0350606

KAPITOLA ŠESTNÁCT Co do rychlosti i dobré kondice se veškerá jízda na kole určitě vyplácí, protože do Parklandu dorazím o dvacet minut dřív. Určitě jsem tady první, tak hned volám Martě, že ji navštívím.

Když vejdu k ní pokoje, zatleská a narovná se na posteli. „Mátový čaj?“ nabídnu. „Ano, prosím,“ řekne, načechrá si vlasy a teatrálně zamrká řasami. „Vypadáte velice dobře!“ řeknu jí. „Nový účes?“ Měkkou voskovitou rukou si přejede čerstvě upravené vlasy obarvené na jasně červeno. „To mi udělala ráno Zoe. Není to skvělé? Cítím se jako Rita Hayworthová. Což byla vždycky Oskarova tajná favoritka,“ chichotá se a s něžností pohlédne na fotku u postele. „Nějaká konkrétní příležitost? Zalíbil se vám snad další pohledný doktor?“ škádlím ji. „Něco mnohem, mnohem lepšího!“ směje se a oči se jí rozšíří vzrušením. „Přijede na návštěvu můj syn s vnučkou! Už je to tak dávno, aspoň mám takový pocit. Ale slíbil, že na moje narozeniny tenhle víkend tady budou. Nikdy na nich nechyběl. Tohle mi tedy zvedlo náladu. Nemůžu se dočkat.“ Zvedne ruce a proplete si prsty. „Nemůžu se dočkat, až budu mít jejich krásné tváře v dlaních a zdusím je polibky. Jakmile to udělám,

Zuby nehty

135

je mi už jedno, co bude dál! Pro mě za mě, může mě třeba vzít na hotdog.“ Směju se, když si představím, jak Marta se svým vytříbeným vkusem zápolí v parádních šatech se zatraceným hotdogem. Otevřu tašku, vytáhnu notes a začnu čmárat tři chody, které mě cestou sem na kole napadly. „Můžu vás k něčemu využít, Marto?“ Usrkne čaj a podívá se mi do očí. „Samozřejmě, moje drahá, k čemukoli.“ „Co říkáte mému jídelníčku? Zítra je velký den. Potřebuju něco, co je naprosto ohromí, ukáže jim, co umím, a udělá dojem. Co myslíte?“ Zahrnu ji tím, co se ode mě očekává a s kým se musím střetnout. Harry má drze troufalý, konfrontační styl.

Od něho čekám nečekané, něco, co jsme ještě neviděli, suchý led, ostré úhly, nové chutě… může to být cokoli. Vzácný exotický plaz připravený k dokonalosti? Tempura z lučních kobylek? Nemám vůbec ponětí, co přichystá. Jestli jsou jeho odrazovým můstkem tresčí spermie, vím, že mě čeká pěkná divočina. „Ten je jako divoký pes,“ praví Marta a usrkává čaj. „Mini Jean-Michel ve vývinu. To nemusí být dobrá kombinace, dvě obrovská tvůrčí ega spolu s výbušnými povahami. Nebude dlouho trvat a střetnou se, pamatujte na má slova. Jean-Michel to možná sám neví, ale potřebuje někoho, kdo zachovává klid, zůstává soustředěný a je vynikajícím šéfkuchařem. Myslím, že pokud jde o Harryho, máte navrch, jeho nadutostí a hlučností se zastrašit nedejte.“ Posune si na nose brýle a začne číst nahlas. „Tedy tři chody jen na ochutnání. Hosté ochutnají od každého z vás tří a po každém chodu budou hlasovat, je to tak?“ Přikývnu. „Přesně. Zní to jednoduše, papírově přímočaře.

Jenže nevařím jen tak pro nějaké hosty, vařím pro šéfkuchaře,

136

Colleen Colemanová

pro kritiky, pro aristokraty téhle branže, kteří vědí, jak detailně prozkoumat každé sousto. Musím překročit jejich očekávání a zároveň si být jistá, že překonám úsilí Harryho i Bena. Což je těžké, je to zřejmě vůbec ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala.“ Marta pomalu prstem projíždí slova, která čte, dělá pauzy a vrací se tam a zpět. Nechci na ni spěchat, ale zoufale už toužím vědět, co si myslí. Usrkávám svůj čaj a čekám. Marta je úžasná pomocnice, zkušená, zcestovalá stolovnice. Slovy mého otce – udělala bych dobře, kdybych se posadila a věnovala pozornost tomu, co říká.

Sundá si brýle a dá je zpět do nočního stolku. Zhluboka se nadechne nosem, položí ruce na postel a sevře rty. „Vydala jste ze sebe všechno, abyste se dostala tak daleko.

Prošla jste u Jeana-Michela a teď vás čeká poslední kolo, podle vašeho líčení proti těžkým soupeřům.“ Zavrtí hlavou. „Oni tam nejsou proto, aby jedli. Jsou tam, aby si prožili váš pokrm, váš příběh. Takže si myslím, že jim musíme dát právě tohle.“ „Co tím myslíte?“ „V tuto chvíli se všechny tyhle pokrmy zdají být po formální stránce úchvatné, ale nevím, kolik se toho dozvím o Katie Kellyové. Máte tu misku zeleniny s uzenou pomerančovou kůrou, polévku z tučných drůbežích jater s paprikou sarawak a koláč z bílé kořenové zeleniny s řepným sirupem a šruchou.

A jako dezert nugátové glazé Montélimar, tomel s mandarinkou a pomerančem v rozmarýnovém sirupu. Proč tohle menu?

Mohla jste si vybrat cokoli, řekněte mi, proč tohle?“ Jsem zmatená. Takovou reakci jsem od Marty vůbec nečekala. Myslela jsem si, že na ni udělám dojem! Uvědomuju si, že si koušu palec. Čeká na odpověď. A podle výrazu jejích očí můžu říct, že je připravená čekat celou noc.

Zuby nehty

137

„Vybrala jsem to, protože jsem myslela, že to zní působivě.

Nechci, aby si mysleli, že jsem jednoduchá. Učila jsem se tahle jídla ve škole a vím, že je umím připravit. Odškrtnou hodně políček na seznamu dovedností a chutí i prezentace.“ Marta mě vyslechne a pak sáhne do nočního stolku pro pero. „A teď chci, abyste si představila, že sestavujete menu, které mně o vás něco poví. Bylo by to tohle?“ Teď zase zavrtím hlavou já. „Vážně se nad tím zamyslete, Katie. Co to pro vás znamená?

Proč při nejdůležitějším vaření vašeho života právě tahle jídla?“ Pohlédnu na svůj ručně psaný jídelníček ležící na pokrývce Martiny postele. Má pravdu. Proč jsem vybrala tahle jídla? Tučná játra nesnáším. V Montélimaru jsem nikdy nebyla.

A když o tom tak přemýšlím, nejsem ani velkým fandou na nugát. Řekla bych, že chutná jako ztvrdlý marshmallow. Roztřese se mi pravá ruka. Marta má pravdu. Uvědomím si, že jsem to vybrala, abych se předvedla, z ješitnosti. Dokážu víc než tohle.

Můžu dát mnohem víc. Tahle jídla pro mě nic neznamenají.

Jestliže dokážu jen kopírovat práci druhých, můžu zrovna tak servírovat jídla Harryho.

Co budu sakra dělat? Finále je zítra a já nemám ani nejmenší ponětí, co budu vařit, nemluvě o tom, jak to budu vařit, dávat na talíř, prezentovat. Třese se mi už i levá ruka. Dělá se mi špatně.

Marta mi podá své stříbrné plnicí pero a otočí list papíru popsanou stranou dolů. „Teď nezmatkujte. Chvíli naslouchejte sama sobě a odpověď najdete. Tohle je vaše šance se zapsat, Katie. Udělejte to stejně mimořádné, jako jste vy sama.“ Kde začít? U Rachel a mě, jak se dělíme o sáček růžových karamel, které vypadají jako roztavené dílky lega, ovocný salát a tyčinky Wham, s ostře kyselou i sladkou až přeslazenou chutí

138

Colleen Colemanová

najednou. Nebo zvolím vejce Benedict, první snídani, kterou jsem připravila Benovi to ráno, kdy jsme se „oficiálně“ sestěhovali. Blahé časy, blahé, radostné časy. Je docela ohromující posuzovat svůj život z hlediska jídla, obědů a večeří, chutí a vůní i složení. Chroupání popcornu s máslem při přespávání u kámošů, milosrdné osvěžení sendvičem se slaninou při kocovině, sametové teplo misky s polévkou po úprku ze školy domů ve větru a dešti. To, jak byl čaj vždy sladký a jemný, když ho dělala mamka. Čirá síla vzrušení, když jsem prvně ochutnala čerstvý koriandr, lesní med nebo liči. A ovšem, když jsme se s Alicí zlily liči vodkou. Usměju se při vzpomínce na Alici zpívající po zavíračce v kóji pro karaoke beze slov a snad i bez hudby. Určitě beze studu.

Marta trpělivě čeká, zatímco škrábu svoje nápady, jen abych je zase přeškrtala, napsala něco úplně jiného a pak připsala dodatky, abych je vzápětí zrušila. Načež náhle přesně vím, co udělám. Podám jim na talíři svůj příběh, bezostyšně nebojácně a hrdě. Ruka mi začne rejdit po papíře a plynule píše dokonalou kurzivou, jako by tenhle jídelníček vždycky někde v zapomnění skrytě existoval. Jídelníček, který jsem měla uložený v dávném šuplíčku své hlavy, jídelníček, který stál v tanečním sále někde vzadu a čekal na svůj čas, na určitou píseň s výzvou k tanci. Škrtám všechno, co jsem zatím napsala, a sepisuju jídelníček, který mám zafixovaný v paměti, který mám ráda a který dokonale reprezentuje mě samotnou, moji výchovu, moje chutě i moje zkušenosti. Můj život, moje srdce na talíři.

Odkašlu si. „Myslím, že už to mám. Jste připravená, Marto?“ Přikývne, uhladí si vlasy a usměje se na mě. „Naprosto, šéfkuchařko.“ Začnu se s ní dělit. O to, kdo jsem, odkud jsem a co je pro mě důležité.

Zuby nehty

139

Divoký králík na pórku s čalamádou. (Sendviče s čalamádou jsme vždycky mívali na výletech na pláž, připomíná mi to písek mezi prsty, zvuk vln a smích.)

Jehněčí hřbet s piniovými semínky a česnekovou krustou a estragonové nočky. (První jídlo, co jsem připravila tátovi, které ho přimělo, aby si skutečně pomyslel: „Páni, chutná to opravdu profesionálně“.)

Sherry trifle (dezert z vrstev pudinku, piškotů máčených v sherry, ovoce, vaječného krému a šlehačky – pozn. překl.) (Připomíná mi každé Vánoce, narozeniny nebo rodinné oslavy, které jsme mívali, když jsme vyrůstali. Měl svou vlastní vyhrazenou mísu z broušeného skla, ve které se nesmělo podávat nic jiného. Milovala jsem olizování šlehačky, vrstvení pudinku, hledání třešní, sledování, jak ta senzační růžová mazlavá pórovitá hmota vstřebává veškerou sladkost. Když myslím na sherry trifle, myslím na rodinné sešlosti v dobách, kdy jsem měla pocit, že do sebe všechno zapadá, a smála jsem se. Fakt smála.) „Teď už je to lepší,“ řekne Marta. Uvědomím si, že nový jídelníček svírám v ruce, která už je pevná jako skála. „Ale mám nápad, Katie.“ Předkloní se a luskne prsty. Vidím, jak jí v očích zajiskří, když sama sobě přikývne a najde můj pohled. „Zásadní pravidlo – na první místo byste měla vždy klást uspokojení hostů. Nevaříte jen proto, abyste pobavila Jeana-Michela nebo zapůsobila na kritiky. Postarejte se o hosty, zaměřte se na obsluhu, svůj cíl zachovávejte jasný a ryzí a všechno ostatní se dostaví. Víte, co je na vašich stolovnících zvláštního a protichůdného? Všichni jsou bohatí a úspěšní, všichni s pověstným talentem ve svém oboru. Mohou si zaplatit všechno, co chtějí, nic jim není odepřeno. Dejte jim tedy něco, co nečekají, něco, co ani netušili, že si přejí – překvapte je, nabuďte je, dojměte je… Měli už tisíce jídel, jako je tohle, proto je musíte zasáhnout

140

Colleen Colemanová

emocionálně. Udělejte z toho mimořádnou věc. Něco, co si zaslouží stránku v jejich pamětech. Úplně nejvíc ocení dárek. Co dáte někomu, kdo všechno má? Něco, o čem nevěděl, že nemá.

Ve Španělsku jsme s Oskarem jednou přes noc zůstali v nádherném vinném sklepě. Bylo to úžasné a rodina, která ho provozovala, byli ti nejlaskavější lidé na světě. Jmenovalo se to Barbidillo.“ Chvíli přemýšlí a pak se jí tvář rozzáří jistotou. „Jo, Barbidillo. Vzpomínám si. No, ale jídlo, které jsme tam dostali, vám můžu popsat do posledních podrobností, víte proč? Protože jsme nebyli jen obsloužení, my byli vítaní, oslavovaní… Ale co na tom mělo největší podíl, bylo malé překvapení. Drobnost, kterou jsme nečekali… to vytváří zážitky. To přináší vzrušení. To, co jedí, si nebudou pamatovat tolik jako to, jak se s vámi budou cítit. Majitel nám dal velmi výjimečnou láhev svého nejlepšího sherry. Versos 1891. Prvotřídní vzácná směs podle starého rodinného receptu. Velice výrazná chuť. Vynikající kvalita. Podávané v nádherné malé láhvi. Dodalo nám to pocit těch nevzácnějších hostů, jaké kdy měli. A ještě po čtyřiceti letech vám o tom dokážu vyprávět! Pozvedněte tedy svůj sherry trifle na vyšší úroveň. Takhle jsem vždycky postupovala já, takhle jsem vábila a udržovala si své klienty. Neustále jsem je překvapovala nabídkou něčeho navíc, něčeho malinko zvláštního. A to myslím, že by tu mohlo udělat dojem, Katie.“ Opravdu mě přiměla se zamyslet. Má pravdu. Naprostou.

Prstem s rudě namalovaným nehtem ukáže Marta do kouta. „Běžte do mé skříně, prosím. Do té s číselným zámkem.“ Napíše do notesu čtyři čísla.

Otevřu číselný zámek a čekám na další instrukce. „A teď, když se podíváte dovnitř, v malé santalové krabičce najdete sadu klíčů s adresou na štítku.“ Přikývnu, otevřu krabičku a zvednu ty klíče.

Zuby nehty

141

„Přineste mi je, má drahá.“ Znovu udělám, o co žádá. „Chci, abyste mi prokázala službu. Slibujete?“ „Samozřejmě, Marto, žádný problém. Bude mi potěšením vám prokázat službu po všech těch radách, které mi dáváte,“ řeknu jí upřímně. „Dobře. Běžte do mého domu, Katie, a dole ve sklepě je láhev toho sherry. Malá lahvinka. Byl to dárek pro mě a chci vám ji teď věnovat.“ Zavrtím hlavou. „Ale Marto, to nemůžu…“ Položí svou ruku na mou. „Chci, abyste ji měla. Slíbila jste to, pamatujete? Takže ji kvůli mně vyzvedněte z temnot a doneste na stůl. Naservírujte ji. Oslavte ji. Překvapte je. Šokujte je, Katie. Někdy to chce jen drobnost, abyste udělala dojem.“ To připouštím. Protože tahle drobnost a Martina víra ve mě zapříčiní, že začínám věřit, že to můžu dokázat.