Page 1

JOHN HART Tíha nenávisti

V YŠ E H RAD


Pro Nordeho, Matthewa a Mickeyho. Dobří chlapi odcházejí…

Toto dílo je fikce. Všechny postavy, organizace a události, které jsou v tomto románu vylíčeny, jsou buď výplody autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně. Copyright © 2016 by John Hart Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved Translation © Jindřich Manďák, 2016 ISBN 978 -80 -7429 -748-9


Je to chladné a zlomené aleluja. L EONA R D COH EN


Ta bolestná vzpomínka vzbudila v Elizabeth plno stejně bolest-

ných otázek. Nedokresloval se jí celý obraz, ale možnosti se už začínaly rýsovat: kostel, oltář, ženy, které se jí podobaly. Že by se z nedospělého násilníka mohlo vyklubat něco horšího? Snad. Ale vyklubalo? Po tom dni v kostele strávil Harrison Spivey troje letní prázdniny tím, že pracoval pro jejího otce. Kosil trávu. Natíral. Kopal hroby starodávným krumpáčem. Pro něj to bylo pokání a pro ni další důvod odejít. Ale celé hodiny tehdy proklečel před tím oltářem, znal každý čtvereční centimetr základů a budovy. Potřebovala si ověřit ještě něco – něco, co se týkalo Allison Wilsonové. Elizabeth zvedla klíče od auta, a když se otočila, překvapilo ji, že vrazila do Jamese Randolpha. Úplně zapomněla, že tam je. Ta vzpomínka Tak palčivá „Nemůžu tě jenom tak pustit.“ Jeho ruka se jí usadila na paži. Pohlédla na ni. „Prosím tě, musíš vidět ještě jednu, poslední věc.“ Vypadal staře, ale ostražitě, poctivě a upřímně. „Tady,“ řekl. „Sedni si.“ Přitáhl si další židli a přelétl pohledem policisty ve společné kanceláři za sklem. Přisedl si k ní tak blízko, že cítila jeho vodu po holení, mátu v jeho dechu. Dívali se na ně? Na tom mu záleželo. „Jsou příkazy,“ řekl. „A jsou jiné příkazy.“ Zajel rukou do kapsy saka. „Tohle bys neměla vidět. Dyer si myslí, že jsi pako nebo tak něco, tak to ututlal. Já si zase myslím, že to musíš vědět. Bezpečnost a kraviny. Zdravý rozum.“ Elizabeth čekala. Ruka zůstávala v kapse. Vrhl znovu pohled sklem, a když vytáhl ruku z kapsy, držel sáček na uschovávání důkazů. Elizabeth nepoznala, co je v něm, ale bylo to ploché, malé a vypadalo to jako fotografie. „Tohle našel Beckett pod kostelem. Bylo to zastrčené za podlahový nosník nad těmi mrtvolami. Ví o tom jenom pár lidí.“ Randolph jí přitiskl hladký plast k noze a řekl. „Drž to dole.“

338


Uvolnil ruku a Elizabeth zachytila sáček třemi prsty. Zahlédla zadní stranu fotografie. Papír byl zažloutlý, okraje roztřepené. „Pod kostelem?“ „Přímo nad těmi těly.“ Obrátila sáček; dlouhé vteřiny na něj zírala. Randolph pozoroval její tvář. Nedokázala se pohnout, ani ze sebe vydat hlásku. Dopřál jí trochu času, pak naklonil hlavu, aby se na fotografii mohl zpříma podívat. „Nemyslel jsem si, že jsi to ty, ale Dyer říká, že ano. Říká, že tě zná z kostela a z dětství a že jakmile tu fotku uviděl, okamžitě poznal, že jsi to ty, dokonce i když jsi na ní tak mladá a máš tak dlouhé vlasy. Tipl bych si, že máš kolik? Patnáct?“ „Sedmnáct.“ V tom slově zaznělo vše provždy ztracené. Fotografie byla vybledlá a popraskaná a se skvrnami od vody. Měla na ní hladké šaty a vlasy stažené dozadu černou stužkou. Kráčela kolem kostela. Neusmívala se. Nebyla smutná. Vlastně tam vůbec nebyla. Byla duchem někde jinde. „Vzpomínáš si na tu fotografii?“ Zavrtěla hlavou a zase tak úplně nelhala. Tu fotografii nikdy neviděla, ale znala ty šaty a věděla, který to byl den. „Našli jste otisky prstů?“ „Ne. Asi rukavice. Jsi v pořádku?“ Řekla, že je, ale po lících jí stékaly slzy. „Ježíši, Liz. Rozdýchej to.“ Snažila se, ale moc to nešlo. Pamatovala si na tu chůzi kolem kostela. Pět neděl potom, co byla znásilněna. Den předtím, než zabila své dítě. Elizabeth vešla do společné kanceláře s dosud nevidoucíma oči-

ma. Okamžitě se po ní všichni ohlíželi, ale ona si toho sotva povšimla. Myslela na černou stužku ve vlasech, která jí visela do poloviny zad. Když byla děvče, nosívala stužky vždycky modré, červené nebo žluté – v podstatě ty jediné barvy, které se připouštěly. Ale v ten jediný den si zapletla do vlasů černou

339


a teď byly její myšlenky polapeny tou stužkou, jak kdyby se jí mohla dotknout, nebo si ji tehdy nevzít. „Liz!“ Přes místnost zaslechla své jméno, a i to jí připadalo, jako by přicházelo odněkud z jiného světa. „Hej!“ Byl to Beckett, který se svým mohutným tělem prodíral místností. Zamžikala, překvapená naléhavostí jeho pohybů. Razil si cestu mezi kolegy jako býk a pěkně je tím štval. Ve vzduchu se ozývalo bzučení a nebylo to jako předtím. Vrátilo se šeptání, nedůvěřivé pohledy. Sakra… Věděla, o co tu jde. „Liz, počkej…“ Ale ona nepočkala. Nemohla. K chodbě měla nějakých sedm metrů a byla v pohybu – pět metrů, pak dva. Beckett se nezastavil. Ruku už měla na klice, když ji dostihl a po­­padl za paži. Pokusila se mu vytrhnout, ale nepustil ji. „Pojď se mnou.“ Strkal ji do chodby a potom k prázdnému schodišti. Dveře zaklaply a zůstali jen sami dva. Beckett jí svíral paži a tvářil se dost zoufale, takže zůstala zticha. Měl strach a nebyl to žádný obyčejný strach. „Prostě pokračuj v chůzi. S nikým nemluv. Myslím to vážně.“ Odvedl ji po schodech dolů a další chodbou k postrannímu východu. Ramenem vrazil do kovových dveří, až narazily na zeď, a byli venku. „Kde parkuješ?“ Ukázala a on ji vlekl tím směrem. „Dyer o tom ví?“ „Že jsi lhala o tom motelu? Jo.“ „Řekla bych, že zprávy se šíří rychle.“ „Myslíš?“ Ohlédla se a viděla v oknech tváře, které je pozorovaly. Několik mužů mělo u ucha mobil. Jeden luskal prsty a ukazoval. „Jak zlé to je?“ „Dyer se na tebe chystá vydat zatykač. Maření úředního výkonu. Spoluvina. Udělala jsi z něho blbce.“ Elizabeth to samozřejmě bylo jasné. Lhala o Adrianovi a na její lež se přišlo. „Řekni mi, kde je.“ „Já to nevím,“ řekla Elizabeth. 340


„Lžeš.“ „A co když ano?“ „Řekni mi, kde je Adrian, a možná to dokážu smazat. Promluvím se státními policisty. Přesvědčím Dyera, aby zatykač nevydal. Musíš mi přece něco dát. Pravou adresu. Telefonní číslo.“ „Francis se zklidní.“ „To tedy nezklidní.“ „Takže já jsem z něho udělala blbce.“ Došli k autu. Elizabeth si uvolnila paži. „Dala jsem mu falešnou adresu. A co má být?“ „Zemřeli lidé.“ „Cože?“ „Státní policie přijela do toho motelu, co jsi nám označila. Našli tam ve sprše dva zastřelené lidi. Ještě to tam smrdělo po střelném prachu. Bylo to jen o fous.“ „Tomu nerozumím.“ Beckett jí vzal klíče, odemkl auto a strčil ji za volant. „Řekni mi, kde ho najdeme.“ „Nemůžu.“ „Nemůžeš nebo nechceš?“ Elizabeth se dívala přímo před sebe; cítila intenzitu jeho pohledu. „Potřebuju ho, Liz. Neumíš si představit, jak moc ho potřebuju. Prosím, Potřebuju, abys mi důvěřovala.“ Beckett se trápil. Byla to žárlivost? Hněv? „Důvěra? Jaká důvěra?“ Nastartovala auto a přiměla Becketta, aby se pootočil. „Měl jsi mi říct o té fotografii.“ „James Randolph.“ Beckett zaťal zuby. „On ti ji ukázal?“ „Jo, ukázal. Ukázat jsi mi ji měl ty.“ „Liz…“ „Parťáci, Charlie. Přátelé. Copak si myslíš, že jsem neměla právo o ní vědět?“ „Francis nechtěl, abys tu fotografii viděla. Jasné? Řekl, že jsi zranitelná a slabá a že z toho nemůže vzejít nic dobrého. Uvedl dobré důvody a já jsem s nimi beze zbytku souhlasil. Ty neuvažuješ normálně. Představuješ nebezpečí pro sebe a pro každého vedle sebe.“ 341


„I tak jsi mi to měl říct.“ „Nemohl.“ „No, jasně“ – zařadila – „Myslím, že v tom je mezi námi rozdíl.“

31 Elizabeth zajela do domu svých rodičů a našla je, jak plejí zarostlý

květinový záhon u fary. „Zlato.“ Matka ji zahlédla první a vstala. „To je ale překvapení.“ „Mami.“ Otec se ztuha postavil. „Tati.“ Sundal si pracovní rukavice a oklepal z nich hlínu o nohavici kalhot. „Nechám vás, abyste si promluvily.“ „Vlastně se to týká i tebe. Přišla jsem kvůli Harrisonu Spiveyovi.“ Kněz stáhl obočí, ale ve tváři se mu zračily spíš obavy než hněv. O Harrisonovi se hovořilo jen vzácně. Místo hovoru věc přehlíželi. Posuzovali své rány, lízali si je a předstírali, že se nic neděje. „Nebudu mluvit o svém farníkovi za jeho zády, ledaže by to bylo v jeho prospěch. To přece víš.“ Kolikrát si už Elizabeth takové řeči vyslechla: sounáležitost a důvěra, spousta dní v dlani Boží ruky. „Oč se jedná, zlatíčko?“ Obavy v matčině hlase nešlo přehlédnout. Jenže Elizabeth měla málo času na vysvětlování. „O dětství. Vzpomínám si na něco o Harrisonu Spiveyovi a Allison Wilsonové.“ „Allison Wilsonová? Co proboha…?“ „Chodili spolu?“ zeptala se Elizabeth. „Pohádali se?“ „Nikdy spolu nechodili, drahoušku. A sotva se to dá nazvat hádkou. Pozval ji na sraz absolventů, pokud se pamatuji…“ „A ona se mu vysmála,“ vzpomněla si Elizabeth. „Řekla mu, že je bigotní svatoušek, upjatý a budižkničemu. Ve škole si z něho kvůli tomu utahovali.“ „Ten chudák jí byl úplně posedlý.“ „A co já?“ 342


„Prosím?“ „Posedlost je velmi specifický a mocný výraz.“ Elizabeth si vybavila fotografii nalezenou pod kostelem, potrhané zobrazení své vlastní osoby jako sedmnáctileté dívky, s bledou kůží, hubené. „Pak už nebylo víc co říct nebo udělat – potom, co mé táta našel na zápraží, po té nemocnici, modlení a vzájemném obviňování – použila bys ten samý výraz, abys popsala jeho city ke mně? Vždyť mě přece znásilnil. Držel mě na zemi. Nacpal mi do pusy jehličí…“ „Elizabeth. Zlato…“ „Nedotýkej se mě.“ Elizabeth ustoupila a matka stáhla ruku. „Prostě mi odpověz na otázku.“ „Chvěješ se.“ Jenže Elizabeth se nenechala zviklat. V pozadí tu bylo něco nekalého; cítila to. „Pracoval v tomhle kostele. Na pozemku. Uvnitř. Váš dům pro něj byl otevřený. Modlili jste se s ním. Znáte ho. Mluvil tehdy o mně? Mluví o mně teď?“ „Řekni mi, o co tady jde.“ „To nemůžu.“ „Tak to ti sotva nějak pomůžeme. Pracujeme velmi tvrdě, chápeš? Abychom dosáhli odpuštění za hříchy mládí, abychom vybudovali budoucnost. Harrison už není ten chlapec, jak jsi ho znala. Udělal tolik dobrého…“ „Tohle já nebudu poslouchat!“ Elizabeth si nedokázala odpustit ten výbuch. Ještě teď byly její city k rodičům komplikované: bolest a láska, hněv a lítost. Jak mohou takové věci přežívat vedle sebe tak dlouhou dobu? Otec promluvil, jako by porozuměl. „Nešlo o takovou volbu, jak si myslíš, Elizabeth. Nedal jsem přednost Harrisonovi před tebou, ale lásce před nenávistí, naději před zoufalstvím – tomu jsem tě učil od narození: přijmout obtížnou cestu, akceptovat tvrdou volbu a tvrdou lásku, kát se a žít v naději na vykoupení. To jsem pro tebe chtěl. Chápeš to? Copak to nevidíš?“ „Ovšemže to vidím. Ale o tom jsi přece neměl co rozhodovat ty! Odpustit nebo neodpustit bylo na mně! Tvým úkolem bylo něco jiného a to jsi neudělal. Nechránil jsi mě. Neposlouchal jsi mě.“ 343


„Ani jsem neopustil svou rodinu, kostel.“ „Ve skutečnosti jsi to udělal. Odešel jsi.“ „A tohle je Boží trest,“ řekl. „Vidět, jak z mé dcery vyrostla zatrpklá, nenávistná a tvrdá žena.“ „V tomhle rozhovoru nebudu pokračovat.“ „Jako vždycky. Sotva se na mě dokážeš podívat.“ „Mami? Můžu s tebou mluvit v soukromí?“ „Zlato…“ „Tamhle. Pryč od něj.“ Elizabeth odešla od otce, našla místo ve stínu, kde se mohla otočit zády a nehledět do žhnoucího slunce. Matka se dotkla jejího ramene. „Nemysli si, že je to pro něho lehké, Elizabeth. Má komplikovanou povahu a je mu smutno. Nám oběma, ale život je tvrdý a je v něm třeba udělat spoustu nekompromisních rozhodnutí. V tom se nemýlí.“ „Neomlouvej ho.“ Elizabeth zadržela matku zvednutou rukou. „Jenom mi řekni, jestli Harrison Spivey vlastní nějakou farmu nebo nebytové prostory. Třeba loveckou chatu. Něco, co se nedá snadno najít.“ „Jenom dům na Cambridge Road a není to nic velkého.“ Elizabeth pohlédla na špičku věže, bílý nátěr a zlatožlutý kříž, který vypadal levně jako fólie. „Byl mnou posedlý?“ „Modlí se za tebe, tady i doma. Modlí se s tvým otcem.“ Elizabeth cítila, že jí ve stínu chladnou prsty. „Existuje ještě něco, co bys mi mohla říct?“ „Jen to, že provedl špatnou věc, zlato, a z celého srdce hledá odpuštění. To je důvod, proč máš svým způsobem pravdu ty, a svým způsobem tvůj otec. A to je na tom tak děsivé.“ Pak Elizabeth osaměla. Měla teorii a ta byla tak hluboce pro-

pojena s její vlastní minulostí, že jí činilo potíže si ji ujasnit. Harrison Spivey měl těsný vztah ke kostelu, k ní, k její rodině. Mohl být násilnický, posedlý. Oběti se jí podobají. Má v  tom Randolph pravdu? Nevěděla. Snad některé z nich. S určitostí věděla jen to, že Channing zmizela a že čas běží. Zatčení. Smrt. To všechno se roztáčelo tam venku. 344


A jestliže ji nějaký hlas nabádal k opatrnosti, vycházel z nejhlubšího koutku její mysli. K tomuhle vedlo příliš mnoho let, příliš mnoho bezesných nocí a pohřbeného utrpení. Objevilo se slovo Prozřetelnost, ale i to vypadalo nebezpečně. Nejde tady o mě, říkala si, ale o to nalézt tu dívku. Proč tedy i ten hlas zněl z takové dálky? Šeptal po příjezdové cestě a utápěl se v šumění její krve. Byla na verandě Spiveyova domu, ale klidně to mohl být lom, kostel nebo zadní sedadlo auta jejího otce, když jí chlapec položil prst na kůži, jako by ji varoval, ať se neopovažuje vzhlédnout nebo něco říct o tom, co právě provedl. Elizabeth to všechno cítila, uzavírala to v sobě a dávala tomu směr. Nikdo nemusel trpět a nikdo nemusel zemřít. Ale ona to v sobě stále nesla. Ten pocit ji provedl bez zaklepání dveřmi; kuchyní a do obývacího pokoje, pistoli v pouzdře, ale teplou pod dlaní. Na zahradě vzadu zahlédla ženu a děti, což bylo dobré, protože neměla v úmyslu nic jiného než přimět toho muže, aby mluvil. Vrhla pohled vlevo; uviděla stůl v jídelně, zarámované fotografie, v koutě golfové hole. Taková normálnost v ní vyvolala rozhořčení. Mohl by vrah zabít a pak jít hrát golf? Odpověď cítila ve své kůži; slyšela ozvěnu toho hlasu a vypnula ho. Zvuky přicházely ze zadní chodby, proto se obrátila tím směrem. Kráčela neslyšně po vysokém koberci. Harrisona našla za stolem posetým papíry, podsaditého, rozměklého muže, v jedné ruce tužku, prsty druhé na staromódní kalkulačce, která rachotila a cvakala. Ten pohled byl tak tuctový, že ji zarazil na dostatečně dlouhou chvíli, aby si uvědomila nebezpečí toho, co dělá. To ona byla posedlá, ale když vzhlédl, měl tytéž oči a rty, tytéž ruce, které si tak rychle poradily s borovým jehličím, knoflíky a roztrženou látkou. „Nazdar, Harrisone.“ Zaznamenal pistoli a jeho první pohled vzápětí vedl oknem ven a na děti. „Elizabeth. Co tady děláš?“ Vkročila do místnosti a sledovala jeho obličej, oči, jeho ruce na stole. Na stěně za ním visely asi dva tucty fotografií: Harrison při různých otvíracích ceremoniálech, se zlatou lopatou v ruce; Harrison se skupinou žen a na další s jinými 345


muži v dobře padnoucích oblecích. Všichni byli v pohodě, šťastní a usmívali se. „Kde je?“ „Kdo?“ „Neser mě, Harrisone.“ „Nevím, oč jde, Liz.“ Ukázal dlaně s roztaženými prsty. „Nevím, proč jsi tady s pistolí, a nevím, o čem to mluvíš. Prosím tě, neubližuj mým dětem.“ Přistoupila blíž a emoce v ní vzplanuly, když si vzpomněla, jak se vykradla z domu, aby mohla roztáhnout nohy v té fabrice na potraty na parkovišti obytných přívěsů a dovolit tomu zvrhlíkovi, který si říkal doktor, rýpat se chladnou ocelí za jejím děložním čípkem. To bylo to, co pro ni udělal Harrison Spivey. To bylo to, co ona věděla o dětech. „Kde je?“ „Pořád o někom mluvíš. Jenže já nevím, o kom.“ „Představila jsem vás tehdy na chodníku. Channing Shoreová. Seznámila jsem vás a teď zmizela.“ „Co? Kdo?“ „Našli taky Allison Wilsonovou. Pod kostelem. Zavražděnou.“ „Co to má proboha co dělat se mnou?“ Jeho zděšení vypadalo nefalšovaně, ale to psychopati dokážou. Přetvařují se. Svádějí z cesty. Celé životy mohou být poskládány ze lží, kolem jediného temného středu. Elizabeth chtěla ten jeho střed poznat. „Uděláme to takhle. Tiše odejdeme. Tvoje rodina je venku; ani nás neuslyší. Najdeme si nějaké místo, kde nás nebude nikdo rušit, jen my dva, a popovídáme si. Jak to povídání dopadne, je na tobě.“ „To neudělám.“ „Zvedni se.“ „Možná to tak muselo dopadnout.“ Zaklonil se na židli a jeho síla ji překvapila. Najednou vypadal odhodlaně, všechen strach, který mu viděla v očích při svých řídkých návštěvách v jeho kanceláři, nebo když za ním šla po ulici, zmizel beze stopy. „Ty mě vlastně vůbec neznáš, Liz, viď? Nevíš, co jsem udělal se svým životem. Jak se to snažím odčinit.“ Ukázal na stěnu za sebou. „Vidíš aspoň to, co je přímo před tebou?“ Elizabeth přelétla pohledem fotografie a viděla, že jsou 346


stejné a přitom odlišné, a všímala si detailů, které jí předtím unikly. „Šest klinik. V šesti různých městech. Deset let práce. Padesát centů z každého dolaru, který jsem kdy vydělal, a to je teprve začátek.“ Elizabeth si prohlížela staveniště i hotové budovy a Harrisona s pozlacenou lopatou a usmívajícími se ženami. Její jistota zakolísala. „To jsou…“ „Kliniky pro týrané ženy.“ Dokončil za ni myšlenku. „Oběti domácího násilí. Prostitutky. Oběti znásilnění. Nevím, proč si myslíš, že jsem tu dívku unesl, ale ujišťuji tě, že jsem to neudělal. Mám ženu a dcery. Ony jsou můj život, Liz. Rád bych změnil tvůj život, kdybych mohl. Rád bych to všechno vzal zpátky.“ Elizabethina jistota byla ta tam; nic z toho se nedalo očekávat. „Když mluvíme o…“ „Ahoj, táto.“ Z chodby vešlo dovnitř děvčátko. Byly mu tři nebo čtyři roky, mělo roztomilý hlásek a vůbec žádný strach z cizích lidí s pistolemi. „Pojď sem, zlatíčko.“ Děvče vyskočilo otci na klín a Elizabeth se nekontrolovatelně zatočila hlava. Harrison objal dítě pažemi, sepjal před ní ruce a spojenými prsty ukázal na Liz. „Hádej, kdo to je.“ Děvče si přitáhlo nohy do otcova klína. „To je ta žena, za kterou se každou neděli modlíme. Ta, co prosíme Boha, aby nám dopřál její odpuštění.“ „Ty jsi to řekl svým dětem?“ „Jenom to, že táta kdysi provedl špatnou věc a litoval toho.“ Přitiskl děvčátko pevněji k sobě. „Pověz detektivu Blackové, jak se jmenuješ.“ „Elizabeth.“ „Pojmenovali jsme ji po tobě.“ „Ale ty přede mnou utíkáš, když mě vidíš na ulici. Sotva promluvíš.“ „Protože mě lekáš,“ řekl. „A protože se stydím.“ Elizabeth zírala na děvčátko. Pokoj se s ní stále točil. „Proč jsi tak krásné dítě pojmenoval po mně?“ „Protože na některé věci by se nemělo nikdy zapomenout.“ Uhladil děvčátku nepoddajné vlásky. „Ne, když doufáme, že náš život bude lepší.“ 347


Vyhýbal se větším ulicím, jak to jen šlo. Ale i tak měl obavy, že by

někdo mohl poznat auto a v autě jeho tvář. Nikdy neviděl tolik policistů. Byli všude. Místní hlídkové vozy. Šerifovi zástup­ ci. Státní policie. Byli na ulicích a na nadjezdech. Mluvilo se o silničních zátarasech a to ho zneklidňovalo. Pokud by pro­ hledávali auto, našli by pásku, paralyzér a pouta na suchý zip. To by nedokázal vysvětlit. Jak by mohl? Zastavil u čerpací stanice a vyhodil pásku i pouta. Paralyzér si nechal, protože některé věci jsou zapotřebí. Plátno a hed­ vábné šňůry byly na bezpečném místě. Přesto se v autě skrčil, když kolem prosvištěla kolona státních hlídkových vozů. Věci houstly, přímo to cítil i tady ve voze, tytéž konce, tytéž nevy­ hnutelnosti. Byla tu šance, že z toho vyvázne a bude pokračo­ vat dál, ale zabíjení už ho unavovalo a utajování jakbysmet. Už to trvalo tak dlouho. Břemeno těžklo, zemřela žena a celé měsíce poté ho pronásledovaly deprese. Neměl být vrahem. Sledoval, jak státní policisté mizí a usadil se vzpřímeněji. V té chvíli vycházel z obchodu se smíšeným zbožím mladý otec a zdržel se u jeho auta. V náručí nesl chlapce, snad šestimě­ síčního. Přihlížel, jak otec dítě políbil, a pomyslel si, že tak by měl život vypadat. Jenže nic už nebylo tak čisté, a tak odjel, jednou pohlédl do zrcátka, když políbení skončilo a zdálo se, že se otec i dítě usmívají. Otec. Syn. Zařadil se do provozu, bez nadšení, ale smířený. K silu to bylo jedenáct kilometrů.

Elizabeth zahlédla tytéž policisty a pocítila něco ze stejných obav.

Její myšlenky však byly naprosto odlišné. Mohl se přetvařovat? Probírala tu otázku už po desáté a pokaždé došla ke stejnému závěru. Nemyslela si to. Má dcery, manželku. 348


„Můj Bože.“ Ruce se jí dosud třásly. Chystala se toho člověka ukrást jeho dětem, odvézt ho do lesů a zlomit ho. Nebyl to jenom takový nápad nebo divoká fantazie. Chybělo pár minut a udělala by to. Pouta. Auto. Nějaký les. Zachytila svůj pohled v zrcátku; oči měla plné obav a opuchlé. Cítila, že se neovládá, že je nebezpečná. Ale Channing je ještě někde tam venku a i to je realita. Co jiného může dělat, než pokračovat v tom, co začala? Zastavila na světlech a pozorovala policisty u kontrolního stanoviště. Co když není v čem pokračovat? Co když je už ona sama ztracená? Gideon byl postřelený, Channing zmizela. Plačka byl naživu, nebo mrtvý – to nevěděla. A pak tu je Adrian. Elizabeth odbočila od kontrolního stanoviště a po vedlejších silnicích se propracovávala ke svému domu. Potřebovala zjistit, jestli tam jsou policisté, nebo jestli se Channing – nějakým zázrakem – nevrátila. K domu jí scházely dvě minuty, když jí v kapse zavibroval telefon. „Haló.“ „Je to pravda?“ „Adriane? Kde jsi?“ „Je pravda, že našli pod tím kostelem mou ženu?“ Elizabeth zahlédla další označené auto. Byli všude. „Nejezdi sem.“ „Někdo ji zabil.“ „Já vím. Moc mě to mrzí.“ „To si nezasloužila, Liz. Možná nám to spolu ke konci neklapalo, ale byla to něžná duše a mou vinou osamělá. Nemůžu tady jenom tak sedět.“ „Hledá tě policie.“ „Tebe taky,“ řekl. „Tvoje tvář je ve všech zprávách. Spojují tě s tím mrtvým dozorcem. Tvrdí, že jsi spolupachatelka vraždy.“ Elizabeth ztichla. Nemyslela si, že k tomu opravdu dojde. Ne Dyer. Ne tak rychle. „Drž se ode mě,“ řekla. „Drž se daleko odtud.“ 349


Telefon vypnula dřív, než se mohl začít přít, a pak projela poslední odbočkou do své čtvrti. Zaparkovala blok od domu, prošla řadou stromů, přiblížila se zezadu a vklouzla dovnitř. Okamžitě poznala, že dům je prázdný, ale stejně ho zkontrolovala. Každou místnost. Každé dveře. Telefon jí zahltilo tucet vzkazů, ale žádný nebyl od Channing. Co teď? Policisté mohou být kilometr odtud s nohama na plynu. Kdyby ji našli, čekala by ji vazba, proces a vězení. To znamenalo, že musí odtud, a to hned. Posbírala hotovost, oblečení a nějaké zbraně navíc. Nacpala to všechno do tašky, dělala to rychle, protože rychlost ji chránila před pravdou: že nemá kam jít a nemá možnost, jak najít to jediné, na čem jí záleží. Channing… To byl ten šíp, který ji srazil, a ona to pociťovala jako náhlou a reálnou bolest, která ji přikovala ke kuchyňské židli s rozevřenými dlaněmi a očima v sloup, jež ale ve skutečnosti nic neviděly. Channing zmizela a Elizabeth nevěděla, jak ji najít. O dvě minuty později vjelo na příjezdovou cestu nějaké auto. Channing to nebyla. Beckettovy iluze se zhroutily, když se v médiích objevily zprávy

o zatykači. Do té doby věřil, že to pořád ještě může dopadnout dobře. Chytí vraha a Liz se vrátí domů. Ředitel věznice se nějak vytratí. Tím, že přišla o život ta dvojice v motelu, nebo že zemřela kvůli němu, si nemůže dovolit se zabývat. To byla příliš velká věc a on neměl na koho svalit vinu. Jak mohl vědět, že Liz bude lhát? Nemohl. Ta dvojice zůstávala dál mrtvá. Bylo to stále na něm. „Kde je Dyer?“ Zastavil prvního uniformovaného policistu, na něhož narazil, který se stejně jako on prodíral přeplněnými chodbami. Státní policisté. SBI. Vypadalo to, jako by někdo rozkopl mraveniště. Všichni byli vzteklí a plní ponurého

350


odhodlání. Sériový vrah. Vrah dozorce. Lidé to cítili stejně jako Beckett, jako dlouhé pády se zrychlením. „Dyer je pryč,“ řekl uniformovaný policista. „Snad třicet minut.“ „Kde?“ „Nemám tušení.“ Beckett ho opustil a zašel potřetí zkontrolovat Dyerovu kancelář. Chtěl, aby byl zatykač anulován, než se Liz něco stane. Ale kancelář byla prázdná. Mobil Dyer nebral. Beckett zkusil Liz, ale ani ona hovory nepřijímala. Zlobila se; nedůvěřovala mu. Krucinál, nemohl jí to zazlívat. „Jsem na mobilu.“ Vyštěkl ta slova na jednu ze spojovatelek. „Jestli se Dyer objeví, řekněte mu, aby mi zavolal.“ Stáhl ze židle lehkou bundu a cestou ven si ji přehodil přes ramena. Všiml si posádek sdělovacích prostředků, policistů a všech těch pestrých pohybujících se barev. Síly se shromažďovaly proti němu. Staré tlaky, staré hříchy. Něco potřeboval a nemělo to nic společného s jeho povoláním. Sešel po schodišti a dlouhými kroky ukrajoval chodník. Projel autem na druhou stranu města a vystoupil u kadeřnického salonu dva bloky od nákupního střediska. Uvnitř to bylo cítit chemikáliemi, kosmetickými přípravky a vyfoukanými vlasy. Beckett pokývl recepční a sledovaný dlouhými pohledy kráčel kolem kójí se zrcadly, až objevil svou ženu s rukama po zápěstí zabořenýma do vlasů o objemu basketbalového míče. „Můžu s tebou mluvit?“ „Ahoj, zlato. Je všechno v pořádku?“ „Bude to jen chvilka.“ Poplácala ženu v křesle po rameni. „Vteřinku, drahoušku.“ Beckett si odvedl manželku na tiché místo u zadní stěny. „Co se děje?“ „Myslel jsem na tebe a na holky, to je všechno. Chtěl jsem slyšet tvůj hlas.“ Zadívala se mu do očí, něco vycítila. „Jsi v pořádku?“ „Začíná se to skládat dohromady. Ten případ. A nějaké další věci. Nebyl jsem si jistý, kdy si budeme moct promluvit.“

351


„Mohl jsi zavolat, hlupáčku.“ „Možná. Ale tohle jsem po telefonu udělat nemohl.“ Políbil ji a ona se v rozpacích odtáhla, i když ji to potěšilo. „Bože.“ Rozhlédla se po plné místnosti a upravila se. „Měl bys sem chodit častěji.“ Pohladil ji po tváři a nesvěřil se jí se svými nejskrytějšími úvahami, že ten polibek byl pro případ, že už by se vůbec nevrátil. Jeho úsměv jí řekl, že ji miloval od chvíle, co ji poznal, že ji bral se všemi jejími chybami a že ani on nebyl dokonalý. To všechno jí pověděl jediným úsměvem, pak ji zaklonil a políbil ji znovu. Bylo to rozloučení navždy? Nevěděl, ale chtěl, aby to pro všechny případy cítila. Proto ji políbil tak, jak už to neudělal řadu let. Dal si záležet, aby ten dotek nějakou chvíli trval, a když ji ponechal bez dechu a zrudlou, polovina dam v místnosti hvízdala. Vozidlo bylo černá expedition s poznávací značkou státu. Chvíli

jen tak stálo; pak se otevřely dveře a vystoupili čtyři muži. Dva z nich Elizabeth znala, proto si zkontrolovala zbraň vzadu za opaskem, než vyšla na zápraží. „Dál se už nepřibližujte.“ Ředitel věznice se zastavil pět metrů od dolního schodu. Muž po jeho pravici měl potlučený obličej a kulhal. Stanford Olivet. Poznala ho. Ostatní muži byli v civilu, ale pravděpodobně vězeňští dozorci. Jacks a Woods, hádala, oba ozbrojení. „Detektive Blacková.“ Ředitel rozhodil ruce. „Je mi líto, že jsem tady za takových nepříjemných okolností.“ „Co by to mělo být za okolnosti?“ „Vím, že se přátelíte s tím právníkem a s Adrianem Wal­ lem.“ Svěsil rty a pokrčil rameny. „Vím, že existuje zatykač na vás a samozřejmě i na Adriana.“ Elizabeth se boky tiskla k zábradlí a držela ruku poblíž skryté zbraně. Už věděla, co je ředitel věznice zač. „Nevím, kde Adrian je.“ „Je to pravda?“ „Předpokládám, že kvůli tomu jste tady.“

352


Ředitel přistoupil blíž a zvedl tmavé řasy. „Věděla jste, že William Preston mi byl před osmnácti lety na svatbě za svědka? Ne, ovšemže ne. Jak byste mohla? Ani jste nemohla vědět, že jsem kmotrem jeho dětí. Jsou to mimochodem dvojčata, bez otce, pochopitelně. Miluju je jako svoje vlastní, ale to není totéž, že?“ Elizabeth mlčela. „Takže mi povězte, detektive.“ Postoupil o další krok. „Byl můj drahý přítel naživu, když jste ho opustila zmláceného a v krvi na kraji silnice?“ „Myslím, že byste měli odejít.“ „Soudní lékař řekl, že Preston spolkl čtyři zuby a čtvrt litru vlastní krve. Pokouším se představit si, jaké to je udusit se krví, silničním štěrkem a zuby. Lékaři tvrdí, že mohl žít, kdyby se dostal do nemocnice zároveň s tím právníkem. Sužuje mě, že zemřel kvůli pár minutám, a proto dovolte, abych svou otázku položil bez obalu. Bylo to vaše rozhodnutí nechat ho tam na pospas tak strašlivé smrti?“ Byl dva metry od zápraží, pak metr a půl. „Nebo to rozhodnutí učinil Adrian Wall?“ V Elizabethině ruce se objevila pistole. „Čtyři na jednoho, detektive.“ Hlas měl mírný, ale Elizabeth viděla, že se přiblížili i Jacks a Woods. Chtěli Adriana a byli rozhodnutí ho dostat. Jestli se chtěli pomstít za Prestonovu smrt, nebo chtěli dokončit to, co začali ve věznici, nevěděla a bylo jí to jedno. Zmocnila se jí divoká bezohlednost. Kvůli té ředitelově aroganci, kvůli té snadnosti, s níž se mu na rtech objevoval úsměv. „Adrian mi řekl, co jste s ním ve vězení dělali.“ „Vězeň Wall trpí falešnými představami. To jsme si už vysvětlili.“ „A co Faircloth Jones? Osmdesát devět let a neškodný. I ten trpěl falešnými představami?“ „Právník je irelevantní.“ „Cože?“ „Nepodstatný,“ řekl ředitel. „Nemá žádný reálný význam ani hodnotu.“

353


JOHN HART Tíha nenávisti

Edice Detektivky a thrillery Z anglického originálu Redemption Road vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press, New York v roce 2016 přeložil Jindřich Manďák Obálku, s použitím ilustrace agentury123rf.com, navrhla Kateřina Urbanová Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2016 jako svou 1536. publi­k aci Od­po­vědná redaktorka Marie Válková Vydání první. AA 19,91. Stran 432 Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 368 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80 -7429 -748-9

0267718  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you