0044435

J O J O M OY E S O VÁ

Prolog

Její žluté šat y uviděl dřív než ji. v příšeří v hloubi stájí zářily jako maják. Ochromeně přemítal, jestli má věřit vlastním očím. pak natáhla bledou paži, gerontiova ušlechtilá hlava se sklonila přes dveře boxu pro jakýsi pamlsek a on spěšným krokem vyrazil. S koro se roz eběhl, až okované špičky holínek zazvonily o mokrou d lažbu.

„Henri!“

Než se stačila otočit, už ji drž el v náručí, líbal ji, nořil jí tvář do v lasů a vdechoval jejich překrásnou vůni.

„přijeli jsme odpoledne,“ šeptala a tiskla se mu tváří k rameni. „Neměla jsem skoro ani čas se přev léct. Určitě vypadám hrozně… ale seděla jsem v hledišti a zahléd la jsem tě za oponou. Chtěla jsem ti jen popřát štěstí.“

Dál už jejím slovům nerozuměl, ale stejně ji skoro ne vnímal. Byl jako v transu už z její pouhé přítomnosti a z vědomí, ž e ji po tolika měsících zase svírá v náručí. „No tedy!“ O krůček ustoupila a změřila pohledem jeho dokonalou uniformu od černé čapky se štítkem až po konce nohavic, pak mu z jedné zlaté epolet y setřela

neexistující smítko. S povděkem postřehl, ž e prst y odtáhla jen neochotně. Ani po tolika měsících žádné rozpaky, uvědomil si užasle.

Ž ádné koketní upejpání. By la dokonale bez elstná. Dív ka z jeho snů se opět stala skutečností.

„S trašně ti to sluší,“ řekla.

„Ty jsi tady!“

„Já… nemůžu se z drž et,“ hlesl. „Za deset minut jedeme.“

„Já vím… Jsem z l e Carrousel celá pr yč. Už jsme viděli oddíly na motorkách a taky přehlídku tanků,“ vykládala. „Ale největší trhák jsi ty, Henri, ty a koně.“ Ohléd la se k aréně. „Mám dojem, jako by se na tebe přišla podívat celá Francie.“

„Ty… t y jsi sehnala les billets?“

Zamračili se na sebe. Ať se snažili sebevíc, s jaz ykem byla pořád ještě svíz el.

„Billets…“ Nazlobený sám na sebe zavrtěl hlavou. „lístek. lístky. Nejlepší lístky.“

Rozzářila se a jeho krátká chvilka rozčilení pominula. „Ano! Sedíme s Edith a její maminkou hned v pr vní řadě. Už se nemůž ou doč kat, až tě uvidí jet. Byd líme v hotelu Château de verr ières.“

Ztišila hlas do šepotu, i kdy ž kolem nikdo neby l. „Je nádher ný. W ilkinsonovi mají příšerně moc peněz. Mnohem víc než my. Bylo od nich strašně hezké, ž e mě sem vzali.“

Sledoval, jak mluví. vlnka na linii jejího horního rtu ho rozptylovala. Ona je tady! R ukama v bíl ých kozinkových r ukavicích jí obemkl tvář. „F lorence…“ vydechl a zase ji políbil. voněla sluncem, i kdy ž venku už se smrákalo. Ta vůně by la opojná. Jako by byla stvořená k tomu, aby z ní sálala vřelost. „kaž dý den se mi po tobě st ýská. předtím pro mě nebylo nic než l e Cadre Noir. Teď… teď už bez tebe nic nemá cenu. “

„Henri…“ pohladila ho po tváři a celým tělem se k němu přitiskla. Málem se mu zatočila hlava.

prudce se otočil. Didier picart stál u svého koně a stájový pomocník mu chy stal sed lo. p ic ar t si natahoval r ukavice. „kdy by s myslel na rajtování aspoň tolik jako na tu svoji anglickou děv ku, hned by šlo všechno líp.“

F lorence sice neuměla francouzsky natolik, aby mu rozuměla, ale výraz na picartově tváři jí neušel. A očividně pochopila, ž e ať už ten druhý Francouz řekl cokoliv, lichotka to nebyla.

v Henrim se jako obvykle začal vzmáhat vztek, ale se zaťat ými

„lachapelle!“

zuby se ov lád l. Zavrtěl na F lorence hlavou a pokusil se jí naznačit, jak je picart hloupý a že si ho nemá všímat. Takhle se picart choval, urážel a provokoval od toho zájezdu do Anglie, na kterém se Henri a F lorence poznali. Anglické holky nemají úroveň, prohlašoval pak picart halasně v jídelně, a Henr y vytušil, ž e t y poznámky jsou mířené na něj. Neumějí se oblékat. Jedí jak čuňata. A za pár franků nebo pintu toho jejich hnusného piva půjdou s kaž dým.

pár t ýdnů tr valo, než Henri přišel na to, ž e picartova hořkost nemá nic společného s F lorence: souvisela s jeho otřesenou pozicí v l e Cadre Noir, s jeho rozhořčením nad tím, ž e ho jakýsi kluk z venkova odsunul na ved lejší kolej. Ne ž e by se mu pak t y výlevy poslouchaly lépe. picartův hlas se rozléhal po dvoře. „U gautierova nábřeží se pr ý pronajímají pokoje. To by bylo pohodlnější než ve stáji, n ’est-ce pas?“

Henri sevřel F lorencinu d laň. S nažil se ukočírovat hlas. „pro tu bys nebyl dost dobr ý, ani kdybys byl poslední chlap na světě, picarte.“

„Copak t y nevíš, ž e kaž dá děv ka má svoji cenu, t y burane?“ pic ar t se ušklíbl, z asunul dokonale vy leštěnou holínku do třmenu a vyšvihl se do sed la.

Henri měl už už nakročeno, ale F lorence ho zastavila. „Já se radši půjdu usadit, miláčku,“ řekla. „Musíš se připravit.“ Zaváhala, pak se k němu natáhla, útlou bledou ručkou si ho přitáhla za šíji a ještě jednou ho políbila. Bylo mu jasné, o co jí jde: snažila se odvést jeho my šlenky od toho otr avného p ic ar ta. A dobře dělala – kdy ž se k němu tiskly její rt y, vnímal jen a jen radost. Usmála se. „Bonne chance, écuyer. “

„Écuyer!“ zopakoval. Na okamžik ho to rozptýlilo. Dojalo ho, že v době jejich od loučení si osvojila správný výraz pro špičkového jez dce.

„Učím se!“ S šibalsky rozzářenýma očima mu poslala vz dušný polibek a s ním i příslib – a vzápětí bylo jeho anglické děvče pr yč, utíkalo d louhou stájí a podpatky mu ťukaly o d lažbu.

* * *

výroční vojenský festival l e Carrousel už tradičně znamenal pro mladé důstojníky jezdectva ze Saumuru konec celoročního výcviku. Jako obvykle se v tenhle čer vencový víkend středověké městečko hemžilo návštěvníky, kteří chtěli nejen být u závěrečných zkoušek mladých důstojníků, ale i vidět tradiční přehlídky vojenské jízdy, motocyklové akrobacie a tanků s kapotami ještě pošramocenými válkou. psal se rok 1960. Hodnoty se posouvaly, staré pořádky se bortily pod náporem populární kultur y a hlasu Johnnyho Hallydaye, ale v S aumuru nebyla na změny nálada. kaž doroční vystoupení dvaadvaceti elitních francouzských jez dců – vojáků i civilistů –, kteří tvořili l e Cadre Noir neboli Černý čtverec, bylo zlat ým hřebem víkendu a zárukou, ž e bude beznadějně vyprodáno: lístky si kupovali jak místní, tak milovníci francouzských tradic, a konečně i ti, kdo nad tím příliš nepřemýšleli, jen se nechali zlákat plakát y, které jim ve v šec h kr ajíc h kolem l oir y slibo val y „majestát, tajemst ví a koně, kteří popírají zákony z emské přitažlivosti“.

l e Cadre Noir vznikl o téměř 250 let dříve, poté co francouzské jez dectvo z decimovaly napoleonské války. ve snaz e obnovit to, co bylo kdysi považ ováno za výkvět jez dectva, byla v S aumuru založ ena škola. ve městě, v němž působila jez decká akademie už od šestnáctého století, se sešli učitelé z těch nejlepších francouzských jezdeckých škol, z versailles, Tuileries a Saint germain, aby předali špičkovou tradici drezurní jíz dy nové generaci důstojníků, a pokračují v tom dodnes.

S nástupem tanků a mechanizace vyvstala otázka, k čemu vlastně taková starobylá organizace je. Ale za celá desetiletí se nenašla vláda, která by se odhodlala zrušit to, z čeho se už stala součást francouzského kulturního dědictví. Jezdci v černých uniformách se proměnili v symboly a Francie, znalá tradic l’Académie Francaise, haute cuisine i haute couture, dobře chápala, jak jsou tradice důležité. Sami jezdci jako by pochopili, že nejsnazší cestou k přežití bude změna role, a tak rozšířili své pole působnosti: kromě výuky vojenských jezdců se škola otevřela veřejnosti a začala své vzácné umění a překrásné koně předvádět veřejně, ve Francii i za hranicemi.

To byl tedy onen l e Cadre Noir, jehož č lenem byl nyní Henri lachapelle, a dnešní vystoupení, symbolicky tady na domácí půdě, bylo tím nejdůležitějším z celého roku: byla to příležitost, jak své těž ce naby té zkušenosti prez ento vat př átelům a př íbuzný m. vzduch voněl karamelem, vínem a ohňostroji, vedro houstlo i díky tisícihlavým, zvolna korzujícím davům. kolem náměstí Chardonnet, mezi vznosnými budovami école de cavalerie, se tísnily zástupy. karnevalovou atmosféru ještě z esiloval čer vencový žár a sílící pocit očekávání. všude běhaly děti s balónky a cukrovou vatou, jejich rodiče se ztráceli v tlačenici před stánky s papírovými větrníky a šumivým vínem nebo v roz esmát ých skupinkách procház eli po velkém mostě k z ahr ádkám kaváren na se ver ním břehu řeky. Az řad těch, kdo už zased li na tribuny velké písečné arény zvané l e grand Manège, stoupal roz čilený šum. Diváci netr pělivě poposedávali, ovívali se a potili ve slábnoucím světle.

„Attends!“

Henri zaslechl povel, kter ý je svolával, popatnácté se zeptal dresseura, jestli má uniformu v pořádku, pak pohladil svého koně gerontia po nozdrách, zálibným pohledem přejel drobné, stuhou protknuté copánky, do kter ýc h pomocník spletl gerontio vu hř ívu, z amumlal mu do elegantně t varo vanýc h uší slo va plná c hvál y a povzbuz ení. gerontiovi bylo sedmnáct, byl tedy z pohledu akademie už poměrně star ý a brz y měl jít na odpočinek. Byl to Henriho kůň už od té chvíle, kdy Henri před třemi let y do l e Cadre Noir nastoupil, a hned od začátku mezi nimi vzniklo pevné pouto plné citu. Tady mezi prastar ými z dmi jez decké školy nebylo žádnou vzácností, když mladí muži líbali své koně na noz dr y a šeptali jim do uší lichotky, které by se st yděli říct ž eně.

„Vous êtes prêt?“ Mistr cvičitel zvaný pánbůh procházel v doprovodu své obvyklé suit y écuyers středem přípravné jíz dárny. ve zlaté uniformě a tř írohém klobouku by l tenhle služ ebně nejstarší instruktor nepřehlédnutelný. Zastavil se před mladými jezdci a jejich nepokojně se ošívajícími koni. „Jak víte, tohle je nejdůležitější okamžik celého roku. Tato slavnost se koná už déle než sto třicet let

a naše škola má tradici ještě mnohem a mnohem starší: na jejím počátku stál v dobách antického řecka Xenofón.

Dnešní svět jako by prahl po neustálé změně, odhazuje vše staré a honí se za vším, co je zadarmo a co je snadné. My v l e Cadre Noir ale věříme, ž e elita má i v dnešním světě své místo, ž e stojí za to usilovat o dokonalost. Dnes večer se z vás stanou vyslanci, jejichž úkolem je ukázat, ž e skutečný půvab a skutečná krása jsou výsledkem disciplíny, tr pělivosti, soudržnosti a sebezapření.“

Rozhléd l se. „Naše umění zmírá v okamžiku svého vzniku. Dejme lidem z e S aumuru pocit, ž e spatřit něco takového je výsada.“

O zvalo se souhlasné mumlání; mladíci začali nasedat na koně. Někteří si upravovali čapky, jiní si otírali neexistující špínu z holínek: všechny t y drobné pohyby měly zaplašit vzrůstající trému.

„připraven, lachapelle? Nejsi moc ner vózní?“

„Ne, pane. “ Henri se napřímil a cítil, jak starší muž putuje očima po jeho uniformě a hledá sebemenší nedokonalost. Dobře si uvědomoval, ž e přes z dánlivý klid ho prozrazuje pramínek potu, jenž mu stékal z e spánků na tuhý stojáček.

„pr vní Carrousel bývá tak trochu adrenalinová záležitost, to není žádná ostuda,“ chlácholil ho pánbůh a poplácal gerontia po šíji. „však on tě v tom tadyhle star ý brach nenechá. Takž e při druhém skupinovém výstupu jedeš kapriolu. pak krupadu na Fantasmovi. D’accord?“

„Ano, pane. “

Henr i dobře věděl, ž e náz or y mistr ů cvičitelů neboli maît r es écuyers na to, zda mu má být při výročním vystoupení přidělena tak vý znamná role, se r ůzní. S ouviselo to s jeho četný mi konflikt y a zjevným nedostatkem disciplíny. Jeho štolba mu říkal, co se povídá v sed lo vně: ž e pr ý ho jeho vzpur nost dokonce skoro stála místo v l e Cadre Noir.

Ani se nesnažil hájit. Jak by jim mohl vysvětlit tu bouři, která se v něm odehrává? Jak by jim mohl sdělit, ž e pro něj, kter ý nikdy neslyšel láskyplné slovo a neucítil něžný dotek, se její hlas, její vlídnost, její ňadra, vůně a vlasy staly nejen rozptýlením, ale posed lostí