0227035

Mezi kmeny hustého stromového porostu probleskovaly modré blikající majáčky, ale kolik je tam policejních vozů, Louise neviděla. Lesní cesta byla hrbolatá a skrz obrovské hromady dřeva, vyrovnané po obou jejích stranách, se na ni ostré dopolední světlo nedostalo.

Søren Velin jel dál. Štěrk bušil do podvozku auta a v zatáčce to trochu zaskřípalo. U zábrany mu pokynuli, že může pokračovat. Zaparkoval vedle jednoho z policejních vozů.

Louise Ricková vystoupila. Cesta končila u srázu. Dolů k vodě už vedla jen úzká pěšinka. Z jasných a tichých vod fjordu v pozadí vystupoval ostrov Orø. Louise na dálku žádného z mužů shromážděných nad svahem nepoznala, a tak si ze zadního sedadla vzala bundu a počkala, až Søren Velin vyrazí. „Našel ji jeden rybář,“ informoval je tmavovlasý, podsaditý muž, který jim vyšel naproti. Velina minul a podal ruku Louise. „Storm,“ představil se. „Jsem rád, že nám chceš pomoct.“ Louise mu stiskla ruku a usmála se. Komisař výjezdové skupiny státní policie věděl stejně dobře jako ona, že na břeh fjordu severně od Holbæku nepřijela proto, že by se jí chtělo nebo nechtělo. Rozhodlo se o tom dřív, než se jí vůbec někdo na něco zeptal. Štěstí, že Louise měla zrovna chuť se do případu pustit.

9

„Jak dlouho byla ve vodě, zatím nevíme,“ pokračoval Storm mezitím, co spolu šli ke srázu. „V 8.35 zavolal na policii v Holbæku rybář, že pod vodou zpozoroval bezvládnou postavu.

Dívka měla kolem pasu přivázanou těžkou betonovou dlaždici, která ji stáhla přibližně jeden a půl metru pod hladinu, kde uvízla v nějakém pletivu. Rybář zkusil děvče vylovit pomocí vesla, ale vzdal to a přivolal policii. Policisté dorazili současně se sanitkou. Záchranáři právě dokončili vyprošťování mrtvoly.“ Louise si všimla záchranářského auta s přívěsem pro gumový člun, pomocí něhož dívku vylovili. Jeden potápěč se ponořil do vody, aby mrtvolu vyprostil, a podal ji svému kolegovi, který ji vyzdvihl do člunu. Záchranný člun už byl opět na přívěsu. Louise došla až na okraj srázu. Uviděla bílé prostěradlo zakrývající dívčino mrtvé tělo a kriminální techniky v kombinézách, kteří na pobřeží pátrali po stopách. „Místní policie celou lokalitu zablokovala, a jak vidíte, kriminální technici se už dali do práce,“ pokračoval Storm. „Ale pár dalších aut ještě čekáme.“ Když došli k ostatním, přerušil svůj krátký raport a začal jednoho po druhém představovat. „To je Bengtsen. U holbæcké kriminální policie pracuje už celé věky,“ prohlásil Storm se zřejmým respektem. „Ví všechno podstatné o Holbæku a jeho obyvatelích.“ Bengtsen kývl, ale ruce z kapes tvídových kalhot nevytáhl.

Storm přistoupil ke snědému muži. „Dean Vukič,“ představil ho a muž napřáhl ruku k Louise.

V košili a kravatě pod koženým kabátem působil nadmíru korektně a díky této dokonalé vizáži vypadal spíš jako bankéř než jako kriminální inspektor.

Louise stiskla další ruku. „Kim Rasmussen.“ I jemu bylo mezi pětatřiceti a čtyřiceti, stejně jako Deanu Vukičovi a samotné Louise.

10

„Louise Ricková,“ představila se a ze zvyku chtěla dodat „oddělení A“, ale spolkla to. Rychle přejela očima nové obličeje.

Přítomní tvořili malou skupinku a Louise chvilku přemýšlela, jak se jí asi podaří najít si v tomhle houfu své místo.

Po ranní poradě oddělení A na kodaňském policejním ředitelství rozrazil šéf oddělení vražd Hans Suhr dveře kanceláře, o kterou se Louise dělila s Larsem Jørgensenem. Louise právě postavila hrnek s kávou na psací stůl a ptala se svého kolegy na adoptovaná dvojčata, která sklátila chřipka… A vtom jí Suhr třemi krátkými větami oznámil, že její dřívější parťák Søren Velin je na cestě na policejní ředitelství a zastaví se pro ni. „Ode dneška jsi dočasně přiřazená k výjezdové skupině,“ prohlásil a vzápětí zmizel za dveřmi.

Louise vyskočila. Zastavila Suhra na chodbě, aby se dověděla, co je důvodem tohoto rozhodnutí. Jeho odpověď byla jasná a stručná: „Protože tenhle typ případů důvěrně znáš.“ A pak už zase spěchal dál.

Louise se vrátila do kanceláře. Lokla si kávy a zavrtěla hlavou, čímž dala svému parťákovi najevo, že Suhr jí neprozradil nic, z čeho by byla moudřejší. „Předpokládám, že půjde o znásilnění,“ řekla cestou ke dveřím, s taškou přes rameno, a dvojčatům vzkázala, ať se brzy uzdraví. Na zadním schodišti vedoucím do ulice Otto Mønstedsgade přemítala, že požádal-li o pomoc policejní okrsek, musí to být asi znásilnění těžkého kalibru. Teprve když seděla v autě vedle Sørena Velina a ujížděli směrem na Tuse Næs (přesněji řečeno k přírodní rezervaci s podivným názvem Husí krk), zjistila, že si slova svého šéfa vyložila špatně. „Nevím, jestli se jedná i o znásilnění,“ odpověděl její bývalý parťák, jakmile se ho začala na případ vyptávat a připravovat se na vše, co je čeká. „Ale vypadá to, že jde o děvče z imigrantské rodiny. Pochopil jsem, že Storm tě tam chce mít právě kvůli tomu.“ 11

Louise se zhluboka nadechla. Jednoho takového případu se právě zbavila. Podepsal se na ní natolik, že uvažovala o konzultaci s interním policejním psychologem, aby na ní nezanechal trvalé následky. Když u policie začínala, konfrontace s lidskými tragédiemi ji tvrdě zasahovaly často. Musela se hodně snažit, aby se se svými pocity naučila zacházet. Čas od času se ovšem její citlivost vrátila a tak tomu bylo i v souvislosti s posledním případem, pokusem o vraždu ze cti. Skončilo to obviněním ze zvlášť hrubého násilí, ale ani Louise, ani zbytek její pátrací skupiny byť na vteřinu nezapochybovaly o tom, že jistí členové dané rodiny měli v plánu šestnáctiletou dívku zabít. Jen to neprovedli dost důkladně, takže jejich nejstarší dcera teď ležela jako kus hadru na neurologickém oddělení Ústřední nemocnice. „Byla otočená břichem dolů,“ vysvětloval Storm a ukazoval do pravé části fjordu dále od břehu. „Nevíme, o koho se jedná, ale odhadujeme, že je jí plus minus mezi čtrnácti a šestnácti.

Neměla u sebe peněženku ani nic jiného, podle čeho bychom zjistili její totožnost.“ „Za chvíli dorazí psovodi. Takže uvidíme, jestli nenajdou něco, podle čeho by ji mohli identifikovat,“ přerušil ho Bengtsen. Vystoupil z hloučku a postavil se vedle šéfa výjezdové skupiny. „Pravděpodobně můžeme vyjít z toho, že do vody ji shodili z nějakého člunu,“ pokračoval s rukama v kapsách a s pohledem klouzajícím po vodě. „Je tady příliš velká hloubka, než aby ji tam někdo donesl. A taková dlaždice taky něco váží.“ Louise uslyšela, jak se zabouchly dveře auta, a vedle ostatních vozů uviděla modrou dodávku a u ní dva muže, jak si oblékají pracovní kombinézu. V jednom z nich poznala Frandsena, šéfa dřívějšího oddělení kriminální techniky, které právě přejmenovali na středisko kriminální techniky. Zamířila k němu, aby ho pozdravila. Přednedávnem mu bylo šedesát a na oddělení v ulici Slotsherrensvej pro něj uspořádali velkou osla12

vu. Louise se jí zúčastnila a Frandsenovi věnovala stojánek na dýmku vyřezaný z mahagonu. Dýmku míval neustále při sobě, ale za celé ty roky, co ho znala, si ji nikdy nezapálil. Když ji vylovil a strčil do koutku úst, většinou to znamenalo, že se soustřeďuje. „Tak se na to zase vrhneme,“ řekl Frandsen. Ze zavazadlového prostoru vytáhl velkou dřevěnou bednu. „Právě jsem si vyzkoušel, jak chutná třetí věk.“ Frandsen s manželkou se místo pořádání rodinné oslavy rozhodli jet na dva týdny do Thajska. Zřejmě se zrovna vrátili, napadlo Louise. Usmála se, protože Frandsenovi ani na vteřinu nepřipadalo divné, co ona dělá na místě nálezu tak daleko od Kodaně. Nicméně věděla, že už se zcela zaměřil na práci, do které se právě pustil.

Sbalil si věci a vydal se za svými lidmi ke srázu. Louise zamířila k ostatním. Dean a Kim právě ukončili rozmluvu s paní, která tu venčila svého psa. „Nic,“ prohlásil Dean. „Bydlí na statku kousek odtud a se psem chodí do lesa dvakrát denně.“ K místu se pomalu blížil velký tmavý citroën. „Skipper,“ řekl Søren Velin a zamával směrem k autu.

Louise o něm slýchala už roky. Skipper byl stálým inventářem výjezdové skupiny státní policie a provázela ho pověst o naprosto fenomenálních schopnostech v oblasti technických stop a detailů. Další věc, kterou se o něm Louise doslechla, právě potvrdily zvláštní zvuky hlasité hudby pronikající zpoza zavřených okének auta. Cestou do Holbæku jí Søren Velin vyprávěl, že kolega vášnivě miluje jazz rock a fusion music.

Nějak to vůbec nešlo dohromady s jeho diskrétním svetrem, dokonale uvázanou kravatou, distingovaným a odměřeným výrazem a úpravou šedin sčesaných dozadu a tvořících měkkou vlnu.

Louise se Skipperovi představila. Søren Velin dodal, že před jeho příchodem k výjezdové skupině byla jeho parťačkou.

13

„Tak to je mi jasné, že už si nemůžeme přát nikoho lepšího,“ pronesl Skipper s jemným úsměvem. „Vítej u nás.“ „Díky,“ odpověděla Louise a přemýšlela, co o ní asi Søren Velin ještě vykládal. Dívala se na něj, jak mluví s dalšími dvěma místními policisty. Když jí nabídli práci v oddělení vražd, Søren už v oddělení A pracoval. Bylo z toho pár let opravdu dobré spolupráce, ale pak šel její kolega zase o dům dál.

Kriminální technici pracovali na svahu a těsně u vody. Stopy cizí DNA na dívce asi zbyly jen sotva, protože byla ponořená celá, nicméně mrtvola a místo nálezu se důkladně vyfotografovaly, na břehu se zajistily nějaké předměty a dva muži se zajímali speciálně o otisky nohou a pneumatik. Louise si všimla, že dorazil i soudní lékař Flemming Larsen. Jeho dvoumetrovou postavu si nemohla splést s nikým jiným, ačkoli k ní byl otočen zády a na koleni balancoval s aktovkou, ve které něco hledal. Když se otočil a Louise zpozoroval, tašku odložil a s širokým úsměvem si to namířil přímo k ní. „To děvče je z Kodaně, že jsi tady?“ zeptal se Louise překvapeně a na přivítanou ji k sobě přivinul. Objímal ji poněkud déle, než by čekala. S Flemmingem spolupracovala při spoustě svých případů a v poslední době se občas vídali i mimo pracovní dobu. Do toho ale nikomu nic není. „Poslali mě sem společně s výjezdovou skupinou na výpomoc,“ odpověděla a měla dojem, že to znělo poněkud odtažitě. „No to je bomba,“ usmál se. „Myslel jsem, že Suhr a zbytek oddělení A se bez tebe neobejdou. Je to nastálo?“ „Ne, budu jen u tohoto případu. A oni to beze mě v pohodě zvládnou,“ prohlásila Louise a pomyslela si, že jediný, kdo dosud nesouhlasil s jejím povoláním do výjezdové skupiny, byl Michael Stig. Jenže u něj šlo nejspíš o názor, že si měli vybrat raději jeho.

14

„Tak hodně štěstí a brnkni mi, až si najdeš někdy večer čas — vyrazíme si na skleničku.“ Zamířil pro svou aktovku. Od břehu sem právě došel Frandsen a hlásil, že soudní lékař se může pustit do ohledání mrtvoly na místě nálezu.

Louise se vydala za nimi na okraj úbočí a viděla, jak Flemming odhrnul prostěradlo a dřepl si vedle děvčete. Mrtvá ležela na zádech na černém mokrém břehu fjordu se zavřenýma očima a k pasu měla stále přivázanou dlaždici. Tričko s dlouhými rukávy a světlý kabátek se poněkud vyhrnuly a odhalily pohled na stopy po provazu, který se jí zadíral do kůže.

Soudní lékař dívce opatrně rozhrnul dlouhé černé vlasy, takže se jí už nelepily na obličej jako podivní lesklí hadi.

Flemming skloněný nad dívkou podával hlášení Skipperovi, který vše zaznamenával v heslovitých poznámkách do bloku, a Louise naslouchala také. „Neidentifikovaná žena, nalezena nedávno,“ začal Flemming a nejprve se soustředil na obličej. „Žádné bodové krvácení v očních spojivkách ani v okolí očí. V oblasti břicha…“ Chvíli pohledem hodnotil provaz a pak pokračoval: „…je přibližně tří- až čtyřmetrová modrá šňůra zavázaná dvojitým uzlem. Jeden konec je ovinut kolem dívčina pasu a druhý kolem zahradní dlaždice o rozměrech padesát krát padesát centimetrů. Na břiše jsou patrné mrtvolné skvrny, které po stisknutí nemizí. To znamená, že oběť je mrtvá alespoň čtyři nebo pět hodin. Její tělesná teplota naměřená v konečníku je 27,2 stupně a teplota vody činí 16,5 stupně,“ řekl a podíval se na Skippera. „Co si myslíš o příčině úmrtí? Utopila se? Jak je tu dlouho?“ zeptal se Skipper a postoupil o krok dopředu.

Flemming se narovnal a chvilku stál se založenýma rukama. Přitom se díval na dívku ležící na zemi. Pak zavrtěl hlavou. „Jak zemřela, říct nemůžu. Známky násilí zde nejsou patrné, ale nemyslím si, že se pod vodou nadechovala. To by

15

měla v ústech a kolem nich pěnu. Samozřejmě, pěnu mohla smýt voda. Mrtvolných skvrn není mnoho a jsou načervenalé, mrtvá má po celém těle husí kůži, což lze u osob ležících ve vodě pozorovat často. Kůži voda vyloženě macerovala — na prstech rukou i nohou, na dlaních a chodidlech —, ale k tomu dochází už po několika hodinách.“ Na závěr Flemming odhadl, že vzhledem k posmrtné ztuhlosti, mrtvolným skvrnám a teplotě dívka zemřela zhruba před devíti až patnácti hodinami. „Kdy budete moct zahájit pitvu?“ zeptal se Skipper a kývnutím přivolal Storma, aby dal svolení k obdukci a pomohl mu na soudního lékaře zatlačit, kdyby namítal, že má všechny pitevní prostory zcela obsazené.

Flemming pohlédl nejprve na hodinky a pak na oba muže. „Můžeme začít v jednu. Tedy pokud se vám povede zařídit, aby černí havrani poslali svůj kostní expres takhle narychlo,“ prohlásil suše. To představovalo věčný problém. Ne vždy se podařilo domluvit, aby pohřební služba přijela tak rychle, jak bylo potřeba.

Kostní expres. Louise potřásla hlavou. Tenhle výraz už se pro převoz nebožtíků všeobecně ujal. V některých případech byl opravdu výstižný, jindy za skutečností dost pokulhával.

Jako zrovna teď. Děvče uložili do pytle z bílého plastu — v podstatě do obalu na šaty velikosti lidského těla — a teď je měli do Ústavu soudního lékařství převézt v pohřebním voze s neprůhlednými skly. Neosobní a chladné zacházení s mladou ženou, o které ani nevědí, kdo to je.

Louise dostala na okamžik chuť jet s dívkou, aby dotyčná nebyla cestou sama, ale tady to nebylo jako v sanitce, kde se myslí i na sedadlo pro doprovod. V tomto případě je auto prázdné. Skýtá místo pouze pro dvě nosítka a ve střeše má velký ventilátor. Louise myšlenku vypudila z hlavy.

Poté, co odjel soudní lékař, Storm se vydal k ostatním autům a zavelel k návratu na holbæckou policejní stanici.

16

„To znamená, že tu mohla být od půlnoci,“ řekl předtím, než otevřel dveře svého vozu. „Tak se do toho dáme.“ Louise se naposledy rozhlédla po místě nálezu. Pak usedla vedle Sørena Velina a rozjeli se po lesní cestě.

17