KLUB LEGENDÁRNÍCH KANONÝRŮ V říjnu 2018 oslavil týdeník GÓL půlstoletí své existence. O pouhé čtyři roky mladší je jedno ze tří jeho dítek – Klub ligových kanonýrů, kterému již tedy také táhne na padesátku. I když byl oficiálně založený v roce 1972, tak se členové prestižního „Klubu 100“ poprvé sešli v březnu 1974. Zkuste si představit, že by před pár lety přiletěl do Prahy předávat členské odznaky předseda UEFA Michel Platini s generálním sekretářem Giannim Infantinem, kterým by dělali blyštivý doprovod trenéři mistrů světa Vincente del Bosque nebo Joachim Löw! Není to úplně scestné fantazírování, ale jen posun v čase o čtyři dekády zpátky. V zasedací síni Svazu novinářů v Pařížské ulici u zmíněného slavnostního aktu totiž osobně asistovali tehdejší předseda UEFA Artemio Franchi, generální sekretář Hans Bangerter a trenér mistrů světa z Anglie 1966 sir Alf Ramsey… Zakládajícími členy se stala dvacítka legendárních československých střelců. Čestné odznaky s pořadovými čísly na rubu převzali Josef Bican, Miroslav Wiecek, Ladislav Pavlovič, Jiří Pešek, Oldřich Nejedlý, Václav Mašek, Antonín Puč, Josef Silný, Jiří Křižák, Otakar Hemele, Anton Moravčík, Antonín Hájek a Jaroslav Cejp. Kvarteto kanonýrů je obdrželo in memoriam – František Kloz, Vlastimil Kopecký, Vojtěch Bradáč a František Svoboda. Chyběli vážně nemocný Emil Pažický, omluvený Jozef Adamec a jediný cizinec – Belgičan Raymond Braine, kterému se odznak doručil diplomatickou poštou. Mezi pozvanými hosty byli stříbrní „Římané“ František Plánička a Ladislav Ženíšek i košický „šutér“ Ján Strausz, který byl tehdy nejžhavějším čekatelem na vstup, a již o měsíc později jubilejním stým ligovým „vyplnil“ přihlášku za řádného člena s pořadovým číslem 21. Dobové personální pihy na kráse se objevily hned při zrodu „Klubu 100“. Mezi slavné střelce nebyli zařazeni vicemistři z Chile 1962 Josef Kadraba (117 branek) a Adolf Scherer (151 branek), kteří po
vstupu armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zůstali natrvalo v Rakousku a Francii, kde dohrávali svoji kariéru. U prvního a staršího z nich šlo o ještě tristnější „opomenutí“, neboť všechny svoje góly vstřelil v československé lize… Diskriminující pravidla o členství se zásadně změnila až v roce 1990, kdy padla železná opona nejen pro občany, ale i pro fotbalisty. Ale přesto v nich nelogicky zůstala dělící časová čára – nezapočítávaly se totiž góly, dosažené před 1. lednem 1990! Dotklo se to hráčů, kteří většinou až po třicítce a nasbírání požadovaného počtu reprezentačních startů, dostali souhlas k odchodu na zahraniční angažmá. Někteří přišli jen o pár branek, jiní o desítky gólů. Dva ilustrující příklady za všechny. Autor nezapomenutelné bělehradské penalty Antonín Panenka opustil Bohemians v roce 1982 a na „stará kolena“ zamířil do vídeňského Rapidu, kde se mu v příštích sezonách střelecky ohromně dařilo. Jenže těch 63 gólů z rakouské ligy jako by nebylo! V zelenobílém dresu „Klokanů“ jich vstřelil pouze o třináct víc… Ostravský kanonýr Václav Daněk ani nemusel klubový dres měnit! V Tirolu Innsbruck střílel góly jako na běžícím pásu, byl i nejlepším střelcem rakouské nejvyšší soutěže, ale do „Klubu 100“ se mu začaly počítat jen trefy od ledna 1990. Rázem poskočil na čtvrté místo historického pořadí a o příčku níž, na které dlouhá léta nejspíš zůstane, ho odsunul v roce 2017 David Lafata. Šestinásobný král tuzemských střelců mezi stovkaře vstoupil 26. listopadu 2011 ještě coby hráč Jablonce v severočeském derby v Liberci jako v pořadí šedesátý člen. Jen o 53 minut později ho následoval o měsíc mladší a také mnohem slavnější reprezentační parťák Milan Baroš, který v utkání turecké Super ligy Galatasaraye se Sivasporem proměnil penaltu za vlastní sražení. Od té doby se jejich gólové cesty však diametrálně rozešly. „Lafy“ obdivuhodně zvládl s třicítkou na krku přestup do
1
2
KLUB LEGENDÁRNÍCH KANONÝRŮ pražské Sparty a jako třetí fotbalista se přehoupl přes hranici 200 ligových branek, což dokázal pouze legendární slávistický tandem Josef Bican-Vlastimil Kopecký. „Bary“ zůstává v dresu ostravského Baníku jediným aktivním členem Klubu ligových kanonýrů týdeníku GÓL s aktuálně 140 góly na kontě. V dalších letech završili stovku ligových branek Jiří Štajner (62) a Libor Došek (63). V listopadu 2016 po úpravě vstupních podmínek, které odsouhlasila Komise pro historii a statistiku FAČR, se „Klub 100“ rozšířil o devět nových členů – Jiřího Sobotku (64), Ladislava Kubalu (65), Jozefa Oberta (66), Antonína Panenku (67), Tibora Mičince (68), Pavla Černého (69), Pavola Diňu (70), Ivana Haška (71) a Ĺubomíra Luhového (72). Právě o jejich příběhy je druhé vydání této knihy rozšířené, u dalších jedenácti členů se opravily a zvýšily statistiky dosažených branek v nejvyšších soutěžích.
Velmi složitá sumarizace gólů v dlouhé a pestré kariéře vicemistra světa z Říma 1934, který se po druhé světové válce do Československa nevrátil, naznačila, že nemusí být jediným opomenutým kanonýrem-stovkařem. V červenci 2019 se po více jak sedmdesáti letech dočkal členského odznaku s pořadovým číslem 73 Josef Humpál, který nastřílel 136 ligových branek za SK Baťa Zlín (69), FC Sochaux-Montbéliard (66) a Racing Club Štrasburk (1). Naopak žádný chybějící gól se nepodařilo dohledat Pavlu Nedvědovi, držiteli Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 2003. Zůstal poslední krok před vstupními dveřmi, neboť branky, které vstřelil při nuceném jednoročním pobytu Juventusu ve druhé italské lize, se mu nezapočítávají. Z aktivních hráčů to má aktuálně do „Klubu 100“ nejblíž slávistický útočník Milan Škoda (89 gólů). VÁCLAV TICHÝ
DAVID LAFATA – S 204 VSTŘELENÝMI BRANKAMI JE NEJLEPŠÍM LIGOVÝM STŘELCEM POVÁLEČNÉ ÉRY.
POŘADÍ PODLE VSTŘELENÝCH GÓLŮ 447
1. Josef Bican
180
6. Jan Koller
170
11. Jozef Adamec
153
16. Radek Drulák
145
21. Zdeněk Nehoda
252
2. Vlastimil Kopecký
180
Oldřich Nejedlý
204
3. David Lafata
176
8. Horst Siegl
199
4. Antonín Hájek
175
9. František Kloz
3 196
5. Václav Daněk
174
10. Miroslav Wiecek
167
164
163
155
12. Ladislav Kubala
13. Ladislav Pavlovič
14. Ladislav Kareš
15. Vojtěch Bradáč
153
151
151
148
Pavel Kuka
143
22. Milan Luhový
18. Jiří Pešek
141
23. Stanislav Griga
Adolf Scherer
140
24. Milan Baroš
20. Antonín Rýgr
139
25. Vladimír Hönig
4
POŘADÍ PODLE VSTŘELENÝCH GÓLŮ 139
Antonín Panenka
136
27. Vratislav Lokvenc
130
31. Přemysl Bičovský
128
Josef Ludl
130
Jiří Křižák
René Wagner
115
46. Jaroslav Cejp
28. Jiří Sobotka
130
Vladimír Perk
127
37. Josef Silný
123
135
121
42. Václav Mašek
115
Ján Strausz
126
38. Ladislav Vízek
120
43. Raymond Braine
114
48. Jan Melka
133
29. Ota Hemele
129
34. Pavol Diňa
124
39. Emil Pažický
118
44. Karel Kroupa
112
49. Ivan Hašek
133
Tomáš Skuhravý
128
35. Libor Došek
123
40. Antonín Puč
117
45. Josef Kadraba
111
50. Jan Říha
POŘADÍ PODLE VSTŘELENÝCH GÓLŮ 110
51. Peter Herda
109
52. Petr Janečka
108
L’ubomír Luhový
107
57. Jozef Obert
105
61. Tibor Mičinec
103
Verner Lička
105
Jiří Zmatlík
109
Anton Moravčík
Josef „Pépi“ Humpál
100
Jozef Levický
54. Pavel Černý
106
58. Vlastimil Preis
106
Jiří Štajner
104
63. Jan Nezmar
136
108
103
Marian Masný
100
Ferdinand Plánický
5 108
Ladislav Josza
106
Stanislav Vlček
104
Jan Seidl
103
65. Antonín Bradáč
101
68. František Svoboda
100
Stanislav Štrunc
100
69. Ján Čapkovič
6
TADY KOPE BICAN... 1
Počet ligových gólů
447 Josef BICAN
Narozen: 25. září 1913 Zemřel: 12. prosince 2001 Fotbalová kariéra: 1931 – 1935 Rapid Vídeň, 1935 – 1936 Admira Vídeň, 1937 – 1948 Slavia Praha, 1949 – 1951 Vítkovické železárny Vítkovice, 1952 – 1953 Hradec Králové, 1953 – 1955 Dynamo Praha Ligové starty a góly: 281/447 Největší úspěchy: > pět mistrovských titulů se Slavií v sezónách 1939/40, 1940/41, 1941/42, 1942/43, 1946/47 > vítězství se Slavií v Českém poháru v roce 1941 a 1942, vítězství se Slavií v Poháru osvobození v roce 1945 > vítězství se Slavií ve Středoevropského poháru v roce 1938 > nejlepší ligový střelec v sezoně v roce 1938 s 22 góly, 1939 s 29 góly, 1940 s 50 góly, 1941 s 38 góly, 1942 s 45 góly, 1943 s 39 góly, 1944 s 57 góly, 1946 s 31 góly, 1947 s 43 góly, 1948 (podzim) s 21 góly, 1950 s 22 góly > semifinalista MS 1934 v Itálii s rakouskou reprezentací Reprezentační starty a góly: 14 zápasů/ 12 gólů za Československo 19 zápasů/ 19 gólů za Rakousko
1 Děcka držel za ruce a nakláněl se nad výkopem. Elegán od pohledu, to i tam zezdola poznal. Žádné pomačkané sako z kopřivové látky, jíž chrlily znárodněné fabriky kilometry, jen aby splnily a překročily plán pětiletky. A ani budovatelskou rozhalenku, jak nová doba žádala, na sobě neměl. V obleku z poctivého předválečného sukna, dost možná že ještě někde v Anglii utkaného, v naškrobené košili upnuté ke krku, s prťavým motýlkem a vycházkovou špacírkou jako by na staveniště k Vltavě zabloudil odněkud z jiného světa. Asi stará škola. Buržoa na procházce s dětmi, ocejchovali by ho soudruzi, kteří i s ním rázně zatočili a jimž dělalo náramně dobře, že zhýčkaná fotbalová primadona skončila u lopaty. A že i za ní musel být ten rozmazlený a přeplácený kopálista, jemuž ještě před pár lety cpali kluboví bafuňáři a všelijací fotbaloví šíbři peníze horem dolem, nakonec vděčný. V zablácených montérkách, těžká bagančata obalená bahnem, promáčený, špinavý, na těle zničený a k smrti znavený, novou dobou a panujícími pořádky ponížený, ale uvnitř pořád stejný a svůj stál v hluboké jámě a musel být skutečně rád, že ho alespoň k té lopatě vzali. Že pět dvacet na hodinu dostává. Že může na holešovickém staveništi vyhazovat z výkopu mazlavou hlínu, hekat pod tíhou obrovitých šutrů, lopotit se s pytli cementu, jež skládal z rozhrkaných vejtřasek, a přitom ještě poslouchat promluvy těch tam nahoře. ,Děti, podívejte, tady kope ten slavný čutálista Bican,ę přivolával elegán naklánějící se nad výkopem své dva potomky. Slavný Pepi ale z jeho hlasu tentokrát nerozpoznal, zda se v něm skrývá zadostiučinění nad koncem největšího playera, jakého kdy fotbal v téhle zemi měl, kanonýra, jemuž ještě před nedávnem ležela nejen Praha a celé Čechy s ní, ale i Evropa u nohou a který si mohl z nabídek na angažmá vybírat, anebo zda jsou jeho slova naopak naplněna smutkem a hořkostí nad tím, kam ten zvrácený svět spěje... „Pépi, s tou Itálii si to ráčej rozmyslet, tam to vezme špatné konce,“ hučel do něho slávistický místopředseda Vladimír Šíba, když se turínský obchodník a přední činovník tamního Juventusu na podzim sedmačtyřicátého znovu ohlásil, že by Bicanovi a samozřejmě i pánům klubovým direktorům předložil další nabídku, s níž do Prahy přijíždí. „Jemnostpaní, věděj, tam brzy urvou moc komunisté. A to potom u těch Taliánů nebude ani fotbal, a nebudou ani peníze,“ přesvědčoval sečtělý a světa znalý pan doktor střídavě Bicanovu manželku i samotného Pépiho. Věřili mu. Na jeho slova a rady všichni dali. Kurátní pan prokurátor, pro něhož byla jeho Slavia, stejně
7 jako Bicanova rodina vším, přece seděl v soudní budově na Karlově náměstí a díky svým kontaktům a informacím měl náramný přehled, co se kde v cizině děje a kam poválečný vývoj spěje. Starý mládenec, který znal jenom kancelář a svůj milovaný klub. A také Pépiho, jenž pro něho představoval hotovou modlu. Nabídka, s níž vyslanec Juventusu do Prahy přijel, byla přitom ohromující. Milión korun pro Slavii a šest pro Bicana. Na dřevo, to se ví. A k tomu královská gáže, s níž se dosud žádný klub nevytasil, bydlení, jaké si vybere a prvního půlroku i plat pro jemnostpaní. Oni v klubu chápou, že musí zatím zůstat s oběma malými synky v Praze, protože samo sebou nějaký čas potrvá, než se pan Bican u nich po Turíně porozhlédne a rozhodne, kde by se jim líbilo a nejlépe žilo. Takže než všechno pozná a nechá zařídit, ani jemnostpaní škodná nebude... Až se jim točila hlava z těch nabídek, jež se jen hrnuly. Z Francie i Švýcarska, z Čech i Slovenska. Androvo olomoucké ASO se i v novinách nechalo slyšet, že jeho nabídka za zahraničními kluby v ničem nepokulhává a Bican na Hané rozhodně tratit nebude, v Bratislavě Slovan Národní výbor formující se k slávě a budoucím úspěchům nemluvil, ale peníze rovnou na stůl pokládal. A co teprve francouzské Stade Francais, jehož manažer přijel na pražské jednání s tím, že Slavii vyplatí okamžitě dva a půl milionu a dohoda se samotným Bicanem pro něho bude při tak horentní sumě určitě rovněž hračkou?! Co Racing Paris či Red Stars, kluby, které měly nachystáno sice o něco méně, zato skvělou budoucnost malovaly?! Anebo Švýcaři, kteří slibovali v Luzernu vilu přímo u jezera, nejnovější model automobilu a k tomu promptně vyřízené státní občanství. „A nezapomínají, Herr Bican, to je něco, co se penězi nedá koupit a čeho si všichni moc považují,“ připomínal manažer z Luzernu, když se slávistickým kanonýrem v Praze jednal. „Vyslechl jsem je, poseděl s nimi, ale všichni nakonec slyšeli ne. Nešlo o licitovaní, nebo snad snahu vymámit z nich ještě víc peněz. Jen manažer Juventusu byl neodbytný a jezdil do Prahy znovu a znovu, protože si umanul, že mě do Itálie přivede. Hučel do mě horem dolem, peníze přihazoval, gáži zvyšoval. Až jsem měl pocit, že mu nejde o mě, ale o nějakou funkci mezi direktory Juventusu přislíbenou za to, že Bicana do Turína přivede. Při jedné schůzce mě dokonce nalomil natolik, že jsem
8
NEJSLAVNĚJŠÍ PENALTA VRŠOVICKÉHO SOUSTRUŽNÍKA 67
Počet ligových gólů
139
Antonín PANENKA Narozen: 2. prosince 1948 Fotbalová kariéra: 1964 – 1981 Bohemians Praha, 1981 – 1985 Rapid Vídeň, 1985 – 1987 VSE St. Pölten, 1987 – 1989 Slovan Vídeň Ligové starty a góly celkem: 357/139 Ligové starty a góly v československé lize: 230/76 Ligové starty a góly v rakouské lize: 127/63 Největší úspěchy: > zlato s československou reprezentací z mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii > bronz s československou reprezentací z mistrovství Evropy 1980 v Itálii > dvojnásobný mistr Rakouska s Rapidem Vídeň v sezonách 1981/1982 a 1982 /1983 > trojnásobný vítěz Rakouského poháru s Rapidem Vídeň v roce 1983, 1984 a 1985 > finalista Poháru vítězů pohárů s Rapidem Vídeň v roce 1985 > Fotbalista roku v roce 1980 Reprezentační starty a góly: 59 /17.
67 Tvrdí, že tu penaltu vymyslel, ale patent na ni nemá. Přesto se díky ní stal slavným. Obletěla svět, v televizi ji pouštěli do omrzení, nazvali ji Panenkovou pentlí. Anebo vršovickým dloubákem, penaltou nabitou inteligencí, padajícím listem, básnickou ódou na penaltu… Prostě jak se komu ráčí a je mu libo. Jedno ale mají všechna synonyma společné – ta drzá penalta, kterou poslal Seppu Maierovi přímo doprostřed brány, zatímco německý gólman se válel u tyče a marně zvedal ruce na znamení protestu, bude navždy spojována s Antonínem Panenkou a vítězným rozstřelem o zlato ve finále evropského šampionátu ’76 v Bělehradu. Přitom ji podobně zkoušela kopat spousta hráčů před Panenkou i po něm. Měl předchůdce a samozřejmě i zástupy napodobitelů. Plagiátorů úspěšných i neúspěšných. Jenže to už byli ti druzí. Odvážní, mnozí z nich rovněž hazardéři chtějící na světovém fóru ukázat nějaký extra kousek a získat si podobný věhlas, ale přicházející už jen s plagiátem. „Extra finále muselo mít extra tečku. Dva měsíce dopředu jsem věděl, že když na penalty dojde, kopnu tu svou dloubákem doprostřed brány. Maier k nám do Vršovic na tréninky nechodil, takže nemohl vědět, že jsem si pentli mockrát vyzkoušel na Zdeňkovi Hruškovi. Na každém tréninku jsme se pravidelně sázeli o pivo a čokoládu, že mi z pěti nechytne ani jednu. Jenže on byl dobrý gólman, takže jsem mu pivo platil vlastně pořád a začalo to lézt do peněz. Musel jsem tedy něco vymyslet. Zkusil jsem podkopávat balon, aby letěl doprostřed brány, a ono to na Hrušouna zabíralo. Dokonce tak, že jsem najednou sázky vyhrával a z přísunu čokolády začal tloustnout. Takže jsem si troufnul v pár přátelácích, a nakonec penaltu vyzkoušel i na Viktorovi, když k nám na Bohemku přijeli s Duklou tři týdny před Bělehradem. Zbaštil ji také, i když už moc dobře věděl, jak mu ji do brány pošlu. Neustál to, nevydržel na místě, takže jsem měl jistotu, že ji mohu zkusit na každého gólmana. Při soustředění v Tatrách jsem jich takhle nasázel bezpočet, i když se proti mně střídali Viktor s Venclem a Michalíkem a trenér Ježek nám k tomu pouštěl řev z chraplavých amplionů. Chtěl, abychom se náležitě připravili na bouřlivé prostředí v Jugoslávii, jenže pod tatranskými štíty znělo to vyřvávání spíše jako kravál někde na Matějské pouti. Chyběly už jen lochnesky, opékané buřty a cukrová vata... Penaltu jsem měl nacvičenou tak, že jsem si věřil, ve snu by mě ale nenapadlo, že se k ní postavím na šampionátu. Vždyť báječní Holanďané přivezli do Jugoslávie nejlepší
mužstvo ze všech a my proti nim neměli mít šanci. Po devadesáti minutách jsme ale s nimi plichtili a já už se tetelil, že přijde má chvíle. V prodloužení mě o ni ale připravili Nehoda s Frantou Veselým a v bělehradském finále s Němci to taky nevypadalo, že si ji kopnu. Náhoda ale chtěla, že Hölzenbein v poslední minutě vyrovnal, že při rozstřelu o zlatou všichni přede mnou svou penaltu proměňovali a že až Hoeness ji poslal nad bránu. Náhoda ovšem nebyla, že jsem šel na řadu jako pátý. To jsem si vymínil. Na spoluhráčích i trenérech. I přesto, že se na mě vůbec nemuselo dostat, protože stejně jako Hoeness mohli vyhořet i jiní a na pátou sérii vůbec dojít nemuselo. Na můj dloubák tudíž také ne. Měl jsem však tušení, které se nakonec opravdu naplnilo. Žádné hazardérství, pohnutí mysli, náhlé vnuknutí. Ani žádné ukopnutí, jak mi potom někteří předhazovali. A už vůbec ne zavřené oči a jedna trefa za život. A i kdyby byla jen jedna. Edison přece také vynalezl žárovku jen jednou a svítí pořád. Jako ta má penalta.
CELOŽIVOTNÍ SPOJENÍ – VRŠOVICKÁ BOHEMKA, JEJÍ ĎOLÍČEK A ANTONÍN PANNEKA.
9
10
ANTONÍN PANENKA Horší by bylo, kdybych ji zazdil. Nikomu bych asi nevysvětlil, že nešlo o frajeřinu. Ti nahoře by to určitě brali jako znevážení režimu, a tam už přestávala sranda. Do penze bych šel jako soustružník s třicetiletou praxí v ČKD, protože taková doba panovala. Maier mi ji ale spolknul, jako ji před ním zbaštili Viktor, Hruška a kdo ví, kolik takových gólmanů bylo. Jenže on ve finále mistrovství Evropy, když šlo o titul. Ani se nedivím, že s tím má dodnes problém, takže si prý v garáži pověsil můj plakát, a i po letech se do drzého českého hajzla trefuje šipkami.“ Když šel na penaltu, spoluhráčům znalým jeho fanfarónství se zastavovalo strachem srdce. Tuplem Viktorovi, s nímž spal Panenka na pokoji a pořád do něj hučel, že si svůj vynález nechal na Bělehrad a že ho předvede až tam. Václavu Ježkovi také, i když toho vršovický poeta před exekucí uklidňoval a nabádal, aby se díval jen na to, jak ten Němčour bude lovit balon ze sítě. Věděl, že trenéři nemají experimenty rádi. Zvláště když jde o evropské zlato! Musel si ale počkat než si na něj na bělehradském Maraka-
x
139
na, jak se v tehdejší Jugoslávii říkalo stadionu hostícímu finále mistrovství Evropy, mohl troufnout. Zatímco cesty spousty jeho fotbalových vrstevníků byly strmé, on platil daň své věrnosti Vršovicím a pochopitelně i pádům a pendlování Bohemians mezi první a druhou ligou. Tedy věrnosti z donucení, protože i Panenku to od Botiče táhlo do nejvyšší soutěže. A mockrát. Se Žižkovem laškoval ještě jako dorostenec samozřejmě nikoli proto, aby kopal ligu, ale aby si alespoň zahrál, když mu doma nedávali příležitost. Trenér Jiří Rubáš ho sice vzal párkrát na trénink áčka, ale jinak kopal v béčku a k tomu se učil soustružníkem. V půl páté vstával a razil do práce, aby v montérkách a bagančatech stíhal trolejbusem trénink a vracel se nadělat dvě hodiny, které v práci promeškal. Při únavných honičkách Prahou poprvé usoudil, že by bylo lepší hrát fotbal než makat rukama. Takže ho hrál a hrál ho dobře, jenže stejně měl smůlu. Do Sparty chtěl v jedenasedmdesátém na technický přestup, což byla obezlička poplatná době. Silným klubům umožňovala zlanařit hráče, které si právě vyhlédly a chtěly přetáhnout, talentovaným fotbalistům zase odcházet bez souhlasu mateřského oddílu. V Panenkově případě však naplnění nedošla, i když uznávaným talentem byl a klokani se zase plácali ve druhé lize. O důvod víc, aby ho přetáhli na Letnou. „Kamkoli jinam, ale to Sparty tě nepustíme,“ vůbec se s ním u Botiče nebavili a ani všemocná Sparta nic nezmohla. A nedostal se ani do Slavie, kam ho jako malého kluka vezl táta na fotbalový nábor, když zjistili, jaký je na Dukle nával. A přitom šlo o oboustranný zájem. Panenka do sousedního Edenu moc chtěl, Slavia byla také lačná fotbalisty, jenž už měl na kontě pár ligových startů, tři první góly a který společně s Knebortem hnal klokany za návratem do ligy. Nemluvě o tom, že navzdory účinkování ve druhé lize se objevoval i v širší reprezentační nominaci. „Kamkoli jinam, ale do Slavie tě nepustíme,“ neměl ani na podruhé nárok. Pochopil, že je mu souzeno v zelenobílých barvách zůstat až do důchodu. Zvláště, když ho v třiasedmdesá-
M ISTROVSTVÍ EVROPY 1976 A ZLATO – ANTONÍN PANENKA SI UŽÍVÁ RADOST S JOZEFEM ČAPKOVIČEM V DRESU PORAŽENÉ NĚMECKÉ REPREZENTACE.
MALÝ VELKÝ MUŽ 71
Počet ligových gólů
112
Ivan HAŠEK Narozen: 6. září 1963 Fotbalová kariéra: 1970 – 1977 ZOM Nymburk, 1977- 1990 Sparta Praha, 1990 – 1994 Racing Štrasburk, 1994 – 1995 Sanfrecce Hirošima, 1996 JEF United Ičihara, 1997 Sparta Praha. Ligové starty a góly celkem: 350/112 Ligové starty a góly v československé/české lize: 240/63 Ligové starty a góly ve francouzské lize: 27/7 Ligové starty a góly v japonské lize: 83/42 Největší úspěchy: > sedm mistrovských titulů se Spartou v sezonách 1983/1984, 1984/1985, 1986/1987, 1987/1988, 1988/1989, 1989/1990 a 1996/1997 > vítězství v Československém poháru se Spartou v sezoně 1983/1984, 1987/1988 a 1988/1989 > vítězství v Českém poháru se Spartou v sezonách 1983/1984, 1986/1987, 1987/1988, 1988/1989 > vítězství v základní části japonské ligy se Sanfrecce Hirošima > s československou reprezentací účastník čtvrtfinále MS 1990 v Itálii > Fotbalista roku 1987 a 1988 Reprezentační starty a góly: 56/5
11
12
IVAN HAŠEK Nebál se. Každému se postavil. Klidně šel proti všem. Jako malý kluk, když ho přivedli na pražskou Letnou a tam mu místo přivítání naznačili, že právě s ním tedy velká Sparta terno zrovna neudělá. Už za pár let zjistili, že k nim z Nymburka přišel sice vzrůstem malý, ale vlastně velký bojovník, který se nebojí nikoho a ničeho a nakope i klukům o dvě hlavy větším. A nejenže si sám nechá nakopat také, ale i fotbal umí. Nebál se, když se jako sedmnáctiletý dorostenec stěhoval do kabiny letenského áčka a tam se na něj všichni ti Stárkové, Caudrové, Vdovjakové udiveně dívali, zda si snad nespletl dveře. Netrvalo dlouho a oni je za sebou zavírali, zatímco Ivan Hašek v Uhrinově mateřské školce zůstal. Nic s ním neudělalo, když se z holandského působení vrátil zpátky na Letnou trenér Václav Ježek a začal postupně skládat novou, silnou Spartu. Mohl si být jistý, že pro něj jako univerzála schopného kopat kdekoli, hrát na kraji
x
112
obrany, proměnit se v hlídacího psa v záloze anebo v útoku bude v mančaftu určitě místo. „Chtěl jsem hrát. A bylo mi úplně jedno kde, hlavně abych se dostal do sestavy a mohl na hřiště. Táhlo mi to sice dopředu, protože do čtrnácti jsem nastupoval v útoku, jenže ve Spartě jsem neměl šanci. Proti Grigovi, Lokvencovi, a pak později Skuhravému tedy rozhodně ne. Na Letné byli až příliš dobří útočníci, než abych některého z nich vystrnadil. Proto jsem musel brát, co bylo. Běhat v záloze, bránit, být v mužstvu na černou práci. Přijmout roli psa obranáře. Postavit se k Vízkovi, otravovat ho, nenechat ho kopnout, znechucovat mu život od první do poslední minuty. V zápasech s Bohemkou upalovat za Vláďou Hruškou, který byl pomalu o dvě hlavy vyšší než já, takže mu stačil krok, zatímco já jich musel udělat pět. Anebo v evropských pohárových duelech totéž podstupovat proti Boniekovi, když jsme v pětaosmdesátém roce hráli čtvrtfinále Poháru mistrů s turínským Juventusem a já v pražské odvetě dostal nakázáno, že se od něho nesmím hnout. Okopával jsem ho, držel se ho jako klíště, ani jednou mě nesetřásl. Dodnes mi to připomíná a běduje, že si vůbec nezahrál. Ale byl to takový frajer, že mě po utkání vzal za ruku jako malého kluka a dovedl do kabiny Juve, abych si s Geatanem Scireou vyměnil dres. A to přesto, že jeho hvězdný mančaft v Praze 0:1 prohrál a sedmatřicet tisíc diváků na staré Letné tonulo v neskonalé extázi. Vždyť Juve, to byl tehdy italský nároďák doplněný o takové hvězdy, jakými byli Platini nebo právě Boniek. A my je přesto cvakli. Stejně jako jsme rok na to cvakli Holanďany, když se na Strahově slavilo pětaosmdesát let československého fotbalu. Přijeli se všemi esy a trenér Masopust mi přikázal, že nesmím ani hnout od Gullita. Bylo to asi to nejhorší, co mě mohlo potkat, protože jsem měl proti sobě kus chlapa. Byl jako hora, a když jsem ho kopnul, bolelo to víc mě než jeho. Ale nebál jsem se ho a ani Gullit nám tehdy gól nedal.“ Neměl strach z nikoho a ničeho. Nebál se, když se v listopadu devětaosmdesátého hroutil režim a on s letenským parťákem Michalem Bílkem byli prvními, kdo z fotbalistů chodili do statisícového davu na Václavské náměstí a Letenskou pláň. Mluvil z balkonu Melantrichu, vedl deputaci hráčů k fotbalovému šéfovi Rudolfu Kockovi, aby se přerušila liga. Měl svou hlavu a vždycky svůj rozum, a proto se netajil ani názorem na návrat reprezentačních vyděděnců Knoflíčka