musejí vyhrát. A taky celý život propřemýšlí. Jsou vlastně v naprostém bezvědomí. Zato taková jepice, ta tu prostě je. Tohle si moc dobře zapamatujte. Jen pro případ, že byste s lidmi trávili moc času. Život není soutěž. Nejsou žádná vítězství ani porážky. Neexistují výčitky! Život tu zkrátka je. Přesto však většina lidí hluboce věří v soutěžení a účast na životě opomíjí. Proto jen vyhrávají, prohrávají a litují. Tak, teď už ale běžte koťata. Ať vás máma nemusí hledat. A buďte.“ Filosofové Čtyři filosofové, staří přátelé, spolu seděli u svých šálků kávy a dohadovali se o smyslu života. „Přátelé,“ řekl první, „myslím, že je to nad slunce jasné. Bůh nám tuto cestu daroval, abychom se s ním na jejím konci opět shledali.“ Na to druhý filosof reagoval: „Ty a tvůj Bůh! Pleteš se, příteli. Všude kolem vidím jen hmotu a předměty. Kde je tvůj Bůh? Kdepak, smyslem života je užít si dosyta všech jeho slastí.“
Nakladatelství MaHa
1