0044466

Jak déle žít a cítit se skv ě le

MLADŠÍ ZA 2 TÝDNY gabriela peacock

Gabriela Peacock

MLADŠÍ ZA 2 TÝDNY

Z anglického originálu 2 Weeks to a Younger You,, vydaného divizí Kyle Books nakladatelství

Octopus Publishing Group Limited v roce 2023

v Londýně, přeložila Miroslava Lánská

Redigovala Marie Hajdová

Jazyková korektura Marie Hajdová

Odpovědná redaktorka Pavla Čermáková

Technická redaktorka Lenka Vávrová

Počet stran 208

Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Esence, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2023 jako svou 13 712. publikaci.

Sazba TypoText

Vytištěno v Číně

Vydání první www.euromedia.cz

Naše knihy na trh dodává Euromedia –knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203

Tel.: 296 536 111

Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz

Gabriela Peacock

2 WEEKS TO A YOUNGER YOU

First published in Great Britain in 2023 by Kyle Books, an imprint of Octopus Publishing Group Limited

Carmelite House 50 Victoria Embankment London EC4Y 0DZ www.kylebooks.co.uk

Text © Gabriela Peacock 2023

Design and layout © Octopus Publishing Group Ltd 2023

Lifestyle photography @ Kate Martin 2023

Food photography © Kate Whitaker 2023

Translation © Miroslava Lánská, 2023

All rights reserved

ISBN 978-80-242-9035-5

Gabriela Peacock

Roda č ka z Pardubic Gabriela Peacock, rozená Bá ň ová, je kvalifikovaná nutri č ní terapeutka, držitelka diplomu v oboru naturopatická výživa a titulu Bsc. (Hons) v oboru zdravotní v ě da z Westminsterské univerzity. V roce 2012 založila v londýnské č tvrti Belgravia svou první kliniku.

Gabriela se ve své práci zam ěř uje na dosažení optimálního zdraví prost ř ednictvím realistického p ř ístupu k modernímu životu. V roce 2016 založila spole č nost

GP Nutrition a uvedla na trh vlastní ř adu specializovaných dopl ň kových program ů

Gabriela žije s manželem a t ř emi d ě tmi v západním Londýn ě

Za č ínáme

Vítejte u mé druhé knihy! Tentokrát

se budeme v ě novat dlouhov ě kosti –

tématu, které zkoumají ty

nejprogresivn ě jší oblasti v ě dy a výživy.

První kapitoly této knihy vám pomohou pochopit, co stárnutí způ sobuje a také

to, jak tento proces mů žeme radikáln ě

ovlivnit. Protože vě d ě ní je základem, z

ě hož je možné vycházet př i zm ě n ě

č ehokoli – v č etn ě vašeho budoucího já…

Víte, jak moc jste úžasní?

Víte, jak moc jste úžasní?

Rovnou si ujasněme jednu věc: jste naprosto úžasní. Jste miliardkrát složitější než cokoli, o čem v NASA vůbec kdy snili. Jste vybaveni jedinečností, záhadností a inteligencí vymykající se běžnému chápání a většina té skvělosti – jestli to za vás můžu říct (a za sebe taky, když tak o tom přemýšlím) – vás nestojí žádné úsilí. Kdybyste si měli reálně představit všechny ty činnosti, rozhodnutí, úkoly a řešení problémů, které musí vaše tělo v každém okamžiku vašeho života zvládat, nejspíš by vám z toho praskla hlava. Tedy vlastně nepraskla, protože vaše vnitřní mechanismy jsou příliš sofistikované na to, aby něco tak hloupého připustily.

Lidské tělo je mimořádně velkolepý výtvor. Aniž byste si to uvědomovali, neustále se s vámi a ve vás dějí neuvěřitelné věci. Vaše pokožka se kompletně obmění za pouhý měsíc. O vašem nose se věří, že je schopný identifikovat bilion různých vůní. Vaše tělo během jediné sekundy vyprodukuje 25 milionů buněk. To vše se odehrává, zatímco vy třeba popíjíte čaj, procházíte Instagram nebo jen koukáte do zdi. To, co vaše tělo dělá bez vašeho aktivního zásahu, je prostě dechberoucí.

Pokud jde o stárnutí, stále přežívá názor, že je třeba se ho bát. Že se náš život bude zhoršovat. Že budeme vypadat hůř a taky se hůř cítit – musí to však nutně být pravda? Stárnutí je zcela přirozený proces, ale to, co v nás vyvolává největší obavy, je představa fyzického a duševního úpadku – a to ne zcela neoprávněně. Co kdybychom však znali způsob, jak se s přibývajícím věkem cítit a vypadat fantasticky? Vědomí, že si můžeme udržet energii, silný imunitní systém a duševní svěžest, a k tomu vypadat jak za milion, může náš vztah ke stárnutí úplně změnit. A právě to začíná věda zabývající se dlouhověkostí dělat.

Varování: tohle je spoiler

Všichni stárneme. Proč to tedy nezařídit tak, aby to pracovalo pro nás. Chci říct: opravdu pracovalo pro nás. Lidstvo po staletí hledalo pramen mládí (kde je?) – od Kleopatry, která se koupala v oslím mléce, aby si udržela pružnou a mladistvou pokožku, až po Doriana Graye, který prodal svou duši, aby si uchoval mládí a půvab, zatímco jeho portrét v podkroví stárnul a chátral (je celkem zřejmé, proč do toho šel – mohlo to fungovat) – a stárnutí bylo dlouho považované za něco, co je třeba se snažit odvrátit. Dobrá zpráva: tato kniha vám umožní předefinovat, co stárnutí znamená pro vás. A nebudete muset uzavírat pakt s temnými silami ani trávit celé hodiny dojením oslic pokaždé, když se budete chtít vykoupat.

Č eho se na stárnutí bojíme?

Náš vztah ke stárnutí pravděpodobně začíná hlavně obavami z toho, že a jak se změní náš vzhled. Vypadat mladě si spojujeme s cítit se mladý a být mladý, jako by to byl jediný způsob, jak zůstat v životě konkurenceschopní. Jsme přesvědčení, že když se nám podaří udržet si co nejmladší vzhled, dokážeme tím své stárnutí odvrátit a nechat zmizet. Platí to zejména pro ženy, protože u nich se vnímání vlastní ceny a přitažlivosti dlouho vázalo právě na mládí, zatímco představa mužského stárnutí se pojila spíš s postavením a zkušenostmi. Kdo ale rozhodl, že to má fungovat právě takhle?

Chvíli se nad tím zamysleme. Opravdu chcete, aby vám bylo dvacet, nebo chcete na dvacet jen vypadat? Být dvacetiletý má nejeden půvab – ale ten má i mít vlastní domov, úspěšnou kariéru a nemuset žádat tátu, aby vás ve čtyři ráno vyzvedl z nočního klubu, protože jste opilí a v dosahu není žádný taxík. Stárnout znamená žít. Poznávat život ve všech jeho mnoha barvách. Měli bychom to přijmout, a ne dělat všechno možné, jen abychom tomu unikli (jako nějaká třídní WhatsApp skupina).

Pohled do budoucnosti

Jak se rozhodneme k těmto zcela přirozeným fázím svého života přistupovat? Záleží na tom, kde si stanovíme základní linii toho, co nás v životě dělá šťastnými a spokojenými, od vztahu k jídlu až po to, jak s ohledem na řadu fyzických změn sami sebe přijímáme. Na jemné linky kolem očí se můžeme dívat jako na začátek fyzického chátrání –anebo si říct, že reprezentují všechno to, co nás v průběhu let rozesmálo. Musíme se rozhodnout.

Jaký by byl život, v němž by se nemluvilo o tom, kolik je komu let? Docela osvobozující. Lidská rasa ráda a až příliš často podsouvá číslům zásadní význam. Stoupneme si na váhu a soudíme se podle čísla, které nám ukáže. Zíráme na malinkou nášivku na oblečení a přejeme si, aby číslo na ní bylo nižší. Každý (každý???), kdo četl mou první knihu, ví, že nefandím žádné formě vnímání sebe sama, která je založena na cifrách nebo posuzování. Radši se budu mít fajn, díky za optání.

Faktem je, že dnes lidé žijí déle než kdy dřív, a je tedy na místě, aby se i náš náhled na stárnutí změnil. Jak přinutit přibývající léta, aby pracovala pro nás? Je totiž reálná šance, že si tu ještě nějakou dobu pobudeme. Nejnovější výzkumy předpovídají, že počet lidí ve věku nad 60 let se do roku 2050 zdvojnásobí na více než 2 miliardy a počet lidí ve věku nad 80 let vzroste na trojnásobek a dosáhne přibližně 400 milionů. Významnou roli v tom jistě hraje pokrok ve vědě a medicíně, ale je třeba si jasně říct, že cílem není přežívat celá dlouhá léta při klesající kvalitě života, ale skutečně žít a cítit se skvěle tak dlouho, jak je to jen možné. A tohle už zní jako plán.

Je vzrušující, jak vě da zabývající se dlouhov ě kostí m ě ní celou oblast tradič ního

náhledu na stárnutí. Tolik se toho dnes dozvídáme nejen o tom, co se s naším t ě lem v pr ů b ě hu let d ě je, ale i o tom, co všechno

m ů žeme ud ě lat, abychom to ovlivnili tak, že se budeme cítit i vypadat fantasticky.

Ukazuje se, že je toho HODN Ě .

Věda o stárnutí

Jediné a jedinečné vy

Lidské bytosti vlastně nejsou nic než buňky – koneckonců se jich v našem těle nachází 50 až 75 bilionů. Jsou jako skladovací zásobníky s informacemi, přičemž tou, která z nás dělá to, kým jsme, je naše DNA. Přestože DNA většiny lidských bytostí je z 99,9 procent identická, ten nepatrný zlomek procenta znamená zásadní rozdíl.

DNA se jeví jako dva řetězce tvořící spirálovitý žebřík (tzv. dvoušroubovici), do něhož jsou v chromozomech uspořádané geny – a jejich souhrn se označuje jako genom. Geny obsahují kódy přikazující buňkám, aby vytvářely proteiny, stavební kameny těla, a ty pak zase vytvářejí enzymy, protilátky, hormony, hemoglobin a další důležité složky, které tvoří živého člověka. Geny nesou informace, které si po tisíciletí předávaly generace předků konkrétního jedince a které mohou být dál předávány prostřednictvím jeho potomků dlouho potom, co on sám tento svět opustí.

Kromě proteinů obsahuje každá buňka další základní ingredience, jako jsou mitochondrie a jádro, a spolu s nezbytným kořením, jímž je tajemství života, vytváří zázrak – vás. Žijící, dýchající, myslící, cítící, pamatující si, krmící se, trávící, spící, plačící i smějící se, trucující, soucitné, sobecké, komplikované, velkolepé vy.

Buňky těla pracují dnem i nocí – bez jediného lenošivého dne v peřinách – na tom, aby vyvážily, usměrnily, zorganizovaly a napravily všechno, čemu byly vystaveny. Nakonec jsou ale navzdory všemu tomu úsilí odsouzeny k smrti. Vždycky se objeví nějaká mladší buňka, aby to převzala po nich. Tak to chodí odjakživa.

Nikdo nemá ponětí o obrovském rozsahu práce, která se odehrává pod povrchem našich těl. Například jaterní buňky. Játra denně vykonají kolem 500 činností zahrnujících odstranění všech chemikálií, s nimiž přijdete do styku. Třeba už ráno ve sprše, když k očistě použijete přípravky s obsahem parabenů, které se kůží dostanou do vašeho těla a musí být znovu zpracovány játry.

Neustále si provádíme hrozné věci. Některé jsou zřejmé, třeba konzumace zpracovaných potravin, kouření cigaret, pití alkoholu; a jiné méně, jako je jídlo připravené na nádobí s nepřilnavým povrchem, vdechování městských škodlivin a pití vody z plastových lahví. Naše těla se snaží poradit si s každým úkolem, a to i bez našeho vědomí nebo cíleného přispění z naší strany.

Pak jsou tu naše imunitní buňky. Naše vlastní soukromá armáda, která je neustále v pohotovosti, aby nás chránila před patogeny. Možná děláte něco tak neškodného, jako že jdete po ulici a přitom se nadechujete a vydechujete – ale pro vaše imunitní buňky to znamená nepřetržitý záchranný provoz a zuřivý boj s časem, aby znečišťující látky, které se do vašeho těla dostaly plícemi a kůží, odstranily dříve, než vám ublíží. Je to jako nekonečná epizoda seriálu Ve jménu vlasti bez reklamních přestávek, a přesto se vaše tělo, třebaže se do něj mlátí ze všech stran, většinou dokáže znovu postavit na nohy.

Občas dost nevděčná práce, starat se o vás

P řežíváme toho tolik, aniž bychom si to vů bec uv ě domovali . To stojí za to se o sebe starat, ne? Už po tomto malém nahlédnutí do toho, č eho jsou naše t ě la schopná i bez našeho př ispě ní, si mů žete představit, co by asi mohla dokázat s naší pomocí. Pokud se rozhodneme do toho vložit a zapojit se do každodenního úsilí našeho tě la udržet nás naživu, máme šanci zcela p řetvoř it svou budoucnost. Mů žeme využít vlastní vrozenou sílu a procházet životem zdraví, spokojení a stárnoucí nejen s grácií, ale př ímo skvě le.

Co je stárnutí?

Na to neexistuje jen jedna odpověď – spíš celý soubor odpovědí, které po sobě pokukují. Jak známo, nic v lidském těle neprobíhá izolovaně, a stárnutí není výjimkou.

Vědecký výzkum procesu stárnutí samozřejmě ještě pokračuje, ale do této chvíle bylo identifikováno už devět procesů, které vedou ke změnám spojovaným s projevy stárnutí. Některé jsou tajemné a všechny jsou složité – ale v různé míře se vyskytují u každého z nás.

Mnoho lidí má tendenci považovat stárnutí jednoduše za genetickou záležitost, se kterou se nedá nic moc dělat. Ale studie neustále dokládají, jak naše životní prostředí a naše každodenní počínání zcela zásadním způsobem tento proces ovlivňuje. Znamená to, že musíme jednat dříve, než k problému dojde – prevence je něco jako penzijní připojištění vašeho zdraví: nakonec se vaše vklady pěkně zhodnotí.

Ohledně toho, jak stárneme, máme podstatně větší autonomii, než jsme si původně mysleli… Autonomii, která mění hru. Myslete na to, až se na devět charakteristických znaků stárnutí podíváme blíž – a nezačínejte nad nimi plakat, neboť v rukávu máme připravené mazané plány, díky nimž se budete cítit lépe, než jste si kdy představovali.

Kalendářní versus biologický věk

Váš kalendá ř ní vě k je daný po č tem let, která uplynula od vašeho narození. Váš biologický vě k urč uje to, na kolik let vaše tě lo vypadá, p ř i č emž se bere v potaz řada faktor ů vč etn ě toho, jak se v pr ů b ě hu č asu zm ě nily vaše chromozomy. S kalendá ř ním vě kem nic d ě lat nem ů žete, ale s biologickým ano – a práv ě ten se po č ítá.

Když je DNA pod palbou (ALIAS genomová nestabilita)

Začněme s DNA. DNA je soubor jedinečných pokynů určujících, jak se celé vaše tělo vyvíjí, chová a funguje. Jednu polovinu těchto uměleckých skic dědíte po matce, druhou po otci. Jsou nesmírně vzácné a tělo je potřebuje chránit (dal by se z toho udělat námět na napínavý akční film).

Ale jako u všech zajímavých věcí v životě, i tady – aby to celou záležitost trochu okořenilo –se vyskytuje možné ohrožení. DNA je neustále vystavena obrovskému útoku takových věcí, jako jsou nečistoty v ovzduší, UV paprsky, volné radikály a pesticidy, a všechny ji chtějí zničit. Pokud má tělo udržet DNA v bezpečí, musí se opravdu hodně činit.

Představte si DNA jako sbírku metaforických vinylových gramodesek. Každá oblast těla ukládá svou DNA (písně) do genů (deska), které jsou uchovávány v chromozomech (obal desky) v buňkách (skříňka na uložení vinylů) a pak uspořádané do genomů (hudební žánry).

DNA ovšem není bezmocná – ví, jak sama sebe opravit. Budiž ale řečeno, že její schopnosti nejsou neomezené a její pokusy o opravu mohou někdy skončit mutacemi. S přibývajícími lety ji rostoucí každodenní nápor začíná opotřebovávat, což vede k tomu, co je známo jako genomová nestabilita.

Můžete o svou sbírku gramodesek pečovat přímo ukázkově, ale nakonec se na nich stejně objeví sem tam škrábnutí, kvalita zvuku se zhorší a obaly desek budou s přibývajícími roky stále ošoupanější, protože takový už prostě život je. A stejné je to s genomy ve stárnoucím těle. Myslete na to, až si příště budete pouštět jednu z oblíbených desek svého mládí a budete se divit, proč na ní jehla teď tak trochu poskakuje.

Když se věci začnou rozpadat (ALIAS opotřebování telomer)

Telomery jsou takové čepičky, které sedí na konci chromozomu jako korunkový uzávěr na lahvi. Jak se buňky dělí, aby nahradily ty staré, odumřelé – což je základní proces pro udržení efektivního fungování těla –, malá část telomer se ztrácí, až z nich nakonec téměř nic nezůstane. Následkem toho se buňky už nemohou dělit, což vede ke stárnutí. Tento proces je známý jako opotřebování telomer.

Pochopení délky života telomer může pomoci při odhadování pravděpodobné délky života člověka. Ano, telomery jsou opravdu něco! Jejich studium způsobilo revoluci v našem chápání role časové posloupnosti v procesu stárnutí. A to všechno díky trochu hůř těsnícím víčkům.

Když kapitán jen tak opustí loď (ALIAS epigenetické zm

Epigenomy jsou skupiny chemických sloučenin zodpovědných za aktivaci genů. Říkají genům, co mají dělat, kde to mají dělat a kdy to mají dělat. Jakmile geny tyto instrukce z epigenomů získají, DNA v nich uložená informuje o tom, jak jsou interpretovány.

Podstatný je vztah mezi epigenomy a geny a skutečnost, že co ovlivňuje jedno, ovlivňuje i druhé. Jak si běh času, faktory prostředí, zdravotní potíže a nemoci začínají vybírat na epigenomech svou daň, jejich účinnost slábne, což pak má dopad na genovou expresi. Loď potřebuje mít na můstku kapitána, jinak posádka zleniví a bude celý den popíjet rum.

ěny)

Když budova beznadějně chátrá

(ALIAS ztráta proteostázy)

Jak jen to podat? Zkrátka: proteiny neboli bílkoviny jsou VŠECHNO. Jsou stavebními kameny těla. Jsou nezbytné pro produkci a opravu buněk stejně jako pro chemické reakce v těle. Bílkoviny jsou to, co vás nutí fungovat.

Proteostáza, tedy vyrovnaná produkce proteinů, je pro zdraví a harmonii v těle zcela zásadní. Představte si proteiny jako cihly a maltu budovy. Pokud se neudržují nebo v případě nutnosti nevymění, bude budova stále víc chátrat.

Jestliže přestane hladce běžet proteostáza, zasáhne to všechno. Příčinou může být nedostatek antioxidantů, který umožní volným radikálům vyvolávat nepokoje, nebo působení environmentálních stresorů – tak jako tak to může vyvolat chaos. Je to jako snažit se o přestavbu domu s nedostatečným množstvím cihel, navíc špatně vyrobených.

Když koukat nutně neznamená vidět

(ALIAS deregulace živin)

Potravou přijímané živiny jsou skutečně životně důležité, protože pomáhají tělním buňkám dělat jejich práci. Při vstřebávání potravy detekují nutriční senzory na buňkách uvolňované živiny a používají je k přeměně jídla na energii – což je chemická reakce známá jako metabolismus.

Nutriční senzory však nemají snadnou práci. Nevědí, kdy a co budete jíst, takže se musí neustále rozhodovat o tom, kolik živin v daný čas použít.

Metabolický proces má své vedlejší účinky –produkuje volné radikály, známé piráty

molekulárního světa. Potulují se tělem s jedním elektronem, zatímco potřebují dva, snaží se o ten druhý do páru oloupit nějakou jinou buňku, a nakonec ji nechávají za sebou mrtvou nebo poškozenou. Je normální, že je v těle pár volných radikálů, , ale někdy věci mohou zajít příliš daleko, což je známé jako oxidační stres.

Ten pak zase ovlivňuje schopnost nutričních senzorů snímat živiny v potravinách. Časem začínají být senzory poškozené oxidačním stresem méně schopné detekovat dostupnost potřebných živin, což může způsobovat stárnutí buněk.

Když baterie začnou selhávat

(ALIAS mitochondriální dysfunkce)

Zdá se, že stárnutí a pocit únavy jdou ruku v ruce. Existují pro to dva důvody. Jednak může škodit přemíra volných radikálů, jež se uvolňují v důsledku nezdravé životosprávy, například kouření, pití alkoholu nebo špatného stravování. A za druhé se může tělo mylně domnívat, že není třeba, aby produkovalo víc energie. Abychom pochopili, jak k tomu dochází, musíme se blíž podívat na zdroj energie.

Devadesát procent energie v těle pochází z mitochondrií, baterií buněk, jejichž hlavním úkolem je v zájmu podpory tělesného metabolismu své buňky nabíjet. Mitochondrie však také produkují volné radikály a ty se pochopitelně snaží krást elektrony. Pacholci.

Proces stárnutí zpomaluje produkci mitochondrií, což znamená vyšší tlak na ty, které už existují. Přepracované a mizerně placené mitochondrie mají potíže s výrobou energie a to způsobuje, že se tělo cítí unavené.

Na mitochondriích je zajímavé, že reagují na energetické požadavky těla. Když člověk jen tak posedává, moc energie nevyužívá, a mitochondrie tím pádem mají pocit, že ani

není nutné jí moc vyrábět. Když je však člověk aktivní, mitochondrie to rozjedou a produkují víc energie, aby s ní vystačil. A je tu ještě něco: fyzická aktivita možná spotřebovává energii, ale současně ji i produkuje, což má v souvislosti s dlouhověkostí dost podstatný význam.

Když pracovní síly nepracují řádně

(ALIAS buněčná senescence)

Buňka musí být schopná se dělit, jestliže má v těle plnit svou roli. Když už nadále nemůže tuto roli plnit, porouchá se a při práci se už jen tak plouží. Tohle je známé jako buněčná senescence, tedy stárnutí. Tento dokonale přirozený proces je ve skutečnosti formou ochrany, protože zabraňuje takovým zombie buňkám, aby se dál množily a zůstávaly ještě dost aktivní na to, aby dělaly problémy.

Tělo je obvykle schopné vytvořit si lépe fungující buňky náhradou za ty už odepsané, ale v průběhu stárnutí se produkce buněk zpomaluje a počet oněch zestárlých, senescentních buněk roste. Například důvodem, proč se pokožka s přibývajícími lety začíná vrásnit a prohýbat, je to, že se v důsledku buněčného stárnutí přestávají obnovovat kožní buňky. Buněčné stárnutí může také omezit schopnost těla uvést do pořádku poškozenou tkáň a zánět, tedy hlavní přispěvatele stárnutí. Zestárlé buňky jsou něco jako ty deset let staré konzervy někde vzadu na polici, které je třeba vyhodit.

Když starý strážný nejde do důchodu (ALIAS

Buňky dostanou od epigenomů instrukce k výkonu konkrétní práce v těle. Jak ji buňky – plicní, svalové, mozkové, ledvinové –jednou přijmou, zůstávají u ní po celý život.

Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou kmenové buňky. Jsou jako ti supersportovci, kteří mohou vyniknout v jakémkoli sportu.

Kmenové buňky dovedou reagovat na potřeby těla tím, že si v zájmu podpory tvorby a fungování nových buněk přidělují práci kdekoli v těle; přesunou se do oblasti, kde je zapotřebí posila, a podle toho se přizpůsobí. Jejich práce je zásadní pro hladký průběh fungování těla, jenže stárnutí znamená, že kmenové buňky začnou být unavené.

Dominový efekt pak může vést k nižší produkci nových buněk a převaze těch starších. Tohle je známé jako vyčerpání kmenových buněk. Už jen při pomyšlení na to mám chuť si jít lehnout.

Když se buňky nebaví

Pokud existuje něco, co buňky opravdu milují, je to povídání. Aby zvládly neustále se měnící potřeby těla a dokázaly s nimi držet krok, celý den spolu chatují prostřednictvím složitého systému chemických signálů. Jak ale postupně tělo stárne, začíná se tato obří WhatsApp skupina rozpadat. Buňky přestávají reagovat na textovky, hlasové zprávy jen mumlají a v celých houfech své skupiny opouštějí. Říká se tomu pozměněná mezibuněčná komunikace.

Jednou z hlavních příčin je zánět. Posláním této klíčové imunitní reakce je chránit a vyčistit zasažené oblasti nebo bojovat s infekcí. Ale to, co obvykle funguje jako součást akutní odpovědi organismu, může překročit mez a začít poškozovat dokonale zdravé buňky. Rovněž senescentní buňky by se teď měly tvářit trochu provinile – uvolňují chemické látky, které k zánětu přispívají a problém zhoršují. A NAVÍC jsou schopné se nabourat do WhatsApp skupiny zdravých buněk a navádět je, aby se také staly senescentními.

únava kmenových buněk)

(ALIAS pozměněná mezibuněčná komunikace)

epigenetikou?

Krátká rekapitulace: genetika se zaměřuje na DNA informaci, kterou dědíte po svých rodičích a která má hlavní slovo v tom, jak vaše tělo vypadá, funguje a vyvíjí se. To se zhruba odehrává tak, že epigenomy vydávají příkazy proteinům, stavebním blokům těla. Těmito příkazy jim sdělují, jak by DNA ve vašich genech chtěla, aby se chovaly.

Epigenetika se zabývá tím, jak genovou expresi, tedy způsob, jakým se geny projevují, ovlivňuje prostředí a životní styl. Ovlivnit ji může kde co, od výživy po spací návyky, kognitivní funkce, životní události, pocit společenství a emocionální pohoda. Epigenetika je jako umělec a DNA jako paleta barev. Umělec má pro svou práci přidělenou jednu barevnou paletu, ale rozhodnutí o tom, které z barev chce použít, je na něm.

Strava, znečišťující látky, cvičení, volba životního stylu i silné zážitky, cokoli z toho

může vést k epigenetickým modifikacím, tedy rozdílnému užití barev umělcem; proto se například mohou identická dvojčata se shodnou DNA po oddělení vyvíjet odlišně –ať už prostřednictvím odchylek v hmotnosti, zdraví, nebo délce života.

To vše znamená, že epigenetiku je možné ovlivnit – a to, jak ji ovlivníme, bude mít v konečném důsledku hluboký dopad na tělo a jeho cestu životem. DNA, kterou jste zdědili po rodičích a kterou ovlivnilo prostředí, v němž jste vyrůstali (například nevhodné stravování, nedostatek pohybu nebo sklon k nabírání hmotnosti), rozhodně neznamená doživotní trest. Jinými slovy: bez ohledu na to, čím jste dosud prošli, máte moc udělat obrovské a život měnící úpravy ve prospěch svého budoucího já. Potěšující zpráva.

Dožít se stovky není žádná výhra, pokud život není dobrý – a to znamená víc než jen nebýt nemocný. Mít pevné zdraví, podporu rodiny a p řátel, být aktivní a cítit se spokojený a š ť astný, to je to, co prodlouží život k lepšímu –zvlášť když se tímhle vzorcem budete ř ídit po mnoho let. A č as zač ít s tím je právě te ď !

Jaký je rozdíl mezi genetikou a

Modré zóny

Zatímco ve většině stárnoucích populací na světě převládají chronická onemocnění, zdá se, že obyvatelé pětice oblastí tomuto trendu vzdorují. Studie odhalily, že v těchto specifických oblastech se lidé dožívají vysokého věku a přitom zůstávají zdraví a aktivní a těší se ze života. K těmto místům, známým jako „modré zóny“, patří ostrov Ikaria v Řecku, provincie Ogliastra na Sardinii, ostrov Okinawa v Japonsku, kostarický poloostrov Nicoya a komunita adventistů sedmého dne v Loma Linda v Kalifornii.

Co mají tyto zóny společného? Odpovědí je strava bohatá na rostlinné potraviny, vysoká míra fyzické aktivity a rušný společenský život (s občasnou sklenkou červeného vína). Lidé se tu vyhýbají řadě negativních vlivů, které poznamenávají starší populace jinde, a díky tomu žijí zdravě a spokojeně až do devadesáti let nebo i déle. Dělají věci jinak a je to znát.

Radost ze stresu

Hédonická adaptace:

Zpohodlněli jsme až moc?

Třebaže to neplatí beze zbytku, snad nikdy za celou lidskou existenci nebyl život jednodušší, než je nyní. Samozřejmě existují části světa, kde je řada stránek každodenního života problematická a náročná, ale v mnoha zemích žijeme ve srovnání s našimi předky velmi pohodlně. Možná až příliš pohodlně…

Většina doby trvání lidské existence byla pěkně drsná jízda. Dokonce i relativně nepříliš vzdálená generace našich praprarodičů by žasla nad tím, jak obrovské množství potravin máme a jak snadno je můžeme koupit, jak snadný máme přístup k informacím, cestování, teplu pro naše domovy a čisté vodě, i nad tím, jak jednoduše se pouhým stisknutím několika tlačítek můžeme spojit s lidmi z celého světa. Život v moderní době se změnil díky vynálezu elektřiny a pokroku v medicíně, vědě a technologiích, které mnohým z nás umožňují větší vzájemné propojení než kdykoli předtím. A přesto to není tak docela klidná plavba. Absence tolika výzev z těch, jimž museli čelit naši předkové, paradoxně vytvořila výzvy nové.

Mnohé z nejbohatších zemí světa patří také k těm nejméně zdravým. Kdekdo si může dát k jídlu, co chce, kolik toho chce a kdy to chce – rychlé občerstvení se koneckonců dá jednoduše objednat v aplikaci –, a to může škodit nejen tělu, ale i duši.

Je zvláštní, že lidé dlouho spojovali úspěch nebo štěstí s hojností. Jen si připomeňte starořímskou šlechtu, která se chlubila nehorázně bohatými hostinami a vyprazdňovala žaludek pomocí pavích per, jen aby mohla začít jíst znovu. Bylo to považováno za známku bohatství a výsad, za znak významného společenského postavení –a to nejen proto, že na jídelníčku měli pečené plchy máčené v medu.

Toto přizpůsobení se stávajícím a potřeba hledat nové požitky je součástí teorie o tom, čemu se říká hédonická adaptace. Příliš mnoho dobrých věcí je velmi ošidnou startovní čárou na cestě za fyzickou i psychickou pohodou.

Představte si, že toužíte po novém autě. Konečně nadešel den, kdy ho dostanete – a vy se nadšeně projíždíte ulicemi se staženými okny, ze kterých se nahlas a stereo line James Blunt (nebo to takhle dělám jen já?). Ale po pár týdnech už to takový hit není, a to ani nemusí vaše děti rozlít po celém zadním sedadle jablečný džus a váš pes se v tom džusu vyválet. Vaše euforie mírně opadne – jinak řečeno, adaptovali jste se na novou situaci.

Náš prehistorický sladký zub

Podobné je to s jídlem. Máme sklon následovat instinkty našich neandrtálských předků, kteří se při každé vhodné příležitosti předzásobili tuky, cukry a sacharidy, protože nevěděli, kdy a jestli vůbec narazí na další zdroje potravy. Současný problém spočívá v tom, že lidská rasa prošla tak rychlou a disproporční evoluční vlnou, že naše zděděná DNA neodpovídá současnému životu v nadbytku. V podstatě žijeme s „evoluční časovou prodlevou“ – a jsme mnohem méně odolní než kdy dřív.

Ne náhodou bývají nezdravá jídla kombinací tuků, cukrů a sacharidů. Pokud budete jíst takové stimulující pokrmy pravidelně a ve velkém množství, časem bude bod, v němž dosáhne vaše tělo uspokojení, příliš vysoko. Začnete tuhle nálož potřebovat – a dokonce ve zvětšujících se dávkách. Ocitnete se v nepřetržitém cyklu touhy po jídle a zdravé potraviny se ani nepřiblíží k možnosti vás zasytit.

Je to proto, že se dějí tři věci. Hladiny cukru v krvi létají jak na horské dráze – jednou nahoru a vzápětí dolů – a spouštějí chuť k jídlu. Při neustálém vystavení cukru začne slábnout schopnost chuťových pohárků fyzikálně ocenit například vyzrálé rajče, neboť jsou zvyklé na sladkou chuť jeho hodně vzdáleného příbuzného, kečupu. A do třetice jsou tu i psychické asociace: z fyzického uspokojení touhy po jídle máme příjemné pocity, kterých je čím dál těžší dosáhnout prostřednictvím zdravé stravy.

Malá poznámka o štěstí

Všechno záleží na tom, jak vysoko máme nastavenou svou vlastní la ť ku toho, co nám p ř ináší uspokojení. Št ě stí je kluzký tvor. Objektivn ě neexistuje, je tedy obtížné ho jakkoliv m ěř it. P ředstava o št ě stí se m ů že č lov ě k od č lov ě ka lišit. D ě ti ze zem ě t řetího sv ě ta m ů žou poci ť ovat velkou vd ěč nost za jídlo, když znají jeho nedostatek, za lásku, když možná musely už od d ě tství č elit t ě žkostem, a za školu, když vzd ě lávání není samoz řejmostí. Jejich „la ť ka št ě stí“ m ů že být vzhledem ke strastem, kterým byly v život ě vystaveny, nastavená tak nízko, že zažívají hlubokou a up ř ímnou radost z v ě cí, které ve vysp ě lých zemích mnozí z nás považují za samoz řejmost. Ale kdo je nakonec š ť astn ě jší? Dít ě p řekypující nadšeným vzrušením, protože smí jít do školy, nebo dít ě , které se ze školy práv ě vrátilo a te ď trucuje na pohovce, protože mu nedovolíte sledovat YouTube víc než hodinu?

Pojďme se stresovat

Tak moment. Cože? Nepředpokládá se, že uděláme všechno možné, jen abychom NEBYLI ve stresu? Co tohle má být?

Možná vám to nebude znít nejlíp, ale skutečnost je taková, že jsme biologicky disponovaní k přežití v podmínkách mnohem náročnějších, než jsou ty, v nichž žijeme.

Svět je dnes posedlý stresem. Mluvíme o něm, prožíváme ho, děláme vše pro to, abychom ho zmírnili – ale co když stres opravdu může za správných okolností znamenat vlastní formu růstu?

Existuje výzkumem dobře podložená vědecká hypotéza, že dnes výzvám nijak zvlášť nečelíme. Balíme se do vaty a v důsledku toho naše těla leniví – a přitom ve skutečnosti máme předpoklady být fyzicky i psychicky mnohem odolnější, než si uvědomujeme…

Hormeze: zm ě na pravidel

Krátká a specifická období kontrolovaného stresu umožňují využít dřímající síly v těle a –možná překvapivě – podnítit takové buněčné změny, které mohou přinést mimořádné výsledky. Patří mezi ně mnohé zdravotní benefity, od zvýšené hladiny energie přes kvalitnější spánek a zlepšení poznávacích schopností až po posílení imunity, vyvážené trávení a zdravé hubnutí. Především se ale ukázalo, že krátká, řízená stresová zátěž má výrazný vliv na dlouhověkost. Věda tento proces, jehož zkoumáním se zabývá od konce devatenáctého století, označuje jako hormezi (z řeckého „posílit“).

Hormeze přináší fyzický a mentální reset v podobě celkového vylepšení tělesných systémů. Působí tak, že záměrně vyvolává

reakci na mírné narušení proteinů, tkání a organismu. Buňky reagují na stresor, kterým může být například řízený půst v daném období, cvičení nebo ledově studená sprcha, a přestože se tělo zpočátku nemusí cítit dobře, brzy se na to, co zažívá, začne aklimatizovat – a to je ten moment, kdy začíná magie.

Tělo reaguje na takový krátkodobý stres tím, že odklízí poškozené buňky nebo stimuluje jejich opravu prostřednictvím procesu zvaného autofagie. Je to, jako by se s tělem odehrávala evoluce svého druhu, během níž se tělo přizpůsobuje situaci, aby z ní pak vyšlo silnější a odolnější jak biologicky, tak emocionálně. No ano – stát se marvelovským superhrdinou je jednodušší, než si myslíte.

Neskutečná kouzla autofagie

Lidské bytosti jsou v podstatě chodící a mluvící davy buněk. Tyto buňky tvoří tkáně, které tvoří orgány, které tvoří nás. Buňky jsou vysoce kvalifikované, ale jejich život rozhodně není snadný. Po celou svou existenci pracují tak neúnavně, až se začnou hroutit nebo selhávat a nakonec se samy zabijí. Jsou naprogramované tak, aby zemřely procesem zvaným apoptóza. Ten se rozběhne v okamžiku, kdy tělo vnímá buňku jako neopravitelně poškozenou, ale bohužel často poněkud předčasně – asi jako kdybyste odvezli auto na šrotiště jen proto, že přestala fungovat ruční brzda.

Samozřejmě nechceme, aby se tělem ploužily neefektivní buňky, neschopné dělat svou práci pořádně, ale v některých případech by se tyhle buňky daly ještě oživit a restartovat, pokud by se jejich vadná ruční brzda vyměnila.

A tady se dostává ke slovu autofagie, forma buněčné rehabilitace spouštěná hormezí, která nabízí alternativu k jisté smrti. Autofagie (z řeckého „autóphagos“ neboli „sebepojídání“) je přirozený proces podněcující buněčnou opravu tím, že „sní“ selhávající část buňky, takže buňka je pak schopná vlastní obnovy – a díky tomu uniká nutnosti padnout na svůj vlastní meč.

Věda odhalila, že autofagie působí jako dramatický jarní úklid. Tím, že zvyšuje funkčnost a prodlužuje životnost selhávajících buněk, snižuje potřebu apoptózy, a tedy i energie, kterou tento proces pro svou správnou funkci potřebuje. Autofagie představuje velmi efektivní recyklaci, při níž příznivé výsledky výrazně převažují nad počátečním stresem, jemuž jsou buňky vystaveny.

Jestliže nedojde k odstranění poškozených částí buněk autofagií, selhává buněčné dělení a buňky spotřebovávají příliš mnoho energie k tomu, aby se vůbec udržely v chodu, což zatěžuje tělo – je to jako nevyklízet obaly od sladkostí z auta. A nejenže to tělo vyčerpává, také to velmi přispívá k jeho stárnutí a zvyšuje pravděpodobnost vzniku chorob souvisejícím s věkem.

To je dů vodem, proč je zcela bě žné pociť ovat poté, co tě lo prošlo autofagií, obrovské zlepšení v mnoha sm ě rech. Autofagie spolu s hormezí výrazně

zvyšuje odolnost organismu a nakonec vede k pocitu kompletní tě lesné prom ě ny.

Naše nevydařené manželství s jídlem

Odložte svačinku a poslouchejte. Pokud opravdu chcete autofagii vytočit na nejvyšší obrátky, pak nejlepší cestou k tomu je dočasně zbavit tělo živin prostřednictvím půstu. Chápu, že představa půstu může trošku (řečeno tenoučkým hláskem) děsit, zejména v době, kdy je většina lidí ve vyspělých zemích obklopená jídlem. Stačí projít ulicí a během několika málo minut mineme supermarket, kavárnu, restauraci nebo bistro. Párkrát klikneme na aplikaci a někdo nám doručí jídlo až domů. Jídlo je za každým rohem, připravené a čekající na snězení, kdykoli na ně dostaneme chuť. Mňam, mňam, mňam.

Kromě toho nemusíme obdělávat pole jako naši předkové, abychom si vydobyli svůj denní chléb, a spojení mezi námi a potravinami, které jíme, se uvolnilo. Náš vztah k jídlu může být bezduchý. Stává se z něj součást toho, co dělá život až příliš pohodlný – a vědecké důkazy to potvrzují.

Výzkumy dokládají nejen to, že západní strava je bohatá na kalorie a chudá na živiny, ale poukazují i na to, že se přejídáme. Důsledkem pak je, že naše těla nepodávají výkon na úrovni, na které by mohl a měl být. Je to podobné jako lít do auta nekvalitní benzín – naše systémy pak prostě nemohou fungovat podle původního záměru.

Nadváha není jen důsledkem vysoce kalorického stravování, je také odrazem nedostatečného příjmu živin. Bez živin tělo nedokáže neustálý nápor kalorií dostatečně regulovat – a to znemožňuje udržení zdravé hmotnosti.

Než tuto knihu vezmete a mrsknete s ní přes pokoj s křikem, že si teď hned objednáte čínu až domů, dovolte mi uklidnit vaše nervy vysvětlením, že půst neznamená hladovění. Jeho kouzlo tkví v záměrném omezení kalorií. Bylo vědecky prokázáno, že snížení kalorického příjmu o pouhých 10–15 procent výrazně zlepšuje zdraví a současně zpomaluje biologické stárnutí tím, že zapojuje geny dlouhověkosti. Přidejte do směsi jídlo konzumované během časově vymezeného okna a máte zaděláno na úspěch. (Nikoli na těsto, budete se přece postit – ale hladovět ne. V tom je rozdíl.) Potřebujete důkaz? Stačí se podívat na modré zóny a jejich veselé, mladistvé stoleté obyvatele, kteří se klidně ládují večeří se sklenkou vína o půlnoci.

POTRAVA UVOLŇUJE ENERGII

Zkonzumované jídlo podněcuje tělo k uvolňování glukózy (cukru) do krevního oběhu, kde ji zachycuje hormon inzulin a coby zdroj energie ji distribuuje do celého těla. Toto zásobení obvykle trvá asi tři hodiny a je známé jako anabolický či „sytivý“ děj.

PŘECHOD NA NOUZOVÉ REZERVY

Poté, co je zásoba glukózy v krevním řečišti vyčerpána, přejde tělo na energetické zásoby, které má v podobě glykogenu uložené v játrech a svalech (říká se tomu katabolický děj). Po vyprázdnění těchto zásob začnou játra uvolňovat ketony (chemické látky vznikající při odbourávání tuku v játrech),

které dodávají tělu energii během procesu zvaného ketóza. Nyní se dostává ke slovu autofagie.

Doba potřebná k přechodu od katabolického děje ke ketóze je člověk od člověka jiná a závisí na několika faktorech – co který z nich jedl, jak byl aktivní a kolik energie spotřeboval, a také na jeho životním stylu, genetice a celkovém zdravotním stavu. Kvalitní strava, konzumace potravin během časově omezeného okna a aktivní pohyb umožňují tělu dostat se do stavu ketózy mnohem rychleji. Sáhněte po svém naklíčeném zrní – a utíkejte!

30 vte ř in na objasn ě ní p ů stu

Začíná tu být horko/zima!

Vystavení teplu a chladu

Kromě stravování existuje samozřejmě mnoho dalších způsobů, jak navodit hormetický stres. Vystavování těla extrémnímu horku nebo chladu je wellness tradice, která sahá tisíce let do minulosti. Návštěva lázní s teplými, horkými a studenými místnostmi byla každodenním rituálem pro většinu starých Římanů všech společenských vrstev. Také stará berberská tradice, která jako terapii při bolestech kloubů užívala zahrabání postiženého do sluncem rozpáleného pouštního písku, se v posledních letech dočkala oživení, zatímco severské a východoevropské země pro změnu již dlouho holdují zimnímu plavání v ledové vodě. Vidíte? Nejsem to jen já, kdo vás k tomuhle nabádá.

Po celá staletí a dávno před tím, než to odůvodnila věda, byli lidé neodolatelně přitahováni regenerujícím působením vystavení se horku a/nebo chladu. Příčina je jednoduchá – účinky jsou fantastické. A to proto, že i když se přitom člověk potí a rudne nebo cedí nadávky skrz drkotající zuby, v jeho těle se dějí úžasné věci.

Když jsme vystaveni intenzivnímu teplu nebo chladu, tělo aktivuje stresové proteiny – proteiny teplotního šoku (označované anglickou zkratkou HSP) a proteiny chladového šoku (CSP). „Trauma“ těchto stresorů spouští metabolické procesy, které se rychle snaží obnovit homeostázu – a s tím se pojí značné benefity.

Jeden z nejvýznamnějších procesů probíhá v buňkách těla. Proteiny jsou hlavní složkou buněk a jsou nezbytné pro jejich zdraví. O tom, jak plní svou funkci, rozhoduje jejich uspořádání, k němuž dochází v procesu zvaném „skládání proteinů“. Ten ale neprobíhá vždycky úplně hladce. Proteiny se mohou složit nesprávně, třeba i buňku zaneřádit a zanechat ji poškozenou nebo mrtvou –a takové nezdravé buňky mohou stát v pozadí zdravotních potíží nebo předčasného stárnutí.

Během vystavení teplu a chladu působí buněčná stresová reakce jako ochranný mechanismus, který pomáhá tělu přizpůsobit se tomu, co se s ním děje. HSP a CSP proteiny se zaměřují na buňky obsahující špatně složené proteiny a pomáhají jim v nápravě. Rovněž podporují nové proteiny tím, že dbají na to, aby se skládaly správným způsobem. To všechno také přispívá k tomu, že vypadáte a cítíte se mladší. Buď v klidu, mé srdce.

Kromě toho, že zvyšuje tepovou frekvenci a podobně jako cvičení vede k pocení, stimuluje teplo také lymfatický systém k odplavování toxinů, což je vždycky zaručená cesta k vítězství. A vystavení chladu může dokonce měnit bílý tělesný tuk (neaktivní uložený tuk, který nám slouží jako polštářování a tepelná izolace) na hnědý tuk (metabolický druh, který podobně jako svaly spaluje energii, aby pomohl regulovat naši vnitřní teplotu).

Hnědý tuk, což je ta tuková vrstva usazená těsně pod kůží, začíná s přibývajícím věkem ubývat. Vystavení chladu nejenže může přispět ke zvýšení jeho tvorby, ale současně také aktivuje mitochondrie, které pomáhají spálit více energie. Vyšší hladiny hnědého tuku se pojí s celou řadou zdravotních přínosů, od vyrovnání hladiny cholesterolu a inzulinu až po pomoc při udržování zdravých tepen a kostí. Hnědý tuk je dobrý. Milujeme hnědý tuk. Hnědý tuk spaluje bílý tuk. Hnědý tuk vítězí.

Dolů a deset kliků!

Cvičení

Všichni tušíme, že bychom nejspíš měli víc cvičit – už proto, že se z nás stala velmi sedavá parta, co celý den sedí u počítače a kouká na displej. Prospěšné je každé cvičení, ale některé konkrétní typy cvičení jsou z hlediska podpory dlouhověkosti prospěšné víc – ty namáhavější, při nichž se člověk zapotí a zadýchá, třeba silový nebo odporový trénink. Vím, že tohle čtete s nadšením. Svaly jsou nezbytnou součástí zdravého stárnutí, ale mají-li se rozvíjet, potřebují stimulaci prostřednictvím stresu při cvičení.

Takže: jste v posilovně, zvedáte činky nebo cvičíte na důmyslném cvičebním stroji Pilates Reformer a v duchu úpíte (a možná nejen v duchu). Co přesně se děje? Cvičení v zásadě svalům ubližuje. Způsobuje nepatrné trhlinky (zní to děsivě, ale ve skutečnosti tomu tak není) a to povzbuzuje růst podporující proteinový enzym mTOR a kmenové buňky svalů, aby spolu s hormony, například testosteronem a inzulinu podobným růstovým faktorem (IGF 1), postiženou oblast opravily. Tato akce nejen spojuje svalová vlákna a pomáhá jim zotavit se, ale staví na tom, co bylo předtím.

Začátek může doprovázet bolest svalů, ale to je důležitá součást procesu, který rozvíjí svaly a zvyšuje toleranci ke cvičení – a to se promítá do lepší kondice a síly. Tento typ hédonické adaptace pokaždé posune o něco výš to, co tělo vnímá jako startovní čáru.

Cvičení snižuje uvolňování prozánětlivých cytokinů, jež mohou způsobit systémový zánět. To vytváří v organismu zdravější prostředí, v němž pak mohou tělesné systémy prosperovat. Pravidelná fyzická aktivita také hraje klíčovou roli v redukci nadváhy a zánětů, které nadváhu provázejí. Cvičení prostě hasí požáry nalevo, napravo i uprostřed.

Výzkum také ukázal, že pravidelné cvičení pomáhá tělu zbavit se senescentních buněk – oněch nadbytečných buněk, které se potulují kolem dokola a překážejí. Taková fyzická aktivita, při které až dochází dech (jev známý jako hypoxie), zlepšuje cirkulaci kyslíku a prodlužuje životnost telomer (malé čepičky na konci buňky, které se při každém dělení zkracují – viz strana 16), což podporuje i delší život buněk. Zkuste se tím rozveselit, až se příště budete potácet z tělocvičny a proklínat své viklající se nohy.

Čím vystresovanější rostliny, tím lepší strava

Když mluvíme o jídle, autofagii nespouští jen to, že jíte, ale může ji vyvolat i to, co jíte. Můžou za to sloučeniny nacházející se v některých druzích rostlinných potravin, které napodobují způsob, jímž půst stresuje tělo – a tohle dělají tak, že stimulují geny dlouhověkosti SIRT k uvolňování enzymů zvaných sirtuiny, jež fungují jako spouštěče autofagie.

Tyto sirtuin aktivující sloučeniny (neboli STAC) je možné najít v polyfenolech – rostlinných chemických látkách známých tím, že významně zvyšují aktivitu sirtuinu. Některé z nich jsou slavnější než jiné, například resveratrol obsažený v červeném víně (jen tak mezi řečí to zmiňte, až budete příště otvírat lahev). Mezi jeho méně známé parťáky patří indol-3-karbinol (I3C), který se nachází v košťálové zelenině, například brokolici, květáku a kapustě, a kvercetin, nacházející se v cibuli, citrusových plodech a zeleném čaji. Takže ano, i když to může znít divně, opravdu vám prospívá jíst stresované rostliny.

Rostliny že se stresují?

Moment, ř íkáte si. Rostliny a ve stresu? Odpov ěď zní ano. Rostliny se musí plavit v rozbou ř ených vodách stejn ě jako my ostatní – no dobrá, možná si nemusí d ě lat starosti s podáváním da ň ového p ř iznání nebo rozvodem, ale ani život rostlin není bezproblémový. Jelikož rostliny nemohou p ř ed stresujícími situacemi utéct, produkují místo toho p ř i hrozícím nebezpe č í ochranné fytonutrienty zvané polyfenoly. Když sníme rostlinu č elící stresu, stimulují tyto fytonutrienty naše vlastní ochranné bun ěč né mechanismy, což nám pomáhá být siln ě jší, zdrav ě jší a odoln ě jší v ůč i ř ad ě faktor ů , jako je nap ř íklad UV zá ř ení, škodlivé bakterie a zne č iš ť ující látky – což v kone č ném d ů sledku prospívá dlouhov ě kosti. Proces vytvá ř ení takových chemických látek se ozna č uje jako xenohormeze.

Výzkumy nazna č ují, že konzumace potravin (ozna č ovaných jako „sirtfood“ č i sirt -potraviny) nabitých sirtuinovými aktivátory, nap ř íklad polyfenoly, nejenže ovliv ň uje metabolismus tuk ů a ř ídí zdravé hubnutí, ale podobn ě jako p ř erušovaný p ů st a nízkokalorická dieta také p ů sobí proti stárnutí. Tohle je to, co m ě ráno dostane z postele (to jen pro vaši informaci).

Seznamte se se sirtuiny

Strážci genomů

Zapomeňte na Strážce galaxie. Co se mě týká, měl by se natočit film Sirtuinové: Strážci genomů Jejich posláním je opravováním DNA a zachováním integrity genomu šlechetně bránit tělo před předčasným stárnutím a nemocemi. No řekněte, kdo by tohle nechtěl vidět?

Tento příběh začíná SIRT geny, které žijí uvnitř tělesných buněk, zejména v mitochondriích nebo jádrech. Představte si je jako krizový management těla, vysoce specializovanou pohotovostní službu, která se aktivuje v reakci na hormezi. Když zazní siréna a tělo zažije hormetický stres, spustí SIRT geny poplach, kterým volají do akce sedm sirtuinových enzymů (nápaditě nazvaných SIRT 1 –SIRT 7) – obranných organismů a biologických katalyzátorů autofagie.

Sedm sirtuinů, specialistů ve svém oboru, pracuje napříč orgány a vnitřními systémy a jednou z jejich prací, a to zcela zásadní, je snižování buněčné senescence. Pomáhají opravit DNA poškozenou například oxidačním stresem a zpomalují rychlost, kterou se telomery začínají zkracovat. Tohle nejen zlepšuje zdraví a to, jak se tělo cítí tady a teď, ale dokáže to také výrazně ovlivnit zdravé hubnutí a zpomalit stárnutí těla. Chytré.

Tím to ovšem ještě nekončí. Sirtuiny nejen podporují další tvorbu mitochondrií, ale rovněž zlepšují jejich vztah s buněčným jádrem, takže pak funguje efektivněji. Tlumí zánět a regulují hladinu inzulinu, čímž snižují riziko rozvoje nemocí souvisejících s věkem. Pozastavením normální aktivity, aby se mohly soustředit na přežití, se sirtuiny snaží během hormetického stresu obnovit homeostázu. Tento obranný mechanismus pomáhá tělu adaptovat se na to, co prožívá, a to odstraňováním nadbytečných buněk, uchováváním energie, zlepšováním efektivnosti a zvyšováním rychlosti průběhu chemických reakcí. Je vrcholem v oblasti osobní údržby. Kéž bychom mohli zaměstnat sirtuiny k zabezpečení chodu školy nebo údržby domu. Život by byl mnohem jednodušší.

Tím, co mění autofagii z kotěte ve lva, je právě aktivace sirtuinů – i proto jsou z pohledu dlouhověkosti považovány za nejdůležitější geny ze všech. Jejich vliv na proces stárnutí je… jak to říct? JE OBROVSKÝ.