Za vším hledej muže
©
All rights reserved
ISBN 978-80-249-5127-0
NIKDY NEPLAČ NAD ROZLITÝM MLÉKEM, BÝVÁ V NĚM ČASTO HODNĚ VODY…
Říká se, že člověk by měl aspoň na něco v životě věřit. Někdo věří na osud, někdo na boží mlýny, někdo na sílu myšlenky, někdo na karmu, někdo na svůj instinkt, někdo na nic a někdo úplně na všechno. A nikdo z nás stejně neví, o čem ten život vlastně je a co nám zítřejší ráno přichystá.
Jisté je ale jedno. Že pokud zakopneme, spadneme a rozbijeme si hubu, vůbec to neznamená, že jdeme špatnou cestou…
ŽENU SVÉHO ŽIVOTA POZNÁ MUŽ PODLE TOHO, ŽE HO NEOPUSTÍ, ANI KDYŽ ZJISTÍ, JAKÝ JE TO DEBIL…
I takových žen mezi námi pár je, ale já se setkávám převážně se ženami, které se svého manžela opustit z nejrůznějších důvodů přece jen rozhodly. A to vám řeknu, to je ta lepší parta. Ta druhá parta žen přichází většinou už s hotovou věcí a odjištěným granátem v ruce. Manžel žádost podal, protože milenka, protože láska, protože ona je stará, tlustá, blbá…
Když jsem studovala práva, byla jsem přesvědčena, že se budu věnovat výhradně obchodnímu právu a že chci být určitě soudcem. Ale později jsem přišla na to, že mě obchodní právo dostatečně nenaplňuje a že být soudcem je nudné a neemotivní. Tak jsem se stala advokátkou…
Říká se, že konec manželství je jedna z nejsmutnějších událostí, jakou můžete ve svém životě zažít. Jsou
ženy, které když do mé kanceláře vstoupí, srovnávají tento stav dokonce se smrtí někoho blízkého. Jsou zničené,
zdevastované a odhodlané sepsat poslední vůli, vypít dvě láhve červeného a odkráčet lehnout si pod vlak.
Zažila jsem paní Irenu, která chtěla při poslední rodinné návštěvě ZOO skočit do zapáchající nádrže k hrochům a nechat se sežrat přímo před zraky svého nevěrného manžela a svých ubohých pubertálních dětí. Zažila jsem paní Martinu, která stála na střeše paneláku, kam chodil její manžel pravidelně obšťastňovat stevardku z Pendolina, a kdyby se ten den manžel neopozdil a na střeše se nezjevil kdosi na pravidelnou roční revizi antény, kdo ví, co by z ní zbylo. Jedna klientka z Prahy se zase rozhodla ukončit svůj život před restaurací, kam manžel s milenkou tajně chodíval. Manžel ten den ale změnil lokál, protože v restauraci probíhal vánoční večírek stomatologů, a tak jí naštěstí z toho večera zbyly jen jizvy na zápěstích, nová láska a krásné bílé zuby. To klientka Kamila se s tím nemazala vůbec a chystala se vrhnout rovnou ze skály, kde před dvaceti lety její vyvolený poklekl, požádal ji o ruku a ona mu
v teplém letním dešti řekla své ano. Zvlášť urputná byla paní Čumpelíková, která měla připravený seskok z malého
výletního letounu, a to bez padáku a právě nad letištěm, kde její manžel, povoláním kardiochirurg, skládal zkoušku pro pilotní průkaz. A když jí to kvůli bezpečnostním opatřením nevyšlo, za tři dny spolykala tři hrsti léků, zapila to kubánským rumem, který dovezl ten „parchant“
z nějaké mise a zavolala si sanitku. Hasiči za asistence policie vyrazili dveře, paní Čumpelíkovou odvezli do špitálu,
kde měl ten večer doktor Čumpelík službu, a možná tomu nebudete věřit, ale paní Čumpelíkové se po vypumpování žaludku rozsvítilo v hlavě a my jsme pak z něho vyrazili nejen ty vyražené dveře, ale i byt, nové Audi a měsíční rentu.
Každé zlomené ženě, která vstoupí do mé kanceláře, se snažím během jedné hodiny co nejsrozumitelněji vysvětlit, že rozvod má dvě bolestné fáze. První se nazývá fáze smutku a ta druhá se nazývá fáze smutku. Není to překlep a ten smutek není stejný!
Zatímco já budu makat na tom, abys přestala cítit jeho auru a začala konečně cítit jeho prachy (než je všechny rozhází s milenkou), ty se budeš beznadějně topit v potoce slz v první rozvodové fázi (FÁZE SMUTKU). Budeš žalostně smutná, že něco, co fungovalo, z čeho vznikly dvě krásné děti, něco, co sis myslela, že nikdy neskončí, tak končí.
Tahle fáze bude trvat zhruba do konce prvního stání, než dají obě strany na stůl všechny důkazy a špínu a argumenty a ty zjistíš, že to nebyla pohádka, jak sis myslela, ale že těch patnáct let společného života pro něj bylo peklo. Čím déle se potom rozvod táhne, tím větší začínáš mít vztek a nastupuje rozvodová fáze číslo dvě (FÁZE SMUTKU). Jsi smutná, že to neskončilo o mnoho let dřív, protože čím více se u soudu začíná v plné kráse projevovat, tím více tobě dochází, v čem jsi to žila. A po několika týdnech se pomalu ale jistě začne objevovat syndrom „promarněných let“ a ruku v ruce s ním syndrom „musím to dohnat“…
Zažila jsi rozvod? Zažila jsi dva a jsi definitivně vyléčená? Prožíváš ho právě teď? Chystáš se k tomu? Nebo jsi šťastná a zamilovaná? Nebo šťastná a volná? Nebo se každý den sama sebe ptáš, jestli to, čím si teď v manželství procházíš, je opravdu to, co jsi vždycky v životě chtěla?
Nevím, ale jednu radu tady pro tebe mám: Miluj svého manžela opravdu hodně, u rozvodu to totiž bude jednoznačně svědčit ve tvůj prospěch!
Jmenuju se Monika Bémová, je mi čtyřicet tři let a jsem rozvodová právnička…
VĚTŠINA ŽEN HLEDÁ SPŘÍZNĚNOU DUŠI. JE TO BLBOST! HLEDEJTE RADĚJI VÝVRTKU!
„Eliško, a řekneš mi, kdo to je?“
Eliška klopí oči a já cítím, že nemá chuť prozradit jméno toho zatraceného parchanta, který s ní pod záminkou romantické lásky na celý život obrazil pár luxusních hotelů (z čehož ostatně soudím, že buď žije u rodičů, nebo je ženatý), koupil jí jednu krásnou kytici růží, na Mikuláše adventní kalendář a po šesti týdnech intenzivní lásky zaparkoval pro změnu v jiném klíně. Elišce je 22 let, minulý rok se rozešla s Tomášem, se kterým chodila tři roky a přerušila kvůli němu studium na právech, což jsem nesla velmi těžce. Po dvou měsících slz a depresí si našla místo v televizi a po dalších dvou měsících začala zářit štěstím a smát se a tančit v kuchyni a zpívat si ve vaně i na záchodě. Otevřela to nejdražší víno, co jsme měly doma, a po jedné skleničce ze sebe vysoukala, že se šíleně zamilovala a že se těší, až mi ho ukáže. A já jsem se usmívala a těšila taky, protože jsem viděla svou holčičku zase šťastnou, a dokonce jsem
přemýšlela, co uvařím, až ten den opravdu přijde. Chlapec to vzal ale trochu víc hopem, a protože se z galantního, okouzlujícího a nejúžasnějšího vyklubal cynik, prasák, kurevník a lhář, je jasné, že se nepotkáme už nikdy…
„Mami? Já nevím, jestli ti to chci říct…“
„Chceš tím říct, že ho znám?“
„No, osobně ne…“
„Jak to myslíš?“
Eliška klopí oči. Přemýšlí, jestli říct, nebo neříct, a já, aby nebylo úplné ticho, dolévám z konvice čaj.
„Je to Marek Vágner…“
Jsem zvyklá nedivit se opravdu vůbec ničemu (to vás moje profese naučí), ale tady v jedné setině vteřiny naprosto selhávám…
„Cože?!“
Musím se napít!
„Marek Vágner?“
Mám pocit, že se mi zastaví srdce.
„To jako ten Vágner? Ten moderátor? Proboha! To si děláš prdel? Kolik mu je? Sto?“
Eliška v následující vteřině lituje, že jméno vůbec vyslovila, a já popravdě taky…
Na pořad, který moderuje pan Vágner, se dívám pravidelně, a když to náhodou nestíhám, dívám se zpětně a většinou nevynechám ani jeden díl. Říkám mu familiárně Mareček. Dávám si k těm jeho sarkastickým, jízlivým a namyšleným kecům skleničku martini nebo vína,
zapaluju svíčky a celou tu hodinu se nepřetržitě usmívám
a více než všechny ty slavné umělce, politiky a sportovce, které si tam Mareček zve, žeru prostě jeho. Žrala jsem ho. Myslím, že jsem dožrala…
„Je mu šedesát.“
Mám vyděšený výraz a ani tato relativně přívětivá informace (šedesát je o něco lepší než sto, to je fakt) na tom nic nezmění. Mareček a moje dcera? Holčička moje, která měla v životě jen jednoho kluka? Mladého a krásného kluka? Jak mohla zahořet k chlapovi, který je skoro o čtyřicet let starší? Beru ji za ruku a soucitně se na ni dívám. Je tak krásná…
„Proč jste se rozešli?“
Eliška zvedá uplakané oči a pomalu ze sebe souká: „On je prostě takový. Já to nevěděla. Je to děvkař.“
„Je ženatý?“
Eliška přikyvuje, že ano. „Já jsem vůbec neznala jeho pověst. Jsem se zamilovala, mami…“
Eliška propuká v pláč, padá do mé náruče a já si uvědomuju, že je to vlastně pořád stejné. Žena se zamiluje, on ji nakonec odkopne, ona se trápí, on má jinou…
Já vím, že jsou někde na světě i zlomení a zoufalí a podvádění a možná i týraní muži, ale já takové muže neznám a pořád mě ty ženské slzy hází do stejné řeky, do stejně bolestného proudu.
V takových situacích si vždycky vzpomenu na Ilonku, mou mladou a krásnou kadeřnici. Ilonka se před pěti lety
vdala, a když jsem se jí zeptala, jestli jsou šťastní, odpověděla mi: „Můj muž mě velmi miluje. Musí. Čtvrtý rozvod by ho úplně zruinoval.“
3.
VZTAHY JDOU DO PRDELE OD TÉ DOBY, CO CHLAP VYLEZL Z JESKYNĚ! TY CHCEŠ
JEDNOHO, A ON CHCE VÍCE NEŽ JEDNU…
„Marek Vágner?“
Vyděšeně se tváří i Tereza, moje nejlepší kamarádka, psycholožka, vztahová koučka, kterou jsem mimo jiné před časem také rozváděla. Její důvod byl ale nejbizarnější a zároveň nejkrásnější ze všech. Teta z Ameriky jí odkázala dva miliony dolarů. Byla stará a v hlavě to měla pomotané a nenáviděla chlapy. A především nenáviděla strýčka. Strýček byl plastický chirurg a vydělával mraky peněz tím, že předělával spoustu bohatých žen a s těmi ženami, které si ke své i jejich spokojenosti předělal, tetu taky podváděl. Teta prý jednou nahlas zauvažovala, co by se asi stalo, kdyby na zem sestoupil bůh a každé vdané ženě by na práh položil pár milionů dolarů, když se rozvede. A Tereza, která byla čerstvě plnoletá a zamilovaná, se tomu tehdy moc smála. A teta svou úvahu a svůj mini výzkum
„KOLIK BY TĚCH MANŽELSTVÍ ASI ZBYLO“ prostě
dokonala až ve své poslední vůli a Tereze odkázala spoustu peněz a to dědictví podmínila právě tím, že se Tereza rozvede.
S Terezou to nejdříve skoro seklo, potom začala vykřikovat, že je šťastně vdaná, že tohle přece nemůže být důvod k rozvodu a že za peníze si štěstí nekoupíš, ale pak se to nějak všechno zvrtlo a objevily se i jiné důvody. Tereza se nakonec šťastně rozvedla a ještě šťastněji znovu zamilovala. Zamiloval se i její manžel a největším paradoxem bylo to, že jeho vyvolenou se stala bývalá manželka jejího současného přítele. Příběh jako ze špatné americké komedie. Americká tetka to prostě všechno pěkně zamotala, a přestože měla v úmyslu udělat šťastnou pouze svou neteř, povedlo se jí něco daleko famóznějšího.
A jak říká můj kolega Břéťa: „Za peníze si štěstí nekoupíš, ale letenku ano…“
„Ten Vágner?“
„Jo!“
Číšník nám přináší víno. Obě mlčíme a čekáme, až nám naleje, ochutnáme, odsouhlasíme, on doleje a půjde. Tereza se ke mně naklání hned, jakmile se číšník obrátí zády a odchází.
„To není možné…“
„Je to, bohužel, tak!“
„Jak k němu, prosím tě, přišla?“
„Vražedný pohled, sexy úsměv, charisma. U východu z televize jí řekl: ‚Buď vezmeš nohy na ramena, děvče, nebo