0227033

1. KAPITOLA

Prvních třicet dva měsíců a jedenáct dní našeho zajetí jsme dole byly čtyři. A potom jsme najednou, náhle a bez varování, byly jen tři. I přesto, že ta čtvrtá nevydala za posledních několik měsíců ani hlásku, zavládlo v místnosti po jejím zmizení ticho. Dlouho jsme pak seděly mlčky ve tmě a přemýšlely, která z nás půjde do bedny příště.

Zrovna Jennifer a já jsme v tom sklepě skončit neměly. Nebyly jsme obyčejné osmnáctileté holky, které zapomenou na obezřetnost, hned jak je vypustí na vysokou školu. Svou svobodu jsme braly vážně a hlídaly ji tak přísně, až skoro neexistovala.

Věděly jsme líp než ostatní, co na nás v tom velkém širém světě čeká, a nehodlaly jsme připustit, aby nás to dostalo.

Celé roky jsme strávily metodickým studiem a sepisováním všech nebezpečí, která by nám mohla hrozit: laviny, nemoci, zemětřesení, autonehody, sociopati a divá zvěř, prostě všechno zlo světa, které číhalo možná hned pod našimi okny. Věřily jsme, že nás naše paranoia ochrání. Copak je pravděpodobné, že by katastrofy a duševní traumata postihly zrovna ty dvě dívky, které jsou s nimi tak dobře obeznámené?

Nic jako osud pro nás neexistovalo. Osud jsme měly jen za slovo, které se používá, když člověk není připravený, když se fláká a přestane dávat pozor. O osud se opírali slaboši.

Opatrné natolik, že to koncem puberty hraničilo s posedlostí, jsme začaly být o šest let dřív, když nám bylo dvanáct.

Jednoho chladného, slunečného rána v lednu roku 1991 nás 11

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 11

7.10.2013 13:04:25

Jennifeřina matka vezla domů ze školy, stejně jako každý jiný pracovní den. Z té nehody si nic nepamatuju. Vzpomínám si jen, jak se blížím ke světlu, pomalu a do taktu kardiomonitoru vypípávajícího pravidelný a uklidňující rytmus mého tepu.

Ještě mnoho dní poté jsem si po probuzení připadala v teple a v naprostém bezpečí, až do chvíle, kdy moje mysl dohnala ztracený čas a já posmutněla.

Jennifer mi později řekla, že si nehodu živě vybavuje. Její vzpomínka byla typicky posttraumatická: mlhavý, zpomalený sen, barvy a světla vířící v jakési operní dokonalosti. Tvrdili nám, že jsme měly štěstí — přežily jsme, byly jsme jenom vážně zraněné; ležely jsme na jednotce intenzivní péče, obklopené doktory, sestřičkami, jehlami a hadičkami, a čekaly nás čtyři měsíce rekonvalescence v holém nemocničním pokoji s nahlas puštěnou CNN v pozadí. Jennifeřina matka štěstí neměla.

Dali nás na stejný pokoj, údajně proto, abychom si během zotavování dělaly společnost a, jak mi pošeptala matka, abych Jennifer pomohla překonat smutek. Já jsem ale měla podezření, že je to i kvůli Jennifeřinu rozvedenému otci, opilci, jemuž jsme se snažily za každou cenu vyhýbat. Měl radost, když se moji rodiče nabídli, že se u mě a Jennifer budou střídat. Tak jako tak se naše těla začala pomalu uzdravovat a my zůstávaly stále častěji o samotě. Tehdy jsme si začaly psát deníky — abychom zabily čas, říkaly jsme si, hluboko uvnitř jsme ale nejspíš obě věděly, že tím spíš chceme získat pocit, jako bychom měly nad divokým a nespravedlivým vesmírem aspoň trochu kontrolu.

Za první deník nám posloužil obyčejný poznámkový blok z nočního stolku, na jehož přední straně bylo tučným písmem vytištěno jméno nemocnice. Jen málo lidí by ho považovalo za deník, jelikož to byl v podstatě jen seznam hrůz, které jsme znaly z televize. Požádaly jsme sestřičky ještě o tři bloky. Nej12

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 12

7.10.2013 13:04:25

spíš si myslely, že celé dny hrajeme piškvorky a šibenici. Přepnout kanál každopádně nikoho nenapadlo.

Když nás z nemocnice pustili, začaly jsme na svém projektu pracovat doopravdy. Ve školní knihovně jsme si vyhledaly ročenky, lékařské časopisy, a dokonce i knihu pojistných tabulek z roku 1987. Shromažďovaly jsme data, počítaly, zaznamenávaly, řádek za řádkem jsme zaplňovaly důkazy lidské zranitelnosti.

Deníky se původně dělily do osmi základních kategorií, ale jak jsme dospívaly, s hrůzou jsme zjišťovaly, že existuje spousta mnohem horších věcí než LETECKÉ HAVÁRIE, NEHODY V DOMÁCNOSTI a RAKOVINA. Za hrobového ticha jsme seděly na gauči pod oknem v mém prosluněném podkrovním pokoji a Jennifer po dlouhém zamyšlení vzala černý fix a nadepsala tučnými písmeny: ÚNOS, ZNÁSILNĚNÍ a VRAŽDA. Naše statistické přehledy nás utěšovaly. Ve vědění je přece síla. Věděly jsme, že je pravděpodobnost jedna ku dvěma milionům, že nás zabije tornádo, jedna ku třem stům deseti tisícům, že zemřeme při letecké havárii, a jedna ku pěti stům tisícům, že zahyneme po pádu asteroidu na Zemi. Už jen to, že jsme ten nekonečný sloupec číslic znaly a uměly zpaměti, nám podle našeho pokřiveného vnímání pravděpodobnosti dávalo větší šanci. Zbožné přání, jak to nazvali naši terapeuti, když jsem jednoho dne přišla domů a našla všech sedmnáct deníků ležet na hromadě na kuchyňském stole. Moji rodiče u něj seděli, čekali a v očích měli slzy.

V té době mi bylo šestnáct a Jennifer se k nám přistěhovala nastálo, protože její otec byl už potřetí ve vězení za řízení v opilosti. Jezdily jsme ho navštěvovat autobusem, poněvadž jsme došly k závěru, že řídit není v našem věku bezpečné (trvalo další rok a půl, než jsme si udělaly řidičák). Jennifeřina otce jsem neměla ráda a ukázalo se, že ona taky ne. Vlastně ani nevím, proč jsme za ním každou první sobotu v měsíci vůbec jezdily, pravidelně jako hodinky.

13

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 13

7.10.2013 13:04:25

Většinou se na Jennifer jenom díval a plakal. Někdy se snažil začít větu, ale nedostal se daleko. Jennifer nehnula brvou a zírala na něj tak prázdným pohledem, jaký jsem u ní nikdy předtím nebo potom neviděla, dokonce ani tehdy, když jsme skončily dole ve sklepě. Oba mlčeli a já jsem od nich seděla kousek dál, vrtěla se a připadala si nesvá. Její otec bylo to jediné, o čem přede mnou nikdy neřekla ani slovo, a tak jsem ji v autobuse cestou domů pokaždé jen držela za ruku a ona se tiše dívala z okna.

V létě před nástupem na Ohijskou univerzitu dosáhla naše úzkostlivost vrcholu. Brzy jsme měly opustit podkroví, kde jsme bydlely, a vydat se do neznáma — do vysokoškolského kampusu. Rozhodly jsme se připravit: napsat si seznam věcí, které NIKDY nemáme dělat, a vylepit ho na dveře ložnice.

Jennifer trpěla nespavostí, a tak často uprostřed noci vstávala a přidávala na seznam nové položky: nikdy nechoď sama večer do školní knihovny, nikdy neparkuj dál než šest míst od cíle, nikdy nevěř cizímu člověku, kterému praskla pneumatika. Nikdy, nikdy, nikdy.

Před odjezdem jsme si do velkého kufru pečlivě zabalily naše poklady, které jsme si nechávaly dávat jako dárky k narozeninám a Vánocům: roušky, antibakteriální mýdlo, baterky, pepřový sprej. Vybraly jsme si koleje v nízkopodlažní budově, abychom v případě požáru mohly bez problémů vyskočit. Pozorně jsme si prostudovaly mapu kampusu a přijely tři dny před začátkem roku, abychom si stihly projít všechny chodníky a pěšiny a odhadnout osvětlení, viditelnost a vzdálenost od rušných míst.

Dorazily jsme na kolej, ještě jsme si ani nestačily vybalit a Jennifer už vytahovala nářadí. Vyvrtala do okenního rámu díry a já jsem do něj vsadila tenkou, ale odolnou kovovou mříž, aby okno nešlo otevřít zvenčí, ani kdyby se vysklilo. Vedle jsme uskladnily provazový žebřík a kleště, jimiž bychom 14

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 14

7.10.2013 13:04:25

mříž odstranily, kdybychom potřebovaly rychle utéct. Kolejní ochranka nám dala zvláštní povolení namontovat si na dveře vrchní zámek. Nakonec jako třešinku na dortu Jennifer opatrně vylepila na zeď mezi postelemi náš seznam. Spokojeně jsme se po pokoji rozhlédly.

Možná na nás vesmír nakonec vykonal svou zvrácenou odplatu. Nebo snad rizika života venku byla prostě větší, než jsme si spočítaly. V každém případě jsme porušily vlastní omezení a snažily se aspoň zdánlivě žít jako normální vysokoškolačky.

Proboha, říkala jsem si později, vždyť jsme věděly, k čemu to může vést. Jenže kouzlo všednosti se ukázalo být příliš neodolatelné. Měly jsme každá vlastní přednášky i přesto, že se konaly na opačných koncích kampusu. Někdy jsme zůstávaly v knihovně dlouho po setmění a povídaly si s novými kamarády. Zúčastnily jsme se i několika univerzitních seznamovacích večírků. Jako normální studenti.

Po pouhých dvou měsících jsem tajně začala uvažovat o tom, že bychom mohly žít trochu víc jako ostatní, odložit starosti z dob puberty a zabalit je doma do kartonových krabic stejně jako jiné suvenýry z dětství. Teď to vnímám jako kacířské zavržení všeho, v co jsme věřily, tenkrát mě ale napadlo, že naše utkvělé představy možná vážně nejsou nic jiného než utkvělé představy a že s Jennifer konečně dospíváme.

Naštěstí jsem ty myšlenky nevyslovila nahlas, natož abych se podle nich zařídila, takže jsem si je během následujících temných dnů a nocí dokázala aspoň částečně odpustit. Byly jsme obyčejné studentky a jako studentky jsme se taky chovaly.

Přinejmenším jsem se mohla utěšovat vědomím, že svými zásadami jsme se řídily až do hořkého konce. Své ochranné strategie jsme dodržovaly skoro automaticky a s vojenskou přesností a soustředěním. Každý den byl jedno nepřetržité bezpečnostní cvičení. Nic, co jsme dělaly, se neobešlo bez kontroly, pravidla a náhradního plánu. Měly jsme se na pozoru. Byly jsme opatrné.

15

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 15

7.10.2013 13:04:25

Ten večer to bylo stejné. Ještě než jsme do školy vůbec nastoupily, zjistily jsme si, která městská taxislužba je co do počtu nehod nejbezpečnější, a založily si u ní konto. Pro případ, že by nám někdy došla hotovost nebo nám někdo ukradl peněženku, se poplatky přičítaly rovnou na kreditní kartu.

Bod číslo třicet sedm na seznamu koneckonců varoval „nikdy nezůstaň bez peněz“. Po dvou měsících nás dispečer poznal po hlase. Stačilo dát mu adresu a o chvíli později jsme se bezpečně vezly do kolejní pevnosti.

Ten večer jsme vyrazily na náš první soukromý večírek mimo areál školy. Okolo půlnoci se zábava teprve začala rozjíždět, ale my jsme usoudily, že jsme svou večerku posunuly až až. Zavolaly jsme si taxi a v rekordním čase přijel černý otlučený sedan. Nevšimly jsme si ničeho divného, dokud jsme neseděly uvnitř a neměly zapnuté pásy. Auto zvláštně zapáchalo, já to však odmávla s tím, že to se dá od místní taxislužby čekat.

Jely jsme jen pár minut, když Jennifer usnula a hlava jí klesla na moje rameno.

Tu vzpomínku, poslední z našeho předchozího života, uchovávám v mysli jako dokonalý obraz míru. Byla jsem spokojená.

Těšila jsem se na život, na skutečný život. Neustrnuly jsme na místě a budeme šťastné.

Nejspíš jsem taky usnula, protože když jsem otevřela oči, panovala na zadním sedadle naprostá tma. Světla města nahradila mdlá záře hvězd. Černý sedan se řítil opuštěnou dálnicí a před námi se nacházel jen slabě viditelný obzor. Tohle není cesta domů.

Nejdřív jsem zpanikařila. Pak jsem si vzpomněla na bod číslo sedm na seznamu: nikdy nepanikař. V duchu jsem si bleskově prolítla všechno, co jsme ten den podnikly, a marně se snažila přijít na to, kde jsme udělaly chybu. Protože k tomuhle mohlo dojít jedině nějakou chybou. Tohle nebyl náš „osud“.

16

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 16

7.10.2013 13:04:25

Hořce jsem si uvědomila, že jsme udělaly tu nejzákladnější a nejzásadnější botu ze všech. Každé dítě to jednoduché pravidlo, nejsamozřejmější z bodů na našem seznamu, zná od své matky: nikdy nenastupuj do auta s cizím člověkem. Arogantně jsme si myslely, že ho díky své logice, opatrnosti a předběžnému průzkumu smíme obcházet, aspoň trošku. Nic už nedokázalo změnit skutečnost, že jsme se jím neřídily bezvýhradně. Byly jsme naivní. Nevěřily jsme, že by i někdo jiný mohl být tak rafinovaný jako my. Nepočítaly jsme s tím, že by naším nepřítelem mohlo být opravdové zlo, a ne jenom statistická pravděpodobnost.

Třikrát jsem se zhluboka nadechla a na dlouhou, smutnou chvíli se zadívala na Jennifeřinu krásnou spící tvář. Bylo mi hned jasné, že už podruhé za svůj mladý život se Jennifer probudí a vše bude najednou úplně jinak. Konečně jsem ji celá vyděšená vzala za rameno a jemně s ní zatřásla. Nejdřív jen ospale mžourala. Pak zaostřila, začala zpracovávat situaci a já jsem si dala prst před ústa. Spatřila jsem v jejím obličeji výraz pochopení a strachu a málem jsem hlasitě zaúpěla, stihla jsem si ale včas zacpat pusu. Jennifer toho za sebou měla tolik a tak moc toho vytrpěla. Beze mě by nepřežila. Musela jsem být silná.

Nevydaly jsme ani hlásku. Naučily jsme se, že v nouzové situaci nemáme jednat impulzivně. A tohle nouzová situace rozhodně byla.

Přes tlustou umělohmotnou přepážku, která nás od řidiče oddělovala, jsme z našeho únosce moc nezpozorovaly: tmavě hnědé vlasy, černý vlněný kabát, velké ruce na volantu. Na levé straně zátylku částečně zakrytého límcem měl vytetované něco, co jsem ve tmě nedokázala rozpoznat. Zachvěla jsem se. Zpětné zrcátko bylo natočené tak, abychom mu neviděly do obličeje.

Zkusily jsme otevřít dveře od auta, jak nejtišeji jsme dokázaly. Zamčeno. Ovládání oken bylo taky vypnuté. Byly jsme v pasti.

17

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 17

7.10.2013 13:04:25

Jennifer se pomalu předklonila a zvedla ze země svou kabelku. Začala se v ní tiše přehrabovat a nespouštěla ze mě přitom oči. Vytáhla pepřový sprej. Zavrtěla jsem hlavou, protože v uzavřeném prostoru nám nebyl k ničemu. I tak jsme si s ním připadaly bezpečněji.

Zalovila jsem ve vlastní kabelce, která se mi povalovala u nohou, a nahmatala jsem úplně stejnou nádobku a osobní tlačítkový alarm. Budeme muset počkat, potichu, vyděšené, zpocené i navzdory říjnovému chladu, jenž venku panoval, a s pepřovými spreji v roztřesených rukách.

Přelétla jsem očima vnitřek auta a snažila se vymyslet plán. A pak jsem si toho všimla. Na mé straně přepážky byly malé větrací průduchy, na Jennifeřině straně se ale na ventilaci napojovalo jakési podomácku vyrobené udělátko z kovu a gumy. Na ventily navazovala v přední části auta trubka vedoucí dolů k podlaze, kam jsme neviděly. Seděla jsem bez hnutí a s otevřenou pusou na ten důmyslný mechanismus civěla.

Hlavou mi vířily myšlenky a chvíli jsem nedokázala souvisle uvažovat. Pak mi to konečně došlo. „Uspí nás,“ pošeptala jsem Jennifer. Lítostivě jsem pohlédla na sprej ve své ruce a věděla, že ani nedostanu příležitost ho použít. Takřka láskyplně jsem ho pohladila, nechala spadnout na podlahu a nespouštěla jsem oči ze zdroje naší nevyhnutelné zkázy. Jennifer se na průduchy podívala a okamžitě pochopila, co mám na mysli. Neměly jsme naději.

Nejspíš mě uslyšel promluvit, protože o několik vteřin později nám nenápadný syčivý zvuk napověděl, že se nám brzo bude chtít spát. Ventilace na mé straně se uzavřela. Vzaly jsme se s Jennifer za ruce a volnými dlaněmi pevně sevřely okraj sedadla z falešné kůže. Nato svět zmizel.

Když jsem se probrala, byla jsem v temném sklepě, který se mi měl stát na příští víc než tři roky domovem. Pozvolna jsem ze sebe setřásala účinek drog a snažila se zaostřit na 18

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 18

7.10.2013 13:04:25

moře šedi před sebou. Když se mi to povedlo, musela jsem oči zase rychle zavřít, abych zarazila nával paniky, který se mě hrozil zmocnit. Počkala jsem deset vteřin, dvacet, třicet a znovu otevřela oči. Podívala jsem se dolů na své tělo. Byla jsem nahá a přikovaná za kotník ke zdi. Po zádech mi přeběhl mráz a zvedl se mi žaludek.

Nebyla jsem tam sama. Vedle mě byly ke zdi připoutané dvě dívky, vychrtlé a nahé. Před námi ležela bedna — obyčejná dřevěná přepravka, asi tak metr a půl dlouhá a něco přes metr vysoká. Otvírala se na opačné straně ode mě, a tudíž jsem neviděla, jak je zajištěná. Ze stropu visela slabá žárovka a lehounce se houpala.

Jennifer jsem nikde neviděla.

19

Zanova-Koethi-Nasledky.indd 19

7.10.2013 13:04:25