42
Jaromír Jindra
Ve vsi už nežilo moc pamětníků na dobu, kdy na dvorci seděl Slavitah; jedenáct let je v životě každého hodně dlouhá doba a Morana si za ten čas odvedla nejednoho z těch, co přežili saský vpád. Kromě Dolejšky se k muži na koni nesměle přiblížilo pár mužů, mezi nimi i Václav Smíšek, aby zapátrali nejen v jezdcově tváři, ale také ve svých vzpomínkách na bývalého pána; zestárl stejně jako oni, změnil ho také vous a vějířky vrásek okolo očí a na čele, ale pohled měl pořád ještě jasný, a když promluvil, nikdo už nemohl pochybovat – byl to hlas, který se jim hluboce vryl do paměti. „Ano, jsem to já,“ řekl a překvapivě svižně seskočil z koně, „jsem Slavitah, Vistrachův syn. Vrátil jsem se, abych napravil – pokud to bude možné – alespoň část zla, které tu stačil napáchat můj nehodný bratr.“ Davem to hlasitě zašumělo. Tak proto je Milivoj v poutech stejně jako všichni ti nenávidění Sasové! „Třebaže jsem mu do dědičného držení přenechal Stadice, bylo mu to zřejmě málo,“ pokračoval Slavitah, „a za pomoci Sasů se zmocnil vlády proti právu také tady. Tenkrát zahynuli mnozí vaši blízcí a jejich krev dodnes lpí na jeho rukách.“ „Chceš se jenom mstít!“ přerušil ho výkřikem Milivoj, a kdyby neměl svázané ruce, nejspíš by se na svého bratra vrhl. Bylo to gesto zoufalého člověka. „Už včera jsem ti řekl,“ obrátil se Slavitah k Milivojovi a poněkud ztišil hlas, „že jsem se nevrátil jako mstitel, ale jako obnovitel práva. Ne, bratrovrahem se nestanu, třebaže jsi mne z takového úmyslu osočil. Smrt by pro tebe byla příliš milosrdným trestem.“ „Větší trest neexistuje,“ ozval se hrnčíř Smíšek, aniž tušil, že podobnou větu už v noci vyslovil Milivoj. „Zasluhuje smrt,“ začalo se ozývat všude kolem.