SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr UKÁZKY
Všechno to začalo už dost dávno. Od té doby uplynuly desítky let. Kdo ale mohl tenkrát tušit, že lidé v bílých pláštích v porodnici v Uherském Hradišti právě pomáhají na svět vrásčité prdelce, která se později stane rebelem, novinářem, scenáristou, ale také politikem. Oni tomu vlastně ani tak moc nepomáhali, protože podle slov mé maminky jsem se na tento svět dral doslova přes mrtvoly. Asi jsem už tenkrát tušil, že mě čeká hodně práce. Později se už ale doslova přes mrtvoly drali lidé z mého okolí a já jen čuměl, jak jim to jde i bez porodních bolestí. Netrvalo to dlouho a po několika kojeních se vrásky na mé prdelce vyhladily, začaly se však objevovat na mé tvářičce. Asi mi už tehdy nepřipadal lidský svět tak příjemný. Jen díky péči mých rodičů, kteří mě nikde moc neukazovali, nechlubili se se mnou a také sami moc do společnosti nechodili, jsem si ponechával jakýs takýs iluzorní obraz o lidech a jejích vztazích. A musím říct, že mě ze všeho nejvíc bavilo vyprazdňování, prdánky a přejídání. Ručička na osobní váze se den ze dne povážlivě vychylovala k vyšší hmotnosti. Přibíral jsem víc než ostatní děti, a začal jsem tak rodičům připadat jako otesánek. Horší to bylo s bráchou, který byl naopak jako věchýtek. Problémy s trávením a nechutenství u něj nebyly ničím zvláštním. Při jeho prohlášení, že ho bolí bříško, se celá rodina ihned aktivizovala a hledala se domácí babičkovská léčebná kúra. Ta většinou spočívala v tom, že brácha dostal k obědu silný slepičí či hovězí vývar s tukovým polštářem na dva prsty silným, a protože babička byla hrozný dobrák, přidala do polévky potajmu ještě nějaký ten kousek domácího máslíčka. Brácha ani po těchto tukových bombách nepřibíral, naopak nadále hubl. I když měl hlad, raději prohlásil, že ho bolí bříško a nastaly chvíle přemlouvání a soubojů při snaze rodičů a babičky dostat do bráchy stravu. Jednou měla ruku prokousnutou maminka, jindy nakopnuté koleno babička, jen otec zůstával bez zranění, protože většinu času trávil na služebních cestách a nebyl doma. Konference, vojenská cvičení, střelby a v neposlední řadě i výjezdy na ryby, to byla jeho strava. On jako důstojník a stranický funkcionář si vždy potrpěl na kázeň a pořádek. A tak jednoho dne zavelel a šlo se ke specialistovi, který provedl bratrovi vyšetření a nasadil léčbu. Léčebná kúra zabrala a otec si opět udělal zářez na pažbě a pochválil se, jak je dobrý. Nicméně jeho druhou rodinou i nadále zůstávala strana a vláda. Pokaždé, když si vylepoval stranické známky do legitimace, nezapomněl zavzpomínat, že do strany vstoupil už v roce 1945 a má v ní dokonce podpis Klementa Gottwalda. Byl zapálený a poctivý komunista, který v armádě udivoval i některé své kolegy, kteří se prohlašovali za partyzány. I v armádě bylo plno prospěchářů, kteří vstoupili do strany jen proto, aby získali výhody, peníze a další hvězdy a metály na uniformě. Navíc jeho kolegové většinou před vstupem do armády pracovali jako sklenáři, dřevorubci a natěrači a neměli ani maturitu. Mohlo by se zdát, že otec jako vzdělaný člověk s praxí na zahraničním oddělení baťových závodů má zajištěný kariérní postup. Předpoklad to byl dobrý, ale výsledek nulový. Všichni ti kumpáni kolem něj si totiž na rozdíl od něj dobře uvědomovali, že důležité je především to, jak se mají oni a nikoliv společnost. Otec to všechno moc prožíval, strašně se rozčiloval, ale moc mu to nepomohlo. Kolik zklamání se dočkal mezi Nakladatelství MaHa
1
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
svými spolubojovníky, kolikrát poznal, že jsou to jenom vyžírky, a přesto jeho rodina nesměla vzít zadarmo ani pohár pramenité vody z lesní studánky. *** Jistě jste sami zažili, že hned první školní den si všichni musí všechno říct a zážitky z prázdnin jsou důležitější než škola či nové učebnice. Ještě rozdivočelý z prázdnin jsem spolužákům vyprávěl svoje zážitky a děti z města, které nepoznaly ani krávu a kozu, protože na vesnici nejezdily, na mě koukaly s otevřenou pusou. Dovolil jsem si přehánět a některé historky přizpůsobit k obrazu svému, aby zabraly na děvčata. Cítil jsem se jako mazák, který se vrátil do školních lavic mezi nafintěné, neohrabané a namyšlené figurky ošlehané pouze městským životem. Městský život ale přináší spoustu výhod a ulehčuje život. Nechodíte po práci pracovat na pole, doma se nestaráte o dobytek a všude vás doveze městská doprava. Má to však své nevýhody. Nikdy se nenaučíte tomu pravému vztahu k přírodě, a také většinou nepoznáte těžkou práci na poli nebo v kravíně s mozoly na rukou. Nepoznáte nefalšované vesnické zabíjačky a nemáte v sobě ani tu pravou úctu k tradicím a lidové kultuře. To všechno se projevuje v myšlení i chování městské populace, a o tom jsem přesvědčen dodnes. Také ta dětská alotria mají zcela jiný rozměr, jsou daleko rafinovanější a mnohdy jsou poznamenána i značnou dávkou cynismu. Jistá anonymita dodává lidem nezdravé sebevědomí a aroganci. To se projevuje už od dětských let i ve škole. Zatímco já jsem vymyslel pouštění chroustů na dívčí punčocháče, měšťáci razítkovali děvčata rozžhaveným šroubem od ústředního topení na různé části těla. Každou poznámku od třídní učitelky jsem těžce nesl a bál jsem se, co na to řeknou moji rodiče. Za ty chrousty, kteří se uchytili na punčocháčích některých děvčat, jsem obdržel tak drsnou písemnou „pochvalu“ od ředitele školy, že se mi domů už ani nechtělo. Ovem razítkování rozžhaveným šroubem zůstalo bez trestu. Cítil jsem to jako hroznou křivdu, ale v životě to tak chodí a skutečné zlo zůstává většinou nepotrestáno. Poznámku ředitele v žákovské knížce jsem raději ani nedočetl do konce. Z jejího obsahu se mi dokonce udělalo nevolno. Představa dalších následků mě přiváděla na různé myšlenky. Začal jsem si připouštět, že v životě nemusím vždy říkat pravdu a občas mohu i něco zatajit. A když nevíš, jak z toho ven, poraď se se zkušenějším. Což jsem také udělal. Bratr se nabídl, jak žákovskou knížku před rodiči ukrýt. Dobře jsem věděl, že lež má krátké nohy, ale v dané chvíli jsem jeho doporučení považoval za ideální a doufal jsem, že to časem vyhnije a na vše se zapomene. Během několika minut se žákovská knížka, umně zabalená do igelitového pytlíku, vznášela v rezervoáru na vodu u splachovacího WC. To byla parádní skrýš. Pětiletý věkový rozdíl mezi mnou a bratrem znamenal, že on bude mít zcela jiný okruh přátel, mnohem zkušenějších a mazanějších. Městský život bratra pohltil a on se brzy začal scházet s partou kluků, kteří nebyli zlí, ale na tehdejší dobu to byli volnomyšlenkáři a výtržníci. Jedním z vůdců městských gangů byl jistý mladík, který si nechal říkat Johny Skuppy a byl bratrovým spolužákem bratra. Na svůj věk byl hodně
Nakladatelství MaHa
2
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
vyspělý fyzicky a v určitém ohledu i psychicky. Sofistikovaně na svoji stranu získával stále více mládeže a mazaně se pasoval do role ochránce zneuznaných a ubližovaných. Tohoto žáka se časem začalo bát i vedení školy, protože se neurvale domáhal svých práv i spravedlnosti. V podstatě mu šlo o princip rovného přístupu ke všem, ale vyjadřoval to neurvalým chováním a fyzickým vyřizováním účtů mezi vrstevníky i kantory. Jeho chování ho nakonec odvanulo do zvláštní školy, ale i tam vynikal nejen poměrně vysokou inteligencí, ale i nezkrotitelností své povahy. I za této situace se s ním scházeli bývalí spolužáci a založili neformální skupinu. Jejich schůzky byly většinou dobře utajené a místa setkání se měnila. Johny se stal vůdcem skupiny, která si dala do vínku boj za všeobecnou spravedlnost a pravdu. K vymáhání práva a spravedlnosti si zvolila i cestu fyzického a psychického nátlaku. To bylo špatné řešení, ale ukazovalo se, že městská společnost se polarizuje a objevují se ostrůvky nespokojenců se společenskou situací. Vůdcem mé party se stal jistý Peter Grilling. Chlapec ze stejného domu si mě oblíbil natolik, že každý den brzy ráno zvonil u našich dveří a lákal mě ven. Na naší základní škole byl směnný provoz, a tak jsem týden chodil do školy dopoledne a další týden odpoledne. Také on patřil od dětského věku k problémovým žákům a ve mně asi spatřoval jakéhosi poradce. Jeho rodina byla rozvrácená, a tak se protloukal životem velmi složitě. Neměl si komu postěžovat a nikdo nebyl ochoten mu podat pomocnou ruku. Docela jsem ho litoval a cítil povinnost mu pomáhat. Svačiny jsem nosil i pro něj a našel jsem nějaké starší a zachovalé oblečení, které mu moje matka ochotně předala. Peter se stal nepsaným členem naší rodiny. V té době se v našich kinech zrovna promítala nová řada indiánek, a tam se Old Shaterhand postavil na stranu utiskovaných indiánských kmenů. Situace podobné těm filmovým naše parta inscenovala v lokalitě zvané Jamy, kam jsme pravidelně docházeli stavět indiánské městečko. V tomto ohledu jsem získal podporu v rodině, zejména u otce, který nám ochotně pomáhal vyrábět luky i šípy, a dokonce ochotně zapůjčil vojenský opasek, boty zvané kanady a zánovní pouzdro na pistoli. Jednou nám otec dokonce přinesl vyřazený vojenský stan. Evidentně mu vyhovovalo, že si hrajeme na indiány a vojáky. Naše originální výstroj a výzbroj vzbuzovala obdiv i u kamarádů a kamarádek. Postupně se nás scházely desítky a na roli indiánky Nšo-či byl zorganizován improvizovaný konkurz. *** Po týdnu jsem se opět vrátil ke svému útvaru na Pohořelec, ale tentokrát už vše nabralo vojenských rozměrů. Náčelník nebo velitel, dnes už nevím, jak to bylo, si nás všechny nechal shromáždit ve velké učebně a společně se svými zástupci nám dával lekci do vojenského života. Samozřejmě ještě před touto sešlostí všichni vyfasovali uniformu i všechny ostatní potřebné náležitosti. Měl jsem hodnost, stejně jako všichni ostatní zelenáči, označenou názvem svobodník absolvent. Uniforma mi prý dodávala na důstojnosti, a tak jsem brzy zapadl do zeleného
Nakladatelství MaHa
3
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
prostředí. Hudebníci, zpěváci i herci v jednotných uniformách nacvičovali jeden kulturní pořad za druhým. Byla to taková velká továrna na kulturu pro armádu. Naše jednotka složená z herců, novinářů, režisérů, kameramanů, ale také sochařů a malířů se pohybovala po vojenském areálu bez skutečného využití a uplatnění. Připadali jsme si ztraceni. O zábavu se nám ovšem od samého začátku staral herec Oldřich Kaiser, který s námi rovněž narukoval. Neustále vymýšlel nějaké nové scénky a většina z nich byla zaměřena proti armádě. Jeho satira armádních nařízení se projevovala i v každodenním životě. Důstojníky provokoval od rána do večera. Naštěstí nás asi po týdnu převeleli k takzvanému přijímacímu řízení k jiné posádce. A světe div se. Rozkaz zněl jasně. Byl to vojenský útvar v Bzenci, kde sídlila dělostřelecká posádka protivzdušné obrany státu. A tak se stalo, že po týdnu jsem byl opět v místě, kde jsem bydlel. Shoda náhod mi nahrála a já mohl téměř každý den trávit se svou rodinou. Základní výcvik probíhal podle tradičních osnov, buzerace od důstojníků místní posádky jsme ušetřeni nebyli. Někteří z nich si ale uvědomili, že se mohou doma pochlubit, komu velí a navíc, že třeba v jejich bytech může viset nějaký ten obrázek od nadaného malíře a soška od sochaře. Novináři mohli vést politické přednášky pro mužstvo zvané bigoši a herec Kaiser se mohl podepsat nejedné manželce velitele do památníčku. Blížilo se výročí vojenského útvaru, a to byla vhodná příležitost, jak nás využít i zneužít. Oslava výročí posádky připomínala scénky z Černých baronů a Tankového praporu. Herec Olda Kaiser zářil, byl miláčkem manželek oficírů, ale zelené mozky jejich manželů to rozpalovalo do ruda. Olda si nebral servítky a ironie jemu vlastní nebrala konce. Na oslavu si pozval i kamaráda Jiřího Lábuse a bylo vymalováno. Honosné oficiality a oslavy vzaly za své a proměnily se v satiru armádního života. Manželky lampasáků se bavily a lampasáci zuřili. *** Nemohu se ještě nezmínit o jedné příhodě mého bratra s kominíkem, která se odehrála v Trenčíně. To prostě nevymyslíš. Jednoho dne maminka bratra vyslala do mlékárny s konvičkou pro mléko. Mléko z velké konve bylo totiž daleko kvalitnější a chutnější než to z igelitových pytlíků. Mlékárna byla vidět z okna našeho bytu, a tak se dalo předpokládat, že bratr s nákupem přijde domů za malou chvíli. Hodin přibývalo, blížila se doba oběda a bratr nikde. Objevil se až pozdě odpoledne a s nikým se nechtěl bavit. Teprve po několika týdnech se mamince svěřil, jak to všechno vlastně bylo. Při svém vyprávění se tvářil vyděšeně a celou situaci znovu prožíval. Na cestě do mlékárny potkal kominíka, který si šel koupit svačinu, a bratr se před ním schoval na chodbě protějšího baráku. Ale jaké bylo bratrovo překvapení, když kominík vkráčel právě do tohoto domu. A jak známo, kominíci většinou pracují na střechách. Bylo tomu i tentokrát. Bratrova ústupová cesta skončila na střeše. Kominík na komíně, a bratr za komínem. Já před paní učitelkou matematiky sice neutíkal na střechu školy, ale velmi často ke známé lékařce. Ta, vědoma si mých trablů, mi občas napsala omluvenku a já měl alespoň
Nakladatelství MaHa
4
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
na chvíli od matematiky i učitelky pokoj. Radost rodině dělal bratr, který se stal paradoxně vzorným žákem a oblíbencem učitele češtiny. Pan učitel češtiny Bohuslav Smíšovský z Uherského Ostrohu jezdil do školy na starém Pionýru a v zimě byl celý obložený novinami, aby po cestě nepromrzl. Byl současně i hudební skladatel a jeho skladby hrála celá řada dechovek. Uměl psát hudbu i texty a časem se stal velmi uznávaným autorem doma i v zahraničí. Byl to velký podivín a věčně zasněný umělec s občasnými záchvaty nekontrolovaných výlevů. Chvíli plakal a téměř ve stejnou chvíli se i smál. Všechny události prožíval emotivně a vždy to pro něj byla inspirace k dalšímu hudebnímu nápadu. Neustále v hodinách češtiny odbíhal ke klavíru, který si tam nechal nastěhovat. Do notových záznamů zapsal, co ho právě napadlo, ihned to také přehrál a občas i zazpíval. Tak originální hodiny češtiny určitě nikde jinde neměli. Prokládal je hudbou tak často, že jsme občas nestihli probrat žádnou novou látku. Pan učitel si zamanul, že z bratra, původně Slováka, udělá do roka a do dne naprosto neomylného Čecha s brilantní znalostí jazyka. V tomto směru slavil jeden úspěch za druhým, ale o tom až za chvíli. Jeho skladatelský život byl plný citových vzedmutí, a tak se stalo, že okouzlil a posléze se i zamiloval do mé paní učitelky matematiky, která si asi potřebovala najít stejného podivína, jako byla ona sama. *** Zemřel vesnický farář. To je možná na vesnici větší událost a smutek než smrt prezidenta. Bzenecký farář patřil k vysokým hodnostářům církve a jeho kontakty vedly až ke kardinálovi. On se kromě hříchů páchaných na své kuchařce choval vždy v duchu božích přikázání a byl uznávanou osobností v širokém dalekém okolí. Také jeho pohřeb podle toho vypadal. Z olomoucké diecéze přijela církevní generalita a dokonce i kardinál Tomášek přijel tím nejčernějším Mercedesem. Naše rodina do kostela nechodila, kromě vánočních a novoročních svátků, a tak jsme měli ve věcech církevně – náboženských velké mezery. Nikdy bych nevěřil, že i pohřeb může být velkou společenskou událostí a neskutečným zážitkem. Nakonec se tohoto pohřbu zúčastnila celá moje ateistická rodina. Otec dokonce prohlásil, že komu čest, tomu čest, a že tento farář si úctu zaslouží. Odborně řečeno s nadsázkou byl smuteční obřad bezchybný. Vynikající výkony řečníků i zpěváků, vysoká úroveň celkového hudebního aranžmá a důstojný výběr oblečení. Smutečnímu představení dodala na vysoké důstojnosti přítomnost kardinála. Profesionální pohřební plačky by se za svůj výkon nemusely stydět ani v metropolitním divadle. Celkově ale ze všech pohřbů plyne jedno velké poučení. V pohřebním průvodu vedle sebe vždy kráčejí i největší nepřátelé, a na chvíli zapomenou na svoji rivalitu i nenávist. V tomto směru jsou pohřby jakousi dočasnou lidskou očistou. Rovněž si nedovedu představit, že by někdo nad hrobem zemřelého pronášel kritický projev a popravdě zhodnotil jeho životní dráhu. Zajímavé je, že i nad člověkem, který celý život hřešil a ubližoval ostatním, se většinou pronášejí jen slova chvály a uznání. Tím mám na mysli ty živé i skutečné politické mrtvoly. Absurdní je, že nejhezčí projevy nad hrobem
Nakladatelství MaHa
5
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
zesnulého pronášejí zejména ti, kteří ho tam dostali. Pohřbem faráře se otevřela i další kapitola našich prázdninových dobrodružství, a některá z nich jsme dokonce prožili s novým farářem. To byla jiná liga a na tu dobu moderní farář nás přímo okouzlil. Byl to právě on, kdo nás přiměl chodit i na některé bohoslužby. Ale raději postupně a s nadhledem. Na faře se zabydlel nový farář se zvláštním jménem Koruna. Náboženské obřady pojal velmi moderně a neformálně. Z jeho projevů byla brzy konsternovaná nejen vesnice, ale také radnice. Tehdejší národní výbor začal faráře kritizovat, že je málo věřící a oddaný církvi. Farář Koruna moc dobře věděl, co dělá. Do kostela začalo chodit stále více lidí a lidí na schůzích národního výboru ubývalo. Farář se neoháněl žádnou legitimací, nikomu nevyhrožoval, nikoho nekádroval a netoužil po žádných funkcích a kariéře. Když měl zrovna volno, tak si bezelstně poseděl v kavárně s mladými děvčaty a občas si poručil i panáka. Za farářem se brzy chodila radit velká část vesnice. Předseda národního výboru, fanatický komunista, byl zoufalý. Jeho vliv slábl. Na podnět mého otce si faráře pozvali na národní výbor. Otec dokonce doporučoval, aby se komunisti z jeho chování poučili. To ovšem neměl dělat, protože to v některých z nich vzbudilo o to větší vášně. Oni na schůzi vysvětlovali farářovi, že poslání církve je jiné a žádali ho o vysvětlení chování. Větší kabaret si snad ani neumíte představit. Farář Koruna jim předvedl dokonalou znalost spisů Marxe, Lenina i Engelse a dával všem těm kovaným komunistům tak do těla, že se někteří z nich dokonce chvílemi přidali na jeho stranu. Této schůze se zúčastnil i můj otec, a po návratu domů se až do půlnoci chlubil, jak mu dal farář několikrát za pravdu. Výsledkem byl naprostý farářův úspěch, ke kterému přispěl i můj otec. *** Hned vedle televizního studia Typos byla malinkatá a stále plná kavárna, kam chodila většina televizních pracovníků, ale také hodně herců, básníků a také disidentů. Kavárna „ U očků“ měla příhodný název, protože byla také vždy pečlivě „pokryta“ minimálně jedním „očkem“ a uchem z řad příslušníků StB. Herec Boleslav Polívka, básník Oldřich Mikulášek, Milan Uhde a mnoho dalších umělců zde kuli plány, jak propašovat do divadel a na televizní obrazovku zakázané autory a herce. Bylo zajímavé, že nikdo nikdy nebyl vyslýchán a ani zavřen. Většinou se jednalo jen o „přátelské“ rozhovory na policii. Všichni všechno věděli a nic se nedělo, jen se stále na něco čekalo. Dozor nad televizí v Brně měl mladý estébák, který se mi dokonce představil a nabízel mi pomoc, pokud bych něco potřeboval. Začalo přituhovat, ale já jsem v návalu práce neměl čas sledovat, jak se v televizi mění personální klima. Mezi techniky byli přijati noví „estébáci“, do redakcí nastupovali maskovaní takzvaní konstruktivní nositelé kritiky. Já jsem se v té době už hodně věnoval i scénáristické práci a začala moje nová životní etapa. Se spisovatelem Karlem Štorkánem jsem se znal už z fakulty, kde mě učil scénáristické tvorbě. Tentokrát jsme se ale už stali kolegy a začali spolupracovat na novém detektivním seriálu s názvem „Stopy zločinu“. Nyní se musím zmínit i k epizodám z mého soukromého života, protože vše souvisí se
Nakladatelství MaHa
6
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
vším. Po roce 1980 se mi z ničeho nic opět ozvala moje bývalá kolegyně a krátká láska ze studií Naďa. Už o ní byla řeč, ale moje další zážitky s ní vás možná také zaujmou. Několik telefonátů a blízkých setkání u mě v Brně na privátu a věci se daly do pohybu. Rodil se nový vztah a velká láska i přesto, že Naďa přiznala, že se mezitím vdala za hudebního režiséra rozhlasu a po několika měsících rozvedla. Příčinou rozvodu prý byla tchýně nebo snacha, já se v tom moc nevyznám a důvody i příčiny se přece vždy najdou… Naďa naslibovala i to, co nemohla nikdy dodržet, ale já to v té době nevnímal a silně podcenil. Byla se ochotna přestěhovat do Brna a žít se mnou. Hledala si dokonce pracovní uplatnění v Brněnském rozhlasovém studiu. Nikdo ji však nevítal s otevřenou náručí. Připravovala se veselka pod bedlivým dohledem Nadiných rodičů. Přesný scénář svatby bylo nutno zpracovat do všech detailů. To si žádala její rodina a zdůvodňovala to tím, že nemají rádi žádné překvapení. Bzenecká rodina zapojila do příprav svatby i všechny své známé z okolí. Peklo se, vařilo a smažilo, vozilo se víno od těch nejlepších vinařů. Svatební obřad byl objednán v sousední Strážnici, protože se tam přece vdávala i slavná zpěvačka Helena Vondráčková. Svatební hostina byla zajištěna v překrásné vinárně v Bzenci „Pod starým hradem“. Vinárna byla naplněná do posledního místečka, ačkoliv jsme pozvali hosty, kteří by horko těžko zaplnili polovinu celkové kapacity. Pražská rodina měla silný doprovod nikoliv z rodiny, ale z různých pracovišť. Všude se hemžilo podezřelými vybledlými ksichty s úlisnými pohledy. Ti lidi z ochranky se poznají na sto honů. Svatba byla velkolepá a celá naše rodina sklidila za její přípravu i realizaci pochvalu. Škoda, že jsme nesměli pořizovat žádné fotky, protože vše si vyhradila pražská rodina. Údajně proto, že tatínek Naděždy je vášnivý a vynikající fotograf. Předvýběr až později dodaných svatebních fotek prováděla výhradně pražská rodina. Provozovatel vinárny, náš dobrý známý, se mě před svatbou i po ní několikrát dotazoval, zda si beru dceru ministra vnitra, protože ho několikrát navštívili policajti v civilu a dotazovali se ho na detailní dispozice vinárny. Hned druhý den po svatbě si naložila Naďa a její rodina vypůjčeného „kombíka“ nejrůznějšími dobrotami z Moravy, včetně vína a nespotřebovaných zákusků a masa. Odjeli všichni, i Naďa. Já zůstal v Bzenci jako novomanžel bez manželky. Vše se zdůvodňovalo tím, že dovolená je vyčerpaná a všichni přece musíme jít do práce. Já stále věřil, že se časem vše konsoliduje a líbánky budou následovat s mírným zpožděním. Každý týden jsem začal dojíždět do Prahy za rodinou. Ve dvoupokojovém bytě se ve čtyřech lidech bydlí velmi složitě. Jakékoliv debaty zde probíhaly v obecné rovině a řeči o politické situaci byly vždy odpálkovány velmi ostře. *** Mým vzorem byl vždy podnikatel Baťa, asi také z toho důvodu, že můj dědeček se u něj vypracoval z vedoucího dílny až do funkce vedoucího provozu a můj otec před povoláním do armády od stranických struktur pracoval v Baťových závodech na zahraničním oddělení a měl na starost Francii a Indii. Dlouhodobý odjezd rodiny do
Nakladatelství MaHa
7
SLOVÁCKO SA SMĚJE AJ NESMĚJE
Jaroslav Petr
zahraničí zkomplikovalo narození mého bratra a jeho počáteční zdravotní dětské problémy. Baťa vyžadoval, aby na dlouhodobé pracovní výsadky jezdily kompletní rodiny. Asi moc dobře věděl, co dělá. Člověk, který má i v zahraničí pohodu a rodinné zázemí, podává vždy maximální pracovní výkon a ten on od všech vyžadoval. V mých očích se Baťa jeví jako kapitalista s lidskou tváří a charakterem. Baťovský přístup k práci i komunální politice byl pro mě vždy příkladem. I já jsem vybudoval firmu od píky a jako politik jsem vždy všechno dělal pro svoji obec a město. Tato kniha je určena především těm, kteří mají svůj vlastní názor opřený o životní zkušenosti. Patří všem, se kterými si život hraje jak s hrací kartou a oni i přesto si umí vybojovat vítěznou životní hru i s kartou „Černého Petra“. Po svých neblahých zkušenostech s politickými stranami budu už vždy jen nezávislý a stranit budu i nadále jen poctivým slušným lidem. Tato kniha patří těm, kteří se stali obětí doby.
Nakladatelství MaHa
8