DVOJÍ MYSL
Martin Rousek UKÁZKY
Motor zařval a vůz se rozjel. Když sjel na silnici, rozsvítila se světla u jiného, několik metrů vzdáleného vozidla, které rovněž vyrazilo pryč. „Byl to moc příjemný večer,“ prolomila ticho zářící Barbara. Richard nadšeně přikývl. „Máš pravdu. Taky jsem si to užil. Jídlo bylo teda fantastické a…“ obrátil se na ni, přičemž střídavě hlídal dění na ulici před sebou, „… tvoje společnost ještě lepší.“ „Ale dej pokoj,“ odvětila pobaveně a lehce ho uhodila do paže. „Pořád myslím na děti. Doufám, že to bez nás zvládly.“ „Jasně, že zvládly. Určitě jsou rády, že jsme taky konečně vypadli z domu a nechali je chvíli o samotě,“ smál se Richard. „Asi se zbytečně strachuju. Přece jenom Lilly už je deset let. Ach, to tak strašně letí.“ „Děti stárnou, jenom my mládneme,“ zazubil se manžel, který si dobrou náladu zjevně hodlal udržet co nejdéle. „I kdyby se něco dělo, má tam Desmonda. Z něho už se klube pěkně otravný puberťák.“ Barbara se k němu naklonila a něžně ho políbila na tvář. Věčný optimismus na svém muži vždycky obdivovala. Cesta ubíhala velmi rychle. Jedna z věcí, proč spolu vydrželi tolik let, byla téměř nevyčerpatelná témata k hovoru. V nejvášnivější debatě je však náhle vyrušil objekt jedoucí za nimi. Celý interiér během vteřiny zalil příval ostrého světla, který zhoršoval viditelnost. „Co to je za blázna?“ rozohnil se Richard. Konečky prstů nahmatal zpětné zrcátko a natočil ho jiným směrem. Druhé auto se přiblížilo a nalepilo se těsně za ně. Ke srážce nedošlo jen zázrakem. „Ujeď mu!“ radila žena. „Přece se nenecháš nabourat.“ „Tomuhle cvokovi v životě neujedu…“ „Tak aspoň zastav na krajnici a nech ho odjet!“ Než se Richard rozhoupal, neznámý vůz jej začal předjíždět. V potemnělé kabině však agresivního řidiče neměl šanci zahlédnout. Celá situace zůstávala dál pod závojem tajemství. Když už si znejistělý pár myslel, že je po všem, zařadil se cizinec před něj a dupl na brzdu. Donutil tak zpomalit a následně zastavit i Richarda. „Co se děje, Richarde? Kdo to je?“ špitla vystrašeně Barbara. Jasnou odpověď však nedostala. „Nemám ponětí. Zůstaň sedět. Třeba má problémy, a proto zastavil.“ „Prosím tě, hlavně nevystupuj ven. Vůbec se mi to tu nelíbí.“ Než stačil vzít Richard za kliku, z vozidla před nimi vystoupil zahalený muž. Stál zády, čímž do poslední chvíle držel svou identitu pod pokličkou. „Myslíš, že je zraněný?“ ošil se Richard. Žena vytřeštila oči. „Objeď ho a odvez nás domů. Mám z toho opravdu špatný pocit.“ Třepotající se paprsky dálkových světel olizovaly záhadnou postavu blokující silnici. Statná ramena se rozprostírala do šíře, až bylo k podivu, jak se muž vůbec nasoukal do automobilu. Černá bunda s kapucí přes hlavu podtrhovala zlověstný výjev. V dalších sekundách se cizinec rozpohyboval a otočil se k šokovanému páru. Tvář schovaná ve stínu kapuce toho moc nenapověděla. Udělal několik kroků a bylo zřejmé, že míří k řidiči. 1
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
„Už jde sem!“ zakřičela Barbara, kterou zachvátila panika. „Richarde! Šlápni na to!“ Jenže choť jako by zamrzl. Nedokázal pohnout byť jediným prstem na libovolné končetině. Kolem uší mu šuměly nesmyslné zvuky střídající se s úplným tichem a jeho zrak prošpikoval příchozí zkázu. V hlavě cítil pálení. Celým jeho tělem projela naprostá odevzdanost. „Richarde!“ Vzdálenost mezi nimi se každým dalším nádechem zkracovala. „Richarde!“ Sekundy ubíhaly a napětí rostlo raketovým tempem. „Richarde!“ zvolala naposledy manželka, jenže s jejím mužem to opět ani nehnulo. Postava už se tyčila u dveří a s ledovým klidem si měřila řidiče. Rukou naznačila, aby Richard stáhl okénko. Mužův postoj moc přátelsky nepůsobil. Mezitím se obloha potáhla mraky, které musel přinést silný vítr. Měsíc se raději schoval, než aby sledoval neblahou podívanou pod sebou. Z pěkného dne se stávala noční můra. Hlavní aktér začínal ztrácet trpělivost. Pozvedl ruku a zaťukal na sklo, což Richarda vytrhlo z apatie a Barbaru naopak ještě více vylekalo. Situace začala eskalovat. Richard vzhlédl. Opatrně vztáhl ruku, a po krátkém zaváhání stiskl ovladač okna. Netušil, že tím dal budoucnosti nový směr a spád. Nyní mezi ním a člověkem venku zmizela poslední barikáda… „Co jsi to udělal…“ zašeptala Barbara. Teď už však bylo pozdě cokoli měnit. Muž využil příležitosti a opřel se rukou o hranu dveří. Bílé zuby se mu slabě zaleskly. Zavládlo ticho, během kterého Barbaře přejel mráz po zádech. Ještě nikdy nezažila tak silnou nevolnost. Vtom cizinec promluvil. Jeho hlas zněl ostře a hrubě. Nemnoho slov vypuštěných z úst zanechalo na jeho oponentovi zničující efekt. Jen tak tak zvládl odpovědět. Rozhovor netrval ani pět minut, ale obsah vypálených vět způsobil v Richardově nitru palčivou jizvu. Bylo patrné, jak to celé pravděpodobně skončí. Záhadný muž stále neodhalil svou tvář a najednou udělal něco, s čím nikdo ze zúčastněných nepočítal. Zajel rukou k boku a vytasil lesklý předmět. Večerní ticho proťal ženin pronikavý výkřik. „On má zbraň! Bože!“ Nebyla sama, kdo si toho všiml. Richard okamžitě ztuhl. Jeho myšlenky naposledy doputovaly daleko od nich do bezpečí, kde na ně jistě netrpělivě čekali Desmond a Lilly. Už se nikdy nedočkají, pomyslel si. „Prosím, nedělejte to. Dám vám peníze,“ zaprosil. Muž si jen odfrkl. „Já nechci žádné peníze.“ „A co auto? Vezměte si ho!“ Protivník odpověděl nabitím krátké střelné zbraně. Bylo to jasné - nepřišel vyjednávat. „Mám ženu a děti! Prosím!“ skuhral Richard. „Já vím,“ řekl cizinec hrubým hlasem. „Sbohem, pane Bennette.“ Jakmile Richard zaslechl své jméno, suše polkl. Konec je tady! Z černé hlavně vyletěla hvízdající střela. Setinová ohlušující rána protrhla nehybný vzduch. Objevil se oblak průhledného kouře, který však téměř okamžitě zmizel. Richard se ještě stihl podívat na svou milující ženu, než ho zalila bezesná prázdnota. Obraz se mu rychle rozplynul a obličej manželky bylo to poslední, co kdy viděl.
2
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Po celém autě se rozprskla sprška tmavé tekutiny a zasáhla i Barbaru, která instinktivně zavřela oči. Její vřeštění vibrovalo krajinou, dokud se neozvala druhá rána…
*** Takticky jsem zaklekla u stěny a upřela pozornost na zkormouceného Luka a schody. Hleděla jsem tam jako generál na válečné pole v předvečer velké bitvy, která rozhodne o osudu lidského bytí. Jediný chybný krok znamená porážku vedoucí ke zborcení zavedených pořádků. I když to zase ne - pouze budu muset mluvit s Lukem. To je celé. Ale já nechci, nechci, nechci! Hodina „H“ začala. Dveře se rozlétly a stanula v nich černovláska s dlouhými vlnitými vlasy. V rukou nesla větší a pravděpodobně i těžkou krabici, což bylo patrné z jejího výrazu. Sebejistě cupitala ven, kde seděla naše oběť. „Pojď, holka!“ povzbuzovala jsem ji tiše zpovzdálí. Každým krokem mě přesvědčovala, že je na tuto roli ta pravá. Jen aby ve správnou chvíli přepnula sebevědomou chůzi na něco, co lidově nazýváme „skotačivé trdlo“, jinak jí to Luke nesežere. A ona to skutečně provedla, jen co se dostala do jeho blízkosti. Podivně zkroutila tělo a z její mimiky jsem vyčetla, že něco říká. Asi klela. Vypadalo to, že léčka zabírá: Luke se k ní otočil. Lucy s krabicí zavrávorala, což ho přimělo nabídnout jí pomoc. Aspoň si protáhne nohy, chlapec. Takhle na dálku se zdálo, že si skvěle rozumí. Hlavně, ať se do ní nezamiluje! Sice by mi to píchlo, ale nechci, aby tenhle psychopat pronásledoval i mou kamarádku. Naštěstí má v záloze přítele, který by mu to přinejhorším vysvětlil ručně. Netrpělivě jsem čekala na svou šanci, ale ta pořád ne a ne přijít. Tak už se nebavte! Nabádala jsem je v duchu. Bylo mi divné, že se Luke začal tak aktivně angažovat. Zrovna on - natolik ublížený – se mi před očima mění k nepoznání? Hezky rychle na mě zapomněl! Zvedla jsem hlavu a spatřila nad sebou mužský obličej. Takže Lucy nelhala. Její přítel se zeširoka usmíval – zjevně měl ze všeho pěknou srandu. Jen aby mu to vydrželo i ve chvíli, kdy Luke začne flirtovat naplno. Lucy však není hloupá. Moc dobře ví, kolik očí na ní právě visí. Šest. Já, její přítel a Luke, který civí asi nejvíc ze všech. Možná i nějaké další oko z okolí. Dvojička se konečně dala do pohybu. Luke si jako správný džentlmen vzal bednu na starost. Jeho dlouhé paže krabici spolehlivě obepnuly. Sežral naši malou lest i s navijákem. Obě postavy se otočily zády a vyrazily k blízkým popelnicím. To je moje chvíle! Urychleně jsem vyrazila ze své schovky. Poloběžela jsem, pološla. Sama nevím, jak bych tento zvláštní druh přesunu nazvala. Zkrátka jsem skákala jako koza. Držela jsem oba dva pod dohledem, abych se případně stačila vypořádat s nenadálou situací. Co si to namlouvám? Nijak bych zareagovat nestihla. Pokud se Luke otočí, jsem v koncích. Zbývalo mi ještě pár metrů, když nastal zádrhel. Z krabice cosi vypadlo a zdálo se, že to Luke bude chtít zvednout. Ztuhla jsem jako kus kamene, téměř přestala dýchat a sledovala vývoj. 3
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Lucy spěšně zacouvala a honem kus kartonu sebrala. Dokázala na mě při tom dokonce vypláznout jazyk. Zachránila mi krk! Teprve na schodech jsem si oddechla. Dveře se otevřely a já vpadla dovnitř. Přes sklo jsem naposledy zkontrolovala svou společnici, která si vedla nadmíru dobře. Vzápětí mě pohltil vytoužený stín. *** Po dlouhých minutách jsem konečně zvedla oči od displeje a skrz naskrz mnou projela povědomá předtucha. Správná předtucha! Na konci cesty zpoza stromu totiž vykukoval muž s holou hlavou a hrozivým výrazem. Tentokrát se ovšem něco změnilo. Bláznivě se smál od ucha k uchu, skoro jako by prožíval největší pozemskou slast. A to jsem se bála, že ho už dneska neuvidím! Začínal mi chybět, jelikož mi docela přirostl k srdci. Haha, tak to fakt ne. Kdo by obdivoval vlastní stalkery? Jen duševně narušený člověk. V tom případě by se ale od svého pronásledovatele ani moc nelišil. Tak dost. Tohle je příliš! Nehodlala jsem nadále trpět své pomatené představy, které se mě snaží co nejvíc vynervovat. Vstala jsem z lavičky s odvážným rozhodnutím postavit se oné osobě čelem. Vyrazila jsem k ní. Ale jaký to omyl! Ten přízrak před sebe napřáhl dlouhou svalnatou paži, jako by mi přikazoval, ať zůstanu stát. To mě tak rozhodilo, že jsem ho poslechla a čekala na další pokyny, či spíš výhružky. Protože čím jiným mohlo být gesto, kterým na svém krku naznačil řez nožem zprava doleva, než pohrůžkou? Usoudila jsem, že mi chce setnout hlavu a raději jsem se víc nepřibližovala. Naopak jsem začala couvat. Kdyby byl aspoň někdo poblíž! Takto jsem zůstala na všechno sama, jako ostatně vždy. Zrychlila jsem v naději, že se tomu monstru úspěšně vzdálím. Má naděje však pohasla stejně rychle, jako vzplála. Zlosyn vyrazil za mnou. Neběžel, nepospíchal, spíš jenom tak ležérně vykračoval. To za mnou půjde celou dobu? Ještě víc jsem přidala do kroku, a on mé tempo kopíroval. Užíval si to! Bylo zjevné, že se nemůže nabažit mého strachu. To už jsem nevydržela, otočila se zády a vzala nohy na ramena. Periferně jsem postřehla, že popoběhl i on. Tak se předveď, jak jsi vytrénovaný, hochu! Jediný handicap, který mi ztěžoval úprk, bylo plné břicho. Holt budu muset trávit při běhu, v této disciplíně jsem si však věřila. Ohlédla jsem se teprve ve chvíli, kdy byl park za mnou. Ale ouha! Ten maniak se mě držel jako klíště. Sice se mi podařilo zvětšit mezi námi vzdálenost, ale nevzdával to. Ani tak nemá šanci! Ve zmatku jsem po několika metrech zaběhla do vedlejší uličky, v tuto denní dobu zvláštně ztemnělou. Proč jsem se tam vydala, sama nevím. Mohla tam čekat krvechtivá parta zbojníků, jejichž hlavní motto se týkalo hojné kořisti a zbitých slabochů. Možná jsem věřila, že se ve stínu a zatáčkách ztratím tomu přízraku za sebou? Obklopilo mě tíživé šero. Slunce se váhavě šinulo k horizontu a za pár hodin se nad krajem rozhostí kompletní tma. Strašidelné, ale na druhou stranu to mohla být moje výhoda. Ne všude jsou totiž lampy. 4
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Sípavý dech mého pronásledovatele zněl stále slaběji. V uličkách se mi podařilo takřka dokonale zmizet, ale to už i mě dohánělo vyčerpání. Schovala jsem se za roh nejbližší budovy a zhluboka vydechovala. Ta chvilka se mi ale málem vymstila. Vyhlédla jsem ze skrýše právě včas - valící se skalnatý obr se řítil přímo ke mně. Okamžitě jsem tryskem vyrazila pryč. Spletité cestičky obklopené starými domy mě vyplivly v jakési šílené lokalitě. Na to, že tu žiju už pěkně dlouho, mi nebyla ani trošičku povědomá. Taky za moc nestála. Vzduchem se linula směsice zápachu výkalů a zatuchliny. Tady jistě žije nejspodnější vrstva obyvatelstva. Nebo spíš přežívá, a to v těch nejnuznějších podmínkách, jaké si člověk umí představit. I když jsem tu nikdy nebyla, docházelo mi, kde jsem se to ocitla. Tomuto místu se obecně říkalo „Džungle“. Trefnější by asi bylo „Odpaďák“, „Splašky“ nebo „Stoka“. Ale něco do sebe měl i původní název. Okupovala to tu skutečná spodina, což čítalo zejména bezdomovce, ale také kriminálníky. Policie se ani neobtěžovala sem jezdit. Pravidlo „silnější vyhrává“ tady platilo dvojnásob. Bez zbraně nebylo radno do těchto míst chodit. A právě zde jsem se nyní zjevila. Na začátku neskutečného chaosu a s dalším výtržníkem za sebou, což mě hnalo stále hlouběji do Džungle. Jestli mě nechytne on, sejme mě jiný místní elitář. Ani bych se nedivila, kdybych narazila na undergroundové doupě, kde se scházejí největší ranaři ze širokého okolí. Vytrvale se smrákalo. Můj život visel takřka na vlásku, ale díky neutuchajícímu optimismu jsem si to nechtěla připustit. Spoléhala jsem, že se z této šlamastyky, jako ostatně pokaždé, dostanu. Musela jsem pádit do neznáma. Kéž by se plešoun toho neutěšeného prostředí zalekl a nechal mě na pokoji! I když s tím se moc počítat nedalo… *** Noční vrtochy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jakmile mi klesla víčka, přihlásily se nevypočitatelné sny. Zážitek z dětství? Pochybuju. Možná budoucnost? Nesmysl. Varování? Kdo ví. Proč se mi to, sakra, pořád zdá? Znovu jako malá holčička, znovu malinký bratr, co cupitá jako podle šablony, znovu ta cesta… Odkud bych ji mohla znát? O našem starém autě netřeba mluvit. Čím častěji se tu zjevuju, tím méně mě svírá strach. Poprvé jsem hrůzou skoro ani nedýchala, nyní si v pohodě našlapuju jako mafián, který má pod palcem celé město. Já neměla město a už vůbec ne celé, zato jsem disponovala schopností vidět do blízké budoucnosti. Tolikrát už jsem to zažila… Tři svítící postavy, a z toho dvě se za pár vteřin ztratily. Zůstala jedna jediná. Desmond. A teď už mám čekat na vítr, který mě probudí? Ne. Dnes ne. „Desy!“ zvolala jsem. „Musíš mi pomoct. Nedostanu se k tobě včas!“ „Tak pojď. Musíš jít za mnou!“ „Nejde to.“ „Pojď. Pořád za mnou,“ opakoval. Neztrácela jsem naději. Musí tady být i jiná cesta. „Desmonde! Slyšíš mě?!“ „Ano.“
5
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
V tu ránu ve mně všechno ztuhlo. On se mnou komunikuje! Vnímá můj odklon od předem napsaného scénáře. Přece jen je tu šance. „Musíš se pro mě vrátit. Vítr mě k tobě nepustí!“ „Jaký vítr?“ podivil se Desmond. Nutno uznat, že oprávněně. Žádný tu totiž nevál. Jenže on začne… „Za chvilku přijde. Pomoz mi. Nemáme moc času,“ prosila jsem ho. Stalo se něco, v co jsem moc nedoufala. Bratr se odlepil z místa a šel mi naproti. Změnila jsem sen! Ale teď musí přidat do kroku. Honem! Na nohách jsem již cítila slabý vánek. „Pospěš si, prosím. Už přichází!“ Malý hoch poslechl a nyní utíkal, co mu síly stačily. Kolem vlasů mu už svištěl pověstný vichr, který každou sekundou přidával na obrátkách. On to snad nestihne! Pevně jsem se zapřela nohama do tvrdé země, abych větru vzdorovala aspoň o pár chvil déle. Dopředu jsem nemohla, ani kdybych se zbláznila. Zoufale jsem před sebe natáhla ruku, ničeho jiného jsem nebyla schopná. Poběž, poběž. Desmonda jako by hurikán míjel oklikou. Jeho běh vypadal stále stejně svižně, i když mu do zad bušila větrná smršť. Ale ne! Chodidla se mi začala odlepovat od silnice. Nedokážu to! Opět padám nazad... Vtom jsem pocítila silný studený stisk na stále natažené dlani. Zvládl to! Bratr mě držel jako klíště. Nohy se mi vrátily na asfalt a vichr znenadání utichl. Já ho překonala! Ano! „Tak už pojď,“ poručil mi Desmond, kterého žádný větřík nerozhodil. Poslechla jsem a dostala se k autu, kde bratr tak netrpělivě postával. „Co mi chceš ukázat?“ zeptala jsem se ho. „Uvidíš.“ Co uvidím? Kam mě vede? Chci už konečně znát nějaké odpovědi. Teď hned. A to teď hned nastalo mnohem dřív, než jsem očekávala. Opatrně jsme obešli auto, jemuž ještě blafal motor. Zůstalo nastartované. Myslela jsem, že jsem viděla všechno, ale nemohla jsem se více mýlit. Na zemi ležely střepy roztříštěného skla, do kterého jsem málem šlápla. Bosé nohy by to jistě odnesly. Pohlédla jsem malým průzorem dovnitř a srdce mi okamžitě přestalo bít. V autě nikdo neseděl, ale sedadla byla nasáklá tmavou krví. Krví mých rodičů? Místo činu jsem samozřejmě nikdy neviděla, ale nějak takhle jsem si ho vždycky představovala. Moc dobře jsem tušila, co se jim stalo. Ale proč se na to nyní dívám? „Proč mi to ukazuješ?“ vrhla jsem nechápavý pohled na bratra. „Zatím jsem ti nic neukázal,“ odpověděl. „Vydrž.“ Tak teď už jsem se v tom začala ztrácet. Nedalo se dělat nic jiného, než ho i za těchto zvláštních okolností následovat. „Tak jsem tu!“ zvolal náhle Desmond. Znělo to dost zvláštně - jako kdyby to nebylo určeno mně, ale někomu před ním. A skutečně: pár metrů od nás se znovu objevili rodiče. Úsměv od ucha k uchu, dobře naladěni, ale přesto na mě působili jaksi… mrtvolně. Kvůli neutuchající záři jsem je pořádně neviděla. „Pojďte, děti,“ pronesli podivně vysokým hlasem. Takhle přece nemluvili, co si pamatuju! Desmond k nim bez řečí naklusal. Postavil se k otcovu boku a otočil se ke mně. „Neboj se. Je to jen pár krůčků.“ Mně se na tom ale něco nezdálo. „Proč bych to měla dělat?“ *** 6
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Přitiskla jsem k reproduktoru ucho. Zima… Proč se tu tak ochladilo? „…Lilly…“ Okamžitě mi ztuhl výraz ve tváři. Přísahám, že jsem zaslechla své jméno! Povídání pokračovalo, avšak já už z toho tolik odvařená nebyla. Opravdu to zaznělo nebo ne? „Kdo tam je? Odkud víte, jak se jmenuju?“ zkusila jsem navázat hovor. Bála jsem se. Intenzivně jsem se klepala a myslela jen na to, že chci pryč. Co nejdál od toho hrůzou nasáklého děsu. Návštěva u pana Alfonsa by jistě probíhala lépe! Kdybych přijala jeho pozvání, třeba by se tady místo mě houpal jiný smolař. „Lilly!“ zařvala dosud šeptající žena. No já se pose… Leknutím jsem se převážila a spadla na zadek. Ten se rozpleskl na špinavé zemi, takže kromě bot budu muset drhnout i džíny… Nehnutě jsem zírala před sebe a paralyzované tělo odmítlo provést jakýkoli úkon. Všechny mé pokyny odráželo a já zůstala pár desítek vteřin na holičkách. „Lilly! Lilly! Lilly Bennettová!“ rezonovalo prostorem. Jsem oficiálně v koncích. Pokud mi nepřeskočilo dosud, teď už mě to nemine. O to horší pocit se dostavil, když jsem konečně rozpoznala povědomý hlas. To snad není možné. „M-mami?“ zakoktala jsem se. „…Lilly…“ „Proč tě slyším? Proč jsem tě onehdy i viděla? Proč mi lezeš do snů?“ „Lilly Bennettová!“ Ta se snad zasekla jako gramofonová deska. Nebo je to nějaký žertík…? Co když si ze mě chce někdo vystřelit a pouští mi pouhé nahrávky? Už zase zpochybňuju očividnou pravdu. Musím konečně připustit, že jsem v čilém kontaktu s druhým světem. Místo otázek o skutečnosti bych se měla zaměřit na hledání odpovědí, proč se mi to děje. Jedna taková odpověď ke mně právě přilétala. „Mami, jsi to ty?“ Reproduktor náhle zmlkl a já tu zbyla sama, jen s kymácející se kabinou. A blikajícím světlem, na to bych neměla zapomínat. Pokud zde strávím další minuty, přísahám, že mi přivolají epileptický záchvat. „Lilly! Aargh… Lilly…“ začalo asi tak páté kolo děsu. „Co po mě chceš?! Nech mě být! Nech mě na pokoji! Jsi mrtvá! Nemůžeš se mnou mluvit. Tohle všechno patří k mé fantazii.“ „Ale já jsem tady…“ ozvalo se za mnou. Škubla jsem sebou a v šíleném šoku se otočila tak rychle, až se mi zamotaly nohy a já znovu upadla na podlahu. Chvíli jsem se po ní válela, než se mi povedlo zvednout hlavu. Nejprve jsem zahlédla nohy tak bílé, že i sníh mi oproti nim připadal tmavý. Nad kotníky končila noční košile, kterou matka ráda nosila. Jenže tohle nemůže být ona! Prázdné oči, tvář bez výrazu… Při pohledu na ni jsem zapištěla. Světla nad námi se rozvášnila natolik, až z nich jedno prasklo. Drobné střípky se rozsypaly a napadaly i do mých vlasů. Nedbala jsem na to a nehnutě sledovala mrtvolnou postavu před sebou. „Proč jsi přišla? Nemůžeš prostě odejít?“ popotahovala jsem. „Ne… Neodejdu…“ odpověděla, aniž by pohnula ústy. Její hlas vycházel z nitra. „Tak co chceš?“ „Ach, mé dítě…“
7
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
V mých očích se objevily blyštivé perličky, které se slzami štěstí rozhodně nazývat nedaly. „Proč jsi mě navštívila? Pokud tedy pominu, že je to vědecky nemožné,“ vyzvídala jsem. „Ty…“ „Co já?“ Matka škubla hlavou a její zrak mě celou proťal. Těžko však soudit, protože bez zornic jsem mohla jen tipovat. „Přišla… jsem… si… pro… tebe…“ Z těch slov se mi na pažích udělala husina, chloupky doslova vlály. „Pr-proč?“ Matka místo odpovědi vykročila ke mně. „Stůj!“ zařvala jsem. Tohle je to poslední, co chci. Kdyby se mě jen dotkla… Brr. Poslechla. Vzhlédla ke stropu, kde se nacházely svítivé body. Jeden ze tří už život položil. Prostřední z nich se náhle začal zabarvovat do stále sytější červené, až nakonec praskl také. Zůstal jediný, přímo nad mou vyděšenou osobou. Matka udělala další krok navíc. Vypadalo to, že se se světlem příliš nekamarádí pohybovala se pouze v bezpečném šeru. Jenže co až zhasne i poslední zdroj? „Ty nejsi ona. Ona by mě takhle nikdy neděsila!“ křičela jsem na záhadného ducha. „Pojď… za námi…“ „Ne!“ rozhodla jsem se rázně. Její natažená ruka se v tu ránu proměnila v zaťatou pěst. „Lilly Bennettová! Přišla jsem si pro tebe a s tebou také odejdu!“ zaburácela démonickým hlasem. Přitiskla jsem se ke stěně a ani jsem nedutala. Pouze jsem vykuleně sledovala další dění. Opět se o něco přiblížila. Když zastavila, dělily nás asi dva metry. Tak blízko… Poslední zářivka se neklidně rozhoupala. Její životnost se blížila k cíli. Než jsem stačila mrknout, praskla. Vyhasla s ní má poslední naděje a obrana před čistým zlem. Uslyšela jsem pohyb. V nejčernější tmě nebylo nic vidět, a já si mohla jen domýšlet. Zaječela jsem a celá se prohnula. Házela jsem tělem ze strany na stranu a pěstmi bušila do stěn kabiny. Očekávala jsem svůj konec. *** Luke se tvářil jako nasupený lovecký pes, kterému někdo právě ukradl kořist. Snad nebude cenit zuby, o kousání ani nemluvě. „Co tu chce?“ ukázal prstem na Aarona, když přišel blíž. „Spíš co tu chceš ty? Zbláznil ses?“ opáčila jsem. Mým slovům se pouze usmál. „Minule jsem ti to snad vysvětlil, ne? Ty patříš mně. Jenom mně. A já se s nikým dělit nehodlám. Dej nám ještě šanci. Uvidíš, jak jsem se změnil.“ „Vážně ti přeskočilo…“ řekla jsem. „Mezi námi nic dalšího nebude. Jestli to nepochopíš teď, tak ti snad otevře oči soudní příkaz.“ „To bys neudělala…“ „To si piš, že udělala.“ „Stejně ti ho nedají.“ „Chceš to risknout?“ „Opovaž se a já ti…!“ „Hele, dej si oraz. Tady nejsi vítaný,“ vložil se do toho Aaron.
8
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Luke ho propíchl jedovatým pohledem. Co nevidět se na něj určitě vrhne. Naběhlé žíly tomu nasvědčovaly. „A ty jsi co za kašpara, že mi dáváš příkazy?“ „Její přítel, příteli.“ Moment. Slyšela jsem správně? Tituloval se právě jako můj partner? I přes stoupající agresi ve mně vzplál jásavý plamen. Nejradši bych si sedla do trávy, opřela se o kmen vrby tyčící se u rybníka a rozjímala. „To se pleteš. Já jsem její přítel,“ probral mě do reality bývalý. „Nezapomeň, že já s ní chodil před tebou. To já byl první.“ „Nechte toho,“ snažila jsem se je od sebe odtrhnout. Neúspěšně. Co zmůže drobné ženské svalstvo proti páru kohoutů? Ani s nimi nehne. Aaron si odplivl na zem těsně před Lukovy boty. Určitě si to vypočítal, ale ta provokace byla víc než obdivuhodná. Jeho sokovi se to samozřejmě ani za mák nezamlouvalo. Místo slin použil přímý úder. Cíleným šťouchnutím odhodil Aarona o krok dozadu. Potyčka byla na světě. Nejprve se oplácelo strkáním, které se pak přiostřilo. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet. Přesně tohle jsem nechtěla! A už se rvali jako malí kluci. Tahali se za rukávy, všemožně do sebe vráželi a dokonce se tu a tam objevily i pěsti. Ty se naštěstí míjely účinkem, takže vážnější šrámy zatím nehrozily. Oba připomínali zápasníky sumo. Tedy kromě abnormální váhy. Vsadila bych se, že součet jejich hmotnosti by nestačil ani na jednoho bojovníka. Kromě fyzických ataků padaly i ostřejší a peprnější výrazy. Pánové si od plic zanadávali, až jsem se zděsila, aby se okolo nás nepotloukalo nějaké malé dítko. „Vždycky budeš až druhý, to si pamatuj,“ vysmíval se Luke. „Člověk se nejprve musí naučit na starém obouchaném trenažéru, než si troufne na jízdu v luxusu,“ dostalo se mu Aaronovy odpovědi. Nahlas jsem se zařehtala. „To sedí.“ Luke zabědoval, přičemž jeho tváře chytaly stále nachovější barvu. Za chvilku vzteky rupne! Rozpřáhl se a chtěl protivníkovi vytnout facku. Ten se kvapně sklonil, takže rukou máchl naprázdno. Poté využil Lukovo vrávorání a uštědřil mu bolestivý direkt do břicha. Aby toho nebylo málo, utvořil se kolem nás kruh zvědavců. Místo přivolání policie většina obecenstva burácela a fandila. Jak civilizované… Ocitla jsem se v aréně ve Starověkém Římě. Možná rovnou v Koloseu. S tím rozdílem, že já patřila k hlavní atrakci. Bouřící plebs si žádal jedinou věc ― krev. Snad na nás nevypustí i nějakého toho lva. Ani bych se tomu nedivila. Zpátky k zápasu. Jeden z bijců se držel za břicho a ztěžka oddechoval na zemi. Druhý kolem něj tančil, povzbuzován dychtivým davem. Luke se přesto nevzdával. Vyskočil zpět na nohy s hrstí něčeho, co právě shrábl z okraje chodníku. Netrvalo dlouho a já ten záhadný obsah poznala. V nejkritičtější moment pěst rozevřel a vhodil Aaronovi do obličeje dávku hlíny. Ten to samozřejmě nečekal. Zazmatkoval, za což si vykoledoval trest v podobně ostré rány do prsou. ***
9
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
Skončila jsem patrně v úřadovně samotného ředitele. Prostor i vybavení, tedy co z něj zbylo, tomu odpovídaly. Nikam dál se mi nechtělo, a tak jsem tu zakotvila. Nejvhodnější úkryt nabízel pracovní stůl, zahalený ze tří stran prkennými deskami. Špínu jsem raději ignorovala a zalezla pod něj. Schoulená do klubíčka jsem se modlila, aby strážníci dorazili co nejdříve. Vtom mi došlo, že jsem zde kompletně odstřižená. Nevedla odtud žádná úniková cesta. Pokud budu chtít zmizet, musím se vrátit o místnost zpět, kde dříve sedávala sekretářka. Už ale bylo pozdě něco měnit. Zespoda se ozval dusot kroků. Hlavní aktér vstoupil do hry. To on teď udával tempo. Kéž by zůstal u neškodného škádlení! Bohatě by stačilo, kdyby zpomalil. Oni si už ho odchytnou, až přijedou. Přijedou, že ano? „Kdepak jsi?“ ozval se zlotřilý hlas. Bavil se. Chůze neutichala, naopak. „Moc dobře vím, že jsi někde zalezlá. Určitě se klepeš strachy a čekáš zázrak, není to tak? Nemám pravdu?!“ rozohnil se. Přidal se rámus, jelikož pravděpodobně odhazoval židle a odkrýval do té doby bezpečná místa k ukrytí. „Bojíš se mě? Proč? Co jsem ti udělal? Nic. Neměj strach a slibuju, že to ani neucítíš.“ Další rachot. Ten to tam snad převrací vzhůru nohama! Jen ať se zaměstnává, nestihne přece prolézt každý kout. Kde jsou moji strážní andělé? Už jedou? „Ukaž se! Ukaž se hned teď!“ Ztrácel trpělivost, přičemž si to ale pořád viditelně užíval. Začala se mi klepat noha. Vydrž holka. Pevně jsem ji chytila, abych na sebe neupozornila, případně se nepropadla o poschodí níž. Kdo ví, zda tahle vrzající podlaha vydrží nápor mé podrážky. Bouchání, tříštění nábytku, řinčení. Už jen zbývalo, aby vysklil pár oken. Takového chuligána jsem snad nikdy nepotkala. Asi mě vážně chce najít, ať to stojí, co to stojí. Hledej, šmudlo, hledej. „Máš poslední šanci se ukázat. Nejsem tak zlý, jak myslíš. Jsem vlastně dobrák. Vždyť tolik příležitostí si ani nezasloužíš.“ Odmlčel se, aby rozbil další skříň. „Chceš slyšet, jak jsem sundal tvého drahého bratříčka? Jak jsem ho sprovodil ze světa?“ Dala jsem si ruku přes ústa, abych nevykřikla. Co to povídá?! Vždyť Desmond určitě taky někam zalezl. Nemohl ho dostat, aniž bych o tom věděla! „Zajímá tě, jak přestal dýchat? Myslel jsem, že bude klást větší odpor. Byla to úplná hračka…“ Ne, ne, ne. Zakryla jsem si uši, abych neslyšela jeho další lži. Moc dobře vím, o co se pokouší. Mě ze skrýše nevyláká. Ani se nehnu. Přestal mluvit. Nedokázala jsem uhodnout, kam se vydal. Dřepěla jsem tu s hlavou zabořenou mezi koleny. Převtělování do hrdinky mě dočista přešlo. Připadala jsem si jako nebohé káčátko, které se odřízlo od zbytku hejna a za zády má vlka, který čichá stopu. Že ji jednou zavětří, není pochyb. Pouze závodí s časem. Vzpomněla jsem si na rodiče. Ne na ty chodící mutanty, nýbrž skutečné žijící postavy z dob dávno minulých. Zastesklo se mi po nich. Taková šťastná a ukázková rodina… Tolikrát jsem se přes to pokoušela přenést, tolikrát jsem si přála je ještě jednou vidět. Pouze jsem se zabývala něčím, co je fyzicky nemožné. Nedávné přeludy nepočítám. To nebyli oni. „Baf! Mám tě!“ vykřikl najednou statný chlap. „Věděl jsem, že půjdeš sem, paní ředitelko.“ Potichu jsem zakvílela. Našel mě! Jak…? Ani jsem nedutala. Třeba jenom blufuje. 10
DVOJÍ MYSL
Martin Rousek
„Vylezeš zpod toho stolu sama, nebo tě mám vytáhnout? Ano, vím o tobě,“ dodal. On snad zachytil mé myšlenkové pochody? „Kladeš si na srdce, jak jsem to dokázal? Jak jsem mohl odkrýt tak báječný úkryt? Naprosto jednoduše. Tohle je stará továrna, kam nikdo nechodí. Je logické, že se všude usazuje prach. Podívej se na zem.“ Poslechla jsem, i když jsem stále zůstala skálopevně přesvědčená, že jeho teorie má trhliny. Neměla – jak mi vzápětí došlo. Polil mě studený pot. Já husa. Prozradila mě taková blbost? Dostala jsem na sebe hrozný vztek. Zasloužím si to. Zasloužím si prohrát… „Tak co? Vidíš ty stopy? Stopy svých bot? Čekal jsem to těžší. Za takovou cestičku by se nestyděli ani Jeníček s Mařenkou,“ poučoval mě, jako bych to sama dobře nevěděla. Nech mě na pokoji! „To představení dole jsem udělal jen pro navození správné atmosféry. Tolik let jsem čekal na tuhle příležitost, a teď si ji náležitě vychutnám.“ Tolik let? Co je zač? A co Desmondovy stopy? Ty snad přehlédl? Po tváři mi stekla nenápadná slzička. Slepě jsem sledovala prázdnou stěnu před sebou. Obraz z ní někdo dávno odnesl. Roztrhané tapety, vypálená místa, pavučiny. To můj život opravdu skončí na tak odpudivém místě? Vybrala bych si romantičtější lokalitu. Poslední, co uvidím, nemůže být toto! Nenarodila jsem se, abych se nedožila ani třicítky! Mám toho tolik před sebou. Tolik snů a přání… Nedovedu si představit, že za pár okamžiků nastane tma s nádechem černé barvy. To už nikdy neulehnu do trávy? Neprojdu se po ní? Neucítím vůni rozkvetlé louky, kterou tak miluju? Osmělila jsem se a vylezla ze skrýše. Postavila jsem se svému největšímu strachu, který se právě tyčil mezi futry. Jeho blažený úsměv nevěstil nic dobrého. Nedalo se couvnout. „Těší mne, slečno Bennettová,“ usmál se. „Tímto dnem uzavírám kapitolu, kterou mě pověřil můj drahý bratr. Budiž mu zem lehká. Naplním jeho poslední přání a završím jeho osud, kvůli kterému skončil tam, kde skončil.“
11