Page 1

RVÁČ „Řekni jí, že si musí něco objednat, nebo bude muset změnit své působiště.“ „Co že bude muset…?“ „Hned, prosím, Finne.“ Vydal se zpátky ke své kanceláři. Jeho krabí anténa na  okamžik zavětřila, nasála mastný vzduch, potom se ale zatáhla zpátky a dveře se s klapnutím zavřely. Představoval jsem si, jak se usadil zpátky do svého manažerského křesla z umělé kůže a na monitoru začal sledovat, jak provedu odsun nežádoucího zákazníka. Nejspíš mi to měřil na stopkách. Vzdychl jsem a vyrazil k ní. „Dobrý den.“ Pozorovala auta vjíždějící z  křižovatky do  zatáčky, jako kdyby čekala, že prázdnotu jejího monotónního dopoledne oživí aspoň nějaká bouračka. Otočila se ke mně. Oči měla jasně zelené, v jejím obličeji ve tvaru srdce působily až příliš velce. Najednou mě napadlo, jakou barvu asi mají její vlasy doopravdy, pod tím nánosem černé barvy. „Dáte si něco?“ „Nevěděla jsem, že je to tu s obsluhou.“ Mluvila odměřeně, trochu pobaveně, jako kdyby se mnou flirtovala, ale nemyslela to příliš vážně. Nedávala do toho srdce. „Není.“ „Tak proč se mě ptáte?“ „Vedoucí chce, abyste si něco koupila.“ „Ale já už si něco koupila.“ 17

Rvac_cz.indd 17

08.01.13 14:20


NIALL LEONARD Pobavení zmizelo. Věděla, co jsem jí přišel říct, a nechtěla to vzdát bez boje. K ničemu to nepovede a ona má pokažené dopoledne, ještě než pořádně začalo, ale hádka je na  druhou stranu stejně dobrá jako bouračka za  oknem. Začínalo mi jí být trochu líto. „Přinesu vám ještě jednu nečokoládu,“ nabídl jsem jí. Můj vtípek přeslechla a  já byl rád. Zněl vtíravě a trapně. „To ani náhodou. Chutná jako chcanky s mýdlem.“ „Vážně? Nepovídejte.“ Nosní dírky se jí vztekle zachvěly. Já začínal být také naštvaný, proklínal jsem se, že jsem se nechal Andyho rozkazem uvrtat do takového debilního konfliktu. A taky mi nešlo na rozum, co si to dává na rty, že mají takový tvar a barvu. „Takže si musím něco objednat, jinak mě vyhodíte?“ „Ne, nemusíte. Já to koupím a vy to ani nebudete muset pít. Tak tady budete moct sedět tak dlouho, jak jen budete chtít.“ Povzdychla si, znovu vyhlédla ven na  parkoviště a  pak mě obdarovala zářivým úsměvem. „Vlastně ne, mohl byste mi připravit Max Snack, Finne? Ten velký trojitý?“ Jasně, že zná moje jméno. Je vytištěno na malé cedulce, kterou mám připíchnutou těsně nad levou náprsní kapsou, ve velkém veselém fontu Max Snax. Zákazníci kartičku vždy ignorují, dokud si nechtějí stěžovat. 18

Rvac_cz.indd 18

08.01.13 14:20


RVÁČ „Se vším?“ „Jo, navíc ještě grilovací omáčku a okurky.“ „Jasně.“ Nehýbal jsem se. „A velkou kolu.“ „Dobře.“ „A  můžete to všechno dát na  tác? K  tomu hodně ubrousků?“ „Jistě.“ „Tak jo. A  potom to vezměte a  strčte si to všechno do prdele, jo?“ Přikývl jsem. „Dáte si k tomu hranolky?“ „Jdi do hajzlu.“ Prudce vstala, jako kdyby čekala, že tak odlétne židle nebo stůl, ideálně obojí. Ty ale byly samozřejmě pevně přišroubované k  podlaze a  ona sebou bolestí škubla, jak se mezi nimi zapříčila. Měl jsem z toho až škodolibou radost. „Děkujeme, že jste přišla do Max Snax. Přejeme vám hezký den.“ Slyšel jsem se, jak repliku recituju s přesně takovým množstvím blahosklonného pokrytectví a falešného úsměvu, jak to doporučují školící videa společnosti Max Snax. Pohlédla na mě s ještě větším opovržením, než jaké jsem vůči sobě v tu chvíli cítil sám, zrakem sklouzla na mou béžovou polyesterovou košili s vyloženě atraktivními skvrnami od  potu v  podpaždí a  na  hrudníku a  odešla. Kůže mě svěděla rozpaky a  ponížením, ale když jsem pozoroval, jak odchází, musel jsem se držet, abych nevyběhl za ní. Měla prostě takovou chůzi. 19

Rvac_cz.indd 19

08.01.13 14:20


NIALL LEONARD Podnik byl najednou zase prázdný. Prázdná umělohmotná cela. I když jsem tam stál já a  páchnul potem a  přepáleným olejem, byla místnost prázdná. Pozorovala mě jen malá plastová polokoule Andyho monitorovacího systému. Nemohl jsem do  ní ukázat palec nahoru a  posměšně vítězný úšklebek; ironie už bylo na jeden den dost. Vrátil jsem se za kasu, popadl vlhký hadr a začal otírat pult, kasu, menu, všechno, na  co jsem dosáhl. Ze všech sil jsem se snažil zaměstnat, aby to nutkání polevilo a zmizelo – nutkání servat ze sebe tuhou nylonovou zástěru i beztvaré kalhoty bez kapes a běžet domů jen ve  svých obnošených spodkách. Když máš volno, uklízej, k  čistotě tak přispívej. Poděkuj, když zaplatí, pak si šáhni do gatí. Kdo bude jíst tenhle humus, toho čeká brzo funus… Andy se vrátil. Měl na sobě své sportovní sako s mosaznými knoflíky a lesklými lokty. Nosil ho v pátek ráno na  školení zaměstnanců Max Snax, když ohlašoval měsíční obchodní výsledky nebo když někomu dával novou pecku na jeho plastovou jmenovku. Teď ji nabízel mně. „To bylo příkladné, Finne. Zvládls to opravdu dobře.“ „To je v pohodě, Andy. To nemusíš dělat.“ On mě chce opravdu vyznamenat za to, že se zbavuju zákazníků? „Ale no tak. Ještě tři a budeš hvězda Max Snaxu. Polepšíš si o šest centů.“ 20

Rvac_cz.indd 20

08.01.13 14:20


RVÁČ Kdybych ji teď odmítl, dal bych tím najevo, že nesnáším Max Snax, jeho, tuhle uniformu a svou práci, a on by si najal nějakou jinou nedostudovanou existenci. Já ty peníze ale potřeboval. Neuměl jsem řídit a byl jsem rád, že vůbec umím trochu číst. Co jsem měl dělat jiného? „Díky, Andy.“ Vzal jsem ji od něj. V prvním otvoru na jmenovce jsem už zlatou pecku měl – tu jsme dostávali první den v práci jen za to, že jsme vůbec dorazili. Druhou pecku jsem nacvakl do druhé dírky, nebolelo to o moc víc, než kdybych si ji přicvakl na čelo. „Jen tak dál, jednou budeš mít svou vlastní pobočku.“ Zbytek šichty byl jako mastná rozmazaná šmouha. Před odchodem jsem se jako obvykle osprchoval a převlékl. Sprcha na pracovišti představovala další důvod, proč jsem to tu ještě nezabalil. Když jsem se sprchoval doma, bylo to, jako kdyby na  mě močil starý chlápek se špatnou prostatou, zato v  práci jsem na  sebe pustil proud horké vody připomínající tropickou bouři. Byl jsem jediný, kdo tu sprchu používal, někdy jsem měl pocit, že to je jediné místo a jediný čas na světě, které mám jen pro sebe. Shrbil jsem se před zrcadlem – na člověka mé výšky bylo příliš malé – a pročísl si šedohnědé vlasy prsty. Většinou jsem vlasy nosil krátké, jinak se mi na hlavě začínaly ježit tak, že jsem je nemohl nijak upravit. Na zbytek svého odrazu jsem se snažil nedívat. Na vzhledu mi 21

Rvac_cz.indd 21

08.01.13 14:20


NIALL LEONARD nijak zvlášť nezáleželo. Podle táty jsem ale až na nos, který mi jednou sparingpartner zlomil při boxování, nevypadal tak hrozně. Můj obličej měl tvar trojúhelníku s velkou bradou, která by právě potřebovala oholit, a  tak trochu holčičími ústy. Zuby jsem měl vcelku rovné a  světlou pleť čistou (aspoň většinou). Nikdy jsem ale nemohl pohlédnout přímo do těch bledě modrých očí, které jako by se mě pořád ptaly, jak se sem dostaly a  jestli budou dalších dvacet let trávit pohledem přes pult v Max Snaxu. Nikdy jsem neměl to srdce jim odpovědět. Nacpal jsem si uniformu do batohu, abych si ji doma vypral, zavázal si tenisky a vyběhl přes parkoviště. Jak jsem nabíral rychlost, zkušeně jsem se vyhýbal lidem. Tepová frekvence mi vystoupala na 140 a já uháněl bočními ulicemi směrem k domovu. Když jsem celý zadýchaný doběhl až k  domu, pouliční světla blikala. Zatímco jsem lapal po dechu, začal jsem se protahovat a s potěšením jsem zjistil, že jsem pořád dostatečně ohebný, abych se dotkl čelem kolen. Jak se mi ale zpomalil tep a  zklidnil dech, uvědomil jsem si, že mi tady něco nesedí. Dům byl temný, jako kdyby táta někam šel. Obvykle ale psal, dokud jsem se nevrátil z práce – můj návrat bral každý den jako výmluvu, proč toho konečně nechat. Záclony už byly zatažené. Roztáhl je vůbec? Vylovil jsem z  batohu klíče a  otevřel dveře. Nahmatal 22

Rvac_cz.indd 22

08.01.13 14:20


RVÁČ jsem vypínač a všiml si, že je v domě nějaké zvláštní ticho. „Tati?“ Bylo příliš hluboké, jako kdyby byl dům prázdný; ale zároveň jsem měl pocit, že prázdný není. Měli jsme malý dům – dveře se otvíraly přímo do obývacího pokoje. Světlo se tlumeně rozsvítilo a jak se žárovka zahřívala, začínalo svítit stále jasněji. Táta neměl stropní světlo rád, rozsvěcel je, jen pokud zrovna dostal jeden z těch svých uklízecích záchvatů. Nyní pokoj zaplavilo světlo, jaké by se mu určitě nelíbilo – studené a tvrdé –, a dopadlo přímo na něj. Seděl u stolu, vlastně neseděl, spíš byl tak zvláště zkroucený. Párkrát už jsem ho takhle viděl, když přišel z hospody, kde platil někdo jiný. Ve dveřích jsem se zarazil. Něco nebylo v pořádku, jen jsem nevěděl co. „Tati?“ V pokoji bylo příliš chladno. Neslyšel mě, protože měl pořád v uších sluchátka. Už jsem ho takhle několikrát našel, vždycky brzy ráno. Vždycky si hlavu opíral o  překřížené ruce. Teď měl ale ruce pod zvláštním úhlem přitlačené pod sebou a nedýchal. To jsem si uvědomil, ještě než jsem si stačil všimnout, že má temeno hlavy rozmlácené na  kaši, že na podlaze vedle jeho židle leží něco těžkého a velkého a že jsou na té krvavě rudé věci nalepené chomáče vlasů. Táta byl mrtvý. Seděl u  svého stolu zaposlouchaný do  hudby, když se k  němu někdo zezadu přiblížil, 23

Rvac_cz.indd 23

08.01.13 14:20


NIALL LEONARD v ruce cenu pro nejlepšího začínajícího herce z  roku 1992, a  praštil ho s  ní do  hlavy. A  pak ho mlátil tak dlouho, dokud nebylo po všem. Oči měl otevřené, brejle mu ale spadly. Z úst mu vytékala krev, která se mu srážela ve vousech a tekla dál na stůl. Byl mrtvý. A dům byl prázdný a tichý.

24

Rvac_cz.indd 24

08.01.13 14:20

0222316  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you