Issuu on Google+

Kapitola 1

K

terýkoli den, který začne v baru plném démonů, v kasinu stylizovaném jako peklo, pravděpodobně neskončí dobře. Tehdy jsem si ale myslela, že by v takovém bordelu mohla být zábava – když je jenom pro ženy a obsluhují tu pohlední inkubové. Jenomže přítomné milovnice démonů seděly nešťastně zhroucené u stolů, držely si hlavy, jako by měly migrénu, a své společníky naprosto ignorovaly. Nešťastně se tvářil i Casanova, ležérně posazený proti mně. Svůdnou pózu udržoval podvědomě – asi ze zvyku, řekla bych – ale výraz jeho tváře moc přitažlivě nepůsobil. „Tak fajn, Cassie!“ vyštěkl, když jeden z jeho hochů najednou začal nekontrolovaně vzlykat. „Řekni mi, co chceš, a koukej s nima odsud vypadnout! Mám tady nějakou práci!“ Mluvil o těch třech starých ženách, hřadujících na vysokých barových židlích. Dokonce i obsluhující satyr kvůli nim ochabl na místě, které ostatní vystavují málokdy, zatímco jedinci jeho druhu ho exponují neustále. Nepřekvapovalo mě to; ani jedna nevypadala na míň než sto let a jejich nejviditelnějším atributem byly vlasy: zacuchané, mastné a od narození šedé, které v pavučinách splývaly až na podlahu. Včera v noci jsem je zkusila umýt jedné z nich, Enýó, jejíž jméno vlastně znamená „Hrůza“, ale hotelovým šamponem 9


jsem je nijak zvlášť nevylepšila. Vzdala jsem to, když jsem v jednom slepenci za levým uchem objevila něco, co vypadalo jako půlka rozkládající se krysy. Jejich vlasy měly ale jednu výhodu – odváděly pozornost od obličejů, takže si člověk hned nevšiml, že mají dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Enýó se zrovna snažila oko získat od sestry Deinó („Obava“), protože si chtěla prohlédnout toho barmana s vyděšeným výrazem. Třetí ze sester, Pefrédó („Neklid“), používala zub k otevření sáčku s buráky. Nakonec to vzdala a strčila si do pusy celý balíček i s celofánovým obalem, který pak šťastně žvýkala dásněmi. Kdysi jsem si myslela, že Graie jsou jenom mýtem, který si znudění (a podle mě i úchylní) Řekové vymysleli pár tisícovek let před vynálezem televize. Podle všeho to tak ale nebylo. Nedávno jsem získala – fajn, jasně, ukradla – pár věcí z upírského Senátu, což je orgán, který řídí akce všech severoamerických upírů, a snažila jsem se přijít na to, k čemu slouží. První předmět, který jsem zkoumala, taková malá duhová kulička v černé dřevěné skříňce, začal zářit hned, když jsem ho vzala do ruky. O kratičký záblesk světla později jsem měla hosty. Nedokázala jsem si představit, proč to trio bylo uvězněno, navíc v tak velkolepém místě, jako je vnitřní svatyně bašty všech upírů. Sice uměly příšerně lézt na nervy, ale nezdálo se, že by byly nějak zvlášť nebezpečné komukoli jinému než mému účtu za hotelové služby. Vzala jsem je s sebou do baru proto, že jsem měla na výběr buďto tohle, nebo jsem je mohla nechat bez dozoru ve svém pokoji. Na staré ženské měly energie dost, tudíž jsem zatím prožívala docela krušné časy, když jsem se je snažila zabavit. Musela jsem si něco vyřídit, takže jsem je posadila před tři výherní automaty na mince, ale ony tam samozřejmě nezůstaly. Jako nějaká tři prastará mimina měly jenom velice krátké období, kdy dokázaly udržet po10


zornost. Do baru se vloudaly těsně po mně a nesly si pořádný náklad suvenýrů, které určitě nesehnaly normálním způsobem. Deinó, pod paží svírající malého plyšového čertíka, mi do klína upustila sněžicí kouli a vyrazila k baru. V kouli byl plastický obrázek kasina, které ale – místo, aby bylo zahaleno falešným sněhem – obklopovaly drobné plameny, které se roztančily, kdykoli jste koulí zatřásli. Říkala jsem si, že to jsem celá já: nechat se zatknout kvůli krádeži něčeho tak laciného. I když jsem byla spíš naštvaná, že ty tři divné sestry musím hlídat, z výrazu Casanovova obličeje jsem poznala, že bych je mohla použít ve svůj prospěch. Usmála jsem se a znovu se podívala, jak kasino stravují plameny pekelné. „Jestli mi nepomůžeš, možná je tu nechám. Možná by jim změna prostředí pomohla.“ Ani jsem se nesnažila poukazovat na fakt, jak špatný dopad by to na jeho podnik mělo. Casanova zamrkal a hodil do sebe zbytek drinku, přičemž na okamžik odhalil silný, opálený krk pod volným límcem košile. Technicky vzato to samozřejmě ten historický Casanova nebyl. Když smrtelníka posedne démon inkubus, sice mu to maličko prodlouží život, ale moc zase ne. Ten Ital, proslulý svým nepřekonatelným úspěchem u žen, zemřel před mnoha staletími, důvod jeho reputace ale přežíval. Na jeho nejnovějším převtělení také nebylo nic, co by se mu dalo vytknout. Musela jsem si neustále připomínat, že tu jsem pracovně a že to na mě ani nezkouší. „Tvé problémy jsou mi ukradené,“ oznámil mi naštvaně. „Kolik za to, že si je odvedeš?“ „To není otázka peněz. Ty víš, co chci.“ Snažila jsem se těsné saténové šortky, které jsem měla na sobě, upravit do pohodlnější polohy, ale asi si toho všiml. Ve flitry pošitém čertím kostýmu, komplet i se špičatým ocasem, totiž člověk stejně výhružně nevypadá. Hříšný 11


šarlat se mi ale zase nehodil k jahodově blond vlasům a ke sněhobílé dívčí pleti. Takže jsem vypadala jako baculatá panenka, která si hraje na drsňáka – není divu, že to na nikoho neudělalo dojem. Musela jsem ale vymyslet nějaký způsob, jak se k němu dostat a nenechat se poznat, a vypůjčit si kostým ze šatny zaměstnanců mi tehdy přišlo jako docela dobrý nápad. Casanova si naleštěným zlatým zapalovačem zapálil krátkou cigaretu. „Jestli si přeješ umřít, je to tvoje věc, ale já tím, že bych si něco začal s Antoniem, hlavu do oprátky strkat nebudu. Ten chlap je celý lačný po pomstě. To bys měla vědět.“ Tento bod jsem nemohla zpochybnit už proto, že Tony, mistr upír a můj dřívější opatrovník, byl na prvním místě seznamu lidí, kteří mě chtěli mít v urně na krbové římse. Musela jsem ale najít jeho i jednu osobu, o níž jsem měla silné podezření, že je s ním. V tom případě by ta urna ani nebyla zapotřebí. Nezbylo by totiž ze mě nic, co by se muselo pohřbívat. A protože Casanova kdysi býval Tonyho zástupcem, bylo celkem rozumné předpokládat, že ví, kde se ten mazaný parchant schovává. „Myslím, že je s ním Myra,“ řekla jsem stručně. Na podrobnosti se neptal. Nepatřilo totiž k žádným tajemstvím, že Myra byla jednou z posledních bytostí, které se pokusily mou dráhu smrtelníka uzavřít jednou provždy. Nešlo o nic osobního – dalo by se říct, že spíš o kariérní postup – dokud jsem jí do těla neudělala pár děr. Takže teď už se to zřejmě osobním stalo. „Máš mé sympatie,“ zamumlal Casanova. „Bohužel je to ale všechno, co ti můžu nabídnout. Asi chápeš, že moje pozice je… poněkud nejasná.“ I tak se to dalo říct. Skutečnost, že Casanova v Tonyho zločinecké organizaci zastával tak významnou pozici, jsem považovala za, mírně řečeno, neobvyklou. Upíři totiž démony obvykle pokládají za nechtěnou 12


konkurenci, ale na žebříčku mocných démonů inkubové zase tak vysoko nejsou. Většina ostatních démonů je vnímá spíš jako svého druhu problém. Casanova ale zase byl neobvyklým inkubem. Před mnoha staletími se zabydlel v těle jednoho španělského dona v domnění, že prostě jenom mění stárnoucí tělo jednoho hostitele za novější verzi. Až do převtělení netušil, že vlastně pronikl do těla mladého upíra, který byl ještě příliš slabý na to, aby věděl, jak ho vyhnat. A než to upírovi došlo, dosáhli určité dohody. Staletí praxe, co měl Casanova ve svádění, pomáhala upírovi usnadnit krmení, Casanovovi zase vyhovovala skutečnost, že má tělo, které nestárne a nezemře. Když se potom Tony rozhodl inkuby ze Států spojit do nějaké výdělečné organizace, Casanova se stal vynikajícím adeptem na její vedení. Jeho Dekadentní lázně se nacházejí v ohavné budově, přilehlé k Tonyho vegaskému kasinu Dante. Zatímco manželé na dovolené rozhazují rodinné jmění u rulety, jejich zanedbávané manželky nacházejí vedle útěchu mimo jiné v neobvyklých lázeňských procedurách. Tony bohatne ze zisků, inkubové získávají víc rozkoše k ukojení, než kolik potřebují, a dámy odcházejí s leskem v oku, jenž jim vydrží několik dní. Vlastně by to mohl být jeden z Tonyho ne tak hanebných podniků, kdyby nebyl ilegální – na rozdíl od obecného mínění totiž vegaské policejní oddělení nad prostitucí oči nezavírá. Na druhou stranu ale upíři lidským zákonům nikdy moc pozornosti nevěnovali. „Jaký je v dnešní době trest za otrokářství?“ zeptala jsem se jakoby nic. „Vsadím se, že by ti smyčka slušela.“ Casanova poprvé ztratil svůj blahosklonný výraz. Zahodil cigaretu, jejíž žhavý popel mu zasypal oblek a zanechal na hedvábí mnoho drobných spálenin, předtím než je stačil smést. „S tím jsem nikdy neměl nic společného!“ 13


Jeho reakce mě nepřekvapila. Jelikož se angažoval v nesmírně výdělečném, ale také extrémně nebezpečném obchodování s uživateli magie, Tony porušoval zákony lidské i upírské. Stříbrný kruh – rada mágů, který magickou komunitu zastupuje stejně jako Senát upíry – tomu nápadu vehementně oponuje a jejich smlouva s upíry ho vyloženě staví mimo zákon. Ignorování smlouvy znamená riziko války, a i kdyby Senát neměl důvodů k jeho zabití už tak dost, jen tohle by k naražení na kůl stačilo. „Jestli se tvůj šéf rozhodne, že to celé hodí na tebe, dá ti přesvědčování Senátu hodně práce.“ Soudě podle jeho výrazu bych řekla, že Casanova pochopil, že tato možnost existuje. Svého zaměstnavatele znal stejně dobře jako já. „Jestli ho ale najdu jako první, bude Tony mimo hru a ty budeš čistý. Čili pomoct mi je ve tvém vlastním zájmu.“ Čekala jsem, že tahle věta zabere – vlastní zájem obvykle bývá nejlepším způsobem, jak si na upírovi vynutit spolupráci – ale Casanova se zase rychle vzpamatoval. Další cigaretu si už zapálil pevnými prsty. „Proč jsi si tak jistá tím, že vím, kde je? Neříká mi všechno. Teď mu přece pomáhá ten Alphonse.“ Alphonse byl Tonyho současný zástupce a osobní strážce. Podle mě to byl ten nejošklivější upír, jakého jsem kdy viděla, a ani jeho osobnost nevyhlížela o nic lépe než obličej. Měla jsem ho ale raději než jeho šéfa. Alphonse mě sice neměl nijak rád, pochybovala jsem ale o tom, že kdyby mu to Tony nepřikázal, pronásledoval by mě sám od sebe. „Když Tony zmizel, musel tu nechat někoho, kdo bude velet. Sázím na to, že to jsi ty a že víš, kde je.“ Celou dlouhou minutu mě pozoroval skrz závoj kouře. „Mám dočasné velení,“ připustil nakonec, „ale jenom ve Vegas. Musíš kontaktovat Philly.“ Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem rozhodně nechtěla. Ve Filadelfii, Tonyho hlavním místě podnikání, 14


totiž žilo až moc lidí, kteří na mě nevzpomínali zrovna s láskou. Byly to city mnohem horší. „Ehm… Tam by mi možná něco dali, to jo, ale informace by to nebyly.“ Casanovovi zacukaly koutky úst a výraz pobavení, který pronikl až do těch očí v odstínu whiskey, mu dodal ještě větší atraktivitu, než jakou oplýval normálně. Nasucho jsem polkla a předstírala, že jsem si ničeho nevšimla, za což se mi dostalo rozverného pousmání. Informace ale žádné. „Víš stejně dobře, jako já, že rodina zradu snáší velmi špatně,“ ucedil. „Obzvlášť to platí o jistém démonovi lomeno upírovi, kterého většina považuje za pošuka. A tím, že jsem nedávno obdržel dočasnou kontrolu nad operacema na západním pobřeží, jsem žádné další příznivce nezískal. Hodně lidí čeká na to, až šlápnu vedle, a zrada šéfa do téhle kategorie rozhodně patří.“ Na upřímnost jsem připravená nebyla, takže mě trochu rozhodila. Mlčky jsem na něj hleděla, zatímco se mi od žaludku do krku rozlévala vlna strachu. Zase jsem ji zatlačila dolů; teď jsem si nemohla dovolit dávat najevo nejistotu. Jestli nenajdu nějaký způsob, jak Casanovu přinutit se otevřít, Myra brzy udělá totéž se mnou – ale nožem. Naklonila jsem se přes stůl a vyložila svou nejlepší kartu. „Tu tvou obavu z pomsty rodiny naprosto chápu. Ale zkus se zamyslet nad tímhle: Jestli Tonyho zabiju já nebo ho nabodne Senát, budeš v perfektní pozici získat nějaký majetek. No řekni, nechtěl bys mít tenhle podnik jenom pro sebe?“ Casanova si prohrábl kaštanové vlasy, které se mu bez jakýchkoli viditelných kadeřnických úprav dokonale vlnily po ramena. Na sobě měl oblek ze surového hedvábí, jehož sytě hnědá barva skoro ladila s očima. Na pánské oblečení sice žádný expert nejsem, ale ta vázanka v barvě šafránu vypadala draze. Stejně jako jeho zlaté hodinky, ladící s manžetovými knoflíčky. 15


Casanova měl zmlsaný jazýček, pochybovala jsem ale o tom, že by ho Tony přeplácel – štědrost mezi jeho charakteristické rysy nepatřila. Toužebně se rozhlédl kolem. „Co bych dal za jiný interiér,“ pronesl. „Víš, jak je pro kunčofty těžké přenést se přes tohle prostředí?“ Chápala jsem, co tím myslí. Pochmurný interiér ve stylu opiového doupěte včetně baru s dračí hlavou, z jejíchž vyřezávaných nosních dírek dokonce občas vyrazily proužky dýmu, nebyly úplně přesně tím, co dokázalo navodit romantickou atmosféru. „Mí hoši musí pracovat dvakrát tak tvrdě, než by měli. Minulý týden jsem fingoval prasklé potrubí, abych měl záminku rozkopat halu, ale je toho potřeba udělat ještě spoustu, a to jsem ještě ani nezačal u vchodu! Ten vyděsí půlku potenciálních zákazníků ještě předtím, než dojdou ke dveřím.“ „Tak mi odsud pomoz.“ Lítostivě zavrtěl hlavou a spolu s povzdechem vyfoukl i tenký proužek kouře. „Nemožné, chica. Kdyby to Tony zjistil, zničil by mě. Musel bych si najít nové tělo, protože tohle by narazil na kůl, a já jsem si na něj už zvykl.“ Došlo mi, že to Casanova riskovat nechce. Mnohem praktičtějším tahem je v povzdálí čekat, kdo vyhraje – vlastně to dobře charakterizuje upíří taktiku. Já jsem tuto možnost naneštěstí neměla. Jako dědictví po jedné potrhlé jasnovidce na mě zbyl titul Pýthie, hlavní světové vizionářky. Dar od Agnes přišel spolu s obrovskou mocí, kterou všichni chtěli buďto monopolizovat pro sebe, nebo ji zničit, já jsem se ho ale momentálně nedokázala zbavit, protože dárkyně bezohledně zemřela předtím, než jsem stačila vymyslet, jak jí ho vrátit. Za předpokladu, že na to budu žít dost dlouho, jsem to celé chtěla předat někomu jinému, zatím… se mě ale Tony chystal zabít, Senát chtěl, abych byla jeho nastrčenou figurkou, a… ano, a ještě 16


se mi nějak podařilo nasrat ty mágy. Co k tomu mám říct? Jsem prostě snaživá. „Tony ale proti šesti Senátům nevyhraje,“ pronesla jsem stroze. „Mají vzájemnou dohodu – jestli na něj vyhlásí hon jeden, půjdou po něm všichni. Dřív nebo později ho dostanou a on pak začne z toho, co se stalo, obviňovat všechny ostatní. Narazí ho na kůl tak jako tak, ale vsadím deset k jedné, že ještě předtím stihne prásknout tebe a všechny ostatní. Pomoz mi, a možná se k němu dostanu dřív než oni.“ Casanova típal cigaretu do černého lakovaného popelníku a přitom si mě zamyšleně prohlížel. Tmavýma očima přelétl mé oblečení a rty mu zvlnil nepatrný úsměv. „Říká se, že jsi teď Pýthie,“ řekl konečně a jednou ze svých rukou s dlouhými prsty zlehka přejel po mé. „Copak nemůžeš svou moc použít k tomu, aby sis to vyřešila? Hodně by to pro mě znamenalo.“ Na místě, kde se mě dotkl, jsem cítila, že mám kůži teplejší než obvykle, a ten pocit se šířil do celé paže. Hlasem poklesl o jednu oktávu, až začal chraptět. „Dokážu být velice dobrý kamarád, Cassandro.“ Zvedl mi ruku a obrátil ji, aby mi mohl prstem zlehka přejet doprostřed dlaně. Zrovna jsem chtěla pronést nějakou sarkastickou poznámku, když naklonil hlavu. Po čáře, kterou nakreslil, pak přejel rty; pocit to byl hedvábně měkký, ale přesto jako by za sebou zanechávaly značku, až jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Podíval se na mě skrz tmavé řasy… jako dívat se do tváře cizince s hrozivě krásnou vizáží a hypnotickým pohledem. Vzpomněla jsem si na to dávné rčení, že jediným rozdílem mezi donem Juanem a Casanovou, dvěma největšími světovými milenci, spočívá v tom, že když své vztahy končil don Juan, ženy ho nenáviděly, kdežto Casanovu milovaly i poté, když odešel. Začínala jsem chápat, proč. Ucukla jsem rukou dřív, než jsem podlehla po17


UNESENA STÍNEM

PRAHA 2012


Přeložil: MARTIN KÖNIG

Karen Chance: Unesena stínem Vydání první Copyright © Karen Chance, 2007 All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part any form. This edition published by arrangement with NAL Signet, a member of Penguin Group (USA) Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1739. publikaci Přeloženo z anglického originálu Claimed by Shadow vydaného nakladatelstvím A ROC BOOK (USA) v roce 2007 Český překlad © 2012 Martin König Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2012 Larry Rostent, represented by Artist Partners Odpovědný redaktor Jiří Podzimek Korektorka Stanislava Moravcová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET ® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-599-5 BARONET Praha 2012


Karen Chance

UNESENA STÍNEM


Poděkování Mé díky patří Marlinovi a Mary za to, že mi doslova poskytli útočiště před bouří. Katrina sice byla zlým snem, ale vy jste mi pomohli ten rok změnit v něco pozitivního. Zvláštní poděkování patří Anně Sowardsové, nakladatelce, která s nekonečnou trpělivostí přečetla mnoho verzí této knihy. Za všechny ty skvělé nápady si zasloužíš status spoluautorky, ale protože tvé jméno nechtějí dát na obálku, píšu ho sem.


Kapitola 1

K

terýkoli den, který začne v baru plném démonů, v kasinu stylizovaném jako peklo, pravděpodobně neskončí dobře. Tehdy jsem si ale myslela, že by v takovém bordelu mohla být zábava – když je jenom pro ženy a obsluhují tu pohlední inkubové. Jenomže přítomné milovnice démonů seděly nešťastně zhroucené u stolů, držely si hlavy, jako by měly migrénu, a své společníky naprosto ignorovaly. Nešťastně se tvářil i Casanova, ležérně posazený proti mně. Svůdnou pózu udržoval podvědomě – asi ze zvyku, řekla bych – ale výraz jeho tváře moc přitažlivě nepůsobil. „Tak fajn, Cassie!“ vyštěkl, když jeden z jeho hochů najednou začal nekontrolovaně vzlykat. „Řekni mi, co chceš, a koukej s nima odsud vypadnout! Mám tady nějakou práci!“ Mluvil o těch třech starých ženách, hřadujících na vysokých barových židlích. Dokonce i obsluhující satyr kvůli nim ochabl na místě, které ostatní vystavují málokdy, zatímco jedinci jeho druhu ho exponují neustále. Nepřekvapovalo mě to; ani jedna nevypadala na míň než sto let a jejich nejviditelnějším atributem byly vlasy: zacuchané, mastné a od narození šedé, které v pavučinách splývaly až na podlahu. Včera v noci jsem je zkusila umýt jedné z nich, Enýó, jejíž jméno vlastně znamená „Hrůza“, ale hotelovým šamponem 9


jsem je nijak zvlášť nevylepšila. Vzdala jsem to, když jsem v jednom slepenci za levým uchem objevila něco, co vypadalo jako půlka rozkládající se krysy. Jejich vlasy měly ale jednu výhodu – odváděly pozornost od obličejů, takže si člověk hned nevšiml, že mají dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Enýó se zrovna snažila oko získat od sestry Deinó („Obava“), protože si chtěla prohlédnout toho barmana s vyděšeným výrazem. Třetí ze sester, Pefrédó („Neklid“), používala zub k otevření sáčku s buráky. Nakonec to vzdala a strčila si do pusy celý balíček i s celofánovým obalem, který pak šťastně žvýkala dásněmi. Kdysi jsem si myslela, že Graie jsou jenom mýtem, který si znudění (a podle mě i úchylní) Řekové vymysleli pár tisícovek let před vynálezem televize. Podle všeho to tak ale nebylo. Nedávno jsem získala – fajn, jasně, ukradla – pár věcí z upírského Senátu, což je orgán, který řídí akce všech severoamerických upírů, a snažila jsem se přijít na to, k čemu slouží. První předmět, který jsem zkoumala, taková malá duhová kulička v černé dřevěné skříňce, začal zářit hned, když jsem ho vzala do ruky. O kratičký záblesk světla později jsem měla hosty. Nedokázala jsem si představit, proč to trio bylo uvězněno, navíc v tak velkolepém místě, jako je vnitřní svatyně bašty všech upírů. Sice uměly příšerně lézt na nervy, ale nezdálo se, že by byly nějak zvlášť nebezpečné komukoli jinému než mému účtu za hotelové služby. Vzala jsem je s sebou do baru proto, že jsem měla na výběr buďto tohle, nebo jsem je mohla nechat bez dozoru ve svém pokoji. Na staré ženské měly energie dost, tudíž jsem zatím prožívala docela krušné časy, když jsem se je snažila zabavit. Musela jsem si něco vyřídit, takže jsem je posadila před tři výherní automaty na mince, ale ony tam samozřejmě nezůstaly. Jako nějaká tři prastará mimina měly jenom velice krátké období, kdy dokázaly udržet po10


zornost. Do baru se vloudaly těsně po mně a nesly si pořádný náklad suvenýrů, které určitě nesehnaly normálním způsobem. Deinó, pod paží svírající malého plyšového čertíka, mi do klína upustila sněžicí kouli a vyrazila k baru. V kouli byl plastický obrázek kasina, které ale – místo, aby bylo zahaleno falešným sněhem – obklopovaly drobné plameny, které se roztančily, kdykoli jste koulí zatřásli. Říkala jsem si, že to jsem celá já: nechat se zatknout kvůli krádeži něčeho tak laciného. I když jsem byla spíš naštvaná, že ty tři divné sestry musím hlídat, z výrazu Casanovova obličeje jsem poznala, že bych je mohla použít ve svůj prospěch. Usmála jsem se a znovu se podívala, jak kasino stravují plameny pekelné. „Jestli mi nepomůžeš, možná je tu nechám. Možná by jim změna prostředí pomohla.“ Ani jsem se nesnažila poukazovat na fakt, jak špatný dopad by to na jeho podnik mělo. Casanova zamrkal a hodil do sebe zbytek drinku, přičemž na okamžik odhalil silný, opálený krk pod volným límcem košile. Technicky vzato to samozřejmě ten historický Casanova nebyl. Když smrtelníka posedne démon inkubus, sice mu to maličko prodlouží život, ale moc zase ne. Ten Ital, proslulý svým nepřekonatelným úspěchem u žen, zemřel před mnoha staletími, důvod jeho reputace ale přežíval. Na jeho nejnovějším převtělení také nebylo nic, co by se mu dalo vytknout. Musela jsem si neustále připomínat, že tu jsem pracovně a že to na mě ani nezkouší. „Tvé problémy jsou mi ukradené,“ oznámil mi naštvaně. „Kolik za to, že si je odvedeš?“ „To není otázka peněz. Ty víš, co chci.“ Snažila jsem se těsné saténové šortky, které jsem měla na sobě, upravit do pohodlnější polohy, ale asi si toho všiml. Ve flitry pošitém čertím kostýmu, komplet i se špičatým ocasem, totiž člověk stejně výhružně nevypadá. Hříšný 11


šarlat se mi ale zase nehodil k jahodově blond vlasům a ke sněhobílé dívčí pleti. Takže jsem vypadala jako baculatá panenka, která si hraje na drsňáka – není divu, že to na nikoho neudělalo dojem. Musela jsem ale vymyslet nějaký způsob, jak se k němu dostat a nenechat se poznat, a vypůjčit si kostým ze šatny zaměstnanců mi tehdy přišlo jako docela dobrý nápad. Casanova si naleštěným zlatým zapalovačem zapálil krátkou cigaretu. „Jestli si přeješ umřít, je to tvoje věc, ale já tím, že bych si něco začal s Antoniem, hlavu do oprátky strkat nebudu. Ten chlap je celý lačný po pomstě. To bys měla vědět.“ Tento bod jsem nemohla zpochybnit už proto, že Tony, mistr upír a můj dřívější opatrovník, byl na prvním místě seznamu lidí, kteří mě chtěli mít v urně na krbové římse. Musela jsem ale najít jeho i jednu osobu, o níž jsem měla silné podezření, že je s ním. V tom případě by ta urna ani nebyla zapotřebí. Nezbylo by totiž ze mě nic, co by se muselo pohřbívat. A protože Casanova kdysi býval Tonyho zástupcem, bylo celkem rozumné předpokládat, že ví, kde se ten mazaný parchant schovává. „Myslím, že je s ním Myra,“ řekla jsem stručně. Na podrobnosti se neptal. Nepatřilo totiž k žádným tajemstvím, že Myra byla jednou z posledních bytostí, které se pokusily mou dráhu smrtelníka uzavřít jednou provždy. Nešlo o nic osobního – dalo by se říct, že spíš o kariérní postup – dokud jsem jí do těla neudělala pár děr. Takže teď už se to zřejmě osobním stalo. „Máš mé sympatie,“ zamumlal Casanova. „Bohužel je to ale všechno, co ti můžu nabídnout. Asi chápeš, že moje pozice je… poněkud nejasná.“ I tak se to dalo říct. Skutečnost, že Casanova v Tonyho zločinecké organizaci zastával tak významnou pozici, jsem považovala za, mírně řečeno, neobvyklou. Upíři totiž démony obvykle pokládají za nechtěnou 12


konkurenci, ale na žebříčku mocných démonů inkubové zase tak vysoko nejsou. Většina ostatních démonů je vnímá spíš jako svého druhu problém. Casanova ale zase byl neobvyklým inkubem. Před mnoha staletími se zabydlel v těle jednoho španělského dona v domnění, že prostě jenom mění stárnoucí tělo jednoho hostitele za novější verzi. Až do převtělení netušil, že vlastně pronikl do těla mladého upíra, který byl ještě příliš slabý na to, aby věděl, jak ho vyhnat. A než to upírovi došlo, dosáhli určité dohody. Staletí praxe, co měl Casanova ve svádění, pomáhala upírovi usnadnit krmení, Casanovovi zase vyhovovala skutečnost, že má tělo, které nestárne a nezemře. Když se potom Tony rozhodl inkuby ze Států spojit do nějaké výdělečné organizace, Casanova se stal vynikajícím adeptem na její vedení. Jeho Dekadentní lázně se nacházejí v ohavné budově, přilehlé k Tonyho vegaskému kasinu Dante. Zatímco manželé na dovolené rozhazují rodinné jmění u rulety, jejich zanedbávané manželky nacházejí vedle útěchu mimo jiné v neobvyklých lázeňských procedurách. Tony bohatne ze zisků, inkubové získávají víc rozkoše k ukojení, než kolik potřebují, a dámy odcházejí s leskem v oku, jenž jim vydrží několik dní. Vlastně by to mohl být jeden z Tonyho ne tak hanebných podniků, kdyby nebyl ilegální – na rozdíl od obecného mínění totiž vegaské policejní oddělení nad prostitucí oči nezavírá. Na druhou stranu ale upíři lidským zákonům nikdy moc pozornosti nevěnovali. „Jaký je v dnešní době trest za otrokářství?“ zeptala jsem se jakoby nic. „Vsadím se, že by ti smyčka slušela.“ Casanova poprvé ztratil svůj blahosklonný výraz. Zahodil cigaretu, jejíž žhavý popel mu zasypal oblek a zanechal na hedvábí mnoho drobných spálenin, předtím než je stačil smést. „S tím jsem nikdy neměl nic společného!“ 13


Jeho reakce mě nepřekvapila. Jelikož se angažoval v nesmírně výdělečném, ale také extrémně nebezpečném obchodování s uživateli magie, Tony porušoval zákony lidské i upírské. Stříbrný kruh – rada mágů, který magickou komunitu zastupuje stejně jako Senát upíry – tomu nápadu vehementně oponuje a jejich smlouva s upíry ho vyloženě staví mimo zákon. Ignorování smlouvy znamená riziko války, a i kdyby Senát neměl důvodů k jeho zabití už tak dost, jen tohle by k naražení na kůl stačilo. „Jestli se tvůj šéf rozhodne, že to celé hodí na tebe, dá ti přesvědčování Senátu hodně práce.“ Soudě podle jeho výrazu bych řekla, že Casanova pochopil, že tato možnost existuje. Svého zaměstnavatele znal stejně dobře jako já. „Jestli ho ale najdu jako první, bude Tony mimo hru a ty budeš čistý. Čili pomoct mi je ve tvém vlastním zájmu.“ Čekala jsem, že tahle věta zabere – vlastní zájem obvykle bývá nejlepším způsobem, jak si na upírovi vynutit spolupráci – ale Casanova se zase rychle vzpamatoval. Další cigaretu si už zapálil pevnými prsty. „Proč jsi si tak jistá tím, že vím, kde je? Neříká mi všechno. Teď mu přece pomáhá ten Alphonse.“ Alphonse byl Tonyho současný zástupce a osobní strážce. Podle mě to byl ten nejošklivější upír, jakého jsem kdy viděla, a ani jeho osobnost nevyhlížela o nic lépe než obličej. Měla jsem ho ale raději než jeho šéfa. Alphonse mě sice neměl nijak rád, pochybovala jsem ale o tom, že kdyby mu to Tony nepřikázal, pronásledoval by mě sám od sebe. „Když Tony zmizel, musel tu nechat někoho, kdo bude velet. Sázím na to, že to jsi ty a že víš, kde je.“ Celou dlouhou minutu mě pozoroval skrz závoj kouře. „Mám dočasné velení,“ připustil nakonec, „ale jenom ve Vegas. Musíš kontaktovat Philly.“ Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem rozhodně nechtěla. Ve Filadelfii, Tonyho hlavním místě podnikání, 14


totiž žilo až moc lidí, kteří na mě nevzpomínali zrovna s láskou. Byly to city mnohem horší. „Ehm… Tam by mi možná něco dali, to jo, ale informace by to nebyly.“ Casanovovi zacukaly koutky úst a výraz pobavení, který pronikl až do těch očí v odstínu whiskey, mu dodal ještě větší atraktivitu, než jakou oplýval normálně. Nasucho jsem polkla a předstírala, že jsem si ničeho nevšimla, za což se mi dostalo rozverného pousmání. Informace ale žádné. „Víš stejně dobře, jako já, že rodina zradu snáší velmi špatně,“ ucedil. „Obzvlášť to platí o jistém démonovi lomeno upírovi, kterého většina považuje za pošuka. A tím, že jsem nedávno obdržel dočasnou kontrolu nad operacema na západním pobřeží, jsem žádné další příznivce nezískal. Hodně lidí čeká na to, až šlápnu vedle, a zrada šéfa do téhle kategorie rozhodně patří.“ Na upřímnost jsem připravená nebyla, takže mě trochu rozhodila. Mlčky jsem na něj hleděla, zatímco se mi od žaludku do krku rozlévala vlna strachu. Zase jsem ji zatlačila dolů; teď jsem si nemohla dovolit dávat najevo nejistotu. Jestli nenajdu nějaký způsob, jak Casanovu přinutit se otevřít, Myra brzy udělá totéž se mnou – ale nožem. Naklonila jsem se přes stůl a vyložila svou nejlepší kartu. „Tu tvou obavu z pomsty rodiny naprosto chápu. Ale zkus se zamyslet nad tímhle: Jestli Tonyho zabiju já nebo ho nabodne Senát, budeš v perfektní pozici získat nějaký majetek. No řekni, nechtěl bys mít tenhle podnik jenom pro sebe?“ Casanova si prohrábl kaštanové vlasy, které se mu bez jakýchkoli viditelných kadeřnických úprav dokonale vlnily po ramena. Na sobě měl oblek ze surového hedvábí, jehož sytě hnědá barva skoro ladila s očima. Na pánské oblečení sice žádný expert nejsem, ale ta vázanka v barvě šafránu vypadala draze. Stejně jako jeho zlaté hodinky, ladící s manžetovými knoflíčky. 15


Casanova měl zmlsaný jazýček, pochybovala jsem ale o tom, že by ho Tony přeplácel – štědrost mezi jeho charakteristické rysy nepatřila. Toužebně se rozhlédl kolem. „Co bych dal za jiný interiér,“ pronesl. „Víš, jak je pro kunčofty těžké přenést se přes tohle prostředí?“ Chápala jsem, co tím myslí. Pochmurný interiér ve stylu opiového doupěte včetně baru s dračí hlavou, z jejíchž vyřezávaných nosních dírek dokonce občas vyrazily proužky dýmu, nebyly úplně přesně tím, co dokázalo navodit romantickou atmosféru. „Mí hoši musí pracovat dvakrát tak tvrdě, než by měli. Minulý týden jsem fingoval prasklé potrubí, abych měl záminku rozkopat halu, ale je toho potřeba udělat ještě spoustu, a to jsem ještě ani nezačal u vchodu! Ten vyděsí půlku potenciálních zákazníků ještě předtím, než dojdou ke dveřím.“ „Tak mi odsud pomoz.“ Lítostivě zavrtěl hlavou a spolu s povzdechem vyfoukl i tenký proužek kouře. „Nemožné, chica. Kdyby to Tony zjistil, zničil by mě. Musel bych si najít nové tělo, protože tohle by narazil na kůl, a já jsem si na něj už zvykl.“ Došlo mi, že to Casanova riskovat nechce. Mnohem praktičtějším tahem je v povzdálí čekat, kdo vyhraje – vlastně to dobře charakterizuje upíří taktiku. Já jsem tuto možnost naneštěstí neměla. Jako dědictví po jedné potrhlé jasnovidce na mě zbyl titul Pýthie, hlavní světové vizionářky. Dar od Agnes přišel spolu s obrovskou mocí, kterou všichni chtěli buďto monopolizovat pro sebe, nebo ji zničit, já jsem se ho ale momentálně nedokázala zbavit, protože dárkyně bezohledně zemřela předtím, než jsem stačila vymyslet, jak jí ho vrátit. Za předpokladu, že na to budu žít dost dlouho, jsem to celé chtěla předat někomu jinému, zatím… se mě ale Tony chystal zabít, Senát chtěl, abych byla jeho nastrčenou figurkou, a… ano, a ještě 16


se mi nějak podařilo nasrat ty mágy. Co k tomu mám říct? Jsem prostě snaživá. „Tony ale proti šesti Senátům nevyhraje,“ pronesla jsem stroze. „Mají vzájemnou dohodu – jestli na něj vyhlásí hon jeden, půjdou po něm všichni. Dřív nebo později ho dostanou a on pak začne z toho, co se stalo, obviňovat všechny ostatní. Narazí ho na kůl tak jako tak, ale vsadím deset k jedné, že ještě předtím stihne prásknout tebe a všechny ostatní. Pomoz mi, a možná se k němu dostanu dřív než oni.“ Casanova típal cigaretu do černého lakovaného popelníku a přitom si mě zamyšleně prohlížel. Tmavýma očima přelétl mé oblečení a rty mu zvlnil nepatrný úsměv. „Říká se, že jsi teď Pýthie,“ řekl konečně a jednou ze svých rukou s dlouhými prsty zlehka přejel po mé. „Copak nemůžeš svou moc použít k tomu, aby sis to vyřešila? Hodně by to pro mě znamenalo.“ Na místě, kde se mě dotkl, jsem cítila, že mám kůži teplejší než obvykle, a ten pocit se šířil do celé paže. Hlasem poklesl o jednu oktávu, až začal chraptět. „Dokážu být velice dobrý kamarád, Cassandro.“ Zvedl mi ruku a obrátil ji, aby mi mohl prstem zlehka přejet doprostřed dlaně. Zrovna jsem chtěla pronést nějakou sarkastickou poznámku, když naklonil hlavu. Po čáře, kterou nakreslil, pak přejel rty; pocit to byl hedvábně měkký, ale přesto jako by za sebou zanechávaly značku, až jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Podíval se na mě skrz tmavé řasy… jako dívat se do tváře cizince s hrozivě krásnou vizáží a hypnotickým pohledem. Vzpomněla jsem si na to dávné rčení, že jediným rozdílem mezi donem Juanem a Casanovou, dvěma největšími světovými milenci, spočívá v tom, že když své vztahy končil don Juan, ženy ho nenáviděly, kdežto Casanovu milovaly i poté, když odešel. Začínala jsem chápat, proč. Ucukla jsem rukou dřív, než jsem podlehla po17


kušení ji použít k tomu, abych ho k sobě přes stůl přetáhla. „Sklapni!“ Překvapeně zamrkal a znovu se po mně natáhl. Když se mě dotkl tentokrát, byl ten teplý pocit silnější a po kůži se mi rozběhlo mrazivé horko. Najednou se mi před očima zhmotnila představa žhavých španělských nocí, vůně jasmínu a teplé zlatavé pokožky, klouzající po té mé. Zavřela jsem oči, nasucho polkla a zkusila ty pocity potlačit, ale podle všeho jsem jim jenom pomohla se zhmotnit. Někdo mě zatlačil na silnou péřovou matraci, až mě v jejích načechraných záhybech v podstatě pohřbil, a já jsem pod rukama skutečně cítila jemnou tkaninu přikrývek. Všude kolem se rozlila záplava hedvábných vlasů a po bocích mi čísi silné ruce přejely v dráždivém doteku, který jsem sotva registrovala, ale i tak mi žíly zalil žárem. Ten vjem se potom bez varování změnil a ze svůdného tepla přešel do spalujícího žáru. Na okamžik jsem si myslela, že mě Casanovovy doteky skutečně spálí, než to ale začalo pálit doopravdy, ruku pustil. Otevřela jsem oči a zase jsme spolu seděli v baru; jedinou známkou toho, co se stalo, byla má zardělá tvář a tepající pulz. Casanova si povzdechl a zase se opřel do židle. „Ať už ten geis udělal kdokoli, věděl, co dělá,“ řekl mi a zamával na barmana o další drink. „Jenom ze zvědavosti, kdo to byl? Myslel jsem, že neexistuje takový, který nedokážu prolomit.“ „Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.“ Mnula jsem si ruku v místě, kde mi zůstaly jeho otisky prstů, a zlostně jsem se na něj dívala. Ten jeho pokus o odvrácení pozornosti se mi nelíbil – nebyla jsem přece žádná jeho odpolední jednohubka – stejně jako způsob, jímž to bolestně ukončil. „O geisu. Nevěděl jsem, že si někdo vyznačil nárok už předtím, jinak bych ne –“ 18


„Co to je geš?“ Opravil mou výslovnost, nijak mi tím ale nepomohl. Číšník nám přinesl nové pití. Trochu jsem ho do sebe hodila, protože už jsem byla docela naštvaná. „Nehraj si se mnou, Cassie; víš, co jsem zač. Copak sis myslela, že to nepoznám?“ zeptal se mě netrpělivě. Něco ve výrazu mého obličeje ho pak ale přinutilo vytřeštit oči. „Ty to vážně nevíš, nebo jo?“ Rozzlobeně jsem se mu dívala do očí. Zase další komplikace; přesně to jsem teď potřebovala. „Buďto přestaň mluvit z cesty, nebo…“ „Někdo, nějaký mocný uživatel magie nebo mistr upír, na tebe vznesl nárok,“ vysvětloval trpělivě a vzápětí se opravil. „Nebyl to vlastně nárok. Spíš je to taková obrovská cedule Ruce pryč, asi míli vysoká.“ Seděla jsem tam a cítila, jak se mi za krkem rozlévá nová vlna horka. Vzpomněla jsem si na jeden kultivovaný a pobavený hlas, který mi sděloval, že patřím jemu, jako jsem mu patřila vždycky a budu patřit navždy. Toho jsem teď chtěla zabít. „Co to přesně znamená?“ „Takový geis je magické pouto, které obvykle zahrnuje nějaké tabu nebo zákaz nějakého chování.“ Všiml si, jak jsem zmatená. „Vzpomínáš si na příběh o Meluzíně?“ Vynořila se mi jedna vzpomínka z dětství, byla ale jenom slabá. „To je nějaká pohádka; myslím, že francouzská. Byla to nějaká poloviční víla, která se změnila v draka, ne?“ Casanova si jenom povzdechl a nad mou nevědomostí zavrtěl hlavou. „Meluzína byla šest dní v týdnu překrásnou ženou, byla ale prokletá natolik, že sedmého dne vypadala jako poloviční plaz. Provdala se za Raymonda z Lusignanu, poté když souhlasil s podmínkou, která mu zakazovala ji spatřit kdykoli v sobotu, i když mu odmítala říct proč. Mnoho let spolu žili 19


šťastně až do dne, kdy jeden z bratranců přesvědčil Raymonda, že sobota je dnem, kdy se stýká se svým milencem, a on ji špehoval, aby se dobral pravdy. Tím podmínku – geis – porušil, Meluzína se stala drakem navždycky a o Raymonda, svou životní lásku, přišla.“ „Chceš snad říct, že se ten příběh skutečně udál?“ „Nemám ponětí. Jde o to, že tohle pro geis platí.“ Jeho ruka se vznášela nad mou, ale už se nepokusil se mě znovu dotknout. „Tenhle je nejsilnější, jaký jsem kdy cítil, a už je vyřčený delší dobu. Je docela dobře zažraný.“ „Definuj ,delší dobu‘.“ „Roky,“ řekl a snažil se soustředit. „Aspoň jednu dekádu, možná i víc. Ale dekáda není záležitostí pouhých deseti let. Pro účely tohoto kouzla se měří jako procento tvé délky života. Tobě je kolik – něco přes dvacet?“ „Zítra čtyřiadvacet.“ Pokrčil rameny. „No, a máme to. Zhruba půlku tvého života tě někdo vlastnil.“ Do tváře se mi vehnal další nával krve. „Mě nikdo nevlastní,“ oznámila jsem stroze, ale nezdálo se, že by to na Casanovu udělalo nějaký dojem. „Co tenhle geis dělá kromě toho, že přede mnou varuje lidi?“ Brzo jsem si začala přát, abych se nezeptala. „Dúthracht geis znamená silné magické spojení – jedno z nejsilnějších. Paranoidní mágové s nemagickými manželkami ho ve středověku používali jako jednu z variant pásu cudnosti. Slyšel jsem, že se používá taky při domluvených manželstvích, kvůli potlačení počátečních rozpaků.“ Chviličku se soustředil a pokračoval. „Pokud vím, umožňuje to tomu, kdo ho uložil, znát tvé emoce – ty skutečné, ne ty, které dáváš najevo – takže mu nemůžeš lhát. Taky mu to dává aspoň hrubou představu o tom, kde v kteroukoli dobu jsi. Nemusí znát tvou přesnou lokaci, ale určitě ji dokáže zúžit na město, ale asi i ještě dál.“ 20


Vzpomněla jsem si na toho arogantního magora, kterého jsem silně podezřívala, že za tím stojí, jak mi říkal, že mě dokázal najít už jednou, protože měl pomoc zpravodajské sítě Senátu. Možná měl, ale muselo toho být ještě víc. Napadlo mě, při kolika jiných příležitostech mi říkal jenom částečnou pravdu. „A kromě toho to taky zvyšuje vaši vzájemnou přitažlivost, takže každé vaše další setkání je intenzivnější. Dopadá to tak, že ani nechceš utéct.“ Cítila jsem, jak mě zalévá chlad. „Takže nic z toho, co cítím, není skutečné.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že by klesl tak nízko. Věděl zatraceně dobře, jaký vztah mám k tomu, když mi někdo manipuluje s myšlenkami nebo city. Tím magorem, o němž mluvím, je Mircea, pět set let starý upír, nejvíce proslavený tím, že byl Draculovým starším bratrem. A prvním člověkem, do kterého jsem se zamilovala. Nebylo to ani kvůli jeho rodinnému jménu, ani proto, že byl mistrem první třídy a příslušníkem Senátu. Mnohem víc mě zajímalo to, jak se ty jeho sytě hnědé oči zvlnily v koutcích, když se usmíval, nebo ty mahagonové vlasy, které se mu rozlévaly po širokých ramenou, a ta jeho nemravně dokonalá pusa, která dodnes zůstávala tou nejsmyslnější, jakou jsem kdy viděla. Kromě jiných titulů byl Mircea také tím upírem, kterému Tony říkal Mistře. Tedy něco, co mělo upřímnost té pohledné tvářičky zpochybnit už dávno. „Dúthracht nevytváří emoce,“ opravil mě Casanova. „Není to žádné kouzlo lásky. Dokáže jenom povzbudit cit, který už existuje. Proto je mi divné, že by ho na tebe někdo použil, když ti bylo zhruba jedenáct dvanáct?“ Otupěle jsem přikývla, faktem ale zůstávalo, že mně to divné nepřipadalo ani trochu. Než maminka utekla s tátou, byla dědičkou Pýthiina trůnu ona. To, že se sa21


ma vydědila, však mé šance na nástupnictví nijak neohrozilo, protože novou Pýthii nevybírá ta původní. Konečnou volbu provádí moc, síla nebo energie samotné funkce. Ta během tisíciletí – až na pár výjimek – vždycky vybrala stanovenou dědičku, kterou už jako nástupkyni staré Pýthie vychovali. Mircea ale vsadil všechno na to, že bych mohla být jednou z výjimek, a vší mocí se snažil zajistit, že až ta chvíle nastane, budu pořád vhodnou kandidátkou. Z důvodů, jimž jsem úplně nerozuměla, musí nástupkyně zůstat až do zahájení rituálu přeměny cudná, a Mircea nechtěl riskovat, že by mě ze soutěže vyřadilo nějaké pubertální pobláznění. Takže mě tím, že si na mě udělal nárok sám, označil jako nedostupnou pro ostatní. Parchant! „Říkals, že to zesiluje emoce,“ řekla jsem při vzpomínce na to, jak jsem se s Mirceou setkala poprvé jako dospělá. „Tos mluvil jenom o těch mých?“ Když jsem Mirceu viděla naposledy, nechoval se úplně lhostejně, jen těžko jsem to ale mohla říct s jistotou. Většina upírů jsou vynikající lháři, on je ale naprosto bez diskuse šampionem číslo jedna – možná proto, že to patří k jeho práci hlavního diplomata Senátu. Jeho posílají do ošemetných situací, aby s pomocí přemlouvání, svádění nebo lhaní získal to, co zrovna chtějí. V tom, co dělá, je velice dobrý. „Ne, tohle je obousměrné, podle mínění mnoha lidí jedna z velkých nevýhod toho kouzla.“ Casanova se předklonil a podle všeho se mu líbilo, že mě může poučovat. „Představ si to jako zesilovač na stereu: při každém setkání je to o stupínek hlasitější. Aby se to spustilo, musíte tomu něco dát do začátku, ale jak to naskočí a je to rozjeté, jste na cestě ke vzájemné posedlosti, ať už se to oběma líbí nebo ne.“ Otočila jsem se, aby neviděl můj výraz, a pokusila jsem se ignorovat ten tvrdý uzel v hrudi a svíravou bo22


lest v krku. Nevěděla jsem, proč se cítím být zrazená. Ne že bych Mirceovi někdy stoprocentně věřila. Věděla jsem, že žádný mistr upír, hlavně žádný člen Senátu, do kategorie „hodný hoch“ nespadá. Svou současnou pozici ani nemohl získat tím, že by byl cokoli menšího než nemilosrdný. Byla bych ale přísahala, že něco takového by neudělal. Tony, ten ano, to mi bylo jasné, ale naivně jsem si myslela, že jeho šéf je jiný. Já blbka! Vždyť kdo ho asi všechno naučil? Když jsem se na Casanovu podívala znovu, měl obličej naprosto bez výrazu. „Říkáš, že je to nebezpečné.“ „Celá magie je nebezpečná, chica,“ řekl něžně, „samozřejmě za správných okolností.“ „Neodbočuj!“ Nepotřebovala jsem, aby se někdo snažil ochránit mé city, chtěla jsem odpovědi. Něco, co by mi pomohlo vymyslet, jak z toho ven. „Neodbočuju,“ prohlásil. Nějaká žena ze sebe vyrazila vysoký výkřik, a on na okamžik přesunul pohled na místo někde za mnou. „Sakra!“ Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že se mé tři spolubydlící rozhodly zahrát si šipky, přestože v baru nebyl terč. Zatímco jsem se na ně nedívala, Deinó zaujala místo na jednom konci baru a Pefrédó na druhém, Enýó se postavila před něj a foukala párátka na bezbranného barmana. Než jsme stačili cokoli udělat, Enýó vyfoukla další dávku drobných projektilů, po jejichž zásahu ubohý satyr vypadal jako hodně nešťastný jehelníček. Když mu na hrudi vyrostl les malých červených teček, žena zaječela znovu, a Casanova jejímu společníkovi naznačil, aby ji odvedl. Vrhl se na záchranu svého zaměstnance a já jsem šla zachraňovat jeho. Holky mě někdy poslouchají – občas, když na to mají náladu – stejně jsem ale měla pocit, že mě považují za někoho, kdo kazí zábavu. Casanova poslal třesoucího se barmana na zaslouženou pauzu a já jsem holky zabavila tím, že jsem z kabelky vytáhla karty. Jsou to 23


standardní tarotové karty, které jsem před lety dostala k narozeninám a které jsou očarované tak, aby účinkovaly jako jakýsi metafyzický prsten dobré nálady. Neříkají nic konkrétního, ale jejich předpovědi celkového klimatu, obklopujícího nějakou situaci, bývají až děsivě přesné. Karta, která z balíčku vyjukla hned potom, kdy jsem na něj sáhla, se mi nelíbila. Navzdory obecnému – špatnému – názoru mají Milenci s nalezením spřízněné duše nebo vůbec s něčím příjemným něco společného jen málokdy. Blízkost nějaké romance obvykle naznačuje Dvojka pohárů, ale s Milenci je to složitější. Tato karta poukazuje na blížící se nutnost volby, takové, která zahrnuje pokušení a bolest. A stejně, jako je tomu na obrázku karty v mém balíčku – Adam a Eva jsou vyhnáni z Ráje – konečné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky. Musím podotknout, že to nikdy nebyla jedna z mých oblíbených karet. Během doby, kdy jsem zabavovala zbývající párátka a dávala holkám novou hračku, Casanova poslal pro nového barmana. Nakonec jsme se zase sešli u našeho stolu. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ řekl a navázal na rozhovor, jako by se nic nestalo. Asi se za ta staletí už setkal s horšími zákazníky než s trojicí znuděných babek. „Ten geis je sám o sobě neškodný. Ale – přesně jako v případě Meluzíny – jenom do té doby, dokud není porušený. Ta tvá verze způsobuje jenom nekritickou lásku k jedné osobě. Dokud do takového vztahu nic nezasáhne, budete oba šťastně žít až do smrti.“ Skutečnost, že bych možná ani nechtěla žít – šťastně ani jakkoli jinak – v kouzlem navozeném stavu mysli, podle všeho důležitá nebyla. „A co když do toho něco zasáhne?“ Casanova se zatvářil poněkud znepokojeně. „Jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, láska je skutečně nádherná věc. Ale tohle má i svou ošklivou stránku. 24


Pokud je tímto poutem někdo nebo něco vnímáno jako možná hrozba, jedná tak, aby tuto hrozbu odstranilo.“ Všiml si mého netrpělivého pohledu a rozvedl to. „Řekněme, že o tebe začne mít zájem nějaká osoba, co o magii evidentně nic neví. Takový normál geis vycítit nedokáže, takže si toho varování ani nevšimne.“ „Co se stane?“ „Záleží na tom. Pokud je pouto nové a vy dva jste spolu ještě nestrávili moc času – jinými slovy, pokud je amplituda nastavená na nízko – tak možná nic. Ale čím vyšší hlasitost, tím hůř bude takový rušivý vliv snášen. Nakonec jeden z vás nebo oba dva podniknete kroky k eliminaci hrozby.“ „K eliminaci? Myslíš k zabití?“ Poklesla mi čelist. Mircea se musel pomátnout! „Až k tomu by pravděpodobně nedošlo,“ ujišťoval mě Casanova a já jsem ucítila, že se mi sevření žaludku trochu uvolnilo. „Většina nápadníků rychle zmizí v okamžiku, kdy na ně začneš vykřikovat nadávky nebo když jim tvůj milenec začne vyhrožovat.“ No paráda, řekla jsem si, když se mi žaludek zase vracel do sevřeného stadia. Díky Mirceově představě o pojištění jsem se kdykoli mohla ocitnout ve cvokárně. „Ale co kdyby původce toho geisu chtěl, aby mě někdo svedl?“ Nebyla to zbytečná otázka. Když Pýthiino zdraví začalo uvadat, Mircea vyslal upíra jménem Tomas, aby se se mnou spřátelil. Madam Femonoe, Pýthie, již jsem já znala spíš pod jménem Agnes, si uvědomila, že umírá, a zahájila rituály, umožňující, aby moc přešla na její následnici. Což spustilo celou tu novou hru. Agnes sice mohla ten prastarý rituál spustit, ale dokončit jsem ho mohla jenom já – tím, že bych přišla o panenství, které Mircea tak pečlivě střežil. Určil Tomase, aby se o tuhle maličkost za něj postaral on, aby se tak nechytil 25


do vlastní pasti. Mircea se narodil dávno předtím, než se stačil rozšířit názor, že by si žena mohla své sexuální partnery vybírat sama, a Tomas byl služebníkem jiného mistra upíra, takže se očekávalo, že bude plnit rozkazy. Tuto záležitost s námi pochopitelně nikdo nekonzultoval. Tomas byl jedním z mála těch upírů, kteří dokážou živého člověka napodobit do té míry dokonale, že jsme spolu mohli půl roku žít jako spolubydlící, aniž bych uhodla, co je zač. Sblížili jsme se, ale zase ne tak, jak by se to líbilo Mirceovi. Nějak se mi nechtělo do svého bláznivého života kohokoli zatahovat, navíc jsem si myslela, že Tomase tím, že si udržuju odstup, vlastně chráním. Ale dosáhla jsem tím jen toho, že jsem přinutila Mirceu, aby se rituálu zhostil sám. Nakonec jsme byli těsně před zlatým hřebem večera přerušeni, za což jsem byla potom, když se mi hlava aspoň trochu pročistila, neskonale vděčná. Dokončení rituálu by znamenalo, že bych jako Pýthie zkejsla už navždycky, což by ale vzhledem k tomu, jaký cíl jsem představovala, nepochybně znamenalo jenom velice krátké časové období; ne že bych svou životnost teď sama odhadovala na nějak dlouhou dobu. „Původce geisu ho může pro nějakou konkrétní osobu zrušit,“ potvrdil Casanova. „Slyšel jsem o případech, kdy kouzlo použili poručníci na dědičky, aby zajistili, že zůstanou cudné do doby, než jim vyberou vhodného nápadníka. Ten aspekt nekritické lásky kouzla měl zajistit, aby kohokoli, kdo jim bude vybrán, přijaly radostně.“ Casanovův výraz se mi nelíbil. „Co se stalo?“ Z tenkého zlatého pouzdra doloval další cigaretu. S přihlédnutím k tomu, jak elegantně se obvykle pohyboval, jsem měla pocit, že se mi jeho odpověď líbit nebude. „Geis upadl v nemilost proto, že někdy selže,“ vysvětloval mi a zapaloval si přitom. „Někdy účinkoval, ale byly i případy, kdy dívky raději spáchaly sebe26


vraždu, než aby se provdaly za někoho jiného než za své opatrovníky.“ Když si všiml mého úžasu, pospíšil si s vysvětlením. „Je velice složité to kouzlo uložit správně, Cassie. Taková nesobecká láska může znamenat spoustu věcí. Geis je určený k tomu, aby zajistil oddanost, ale kolik znáš lidských citů, které mají jenom jeden aspekt? Oddanost se snadno přemění v obdiv – proč myslíš, že bych měl být oddaný někomu, kdo není aspoň nějakým způsobem obdivuhodný? Z obdivu se stává přitažlivost, přitažlivost přeroste v lásku a láska obvykle vede k touze vlastnit toho, koho milujeme. Chápeš?“ „Ano.“ Mé tělo zřejmě mělo malý náskok před mozkem, protože mi na rukou vyvstala husí kůže. „Z touhy vlastnit se většinou vyvíjí nějaký aspekt exkluzivity – ten člověk patří mně a nikomu jinému, jsme si navzájem souzení a tyhlety věci.“ Mávl rukou, až se cigaretový kouř po cestě ke stropu opilecky zapotácel. Velice podobně jsem se cítila i já. Mozek mi pokulhával, jak se snažil dát tomu zmatku nějaký smysl, a navíc jím pořádně zmítaly mé emoce. „To zase vede k žádostivosti,“ říkal Casanova, „která se v případě neúspěchu může změnit v zoufalství. Takže i když je kouzlo uloženo správně, stejně často způsobuje problémy s tím, že jeho druh a množství závisí na osobnostech těch, kteří jsou jím spojeni. A protože je tak složité, lze ho snadno podělat. Většina mágů se o něj už ani nepokouší. Tvůj obdivovatel je buďto mocným uživatelem magie, nebo zná někoho, kdo jím je.“ „Může si dovolit toho nejlepšího,“ pronesla jsem nepřítomně. Muselo mu to připadat jako perfektní řešení: nechat mě u Tonyho, jednoho z údajně loajálních služebníků, a uvalit na mě geis, abych zůstala nedotčená do doby, než pozná, jestli moc přejde na mě. Vynikající plán, pokud se v něm nepočítalo s mými city. A s těmi se samozřejmě nepočítalo. Mistři upíři mívají ten27


dence se svými služebníky zacházet jako s figurkami na šachovnici, které posouvají bez zájmu o takové maličkosti, jako je to, co by taková figurka mohla vlastně chtít. „Antonio to být nemůže,“ přemýšlel Casanova nahlas a hloubavě si mě prohlížel. „Předtím, než jsi od něj utekla, jsi u jeho dvora žila celé roky. Kouzlo by ti nedovolilo od něj odejít, a ty bys to ani nechtěla zkusit.“ Škubla jsem sebou. Jen z pomyšlení, že bych měla být zaslepená láskou k Tonymu, se mi udělalo malinko špatně. „Nejde to sejmout?“ „Osoba, která to uložila, to určitě dokáže.“ „Ne, myslím bez ní.“ Casanova zavrtěl hlavou. „Já bych to nedokázal, a to jsem velice dobrý, chica.“ Věnoval mi šibalský pohled. „Samozřejmě, kdybych věděl, o kom je řeč, mohl bych pomoci. Možná někdo z mých kontaktů…“ Nechtěla jsem mu to říkat. Tony byl jeho přímým šéfem, ale Mircea byl Tonyho mistrem. Měl proto nárok na cokoli, nač měl nárok Tony, stejně jako na kohokoli, kdo mu dlužil oddanost. Než si nějaký vyšší mistr mohl vzít něco, co patřilo jeho podřízenému, bývalo obvykle zapotřebí určitého manévrování; přinejmenším tehdy, pokud tento podřízený dosáhl statusu mistra třetí úrovně jako Tony. Protože ale Tony momentálně byl v přímé opozici k Mirceovi i vůči celému Senátu, všechno, co vlastnil, teď přešlo pod kontrolu jeho pána. Což je vlastně rozvláčné vysvětlení faktu, že Mircea je Casanovovým pánem. Nebylo moc pravděpodobné, že by se mu inkubus vzepřel, ale bez dalších informací mi určitě nijak pomáhat nechtěl. Povzdechla jsem si. Být zatlačená do kouta se mi nelíbilo, ale koho jiného jsem se mohla zeptat? „Mircea,“ řekla jsem, když jsem se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. 28


Casanova se chvilku tvářil nepřítomně, ale potom vyskočil, jako by ho kopl kůň. „Tos ale mohla říct dřív, Cassie!“ zasyčel polekaným šepotem. „Nechat tohle tělo stáhnout z kůže zaživa rozhodně nemám na programu!“ „Posaď se,“ řekla jsem mu podrážděně. „Řekni mi, jak se té věci zbavím.“ „Nezbavíš. Nech si poradit, chica,“ řekl smrtelně vážně. „Vrať se domů k tomu hodnému mistru upírovi a pros o odpuštění za všechny ty nepříjemnosti, které jsi mu způsobila, a udělej všechno, co ti řekne. Přece nechceš, aby se na tebe zrovna on naštval.“ „Už jsem Mirceu nasraného viděla,“ řekla jsem. Byla to pravda, i když na mě se zatím nenaštval. „Posaď se. Lidi se začínají ohlížet.“ „Jo, začínají,“ souhlasil Casanova, „což znamená přesně ten důvod, proč teď půjdu přímo do své kanceláře, zvednu telefon a zavolám velkému šéfovi. Jestli nechceš, aby tě našel, navrhuji, abys dobu mezi teď a potom využila k útěku. Ne že by ti to k něčemu bylo.“ „Ty se ho bojíš!“ „Nech mě o tom přemýšlet,“ řekl sarkasticky. „Ano! A ty bys měla taky.“ Zmateně jsem na něj zírala. Upír, co jsem ho znala, sice nebyl někým, s kým by bylo radno si zahrávat, ale nikdy jsem ho neviděla dělat nic, co by vysvětlovalo, proč by se před ním natolik starý démon měl ve svých značkových botách třást. „Mluvíme přece o Mirceovi, ne?“ Casanova se rychle rozhlédl a vklouzl na místo vedle mě. Tvářil se skoro komicky vážně. „Dobře poslouchej, holčičko, a dávej pozor, protože to nebudu opakovat. Mircea je největší manipulátor, jakého jsem kdy potkal. K tomu, aby byl hlavním vyjednávačem Senátu, existuje určitý důvod – vždycky dostane, co 29


chce. Má rada je: usnadni mu to, a možná to pak usnadní tobě.“ Popadla jsem ho za kravatu, abych mu zabránila v útěku k telefonu, a přitáhla jsem si jeho obličej ke svému. Normálně násilnický typ nejsem – během dospívání jsem viděla násilí dost na to, abych se chtěla stát jeho součástí – ale v tu chvíli jsem si připadala příliš šílená na to, abych si s tím lámala hlavu. „Řekl sis to svoje, teď zase poslouchej mě. Vím o manipulaci všechno. Neprožila jsem jediný den, kdy by se mě někdo nesnažil ovládat. Dokonce ani to s tou Pýthií nebyl můj nápad. Ale víš co? Tohle věci trochu mění, ne? Mircea mě nevlastní, ať už si myslí, co chce. Nevlastní mě nikdo. A kdokoli, kdo se odteď pokusí mnou nějak postrkovat, zjistí, že si udělal hodně zlého nepřítele. Rozumíš tomu?“ Casanova pantomimicky naznačil, že se dusí, a já jsem ho pustila. Pozpátku se zhroutil do židle, ale vypadal spíš pobaveně než polekaně. „Tak jestli jsi tak mocná, k čemu potřebuješ mou pomoc?“ zeptal se čtverácky. „Proč ten geis ze sebe nesejmeš sama, a když už budeš v tom, nesneseš svou pomstu na Antonia?“ „Ono to takhle totiž nefunguje,“ pronesla jsem suše. „A co je na tom tak legračního, sakra?“ Úsměv, který se Casanova – neúspěšně – pokoušel potlačit, se mu naplno rozlil po tváři. „To je takový interní vtip,“ zařehtal se. „Abys mu rozuměla, musela bys být inkubem.“ „Tak mi řekni stručnou verzi.“ Zatvářil se upejpavě. Tenhle výraz v jeho tváři s ostře řezanými rysy vypadal divně, takže ho rychle stáhl. „Očekávání, dalo by se říct. Jako těšit se na další boxerský šampionát v těžké váze. V tomto rohu,“ pokračoval a jeho hlas nabíral na kadenci zkušeného sportovního komentátora, „máme pana Mirceu, kterého během pěti set let politického a společenského manév30


rování nikdo neporazil. A v tomto rohu máme jeho protivnici, zdánlivě sladkou Cassandru, nedávno dosazenou na trůn Pýthie.“ Teď se šklebil ještě víc. „Musíš pochopit tohle, Cassie. Pro inkuba snad ani nemůže být nic lepšího. Kdybych se tolik nebál o své tělo, popral bych se o místo hned u ringu.“ „Mluvíš z cesty,“ řekla jsem znechuceně. „Řekni mi něco, co můžu použít!“ „Proč mi pro změnu neřekneš něco ty?“ opáčil. „Co přesně myslíš, že uděláš, jestli najdeš Tonyho? Je na světě už moc dlouho. Jeho jen tak snadno nezabiješ. Proč se nezklidníš a nenecháš na Mirceovi, aby se o něj postaral? Dřív nebo později ho najde, a potom ty a já budeme –“ „Ale Mircea si neporadí s Myrou!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Casanova pořád nechápal. „Ten mě možná dokáže ochránit tady a teď, ale přítomnost mi starosti nedělá.“ Myra bývala Agnesinou nástupkyní do doby, než se spustila s jistou velice špatnou společností a byla vyděděna. Její pád ji ale nezbavil schopností, což znamenalo, že uměla proniknout do minulosti a zaútočit na mě dávno předtím, než se vůbec dozvím, čí jsem. Klidně by mohla zabít jednoho z mých rodičů a zajistit tím, abych se ani nenarodila. A s tím Mircea nedokázal udělat ani ň. „Ale jestli ji chrání Antonio, tak jak myslíš –“ „Mám pro Tonyho pár překvapení. To, co potřebuju od tebe, je –“ „Tohle mě asi bude hodně stát. Nevěřila bys – “ Když si všiml mého výrazu, zmlkl. „Co se děje?“ Vyskočila jsem, na podpatcích jsem se trochu zakymácela a přes hlavu jsem se zahleděla na to, co se právě valilo do baru. Nejneoblíbenější z mých válečných mágů právě rychlým krokem přecházel halu. Krátké blond vlasy vypadaly, jako by je někdo osekal mačetou, ledově ze31


lené oči měl rozzlobené. Ne že by na tom bylo něco neobvyklého: nikdy jsem neviděla, že by se usmíval, a pokud se mě některý den nesnažil zabít, obvykle jsem to nazývala dnem dobrým. Ale protože na sobě měl svůj obvyklý kožený plášť po kolena, ten, který se nadouval skrytými zbraněmi, nezdálo se, že by takový den nastal zrovna dnes.

32


kušení ji použít k tomu, abych ho k sobě přes stůl přetáhla. „Sklapni!“ Překvapeně zamrkal a znovu se po mně natáhl. Když se mě dotkl tentokrát, byl ten teplý pocit silnější a po kůži se mi rozběhlo mrazivé horko. Najednou se mi před očima zhmotnila představa žhavých španělských nocí, vůně jasmínu a teplé zlatavé pokožky, klouzající po té mé. Zavřela jsem oči, nasucho polkla a zkusila ty pocity potlačit, ale podle všeho jsem jim jenom pomohla se zhmotnit. Někdo mě zatlačil na silnou péřovou matraci, až mě v jejích načechraných záhybech v podstatě pohřbil, a já jsem pod rukama skutečně cítila jemnou tkaninu přikrývek. Všude kolem se rozlila záplava hedvábných vlasů a po bocích mi čísi silné ruce přejely v dráždivém doteku, který jsem sotva registrovala, ale i tak mi ��íly zalil žárem. Ten vjem se potom bez varování změnil a ze svůdného tepla přešel do spalujícího žáru. Na okamžik jsem si myslela, že mě Casanovovy doteky skutečně spálí, než to ale začalo pálit doopravdy, ruku pustil. Otevřela jsem oči a zase jsme spolu seděli v baru; jedinou známkou toho, co se stalo, byla má zardělá tvář a tepající pulz. Casanova si povzdechl a zase se opřel do židle. „Ať už ten geis udělal kdokoli, věděl, co dělá,“ řekl mi a zamával na barmana o další drink. „Jenom ze zvědavosti, kdo to byl? Myslel jsem, že neexistuje takový, který nedokážu prolomit.“ „Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.“ Mnula jsem si ruku v místě, kde mi zůstaly jeho otisky prstů, a zlostně jsem se na něj dívala. Ten jeho pokus o odvrácení pozornosti se mi nelíbil – nebyla jsem přece žádná jeho odpolední jednohubka – stejně jako způsob, jímž to bolestně ukončil. „O geisu. Nevěděl jsem, že si někdo vyznačil nárok už předtím, jinak bych ne –“ 18


„Co to je geš?“ Opravil mou výslovnost, nijak mi tím ale nepomohl. Číšník nám přinesl nové pití. Trochu jsem ho do sebe hodila, protože už jsem byla docela naštvaná. „Nehraj si se mnou, Cassie; víš, co jsem zač. Copak sis myslela, že to nepoznám?“ zeptal se mě netrpělivě. Něco ve výrazu mého obličeje ho pak ale přinutilo vytřeštit oči. „Ty to vážně nevíš, nebo jo?“ Rozzlobeně jsem se mu dívala do očí. Zase další komplikace; přesně to jsem teď potřebovala. „Buďto přestaň mluvit z cesty, nebo…“ „Někdo, nějaký mocný uživatel magie nebo mistr upír, na tebe vznesl nárok,“ vysvětloval trpělivě a vzápětí se opravil. „Nebyl to vlastně nárok. Spíš je to taková obrovská cedule Ruce pryč, asi míli vysoká.“ Seděla jsem tam a cítila, jak se mi za krkem rozlévá nová vlna horka. Vzpomněla jsem si na jeden kultivovaný a pobavený hlas, který mi sděloval, že patřím jemu, jako jsem mu patřila vždycky a budu patřit navždy. Toho jsem teď chtěla zabít. „Co to přesně znamená?“ „Takový geis je magické pouto, které obvykle zahrnuje nějaké tabu nebo zákaz nějakého chování.“ Všiml si, jak jsem zmatená. „Vzpomínáš si na příběh o Meluzíně?“ Vynořila se mi jedna vzpomínka z dětství, byla ale jenom slabá. „To je nějaká pohádka; myslím, že francouzská. Byla to nějaká poloviční víla, která se změnila v draka, ne?“ Casanova si jenom povzdechl a nad mou nevědomostí zavrtěl hlavou. „Meluzína byla šest dní v týdnu překrásnou ženou, byla ale prokletá natolik, že sedmého dne vypadala jako poloviční plaz. Provdala se za Raymonda z Lusignanu, poté když souhlasil s podmínkou, která mu zakazovala ji spatřit kdykoli v sobotu, i když mu odmítala říct proč. Mnoho let spolu žili 19


šťastně až do dne, kdy jeden z bratranců přesvědčil Raymonda, že sobota je dnem, kdy se stýká se svým milencem, a on ji špehoval, aby se dobral pravdy. Tím podmínku – geis – porušil, Meluzína se stala drakem navždycky a o Raymonda, svou životní lásku, přišla.“ „Chceš snad říct, že se ten příběh skutečně udál?“ „Nemám ponětí. Jde o to, že tohle pro geis platí.“ Jeho ruka se vznášela nad mou, ale už se nepokusil se mě znovu dotknout. „Tenhle je nejsilnější, jaký jsem kdy cítil, a už je vyřčený delší dobu. Je docela dobře zažraný.“ „Definuj ,delší dobu‘.“ „Roky,“ řekl a snažil se soustředit. „Aspoň jednu dekádu, možná i víc. Ale dekáda není záležitostí pouhých deseti let. Pro účely tohoto kouzla se měří jako procento tvé délky života. Tobě je kolik – něco přes dvacet?“ „Zítra čtyřiadvacet.“ Pokrčil rameny. „No, a máme to. Zhruba půlku tvého života tě někdo vlastnil.“ Do tváře se mi vehnal další nával krve. „Mě nikdo nevlastní,“ oznámila jsem stroze, ale nezdálo se, že by to na Casanovu udělalo nějaký dojem. „Co tenhle geis dělá kromě toho, že přede mnou varuje lidi?“ Brzo jsem si začala přát, abych se nezeptala. „Dúthracht geis znamená silné magické spojení – jedno z nejsilnějších. Paranoidní mágové s nemagickými manželkami ho ve středověku používali jako jednu z variant pásu cudnosti. Slyšel jsem, že se používá taky při domluvených manželstvích, kvůli potlačení počátečních rozpaků.“ Chviličku se soustředil a pokračoval. „Pokud vím, umožňuje to tomu, kdo ho uložil, znát tvé emoce – ty skutečné, ne ty, které dáváš najevo – takže mu nemůžeš lhát. Taky mu to dává aspoň hrubou představu o tom, kde v kteroukoli dobu jsi. Nemusí znát tvou přesnou lokaci, ale určitě ji dokáže zúžit na město, ale asi i ještě dál.“ 20


Vzpomněla jsem si na toho arogantního magora, kterého jsem silně podezřívala, že za tím stojí, jak mi říkal, že mě dokázal najít už jednou, protože měl pomoc zpravodajské sítě Senátu. Možná měl, ale muselo toho být ještě víc. Napadlo mě, při kolika jiných příležitostech mi říkal jenom částečnou pravdu. „A kromě toho to taky zvyšuje vaši vzájemnou přitažlivost, takže každé vaše další setkání je intenzivnější. Dopadá to tak, že ani nechceš utéct.“ Cítila jsem, jak mě zalévá chlad. „Takže nic z toho, co cítím, není skutečné.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že by klesl tak nízko. Věděl zatraceně dobře, jaký vztah mám k tomu, když mi někdo manipuluje s myšlenkami nebo city. Tím magorem, o němž mluvím, je Mircea, pět set let starý upír, nejvíce proslavený tím, že byl Draculovým starším bratrem. A prvním člověkem, do kterého jsem se zamilovala. Nebylo to ani kvůli jeho rodinnému jménu, ani proto, že byl mistrem první třídy a příslušníkem Senátu. Mnohem víc mě zajímalo to, jak se ty jeho sytě hnědé oči zvlnily v koutcích, když se usmíval, nebo ty mahagonové vlasy, které se mu rozlévaly po širokých ramenou, a ta jeho nemravně dokonalá pusa, která dodnes zůstávala tou nejsmyslnější, jakou jsem kdy viděla. Kromě jiných titulů byl Mircea také tím upírem, kterému Tony říkal Mistře. Tedy něco, co mělo upřímnost té pohledné tvářičky zpochybnit už dávno. „Dúthracht nevytváří emoce,“ opravil mě Casanova. „Není to žádné kouzlo lásky. Dokáže jenom povzbudit cit, který už existuje. Proto je mi divné, že by ho na tebe někdo použil, když ti bylo zhruba jedenáct dvanáct?“ Otupěle jsem přikývla, faktem ale zůstávalo, že mně to divné nepřipadalo ani trochu. Než maminka utekla s tátou, byla dědičkou Pýthiina trůnu ona. To, že se sa21


ma vydědila, však mé šance na nástupnictví nijak neohrozilo, protože novou Pýthii nevybírá ta původní. Konečnou volbu provádí moc, síla nebo energie samotné funkce. Ta během tisíciletí – až na pár výjimek – vždycky vybrala stanovenou dědičku, kterou už jako nástupkyni staré Pýthie vychovali. Mircea ale vsadil všechno na to, že bych mohla být jednou z výjimek, a vší mocí se snažil zajistit, že až ta chvíle nastane, budu pořád vhodnou kandidátkou. Z důvodů, jimž jsem úplně nerozuměla, musí nástupkyně zůstat až do zahájení rituálu přeměny cudná, a Mircea nechtěl riskovat, že by mě ze soutěže vyřadilo nějaké pubertální pobláznění. Takže mě tím, že si na mě udělal nárok sám, označil jako nedostupnou pro ostatní. Parchant! „Říkals, že to zesiluje emoce,“ řekla jsem při vzpomínce na to, jak jsem se s Mirceou setkala poprvé jako dospělá. „Tos mluvil jenom o těch mých?“ Když jsem Mirceu viděla naposledy, nechoval se úplně lhostejně, jen těžko jsem to ale mohla říct s jistotou. Většina upírů jsou vynikající lháři, on je ale naprosto bez diskuse šampionem číslo jedna – možná proto, že to patří k jeho práci hlavního diplomata Senátu. Jeho posílají do ošemetných situací, aby s pomocí přemlouvání, svádění nebo lhaní získal to, co zrovna chtějí. V tom, co dělá, je velice dobrý. „Ne, tohle je obousměrné, podle mínění mnoha lidí jedna z velkých nevýhod toho kouzla.“ Casanova se předklonil a podle všeho se mu líbilo, že mě může poučovat. „Představ si to jako zesilovač na stereu: při každém setkání je to o stupínek hlasitější. Aby se to spustilo, musíte tomu něco dát do začátku, ale jak to naskočí a je to rozjeté, jste na cestě ke vzájemné posedlosti, ať už se to oběma líbí nebo ne.“ Otočila jsem se, aby neviděl můj výraz, a pokusila jsem se ignorovat ten tvrdý uzel v hrudi a svíravou bo22


lest v krku. Nevěděla jsem, proč se cítím být zrazená. Ne že bych Mirceovi někdy stoprocentně věřila. Věděla jsem, že žádný mistr upír, hlavně žádný člen Senátu, do kategorie „hodný hoch“ nespadá. Svou současnou pozici ani nemohl získat tím, že by byl cokoli menšího než nemilosrdný. Byla bych ale přísahala, že něco takového by neudělal. Tony, ten ano, to mi bylo jasné, ale naivně jsem si myslela, že jeho šéf je jiný. Já blbka! Vždyť kdo ho asi všechno naučil? Když jsem se na Casanovu podívala znovu, měl obličej naprosto bez výrazu. „Říkáš, že je to nebezpečné.“ „Celá magie je nebezpečná, chica,“ řekl něžně, „samozřejmě za správných okolností.“ „Neodbočuj!“ Nepotřebovala jsem, aby se někdo snažil ochránit mé city, chtěla jsem odpovědi. Něco, co by mi pomohlo vymyslet, jak z toho ven. „Neodbočuju,“ prohlásil. Nějaká žena ze sebe vyrazila vysoký výkřik, a on na okamžik přesunul pohled na místo někde za mnou. „Sakra!“ Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že se mé tři spolubydlící rozhodly zahrát si šipky, přestože v baru nebyl terč. Zatímco jsem se na ně nedívala, Deinó zaujala místo na jednom konci baru a Pefrédó na druhém, Enýó se postavila před něj a foukala párátka na bezbranného barmana. Než jsme stačili cokoli udělat, Enýó vyfoukla další dávku drobných projektilů, po jejichž zásahu ubohý satyr vypadal jako hodně nešťastný jehelníček. Když mu na hrudi vyrostl les malých červených teček, žena zaječela znovu, a Casanova jejímu společníkovi naznačil, aby ji odvedl. Vrhl se na záchranu svého zaměstnance a já jsem šla zachraňovat jeho. Holky mě někdy poslouchají – občas, když na to mají náladu – stejně jsem ale měla pocit, že mě považují za někoho, kdo kazí zábavu. Casanova poslal třesoucího se barmana na zaslouženou pauzu a já jsem holky zabavila tím, že jsem z kabelky vytáhla karty. Jsou to 23


standardní tarotové karty, které jsem před lety dostala k narozeninám a které jsou očarované tak, aby účinkovaly jako jakýsi metafyzický prsten dobré nálady. Neříkají nic konkrétního, ale jejich předpovědi celkového klimatu, obklopujícího nějakou situaci, bývají až děsivě přesné. Karta, která z balíčku vyjukla hned potom, kdy jsem na něj sáhla, se mi nelíbila. Navzdory obecnému – špatnému – názoru mají Milenci s nalezením spřízněné duše nebo vůbec s něčím příjemným něco společného jen málokdy. Blízkost nějaké romance obvykle naznačuje Dvojka pohárů, ale s Milenci je to složitější. Tato karta poukazuje na blížící se nutnost volby, takové, která zahrnuje pokušení a bolest. A stejně, jako je tomu na obrázku karty v mém balíčku – Adam a Eva jsou vyhnáni z Ráje – konečné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky. Musím podotknout, že to nikdy nebyla jedna z mých oblíbených karet. Během doby, kdy jsem zabavovala zbývající párátka a dávala holkám novou hračku, Casanova poslal pro nového barmana. Nakonec jsme se zase sešli u našeho stolu. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ řekl a navázal na rozhovor, jako by se nic nestalo. Asi se za ta staletí už setkal s horšími zákazníky než s trojicí znuděných babek. „Ten geis je sám o sobě neškodný. Ale – přesně jako v případě Meluzíny – jenom do té doby, dokud není porušený. Ta tvá verze způsobuje jenom nekritickou lásku k jedné osobě. Dokud do takového vztahu nic nezasáhne, budete oba šťastně žít až do smrti.“ Skutečnost, že bych možná ani nechtěla žít – šťastně ani jakkoli jinak – v kouzlem navozeném stavu mysli, podle všeho důležitá nebyla. „A co když do toho něco zasáhne?“ Casanova se zatvářil poněkud znepokojeně. „Jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, láska je skutečně nádherná věc. Ale tohle má i svou ošklivou stránku. 24


Pokud je tímto poutem někdo nebo něco vnímáno jako možná hrozba, jedná tak, aby tuto hrozbu odstranilo.“ Všiml si mého netrpělivého pohledu a rozvedl to. „Řekněme, že o tebe začne mít zájem nějaká osoba, co o magii evidentně nic neví. Takový normál geis vycítit nedokáže, takže si toho varování ani nevšimne.“ „Co se stane?“ „Záleží na tom. Pokud je pouto nové a vy dva jste spolu ještě nestrávili moc času – jinými slovy, pokud je amplituda nastavená na nízko – tak možná nic. Ale čím vyšší hlasitost, tím hůř bude takový rušivý vliv snášen. Nakonec jeden z vás nebo oba dva podniknete kroky k eliminaci hrozby.“ „K eliminaci? Myslíš k zabití?“ Poklesla mi čelist. Mircea se musel pomátnout! „Až k tomu by pravděpodobně nedošlo,“ ujišťoval mě Casanova a já jsem ucítila, že se mi sevření žaludku trochu uvolnilo. „Většina nápadníků rychle zmizí v okamžiku, kdy na ně začneš vykřikovat nadávky nebo když jim tvůj milenec začne vyhrožovat.“ No paráda, řekla jsem si, když se mi žaludek zase vracel do sevřeného stadia. Díky Mirceově představě o pojištění jsem se kdykoli mohla ocitnout ve cvokárně. „Ale co kdyby původce toho geisu chtěl, aby mě někdo svedl?“ Nebyla to zbytečná otázka. Když Pýthiino zdraví začalo uvadat, Mircea vyslal upíra jménem Tomas, aby se se mnou spřátelil. Madam Femonoe, Pýthie, již jsem já znala spíš pod jménem Agnes, si uvědomila, že umírá, a zahájila rituály, umožňující, aby moc přešla na její následnici. Což spustilo celou tu novou hru. Agnes sice mohla ten prastarý rituál spustit, ale dokončit jsem ho mohla jenom já – tím, že bych přišla o panenství, které Mircea tak pečlivě střežil. Určil Tomase, aby se o tuhle maličkost za něj postaral on, aby se tak nechytil 25


do vlastní pasti. Mircea se narodil dávno předtím, než se stačil rozšířit názor, že by si žena mohla své sexuální partnery vybírat sama, a Tomas byl služebníkem jiného mistra upíra, takže se očekávalo, že bude plnit rozkazy. Tuto záležitost s námi pochopitelně nikdo nekonzultoval. Tomas byl jedním z mála těch upírů, kteří dokážou živého člověka napodobit do té míry dokonale, že jsme spolu mohli půl roku žít jako spolubydlící, aniž bych uhodla, co je zač. Sblížili jsme se, ale zase ne tak, jak by se to líbilo Mirceovi. Nějak se mi nechtělo do svého bláznivého života kohokoli zatahovat, navíc jsem si myslela, že Tomase tím, že si udržuju odstup, vlastně chráním. Ale dosáhla jsem tím jen toho, že jsem přinutila Mirceu, aby se rituálu zhostil sám. Nakonec jsme byli těsně před zlatým hřebem večera přerušeni, za což jsem byla potom, když se mi hlava aspoň trochu pročistila, neskonale vděčná. Dokončení rituálu by znamenalo, že bych jako Pýthie zkejsla už navždycky, což by ale vzhledem k tomu, jaký cíl jsem představovala, nepochybně znamenalo jenom velice krátké časové období; ne že bych svou životnost teď sama odhadovala na nějak dlouhou dobu. „Původce geisu ho může pro nějakou konkrétní osobu zrušit,“ potvrdil Casanova. „Slyšel jsem o případech, kdy kouzlo použili poručníci na dědičky, aby zajistili, že zůstanou cudné do doby, než jim vyberou vhodného nápadníka. Ten aspekt nekritické lásky kouzla měl zajistit, aby kohokoli, kdo jim bude vybrán, přijaly radostně.“ Casanovův výraz se mi nelíbil. „Co se stalo?“ Z tenkého zlatého pouzdra doloval další cigaretu. S přihlédnutím k tomu, jak elegantně se obvykle pohyboval, jsem měla pocit, že se mi jeho odpověď líbit nebude. „Geis upadl v nemilost proto, že někdy selže,“ vysvětloval mi a zapaloval si přitom. „Někdy účinkoval, ale byly i případy, kdy dívky raději spáchaly sebe26


vraždu, než aby se provdaly za někoho jiného než za své opatrovníky.“ Když si všiml mého úžasu, pospíšil si s vysvětlením. „Je velice složité to kouzlo uložit správně, Cassie. Taková nesobecká láska může znamenat spoustu věcí. Geis je určený k tomu, aby zajistil oddanost, ale kolik znáš lidských citů, které mají jenom jeden aspekt? Oddanost se snadno přemění v obdiv – proč myslíš, že bych měl být oddaný někomu, kdo není aspoň nějakým způsobem obdivuhodný? Z obdivu se stává přitažlivost, přitažlivost přeroste v lásku a láska obvykle vede k touze vlastnit toho, koho milujeme. Chápeš?“ „Ano.“ Mé tělo zřejmě mělo malý náskok před mozkem, protože mi na rukou vyvstala husí kůže. „Z touhy vlastnit se většinou vyvíjí nějaký aspekt exkluzivity – ten člověk patří mně a nikomu jinému, jsme si navzájem souzení a tyhlety věci.“ Mávl rukou, až se cigaretový kouř po cestě ke stropu opilecky zapotácel. Velice podobně jsem se cítila i já. Mozek mi pokulhával, jak se snažil dát tomu zmatku nějaký smysl, a navíc jím pořádně zmítaly mé emoce. „To zase vede k žádostivosti,“ říkal Casanova, „která se v případě neúspěchu může změnit v zoufalství. Takže i když je kouzlo uloženo správně, stejně často způsobuje problémy s tím, že jeho druh a množství závisí na osobnostech těch, kteří jsou jím spojeni. A protože je tak složité, lze ho snadno podělat. Většina mágů se o něj už ani nepokouší. Tvůj obdivovatel je buďto mocným uživatelem magie, nebo zná někoho, kdo jím je.“ „Může si dovolit toho nejlepšího,“ pronesla jsem nepřítomně. Muselo mu to připadat jako perfektní řešení: nechat mě u Tonyho, jednoho z údajně loajálních služebníků, a uvalit na mě geis, abych zůstala nedotčená do doby, než pozná, jestli moc přejde na mě. Vynikající plán, pokud se v něm nepočítalo s mými city. A s těmi se samozřejmě nepočítalo. Mistři upíři mívají ten27


dence se svými služebníky zacházet jako s figurkami na šachovnici, které posouvají bez zájmu o takové maličkosti, jako je to, co by taková figurka mohla vlastně chtít. „Antonio to být nemůže,“ přemýšlel Casanova nahlas a hloubavě si mě prohlížel. „Předtím, než jsi od něj utekla, jsi u jeho dvora žila celé roky. Kouzlo by ti nedovolilo od něj odejít, a ty bys to ani nechtěla zkusit.“ Škubla jsem sebou. Jen z pomyšlení, že bych měla být zaslepená láskou k Tonymu, se mi udělalo malinko špatně. „Nejde to sejmout?“ „Osoba, která to uložila, to určitě dokáže.“ „Ne, myslím bez ní.“ Casanova zavrtěl hlavou. „Já bych to nedokázal, a to jsem velice dobrý, chica.“ Věnoval mi šibalský pohled. „Samozřejmě, kdybych věděl, o kom je řeč, mohl bych pomoci. Možná někdo z mých kontaktů…“ Nechtěla jsem mu to říkat. Tony byl jeho přímým šéfem, ale Mircea byl Tonyho mistrem. Měl proto nárok na cokoli, nač měl nárok Tony, stejně jako na kohokoli, kdo mu dlužil oddanost. Než si nějaký vyšší mistr mohl vzít něco, co patřilo jeho podřízenému, bývalo obvykle zapotřebí určitého manévrování; přinejmenším tehdy, pokud tento podřízený dosáhl statusu mistra třetí úrovně jako Tony. Protože ale Tony momentálně byl v přímé opozici k Mirceovi i vůči celému Senátu, všechno, co vlastnil, teď přešlo pod kontrolu jeho pána. Což je vlastně rozvláčné vysvětlení faktu, že Mircea je Casanovovým pánem. Nebylo moc pravděpodobné, že by se mu inkubus vzepřel, ale bez dalších informací mi určitě nijak pomáhat nechtěl. Povzdechla jsem si. Být zatlačená do kouta se mi nelíbilo, ale koho jiného jsem se mohla zeptat? „Mircea,“ řekla jsem, když jsem se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. 28


Casanova se chvilku tvářil nepřítomně, ale potom vyskočil, jako by ho kopl kůň. „Tos ale mohla říct dřív, Cassie!“ zasyčel polekaným šepotem. „Nechat tohle tělo stáhnout z kůže zaživa rozhodně nemám na programu!“ „Posaď se,“ řekla jsem mu podrážděně. „Řekni mi, jak se té věci zbavím.“ „Nezbavíš. Nech si poradit, chica,“ řekl smrtelně vážně. „Vrať se domů k tomu hodnému mistru upírovi a pros o odpuštění za všechny ty nepříjemnosti, které jsi mu způsobila, a udělej všechno, co ti řekne. Přece nechceš, aby se na tebe zrovna on naštval.“ „Už jsem Mirceu nasraného viděla,“ řekla jsem. Byla to pravda, i když na mě se zatím nenaštval. „Posaď se. Lidi se začínají ohlížet.“ „Jo, začínají,“ souhlasil Casanova, „což znamená přesně ten důvod, proč teď půjdu přímo do své kanceláře, zvednu telefon a zavolám velkému šéfovi. Jestli nechceš, aby tě našel, navrhuji, abys dobu mezi teď a potom využila k útěku. Ne že by ti to k něčemu bylo.“ „Ty se ho bojíš!“ „Nech mě o tom přemýšlet,“ řekl sarkasticky. „Ano! A ty bys měla taky.“ Zmateně jsem na něj zírala. Upír, co jsem ho znala, sice nebyl někým, s kým by bylo radno si zahrávat, ale nikdy jsem ho neviděla dělat nic, co by vysvětlovalo, proč by se před ním natolik starý démon měl ve svých značkových botách třást. „Mluvíme přece o Mirceovi, ne?“ Casanova se rychle rozhlédl a vklouzl na místo vedle mě. Tvářil se skoro komicky vážně. „Dobře poslouchej, holčičko, a dávej pozor, protože to nebudu opakovat. Mircea je největší manipulátor, jakého jsem kdy potkal. K tomu, aby byl hlavním vyjednávačem Senátu, existuje určitý důvod – vždycky dostane, co 29


chce. Má rada je: usnadni mu to, a možná to pak usnadní tobě.“ Popadla jsem ho za kravatu, abych mu zabránila v útěku k telefonu, a přitáhla jsem si jeho obličej ke svému. Normálně násilnický typ nejsem – během dospívání jsem viděla násilí dost na to, abych se chtěla stát jeho součástí – ale v tu chvíli jsem si připadala příliš šílená na to, abych si s tím lámala hlavu. „Řekl sis to svoje, teď zase poslouchej mě. Vím o manipulaci všechno. Neprožila jsem jediný den, kdy by se mě někdo nesnažil ovládat. Dokonce ani to s tou Pýthií nebyl můj nápad. Ale víš co? Tohle věci trochu mění, ne? Mircea mě nevlastní, ať už si myslí, co chce. Nevlastní mě nikdo. A kdokoli, kdo se odteď pokusí mnou nějak postrkovat, zjistí, že si udělal hodně zlého nepřítele. Rozumíš tomu?“ Casanova pantomimicky naznačil, že se dusí, a já jsem ho pustila. Pozpátku se zhroutil do židle, ale vypadal spíš pobaveně než polekaně. „Tak jestli jsi tak mocná, k čemu potřebuješ mou pomoc?“ zeptal se čtverácky. „Proč ten geis ze sebe nesejmeš sama, a když už budeš v tom, nesneseš svou pomstu na Antonia?“ „Ono to takhle totiž nefunguje,“ pronesla jsem suše. „A co je na tom tak legračního, sakra?“ Úsměv, který se Casanova – neúspěšně – pokoušel potlačit, se mu naplno rozlil po tváři. „To je takový interní vtip,“ zařehtal se. „Abys mu rozuměla, musela bys být inkubem.“ „Tak mi řekni stručnou verzi.“ Zatvářil se upejpavě. Tenhle výraz v jeho tváři s ostře řezanými rysy vypadal divně, takže ho rychle stáhl. „Očekávání, dalo by se říct. Jako těšit se na další boxerský šampionát v těžké váze. V tomto rohu,“ pokračoval a jeho hlas nabíral na kadenci zkušeného sportovního komentátora, „máme pana Mirceu, kterého během pěti set let politického a společenského manév30


rování nikdo neporazil. A v tomto rohu máme jeho protivnici, zdánlivě sladkou Cassandru, nedávno dosazenou na trůn Pýthie.“ Teď se šklebil ještě víc. „Musíš pochopit tohle, Cassie. Pro inkuba snad ani nemůže být nic lepšího. Kdybych se tolik nebál o své tělo, popral bych se o místo hned u ringu.“ „Mluvíš z cesty,“ řekla jsem znechuceně. „Řekni mi něco, co můžu použít!“ „Proč mi pro změnu neřekneš něco ty?“ opáčil. „Co přesně myslíš, že uděláš, jestli najdeš Tonyho? Je na světě už moc dlouho. Jeho jen tak snadno nezabiješ. Proč se nezklidníš a nenecháš na Mirceovi, aby se o něj postaral? Dřív nebo později ho najde, a potom ty a já budeme –“ „Ale Mircea si neporadí s Myrou!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Casanova pořád nechápal. „Ten mě možná dokáže ochránit tady a teď, ale přítomnost mi starosti nedělá.“ Myra bývala Agnesinou nástupkyní do doby, než se spustila s jistou velice špatnou společností a byla vyděděna. Její pád ji ale nezbavil schopností, což znamenalo, že uměla proniknout do minulosti a zaútočit na mě dávno předtím, než se vůbec dozvím, čí jsem. Klidně by mohla zabít jednoho z mých rodičů a zajistit tím, abych se ani nenarodila. A s tím Mircea nedokázal udělat ani ň. „Ale jestli ji chrání Antonio, tak jak myslíš –“ „Mám pro Tonyho pár překvapení. To, co potřebuju od tebe, je –“ „Tohle mě asi bude hodně stát. Nevěřila bys – “ Když si všiml mého výrazu, zmlkl. „Co se děje?“ Vyskočila jsem, na podpatcích jsem se trochu zakymácela a přes hlavu jsem se zahleděla na to, co se právě valilo do baru. Nejneoblíbenější z mých válečných mágů právě rychlým krokem přecházel halu. Krátké blond vlasy vypadaly, jako by je někdo osekal mačetou, ledově ze31


lené oči měl rozzlobené. Ne že by na tom bylo něco neobvyklého: nikdy jsem neviděla, že by se usmíval, a pokud se mě některý den nesnažil zabít, obvykle jsem to nazývala dnem dobrým. Ale protože na sobě měl svůj obvyklý kožený plášť po kolena, ten, který se nadouval skrytými zbraněmi, nezdálo se, že by takový den nastal zrovna dnes.

32


0210811