Page 1

Zmáčkla tlačítko pro otvírání dveří, ozvalo se cvaknutí a za chvíli se skleněné dveře na oddělení otevřely. Šla rychle, s pohledem upřeným do podlahy. Koutky očí vnímala návštěvníky pacientů zabrané do tichého hovoru. Z jedné ordinace vyjel laborant a tlačil vozík se zkumavkami s odebranou krví. Málem do něj vrazila. Omluvila se, ale nezpomalila a  spěchala dál k  příjmu. U prosklené kóje zahnula za roh a vstoupila do sesterny. „Louise Ricková, oddělení A,“ představila se. „S kým bych mohla mluvit?“ Mladší sestřička se s úsměvem zvedla. „Okamžik, zavolám lékaře. Posaďte se prosím.“ Ukázala na oválný bílý stůl se skvrnami po šálcích s kávou a se zbytky odpoledního moučníku. Louise si z vlasů sňala sluneční brýle a položila je na stůl, přičemž pohledem sledovala sestřičku odcházející do kanceláře k telefonu. Pak zkřížila ruce za hlavou a zhluboka vydechla. Popuzeně se prodírala odpolední dopravní špičkou podél Kalvebod Brygge a Folehavenu, a když se kolona zastavila, párkrát naštvaně praštila do volantu. Projet těch sotva deset kilometrů z  kodaňského policejního ředitelství do nemocnice ve Hvidovre trvalo neskutečně dlouho.

11


Bylo skoro pět, když šéf oddělení vražd Hans Suhr vešel do její kanceláře. Právě si sepisovala seznam věcí, které by měla cestou domů koupit. Jakmile ale spatřila výraz v jeho očích, odložila blok s vědomím, že zavolá Peterovi a poprosí ho, aby nakoupil on. Navrhoval to už ráno cestou do práce, Louise však jeho nabídku optimisticky odmítla a prohlásila, že to stihne. „Máme jedno znásilnění, chtěl bych, abys tam jela.“ Šéf oddělení vražd usedl na tvrdou dřevěnou židli u psacího stolu. Louise opět vytáhla blok, a  než začal mluvit dál, vytrhla stránku s nákupním seznamem. Suhr ji v případech znásilnění nasazoval často. Oběti měly nárok na to, aby je vyslýchala žena, a protože na oddělení jich zase tolik nebylo, skončily tyto případy zpravidla u ní. „Přivezli ji do Hvidovre,“ pokračoval, když vytáhla propisovačku. „Jde o dvaatřicetiletou ženu z Valby. Její matka bydlí o poschodí výš, v poledne sešla do dceřina bytu a našla ji v ložnici — ruce spoutané za zády a v ústech roubík. V posteli byla krev a dcera byla vyčerpáním skoro v bezvědomí.“ Šéf oddělení vražd vypadal, že přemýšlí, jestli ještě na něco nezapomněl. „Pásku z úst jí matka odlepila, než zavolala sanitku,“ dodal. Louise ho při řeči soustředěně sledovala, aby se na ten ošklivý případ připravila. Kodaňská policejní centrála kontaktovala oddělení A už při nálezu spoutané oběti s roubíkem v ústech. Stav poškozené řadil toto znásilnění do třídy zvlášť surových útoků. „Susanne Hanssonová bydlí sama. Když na místo dorazila policie, matka vypověděla, že dcera nemá žádnou známost ani milence, se kterým by šla dobrovolně do postele.“ Louise se zamračila. „A co říká ona sama?“ přerušila ho. 12


Suhr pokrčil rameny. „Nic. Kolegové z kodaňské centrály ji zkoušeli vyslechnout, když dorazili do Hvidovre, ale nic z toho nebylo. Chvíli s ní mluvila jedna tamní lékařka, ale netuším, kolik se toho dověděla. Víme jen, že poškozená chce znásilnění oznámit. Musíš si s ní promluvit sama. A pak je potřeba převézt ji do Ústřední nemocnice a vyšetřit.“ Louise přikývla. Byla ráda, že má možnost získat si důvěru Susanne Hanssonové dříve, než se dostane do Střediska pro oběti znásilnění. Ze zkušenosti s jinými vážnými případy znásilnění věděla, že pokud je ta žena zřízená tak, jak to naznačoval Suhr, pravděpodobně jí psychicky vůbec neprospěje, pokud ji už týž večer bude vyšetřovat soudní lékař. Bude dobré, jestli se jim podaří navázat nějaký vztah, aby se Susanne cítila trošičku jistěji a bezpečněji. „Jak je na tom teď?“ „Jeď tam a zjisti to,“ odpověděl šéf oddělení vražd. „Do jejího bytu na Lyshøj Allé pošlu Larse Jørgensena. Technici už tam jsou. Zavolej, až něco zjistíš.“ Rozhodným gestem klepl dlaní o psací stůl, vstal a vyšel z kanceláře. Louise si přes ramena přehodila džínovou bundu a rychle přejela pohledem hromady na psacím stole. Když se šla do kanceláře vedoucí vyšetřování podívat do sešitu s rozpisem jízd, otrávila ji představa, že všechna auta budou pryč a ona bude muset nejdřív zajít naproti do garáží a uhánět Svendsena. Ale ne, zbyly tam dva volné vozy, takže jedny klíče popadla a zapsala se do sešitu. Je to komické, že mě něco takového rozhodí, pomyslela si, zatímco sbíhala dolů a  brala přitom schody po dvou. „Za chvilku je tady,“ oznámila sestřička, když zavěsila. Louise poděkovala a zvedla se. Sluneční brýle si dala do kapsy a vytáhla pomádu na rty. 13


„Jmenuji se Anne-Birgitte,“ řekla mladě vypadající lékařka se zlatými brýlemi od pojišťovny. Měla chladnou ruku a pevný stisk, dlouhé vlasy na temeni vyčesané nahoru. Louise vůči lékařce pocítila nechuť a rozmrzelost, což potlačila tím, že mluvila ostřeji a odměřeněji, než bylo nutné. „Kolik vám toho řekla?“ zeptala se, místo aby se představila. Všimla si proměny lékařčina původně vstřícného pohledu, ale na ústup už bylo pozdě. „Dost na to, abych zjistila, že je zřejmě ještě příliš brzy na policejní výslech.“ Upřeně si hleděly do očí a Louise si uvědomila, že k lékařce začíná cítit respekt. Dala to najevo pohledem, který trval právě tak dlouho, aby si lékařka Louisiny kapitulace všimla. „Je dobře, že jste ji přiměla, aby to ohlásila,“ řekla Louise s úsměvem a atmosféra se uvolnila. „Jestli máte čas, mohu vás seznámit s informacemi, které jsem zapsala do chorobopisu.“ Sedly si vedle sebe a Anne-Birgitte při řeči probírala listy A4, které měla položené na stole vedle sebe. „Ruce a nohy měla spoutané pevnými plastovými páskami.“ Přestala číst a upřesnila, že šlo o pásky na svazování kabelů, které policie používá jako jednorázová pouta. „Pásky jí před převozem přestřihla posádka sanitky a matka jí odlepila pásku přelepenou přes ústa. Měla nízký krevní tlak a zjistili jsme, že je také dehydrovaná, takže jsme ji napojili na kapačku s glukózou a už to zabírá. Zvládne to.“ Skončila s výkladem, odsunula od sebe chorobopis a připravila se, že bude odpovídat na otázky kriminální inspektorky. Louise kývla a pokusila se vzpomenout si, co jí Suhr před odjezdem ještě říkal a na co zatím neznala odpověď. „Byla tam krev,“ začala. „Jak vážně je zraněná?“ „Susanne Hanssonová utržila několik silných úderů do obličeje, některé z ran krvácely. Vypadá to také na krvácení 14


z podbřišku, ale to už se zastavilo. V tomhle směru jsem ji nevyšetřovala, gynekologické vyšetření proběhne až v Ústřední nemocnici.“ „Řekla vám něco?“ Anne-Birgitte pokrčila rameny. „Moc toho nebylo. Je hrozně nešťastná a buď nic říct nechce, nebo si nemůže vzpomenout, co se vlastně stalo. Možná vůbec nepotvrdí, že šlo o zločin. Ale o tom není pochyb.“ Louise zaznamenala napjatý výraz kolem lékařčiných úst a pochopila, že jde o její vlastní závěr. Napsala „Zločin?“ a položila na papír ruku, aby poznámku skryla. „Nevíte, jestli pachatele znala?“ „Mluví příliš nesouvisle na to, abych to zjistila. Ale když jsem se zeptala, jestli chce přepadení ohlásit na policii, přikývla. Takže jsem o tom informovala ty dva policisty, kteří s ní přijeli.“ Louise uložila blok zpátky do kabely. Další otázky už neměla. Může jít za Susanne Hanssonovou a pozdravit se s ní. Stoupla si a čekala, až se zvedne i Anne-Birgitte, ale lékařka stále seděla a upřeně pozorovala drobečky na stole. „Pacientka je ve velkém šoku,“ řekla a vzhlédla. „V žádném případě nepůsobí jako žena, která dobrovolně souhlasí se sexuálními hrátkami, při nichž jí partner nasadí roubík, sváže ruce i nohy — a zmlátí ji.“ Louise ji chtěla přerušit, ale lékařka ji předběhla. „Je zneužitá fyzicky i psychicky, a proto vás naléhavě žádám, abyste to respektovala.“ „Samozřejmě,“ odpověděla rozmrzele. Nebylo to poprvé, kdy cítila, že se ji někdo snaží usměrňovat, protože policie z profesionálních důvodů musela případy ohlášeného znásilnění zpochybňovat. „Předpokládám, že s převozem do Ústřední nemocnice nebudou problémy?“ „Ne, její stav to zhoršit nemůže. Půjdeme?“ 15


Louise šla za lékařkou, ale když Anne-Birgitte vešla do pokoje, aby ohlásila její příchod, zůstala stát na chodbě. Vzápětí se dveře rozlétly, vyšla asi pětapadesátiletá žena a chytila ji za paži. Louise se dovtípila, že to je matka znásilněné ženy. „Musíte pochopit, že se stalo něco strašného.“ Louise trochu poodstoupila, ale to ženu přimělo pouze k tomu, aby jí paži stiskla ještě pevněji. „Předpokládám, že osoba, s kterou mám mluvit, je vaše dcera,“ řekla Louise, odtáhla ženinu ruku a ukázala na řadu židlí podél stěny. „Budu u ní v pokoji a vy zatím můžete počkat tady.“ Než se matka stačila nadechnout a začít protestovat, Louise ji nasměrovala k židlím. Přátelsky ji zatlačila do sedadla. „Až si se Susanne promluvím, pojedeme do Ústřední nemocnice. Bude asi nejlepší, když pojedete domů a zatím počkáte tam. Pokud mi dáte své telefonní číslo, zavolám vám, jakmile budeme hotovi s vyšetřeními a následným výslechem na policejním ředitelství.“ Znovu vytáhla blok a podala ženě jeden prázdný list. „Pojedu s ní,“ prohlásila Susannina matka a papír ignorovala. Louise si dřepla vedle židle. „V tom vám nemohu zabránit. Ale chtěla bych vás připravit na to, že budete čekat spoustu hodin, aniž by na vás někdo měl čas. Teď jde především o vaši dceru. Je jasné, že jí chcete pomoct. Jenže pokud máme mít šanci zjistit, kdo ji do této situace dostal, musíme mít klid, abychom si s ní promluvili, a je nutné začít s řadou vyšetření.“ Zdálo se, že to matka začíná chápat. „Tak já tedy pojedu domů a trošku uklidím u ní v bytě,“ řekla, spíše však sama pro sebe. Louise ji objala kolem ramen. „Teď je tam policie a chvíli potrvá, než vás pustí dovnitř. Měla byste jet k sobě domů. Musel to pro vás být velký šok, když jste sešla dolů a našla ji v takovém stavu.“ 16


Matka přikývla. Louise ale viděla, že se znovu chystá protestovat, a tak celý hovor rychle ukončila. „Ještě vám večer zavolám,“ řekla a spěchala do pokoje. Podobných rozhovorů už měla za sebou spoustu, takže zhodnotila celkem rychle, jestli by matčina přítomnost při vyšetření a výslechu Susanne nějak pomohla. Všechno nasvědčovalo tomu, že o přínosu se tu rozhodně mluvit nedalo. Lůžko stálo u okna. Do pokoje občas zavanul svěží větřík a záclona se lehce vlnila. Susanne hleděla směrem k oknu a hlavu otočila teprve tehdy, když Louise došla až k posteli. „Jmenuji se Louise Ricková, jsem kriminální inspektorka,“ představila se. „Můžeme si chvíli promluvit?“ Susanne se otočila a hleděla skrz ni. Stáhla se do svého vlastního světa. Chudák holka, pomyslela si Louise. Je jí mnohem hůř na duši než na těle. „Prožila jste hodně nepříjemnou věc,“ řekla a pohlédla na Susannin potlučený obličej. „Vím, že už vás trochu vyšetřovali, a chápu, že byste nejraději měla klid, ale chtěla bych vás vzít do Ústřední nemocnice, kde je Středisko pro oběti znásilnění. Vlastní vyšetření se v případě ohlášeného znásilnění provádí právě tam.“ Z  lůžka nepřišla žádná reakce, takže Louise pokračovala: „Pokud můžete chodit, navrhuji, že bychom jely společně mým vozem. Ale mohla bych zařídit i sanitku, která by vás tam dovezla.“ Susanne konečně zareagovala tím, že stočila pohled o něco blíž k Louisinu obličeji. Louise bleskově promýšlela, co bude lepší. Má se posadit a předstírat, že mají k dispozici neomezené množství času na to, aby se Susanne Hanssonová vzpamatovala a byla schopna rozhovoru? Nebo má přitlačit a vyprovokovat nějakou reakci, ať už jakoukoliv? 17

0210499