Page 1


Saša – Alexandr Dušan je vedoucím prodejny okresní Správy cest v Astorii. Věra-Henriette bydlí v Clackamas v Oregonu. Je v domácnosti, občas je učitelkou na dobrovolné bázi. Nejmladší Sonja žije rovněž v Oregonu ve Vernonia. Zabývá se marketingem ve velkoobchodu. Amerika už není tou Amerikou, co bývala. Uznával jsem reaganovský konzervativismus, ale po Reaganovi se moci chopili podivní lidé, kteří neustále někoho peskují a vnucují své často zvrácené hodnoty. Sami sebe se ovšem považují za morální autority. S nimi ruku v ruce přichází chaos a zánik nejsvětějších hodnot národa. Hodně podle mého názoru zavinili Madeleine Albrightová a manželé Clintonovi. Mnoho slušných lidí je z toho rozladěno a ztratilo víru v nápravu. Obávají se, že za nějaký čas ve Spojených státech i v Evropě převládnou hordy nepřizpůsobivých a nábožensky netolerantních přivandrovalců.

Kde domov můj? Hodně lidí ve staré Vlasti, a to i nekomunistů, je dnes názoru, že v době socialistického Československa se žilo nějak klidněji. Zmiňují jistoty práce, zdravotnictví, úroveň školství, menší kriminalitu. Nemohu s nimi souhlasit, že bylo líp – asi jak komu. Pravdou ale je, že všechno nějak spěje k horšímu. Jak přírodně, tak ve smýšlení národa. Nastává jiný svět, jiná morálka. Za vlastizrádce jsem vždy považoval ty, kteří chtěli vydat mou zem nepříteli. Proto jsem celý život bojoval proti totalitě, ať již německé nebo sovětské. Kdybych byl mladší bojoval bych proti dnešní totalitě liberálně-levicových intelektuálů. Jeden můj známý tuto dobu nazývá „totalita prázdných mozků“. Tihle novodobí marxisté jsou podle mého názoru největším nebezpečím současnosti. Jak tady v Americe, tak v Evropě. Obvykle umějí dobře žvanit a přitom likvidovat mravní hodnoty. Prosťáčky nebo ty, kterým se nechce makat a přemýšlet, lákají na jednoduchá po232

litická řešení. Znáte mé názory: i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností. Jsem celoživotně oddán československým tradicím, zvykům a symbolům našich předků. Vezměte píseň „Kde domov můj“. Neopěvuje pouze krásu české krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát, je v ní cosi navíc. Vždy, když jsem ji zpíval, jsem jakoby v duchu přísahal věrnost svým blízkým. Jak jsem za svůj život poznal velké národy: Němce, Rusy, Američany, Angličany, Francouze a další, každý nějakým způsobem uznává pojem vlastenectví. Pro mne vlastenectví vždy znamenalo oddanost rodičům, zemi, v níž jsem se narodil, a pro kterou jsem ochoten obětovat vlastní život. Naše zem byla vždy pohostinnou zemí, a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Českou kuchyni a českou kuchařku považuji za nejlepší na světě. Škoda, že si to v Čechách a na Moravě uvědomují čím dál méně. A zbytečně se opičí po zahraničních vzorech. Co zůstalo z naší Vlasti? Ani to pivo již není české. Neznám nic lepšího, než české omáčky – svíčkovou, rajskou, koprovku, vepřo-knedlo-zelo, pečenou husu či kachnu a voňavý chléb, housky, bramboráky nebo bramborové placky… Když jsem byl poprvé znovu v Čechách, prvním předsedou Konfederace politických vězňů a později čestným předsedou se stal Ruda Pernický. To bylo dobré. Ne ve všem jsme se sice shodli, ale zůstáváme velcí přátelé. Podobně jako s Klečkou,323 jenž říkává: „Vojta Klečka, všecko přečká!“ 323 Vojtěch Klečka, nar. 17. února 1921 v Lulči u Vyškova, se vyučil číšníkem. Do dubna 1942 působil v jídelních vagonech firmy Mitropa na trase Praha – Bratislava. Poté byl totálně nasazen do Hamburku, Lübecku a Flugmotorenwerke ve Vídni. Tehdy se zapojil do odbojových aktivit svého staršího bratra Františka, jehož prostřednictvím doručoval zpravodajské materiály jedné z rezistenčních přepážek sovětské špionážní sítě, kterou sami Němci později nazvali Rote Kapelle (Rudá kapela). Tužby a cíle obou sourozenců, přispět k osvobození vlasti, byly v době okupace společné. Po únoru 1948 se však jejich cesty kvůli diametrálně rozdílným politickým názorům rozešly. Každý z bratrů zaujal pozici na jiné straně barikády. František, který se stal komunistickým rozvědčíkem, byl posléze Američany v Německu odhalen a jako agent odsouzen za špionáž k dvaceti rokům vězení. V červnu 1952 byl pro-

233


Saša – Alexandr Dušan je vedoucím prodejny okresní Správy cest v Astorii. Věra-Henriette bydlí v Clackamas v Oregonu. Je v domácnosti, občas je učitelkou na dobrovolné bázi. Nejmladší Sonja žije rovněž v Oregonu ve Vernonia. Zabývá se marketingem ve velkoobchodu. Amerika už není tou Amerikou, co bývala. Uznával jsem reaganovský konzervativismus, ale po Reaganovi se moci chopili podivní lidé, kteří neustále někoho peskují a vnucují své často zvrácené hodnoty. Sami sebe se ovšem považují za morální autority. S nimi ruku v ruce přichází chaos a zánik nejsvětějších hodnot národa. Hodně podle mého názoru zavinili Madeleine Albrightová a manželé Clintonovi. Mnoho slušných lidí je z toho rozladěno a ztratilo víru v nápravu. Obávají se, že za nějaký čas ve Spojených státech i v Evropě převládnou hordy nepřizpůsobivých a nábožensky netolerantních přivandrovalců.

Kde domov můj? Hodně lidí ve staré Vlasti, a to i nekomunistů, je dnes názoru, že v době socialistického Československa se žilo nějak klidněji. Zmiňují jistoty práce, zdravotnictví, úroveň školství, menší kriminalitu. Nemohu s nimi souhlasit, že bylo líp – asi jak komu. Pravdou ale je, že všechno nějak spěje k horšímu. Jak přírodně, tak ve smýšlení národa. Nastává jiný svět, jiná morálka. Za vlastizrádce jsem vždy považoval ty, kteří chtěli vydat mou zem nepříteli. Proto jsem celý život bojoval proti totalitě, ať již německé nebo sovětské. Kdybych byl mladší bojoval bych proti dnešní totalitě liberálně-levicových intelektuálů. Jeden můj známý tuto dobu nazývá „totalita prázdných mozků“. Tihle novodobí marxisté jsou podle mého názoru největším nebezpečím současnosti. Jak tady v Americe, tak v Evropě. Obvykle umějí dobře žvanit a přitom likvidovat mravní hodnoty. Prosťáčky nebo ty, kterým se nechce makat a přemýšlet, lákají na jednoduchá po232

litická řešení. Znáte mé názory: i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností. Jsem celoživotně oddán československým tradicím, zvykům a symbolům našich předků. Vezměte píseň „Kde domov můj“. Neopěvuje pouze krásu české krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát, je v ní cosi navíc. Vždy, když jsem ji zpíval, jsem jakoby v duchu přísahal věrnost svým blízkým. Jak jsem za svůj život poznal velké národy: Němce, Rusy, Američany, Angličany, Francouze a další, každý nějakým způsobem uznává pojem vlastenectví. Pro mne vlastenectví vždy znamenalo oddanost rodičům, zemi, v níž jsem se narodil, a pro kterou jsem ochoten obětovat vlastní život. Naše zem byla vždy pohostinnou zemí, a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán. Českou kuchyni a českou kuchařku považuji za nejlepší na světě. Škoda, že si to v Čechách a na Moravě uvědomují čím dál méně. A zbytečně se opičí po zahraničních vzorech. Co zůstalo z naší Vlasti? Ani to pivo již není české. Neznám nic lepšího, než české omáčky – svíčkovou, rajskou, koprovku, vepřo-knedlo-zelo, pečenou husu či kachnu a voňavý chléb, housky, bramboráky nebo bramborové placky… Když jsem byl poprvé znovu v Čechách, prvním předsedou Konfederace politických vězňů a později čestným předsedou se stal Ruda Pernický. To bylo dobré. Ne ve všem jsme se sice shodli, ale zůstáváme velcí přátelé. Podobně jako s Klečkou,323 jenž říkává: „Vojta Klečka, všecko přečká!“ 323 Vojtěch Klečka, nar. 17. února 1921 v Lulči u Vyškova, se vyučil číšníkem. Do dubna 1942 působil v jídelních vagonech firmy Mitropa na trase Praha – Bratislava. Poté byl totálně nasazen do Hamburku, Lübecku a Flugmotorenwerke ve Vídni. Tehdy se zapojil do odbojových aktivit svého staršího bratra Františka, jehož prostřednictvím doručoval zpravodajské materiály jedné z rezistenčních přepážek sovětské špionážní sítě, kterou sami Němci později nazvali Rote Kapelle (Rudá kapela). Tužby a cíle obou sourozenců, přispět k osvobození vlasti, byly v době okupace společné. Po únoru 1948 se však jejich cesty kvůli diametrálně rozdílným politickým názorům rozešly. Každý z bratrů zaujal pozici na jiné straně barikády. František, který se stal komunistickým rozvědčíkem, byl posléze Američany v Německu odhalen a jako agent odsouzen za špionáž k dvaceti rokům vězení. V červnu 1952 byl pro-

233


Z mých osobních zážitků z kriminálů vím, jak po letech věznění lze člověka snadno zlomit. Je mi rovněž dobře známo, že někteří zoufalci, pod příslibem zmírnění trestu či pro zvýšení dávky jídla a pár cigaret nebo čaje, ochotně začali s StB spolupracovat. Naprostá většina politických muklů si však svoji čest a tvář zachovala. Zajel jsem několikrát do plzeňské věznice Bory. V rohu, kde byl zavražděn velký člověk, československý vlastenec – generál Heliodor Píka, na kterého nejvíc vzpomínám, jsem položil kytičku. V roce 1949 jsem mu přes jednoho dozorce posílal vzkazy a cigarety. S dojetím jsem nyní vzpomněl na všechny ty kamarády, na Bubníka-Pašíka,324 na naše západní letce, co muklovali s námi na cele, ať to byl jednooký Joe Čapka,325 Špaček,326 Sláma.327 O Čapkovi a Špačkovi vím, že zemřeli v Anglii. Špačkova žena Angličan-

324

325 326 327

puštěn zpět do Československa, když byl předtím vyměněn za amerického špióna. Vojtěch jako přesvědčený československý vlastenec-patriot, se s komunistickou mocí, poměry a brutálními metodami nesmířil. Přijal nebezpečnou roli agenta-chodce a převáděl lidi přes hranice. V červnu 1949 byl na Hlavním nádraží v Praze zatčen. V listopadu 1950 byl odsouzen na doživotí a následně vězněn na Pankráci, na Borech, v Jáchymově, v Leopoldově, na Bytízu a v táboře Vojna. V září 1963 byl podmínečně propuštěn. Až do odchodu do důchodu působil jako hlídač v Národním divadle. Zemřel 26. 6. 2012. Augustin Bubník směl v šedesátých letech působit jako trenér ve Finsku. Velkým triumfem jeho trenérské kariéry byla porážka československého reprezentačního týmu na mistrovství světa 1967 ve Vídni. Po r. 1989 byl jmenován tajemníkem hokejového svazu pro zahraniční vztahy. Jako člen Konfederace politických vězňů se snažil o vyřešení mnoha případů politických vězňů. O totéž se později snažil i jako politik a člen Poslanecké sněmovny ČR. O svém kamarádovi Pravomilu Raichlovi hovořil s úctou, jako o tátovi v době věznění. Udržovali spolu celoživotní přátelství, o čemž svědčí mj. i jejich bohatá korespondence. V některých dopisech Raichl s humorem poukazoval na jeho hmotnost a oslovoval jej „Milý Pašíku“. Přezdívku si Bubník vysloužil nejen jako syn komisionáře na jatkách, ale i jako původně vyučený řezník. Raichl při svých návštěvách ČR často u Bubníků bydlel. Josef Čapka, nar. 26. 12. 1915 v Kokorách u Přerova, příslušník 68 perutě RAF. Zemřel 19. 7. 1973. Ondřej Špaček, nar. 11. 10. 1914 v Lažánkách, příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF. Zemřel 26. 1. 1987. Karel Sláma, nar. 15. 7. 1914 v Praze, příslušník 313. čs. stíhací perutě RAF. Zemřel 10. 3. 1998.

234

ka ho brzy následovala. Se Slámou jsem několikrát v Praze hovořil, byl povýšen do hodnosti plukovníka. Saša Korda i legendární hokejový brankář „Boža“ Modrý, už jsou také na onom světě. V Brně ve věku okolo devadesáti let zemřel bývalý brněnský starosta Jožka Podsedník. Všichni pomalu ubýváme, abychom se opět jednou sešli na druhém břehu… Vždy, když budu v Plzni, přijdu na ně rád zavzpomínat! Jak ale po roce 1989 šel čas, nějak se mi to „sametové“ polistopadové jednání přestávalo líbit. Páni z původně skvělého počinu začali dělat čím dál horší šlamastiku. Je třeba být ostražitý vůči lidem deroucím se do politiky. Jak říkával americký prezident Theodore Roosevelt: „Mluv tiše, ale choď s pořádnou holí“. Politiku nedělají hlásané ideje, ale lidé, kteří je naplňují, nebo zneužívají pro svůj prospěch. Politikům se nikdy nesmí moc věřit. Je nutné je neustále kontrolovat. Jedním z toho, co se v Americe zneužívá, je tzv. boj za „lidská práva“ či humanita. Na první pohled – krásná slova. Jakápak ale lidská práva a humanita vůči podlým lidem, lumpům, sadistům a vrahům bez lidské odpovědnosti a povinností. Historie nebude nic omlouvat sametovými argumenty! Většina Čechoslováků v Listopadu 1989 toužila po změně režimu. Asi si nepředstavovali, že se to takhle zvrtne. Mnozí věřili, že se naváže na masarykovské ideály slušnosti a pracovitosti. Jenže Masarykovo „Nebát se a nekrást“ ti dnešní zkrátili na „Nebát se krást“. Nechápu, že tak vzdělané národy, jako Češi, Moravané, Slezané a Slováci si nechávají tak dlouhodobě nalhávat. Většina Čechů opatrně mlčí a drží se ve vyjetých kolejích. Nejsou zřejmě o moc lepší, jinak by vzali klacky a vyhnali ty zprofanované politiky od žlabů. Hlavně, že estébáci dostali vysoké odstupné, a komunisté a podobná sebranka se sami, a ještě bez zákona, už rehabilitovali! Když mnozí z těch, kteří v padesátých letech způsobovali spoluobčanům peklo na zemi, po listopadu 1989 zjistili, že jsou pod sametovou ochranou, a tudíž beztrestní, začali upevňovat své pozice a vystrkovat růžky. 235


Z mých osobních zážitků z kriminálů vím, jak po letech věznění lze člověka snadno zlomit. Je mi rovněž dobře známo, že někteří zoufalci, pod příslibem zmírnění trestu či pro zvýšení dávky jídla a pár cigaret nebo čaje, ochotně začali s StB spolupracovat. Naprostá většina politických muklů si však svoji čest a tvář zachovala. Zajel jsem několikrát do plzeňské věznice Bory. V rohu, kde byl zavražděn velký člověk, československý vlastenec – generál Heliodor Píka, na kterého nejvíc vzpomínám, jsem položil kytičku. V roce 1949 jsem mu přes jednoho dozorce posílal vzkazy a cigarety. S dojetím jsem nyní vzpomněl na všechny ty kamarády, na Bubníka-Pašíka,324 na naše západní letce, co muklovali s námi na cele, ať to byl jednooký Joe Čapka,325 Špaček,326 Sláma.327 O Čapkovi a Špačkovi vím, že zemřeli v Anglii. Špačkova žena Angličan-

324

325 326 327

puštěn zpět do Československa, když byl předtím vyměněn za amerického špióna. Vojtěch jako přesvědčený československý vlastenec-patriot, se s komunistickou mocí, poměry a brutálními metodami nesmířil. Přijal nebezpečnou roli agenta-chodce a převáděl lidi přes hranice. V červnu 1949 byl na Hlavním nádraží v Praze zatčen. V listopadu 1950 byl odsouzen na doživotí a následně vězněn na Pankráci, na Borech, v Jáchymově, v Leopoldově, na Bytízu a v táboře Vojna. V září 1963 byl podmínečně propuštěn. Až do odchodu do důchodu působil jako hlídač v Národním divadle. Zemřel 26. 6. 2012. Augustin Bubník směl v šedesátých letech působit jako trenér ve Finsku. Velkým triumfem jeho trenérské kariéry byla porážka československého reprezentačního týmu na mistrovství světa 1967 ve Vídni. Po r. 1989 byl jmenován tajemníkem hokejového svazu pro zahraniční vztahy. Jako člen Konfederace politických vězňů se snažil o vyřešení mnoha případů politických vězňů. O totéž se později snažil i jako politik a člen Poslanecké sněmovny ČR. O svém kamarádovi Pravomilu Raichlovi hovořil s úctou, jako o tátovi v době věznění. Udržovali spolu celoživotní přátelství, o čemž svědčí mj. i jejich bohatá korespondence. V některých dopisech Raichl s humorem poukazoval na jeho hmotnost a oslovoval jej „Milý Pašíku“. Přezdívku si Bubník vysloužil nejen jako syn komisionáře na jatkách, ale i jako původně vyučený řezník. Raichl při svých návštěvách ČR často u Bubníků bydlel. Josef Čapka, nar. 26. 12. 1915 v Kokorách u Přerova, příslušník 68 perutě RAF. Zemřel 19. 7. 1973. Ondřej Špaček, nar. 11. 10. 1914 v Lažánkách, příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF. Zemřel 26. 1. 1987. Karel Sláma, nar. 15. 7. 1914 v Praze, příslušník 313. čs. stíhací perutě RAF. Zemřel 10. 3. 1998.

234

ka ho brzy následovala. Se Slámou jsem několikrát v Praze hovořil, byl povýšen do hodnosti plukovníka. Saša Korda i legendární hokejový brankář „Boža“ Modrý, už jsou také na onom světě. V Brně ve věku okolo devadesáti let zemřel bývalý brněnský starosta Jožka Podsedník. Všichni pomalu ubýváme, abychom se opět jednou sešli na druhém břehu… Vždy, když budu v Plzni, přijdu na ně rád zavzpomínat! Jak ale po roce 1989 šel čas, nějak se mi to „sametové“ polistopadové jednání přestávalo líbit. Páni z původně skvělého počinu začali dělat čím dál horší šlamastiku. Je třeba být ostražitý vůči lidem deroucím se do politiky. Jak říkával americký prezident Theodore Roosevelt: „Mluv tiše, ale choď s pořádnou holí“. Politiku nedělají hlásané ideje, ale lidé, kteří je naplňují, nebo zneužívají pro svůj prospěch. Politikům se nikdy nesmí moc věřit. Je nutné je neustále kontrolovat. Jedním z toho, co se v Americe zneužívá, je tzv. boj za „lidská práva“ či humanita. Na první pohled – krásná slova. Jakápak ale lidská práva a humanita vůči podlým lidem, lumpům, sadistům a vrahům bez lidské odpovědnosti a povinností. Historie nebude nic omlouvat sametovými argumenty! Většina Čechoslováků v Listopadu 1989 toužila po změně režimu. Asi si nepředstavovali, že se to takhle zvrtne. Mnozí věřili, že se naváže na masarykovské ideály slušnosti a pracovitosti. Jenže Masarykovo „Nebát se a nekrást“ ti dnešní zkrátili na „Nebát se krást“. Nechápu, že tak vzdělané národy, jako Češi, Moravané, Slezané a Slováci si nechávají tak dlouhodobě nalhávat. Většina Čechů opatrně mlčí a drží se ve vyjetých kolejích. Nejsou zřejmě o moc lepší, jinak by vzali klacky a vyhnali ty zprofanované politiky od žlabů. Hlavně, že estébáci dostali vysoké odstupné, a komunisté a podobná sebranka se sami, a ještě bez zákona, už rehabilitovali! Když mnozí z těch, kteří v padesátých letech způsobovali spoluobčanům peklo na zemi, po listopadu 1989 zjistili, že jsou pod sametovou ochranou, a tudíž beztrestní, začali upevňovat své pozice a vystrkovat růžky. 235


Jak bylo možné, že z obžaloby lehce vyvázli někdejší sadističtí vyšetřovatelé, a někteří se opakovaně, pro „náhlou nemoc“, vůbec nedostavovali k soudu. Kdyby se ve skutečně demokratických státech zjistilo, že syn bývalého vyšetřovatele z padesátých let zasedá v polistopadové Sněmovně a otcovy činy omlouvá, stal by se pro veřejnost nemožným.328 Nikoliv však v naši staré Vlasti. Jak je možné, že zdiskreditovaná strana, jejíž praktiky a zločiny byly dávno odhaleny a zveřejněny, má stále tak velké množství příznivců a sympatizantů, že zůstává na třetím místě v počtu předvolebních preferencí? Benevolence z nejvyšších míst sametu a lidskoprávních aktivistů se může rovnat národní sebevraždě! Kam to povede, když se vrcholní představitelé státu zajímají více o kriminálníky a nemakačenky, než o slušné občany. Ti je vůbec nezajímají! Nejen „Kondelíci“ se často obracejí ke Svatému Václavovi. Přičemž o něm je všeobecně známo, jak se slabošsky podřídil zvůli saského panovníka, Němce. Češi pak museli ročně posílat „plenné“ v podobě pět set hřiven stříbra a sto dvaceti volů. Já bych dnes klidně navrhoval, aby se to dělalo znovu, ale bez toho stříbra, zato však zvětšit kontingent volů ze 120 na 120 000 ročně. Máte jich zde přece dost, ba přemnoho… V roce 1998 jsem byl pozván na Pražský hrad. Přijeli političtí vězni – staříci a stařenky ze všech končin České republiky a světa. Přijeli bývalí političtí muklové ze Švýcarska, Rakouska, Francie. Přijeli i z Ameriky a Kanady. Prezident Havel se ale nedostavil! Nebylo to poprvé, co nepřišel mezi členy Konfederace politických vězňů. Chaos a nezájem o pravé hodnoty, které postupně v naší Vlasti prorostly do společnosti, mě štvou. Nebyl jsem sám, kdo na tyto negativní stránky takzvané „Sametové revoluce“ upozorňoval.

Těm, co se mnou předtím nesouhlasili, už to snad začíná pomalu docházet. Nejvyšší představitel káže o „blbé náladě“, kterou spoluzavinil. V roce 1995 jsem přistál na ruzyňském letišti. Jako ruční zavazadlo jsem si vezl svou památnou pušku Winchester Comanche commemorative. Ten model byl vyroben pouze v počtu tisíc kusů a dostal jsem ji darem. Plánovali jsme s Kolowratem, že si v Čechách skočíme „na vysokou“. Když jsem se pak vracel zpět do USA, na letišti při provádění detekční kontroly úředníci pušku v zavazadle objevili. Můj americký průkaz jim nestačil a namítali, že jsem si nevyřídil české povolení k převozu zbraně. Úředníci cizinecké policie mi karabinu odebrali, s tím, že ji uzamknou v osobním trezoru ministra vnitra Rumla. A prý, až doklady pošlu, zbraň mi bude letecky vrácena. S tím jsem souhlasil a požadované doklady jsem okamžitě po příletu do USA poslal do Čech. Na jejich základě úředníci winchestrovku odevzdali mým příbuzným. Od nich ji převzal můj kamarád Míša Fedorko,329 jenž se chystal ke mně na návštěvu do Oregonu. Aby byly všechny náležitosti skutečně v pořádku, Míša se odebral na příslušné policejní oddělení. Tam mu byla zbraň znovu odebrána s tím, že nebylo provedeno kriminalisticko-balistické zkoumání. A proto nemůže být z ČR vyvezena. Takže mou legálně drženou pušku nepřivezl a já ji dodnes nemám! Moji příbuzní navíc čelí obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování… To je horší než Kocourkov. Napsal jsem ministru vnitra Janu Rumlovi. Neráčil mi ani odpovědět. Byl jsem z toho všeho rozladěný a ztrácel poslední zbytky víry v polistopadový vývoj. Nakonec jsem Rumlovi znovu napsal: „Pane ministře, jestli se Vám moje winchestrovka tolik líbí, tak si ji strčte do prdele! Pravomil Raichl.“

328 Raichl tím mínil bývalého příslušníka Státní bezpečnosti Aloise Grebeníčka (1922–2003) a jeho syna Miroslava Grebeníčka (nar. 1947), v letech 1993–2005 předsedu KSČM.

329 Plk. Michal Fedorko, ač nestraník, v padesátých letech působil ve Svazarmu. Do r. 1967 vykonával na MNO funkci inspektora. Pro nesouhlas s okupací Československa v r. 1968 odešel z armády.

236

237


Jak bylo možné, že z obžaloby lehce vyvázli někdejší sadističtí vyšetřovatelé, a někteří se opakovaně, pro „náhlou nemoc“, vůbec nedostavovali k soudu. Kdyby se ve skutečně demokratických státech zjistilo, že syn bývalého vyšetřovatele z padesátých let zasedá v polistopadové Sněmovně a otcovy činy omlouvá, stal by se pro veřejnost nemožným.328 Nikoliv však v naši staré Vlasti. Jak je možné, že zdiskreditovaná strana, jejíž praktiky a zločiny byly dávno odhaleny a zveřejněny, má stále tak velké množství příznivců a sympatizantů, že zůstává na třetím místě v počtu předvolebních preferencí? Benevolence z nejvyšších míst sametu a lidskoprávních aktivistů se může rovnat národní sebevraždě! Kam to povede, když se vrcholní představitelé státu zajímají více o kriminálníky a nemakačenky, než o slušné občany. Ti je vůbec nezajímají! Nejen „Kondelíci“ se často obracejí ke Svatému Václavovi. Přičemž o něm je všeobecně známo, jak se slabošsky podřídil zvůli saského panovníka, Němce. Češi pak museli ročně posílat „plenné“ v podobě pět set hřiven stříbra a sto dvaceti volů. Já bych dnes klidně navrhoval, aby se to dělalo znovu, ale bez toho stříbra, zato však zvětšit kontingent volů ze 120 na 120 000 ročně. Máte jich zde přece dost, ba přemnoho… V roce 1998 jsem byl pozván na Pražský hrad. Přijeli političtí vězni – staříci a stařenky ze všech končin České republiky a světa. Přijeli bývalí političtí muklové ze Švýcarska, Rakouska, Francie. Přijeli i z Ameriky a Kanady. Prezident Havel se ale nedostavil! Nebylo to poprvé, co nepřišel mezi členy Konfederace politických vězňů. Chaos a nezájem o pravé hodnoty, které postupně v naší Vlasti prorostly do společnosti, mě štvou. Nebyl jsem sám, kdo na tyto negativní stránky takzvané „Sametové revoluce“ upozorňoval.

Těm, co se mnou předtím nesouhlasili, už to snad začíná pomalu docházet. Nejvyšší představitel káže o „blbé náladě“, kterou spoluzavinil. V roce 1995 jsem přistál na ruzyňském letišti. Jako ruční zavazadlo jsem si vezl svou památnou pušku Winchester Comanche commemorative. Ten model byl vyroben pouze v počtu tisíc kusů a dostal jsem ji darem. Plánovali jsme s Kolowratem, že si v Čechách skočíme „na vysokou“. Když jsem se pak vracel zpět do USA, na letišti při provádění detekční kontroly úředníci pušku v zavazadle objevili. Můj americký průkaz jim nestačil a namítali, že jsem si nevyřídil české povolení k převozu zbraně. Úředníci cizinecké policie mi karabinu odebrali, s tím, že ji uzamknou v osobním trezoru ministra vnitra Rumla. A prý, až doklady pošlu, zbraň mi bude letecky vrácena. S tím jsem souhlasil a požadované doklady jsem okamžitě po příletu do USA poslal do Čech. Na jejich základě úředníci winchestrovku odevzdali mým příbuzným. Od nich ji převzal můj kamarád Míša Fedorko,329 jenž se chystal ke mně na návštěvu do Oregonu. Aby byly všechny náležitosti skutečně v pořádku, Míša se odebral na příslušné policejní oddělení. Tam mu byla zbraň znovu odebrána s tím, že nebylo provedeno kriminalisticko-balistické zkoumání. A proto nemůže být z ČR vyvezena. Takže mou legálně drženou pušku nepřivezl a já ji dodnes nemám! Moji příbuzní navíc čelí obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování… To je horší než Kocourkov. Napsal jsem ministru vnitra Janu Rumlovi. Neráčil mi ani odpovědět. Byl jsem z toho všeho rozladěný a ztrácel poslední zbytky víry v polistopadový vývoj. Nakonec jsem Rumlovi znovu napsal: „Pane ministře, jestli se Vám moje winchestrovka tolik líbí, tak si ji strčte do prdele! Pravomil Raichl.“

328 Raichl tím mínil bývalého příslušníka Státní bezpečnosti Aloise Grebeníčka (1922–2003) a jeho syna Miroslava Grebeníčka (nar. 1947), v letech 1993–2005 předsedu KSČM.

329 Plk. Michal Fedorko, ač nestraník, v padesátých letech působil ve Svazarmu. Do r. 1967 vykonával na MNO funkci inspektora. Pro nesouhlas s okupací Československa v r. 1968 odešel z armády.

236

237


Modlím se k Bohu za nešťastné lidi na Balkáně, za Srby. Clinton tam poslal bombardéry. Osobně s akcemi mocných nesouhlasím, a obávám se, že dozvuky se ještě ukáží a přinesou špatné ovoce. Známý filosof Nietzsche pravil: „Historie nás učí, že se z ní lidé nepoučí…“ Měl jsem na nuselské radnici v Praze přednášku spojenou s besedou. Sál byl doslova zaplněný studenty středních škol z Prahy 4 a Teologické fakulty Univerzity Karlovy. Byla to pro ně netradiční „hodina“ dějepisu a byl jsem překvapen, skoro až dojat, jaký měli zájem. To mě docela naplnilo optimismem. O některých důvěrných věcech jsem doposud byl povinován zachovávat mlčenlivost. Z tohoto důvodu jsem nemohl ani po roce 1990 v rozhovorech patřičně zmínit některá jména. Například Adámka Skúpého, Bětušku a Ľudovíta Zámečnikovy, Marii a Karla Bauerovy a další. A to přesto, že mi zachránili život a hodně potom trpěli. Alžběta a Marie – to byly a jsou v mých očích skutečné hrdinky! O některých českých redaktorech bych mohl vyprávět. Nechce se mi použít výrazu „novinářích“. Kdykoliv jsem totiž přijel do Čech, byl jsem velice ochotný odpovídat na jejich dotazy a článků a rozhovorů se mnou vyšlo docela dost. Bohužel, některé s nepřesnostmi. Bylo to často náhlé, spontánní a neměl jsem zde s sebou žádné poznámky, natož svůj archiv. Několika omylů jsem se jistě dopustil, ale nepřesnosti se většinou dopustili ti novináři. Stačilo například, aby o mně jeden napsal, že jsem bojoval u Sokolova. To se následně objevilo v dalších novinách. Přitom, já nikdy nikomu netvrdil, že jsem u Sokolova bojoval. Nebo nepřesnosti o průběhu našeho útěku z Leopoldova.330 Jak jsem se pak mohl hněvat na rozzlobenou reakci Pepíka Chalupy,

když ty nepřesnosti četl. Nevídáme se sice často, ale jsme přáteli, i když na spoustu věcí, na politiku, máme odlišné názory. Občas přichází jedna špatná zpráva za druhou. Měl jsem zrovna odlétat zpět do Ameriky, když přišlo oznámení o úmrtí mého dobrého přítele Kryštofa Jaroslava Kolowrata.331 Neměl to v životě lehké. Za „sdružování proti republice“ byl spolu s rodiči zatčen. Prošel pracovním táborem a vojenskou službu konal u „pétépáků“ (PTP – jednotky Pomocných technických praporů). V roce 1968 emigroval s manželkou a desetiletými dvojčaty Janem a Dagmar do Rakouska, kde se uplatnil jako odborník na zakládání rybníků. Po návratu v roce 1990 restituoval na Rychnovsku rozsáhlé lesy a rybníky a v roce 1992 rovněž rodové sídlo v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem jej v pětadevadesátém navštívil. O dva roky později přijal pozvání k návštěvě ke mně do Oregonu. Smutnou zprávou z Prahy bylo, že náhle zemřel předseda legionářů Jan Štursa.332 Honza byl z jiného těsta, z toho správného. Jeden z mála, co spolu s Tomášem Sedláčkem333 zůstali čistí.

330 Srov. RAICHL, Pravomil: Zpráva o útěku z věznice Leopoldov. Časopis K-231, 1990, roč. 5, č. 3 (březen 1990).

331 Kryštof Jaroslav Kolowrat-Krakowský Liebštejnský se v r. 1990 natrvalo vrátil do Čech. Barokní zámek v Rychnově nad Kněžnou a zámek v Černíkovicích mu byly vráceny v res- tituci. Zemřel 5. 12. 1999. Rodové dědictví převzal jeho syn Jan Egon. 332 Plk. Jan Štursa, nar. 21. 6. 1917 ve Stříteži, okres Chrudim. V květnu 1940 byl prezentován ve francouzském Agde. S radiotelegrafním družstvem se zúčastnil bojů na frontě. Z poražené Francie odplul do Anglie. V rámci II. odboru MNO sloužil jako radiotelegrafista na Vojenské rádiové ústředně. Po absolvování parakurzu v Ringway byl zařazen do skupiny CHROMIUM, která nebyla nikdy vysazena, přestože startovala do operace dvakrát. V říjnu 1948 byl zatčen a na jaře 1949 odsouzen k 8 letům těžkého žaláře. Trest odpykával na Jáchymovsku a Příbramsku. Po šesti a půl letech byl propuštěn. Pracoval jako dělník, zedník, později až do důchodu jako stavbyvedoucí. Zemřel 10. 2. 2000. 333 Gen. Tomáš Sedláček, nar. 8. 1. 1918 ve Vídni. V dubnu 1940 se dostal tzv. „jižní cestou“ do Francie. Po její porážce odplul do Anglie a byl začleněn do důstojnické baterie dělostřeleckého oddílu čs. smíšené brigády. V lednu 1943 jmenován zástupcem velitele 1. baterie 1. čs. dělostřeleckého pluku. V září 1944 byl převelen k 2. čs. pbd. jako náčelník štábu brigádního dělostřelectva. Zúčastnil se bojového nasazení v prostoru Sanoku. Poté byl letecky přesunut na Slovensko, kde se zúčastnil bojů

238

239


Modlím se k Bohu za nešťastné lidi na Balkáně, za Srby. Clinton tam poslal bombardéry. Osobně s akcemi mocných nesouhlasím, a obávám se, že dozvuky se ještě ukáží a přinesou špatné ovoce. Známý filosof Nietzsche pravil: „Historie nás učí, že se z ní lidé nepoučí…“ Měl jsem na nuselské radnici v Praze přednášku spojenou s besedou. Sál byl doslova zaplněný studenty středních škol z Prahy 4 a Teologické fakulty Univerzity Karlovy. Byla to pro ně netradiční „hodina“ dějepisu a byl jsem překvapen, skoro až dojat, jaký měli zájem. To mě docela naplnilo optimismem. O některých důvěrných věcech jsem doposud byl povinován zachovávat mlčenlivost. Z tohoto důvodu jsem nemohl ani po roce 1990 v rozhovorech patřičně zmínit některá jména. Například Adámka Skúpého, Bětušku a Ľudovíta Zámečnikovy, Marii a Karla Bauerovy a další. A to přesto, že mi zachránili život a hodně potom trpěli. Alžběta a Marie – to byly a jsou v mých očích skutečné hrdinky! O některých českých redaktorech bych mohl vyprávět. Nechce se mi použít výrazu „novinářích“. Kdykoliv jsem totiž přijel do Čech, byl jsem velice ochotný odpovídat na jejich dotazy a článků a rozhovorů se mnou vyšlo docela dost. Bohužel, některé s nepřesnostmi. Bylo to často náhlé, spontánní a neměl jsem zde s sebou žádné poznámky, natož svůj archiv. Několika omylů jsem se jistě dopustil, ale nepřesnosti se většinou dopustili ti novináři. Stačilo například, aby o mně jeden napsal, že jsem bojoval u Sokolova. To se následně objevilo v dalších novinách. Přitom, já nikdy nikomu netvrdil, že jsem u Sokolova bojoval. Nebo nepřesnosti o průběhu našeho útěku z Leopoldova.330 Jak jsem se pak mohl hněvat na rozzlobenou reakci Pepíka Chalupy,

když ty nepřesnosti četl. Nevídáme se sice často, ale jsme přáteli, i když na spoustu věcí, na politiku, máme odlišné názory. Občas přichází jedna špatná zpráva za druhou. Měl jsem zrovna odlétat zpět do Ameriky, když přišlo oznámení o úmrtí mého dobrého přítele Kryštofa Jaroslava Kolowrata.331 Neměl to v životě lehké. Za „sdružování proti republice“ byl spolu s rodiči zatčen. Prošel pracovním táborem a vojenskou službu konal u „pétépáků“ (PTP – jednotky Pomocných technických praporů). V roce 1968 emigroval s manželkou a desetiletými dvojčaty Janem a Dagmar do Rakouska, kde se uplatnil jako odborník na zakládání rybníků. Po návratu v roce 1990 restituoval na Rychnovsku rozsáhlé lesy a rybníky a v roce 1992 rovněž rodové sídlo v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem jej v pětadevadesátém navštívil. O dva roky později přijal pozvání k návštěvě ke mně do Oregonu. Smutnou zprávou z Prahy bylo, že náhle zemřel předseda legionářů Jan Štursa.332 Honza byl z jiného těsta, z toho správného. Jeden z mála, co spolu s Tomášem Sedláčkem333 zůstali čistí.

330 Srov. RAICHL, Pravomil: Zpráva o útěku z věznice Leopoldov. Časopis K-231, 1990, roč. 5, č. 3 (březen 1990).

331 Kryštof Jaroslav Kolowrat-Krakowský Liebštejnský se v r. 1990 natrvalo vrátil do Čech. Barokní zámek v Rychnově nad Kněžnou a zámek v Černíkovicích mu byly vráceny v res- tituci. Zemřel 5. 12. 1999. Rodové dědictví převzal jeho syn Jan Egon. 332 Plk. Jan Štursa, nar. 21. 6. 1917 ve Stříteži, okres Chrudim. V květnu 1940 byl prezentován ve francouzském Agde. S radiotelegrafním družstvem se zúčastnil bojů na frontě. Z poražené Francie odplul do Anglie. V rámci II. odboru MNO sloužil jako radiotelegrafista na Vojenské rádiové ústředně. Po absolvování parakurzu v Ringway byl zařazen do skupiny CHROMIUM, která nebyla nikdy vysazena, přestože startovala do operace dvakrát. V říjnu 1948 byl zatčen a na jaře 1949 odsouzen k 8 letům těžkého žaláře. Trest odpykával na Jáchymovsku a Příbramsku. Po šesti a půl letech byl propuštěn. Pracoval jako dělník, zedník, později až do důchodu jako stavbyvedoucí. Zemřel 10. 2. 2000. 333 Gen. Tomáš Sedláček, nar. 8. 1. 1918 ve Vídni. V dubnu 1940 se dostal tzv. „jižní cestou“ do Francie. Po její porážce odplul do Anglie a byl začleněn do důstojnické baterie dělostřeleckého oddílu čs. smíšené brigády. V lednu 1943 jmenován zástupcem velitele 1. baterie 1. čs. dělostřeleckého pluku. V září 1944 byl převelen k 2. čs. pbd. jako náčelník štábu brigádního dělostřelectva. Zúčastnil se bojového nasazení v prostoru Sanoku. Poté byl letecky přesunut na Slovensko, kde se zúčastnil bojů

238

239


Od začátku nově ustavené Československé obce legionářské byly s touto organizací jen potíže. Nejdříve se stala součástí Českého svazu bojovníků za svobodu, vzniklého přejmenováním Svazu protifašistických bojovníků. Tam se to komunisty jenom hemžilo. Problémy byly s navrácením majetku. Z původního ohromného majetku jim byl vrácen pouze pražský hotel Legie. Zasloužili se o to hlavně první předsedové Tomáš Sedláček a Honza Štursa. Oba mírní, kultivovaní lidé s přívětivým hlasem, vždy doprovázeným suchým humorem. Jsem rád, že jsem se v Praze a Plzni setkal s gen. Buršíkem334 – „Datlem“. Jedním z mála československých nositelů sovětského vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, které spolu s Tesaříkem a Sochorem dostal za hrdinství při osvobozování Kyjeva. I jeho se komunisté po roce 1949 neštítili obvinit z velezrady a zavřít. Často se vídám se „spolušpiónem“ Pohorilákem a Rudlou Pernickým. Z „Výchoďáků“ se setkávám s Fedorkem, Babincem,

Bačkovským,335 Paličkou,336 Přibylem337 a Vasilem Dulovem.338 Někteří se sice nebojí otevřeně říci, jak se chovali naši komunisté, ale obávají se dodnes říci, co dělala berijovská smečka. Chápu, že ti, co žili v komunistickém režimu, ne vždy obstáli, ať už jen tím, že přistoupili na spolupráci s tajnou policií. Samozřejmě vím, že to nebylo dobrovolné. Ale nesou si to jako kříž. O tom, co se dělo v komunistických lágrech, jsou ochotni mluvit

ve SNP. Po potlačení povstání byl s částí brigády čtyři měsíce v Nízkých Tatrách v prostoru Chopku. Po válce učil na Vojenské akademii v Hranicích a po roce nastoupil jako student do druhého ročníku Vysoké školy válečné v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a 23. 6. 1952 za údajné spiknutí odsouzen Státním soudem v Praze k trestu doživotního žaláře. Vězněn mj. i v Leopoldově. Na svobodu se dostal až na amnestii v r. 1960. Poté pracoval jako pomocný dělník, až později jako projektant. V r. 1973 odešel do důchodu. Po listopadu 1989 se zasloužil o znovuobnovení Československé obce legionářské (ČSOL). V letech 1991–1998 byl jejím předsedou. Zemřel 27. 8. 2012. Rozhovor autora s gen. Sedláčkem v hotelu Legie v Praze v r. 2010. SEDLÁČEK, Tomáš – PLACHÝ, Jiří: Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka. Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ, Praha 2015. 334 Gen. Josef Buršík si po válce léčil zranění a tuberkulózu. Byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. V r. 1949 byl obviněn z velezrady a v březnu 1950 Státním soudem odsouzen k odnětí svobody na 10 let. Přestože těžce nemocný, podařilo se mu uprchnout z vězeňské nemocnice. Jen díky statečným přátelům se dostal přes Německo do Anglie. Ve vlastní zemi byl až do r. 1989 zcela vymazán z historiografie. Přes chronickou tuberkulózu se dožil své rehabilitace v r. 1990 i povýšení. Zemřel 30. 6. 2002 v britském Northamptonu. Rozhovor autora s gen. Buršíkem v budově Svazu bojovníků za svobodu v Legerově ulici v Praze v květnu 1990.

335 Gen. Ján Bačkovský, nar. 24. 10. 1919 v Štefurově, okres Svidník. Jako student učitelského ústavu, nadšený komunista, přešel v listopadu 1939 hranice do SSSR, kde byl namísto vstřícného přijetí odsouzen do sibiřského lágru. V Buzuluku prezentován 14. 2. 1942. Po absolvování poddůstojnické školy byl zařazen do protitankové roty, se kterou se zúčastnil bitvy u Sokolova. Poté prošel celou anabází východní fronty. V rámci odvodní jednotky mobilizoval slovenské vojáky. Po válce absolvoval ve Varšavě Válečnou akademii polského Generálního štábu. Poté působil jako náčelník vojenské lékařské fakulty v Hradci Králové, v r. 1968 velitel 3. motostřelecké divize, poté na Okresní vojenské správě v Kladně. V r. 1974 odešel do důchodu. V r. 1991 jmenován generálem. Zemřel 8. 11. 2006. Rozhovor autora s gen. Bačkovským v Domově pro veterány v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích v r. 2004. 336 Plk. Ing. Vladimír Palička, nar. 27. 1. 1923 v Zdolbunově na Volyni. Po obsazení Volyně německou armádou byl nasazen spolu s dalšími na opravy německých lokomotiv – přitom se zapojil do spolupráce s partyzánským oddílem. V Rovně, v březnu 1944, se přihlásil do čs. armády. Jako tankista (řidič) se zúčastnil bojů na Dukle, Jaselské a Ostravské operace, kde byl po zásahu velitel jejich tanku usmrcen, Palička s ostatními utrpěl zranění. Po válce zůstal v armádě a působil v řadě technických velitelsko-pedagogických funkcích. Zemřel v Praze 14. 12. 2012. 337 Plk. Ing. Václav Přibyl, nar. 7. 2. 1923 v Kyjevě. V květnu 1942 dobrovolně vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Z důvodu dobré znalosti ruštiny a proto, že v lágru u Pečory pracoval na výstavbě železnice jako civilní inženýr jeho nevlastní bratr, byl poslán na speciální misi s úkolem zjistit, kde v táborech se ještě nacházejí čs. občané. V rámci roty technického zabezpečení působil poté v Kujbyševě a Moskvě u čs. vojenské mise. Jako kulometčík krátce nasazen na Dukle při útoku na kótu 534. Po válce absolvoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. Působil na velitelství mechanizovaného vojska, později na velitelství tankového vojska. V srpnu 1968, poté, co vyjádřil nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl zbaven velitelských funkcí a přeřazen na místo referenta do výzkumného ústavu. Po r. 1989 byl zvolen místopředsedou ČSOL. Zemřel 30. 6. 2015. Rozhovor autora s plk. Přibylem v Charkově a Sokolově 8. 3. 2003. 338 Plk. Vasil Dulov působil až do odchodu do penze u Útvaru obrany Státní veterinární správy. Zemřel v Praze 4. 1. 2008.

240

241


Od začátku nově ustavené Československé obce legionářské byly s touto organizací jen potíže. Nejdříve se stala součástí Českého svazu bojovníků za svobodu, vzniklého přejmenováním Svazu protifašistických bojovníků. Tam se to komunisty jenom hemžilo. Problémy byly s navrácením majetku. Z původního ohromného majetku jim byl vrácen pouze pražský hotel Legie. Zasloužili se o to hlavně první předsedové Tomáš Sedláček a Honza Štursa. Oba mírní, kultivovaní lidé s přívětivým hlasem, vždy doprovázeným suchým humorem. Jsem rád, že jsem se v Praze a Plzni setkal s gen. Buršíkem334 – „Datlem“. Jedním z mála československých nositelů sovětského vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, které spolu s Tesaříkem a Sochorem dostal za hrdinství při osvobozování Kyjeva. I jeho se komunisté po roce 1949 neštítili obvinit z velezrady a zavřít. Často se vídám se „spolušpiónem“ Pohorilákem a Rudlou Pernickým. Z „Výchoďáků“ se setkávám s Fedorkem, Babincem,

Bačkovským,335 Paličkou,336 Přibylem337 a Vasilem Dulovem.338 Někteří se sice nebojí otevřeně říci, jak se chovali naši komunisté, ale obávají se dodnes říci, co dělala berijovská smečka. Chápu, že ti, co žili v komunistickém režimu, ne vždy obstáli, ať už jen tím, že přistoupili na spolupráci s tajnou policií. Samozřejmě vím, že to nebylo dobrovolné. Ale nesou si to jako kříž. O tom, co se dělo v komunistických lágrech, jsou ochotni mluvit

ve SNP. Po potlačení povstání byl s částí brigády čtyři měsíce v Nízkých Tatrách v prostoru Chopku. Po válce učil na Vojenské akademii v Hranicích a po roce nastoupil jako student do druhého ročníku Vysoké školy válečné v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a 23. 6. 1952 za údajné spiknutí odsouzen Státním soudem v Praze k trestu doživotního žaláře. Vězněn mj. i v Leopoldově. Na svobodu se dostal až na amnestii v r. 1960. Poté pracoval jako pomocný dělník, až později jako projektant. V r. 1973 odešel do důchodu. Po listopadu 1989 se zasloužil o znovuobnovení Československé obce legionářské (ČSOL). V letech 1991–1998 byl jejím předsedou. Zemřel 27. 8. 2012. Rozhovor autora s gen. Sedláčkem v hotelu Legie v Praze v r. 2010. SEDLÁČEK, Tomáš – PLACHÝ, Jiří: Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka. Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ, Praha 2015. 334 Gen. Josef Buršík si po válce léčil zranění a tuberkulózu. Byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. V r. 1949 byl obviněn z velezrady a v březnu 1950 Státním soudem odsouzen k odnětí svobody na 10 let. Přestože těžce nemocný, podařilo se mu uprchnout z vězeňské nemocnice. Jen díky statečným přátelům se dostal přes Německo do Anglie. Ve vlastní zemi byl až do r. 1989 zcela vymazán z historiografie. Přes chronickou tuberkulózu se dožil své rehabilitace v r. 1990 i povýšení. Zemřel 30. 6. 2002 v britském Northamptonu. Rozhovor autora s gen. Buršíkem v budově Svazu bojovníků za svobodu v Legerově ulici v Praze v květnu 1990.

335 Gen. Ján Bačkovský, nar. 24. 10. 1919 v Štefurově, okres Svidník. Jako student učitelského ústavu, nadšený komunista, přešel v listopadu 1939 hranice do SSSR, kde byl namísto vstřícného přijetí odsouzen do sibiřského lágru. V Buzuluku prezentován 14. 2. 1942. Po absolvování poddůstojnické školy byl zařazen do protitankové roty, se kterou se zúčastnil bitvy u Sokolova. Poté prošel celou anabází východní fronty. V rámci odvodní jednotky mobilizoval slovenské vojáky. Po válce absolvoval ve Varšavě Válečnou akademii polského Generálního štábu. Poté působil jako náčelník vojenské lékařské fakulty v Hradci Králové, v r. 1968 velitel 3. motostřelecké divize, poté na Okresní vojenské správě v Kladně. V r. 1974 odešel do důchodu. V r. 1991 jmenován generálem. Zemřel 8. 11. 2006. Rozhovor autora s gen. Bačkovským v Domově pro veterány v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích v r. 2004. 336 Plk. Ing. Vladimír Palička, nar. 27. 1. 1923 v Zdolbunově na Volyni. Po obsazení Volyně německou armádou byl nasazen spolu s dalšími na opravy německých lokomotiv – přitom se zapojil do spolupráce s partyzánským oddílem. V Rovně, v březnu 1944, se přihlásil do čs. armády. Jako tankista (řidič) se zúčastnil bojů na Dukle, Jaselské a Ostravské operace, kde byl po zásahu velitel jejich tanku usmrcen, Palička s ostatními utrpěl zranění. Po válce zůstal v armádě a působil v řadě technických velitelsko-pedagogických funkcích. Zemřel v Praze 14. 12. 2012. 337 Plk. Ing. Václav Přibyl, nar. 7. 2. 1923 v Kyjevě. V květnu 1942 dobrovolně vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Z důvodu dobré znalosti ruštiny a proto, že v lágru u Pečory pracoval na výstavbě železnice jako civilní inženýr jeho nevlastní bratr, byl poslán na speciální misi s úkolem zjistit, kde v táborech se ještě nacházejí čs. občané. V rámci roty technického zabezpečení působil poté v Kujbyševě a Moskvě u čs. vojenské mise. Jako kulometčík krátce nasazen na Dukle při útoku na kótu 534. Po válce absolvoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. Působil na velitelství mechanizovaného vojska, později na velitelství tankového vojska. V srpnu 1968, poté, co vyjádřil nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl zbaven velitelských funkcí a přeřazen na místo referenta do výzkumného ústavu. Po r. 1989 byl zvolen místopředsedou ČSOL. Zemřel 30. 6. 2015. Rozhovor autora s plk. Přibylem v Charkově a Sokolově 8. 3. 2003. 338 Plk. Vasil Dulov působil až do odchodu do penze u Útvaru obrany Státní veterinární správy. Zemřel v Praze 4. 1. 2008.

240

241


maximálně jen tak mezi námi. Když však mezi nás přijde někdo cizí, okamžitě převedou řeč jinam. To já nikdy nepochopím. Přitom na frontě tihle lidé prokázali velkou statečnost. První, a hlavně druhá válka, i obě totality, nám vyhubily nejlepší jedince v národě. Další emigrovali, a zůstali většinou jen ti přizpůsobiví. Ačkoliv život ani za první republiky rozhodně nebyl jednoduchý, dělníkům se v té době opravdu nežilo nejlépe, většina národa byla loajální. Měli ideu a byli ochotni jít za republiku bojovat a umírat. Ale kdo z Čechů si dnes ještě vzpomene třeba na plk. Josefa J. Švece, Bohdana Pavlů a Sergeje Vojcechovského?

JUDr. Karel Vaš – jeden z Vyvolených

ničních vojáků, od Můstku vzhůru k soše sv. Václava, vzkázal jsem mu, že jestli se tam objeví, že přede všemi přítomnými, za všechny, které přivedl do neštěstí, nebo se podílel na jejich smrti, dostane ode mne pár facek! Udělal dobře, že nepřišel… Miroslav Pich-Tůma,339 toho pro jeho do nebe volající zločiny museli zavřít sami komunisté. Arcilotr, není to tak dávno, co se oběsil! Asi věděl proč! Staří Římané sice říkali: „De mortuis nil nisi bene“ neboli „O mrtvých jen dobře“. Pro mne tohle neplatí. Když byl někdo zločinec, proč by se o něm mělo mluvit v dobrém? Další, kdo chodí na akce Svazu bojovníků za svobodu, je neskonale otrlý a drzý lump Karel Vaš.340 Už v roce 1949 mu Gottwald prostřednictvím Svobody udělil zlatou medaili Řádu bílého lva za vítězství. Jako uznání vynikajících zásluh o československý

Dostal jsem před časem návrh kandidovat na předsedu Československé obce legionářské. No, to by to dopadlo! Leckoho bych totiž vyházel. Politruci-obézeťáci a různí psychopati s rukama od krve postupně nalezli do Svazu bojovníků za svobodu, a bohužel poté i k legionářům. Dřepí tam ti, co kdysi horovali pro Gottwalda a Stalina, sloužili policejnímu socialismu. Dělali kariéru, v některých případech až závratnou. Získali pěkná místečka, vysoké platy, „žili na výsluní“. V minulosti mlčeli, schvalovali nebo přímo i páchali činy v zájmu cizí moci a ideologie. Nic jim nevadilo, že jejich bývalí kamarádi ve zbrani byli perzekuováni, zavíráni i popravováni. Dnes, místo aby zalezli do ústraní a zpytovali svědomí, čemu sloužili, tak ve stylu „já nic, já muzikant“ opět vystrkují růžky. O minulosti mlčí, mlží nebo relativizují. Nevidíc, neslyšíc. Jen sami sebe a svou kariéru. Ještě dnes se mi z těchto lidí zvedá žaludek. Chtějí vyšší hodnosti, odškodnění, náhrady. Jsou na tom lépe než ti, co byli jimi pronásledováni. Kdejaký diletant je teď plukovníkem nebo generálem. Na akce Svazu bojovníků za svobodu chodí třeba Kilián. Právě, ten, který mě v roce 1947 zatýkal! Když se v Praze na Václavském náměstí připravovalo slavnostní defilé všech čs. zahra-

339 Miroslav Pich-Tůma, nar. 22. 8. 1919 v Havlovicích. V r. 1942 zařazen do zvláštní důstojnické školy pro specialisty na partyzánský boj v Ufě. V březnu 1944 absolvoval v Moskvě vzdušný výcvik a byl jmenován komisařem operační skupiny M. J. Hus. Po vysazení komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Po válce spolupracovník sovětské rezidentury v ČSR, po únoru 1948 vysoký důstojník bezpečnosti. Potíral skutečné i domnělé třídní nepřátele. Během brutálních zatčení a výslechů mnohé podezřelé svévolně mučil. Některé politické vězně z vlastní vůle přímo fyzicky likvidoval tak dlouho, až došla trpělivost i jeho nadřízeným, kteří pochopili, že Pich-Tůma se nemůže zbavit násilnických způsobů a instinktů. Byl zatčen a v prosinci 1953 odsouzen k patnácti rokům vězení. Amnestií prezidenta Antonína Zápotockého mu byl trest snížen na jedenáct let, koncem r. 1957 byl však Pich-Tůma již na svobodě. Dne 9. 1. 1995 na půdě svého domu v Trutnově spáchal sebevraždu. Srov. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1943–1945, s. 210 a 353. 340 Některé z Vašových zločinů jsou dochovány v archivních pramenech. V srpnu 1945 nechal na vojenské střelnici v Praze-Kobylisích zastřelit několik mužů, údajné nacistických špiónů, aniž by pořídil jejich jmenný seznam. Srov. HANZLÍK, František – POSPÍŠIL, Jaroslav – POSPÍŠIL, Jan: Sluha dvou pánů. Osobou JUDr. Vaše se podrobně zabýval také historik Zdeněk Vališ v článku Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vašš – viz http://virtually.cz/archiv.php?art=9342 (citováno k 10. 11. 2017) a rovněž televizní dokument Vrahem z povolání, aneb utrpení soudce Karla Vaše (námět Mikuláš Kroupa, scénář Pavel Paleček, režie Pavel Bělohlavý a Pavel Paleček) – viz http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10565076526-vrahem-z-povolani-utrpeni-soudce-karla-vase (citováno k 10. 11. 2017).

242

243


maximálně jen tak mezi námi. Když však mezi nás přijde někdo cizí, okamžitě převedou řeč jinam. To já nikdy nepochopím. Přitom na frontě tihle lidé prokázali velkou statečnost. První, a hlavně druhá válka, i obě totality, nám vyhubily nejlepší jedince v národě. Další emigrovali, a zůstali většinou jen ti přizpůsobiví. Ačkoliv život ani za první republiky rozhodně nebyl jednoduchý, dělníkům se v té době opravdu nežilo nejlépe, většina národa byla loajální. Měli ideu a byli ochotni jít za republiku bojovat a umírat. Ale kdo z Čechů si dnes ještě vzpomene třeba na plk. Josefa J. Švece, Bohdana Pavlů a Sergeje Vojcechovského?

JUDr. Karel Vaš – jeden z Vyvolených

ničních vojáků, od Můstku vzhůru k soše sv. Václava, vzkázal jsem mu, že jestli se tam objeví, že přede všemi přítomnými, za všechny, které přivedl do neštěstí, nebo se podílel na jejich smrti, dostane ode mne pár facek! Udělal dobře, že nepřišel… Miroslav Pich-Tůma,339 toho pro jeho do nebe volající zločiny museli zavřít sami komunisté. Arcilotr, není to tak dávno, co se oběsil! Asi věděl proč! Staří Římané sice říkali: „De mortuis nil nisi bene“ neboli „O mrtvých jen dobře“. Pro mne tohle neplatí. Když byl někdo zločinec, proč by se o něm mělo mluvit v dobrém? Další, kdo chodí na akce Svazu bojovníků za svobodu, je neskonale otrlý a drzý lump Karel Vaš.340 Už v roce 1949 mu Gottwald prostřednictvím Svobody udělil zlatou medaili Řádu bílého lva za vítězství. Jako uznání vynikajících zásluh o československý

Dostal jsem před časem návrh kandidovat na předsedu Československé obce legionářské. No, to by to dopadlo! Leckoho bych totiž vyházel. Politruci-obézeťáci a různí psychopati s rukama od krve postupně nalezli do Svazu bojovníků za svobodu, a bohužel poté i k legionářům. Dřepí tam ti, co kdysi horovali pro Gottwalda a Stalina, sloužili policejnímu socialismu. Dělali kariéru, v některých případech až závratnou. Získali pěkná místečka, vysoké platy, „žili na výsluní“. V minulosti mlčeli, schvalovali nebo přímo i páchali činy v zájmu cizí moci a ideologie. Nic jim nevadilo, že jejich bývalí kamarádi ve zbrani byli perzekuováni, zavíráni i popravováni. Dnes, místo aby zalezli do ústraní a zpytovali svědomí, čemu sloužili, tak ve stylu „já nic, já muzikant“ opět vystrkují růžky. O minulosti mlčí, mlží nebo relativizují. Nevidíc, neslyšíc. Jen sami sebe a svou kariéru. Ještě dnes se mi z těchto lidí zvedá žaludek. Chtějí vyšší hodnosti, odškodnění, náhrady. Jsou na tom lépe než ti, co byli jimi pronásledováni. Kdejaký diletant je teď plukovníkem nebo generálem. Na akce Svazu bojovníků za svobodu chodí třeba Kilián. Právě, ten, který mě v roce 1947 zatýkal! Když se v Praze na Václavském náměstí připravovalo slavnostní defilé všech čs. zahra-

339 Miroslav Pich-Tůma, nar. 22. 8. 1919 v Havlovicích. V r. 1942 zařazen do zvláštní důstojnické školy pro specialisty na partyzánský boj v Ufě. V březnu 1944 absolvoval v Moskvě vzdušný výcvik a byl jmenován komisařem operační skupiny M. J. Hus. Po vysazení komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Po válce spolupracovník sovětské rezidentury v ČSR, po únoru 1948 vysoký důstojník bezpečnosti. Potíral skutečné i domnělé třídní nepřátele. Během brutálních zatčení a výslechů mnohé podezřelé svévolně mučil. Některé politické vězně z vlastní vůle přímo fyzicky likvidoval tak dlouho, až došla trpělivost i jeho nadřízeným, kteří pochopili, že Pich-Tůma se nemůže zbavit násilnických způsobů a instinktů. Byl zatčen a v prosinci 1953 odsouzen k patnácti rokům vězení. Amnestií prezidenta Antonína Zápotockého mu byl trest snížen na jedenáct let, koncem r. 1957 byl však Pich-Tůma již na svobodě. Dne 9. 1. 1995 na půdě svého domu v Trutnově spáchal sebevraždu. Srov. ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1943–1945, s. 210 a 353. 340 Některé z Vašových zločinů jsou dochovány v archivních pramenech. V srpnu 1945 nechal na vojenské střelnici v Praze-Kobylisích zastřelit několik mužů, údajné nacistických špiónů, aniž by pořídil jejich jmenný seznam. Srov. HANZLÍK, František – POSPÍŠIL, Jaroslav – POSPÍŠIL, Jan: Sluha dvou pánů. Osobou JUDr. Vaše se podrobně zabýval také historik Zdeněk Vališ v článku Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vašš – viz http://virtually.cz/archiv.php?art=9342 (citováno k 10. 11. 2017) a rovněž televizní dokument Vrahem z povolání, aneb utrpení soudce Karla Vaše (námět Mikuláš Kroupa, scénář Pavel Paleček, režie Pavel Bělohlavý a Pavel Paleček) – viz http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10565076526-vrahem-z-povolani-utrpeni-soudce-karla-vase (citováno k 10. 11. 2017).

242

243


stát. No prosím! Byl mu přiznán statut válečného veterána. Prý jako „vojáku bojujícímu proti fašismu.“ No prosím! V jakém Kocourkově to tam u vás v České republice proboha žijete? Fuj! To je urážka všech, kteří na frontě platili krví. K tomu nemám co dodat! Přitom všichni by měli vědět, co je to za zločince, že způsobil smrt desítkám Čechoslováků a podílel se na vraždě gen. Píky. Nikdy neprojevil lítost, nikdy se národu neomluvil. A když mluví na veřejnosti o svých obětech, vyjadřuje se s cynickým výsměchem „Obžalovaní se přece přiznali!“ Tenhle mrňavý, ale velký darebák a několikanásobný vrah mnoha skutečných vlastenců sice ještě žije, ale pro mne je mrtvý už teď! Nezaslouží nic, než kulku do hlavy! Vaš je pro českou justici, ale i úřady, které stíhají zločiny komunismu, zřejmě neřešitelným problémem. To, že jeho zločiny ignorují nebo tolerují, považuji za tragickou chybu, která se v budoucnu bude vracet jako bumerang. To mám za zlé „sametu“, že nebyla vůle jeho a podobné pohnat k zodpovědnosti. Ukazuje se, jak moc je celý systém prolezlý zatuchlinou. Zlo totiž umí převlékat kabáty, umí mámit i slušné lidi. Mě je z té falešné tolerance zle. Všichni jsou teď strašně tolerantní, ale jen, dokud se to netýká jich samých. Chování Izraele je mi v tomhle bližší. Židé po zločincích pátrají. Až do jejich smrti je nenechají na pokoji. V úterý 12. 6. 2001 jsem byl u nekonečně se táhnoucího soudu s Vašem.341 Vypověděl jsem mimo jiné, že soud s tímhle zločincem měl být hned po revoluci. Také jsem řekl, jak jsem byl s Píkou až do jeho smrti ve věznici Bory v intenzivním kontaktu. Zmínil jsem se o dozorci, jehož prostřednictvím jsem generálovi posílal cigarety a on naopak mně vzkazy. Ten poslední zněl: „Vím, že mě

pověsí. Přeji si, abych byl v budoucnu očištěný.“ Není to ještě skončeno. Mám pocit, že ten darebák zůstane dál vysmátý. Dalším svědkem byl generálův syn Milan Píka. Vypovídal ve smyslu, že po tolika letech už necítí žádnou nenávist. Že Vaše vidí jen jako člověka, jenž zneužil své úřední moci a byl jedním z nástrojů, který ho připravil o otce. Že nemá zájem na nějakém trestu. Jen chce, aby pravda vyšla najevo a soud prohlásil, že Vaš je vinen. Já sice Milanův postoj chápu, ale považuji ho za nemístně útlocitný. Hlavně proto, že odpouštět se má jen tomu, kdo o odpuštění stojí… Už předtím jsem od Milana dostal dopis.342 Jsem z jeho smířlivosti rozladěn, protože to bude mít neblahé morální důsledky pro příští generace. Vůbec, tady se dějí věci! Dostal se mi do rukou paperback „Medailonky statečných“,343 který vydalo Ministerstvo obrany České republiky. Mám výhrady jednak k samotným jménům kolektivu autorů, tak i k výběru medailonků. Jsou tam sice i lidé

341 Karel Vaš byl v červnu 2001 Městským soudem v Praze odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let za justiční vraždu generála H. Píky. Proti rozsudku se odvolal a věc byla znovu přezkoumána pražským Vrchním soudem. Vražda úkladná byla překvalifikována na vraždu prostou a stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení. Proti tomuto poslednímu rozhodnutí nebylo možné podat žádné další odvolání…

342 […] Je jen škoda, že naše společnost ani naše politická reprezentace se ani za 10 let nedokázala vyrovnat s minulostí, že všechny zločiny totalitního režimu zůstaly nepotrestány. Podle posledního vývoje kauzy [JU]Dr. K[arla] V[aše], o čemž přikládám fotokopie z denního tisku, by se měl tento případ dostat konečně před soud, já však o tom velmi pochybuji, nemocí a vysokým věkem se dá všechno zařídit, aby viníci zůstali nepotrestáni. Vždyť přece nejde o to, aby staří lidé museli trpět nebo umírat ve vězeních, jde o zachování všech těch skutků, kterých se dopustili v paměti národa tak, jak píše otec ve svém posledním dopise, že historie se nedá tak lehce zfalšovat, aby se z toho poučili všichni, co přijdou po nás, aby se tato doba již nikdy nemohla opakovat. Já sám na potrestání Dr. Karla Vaše nemám žádný zájem, to jsem několikrát veřejně prohlásil, chtěl bych však, aby vina byla soudem jasně pojmenována – nejde zde přece jen o generála Heliodora Píku, ale o mnoho dalších čs. vojáků a důstojníků, a jejich rodiny, kteří vinou totalitního komunistického režimu, kterého vykonavatelem byl Dr. Vaš, nevinně trpěli, kterým zničil existenci i životy, a to by nemělo být z paměti národa vymazáno. Knihu „Sluha dvou pánů“ mám a doufám, že ji četli i ti, kteří budou o dalším řízení rozhodovat… Dopis Ing. Milana Píky Pravomilu Raichlovi z 3. 3. 2001, kopie v držení autora. 343 Medailonky statečných. Sokolovo – Kyjev 1943–1998. MO ČR, Praha 1998 (Karel Borský, Jiřina a Bedřich Kopoldovi, Marie a Oldřich Kvapilovi, Sergej Petras, Miroslav Šmoldas).

244

245


stát. No prosím! Byl mu přiznán statut válečného veterána. Prý jako „vojáku bojujícímu proti fašismu.“ No prosím! V jakém Kocourkově to tam u vás v České republice proboha žijete? Fuj! To je urážka všech, kteří na frontě platili krví. K tomu nemám co dodat! Přitom všichni by měli vědět, co je to za zločince, že způsobil smrt desítkám Čechoslováků a podílel se na vraždě gen. Píky. Nikdy neprojevil lítost, nikdy se národu neomluvil. A když mluví na veřejnosti o svých obětech, vyjadřuje se s cynickým výsměchem „Obžalovaní se přece přiznali!“ Tenhle mrňavý, ale velký darebák a několikanásobný vrah mnoha skutečných vlastenců sice ještě žije, ale pro mne je mrtvý už teď! Nezaslouží nic, než kulku do hlavy! Vaš je pro českou justici, ale i úřady, které stíhají zločiny komunismu, zřejmě neřešitelným problémem. To, že jeho zločiny ignorují nebo tolerují, považuji za tragickou chybu, která se v budoucnu bude vracet jako bumerang. To mám za zlé „sametu“, že nebyla vůle jeho a podobné pohnat k zodpovědnosti. Ukazuje se, jak moc je celý systém prolezlý zatuchlinou. Zlo totiž umí převlékat kabáty, umí mámit i slušné lidi. Mě je z té falešné tolerance zle. Všichni jsou teď strašně tolerantní, ale jen, dokud se to netýká jich samých. Chování Izraele je mi v tomhle bližší. Židé po zločincích pátrají. Až do jejich smrti je nenechají na pokoji. V úterý 12. 6. 2001 jsem byl u nekonečně se táhnoucího soudu s Vašem.341 Vypověděl jsem mimo jiné, že soud s tímhle zločincem měl být hned po revoluci. Také jsem řekl, jak jsem byl s Píkou až do jeho smrti ve věznici Bory v intenzivním kontaktu. Zmínil jsem se o dozorci, jehož prostřednictvím jsem generálovi posílal cigarety a on naopak mně vzkazy. Ten poslední zněl: „Vím, že mě

pověsí. Přeji si, abych byl v budoucnu očištěný.“ Není to ještě skončeno. Mám pocit, že ten darebák zůstane dál vysmátý. Dalším svědkem byl generálův syn Milan Píka. Vypovídal ve smyslu, že po tolika letech už necítí žádnou nenávist. Že Vaše vidí jen jako člověka, jenž zneužil své úřední moci a byl jedním z nástrojů, který ho připravil o otce. Že nemá zájem na nějakém trestu. Jen chce, aby pravda vyšla najevo a soud prohlásil, že Vaš je vinen. Já sice Milanův postoj chápu, ale považuji ho za nemístně útlocitný. Hlavně proto, že odpouštět se má jen tomu, kdo o odpuštění stojí… Už předtím jsem od Milana dostal dopis.342 Jsem z jeho smířlivosti rozladěn, protože to bude mít neblahé morální důsledky pro příští generace. Vůbec, tady se dějí věci! Dostal se mi do rukou paperback „Medailonky statečných“,343 který vydalo Ministerstvo obrany České republiky. Mám výhrady jednak k samotným jménům kolektivu autorů, tak i k výběru medailonků. Jsou tam sice i lidé

341 Karel Vaš byl v červnu 2001 Městským soudem v Praze odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let za justiční vraždu generála H. Píky. Proti rozsudku se odvolal a věc byla znovu přezkoumána pražským Vrchním soudem. Vražda úkladná byla překvalifikována na vraždu prostou a stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení. Proti tomuto poslednímu rozhodnutí nebylo možné podat žádné další odvolání…

342 […] Je jen škoda, že naše společnost ani naše politická reprezentace se ani za 10 let nedokázala vyrovnat s minulostí, že všechny zločiny totalitního režimu zůstaly nepotrestány. Podle posledního vývoje kauzy [JU]Dr. K[arla] V[aše], o čemž přikládám fotokopie z denního tisku, by se měl tento případ dostat konečně před soud, já však o tom velmi pochybuji, nemocí a vysokým věkem se dá všechno zařídit, aby viníci zůstali nepotrestáni. Vždyť přece nejde o to, aby staří lidé museli trpět nebo umírat ve vězeních, jde o zachování všech těch skutků, kterých se dopustili v paměti národa tak, jak píše otec ve svém posledním dopise, že historie se nedá tak lehce zfalšovat, aby se z toho poučili všichni, co přijdou po nás, aby se tato doba již nikdy nemohla opakovat. Já sám na potrestání Dr. Karla Vaše nemám žádný zájem, to jsem několikrát veřejně prohlásil, chtěl bych však, aby vina byla soudem jasně pojmenována – nejde zde přece jen o generála Heliodora Píku, ale o mnoho dalších čs. vojáků a důstojníků, a jejich rodiny, kteří vinou totalitního komunistického režimu, kterého vykonavatelem byl Dr. Vaš, nevinně trpěli, kterým zničil existenci i životy, a to by nemělo být z paměti národa vymazáno. Knihu „Sluha dvou pánů“ mám a doufám, že ji četli i ti, kteří budou o dalším řízení rozhodovat… Dopis Ing. Milana Píky Pravomilu Raichlovi z 3. 3. 2001, kopie v držení autora. 343 Medailonky statečných. Sokolovo – Kyjev 1943–1998. MO ČR, Praha 1998 (Karel Borský, Jiřina a Bedřich Kopoldovi, Marie a Oldřich Kvapilovi, Sergej Petras, Miroslav Šmoldas).

244

245


hodni úcty, ale v knize figuruje nejméně třetina, poznamenaná neblahou činností po roce 1948. Je „dojemné“, že kdysi přísahali Československu, jemuž za války sloužili pod jeho znaky a praporem. Jaksi se ale vytratilo, že cítění některých bylo již tehdy bezvýhradně prosovětské, prokomunistické. Že podle intencí ilegálních buněk podkopávali vše, o co se snažila exilová vláda v Londýně v čele s prezidentem Benešem, o co se v Moskvě snažil gen. Píka. Naopak někteří spolupracovali s komunistickou policií a rozvědkou iniciativně a dobrovolně. Například Alexander Beer, s krycím jménem „Medvěd“. Nikomu nepřijde divné, že někteří z jemu podobných dnes nadávají na minulé pořádky, ve kterých si tehdy užívali a těžili z nich! Někde mám také výstřižek z „Rudého práva“.344 Je to obsáhlý, celkem objektivní rozhovor s mým bratrancem Vlastislavem Raichlem, Bedřichem Kopoldem, Miroslavem Šmoldasem a Karlem Borským. O mém bratranci už byla řeč. Setkáváme se spolu na oficiálních akcích, ale osobní kontakty neudržujeme. Dobré vztahy mám s jeho synem Ing. Zbyňkem Raichlem. Bedřich Kopold 345 patřil mezi aktivní členy ilegální komunistické buňky již v Buzuluku, byl blízkým spolupracovníkem Bedřicha Reicina. Zúčastnil se mého zatčení. Agent s krycími jmény „Ka-

poun“ a „Archivář“ hodně „ví, ale nikdy nepoví!“. Generála Šmoldase346 jsem poznal jako slušného, disciplinovaného prvorepublikového důstojníka. Řekl bych, že s komunisty po roce 1948 uzavřel „sňatek z rozumu“ a s krycím jménem „Lišák“ udělal závratnou kariéru. Karel Borský,347 tajný spolupracovník 1. zvláštního odboru Ministerstva vnitra s krycím jménem „Profesor“ – nedávno zemřel. Smrt jsem mu nepřál, ale na rovinu říkám, že tenhle typ lidí, kteří se umějí přizpůsobit každé době, v lásce nemám. Ještě v roce 1985 v jedné své přednášce o Dukle mluvil o „buržoazní vládě“ v Londýně a o Píkovi jako „buržoazním“ důstojníkovi. Po listopadu 1989

344 Sokolovo očima čtyř vojáků (Miroslav Šmoldas, Vlastislav Raichl, Bedřich Kopold a Karel Borský). Rudé právo, 6. 3. 1993. 345 Plk. Bedřich Kopold, nar. 10. 1. 1921 v Moravské Ostravě. Po příchodu Němců musel přerušit gymnaziální studia. V Ostravě tehdy začal Adolf Eichmann organizovat přesuny Židů do „země nikoho“ do tábora Nisko v říjnu 1939. Kopold utekl do Sovětského svazu. V r. 1939 byli utečenci z Protektorátu Čechy a Morava přijati v SSSR ještě jako uprchlíci. Bedřich Kopold se při první příležitosti přihlásil na šachtu v Donbasu jako horník. Po roce využil nabídku studovat na pedagogické škole. Po vypuknutí války se dostal až do Střední Asie. Tam se dozvěděl o vytvoření čs. jednotky. V Buzuluku, kam přijel 24. 2. 1942, byl zařazen jako telefonista. První bojové nasazení prodělal u Sokolova. Po smrti npor. Benedikta se stal osvětovým důstojníkem 1. praporu, redigoval časopis Naše vojsko v SSSR. V Novochepersku se začal zabývat osvětovou činností. V březnu 1945 jmenován přednostou oddělení

osvěty a výchovy 1. čs. samostatné brigády v SSSR. V Brně vedl oblastní správu osvěty a výchovy. V lednu 1947 přemístěn na MNO k Hlavní správě výchovy a osvěty (HSVO) jako náčelník oddělení pro politické školení velitelského sboru. V témže roce uzavřel sňatek s Jiřinou Švermovou. Na podzim 1950 ustanoven zástupcem náčelníka Hlavní politické správy armády. V lednu 1951, spolu s Reicinem a spol. zatčen a 8. 1. 1954 odsouzen na 18 let. Vězněn v Leopoldově, od r. 1955 na Bytízu. Poté propuštěn a rehabilitován. Syn Kopoldových Jan studoval na konci šedesátých let v Moskvě, kde se spřátelil s Billem Clintonem, tehdy studentem a pozval jej do Prahy. Clinton bydlel u Kopoldů v dejvickém „Skleněném paláci“, jejich syn v r. 1971 tragicky zahynul v Turecku. Když v r. 1994 Clinton jako prezident USA navštívil Prahu, setkal se s Kopoldem starším. Ten zemřel v Praze 7. 3. 2007. Rozhovor autora s manžely Kopoldovými v jejich bytě v Praze-Dejvicích 30. 6. a 1. 9. 1998 a 17. 7. 1999. 346 Genplk. Ing. Miroslav Šmoldas zastával po únoru 1948 vysoké vojenské a diplomatické funkce. V letech 1948–1950 byl vojenským přidělencem v SSSR (1950 jmenován generálem), 1953–1958 rektorem Vojenské technické akademie v Brně, 1958 náměstek ministra pro zbrojní výrobu, v letech 1968–1969 generální inspektor ČSLA a předseda komise vyšetřující případ gen. Šejny. Od r. 1972 vedoucí skupiny v mírové misi v Koreji. V r. 1980 odešel do penze, zemřel v Praze 27. 3. 2003. Rozhovory autora s gen. Šmoldasem 18. 4, 11. 5. a 4. 12. 1998 v jeho bytě v Praze-Břevnově. 347 Brig. gen. Kurt Karel Borský-Biheller, nar. 13. 5. 1921 ve Fryštátu. V Buzuluku, kam přišel 26. 6. 1942, absolvoval důstojnickou školu. Zařazen do 2. roty jako pozorovatel. Účastník bitvy u Sokolova. V boji při osvobozování Kyjeva raněn střepinou do zad. Po r. 1948 letecký vojenský přidělenec v Budapešti, člen dozorčí komise OSN v Koreji. Napsal vzpomínkovou knihu Zítra začne obyčejný den (Naše vojsko, Praha 1984). Po r. 1989 místopředseda Čs. obce legionářské, zemřel 9. 8. 2001. Rozhovory autora s gen. Borským v jeho bytě v Praze-Dejvicích 21. 10. a 8. 7. 1998.

246

247


hodni úcty, ale v knize figuruje nejméně třetina, poznamenaná neblahou činností po roce 1948. Je „dojemné“, že kdysi přísahali Československu, jemuž za války sloužili pod jeho znaky a praporem. Jaksi se ale vytratilo, že cítění některých bylo již tehdy bezvýhradně prosovětské, prokomunistické. Že podle intencí ilegálních buněk podkopávali vše, o co se snažila exilová vláda v Londýně v čele s prezidentem Benešem, o co se v Moskvě snažil gen. Píka. Naopak někteří spolupracovali s komunistickou policií a rozvědkou iniciativně a dobrovolně. Například Alexander Beer, s krycím jménem „Medvěd“. Nikomu nepřijde divné, že někteří z jemu podobných dnes nadávají na minulé pořádky, ve kterých si tehdy užívali a těžili z nich! Někde mám také výstřižek z „Rudého práva“.344 Je to obsáhlý, celkem objektivní rozhovor s mým bratrancem Vlastislavem Raichlem, Bedřichem Kopoldem, Miroslavem Šmoldasem a Karlem Borským. O mém bratranci už byla řeč. Setkáváme se spolu na oficiálních akcích, ale osobní kontakty neudržujeme. Dobré vztahy mám s jeho synem Ing. Zbyňkem Raichlem. Bedřich Kopold 345 patřil mezi aktivní členy ilegální komunistické buňky již v Buzuluku, byl blízkým spolupracovníkem Bedřicha Reicina. Zúčastnil se mého zatčení. Agent s krycími jmény „Ka-

poun“ a „Archivář“ hodně „ví, ale nikdy nepoví!“. Generála Šmoldase346 jsem poznal jako slušného, disciplinovaného prvorepublikového důstojníka. Řekl bych, že s komunisty po roce 1948 uzavřel „sňatek z rozumu“ a s krycím jménem „Lišák“ udělal závratnou kariéru. Karel Borský,347 tajný spolupracovník 1. zvláštního odboru Ministerstva vnitra s krycím jménem „Profesor“ – nedávno zemřel. Smrt jsem mu nepřál, ale na rovinu říkám, že tenhle typ lidí, kteří se umějí přizpůsobit každé době, v lásce nemám. Ještě v roce 1985 v jedné své přednášce o Dukle mluvil o „buržoazní vládě“ v Londýně a o Píkovi jako „buržoazním“ důstojníkovi. Po listopadu 1989

344 Sokolovo očima čtyř vojáků (Miroslav Šmoldas, Vlastislav Raichl, Bedřich Kopold a Karel Borský). Rudé právo, 6. 3. 1993. 345 Plk. Bedřich Kopold, nar. 10. 1. 1921 v Moravské Ostravě. Po příchodu Němců musel přerušit gymnaziální studia. V Ostravě tehdy začal Adolf Eichmann organizovat přesuny Židů do „země nikoho“ do tábora Nisko v říjnu 1939. Kopold utekl do Sovětského svazu. V r. 1939 byli utečenci z Protektorátu Čechy a Morava přijati v SSSR ještě jako uprchlíci. Bedřich Kopold se při první příležitosti přihlásil na šachtu v Donbasu jako horník. Po roce využil nabídku studovat na pedagogické škole. Po vypuknutí války se dostal až do Střední Asie. Tam se dozvěděl o vytvoření čs. jednotky. V Buzuluku, kam přijel 24. 2. 1942, byl zařazen jako telefonista. První bojové nasazení prodělal u Sokolova. Po smrti npor. Benedikta se stal osvětovým důstojníkem 1. praporu, redigoval časopis Naše vojsko v SSSR. V Novochepersku se začal zabývat osvětovou činností. V březnu 1945 jmenován přednostou oddělení

osvěty a výchovy 1. čs. samostatné brigády v SSSR. V Brně vedl oblastní správu osvěty a výchovy. V lednu 1947 přemístěn na MNO k Hlavní správě výchovy a osvěty (HSVO) jako náčelník oddělení pro politické školení velitelského sboru. V témže roce uzavřel sňatek s Jiřinou Švermovou. Na podzim 1950 ustanoven zástupcem náčelníka Hlavní politické správy armády. V lednu 1951, spolu s Reicinem a spol. zatčen a 8. 1. 1954 odsouzen na 18 let. Vězněn v Leopoldově, od r. 1955 na Bytízu. Poté propuštěn a rehabilitován. Syn Kopoldových Jan studoval na konci šedesátých let v Moskvě, kde se spřátelil s Billem Clintonem, tehdy studentem a pozval jej do Prahy. Clinton bydlel u Kopoldů v dejvickém „Skleněném paláci“, jejich syn v r. 1971 tragicky zahynul v Turecku. Když v r. 1994 Clinton jako prezident USA navštívil Prahu, setkal se s Kopoldem starším. Ten zemřel v Praze 7. 3. 2007. Rozhovor autora s manžely Kopoldovými v jejich bytě v Praze-Dejvicích 30. 6. a 1. 9. 1998 a 17. 7. 1999. 346 Genplk. Ing. Miroslav Šmoldas zastával po únoru 1948 vysoké vojenské a diplomatické funkce. V letech 1948–1950 byl vojenským přidělencem v SSSR (1950 jmenován generálem), 1953–1958 rektorem Vojenské technické akademie v Brně, 1958 náměstek ministra pro zbrojní výrobu, v letech 1968–1969 generální inspektor ČSLA a předseda komise vyšetřující případ gen. Šejny. Od r. 1972 vedoucí skupiny v mírové misi v Koreji. V r. 1980 odešel do penze, zemřel v Praze 27. 3. 2003. Rozhovory autora s gen. Šmoldasem 18. 4, 11. 5. a 4. 12. 1998 v jeho bytě v Praze-Břevnově. 347 Brig. gen. Kurt Karel Borský-Biheller, nar. 13. 5. 1921 ve Fryštátu. V Buzuluku, kam přišel 26. 6. 1942, absolvoval důstojnickou školu. Zařazen do 2. roty jako pozorovatel. Účastník bitvy u Sokolova. V boji při osvobozování Kyjeva raněn střepinou do zad. Po r. 1948 letecký vojenský přidělenec v Budapešti, člen dozorčí komise OSN v Koreji. Napsal vzpomínkovou knihu Zítra začne obyčejný den (Naše vojsko, Praha 1984). Po r. 1989 místopředseda Čs. obce legionářské, zemřel 9. 8. 2001. Rozhovory autora s gen. Borským v jeho bytě v Praze-Dejvicích 21. 10. a 8. 7. 1998.

246

247


samozřejmě obrátil o sto osmdesát stupňů. Jako mnozí jiní. Byl jmenován brigádním generálem a chodil v modré uniformě, ozdobený jako vánoční stromeček. Žvanit polopravdy a klamat druhé, to mu vždy šlo, hlavně před neznalými. Před časem jsem se dozvěděl, že právě Borský o mně v hotelu Legie rozšiřoval lež, a to, že jsem se vyhýbal nasazení na frontě, abych se vyhnul bitvě u Sokolova, že jsem se úmyslně sebepoškodil, že jsem fantasta, že maluji čerta na zeď. Borského jsem pak potkal a řekl jsem mu: „Borský, promluvme si venku, anebo u soudu…“ On nejdříve s úsměvem: „A o čem prosím tě?“ Já: „O tvých pomluvách, že jsem utíkal z fronty…“ On: „Nikdy a nikde jsem nic podobného neřekl, ani jsem nikdy neměl s tebou nic společného. Myslel jsem, že už je mezi námi jako vše v pořádku…“ Borský už celý rozklepaný, byl určitě rád, že jsem se otočil a odešel!

Vyplň se, osude! Obávám se, že v této zemi začínají nabírat moc zvrhlá a zkorumpovaná individua, viz někteří degenerovaní politici a umělecká elita. Já osobně zůstávám v srdci Čechoslovákem a tím i zemřu. To je u mne nezvratné. Každého vyznamenání jsem si za války vážil, protože jsem věděl, že jsem ho nedostal zadarmo. Ale hodnosti a vyznamenání v pozdějších časech ztratily hodně ze své morální hodnoty. U příležitosti státního svátku 28. října 2000, ve Vladislavském sále Pražského hradu, mi na návrh poslance Gusty Bubníka a Konfederace politických vězňů prezident republiky udělil Řád Bílého lva vojenské skupiny V. třídy. Po ceremoniálu následovala recepce. Prezident Havel i předseda poslanecké sněmovny Klaus korzovali po sále a tu a tam se zastavovali na kus řeči s množstvím známých. Náhle se Havel ocitl přede mnou a pravil: „Moc gratuluji k vyznamenání!“ Odpověděl jsem, že jsem řád přijal ne za sebe, ale za všechny ty padlé Čechoslováky, kteří neměli to štěstí, aby přežili. A ti co přežili, 248

dnes dožívají někde v ústraní. A bohužel neštěkne po nich ani pes. Zmínil jsem se o vládě gaunerů a korupčníků. Usmívající se prezident přešel dál. Já jsem před tím dlouho váhal, zda řád převzít. Po diskusi s přáteli jsem se rozhodl, že ho přijmu. Ale pomalu docházím k přesvědčení, že jsem asi udělal chybu, zda přijmout vyznamenání od člověka, jenž ve mně stále více vzbuzuje pochybnosti. Zda vyznamenání nebude výsměchem tomu, oč jsem jako člověk milující svou Vlast, Československou republiku, usiloval celý život. Navíc už v době, kdy se již dívám „z kopce dolů“. Při návštěvě v Záboří na Labem jsem se v objektu staré fary setkal jednak s Vojtou Klečkou a především s Pepíkem Kasalem.348 Za války, jako asociál, prošel mnoha koncentračními tábory, včetně Auschwitzu a Buchenwaldu. Po Únoru 1948 přijal v bavorském Regensburgu spolupráci s CIC a převáděl lidi přes hranice na Západ. Jednou byl vyzván, aby Karla Vaše, pokud možno živého, unesl do Německa. Netušil tehdy, kdo Vaš vlastně je. S pomocníkem Deutschem se dostal do Prahy a ke dveřím Vašova bytu.349 Po zazvonění a otevření dveří služebnou oba vnikli dovnitř. Služku svázali, ale zjistili, že Vaš, jehož chtěli omámit a odnést v pytli, má z pekla štěstí. Není doma! Museli se spokojit alespoň s půl kilem dokumentů a jednou pistolí, sebranou z prokurátorova psacího stolu. Nalezené listiny Josef sice převezl za hranice, ale při další akci, kdy se jedna jeho známá někomu svěřila a ten to udal, byl čs. policejním komandem přepaden a omráčen. Později byl odsouzen k trestu 25 roků vězení, které zčásti odseděl v korekci na Pankráci, v ruzyňské věznici a v Leopoldově. 348 Josef Kasal, nar. 28. 10. 1921 v Čejově, okres Havlíčkův Brod. 349 Přepad Vašova bytu Josefem Kasalem a Waltrem Deutschem se uskutečnil 31. 3. 1949. Srov. HANZLÍK František – POSPÍŠIL, Jaroslav – POSPÍŠIL, Jan: Sluha dvou pánů, s. 113–114 (Žádost JUDr. Karla Vaše z března 1953 o obnovu soudního řízení. Jeden výtisk zaslal komisi stranické kontroly ÚV KSČ jako dodatek ke své žádosti z března 1951).

249

0311980  
0311980