I I
I
MERCY Nebylo to poprvé, co mě čokoláda dostala do maléru.
Z
emřela jsem první, takže jsem pekla sušenky. O Pirátských nocích byly velmi oblíbené, takže jsem jich musela udělat hodně. Od Oarryla jsem k minulým Vánocům dostala obří starožitnou míchací mísu, do které by se patrně vešla voda pro slona na celý den. Nevím, kde ji objevil. Kdybych mísu naplnila po okraj, musela bych požádat jedno ho z vlkodlaků, aby s ní pohnul. Spolykala osmnáct hrnků mou ky, které jsem do ní vysypala, a ještě v ní zůstalo místo navíc. A po celou dobu se ke mně ze schodiště do sklepa nesl pirátský pokřik. ,,J esse ... ".začal Aiden a zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet přes nadše né, i když falešné pohvizdování do rytmu „The Sailor's Hompipe".
„Říkej mi Barbary Belle," připomněla mu má nevlastní dcera Jesse. Aiden možná vypadal a zněl jako malý kluk, už hodně dlouho jím ale nebyl. My ho spíše asimilovali, než adoptovali, protože byl o celá staletí starší než já a Adam dohromady. Některým věcem v moderním světě se stále těžko přizpůsoboval, k upříkladu larpingu, živému hereckému ztvárnění pirátské hry, kterou hráli na počítači. ,,Funguje to jenom tehdy, když ve mně vidíš pirátku, ne svoji se stru," vysvětlila Jesse trpělivě. Ignorovala jeho odpověď, že není jeho sestra, a pokračovala: ,,Dokud mi budeš říkat Jesse, budeš tak o mně i smýšlet. Musíš uvěřit tomu, že jsem pirátka, aby se z toho stala správná hra. Prvním krokem je říkat mi jménem, které mám ve hře - Barbary Belle." Odmlčela se, protože někdo vyrazil hlasitý řev, který však vzá pětí přešel ve frustrované sténání. „Nažer se, proklatý paňáco," řehtal se Ben. Ve hře si říkal Proklatý Bart, já tak o něm ale uvažovat nemusela, protože jsem byla mrtvá. Vytáhla jsem menší míchací misku, která mi předtím, než jsem se přivdala do vlkodlačí smečky, dokonale vyhovovala. Naplnila jsem ji rozměklým máslem, hnědým cukrem a vanilkou. Zatímco jsem přísady míchala dohromady, dospěla jsem k závěru, že nej sem špatný pirát, prostě jsem se přepočítala. Kdykoli zemřu jako první, napeču dobroty z cukru a čokolády, čímž jsem ze sebe úspěšně udělala dokonalý terč. Trouba mi pípnutím oznámila, že je zahřátá na správnou teplo tu, a já našla všechny čtyři plechy na pečení sušenek v úzké kre denci, kam i patřily - malý zázrak. Nejsem jediná, kdo v tomto domě zastává povinnosti v kuchyni, zdá se ale, že jsem jediná, kdo umí věci vrátit pravidelně zpět na stejné místo (kam patří). Obzvláště pečicí plechy končí na těch nejnemožnějších místech. Jednou jsem jeden našla dole na toaletě. Nezeptala jsem se proč než jsem ale toho humpáka znovu použila k pečení, pořádně jsem ho vydrhla dezinfekčním přípravkem. ,,Zhumpený" je nadávka, která se s děsivou efektivitou šíří
14
D.lolJH� 11ťHO
smečkou od chvíle, co ji „Proklatý Bart" Ben začal používat v roli piráta. Nejsem si úplně jistá, jestli je to skutečná nadávka, kterou jen předtím nikdo nepoužil, jedna z nadávek, která se skutečně po užívá v Benově domovině, ve V elké Británii (mají tam spoustu slov s úplně jiným významem, než jaký mají u nás) nebo je to pro stě náhražka jako třeba „safra" nebo „do prkýnka". Jáji každopád ně používám tehdy, když „safra" není dostatečně pádné - jako tře ba když najdu věci na pečení na záchodě. Myslela jsem si, že když jsem našla pečicí plechy, všechno mi teď půjde hladce od ruky. Jenže po otevřeni kredence, ve které mělo být deset pytlíků čokoládových vloček, jsem jich tam obje vila jenom šest. Prohledala jsem kuchyň a v kredenci za špageta mi jsem vyštrachala ještě jeden (otevřený a napůl snězený), tak že jsem jich měla šest a půl, což bylo míň, než mi bylo na dvou až čtyřnásobnou dávku milé, ale bude to muset stačit. Co ale stačit nebude, je nulový počet vajec. A přesně tolik jsme jich měli. Podruhé jsem propátrala lednici a nakoukla i do zadních kou tů a za mléko, kam se věci rády schovávají. Třebaže jsem ale sot va před dvěma dny koupila čtyři tucty vajec, teď tady nezůstalo ani jediné. Bydlení v domě, který byl takříkajíc klubovnou vlkodlačí smečky, obnášelo jistá rizika. Rozmrazovat pečeni v lednici vyža dovalo kamuflovací dovednosti francouzského špiona operujícího za druhé světové války v sídle nacistů. Vejce jsem neschovala, pro tože nebyla ani sladká, ani nekrvácela, proto jsem předpokládala, že budou v bezpečí. Zmýlila jsem se. Většina vlkodlačí smečky, která si ráda smlsla na vejcích a pe čeni, byla právě teď dole uchvácená hrou na námořní piráty na po čítačové obrazovce. Bylo ironické, jak moc tu hru milovali, těla vlkodlaků totiž mají příliš velkou hustotu, než aby mohla plavat. Kojoti, dokonce i kojoti měňavci, jako jsem já, plavou v pohodě očividně ale ne ve hře The Dread Pirate's Booty*, protože v té jsem se tento měsíc už čtyřikrát utopila. • The Dread Pirate's Booty - Lup strašlivého piráta.
1S
Tentokrát mě však nepotkala smrt utonutím. Tentokrát mi má ne vlastní dcera vrazila kudlu do zad. Barbary Belle to s noži fakt umí. „Skočím do Vylupte nás," zavolala jsem dolů. ,,Potřebuje někdo něco?" Obchod se tak samozřejmě nejmenoval; měl úplně normál ní jméno, které jsem si neuměla zapamatovat. ,,Vylupte nás" bylo víceméně obecné označení pro benzínku a obchod v jednom, který měl otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Ono přízvisko si vyslou žil v dobách, kdy prodavač zůstával v noci v krámě sám s tisíci do lary v pokladně. Díky technologiím - kamerám, sejfu s časovým zámkem, který se neotvíral až do svítání, a tichému poplachu byla práce v noci v obchodech bezpečnější, já jim ale budu už vždycky říkat Vylupte nás. ,,Arrrrgh," dolehl ke mně nahoru hlas mého manžela Adama. ,,Zlato a ženské a grog!" Neúčastnil se her často, ale když už to udělal, pak naplno a úplně se do nich vžil. ,,Zlato a ženské a grog!" zopakoval chór mužských hlasů. „Slyšíte je?" opáčila Mary Jo pohrdavě. ,,Dejte mi chlapa, který si umí poradit s tím, co mu Bůh nadělil, místo těchhle bezradných bídáků, kteří utečou, jakmile uvidí pořádnou ženskou." ,,Arrrrgh," souhlasila Auriel, zatímco Jesse se zahihňala. „Vydrhněte palubu, vy ničemové, jinak sebou švihnete na krvi a spustíte děla," zavolala jsem. ,,A za všech okolností si hlídejte záda před Barbary Belle." Všichni zařvali na souhlas a Jesse se znovu zahihňala. ,,A, kapitáne Larsone," řekla jsem a myslela tím Adama- můj druh přijal jméno z Mořského vlka od Jacka Londona, ,,můžete mít zlato a můžete mít grog. Ale sáhněte na jinou ženskou a usek nu vám pazouru." Rozhostilo se ticho. ,,Argh," odpověděl Adam s novým nadšením. ,,Já ženu mám. K čemu by mi byly další? Ty jsou pro moje muže!" ,,Argh!" zařvali jeho muži. ,,Přivez nám zlato, grog a ženské!" „Mužské!" opravila je Auriel sladce. ,,Přivez nám několik dobrých mužských."
T)LolJHt TICHO ,,Pitomci," zavrčela Honey. ,,Chcípněte!" Ozval se pobouřený výkřik, protože několik jich očividně sku tečně zemřelo. Smála jsem se celou cestu ven ze dveří. Po krátké úvaze jsem si vzala Adamovo SUY. Budu se mu set rozhodnout, co si pořídím na běžné ježdění. Můj milova ný Vanagon Syncro měl pod kapotou už příliš mnoho kilometrů a jeho převodovka byla v bazaru vzácnější a cennější než zlato. S dodávkou jsem jezdila už od chvíle, co můj ubohý Rabbit skon čil na cucky, dodávka tudíž potřebovala čím dál častěji opravit. Před několika dny jsem se koukla na Jettu z '87 s vyhořelým mo torem. Chtěli za ni až moc, možná mi ale nic jiného nezbude. SUY předlo tři kilometry k obchodu, který byl stále o třicet kilo metrů blíž k domovu než kterýkoli jiný, který měl v tuto noční ho dinu otevřeno. Prodavač doplňoval cigarety a ani nevzhlédl, když jsem ho míjela. Vybrala jsem si dva tucty předražených vajec a tři stejně předra žené pytlíky čokoládových vloček a položila všechno na pult. Prodavač se otočil od cigaret, pohlédl na mě a strnul. Těžce polkl a odvrátil se - když skenoval čárový kód na vejcích,ruka se mu tak třásla, že by mi mohl ušetřit námahu s jejich rozbíjením. ,,Musíte tu být nový?" nadhodila jsem, když jsem protáhla kar tu skenerem. V í, kdo jsem, aniž by věděl ty důležité věci, pomyslela jsem si. Popularita mě zneklidňovala, pomalu jsem si na ni ale začínala zvykat. Můj manžel je alfou místní smečky; v Tri-Cities se prosla vil už před lety, když vlkodlaci poprvé odhalili svoji identitu. Po našem sňatku dopadlo něco z jeho slávy i na mě, jenže po tom, co jsem před pár měsíci pomohla zastavit trolla na Cable Bridge,jsem se stala skoro stejně známou jako Adam. Lidé reagovali na reali tu existence vlkodlaků různě. Ti rozumní se drželi trochu zpátky. Ostatní byli pitomě přátelští nebo.se ne až tolik pitomě báli. Nový prodavač očividně patřil do poslední skupiny. „Nastoupil jsem minulý týden," zamumlal prodavač, když strkal vejce a čokoládové vločky do tašky, jako by ho mohly kousnout.
fl
,,Nejsem vlkodlak," řekla jsem mu. ,,Ode mě se nemáte čeho bát. A můj manžel vydal tento týden zákaz zabíjet obsluhu benzínek." Prodavač na mě zamrkal. „Nikdo ze smečky vám neublíží," objasnila jsem a připomněla si, že se nemám snažit žertovat s lidmi, kteří jsou příliš vyděšení, než aby pochopili, že jde o vtip. ,,Pokud vám nějaký vlkodlak nebo jiný podobný tvor bude dělat potíže, prostě nám zavolejte," našla jsem v kabelce pouzdro s vizitkami smečky natištěnými na šedo bílém kartonu a jednu mu podala, ,,na tohle číslo. Pokud to půjde, postaráme se o to." Když jsme se teď (mojí vinou) ujali úkolu udržovat pořádek v nadpřirozené komunitě Tri-Cities a chránit lidi před tvory, kteří v noci vylézají z děr, byli jsme vizitkami vybaveni všichni. Volali nás taky k pátrání po ztracených dětech, psech a jednou dokonce po dvou telatech a jejich hlídací lamě. Zack o tom složil písničku. Ani jsem nevěděla, že umí hrát na kytaru. Někdy nám ochrana Tri-Cities přinášela i slávu. Shánění dobyt ka, kromě toho, že bylo zhudebněno, nám udělalo dobrou rekla mu: fotky vlkodlaků ženoucích domů malá ztracená telátka se ra ketově rozšířily na Facebooku. Prodavač si vizitku vzal, jako by ho mohla kousnout. ,,Dobře," 7..alhal. Nic víc jsem nemohla udělat, proto jsem i s přísadami na peče ni odešla. Naskočila jsem do SUY, odložila tašku na sedadlo spo lujezdce a vycouvala z parkoviště. Zamračeně jsem přemýšlela o tom, jestli jeho silnou reakci nemohlo způsobit něco, co se mu stalo-nějaký osobní zážitek. Rozhlédla jsem se oběma směry, pak jsem vyjela na silnici. Možná bych si s ním měla znovu promluvit. Starosti s prodavačem jsem si dělala i ve chvíli, kdy se ozval ohlušující rámus, který mě připravil o dech. Taška s vejci slét la dolů ze sedadla, jak do mě něco s hlasitou ránou a odporným zápachem vrazilo -a já ucítila ostrou bolest, po které následova lo... nic.
7).L.olJHf TICHO
Myslím, že jsem se několikrát vzbudila, ne na víc než na něko lik minut, při sebemenším pohybu jsem ale vždy opět omdlela. Slyšela jsem mluvit lidi, většinou hlasy neznámých mužů, ale ne rozuměla jsem, co říkají. Magie brněla a svědila. Potom bolest ovanul teplý jarní vzduch a všechno s sebou odnesl. Spala jsem, protože jsem se cítila unavenější než kdy dřív. Když jsem se konečně doopravdy probrala, nic jsem neviděla. Možná nejsem vlkodlak, ale i kojotí měňavkyně vidí dobře už ve velmi slabém světle. Takže jsem buďto oslepla, nebo na místě, kde jsem byla, nebylo žádné světlo. Bolela mě hlava a nos a levé rameno jsem měla celé zhmož děné. V ústech jsem měla sucho a podivnou pachuť, jako bych si celý týden nečistila zuby. Připadalo mi, jako by mě praštil troll i když bolest v levém rameni spíše vypovídala o bezpečnostním páse. Nedokázala jsem si ale vzpomenout. .. ve chvíli, kdy ve mně to pomyšlení začalo vyvolávat paniku, se mi však začaly po troš kách vracet vzpomínky. Zajela jsem do místního Vylupte nás - na stejnou benzinku s ob chodem a se čtyřiadvacetihodinovým provozem, kde jsem před lety narazila na osamělého gay vlkodlaka Warrena. Warren do smečky docela dobře zapadl. .. Sehnala jsem dohromady roztěka né myšlenky a popohnala je směrem, kterým jsem se chtěla vydat. Problémy, které mi to dělalo - a odporná bolest hlavy - mě vedly k závěru, že možná mám otřes mozku. Vzpomněla jsem si na hlasitou ránu a na vejce a uvědomila si, že to nebyla vajíčka, co vybuchlo a co tak příšerně páchlo, nýbrž ai rbagy SUY. Jsem mechanička. Vím, jak smrdí vystřelené airbagy. Nevím, jaký zvláštní vedlejší účinek šoku mě přiměl myslet si, že to byla vejce. Náhlost nehody spojila související události úderu po travinami a úderu airbagu do příčiny a následku, které neexistovaly. Když se mé myšlenky utřídily, uvědomila jsem si, že S U V utrži lo zásah ze strany, a to takovou rychlostí, že se aktivovaly airbagy. Na základč těchto informací jsem přehodnotila svoji situaci , aniž bych se pohnula. Bolel mě obličej - což byla oddělená a men ší bolest než bolest hlavy - a vyvodila si, že airbag mě úplně ne-
ochránil před otřesem mozku nebo jebo nejbližším bratránkem. Bolavé levé rameno nepředstavovalo nic vážného a ani všeobecná bolest a strašlivá únava. Všechna má zranění s největší pravděpodobností pocházela z nehody ... spíše bych řekla ze střetu, protože jsem si byla doce la jistá, že o nehodu se nejednalo. Vozidlo, které mě nabouralo, ne mělo rozsvícené světlomety - světla bych si pamatovala. A kdy by se jednalo o skutečnou nehodu, skončila bych v nemocnici a ne tam, kde jsem byla. Za daných okolností jsem na tom nebyla tak zle ... ale to nebyla pravda. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, že jsem viděla vlastní žebro - jenže i když jsem byla rozbolavělá, moje hrud' se zveda la a klesala bez komplikací. Zatlačila jsem tu vzpomínku zpátky s tím, že se jí budu z.a bývat, až zjistím, kde jsem a proč. Navzdory naprosté tmě bylo moje tělo přesvědčené o tom, že se nacházím uvnitř místnosti. Podlaha pod mojí tváří byla ... divná. Chladná - skoro studená - a hladká. Chlad působil dobře na můj bolavý obličej, zároveň ale okrádal moje tělo o teplo. Kov. Nebyl cítit ničím povědomým - vlastně nebyl silně cítit nikým a ničím, jako by už tomu bylo dlouho, co ho naposledy k něčemu použili, nebo byl úplně nový. Otevřely se dveře. Rozsvítilo se světlo a všechny moje úvahy se ukázaly být zbytečné, protože s osvětlením to bylo najednou snad né. Nacházela jsem se v místnosti, která vypadala jako velký mra zák - samé lesklé, stříbřité povrchy. Při otevření dveří jsem sebou trhla, takže bylo zbytečné předstírat bezvědomí. Druhou nejlepší možností bylo postavit se tomu, kdo přišel, ve stoje. Překulila jsem se s tím, že se postavím, nežjsem ale mohla udě lat víc, přepadl mě náhlý a nečekaný záchvat suchého dávení, kte ré mojí hlavě vůbec neprospělo. Když jsem zvedla hlavu a utřela si hřbetem ruky ústa, všimla jsem si, že ve dveřích stojí dva muži a mračí se na mě. Žádný mi nenabídl pomoc a ani jinak nezareago val - aspoň pokudjsem si všimla. Ještě chvíli jsem se dávila, abych získala čas a mohla si vetřelce ve své mrazáku podobné cele dobře prohlédnout.
20
1).LOUHt TICHO
Muž, který stál nejblíž, byl hezký jako model, měl tmavé, ku drnaté vlasy, vlahé hnědé oči a jeho oblek za tisíc dolarů stavěl na odiv jeho svaly, aniž by byl chlípně těsný. V jeho pohledu bylo něco dravčího a měl v sobě jiskru, která dokazuje dominanci jed noho muže nad druhým, aniž by musel říct jediné slovo. Vychovali mě vlkodlaci. Poznala jsem alfu, když jsem se ocit la v jeho přítomnosti. Druhý muž byl aspoň o pětadvacet kilo těžší a o deset centime trů vyšší a měl obličej boxera nebo přístavního dělníka. Nos měl několikrát přeražený a přes levé oko se mu táhla jizva, která vznik ne, když utržíte ránu pěstí do oka a kůže okolo důlku se roztrhne. Z fešáka čišela moc, ale tenhle ... tenhle mi neříkal vůbec nic. Jeho oči byly taky hnědé, ale obyčejné, tedy až na pohled v nich. Civělo z nich na mě něco velmi studeného a hladového. Na sobě měl obnošené džíny a upnuté triko s dlouhým rukávem. Po vizuální stránce jsem mohla být ve scéně z italské gangster ky. O středomořském původu těch mužů nebylo pochyb. Můj čich mi odhalil pravdu. Upíři. Byla jsem na čtyřech, ale i kdybych vstala, nepomohlo by mi to odrazit dva upíry, proto jsem prozatím zůstala, kde jsem byla. Na sobě jsem měla vlastní šaty, byly ale potrhané a ztuhlé mojí zaschlou krví - a ta byla podle pachu aspoň den stará. Neznámý zlatý náramek na zápěstí mi působil hlodající bolest, které jsem si nevšimla, dokud jsem se nepohnula. Zvedla jsem ruku, abych se ujistila o tom, co už jsem věděla - neměla jsem náhrdelník. A to znamenalo, že jsem přišla o snubní prsten, Adamovu psí známku a o svého beránka - symbol víry, který mě pomáhal chránit před upíry. A scházelo mi ještě něco. Něco, na čem mi záleželo mnohem víc. ,,Tohle tu nepotřebuje," prohlásil upír se zlomeným nosem. Natáhl se a nějak mi rozepnul náramek. Kůže na mém zápěstí byla posetá oteklými červenými skvrnami, jako by mě v pravidelných rozestupech poštípal komár. Dala jsem si dobrý pozor. abych se nepohnula.
21
Patricia Briggs Dlouhé ticho 1. vydání Anglický originál Silence Fallen Překlad Kateřina Niklová Obálka Daniel Dos Santos Jazyková redakce Petra Kubašková Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství F4NJ'OH j),..f jako svou 485. publikaci Ostrava 2017 Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín
www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint