DVOJÍ MYSL
Martin Rousek UKÁZKY
Motor zařval a vůz se rozjel. Když sjel na silnici, rozsvítila se světla u jiného, několik metrů vzdáleného vozidla, které rovněž vyrazilo pryč. „Byl to moc příjemný večer,“ prolomila ticho zářící Barbara. Richard nadšeně přikývl. „Máš pravdu. Taky jsem si to užil. Jídlo bylo teda fantastické a…“ obrátil se na ni, přičemž střídavě hlídal dění na ulici před sebou, „… tvoje společnost ještě lepší.“ „Ale dej pokoj,“ odvětila pobaveně a lehce ho uhodila do paže. „Pořád myslím na děti. Doufám, že to bez nás zvládly.“ „Jasně, že zvládly. Určitě jsou rády, že jsme taky konečně vypadli z domu a nechali je chvíli o samotě,“ smál se Richard. „Asi se zbytečně strachuju. Přece jenom Lilly už je deset let. Ach, to tak strašně letí.“ „Děti stárnou, jenom my mládneme,“ zazubil se manžel, který si dobrou náladu zjevně hodlal udržet co nejdéle. „I kdyby se něco dělo, má tam Desmonda. Z něho už se klube pěkně otravný puberťák.“ Barbara se k němu naklonila a něžně ho políbila na tvář. Věčný optimismus na svém muži vždycky obdivovala. Cesta ubíhala velmi rychle. Jedna z věcí, proč spolu vydrželi tolik let, byla téměř nevyčerpatelná témata k hovoru. V nejvášnivější debatě je však náhle vyrušil objekt jedoucí za nimi. Celý interiér během vteřiny zalil příval ostrého světla, který zhoršoval viditelnost. „Co to je za blázna?“ rozohnil se Richard. Konečky prstů nahmatal zpětné zrcátko a natočil ho jiným směrem. Druhé auto se přiblížilo a nalepilo se těsně za ně. Ke srážce nedošlo jen zázrakem. „Ujeď mu!“ radila žena. „Přece se nenecháš nabourat.“ „Tomuhle cvokovi v životě neujedu…“ „Tak aspoň zastav na krajnici a nech ho odjet!“ Než se Richard rozhoupal, neznámý vůz jej začal předjíždět. V potemnělé kabině však agresivního řidiče neměl šanci zahlédnout. Celá situace zůstávala dál pod závojem tajemství. Když už si znejistělý pár myslel, že je po všem, zařadil se cizinec před něj a dupl na brzdu. Donutil tak zpomalit a následně zastavit i Richarda. „Co se děje, Richarde? Kdo to je?“ špitla vystrašeně Barbara. Jasnou odpověď však nedostala. „Nemám ponětí. Zůstaň sedět. Třeba má problémy, a proto zastavil.“ „Prosím tě, hlavně nevystupuj ven. Vůbec se mi to tu nelíbí.“ Než stačil vzít Richard za kliku, z vozidla před nimi vystoupil zahalený muž. Stál zády, čímž do poslední chvíle držel svou identitu pod pokličkou. „Myslíš, že je zraněný?“ ošil se Richard. Žena vytřeštila oči. „Objeď ho a odvez nás domů. Mám z toho opravdu špatný pocit.“ Třepotající se paprsky dálkových světel olizovaly záhadnou postavu blokující silnici. Statná ramena se rozprostírala do šíře, až bylo k podivu, jak se muž vůbec nasoukal do automobilu. Černá bunda s kapucí přes hlavu podtrhovala zlověstný výjev. V dalších sekundách se cizinec rozpohyboval a otočil se k šokovanému páru. Tvář schovaná ve stínu kapuce toho moc nenapověděla. Udělal několik kroků a bylo zřejmé, že míří k řidiči. 1