142 · sylvia day Ústa se mu zvlnila mírným, uličnickým úsměvem. Otevřel oči. „Už mi stojí.“ „Co je na tom nového?“ „Všechno.“ Zamračila jsem se. „K tomu se dostaneme,“ řekl. „Zatím mi řekni, proč jsi sem přišla.“ Zaváhala jsem, pořád zaujatá jeho záhadnou poznámkou. „Evo.“ Jeho rázný tón mě probral. „Co potřebuješ?“ „Někoho pro Shawnu. No… vlastně ne tak úplně. Shawna má kluka, ale ten je v zahraničí. Bylo by prostě lepší, kdybychom šli ve čtyřech.“ „Nechceš pozvat Caryho?“ „Napadl mě jako první, ale Shawna je moje kamarádka. Říkala jsem si, že bys třeba chtěl, aby šel někdo, koho znáš ty. Víš, kvůli vyrovnání dynamiky.“ „No dobrá. Zjistím, kdo je volný.“ Uvědomila jsem si v té chvíli, že jsem vlastně nečekala, že na mou nabídku přistoupí. Něco z mých myšlenek se mi asi projevilo ve tváři, neboť se zeptal: „Ještě něco?“ „Já…“ Jak říct, co si myslím, aniž ze sebe udělám pitomce? Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Nic.“ „Evo.“ Jeho hlas zněl přísně. „Mluv.“ „Je to blbost.“ „To je rozkaz.“ Projelo mnou elektrické mravenčení, jako vždycky, když nasadil ten velitelský tón. „Jen jsem myslela, že se stýkáš s lidmi jen kvůli práci a sem tam nějakému tomu šoustání.“ To poslední šlo ze mě těžko. I když bylo ubohé žárlit na ženy z jeho minulosti, nedokázala jsem se tomu ubránit. „Tys myslela, že nemám kamarády?“ zeptal se, očividně pobaveně.
Spoutana_cz.indd 142
03.01.13 9:32