Zmáčkla tlačítko pro otvírání dveří, ozvalo se cvaknutí a za chvíli se skleněné dveře na oddělení otevřely. Šla rychle, s pohledem upřeným do podlahy. Koutky očí vnímala návštěvníky pacientů zabrané do tichého hovoru. Z jedné ordinace vyjel laborant a tlačil vozík se zkumavkami s odebranou krví. Málem do něj vrazila. Omluvila se, ale nezpomalila a spěchala dál k příjmu. U prosklené kóje zahnula za roh a vstoupila do sesterny. „Louise Ricková, oddělení A,“ představila se. „S kým bych mohla mluvit?“ Mladší sestřička se s úsměvem zvedla. „Okamžik, zavolám lékaře. Posaďte se prosím.“ Ukázala na oválný bílý stůl se skvrnami po šálcích s kávou a se zbytky odpoledního moučníku. Louise si z vlasů sňala sluneční brýle a položila je na stůl, přičemž pohledem sledovala sestřičku odcházející do kanceláře k telefonu. Pak zkřížila ruce za hlavou a zhluboka vydechla. Popuzeně se prodírala odpolední dopravní špičkou podél Kalvebod Brygge a Folehavenu, a když se kolona zastavila, párkrát naštvaně praštila do volantu. Projet těch sotva deset kilometrů z kodaňského policejního ředitelství do nemocnice ve Hvidovre trvalo neskutečně dlouho.
11