UKÁZKY ÚRYVEK Z PROLOGU „Trochu si popovídáme, doktorko Weisová,“ pronesl po chvíli tichým, hrozivým tónem. Zkameněla. „Doktorko… Weisová?“ zajíkla se. „Divíš se, že vím, jak se jmenuješ?“ „J… j… já ale… ne… nejsem…“ „Nekoktej a vymáčkni se naráz!“ okřikl ji. „Co nejsi?“ Polkla, aby se zbavila dusivého knedlíku v hrdle. „Nejsem… Weisová.“ Tohle evidentně nečekal. „Cože?!“ „Jmenuju… se… Benešová.“ „To je nějaký podělaný trik?“ „Ne… ne! Mám tady… občanku… V kabelce.“ Pár vteřin panovalo mrtvolné ticho. „Pokračuj dál! Pořád rovně,“ přikázal jí pak. „A drž už hubu!“ To však nedokázala. „Prosím, určitě si mě s někým pletete…“ „Zavři klapačku!“ zařval a sekl nožem, který se jí zaryl do ramenního svalu. Vykřikla také a zacloumala volantem – auto nebezpečně zakolísalo. „Do prdele, co to děláš?!“ vyjekl. „Ještě jedna taková zhovadilost a ufiknu ti ucho, krávo jedna! Jeď normálně!“ Poslechla. Jízda hrůzy trvala ještě asi deset minut, než dostala příkaz zastavit. Ani tentokrát se nevzpouzela, přestože neměla ponětí, kde se nachází. Zmatek, paralyzující strach, rostoucí panika a tma vykonaly své. Připadala si jako v bludišti. „Vem si kabelku a vystup!“ S námahou našla ztracený hlas. „Prosím… neubližujte mi…“ „Mlč a vypadni z toho auťáku! A nechej zapnutý motor!“ Jeho tón postrádal emoce a zněl zcela chladnokrevně, což ji děsilo. S trhaným nádechem si odepnula pás, zesláblou rukou uchopila kabelku a sáhla po kličce. O chvíli později ji ovanul vlahý noční vzduch. Vystoupil současně s ní. „Ukaž mi tu občanku,“ pronesl ledově. Rozechvělýma rukama se přehrabovala obsahem tašky, až konečně narazila na peněženku ukrývající legitimaci. Podala mu ji a s naprosto vygumovaným mozkem sledovala, jak pečlivě studuje její osobní údaje. Nakonec zabodl pohled do hrůzou rozšířených očí. „Takže nejsi Weisová?“ „Ne…“ „Ale znáš ji.“ „Já…“ „Znáš?!“ „Je… to kolegyně.“ „Jste si dost podobné,“ konstatoval, a jeho zornice ji skenovaly jako dva rentgenové paprsky. „A máš stejnou značku i barvu auta.“
Mlčela. Modlila se. Prosila boha o milost. Pak i samotného ďábla. Upsala by se mu za pouhý rok života! Rok, během kterého by se mohla rozloučit se svými blízkými… Ne, nechtěla tady a teď umřít! Opravdu by zaprodala duši, jen aby se mohla zachránit. Do slova a do písmene. Odhodil průkaz na vozovku a konečně ji pustil ze zřetele. Potom udělal bez jediného slova čelem vzad a zapadl za volant. Stála na místě jako kamenná socha a lebkou jí rezonovalo jen pár slov. Je po všem? Zmizí teď? Přežiju? Rozjel se. Zdolal pár desítek metrů… načež zablikala brzdová světla. V prvních vteřinách nepochopila, co má v úmyslu. A když jí to došlo, bylo příliš pozdě. Řidič zařadil zpátečku a šlápl na plyn – neměla sebemenší možnost zabránit zničujícímu střetu. Rozevřela ústa k němému výkřiku, který z nich však nevyšel. Pod tmavomodrou oblohou zazněl tupý náraz. Nezřetelně vnímala, jak prolétla vzduchem a jako hadrová panenka přistála o kus dál na studeném asfaltu. Celým jejím tělem projela prudká bolest – pravděpodobně má polámanou polovinu kostí v těle. Ale… stále žije! Ještě má šanci… Snad zázrakem dokázala zvednout hlavu a zacílila pohled… přímo do chřtánu smrti. Auto se na ni řítilo v plné rychlosti a ona byla zcela bezbranná. Ďábel její modlitbu vyslyšel, jen si ji vyložil po svém. Temná noc spolkla tichý, zoufalý sten, který ukončilo zaskřípění brzd. Z OBSAHU Zvedla hlavu právě ve chvíli, kdy se zpoza rohu vyřítilo pojízdné lehátko se zakrytou dětskou postavičkou. Ve stejný moment ke konvoji zdravotníků přispěchala tmavovlasá sestra z recepce a překotně je instruovala: „Volné je béčko! Vemte ji tam!“ „Díky. Jedeme, ale šupem!“ křikl jeden z doktorů. Viktorie běžícímu hloučku hbitě uhnula a omrkla při tom malou pacientku. A sakra, proběhlo jí myslí, sotva spatřila stopy popálenin na jinak bledém obličeji i plamenem sežehnuté vlasy. Tohle je druhý až třetí stupeň, zhodnotila stav dívčiny kůže. A dalo se odhadnout, že zasažena nebyla pouze hlava… Zpod izotermické folie vyklouzla drobná ručka pokrytá puchýři a místy i nahnědlými fleky. Kolik jí může být? Čtyři? Pět? Přemítala Viktorie. Co se asi přihodilo? Jakmile okolo ní lehátko s doprovodem prosvištělo, obrátila se k sestře. „Tak ta nejspíš později skončí u nás, pokud tedy přežije,“ poznamenala věcně. Bruneta se soucitným výrazem pokývala hlavou a Viktorie si všimla, že se jí v koutcích očí lesknou slzy. „Chudinka. I když se z toho dostane, ponese si celoživotní následky… Jizvy jí zůstanou navždycky, a hezké nebudou.“ S tím musela Viktorie souhlasit. „Bohužel.“ „Aspoň, že pomoc přijela včas… rozvíjí se u ní popáleninový šok, ale snad se brzy podaří obnovit životní funkce a…“ Sestra několikrát rychle zamrkala. „Měla bych se chovat jako profesionál, ale když jde o děti, nesu to pokaždé hrozně blbě,“ pronesla s omluvou v hlase. „Moje Naty je zhruba stejně stará.“
„Pak se nedivím, že jste rozhozená,“ odvětila Viktorie, která k vlastní hanbě nepociťovala zdaleka takové rozrušení jako druhá žena. Mnohem víc ji zajímala odborná stránka věci, emocemi se převálcovat nenechala. Jestli tu dívenku zachrání, poputuje do popáleninového centra a velmi pravděpodobně ji čeká transplantace kůže. Procedura bolestivá a zdlouhavá, nicméně nezbytná. Ani ta ale nezabrání trvalému zjizvení, což jí do budoucna téměř jistě přivodí řadu psychických problémů. Následná rekonstrukční chirurgie sice může trochu pomoct, ale přece jen má omezené možnosti. Tomuhle dítěti dnes osud důkladně zamíchal kartami, a jeho život odteď pojede v úplně jiných kolejích, než tomu bylo doposud. „Víte, jak k tomu zranění došlo?“ jukla Viktorie na kolegyni. Ta se zamračila. „Jo. A nejradši bych vraždila!“ „Takže to zavinil nějaký dospělý,“ dovtípila se. „Její vlastní táta. Jen si to představte, paní doktorko! Malá spala a on klimbal u postýlky s cigaretou. Cigaretou! Teď pominu fakt, že ten blbec hulil v místnosti, kde spalo čtyřleté dítě – to je samo o sobě do nebe volající. Ale ještě u toho pospávat? Doufám, že ho zavřou, nic jiného si nezaslouží!“ horlila tmavovláska. Viktorii byl následný scénář celkem jasný. „Počítám, že usnul, upadl mu nedopalek a vzňaly se lůžkoviny,“ pronesla oznamovacím tónem. „Přesně tak. Vždyť ta holčička mohla uhořet přímo v té posteli! Někteří lidi by fakt neměli mít děti, když na ně nedokážou ani pořádně dohlédnout!“ Viktorie vrhla pohled k sálu, kde se tým lékařů právě pokoušel zachránit jeden dětský život. A jiní by je neměli mít proto, že jim neumí dát dostatek lásky, pomyslela si, zatímco její lebkou rezonovala poslední vyřčená věta. *** Dojedli a společně poklidili kuchyň. Hana nerada opouštěla dům, když na stole zůstávaly zbytky a linku hyzdilo špinavé nádobí, a František to respektoval. „Běž už,“ odháněla ho. „Mám ještě skoro půl hodiny, ale tebe tlačí čas.“ „Všechno stihnu,“ ujistil ji a naskládal do myčky použité talíře. Teprve pak si upravil uzel na kravatě a natáhl se pro sako, přehozené přes opěradlo židle. O chvíli později vklouzl do bot a políbil manželku, která ho vyprovodila do předsíně, na čelo. „Užij si den, Hani. A na večer bych mohl zarezervovat stůl v nějaké dobré restauraci, co říkáš?“ „To je skvělý nápad! Ano!“ „Výběr necháš na mně?“ „Určitě, ty nikdy nešlápneš vedle.“ „Jen jestli to není alibismus,“ zakřenil se. „Chceš na mě hodit odpovědnost, když nekápnu na to pravé ořechové, viď?“ Promnula si ruce. „Přesně tak!“ „Ženy jsou zákeřné plémě,“ poznamenal, a pak už s tichým smíchem opustil dům. Sledovala ho, jak rázuje po dlouhém chodníčku k silnici, na které parkovalo jeho auto.
Nechával ho venku, zatímco ona s tím svým zajížděla do garáže. Prostor pro druhý přístřešek už na pozemku neměli, a před víc než dvaceti lety, kdy se dům stavěl, vůbec nepomysleli na to, že jednou bude jezdit každý vlastním vozem. Hana zavřela dveře a zamířila ke schodišti, aby se oblékla a nalíčila. Nebyla ještě ani v jeho polovině, když zvenčí zaduněla ohlušující rána, která celou stavbou doslova otřásla v základech. Zavrávorala a s hlasitým výkřikem se přidržela zábradlí. Co to bylo?! Zděsila se. Někde blízko muselo něco vybuchnout! Bože! František! Je přece na ulici… co když se zranil?! Přestože strach proměnil její svaly v rosol, našla v sobě část ztracené energie a doklopýtala zpátky do přízemí. Roztřesenýma rukama otevřela dveře a zamžourala do ostrého světla smíseného s černošedým dýmem. Několik vteřin pouze třeštila oči před sebe, než si uvědomila, že ten nezvyklý jas vydávají syčící plameny, které stravují manželův mercedes – nebo spíš to, co z něj zbylo. Zařvala tak mocně, až jí zalehlo v uších, a rozběhla se k hořícímu podvozku. Silnici, předzahrádky i chodník zasypaly části zdemolovaného auta, bez ladu a skladu poházené tam, kam dopadly. Ne, ne, ne! Úpěla v duchu. Tohle je jen zlý sen, není to pravda! Nemůže! Z okolních domů vybíhali sousedé a dějiště katastrofy se začalo rychle zaplňovat vyděšenými lidmi. Hana je nevnímala. Zůstala stát pár metrů od rozžhavené pece, ve kterou se proměnil Františkův vůz - ne však proto, že by se bála přistoupit blíž. Jen malý kousek od ní ležel rozbitý a zakrvácený kožený kufřík. Ten, který Františkovi darovala k loňským Vánocům… Došly jí síly a ona se svezla na kolena. Proboha… rezonovalo jí mozkem. Proboha! „Nepřibližujte se k tomu!“ křičel někdo. „Hej, pryč od toho auta, může znovu bouchnout!“ „Ježíšikriste, vždyť v něm byl Kalina! Viděl jsem, jak nasedá, a pak to vyletělo do vzduchu!“ „Fakt tam seděl?“ „Jo! Vždyť to povídám! Nastartoval a bum!“ „To přece není možný?“ „Co když mu tam někdo nastražil bombu?“ „Tady u nás? V naší čtvrti? Bože dobrý!“ „Kurva, lidi, volejte přece policii!“ „Já už ji volala! Je na cestě!“ „A sanitku! Sanitku!“ „Na co? Frantovi už teď nikdo nepomůže…“ Směsice zvuků, útržky hlasů, ostrý pach spáleniny a hukot ohně – to všechno Haně splývalo v jedno. Motala se jí hlava a prostoupil ji pocit neskutečna. Jako v mrákotách vstala a krůček po krůčku se sunula k vraku, který pohřbil jejího manžela. *** „Kriminální policie, kapitán Severa.“
„Doktorka Weisová.“ Nastala krátká odmlka – telefonátem ho patrně trochu překvapila. „Dobrý den,“ pozdravil po chvíli. „Děje se něco?“ Viktorie si neodpustila malou špičku. „Vážně myslíte, že je za daných okolností tahle otázka nutná?“ Nijak ho tím neurazila. „Takže už víte, co se stalo doktoru Kalinovi,“ konstatoval. „Tušil jsem, že se to roznese rekordní rychlostí.“ „Některé věci utajit nelze.“ „Zvlášť ty tragické,“ souhlasil. „To je fakt. Máte smrt kolegy Kaliny na starosti?“ „Ano, společně s inspektorkou Páskovou. Ale proč voláte? Máte pro mě něco k případu Terezy Benešové? Potažmo doktora Kaliny?“ Vteřinu váhala, ale pak se rozhodla milostný úlet, který beztak nic neznamenal, zatajit. Policii tím nijak nepomůže a sebe by jedině shodila. „Ne, nemám,“ odvětila úsporně. „Spíš jsem chtěla vědět, jestli už jste na něco přišli vy. Všichni v nemocnici jsou z těch dvou vražd vynervovaní, což asi chápete. A protože jste mě s tou první spojovali, zajímá mě, jaké jste udělali pokroky. Potřebuju vědět, jestli se mám bát o svou rodinu.“ Její hlas zněl autoritativně, třebaže takový tón zpočátku neplánovala. Severa však patrně oplýval bezbřehou trpělivostí, anebo byl zkrátka na podobné jednání zvyklý. „Rozumím vám, paní doktorko,“ pronesl zvolna. „A věřte, že bych vám rád předal pozitivní zprávy, jenže nemůžu. Vyšetřování smrti doktorky Benešové se bohužel nepohnulo, pracujeme na něm dál.“ Policisté prověřili kdeco – v prvé řadě pak Daniela Jebavého, který by teoreticky mohl mít důvod Viktoriině kolegyni ublížit. Alibi jejich podezřelého však bylo pevnější než skála – bohužel pro ně. „Aha.“ To jediné slovo zaznělo jako přímé obvinění, což kapitán nemohl nechat jen tak bez reakce. „Bohužel nám chybí stopy, není se čeho chytit.“ „Takže to nakonec odložíte?“ „V žádném případě!“ ohradil se. „Vždyť říkám, že pokračujeme v šetření. Celá situace se zkomplikovala další obětí, což nám ale paradoxně může pomoct. Jenže jsme teprve na začátku a neumíme dělat zázraky. Něco takového určitě znáte i ze svého povolání.“ Alibisto, proběhlo jí mozkem, načež se rozhodla pro přímou otázku. „Může smrt Františka Kaliny nějak souviset s Terezou? Potažmo se mnou?“ Severa pár vteřin mlčel, a pak s jistou opatrností odpověděl. „Nerad bych dělal předčasné závěry. V tuhle chvíli se zdá, že nikoli, ale mohlo by se to změnit.“ „Ale co můžou mít ti dva společného, tedy kromě totožného zaměstnavatele?“ nedala se Viktorie. „Pracovali na různých odděleních, a co vím, měl Kalina stejně jako Tereza skvělou pověst. Kvůli tomu se snad nevraždí!“ „Možná byste se divila, ale i to by mohl být důvod. Úspěch se u nás neodpouští.“ Tím ji na pár vteřin umlčel. Pravda, uznala v duchu. „Dejme tomu,“ pronesla potom zvolna. „Každopádně je ale zvláštní, že během tak krátké doby a za velmi podivných okolností zemřeli dva lékaři z naší kliniky. V médiích o
dalších podobných případech nepadla zmínka, takže logicky předpokládám, že ostatní nemocnice to vraždící monstrum nezajímají.“ „Prozatím ne,“ připustil kapitán. „Opravdu to vypadá, že se pachatel zaměřuje čistě na svatého Jakuba.“ *** Jakmile ji Rezner spatřil, zakomíhal hlavou usazenou na příliš tenkém krku, divže mu neuletěla. Bohužel, pomyslela si Viktorie. Bylo by o starost míň. „Ale, ale!“ vyštěkl mužík a sjel ji opovržlivým pohledem. „Vidím, že jste to ještě nevzdala! Pořád předstíráte, že jste doktorka? Anebo se stal zázrak a dnes vás sem přivedla pouze nevinná návštěva nemocných příbuzných?“ Viktorii přepadla nutkavá touha obemknout prsty jeho vyschlé hrdlo a pořádně stisknout. Nejspíš by stačila chvilka, aby ten namyšlený skřet vypustil duši. Škoda jen, že je tady tolik svědků… pomyslela si. Na pár sekund jí mozkem projela úvaha, co by asi těmto jejím představám řekl Hippokrates, ale rychle ji odehnala. A než se stačila nadechnout, Rezner pokračoval. „Už vám přišla soudní obsílka?“ „Nikoli,“ odvětila spatra. „Čekejte ji co nevidět!“ prskl. „A připravte si peníze, budete to mít drahé!“ Zvedla bradu. „Možná si připadáte na koni, pane Reznere, ale ten, kdo prohraje, jste vy. A já vám to upřímně přeju.“ Zkřivil tvář v posměšné grimase, která svědčila o tom, jak si je jistý v kramflecích. „Cha, cha!“ zaskřehotal. „Ještě uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“ Viktoriin obličej zůstal ledově klidný. „Myslíte, že mi naženete hrůzu? Zrovna vy? Jste opravdu směšný. Spíš ubohý.“ „Vy si mě troufáte urážet?!“ „Tím, že říkám pravdu?“ povytáhla obočí. „Budu si na vás znova stěžovat, tentokrát kvůli nactiutrhání!“ Nevěděla, jestli ho má kopnout do kolene, nebo se spíš rozesmát. Jestli tohle myslí vážně, bude mnohem větší blázen, než myslela. Ovšem o to nebezpečnější. Připomněla si úsloví o dráždění hada bosou nohou, ale vlastní ego jí nedovolilo, aby udělala krok zpět nebo se pokusila z doutnajícího sporu vycouvat. „Pane Reznere, vy evidentně trpíte stihomamem a kromě toho jste zralý pro psychiatra, víte to?“ pronesla sladce. Vypoulil oči. „Vy… krávo!“ Její hlas se přiostřil. „Co jste to řekl?“ „Že jste kráva, diletantka a neschopná ženská, která by měla zůstat uvázaná doma u plotny! Na nic víc, než je škrábání brambor, nemáte!“ „Ano? Abyste se nakonec nedivil, až nějaká žaloba přistane na vašem stole. Překračujete všechny meze!“ „Já rozhodně ne! Já totiž oproti vám nejsem patlal, který zmrví, na co sáhne! Jenom se zeptejte Zuzanky, jak se cítí po tom vašem slavném zákroku! A ta doba, než se dočká
revize! Zničila jste jí mládí, nejlepší roky!“ Zapíchl kostnatý prst do vzduchu před Viktoriiným obličejem. Potlačila sebezáchovný reflex a neucukla. Ten člověk to nemá v hlavě v pořádku, napadlo ji. A hned si živě představila, jak vypovídá před soudem. Přesně takhle - skoro až fanaticky, stoprocentně přesvědčený o své pravdě a právu, které je na jeho straně. Jenže to netuší, koho si vybral za soupeře. Ona ho rozseká na maděru, protože je přinejmenším stejně tvrdá jako on. A navíc má v ruce pádné argumenty, s jejichž pomocí dosáhne očištění. Samozřejmě, bude to otravné, nepříjemné a hlavně jí to udělá díru do pracovního programu, ale jako vítěz odejde ona. Jisté je bohužel jedno – hned poté dojde na odvolání, protože tenhle skrček si prohru líbit nenechá. Krucifix, kéž by ho tak na místě trefil šlak! Nebo raději ne, infarkt může počkat – ideálně do doby, kdy bude sám. Ona ho křísit nehodlá! Koukám, že se stávám stále cyničtější, zhodnotila Viktorie své úvahy, ale rozhodně se za ně nestyděla. Navíc bylo načase vrátit úder. Věnovala Reznerovi jeden ze svých nejpohrdavějších pohledů. „Původně jsem myslela, že jste egocentrik, ale musím to přehodnotit. Vy jste sociopat. Pokud se okamžitě neseberete a nepůjdete po svých, zavolám ochranku, aby vás vyvedla!“ „Jak se opovažujete?“ vybuchl. „Taková nula!“ Než mu stačila vrazit pěst do obličeje – protože přesně na to v ten moment pomýšlela – zaslechla známý hlas. „Nějaký problém?“ *** Hleděla za koncovými světly Robertova vozu, když vtom v její bezprostřední blízkosti cosi tiše cvaklo. Trhla sebou a otočila se po zvuku. Zpoza kované branky vykukovala Leonina hlava s úsměvem tak širokým, že Viktorii okamžitě napadlo přirovnání ‚jako měsíček na hnoji‘. „Ahoj!“ pozdravila sousedka spiklenecky a nápadně zamrkala. „Co to bylo za šamstra?“ Pan Sikkim využil volného průchodu, nonšalantně vykráčel na chodník a vrhl na Viktorii zelený pohled. Skoro to vypadalo, že jde o důsledně nacvičenou etudu. Oba dva – kocour i sousedka - ji doslova rentgenovali očima. Protočila panenky. „Že tys poslouchala za plotem?“ „Snažila jsem se, ale vy jste si šuškali hrozně potichu.“ „A ještě se přiznáš!“ „Pochop, že život vdovy těsně před důchodem nenabízí mnoho vzrušení. Pomalu už se nedivím těm starým drbnám, co celý den špicují uši a vysedávají v oknech, jenom aby jim neuteklo něco pikantního. Myslím, že přesně tak za deset let skončím.“ „To je mi tě líto.“ Leona zareagovala lakonickým pokrčením ramen. „Všechno je o osobních preferencích. Tak už mě nenapínej! Je to jenom taxikář, nebo potencionální zahřívač postele?“ „Ty tvoje slovní obraty!“ „Dobře, tak to povím jinak. Hodláš s ním souložit?“
Kocour vstal a energicky zamrskal huňatým ocasem, jako by snad chtěl poslední větu své paničky patřičně podtrhnout. Viktorie se proti vlastní vůli nahlas rozesmála. „Mě z vás dvou klepne!“ „Nebyla by to právě teď škoda?“ zašklebila se vesele Leona. „A ty nešaškuj,“ obrátila se na kocoura. „Ještě to bude vypadat, že tě ty blbosti učím.“ „Ono to tak není?“ zeptala se nevinně Viktorie. Sousedka si poklepala prstem na čelo. „Už jsi někdy viděla kočku, která si nechá něco diktovat? V tomhle jsou stejný jako chlapi.“ „Vidíš, a mě bys jednomu strkala do postele.“ „Musíš dělat rozdíly. Jedna věc je vztah – nedej bože manželství - a druhá nezávaznej sex. Na ten se někteří mužští hodí, i když zdaleka ne všichni.“ „To je fakt. Ovšem jednoho vedle druhého ovládá přesvědčení, že jsou posteloví olympionici.“ „Zvlášť ty, pro který předehra znamená sprostý slovo, a dokážou tak maximálně: třikrát tam, třikrát zpátky a hotovo…“ Viktorie se rozhlédla po bohudíky liduprázdné ulici. „Tak ti nevím, jestli je tohle místo vhodné na podobný rozhovor…“ *** „Na jeho místě bych taky pěkně zuřil… Přesun z prestižní kardiochirurgie na obvod je pořádný kariérní sešup,“ zhodnotil Severa výslech doktora Romana Malého. Navštívili ho v současném působišti, které mělo do předchozí pozice skutečně daleko. Aby nezůstal bez prostředků, přijal místo praktického lékaře a vůbec nezastíral, že mu to není po chuti. „To tedy,“ přitakala inspektorka. „Co říkáš jeho výpovědi? Podle mě jenom dokazuje, jaký je ve své podstatě hlupák.“ „Moje řeč,“ souhlasil kapitán. „A taky myslím, že v těch vraždách nejede. Pokud by si nezaplatil extra dobrého zabijáka – a na to podle mě nemá peníze – není dostatečně rafinovaný ani chytrý, aby dokázal tak dokonale zamést stopy. Nemá na to IQ, bez ohledu na to, že vystudoval lékařskou fakultu.“ „Blbců s diplomem najdeš na každém rohu deset,“ zareagovala na parťákovu poslední větu Pásková. „Ale jinak ti dávám za pravdu.“ Malý bez vytáček vyklopil, že Kalinovi smrt přeje, jelikož mu bývalý kolega stále leží v žaludku. Nesnažil se ani vyjádřit lítost nad tím, jak brutálně zemřel. Pro Benešovou sice soustrastné slůvko našel, ale ani jí evidentně nemohl přijít na jméno. Ochotně prozradil, že mu kdysi před svědky od plic vynadala a znevážila ho jako doktora, čímž poškodila jeho pověst. Podle Benešové hrubě urazil pacientku prohlášením, že je obézní, a dotyčná následně trpěla depresemi. Malý to celé považoval za urážku na cti. Ano, postavu té ženy sice okomentoval, ale zcela pravdivě – měla třicet kilo nadváhy! A Benešová, o patnáct let mladší než Malý, si ho troufla poučovat jako nějakého žáčka. Pokud měl se spáchanými zločiny cokoli do činění, těžko by takhle strkal hlavu do oprátky.
Nehledě na to, že svou vinu popřel a doložil neprůstřelné alibi. Policisté mu věřili už proto, že byl v zásadě prosťáček, byť vzdělaný. Štěkal, ale na kousnutí neměl dost odvahy. Rád věřil tomu, že se na něm ustavičně děje nějaké bezpráví a dokázal o tom rozsáhle řečnit. V žádném případě neodpovídal profilu člověka, který se tak čistě a zároveň sofistikovaně zbavil dvou nevinných lidí. „Jo. A my zase promarnili spoustu hodin zbytečnou prací,“ zamračil se kapitán. „S tím jsme ale víceméně počítali,“ připomněla Matoušovi Pásková. „Já vím, ale stejně mě to dráždí. A teď už nemáme v ruce vůbec nic!“ To byla bohužel pravda. Museli sice prověřit pár drobností, které jim sdělil doktor Malý, ale ani jeden z nich je nepovažoval za podstatné. Věřili, že pouze potvrdí jeho předpokládanou nevinu. Tím pádem byla Severova poznámka zcela na místě. Pásková k tomu neměla co dodat, a tak pouze nahlas povzdechla a prohrábla si husté kadeře. Veškeré dosavadní pátrání přišlo vniveč, ať se snažili, jak chtěli. Opakované prozkoumání vozidel zavražděných nepřineslo žádné nové stopy. Jako rána do prázdna vyznělo i prověření manžela ženy, která zemřela na infarkt. V době vraždy Benešové pobýval u příbuzných na Slovensku a alibi měl i na smrt Kaliny. Aby toho nebylo málo, z celorepublikových registrů se nevyloupl ani jeden případ, který by kriminálce napověděl, kdo je ten vraždící fantom. *** Nový týden nezačal zrovna nejlépe. V pondělí dopoledne řešila Viktorie těžký případ osmapadesátileté pacientky, které onkologické onemocnění mandlí vzalo část čelisti včetně zubů a prakticky celou lícní kost. Po zdlouhavé terapii sice rakovinu porazila, ale z pochopitelných důvodů na ni dolehly depresivní stavy. Estetické dopady nemoci byly decimující, a zdaleka nešlo jen o ně. Nyní mohla po čase nutném k rekonvalescenci podstoupit první konzultace u dentisty a na plastické chirurgii, aby se postupně vrátila k běžnému životu. Viktorie už v minulosti následky podobné choroby operovala. Věděla, že půjde o komplexní a časově náročný zákrok, ale byla přesvědčená, že přinese pozitivní výsledky. Před několika měsíci dokázali s kolegy téměř zázrak - postižený muž mohl opět jíst, veškerý fyzický dyskomfort zmizel a ani na pohled nebylo prakticky nic poznat. Právě proto se nešťastné ženě pokoušela vlít do žil aspoň malou dávku naděje. Bohužel bez valného úspěchu, především kvůli jejímu špatnému psychickému stavu. „Vím, že jste prošla velkými útrapami a náročnou léčbou, takže vaše pochybnosti chápu. Nicméně věřte, že si se vším poradíme. Neslibuju, že to bude za pár týdnů takový zákrok vyžaduje zasedání lékařského konzilia, nutnou přípravu a tak dále. Ale po operaci budete příjemně překvapená,“ přesvědčovala deprimovanou pacientku. Viktorie ji zkoušela uklidnit i jinými způsoby, ale všechny její snahy připomínaly pověstné házení hrachu na stěnu. Vlastně se tomu ani nedivila a jako už mnohokrát ji napadlo, že některá onemocnění či úrazy dokážou napáchat víc škod než samotná smrt.
Teď však byla bezmocná a mohla jen sledovat zoufalství v očích člověka, kterého navzdory svému úsilí nedokázala ani minimálně povzbudit. Frustrovalo ji to! A tím víc se utvrzovala v rozhodnutí udělat během operace možné i nemožné. Ona zvítězí – za sebe i za tu ženu. Aby spláchla nepříjemné pocity, skočila si pro kávu a s vírou, že jsou s konečnou platností zažehnány, odnesla horké espresso do ordinace. O vyrovnanost však Viktorii vzápětí připravila mladičká dívka, která byla na řadě po onkologické pacientce. Nedávno oslavila devatenáctiny a do ambulance ji přivedla touha po větších ňadrech. Dokonale souměrné poprsí číslo dvě, které jí nadělila příroda, údajně nestačilo k tomu, aby ulovila perspektivního partnera. Viktorii jen tak něco nerozhodilo a konzultace zaměřené na augmentaci patřily k těm nejčastějším, nicméně v porovnání s předchozí diagnózou by tu holku nejradši roztrhla. Na co si stěžuje?! Kdyby měla doopravdy nějaký fyzický defekt, chápala by to a respektovala, ale v tomto případě šlo o nesmyslný rozmar. Nic víc, nic míň. A když si ještě k tomu připomněla Reznera s jeho Králíčkem, měla co dělat, aby nevyletěla z kůže. „Nezlobte se, slečno…“ mrkla do počítače, aby si připomněla její jméno, „... slečno Kramerová. Ale jste doopravdy přesvědčená, že je ten zákrok nezbytný? Není vám ani dvacet, ještě nemáte děti a kromě toho nese výkon v celkové anestezii vždycky nějaká rizika. Zamýšlela jste se nad tou operací i z ryze zdravotních hledisek?“ „Ale já ty velký prsa prostě chci!“ trvalo děvče na svém. „Táta mi je zaplatí, tak v čem je problém?“ Peníze, peníze, peníze! A kde zůstal selský rozum? Láteřila v duchu Viktorie. Jasně, já šla taky dobrovolně pod kudlu, ale pomalu mi táhlo na třicet a především to mělo opodstatnění. Žádná soudná žena nechce po světě běhat s bramborou místo nosu! *** Právě zkoumala snímky zjizvené paže, když vtom nadskočila leknutím – za jejími zády hlasitě práskly dveře. Který z kolegů je tak neomalený?! S ostrou větou na jazyku udělala svižnou otočku, avšak sotva spatřila příchozího, jadrná slova spolkla. Muž, který se před ní zhmotnil, totiž nepatřil k personálu. A na první pohled s ním něco nebylo v pořádku. Viktorie vstala. „Pane Beneši? Můžu vám snad nějak pomoct?“ Napřáhl proti ní ruku s vystrčeným ukazovákem, jako by ji chtěl probodnout. „Vy? Pomoct, mně? Co je to za kreténskou otázku?!“ Hlas mu rozčilením přeskakoval do fistule a z očí sršely nenávistné blesky. Nervózně přešlápla. „Podívejte, nechápu, o co jde…“ Zuřivě se uchechtl. „Tak vy nechápete? Děláte si srandu, vy krávo?“ Konečně se trochu vzchopila. Pieta stranou, ten chlap se chová jako cvok a hulvát. „Přestaňte mě urážet, nic jsem vám neudělala! Kromě toho tady nemáte co pohledávat, tohle je pokoj pro zaměstnance nemocnice!“ „Moje žena tady pracovala, takže tu můžu být i já! Vy mi nebudete nic nařizovat, vy jedna… svině…“
„Pokud těch invektiv okamžitě nenecháte, nechám vás odtud vyvést,“ pohrozila. Zdálo se jí, že cítí lehký závan alkoholu – Beneš se na tuhle konfrontaci patrně posilnil. Ale o co mu proboha jde? Musí ho nějak uklidnit, nepotřebuje zbytečný skandál. „Ničeho nenechám! Zabila jste mou manželku! Jste vražedkyně!“ Viktorii padla brada. „Cože jsem udělala?“ „Dobře víte, že je to tak! Máte ji na svědomí! Jak s tím můžete žít?“ „Já nikoho nezabila! Kruci, co to do vás vjelo? Dobře víte, jak Tereza zemřela, tak z toho neobviňujte mě!“ „Mrtvá jste měla být vy, ne ona!“ „Co to zase blábolíte?“ Benešův postoj i výraz zrcadlily opovržení a spalující nepřátelství. „Byla to vaše odpolední, vzala ji za vás. Kdyby vám nevyhověla, mohla tady ještě pořád být. Vy nemáte rodinu, nikomu byste nechyběla! Zato ona ano!“ Teď ťal do živého - málem se zapotácela. Hlavně proto, že měl vlastně pravdu… Jistě, Erik jí dal před pár dny najevo, že ji má rád, ale jak dlouho by truchlil, kdyby náhle a definitivně odešla z jeho života? Těžko říct. Tyhle myšlenky vážně nemám zapotřebí, zasténala v duchu. Raději zaměřila pozornost na Beneše, který představoval dokonalé ztělesnění zášti. „Můžete si namlouvat cokoli, ale realitu nezměníte,“ pronesla chladně. „Já Terezinu smrt nezpůsobila a vinu za ni nenesu. Pláčete na špatném hrobě! Pokud si ji ten vrah vybral, našel by jinou příležitost!“ „Vy cynická mrcho!“ vyštěkl nepříčetně. „Zasloužíte si jít za ní!“ Zašátral rukou v zadní kapse kalhot a vylovil zavírací nůž. Jediným stiskem odjistil čepel a s hrůzu nahánějící jistotou obrátil ostří proti Viktorii. Vzkřikla úlekem a intuitivně ucouvla. „Blázníte?“ vyjekla. „Okamžitě ten nůž schovejte! Tohle je šílenství!“ „Ne, tohle je spravedlnost!“ Postoupil o krok blíž a Viktorie mrskla očima nalevo a napravo, aby zvážila únikovou cestu. Tomu člověku nejspíš ze žalu přeskočilo, a chorý mozek označil viníka jeho osobní tragédie. „Jestli mi ublížíte…“ „Chtěla jste říct až vás zabiju,“ pronesl tónem, ze kterého ji zamrazilo. *** V přízemí Viktorii upoutal rozruch – rázem pochopila, že pohotovost má nový příjem, o který se postarali kolegové ze záchranky. Soudě dle množství lékařů okolo pojízdného lůžka to bylo něco vážného. Koutkem oka zaznamenala, jak se k lehátku s očima navrch hlavy řítí recepční. Proč se o toho pacienta tolik zajímá? Pomyslela si s údivem. A když pak zahlédla pobledlého Berana, její vnitřní radary zablikaly. Vypadal přinejmenším znepokojeně. Viktorie znejistěla a v náhlé předtuše také zamířila ke skupince kolegů. Je to tak, jak si myslí…? Přes hradbu těl však nic pořádného neviděla. „Děje se něco?“ zeptala se recepční, která stála nejblíž.
Tmavovlasá žena na ni vrhla rozrušený pohled. „Sofie…“ hlesla. „Právě ji přivezli. A pokud se nepletu, vypadá to zle.“ Takže mě intuice nezklamala, blesklo Viktorii myslí a její niterní neklid zesílil. Pokračuje ten vraždící maniak dál? Jde snad o jeho další oběť? „Co se jí stalo?“ Brunetka bezradně pokrčila rameny. „Zatím nic bližšího nevím… Beran má víc informací, ale teď je zaneprázdněný... jak vidíte.“ Samozřejmě – nebyla slepá. A brzy pochopila, že asistentka z nějakého důvodu upadla do bezvědomí či dokonce kómatu. Beran mezitím stručně informoval lékaře, kteří pacientku přebírali, čímž objasnil příčinu Sofiina stavu. „Je oběhově nestabilní a silně hypotenzní. Cestou měla zástavu. Museli jsme resuscitovat, ale pořád má namále. Podle všeho jde o intoxikaci alkoholem a léky.“ „Byla po vašem příjezdu při vědomí?“ „Ne. Když neotevírala ani nereagovala na zvonění, riskl jsem to a vyrazil dveře. Už vůbec nekomunikovala. Vzal jsem s sebou prázdné blistry i láhev kvůli toxikologii.“ „Na výplach je už podle vás pozdě?“ „Bohužel.“ „Co v sobě má?“ Beran vytasil smartphone. „Vyfotil jsem obaly. Pokud spolykala tohle, tak chlorpromazin, cyklická antidepresiva a možná nějaké barbituráty.“ „Kruci, jak se k tomu dostala?“ „To teď není podstatné.“ „Oukej. Tak zkusíme hemoperfuzi. Musíme to z ní nějak vypumovat!“ Vtom kdosi vykřikl: „Zase zástava! Honem, defibrilátor!“ Beran okamžitě zahájil masáž srdce a neúnavně pokračoval v oživování, dokud ho nevystřídal kolega s nabitými elektrodami. Viktorie ustoupila stranou a zpovzdálí napjatě sledovala, jak se kolegové ze všech sil pokouší obnovit Sofiinu srdeční činnost. Zdálo se, že to trvá neskutečně dlouho, přestože se jednalo o pouhé minuty. Navzdory vší snaze však nezvítězili. „Je konec.“ Ta slova třeskla vzduchem jako umíráček a všichni okolo rázem ztichli. Oba doktoři odstoupili od lůžka s bezvládným tělem a jejich postoj i mimika vyjadřovaly frustrované zklamání. To lékaře ovládlo pokaždé, když někoho ztratili… Dnes to ovšem bylo horší než obvykle, protože se jednalo o ženu, kterou osobně znali. Byla jednou z nich, byť nenosila bílý plášť. Obličej vypadal uvolněně a skoro se zdálo, že Sofie jenom spí, avšak nehybný hrudník byl neklamnou známkou toho, že jde o iluzi. Nyní již zbytečná intubace působila jako výsměch. Bylo po všem – právě uhasl jeden mladý lidský život. Viktorie tiše sledovala, jak Beranův kolega zakryl nehybnou tvář prostěradlem a posunkem požádal zřízence, který předtím tlačil pojízdné lůžko, aby pokračoval v cestě. Tentokrát už ale jiným směrem, než jakým měl namířeno původně… Téměř okamžitě se vyrojily spekulace. Spáchala Sofie sebevraždu, nebo šlo o důmyslně naplánovaný cizí úmysl? Případ byl předán k prošetření policii, jak tomu u podobných úmrtí bývá, a nyní se s napětím čekalo, co kriminalisté vykoumají.
Většina zaměstnanců se přikláněla k pesimističtější verzi – ‚nemocniční zabiják‘, jak ho interně nazvali, zaútočil znovu. Proč si vybral zrovna Sofii Mydlářovou, však byla stejná záhada jako v případě jeho předchozích voleb. A opět zabíjel jiným způsobem… *** Viktorie nasucho polkla. Musí uniknout, ale jak? Opět si připomněla Terezu a málem se jí zamotala hlava. Co když ji čeká stejný osud? Jsou její dny sečteny? Proboha, ne! Bum! Třetí nájezd způsobil, že se Viktorii udělal uzel na žaludku. Zrychlit nemohla, protože se blížil nebezpečný úsek s několika krátkými zatáčkami – musela dávat pozor, aby nesjela ze silnice, což by se jí mohlo stát osudným. Kriste pane, co teď? Ovládla ji mrazivá jistota, že má v patách zvráceného zločince, který usmrtil její kolegy. V tu chvíli o tom vůbec nepochybovala. Netušila jen, jak se zachránit. Může zůstat stát před nějakým domem, až se ocitnou v civilizaci? Volat o pomoc? Připomínka výbušniny v Kalinově autě ji však rázem přesvědčila, že něco podobného nebude mít smysl. Ten člověk – co člověk, zrůda – udělá cokoli, aby jeho oběť nepřežila. Lhostejno jakým způsobem zemře… Telefon! Třesklo jí náhle hlavou. Jak jen je pitomá! Zavolá na tísňovou linku, sdělí policistům svou polohu a trasu a počká na hlídkový vůz! To je správná cesta! Na krátké vzdálenosti obvykle neaktivovala blue-tooth, nemohla tedy použít hlasové vytáčení na multifunkčním displeji. Nezbude jí než vzít mobil do ruky a zavolat klasicky. Naštěstí ho v kabelce ukládala vždy na stejné místo, a tak stačilo jen pár sekund, aby přístroj nahmatala. Zrovna ho vytahovala, když ji překvapil další náraz, mnohem silnější než všechny předchozí. Smartphone Viktorii vyletěl z ruky a zapadl pod sedadlo spolujezdce. „Do prdele!“ vykřikla zoufale. Poslední záchrana je v tahu… Při tom všem navíc ztratila kontrolu nad řízením a auto se bláznivě roztančilo na vozovce. Pevně sevřela volant a snažila se neposlušná kola srovnat. Málem se jí to povedlo, ale těsně předtím utržila další, tentokrát osudný zásah. To, co následovalo, připomínalo noční můru. Vůz se po srážce zhoupl a zapotácel, jako by žil vlastním životem. Nedokázala ho udržet ve zvoleném směru – samovolně pokračoval mírně doprava na nezpevněnou krajnici. Během několika málo sekund zapadl do příkopu, přičemž ryl podvozkem v zemi a vytrhával z ní trsy trávy i křoví. Krátce nato ho se skřípavým zvukem drcených plechů a tříštěného skla zastavila nečekaná překážka. Viktorii se srazil dech v plicích. Všechno okolo ztichlo, jen motor stále běžel a tiše bafal. Obklopila ji přízračná tma a ona vzhlédla nahoru k silnici. Její pronásledovatel ujel ještě pár desítek metrů, a pak se rozsvítila brzdová světla. Když zůstal stát, hlasitě polkla. V tu ránu na sebe pomyslně vzala kůži srny, která se ocitla na mušce vyčkávajícího myslivce… Takhle tedy chutná konec? Opakovala si s hrůzou, která jí omotávala hrdlo jako příliš těsná šála. Teď zemřu?
Bude to rychlé, nebo naopak? Bože, ale proč? Proč má můj život skončit? A proč takhle? Očima, před kterýma běhaly mžitky, hypnotizovala stojící vůz. Kdy přijde smrtící úder? Uvažovala s rozbušeným srdcem.