Issuu on Google+

Op ice v  menaž erii V noci 28. července 1936, kdy jsem se narodil, probíhala prý první celostátní zkouška zatemňovacího systému, součást přípravy na nepřátelské bombardování. To mi jako malému chlapci vykládala maminka. Popisovala zážitky z cesty do sanatoria, ve kterém rodila. Okna v celém Brně musela být zakryta roletami nebo zatemňovacími látkami, reflektory aut majitelé povinně opatřili návleky s uzounkou mezerou pro průnik světla. Maminka tvrdila, že od té noci byl její strach z války daleko konkrétnější než předtím a že to spojovala s mým životem jako jeho příznačné předznamenání. Nejsem si jist, zda nejde o  dodatečný průmět pozdějších pocitů. Sám jsem si na takové zpětné promítání zvykl. Čelit mu není snadné. Svědek ve staré židovské anekdotě, kterého soudce poučil, že smí uvádět jen fakta, jež poznal přímo, a  nesmí naopak mluvit o ničem, co ví jen od jiných, úzkostlivě odmítá odpovědět na otázku, kdy a kde se narodil. Právě to totiž ví jen z doslechu. Nehodlám být tak úzkostlivý. Mé vzpomínky tudíž mohou být prostoupeny pozdějšími výklady jak mými, tak rodičovskými, které jsem přijal za své a vštípil si je tak intenzivně, jako by šlo o bezprostřední zážitek. Tak si například vzpomínám na první osobní setkání s okupací a válkou. Bylo to v roce 1939, kdy se ještě prodával benzin běžným soukromníkům. Jel jsem s oběma rodiči a naše rodinná tatrovka sedmapadesátka – typ hadimrška s textilní stahovací střechou – se srazila s vojenskou sajdkárou. Seděli na ní dva mladincí němečtí vojáci. Z velkého zděšení rodičů jsem pochopil, že jde o obrovský malér. Ale tatínek se svou dokonalou němčinou s oběma vojáky rychle domluvil. Dodnes vidím jejich kolena odřená do krve a rozbité sklo reflektoru. Za okamžik odjeli a nikoho k nehodě nevolali. Zřejmě ve vlastním zájmu. Z té scény utkvěl v mé paměti otřes z poznání, že tatínek a maminka nejsou vždy tak suverénní, jak se mi dosud jevili. Zpětně se mi zdá, že kolem mne vědomě vytvářeli idylické, vnějškově nedotknutelné prostředí. Plnili veškerá má přání, pokud byla jen trochu dosažitelná. Nabyl jsem dojmu, že jsou bohatí. Ačkoli jej soustavně vyvraceli, vzpomínám si například na dárek, který byl alespoň v mém okolí hodně neobvyklý: malé šlapací auto se skutečným volantem, klaksonem a světly na baterie. Zaznamenala to 11


tatínkova pečlivá kamera domácího kina a fotografický aparát, ale mám v uchu i bezprostřední klukovské ohlasy. „Milane, ty sviňo,“ opakoval o dva roky starší Jirka Hanzálek, „kdo ti tam nadělal ty káble?“ Nerozuměl jsem sice souvislosti mezi zvířecím pojmenováním a složitým elektrickým vybavením auta, ale chápal jsem obdivný smysl výroku a to, že má cena mezi kluky stoupla. To bylo důležité. Měl jsem totiž určitý handicap ve srovnání se svými vrstevníky: po první dobu protektorátu jsem nesměl sám na ulici. Směl jsem se pohybovat oddělen od ní plotem předzahrádky rodinné vilky. Rodiče ji postavili v Králově Poli těsně před začátkem války, a to v dobovém konstruktivistickém duchu. Netvrdím, že mezi rodinným režimem a  režimem politickým byla souvislost, ale ten handicap jsem nesl těžce. Právě zmíněný Jirka Hanzálek vyjádřil mou situaci přirovnáním k opici v menažerii. Neznal jsem smysl toho slova, ale bylo zřejmé, že není lichotivý. Naši se mé omezení snažili zpříjemnit tím, že jsem si směl zvát děti ze sousedství; měli jsme k dispozici veškeré mé hračky a hosté dostávali zároveň se mnou přesnídávku a svačinu, ale za plot a za branku, od níž jsem nikdy nedostal do ruky klíč, jsem pronikal jen v doprovodu rodičů nebo naší služebné, šestnáctileté slečny Blaženy Hamanové. Stávalo se to jen velmi zřídka. K pátým narozeninám jsem dostal veliký sáček plný barevných kuliček. Považoval jsem to za náznak, že se na mém handicapu něco změní. Kuličky se u nás na zahrádce hrát nedaly, a i kdyby to technicky šlo, jejich přirozenou hernou byla ulice. Řekl jsem si o dovolení, ale maminka se divila: je to hloupý nápad, kluci by mě o celý sáček velice rychle připravili. Tak proč tedy ten dárek? Po čase ve mně narostl pocit, že jsem nešikovný a že na ulici nepatřím. Byl z toho jeden z mých hlavních klukovských problémů. Mnoho vědomého úsilí jsem věnoval pokusům o jeho překonání. Nikdy se to úplně nepodařilo. O životě v protektorátu jsem tak v předškolní době získal jen velmi kusé představy. Zatímco mí vrstevníci chodili s rodiči nebo se staršími sourozenci občas do kina a hráli si na „mesršmity“, „štuky“ a „spitfíry“, neměl jsem ani potuchy o tom, že jde o vojenská letadla. Neviděl jsem jediný dobový český nebo zahraniční film, ani Maskovanou milenku, ve které hrála dětskou úlohu Brňanka Jana Konůpková, dívenka o rok starší než já, kterou jsem poznal 12


na rodinné dovolené ve Škrdlovicích a která se mi líbila. Rodiče to shovívavě komentovali, ale do kina jsme ani v tomto případě nešli. V nevětraném sále prý hnízdí infekce. Přestože tehdejší školství nebylo koedukované a svět dívčí školy, která na  Slovanském náměstí sousedila s  chlapeckou, do  níž jsem posléze chodil, byl pro nás vždycky trochu tajemný a nedostupný, kamarádil jsem s děvčaty stejně jako s kluky a denním hostem u nás byla Jana Tišnovská ze sousedního činžáku. S tou jsem plánoval sňatek už od  svých pěti let a  byl z  toho první konflikt s rodiči. Byl jsem zvyklý, že se mnou vážně rozebírali každý můj nápad. Tentokrát mi tatínek ostře řekl, že je to nesmysl a že se tou myšlenkou nemám zabývat. Reagoval jsem podrážděně a rozhodl se, že příště už tak sdílný nebudu.

Nep řiroze ně váž ný čt enář Nástup do školy se v roce 1942 zasloužil o to, že jsem se začal pohybovat po ulici bez doprovodu dospělých. Ulice pro mne přestala být zakázaným územím. Nechodil jsem totiž předtím do školky – maminka byla už nějaký čas doma. Vlastně si na ni jako na advokátku nepamatuju. Z doslechu vím, že o mne do mých tří let pečovala dětská sestra. Mezi rodinnými historkami vévodilo směšné a posměšné vyprávění o tom, jak jsem v noci odmítal nočník z ruky tatínkovy a maminčiny a žádal, aby mi posloužila Růženka. Musel jsem dostat facku, ostatně velmi ohleduplnou, abych se smířil s tím, že sestra Růženka má dovolenou. Školu jsem silně prožíval. Učil jsem se snadno. Ukázalo se, že mám mimořádně dobrou paměť, a tak jsem bez obtíží odříkával texty, které si spolužáci vtloukali do hlavy zoufale neúspěšně. To však nebyla jediná příčina, proč jsem se na školu upjal. V naší rodině se od roku 1941 až do roku 1945 narodili postupně dva mí bratři a sestra, a přestože slečna Hamanová se stala téměř samostatnou hospodyní, vařila, uklízela a obstarávala podstatnou část nákupů, zabývala se maminka převážně mými sourozenci a já jsem byl ponechán čerstvě zrozené vášni: naučil jsem se číst a propadl knihám. Jak jen to bylo možné, zalézal jsem s nimi do svého pokoje. Byly mi hlavním zdrojem poznání, a protože šlo o dětské knížky, přebíral jsem z nich moralistní hodnocení světa. Nebylo vůbec mírněno 13


rozhovory s rodiči. Najednou jim na to nezbýval čas. Dotíral jsem na ně. Odpovídali: Máme starosti. To slovo jsem nenáviděl a vykládal si je jako výmluvu. Můj dětský fanatismus udivoval dokonce i učitele. Přitom jsem měl ze začátku štěstí: v chlapecké škole na Slovanském náměstí – za protektorátu bylo přejmenováno na Školní – učila v první třídě Vlasta Kleinová, neobyčejně talentovaná elementaristka. Využila náhody – bydlila nedaleko nás – a pokusila se promluvit s mými rodiči o mé nepřirozené vážnosti. Naši mi o tom rozhovoru řekli, ale nepřipisovali mu žádný význam. Paní učitelka sama nemá děti, není dokonce ani vdaná. Říkalo se, že pečuje o stařičkou maminku. O klucích mého věku ví jen to, co vyčetla z knížek. Ubezpečili ji, že se doma chovám úplně normálně a zádumčivostí netrpím. Slečnu učitelku tím zřejmě uklidnili nebo odradili od dalších otázek. Se mnou se o  tom zavést řeč nepokusila. Je docela možné, že bych jí leccos vyklopil. Byl bych se svěřil komukoli, kdo by vzbudil mou důvěru. Naučila mě milovat pohádky a samo vyučování docela nápaditě poetizovala. Písmenka se podle ní rodila z přírodních dějů, například em zobrazovalo mravenčí pouť přes tři kopečky. Sympatizoval jsem s ní intenzivně, takže jsem nejen odsuzoval spolužáky, kteří ji trápili nekázní a zapomínáním úloh, na což si před námi s divadelní nadsázkou stěžovala, aby viníky přiměla k polepšení, ale dával jsem jejím pokynům přednost před rodičovskými. Když mi tatínek přinesl z papírnictví jiný sešit, než který nám předepsala, a její pokyn zlehčoval, došlo v rodině k dalšímu ostrému střetnutí, na něž si dodnes pamatuju. Ten dětský fanatismus ze mne čišel asi dost zřetelně, protože jsem byl ve škole od prvního dne značně neoblíben. Samozřejmě se na tom podílelo i mé šplhounství, jinými slovy úzkostlivě vzorné plnění povinností a jedničkářské znalosti, ale hlavní příčina tkvěla v okázale projevované mravní nadřazenosti. Rvaček o přestávce jsem se nejen neúčastnil, ale nesmlouvavě je káral. Bylo to přitom v rozporu s mou snahou najít si kamarády a být se všemi zajedno. Dalo se toho však dosáhnout například i prostřednictvím sportu. Kluci hráli kopanou, a já jsem neuměl do míče pořádně kopnout. Předsevzal jsem si, že se to naučím. Od kluků z naší třídy a z našeho okolí bylo chvályhodně vstřícné, že mě nezahnali. Mé první výkony byly totiž beznadějné. Neměl 14


jsem pro fotbal nadání, nedokázal jsem jako obránce ani jednou vystihnout útočníkův záměr, snadno mě obcházeli a z levé strany, na které jsem jako pravák hrával, padaly nejčastější branky. Kromě toho jsem byl pomalý, špatně běhal a navíc se bál, že se zraním, takže jsem se osobním soubojům vyhýbal. To všecko muselo být tak zřejmé, že každý trenér by mě ze svého žákovského družstva rychle vypoklonkoval. Ale Franta Čurda, Jirka Děkanovský, Milan Bláha a další spolužáci byli na mne hodní a trpělivě mě zařazovali do sestavy. Jejich vlídnost a ohleduplnost vyšla najevo, když jsme se ve vyšší třídě, tuším ve čtvrté, setkali s Honzou Svobodou, který hrával za žáky SK Královo Pole a byl při své malé postavě zázračně rychlý útočník. Po půlhodině hry se na mne obrátil: „Na tu obranu se budeš muset hodně zlepšit, takhle to nemá cenu,“ řekl, zatímco ostatním vytkl jen některé konkrétní detaily. Pochopil jsem, že fotbal není cesta, která by mě dovedla k rovnocennému kamarádství.

Co j sem komu udělal? V roce třiačtyřicátém se odehrála zvláštní epizoda. Franta Čurda a  jeho starší bratr Standa mi s  vážnou tváří oznámili, že už se mnou nesmějí nic mít. Nebudou si se mnou hrát, nebudou k nám chodit, mezi námi je zkrátka konec. Domáhal jsem se zdůvodnění. Možná jsem udělal něco, co se mezi kluky nepromíjí. Odpovídali záhadně: nijak jsem se neprovinil, je jim to líto, ale nejde to jinak. Velice mě to zasáhlo. Vůbec nepomáhalo vědomí, že mám knihy, a ty se ode mne neodvrátí. Zlé bylo i to, že jsem své neštěstí neměl komu svěřit. Naši by to zašli projednávat k Čurdům. To jsem nechtěl. Náš dům byl přitom donedávna jakýmsi společenským střediskem, a to nejen rodinným. O velkých svátcích, to jest na svatého Mikuláše, o Vánocích, o Velikonocích a taky o mých narozeninách pořádala maminka večery s programem a pohoštěním. Zvala všechny příbuzné, ale i některé přátele a známé s rodinami. Děti zpívaly u klavíru, recitovaly, dostavil se Mikuláš s čertem a andělem, odehrála se nadílka s dárky. I když jsem později v pubertě tato 15


setkání zaznamenaná na domácím kině přehodnotil jako přehlídku malých vykrmených buldoků, ve své době jsem se na tyto příležitosti těšil a horlivě se na nich podílel. Jenže katastrofa zasáhnuvší mé kamarádství neměla v domácích slavnostech protiváhu. Ostatně brzy skončily. Seděl jsem u okna a koukal do prázdna. Najednou jsem v otevřeném vikýři protějšího domu uviděl dva maňásky. Někdo tam hrál divadlo. Ale kdo a pro koho? V tom domě bydleli Čurdovi. Jejich tatínek byl hudebník a nosil uniformu, účinkoval v dechovém orchestru četnického sboru. Ale proč by jeho synové pro mne pořádali představení, když mi předtím vypověděli přátelství? Přitom jejich vystoupení bylo určeno mně: otevřel jsem okno a zaslechl dialog. Maňásci na mne reagovali. Záhada zůstala záhadou dodnes. Nějak s  ní souvisel jiný zážitek: krátce před Vánocemi 1942 jsem se v noci probudil a slyšel z vedlejší ložnice rodiče. Hádali se zvýšenými hlasy. „Tak ses měl rozvést. Rozveď se,“ křičela maminka. Vyděsil jsem se. O rozvodu jsem něco věděl. Alexandr Loucký, jeden z mých kamarádů, neměl tatínka. Vpadl jsem k rodičům a chtěl vysvětlení. Smáli se, ale křečovitě: probírali prý nějaký právnický případ. Naší rodiny se netýká. Třebaže odborné právnické hovory vedli často, a většinou velmi vzrušeně, tentokrát jsem jim nevěřil. Začalo dlouhé období špehování: tušil jsem, že se děje něco zlého, ale ničeho se nedopátral. Naši vzdorovali vynalézavě. Podařilo se jim například dosáhnout toho, že jsem si nevšiml, jak z mého života zmizeli dědeček s babičkou z maminčiny strany. Byli to svěží šedesátníci. Babičku pamatuju jako přísnou paní, která se se mnou nikdy nemazlila, ani si se mnou nehrála, zato dědeček se mnou obětavě kamarádil. V listopadovém chladu se svlékl do půl těla, běhal po zahradě a pohybem paží mi předváděl, jak plaval v moři. Vzpomínám si na písničky, které mi zpíval. Jeho pes Šotek u nás často pobýval, vozil se v  našem autě a  chodil s  námi na  dlouhé procházky. Dědeček při té příležitosti opatrně politizoval. Byl masarykovec. Pak tu najednou Šotek nebyl. Prý dědečka ošklivě pokousal, a tak ho dědeček odnesl na veterinu a dal utratit. Jenže pokousané 16


místo mi odmítl ukázat, a to bylo neobvyklé při obrovské sdílnosti, se kterou se mnou jindy zacházel. Chápal jsem, že přede mnou něco skrývá. Prohloubil jsem si pocit, že mi dospělí soustavně lžou. Když k nám jednoho dne dědeček s babičkou přestali docházet a v jejich nedalekém domku na ulici Zdeňka Sadovského bydleli jiní lidé, řekli mi naši, že prarodiče odjeli na Slovensko starat se o vilu, kterou rodina za složitých spoluvlastnických vztahů měla v lázních Ľubochňa. To byla průhledná výmluva. Zpochybnila ji ihned má stejně stará sestřenice Eva, dcerka maminčina mladšího bratra Ericha. Věděla z domu, že dědeček s babičkou jsou v Americe. „Eva nic neví, ani její máma,“ řekl tatínek. Pochopil jsem, že ptát se nemá vůbec smysl, a upřel podezíravost jiným směrem: začal jsem prohledávat zásuvky se starými dopisy, pohlednicemi a fotografiemi. Zřejmě to našim neušlo, a tak se ze dne na den ocitly pod zámkem. Svazek klíčů visíval v tatínkově skříni. Teprve jako patnáctiletý jsem zjistil, že se otvírá stejným klíčem jako všechny skříně v domě, v jejichž zámcích klíč trvale trčel. Dal jsem se zkrátka snadno vodit za nos. K dovršení dětského neštěstí přestala být pro mne škola potěšením. Ve druhé třídě nás dostal na starost pan řídící učitel Novotný. Byl to malý, nahrbený muž těsně před šedesátkou. Zřejmě jsem se mu nezamlouval. Hodně snaživě jsem se hlásíval, a nenapadlo mě, že ho tím obtěžuju. Také jsem na něj dotíral s různými dotazy, které vyplývaly z pokročilé četby historické beletrie a z touhy předvést se. Netušil jsem, že řídící učitel neví všecko a mou exhibici si vykládá jako potměšilou snahu usvědčit kantora z neznalosti. Na můj vztyčený ukazovák a prostředník reagoval podrážděným mávnutím a zavrtěním hlavou. Ve své třídě vyžadoval, abychom jej na začátku vyučování pozdravili německým pozdravem Heil Hitler a zdvižením pravé ruky, i když prý to pro Čechy není povinné. Pečlivě to s námi procvičil, abychom zdravili a  gestikulovali jednotně. Dával jsem si hodně záležet, abych mu vyhověl, a  přesto mě několikrát napomenul, že nejsem pozorný a opožďuju se. Nakonec mě kvůli tomu nechal po škole. Měl jsem se za trest naučit zpaměti Erbenovu báseň Štědrý večer. Zvládl jsem to v čase, který mu připadal neuvěřitelně krátký; vyslýchal mě, zda jsem ji už předtím alespoň zčásti neuměl. 17


0232547