SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr UKÁZKY
Všechno to začalo už dost dávno. Od té doby uplynuly desítky let. Kdo ale mohl tenkrát tušit, že lidé v bílých pláštích v porodnici v Uherském Hradišti právě pomáhají na svět vrásčité prdelce, která se později stane rebelem, novinářem, scenáristou, ale také politikem. Oni tomu vlastně ani tak moc nepomáhali, protože podle slov mé maminky jsem se na tento svět dral doslova přes mrtvoly. Asi jsem už tenkrát tušil, že mě čeká hodně práce. Později se už ale doslova přes mrtvoly drali lidé z mého okolí a já jen čuměl, jak jim to jde i bez porodních bolestí. Netrvalo to dlouho a po několika kojeních se vrásky na mé prdelce vyhladily, začaly se však objevovat na mé tvářičce. Asi mi už tehdy nepřipadal lidský svět tak příjemný. Jen díky péči mých rodičů, kteří mě nikde moc neukazovali, nechlubili se se mnou a také sami moc do společnosti nechodili, jsem si ponechával jakýs takýs iluzorní obraz o lidech a jejích vztazích. A musím říct, že mě ze všeho nejvíc bavilo vyprazdňování, prdánky a přejídání. Ručička na osobní váze se den ze dne povážlivě vychylovala k vyšší hmotnosti. Přibíral jsem víc než ostatní děti, a začal jsem tak rodičům připadat jako otesánek. Horší to bylo s bráchou, který byl naopak jako věchýtek. Problémy s trávením a nechutenství u něj nebyly ničím zvláštním. Při jeho prohlášení, že ho bolí bříško, se celá rodina ihned aktivizovala a hledala se domácí babičkovská léčebná kúra. Ta většinou spočívala v tom, že brácha dostal k obědu silný slepičí či hovězí vývar s tukovým polštářem na dva prsty silným, a protože babička byla hrozný dobrák, přidala do polévky potajmu ještě nějaký ten kousek domácího máslíčka. Brácha ani po těchto tukových bombách nepřibíral, naopak nadále hubl. I když měl hlad, raději prohlásil, že ho bolí bříško a nastaly chvíle přemlouvání a soubojů při snaze rodičů a babičky dostat do bráchy stravu. Jednou měla ruku prokousnutou maminka, jindy nakopnuté koleno babička, jen otec zůstával bez zranění, protože většinu času trávil na služebních cestách a nebyl doma. Konference, vojenská cvičení, střelby a v neposlední řadě i výjezdy na ryby, to byla jeho strava. On jako důstojník a stranický funkcionář si vždy potrpěl na kázeň a pořádek. A tak jednoho dne zavelel a šlo se ke specialistovi, který provedl bratrovi vyšetření a nasadil léčbu. Léčebná kúra zabrala a otec si opět udělal zářez na pažbě a pochválil se, jak je dobrý. Nicméně jeho druhou rodinou i nadále zůstávala strana a vláda. Pokaždé, když si vylepoval stranické známky do legitimace, nezapomněl zavzpomínat, že do strany vstoupil už v roce 1945 a má v ní dokonce podpis Klementa Gottwalda. Byl zapálený a poctivý komunista, který v armádě udivoval i některé své kolegy, kteří se prohlašovali za partyzány. I v armádě bylo plno prospěchářů, kteří vstoupili do strany jen proto, aby získali výhody, peníze a další hvězdy a metály na uniformě. Navíc jeho kolegové většinou před vstupem do armády pracovali jako sklenáři, dřevorubci a natěrači a neměli ani maturitu. Mohlo by se zdát, že otec jako vzdělaný člověk s praxí na zahraničním oddělení baťových závodů má zajištěný kariérní postup. Předpoklad to byl dobrý, ale výsledek nulový. Všichni ti kumpáni kolem něj si totiž na rozdíl od něj dobře uvědomovali, že důležité je především to, jak se mají oni a nikoliv společnost. Otec to všechno moc prožíval, strašně se rozčiloval, ale moc mu to nepomohlo. Kolik zklamání se dočkal mezi Nakladatelství MaHa
1