Issuu on Google+

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Jedna noc

N

ašla jsem Auroru a  poprosila ji, aby zůstala v  noci s  To  vem. Měla jsem výčitky svědomí, že ho opouštím, ale

matka si s ním bude spíš vědět rady, kdyby se zase začal chovat neovladatelně. Když se Aurora přestěhovala, vzala jsem si její pokoj. Byla v  něm postel s  nebesy, zatažená červenými závěsy. Jedna zeď

byla promáčknutá skoro až k  posteli, takže pokoj vypadal ještě menší. „Budeš v  pořádku?“ Loki mě sem doprovodil a  zůstal stát hned za dveřmi. „Jo, jsem v pohodě,“ zalhala jsem a posadila se na postel. „Jak by ne. Království se rozpadá, lidi umírají. Mám zabít vlastního otce. A můj manžel se zbláznil.“ „Ty za nic z toho nemůžeš, Wendy.“ „Ale mně připadá, že můžu,“ namítla jsem a po tváři mi stekla osamělá slza. „Jenom to všechno zhoršuju.“ 179

Boj_o_trun_cz.indd 179

06.02.13 13:04


Amanda Hockingová

„To ale není vůbec pravda.“ Loki přešel pokoj a posadil se vedle mě na postel. „Nebreč, Wendy.“ „Nebrečím,“ zalhala jsem. Otřela jsem si oči a  podívala se na něj. „Proč seš na mě tak hodnej?“ „Proč bych nebyl?“ zeptal se zmateně. „Protože...“ Ukázala jsem na  jeho záda. „Protože za  tohle můžu já.“ „Ne, za to může král, protože je hajzl,“ zavrtěl hlavou Loki. „Ale kdybych u  něj zůstala, nic z  toho by se nestalo,“ řekla jsem. „Tihle lidé by neumřeli. Toveovi by nebylo tak zle.“ „A ty bys byla mrtvá,“ dodal ostře Loki. „Král by i po tom nenáviděl Trylly, možná ještě víc, protože by je vinil za to, že ti tak vymyli mozek. A stejně by je napadl.“ „Možná,“ pokrčila jsem rameny. „A možná ne.“ „Přestaň.“ Objal mě kolem ramen. Na chvíli jsem si připadala v bezpečí a v teple. „Všechno není tvoje vina a nemůžeš všechno napravovat.“ „Stejně to nestačí.“ Polkla jsem a  podívala se na  něj. „Nic z toho, co udělám, stejně nebude stačit.“ „Věř mi, že toho děláš až dost.“ Usmál se a odhrnul mi vlasy z tváře. Zadívala jsem se do jeho karamelových očí a uvnitř jsem ucítila, jak mě to k němu táhne. Zesílilo to pokaždé, když jsem byla s ním. „Proč jsi chtěl, abych si to pamatovala?“ ozvala jsem se. „Co aby sis pamatovala?“ „Když jsme tenkrát stáli u tebe v pokoji, říkals, že si mám pamatovat, že jsem tě chtěla políbit.“ „Takže připouštíš, žes chtěla?“ Loki se na mě ušklíbl. 180

Boj_o_trun_cz.indd 180

06.02.13 13:04


Boj o trůn

„No tak.“ „Jeli jsme k Orenovi a nedalo se odhadnout, jak to dopadne,“ odpověděl Loki. „Napadlo mě, že ti poví, jak mě za tebou úmyslně poslal, abych tě sváděl, a že mě pak budeš nenávidět. Ale kdyby sis pamatovala, žes mě chtěla políbit, třeba bys mě pak nedokázala nenávidět moc dlouho.“ „Tys věděl, že to na tebe král prozradí, a stejně jsi jel se mnou?“ zeptala jsem se. „To nešlo, nechat tě jet samotnou.“ „A pročs mě rovnou nepolíbil?“ zeptala jsem se. „To bych si asi pamatovala líp, ne?“ „Nebyla na to ta správná chvíle.“ „Proč ne?“ „Mělas před sebou svoje poslání. Kdybych tě políbil, trvalo by to jen vteřinu, protožes měla naspěch,“ pokrčil rameny. „A vteřina by mi nestačila.“ „Ne? A jak se pozná správná chvíle?“ „To nevím,“ zašeptal. Položil mi ruku na  tvář, aby mi setřel slzu, a  zkoumavě se na mě zadíval. Pak se naklonil blíž a jeho rty se otřely o moje. Nejdřív jen zlehka, jako by zkoumaly terén. Jeho polibky byly sladké a něžné, úplně jiné než Finnovy. Sotva jsem si vzpomněla na Finna, vyhnala jsem si ho z hlavy. Nechtěla jsem na nic myslet. Nechtěla jsem cítit nic jiného než to, co cítím k Lokimu. Všechno vyčerpání mě opustilo a nahradilo ho něco jiného, něco horoucího a hladového. Loki mě políbil důkladněji a položil mě zády na postel. Chytil mě kolem pasu a poposunul výš na posteli. Přidržela jsem se 181

Boj_o_trun_cz.indd 181

06.02.13 13:04


Amanda Hockingová

ho a moje prsty se zabořily do jeho nahých zad. Cítila jsem pod nimi jeho jizvy jako Braillovo písmo. Jizvy, které schytal, protože mě chránil. „Wendy,“ zamumlal, když mě políbil na krk. Jeho rty pomalu přejížděly po mé pokožce, až jsem se roztřásla. Na chvíli mě přestal líbat, aby se na mě mohl zadívat. Světlé vlasy mu padaly do očí. Když se na mě díval, jeho oči měly barvu horkého medu a mně se z toho pohledu rozbušio srdce. Bylo to, jako bych ho ještě nikdy předtím neviděla. Zmizelo všechno jeho předstírání, jeho fanfarónství, jeho žerty. Tohle byl skutečně on a mně došlo, že možná poprvé vidím doopravdy jeho. Zranitelného, laskavého a víc než jen trochu ustrašeného kluka. Ale především byl osamělý. A záleželo mu na mně. Záleželo mu na mně tak, až ho to děsilo. Možná to mělo spíš děsit mě, ale to se kupodivu nestalo. Myslela jsem jen na to, že jsem nikdy neviděla nic krásnějšího. Asi je zvláštní myslet takhle na kluka, ale tak to prostě bylo. Když tam ležel a díval se na mě, čekal, jestli ho odstrčím nebo přitáhnu k sobě, byl prostě... krásný. Natáhla jsem se k němu a dotkla se jeho tváře. Skoro jsem žasla nad tím, že je opravdová. Loki naklonil hlavu a  políbil mě na dlaň. Jednu ruku měl položenou na mém boku. Teď jeho stisk zesílil, až se mi celým tělem rozběhlo horké mravenčení. „Hrozně nerad se ptám...“ Lokiho zastřený hlas se na  chvíli vytratil. „Ale víš jistě, že to chceš?“ „Chci tebe, Loki,“ odpověděla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. 182

Boj_o_trun_cz.indd 182

06.02.13 13:04


0223497