0044319

Letni_brouky_vstupy.indd 1

22.06.2023 11:56:18

EVA POSPÍŠILOVÁ KLÁRA POSPÍŠILOVÁ

Letni_brouky_vstupy.indd 3

22.06.2023 11:56:18

LETNÍ BOUŘKY Copyright © Eva Pospíšilová, Klára Pospíšilová, 2023 Cover illustration © Myokard, 2023 All rights reserved.

ISBN 978-80-242-9174-1

Letni bourky.indd 4

22.06.23 13:24

Přemýšlely jsme, jaké napsat věnování.

A nakonec pro vás máme jednu hodně dobrou radu.

Jestli vás v životě někdo naštve nebo vám ukřivdí, zapomeňte na to, že byste to vyřešili v klidu!

Prostě se seberte a jděte mu odmontovat řídítka!

Opakujte si: Já nejsem nudnej párek.

Svět je váš.

Letni bourky.indd 5

22.06.23 13:24

JEDNA FL OYD

Poslední minuta je takové utrpení, že už nedokážu ani v klidu sedět. Podupávám nohou, cvakám propiskou a sem tam něco zamručím. Dvakrát vytáhnu mobil a zkontroluju čas. Třikrát hlasitě vzdychnu a jednou, což považuju za úspěch, protože jednou mi přijde fakt málo, obrátím oči v sloup.

A pak už zbývá jen půl minuty.

Nervózně poposednu a nechtěně vrazím loktem do Paulieho, který na oplátku taky otráveně zamručí.

Takže mručíme oba.

A zatímco já schovám propisku do batohu a raději desetkrát poklepu prstem do desky stolu, Paulie poskakuje na židli, jako kdyby měl v zadku pružinu, a neustále zírá z okna, kterým do třídy proudí teplý vzduch.

Vážně potřebuju, aby učitel už konečně řekl sbohem, zmizte, následující měsíce vás nechci ani vidět, a já milerád vysmahnu. Ale on pořád mluví.

7

Letni bourky.indd 7

22.06.23 13:24

Možná si to užívá, takhle nás trápit. I těch posledních deset vteřin.

Devět.

Paulie sebere batoh a hodí si ho na záda. Já vezmu kšiltovku a nasadím si ji. Šest.

Paulie se natočí a pravou nohu natáhne, v podstatě už je na odchodu. Automaticky ho napodobím.

Učitel na nás podezřívavě kouká, doslova si nás měří pohledem a nejspíš čeká, co bude dál.

Tři.

Dál bude to, že se oba s Pauliem sehraně nadzvedneme, takže máme zadky ve vzduchu a stačí jen jedno slovo a…

Dva. Normálně by nás učitel asi zastavil a řekl něco jako pánové, hodina ještě neskončila, ale tentokrát se překvapivě usměje a mávne rukou. „No tak rozchod, hezké…“ Předpokládám, že nám přál hezké prázdniny, ale to už neslyším, jelikož s Pauliem vyrazíme na chodbu, kolem skříněk vstříc svobodě a… „Evansi, Fullere!“ ozve se za rohem dřív, než se objevím za Pauliem, který byl jen dva kroky přede mnou. Takže mám chuť vyvalit oči a říct něco jako: „Proč Fullere? Jste mě přece nemohla vidět, ne?“ Ale najednou stojím tváří v tvář učitelce Reidové, a tak raději nasadím ten nejnevinnější úsměv. Paulie udělá to samé, ale už jsme se v minulosti párkrát shodli, že má tak trochu obličej grázla, takže zatímco já vypadám důvěryhodně, on se šklebí jako sériový vrah. „Kolikrát jsem vám říkala, že po chodbách se neběhá?!“ pronese učitelka rázně a sjede nás oba pohledem. A když 8

Letni bourky.indd 8

22.06.23 13:24

nad tím uvažuju, přijde mi to jako chyták. Říká to totiž tak často, že to nejde spočítat. Pokud po nás chce přesné číslo, je to nemožná situace. „Možná jednou,“ zamumlám, abych přiznal, že o tom víme, ano, po chodbách se neběhá, to jste fakt říkala, a tím ji trochu obměkčil. Dokonce omluvně sklopím zrak.

Ale Paulie má evidentně zatmění mysli. Nejspíš se už vidí na kole, protože… „Já si to nepamatuju vůbec,“ oznámí bez známky pochybností. Vím, že chce být jen vtipný, respektive se o to vážně snaží, ale s tím jeho výrazem působí spíš drze. Jako že ji vyzývá na matematické utkání, kde by byl ochotný zbytek odpoledne trávit počítáním situací, kdy na nás Reidová ­ječela.

Mám chuť ho pořádně praštit do ramene, ale je to Paulie, a jestli má poslední školní odpoledne strávit po škole, nezbývá mi než (nevěřím, že to říkám) se přidat. „Správně, ani jednou,“ souhlasím s ním. Taky kývnu, aby učitelka věděla, že jo! Za touhle odpovědí si vážně stojíme.

Reidová sjede pohledem nejprve Paulieho a zamračí se.

Následně sjede pohledem mě, zaškaredí se ještě víc a já už doslova zatlačuju slzu, protože být celou další hodinu po škole je jak z hororového filmu. Nakonec ale Reidová vzdychne a něco v jejím výrazu povolí. Neusměje se, to snad ani neumí, velmi odevzdaným hlasem však pronese: „Radši běžte, ať už vás nevidím.“ Což rozhodně nemusí říkat dvakrát, ani nás nijak pobízet, protože… Panebože! Jsou prázdniny a nás čekají dva měsíce bez školy! Bez sezení v lavicích, bez domácích úkolů, bez testů a bez pitomých projektů, které mi většinou nedávají 9

Letni bourky.indd 9

22.06.23 13:24

žádný smysl. Takže jo, ve chvíli, kdy řekne běžte, ji rozhodně poslechneme.

Dokonce tak spěcháme, že se nezdržujeme ani u skříněk, což je asi nanic, protože tam mám špinavé oblečení z tělocviku a zbytek pomeranče od svačiny. Ale tak… Mám takový dojem, že to za mě vyřeší mé budoucí já. Protože to současné proběhne vchodovými dveřmi ven, nechá studené školní zdi za sebou a nic jiného ho nezajímá.

Je vedro k padnutí.

Paulie radostně zavýskne a vezme to rovnou čarou ke kolům. Popadne svoje, přehodí přes něj nohu a počká, dokud taky nenasednu. A pak už jedeme po Třešňové a škola nám mizí za zády. Prokličkujeme přes parkoviště, kolem kina až na Fíkovou, která sice vede k našemu domu, ale taky do pořádného kopce, takže okamžitě cítím, jak mi po zádech teče pot.

Ale přesto ani na chvíli nezpomalíme. Prostě to vyšlapeme, jako kdyby nám šlo o život, dokud nestojíme před domem, abychom vysvobodili třetího člena party. Ještě ani neslezu z kola a už ho slyším, jak kňučí a škrábe na dveře.

A sotva odemknu, Škorpion se vyřítí ven trochu jako šílenec, začne skákat na mě i na Paulieho, radostně štěká, a nakonec počůrá keř.

Mám ho rád, ale s tím keřem musí přestat, jinak mě máma zabije.

Když jsme ho s Pauliem našli přivázaného v lese ke stromu a dotáhli domů, rozhodnutí, že si ho za každou cenu necháme, museli jsme rodičům slíbit, že nic nezničí. Což nejspíš zahrnuje i onen keř, který už na jedné straně začíná hnědnout.

10

Letni bourky.indd 10

22.06.23 13:24

Ups. Netuším, jestli je někdo doma, možná táta, a tak pro jistotu zahulákám, že beru Škorpiona ven. Ani nečekám na odpověď, zase zabouchnu a potom…

Potom je to po naší ulici z kopce dolů takovou rychlostí, až mi málem uletí kšiltovka. Škorpion mezi koly zkušeně kličkuje, občas se někde začmuchá nebo počůrá poštovní schránku, popřípadě pouliční lampu, ale vždycky nás velmi rychle dožene. Zkusím z kapsy kraťasů vydolovat granuli, protože mít psa znamená mít granule úplně všude, i na místech, kde by to člověk nečekal – naposledy jsem jednu našel v Paulieho botě –, ale nakonec si to rozmyslím, protože pouštět řídítka, když se člověk řítí po Fíkové dolů, je sebevražda.

Jakože… ne že bychom to s Pauliem nezkusili, ale to jsme ještě neměli psa, a tím pádem zodpovědnost. (Škoda že tu není máma. Mohl bych jí to předhodit jako totální triumf. Že jsem mnohem zodpovědnější, než jsem býval, přestože ona tvrdí opak.)

Zastavíme před Blinkem. Já prudce zabrzdím a Paulie strhne kolo na stranu, až tím vyděsí kolemjdoucí ženu s nákupní taškou. Což mě upřímně rozesměje. Poplácám ho po zádech a nechám ho vejít prvního, i když čistě technicky jako první vejde Škorpion, který se nám prosmýkne mezi nohama.

V Blinku je zatím téměř prázdno, ačkoli do hodiny tu určitě nebude jediný volný stůl. Garry, majitel podniku, stojí za pultem a líně doplňuje cukřenky. Evidentně ho potěší, když nás uvidí. Což dává smysl, protože Garry fakt nemá rád nudu, prázdné bistro a zloděje.

11

Letni bourky.indd 11

22.06.23 13:24

Jako malí jsme z něj měli s Pauliem trochu strach. Má skoro dva metry a my museli pokaždé zaklánět hlavu, abychom mu nezírali na pupek. Ale Garry je přitom vlastně docela milouš. Teda… pokud mu někdo – a já vůbec neříkám kdo – nevleze do kuchyně a nepodnikne trochu šílenou sázku, kdo sní víc tabasca. To ho naštve tak, že nechá dotyčného umývat zbytek odpoledne nádobí a absolutně mu nevadí (dokonce se tomu směje!), že má ten dotyčný totálně rudé oči z toho, jak šíleně a nepředstavitelně to tabasco pálilo.

(Jo, byli jsme to já s Pauliem.)

Zapadneme do boxu nejdál od dveří, tam, kde sedáváme vždycky. Škorpion okamžitě zmizí za barem, kde mu Garry pokaždé nechá misku s vodou. Teprve po nějaké době vyběhne s vyplazeným jazykem a svalí se pod stůl. Slyšíme, jak nahlas dýchá.

Kouknu na Paulieho, respektive na tričko s nápisem Bandito. Mám dojem, že je moje, i když je možné, že ještě předtím bylo Paulieho, já si ho vzal a Paulie ho pak zase vzal mně.

Takže bych hádal, že je spíš naše. Stejně jako Škorpion. Stejně jako oba pokoje.

Je to tak nějak všechno naše, protože se známe už hodně dlouho, od pěti let, a trávíme spolu tolik času, vlastně všechen, že jsme už nejspíš zapomněli, co komu patří. „Dávám ti pět minut a pak ti objednám burger číslo pět,“ oznámím nemilosrdně, přestože si myslím – ne, jsem o tom přesvědčený –, že je to vlastně to nejlepší, co pro něj můžu udělat. Protože jinak by tady ten chudák seděl po zbytek věčnosti.

Paulie začne předstírat zvracení. Burger pět je s řepou a z té se jednou ultimátně pos… Ale evidentně to jako 12

Letni bourky.indd 12

22.06.23 13:24

vyhrůžka zabralo, protože sebere lístek a zaboří do něj nos. „Možná si dám lívance,“ nadhodí okamžitě a kouše si přitom nehet na palci.

No jasně, dá si lívance. Určitě.

Raději z kapsy vytáhnu mobil a zkontroluju radar. Jen tak. Není na tom nic divného. Lidi kontrolují radary a počasí a meteostanice často, ne? A že mám na mobilu rovnou tři apky, abych měl jistotu… Ne, ani to mi nepřijde zvláštní. „Možná si dám burger,“ pokračuje Paulie s nakrčeným nosem. „Kolik mám ještě času?“ vypálí, aniž by zvedl zrak, a obrací jídelní lístek, trochu hystericky, jako kdyby neznal úplně každou položku menu. Garry ten jídelák nezměnil přes deset let, ale stejně je to vždycky sáhodlouhý proces. „Nebo spíš pizzu. Ne-e, tak asi ty lívance?“ Prohrábne si vlasy a koukne na mě. „Tak si dej pizzu,“ navrhnu. „Jinak budeš mít zase brzo hlad.“ „Ale jakou?“ Meruňkovou třeba, chci vypálit, ale jen proto, že Blink leží na Meruňkové ulici, a tak je to první věc, která mě napadne. Ale samozřejmě nic takového neřeknu, protože meruňková pizza by byla určitě hnus a Paulie je dost praštěnej, aby Garryho přesvědčil, že někde v kuchyni pár meruněk najde. „Máš poslední minutu,“ pronesu místo toho. „Koukej, Garry už jde. Dělej, rozhodni se. Jinak tě čeká rande s burgerem pět.“ „Fajn, jestli chceš, abych zas seděl celou noc na záchodě,“ odsekne Paulie a já úplně vidím, jak mu to šrotuje v hlavě.

Když Garry zastaví u našeho stolu, Paulie ještě víc znervózní a div se jídelního lístku nedotýká nosem.

13

Letni bourky.indd 13

22.06.23 13:24

„Tak co to dneska bude, kluci?“ Garry nejprve mrkne na mě. „Tady je mi to jasný. Čtyřhoubová pizza, kaktusové hranolky a voda. Správně?“ „Správně,“ přikývnu spokojeně. Protože proč si dávat cokoli jiného, když tohle je dokonalá kombinace?

Poté oba, jakože já i Garry, a možná i Škorpion pod stolem, tázavě koukneme na Paulieho. Tady je to střela naslepo.

Paulie si může dát cokoli – od lívanců přes pizzu až k tomu řepnému burgeru, který bytostně nesnáší. Třeba by ho mohlo napadnout, že tentokrát to bude jiné, a objednat si ho.

Fakt nevím. „Už to bude…“ zvedne Paulie prst, nejspíš abychom dávali pozor, což je k smíchu, protože už na něj oba dávno upřeně civíme. „Tak já chci borůvkový lívance a mangovou limonádu,“ oznámí sebejistě. Následně úlevně odloží menu zpátky na stůl, odsune ho co nejdál od sebe a natáhne nohy.

Garry přikývne. „Hned to bude, kluci,“ oznámí ve chvíli, kdy Paulie plácne dlaněmi do stolu a vypálí: „Sýrová pizza a cola. Poslední slovo, šéfe!“ Potom se omluvně usměje, zatímco Garry jen zavrtí hlavou a já se uchechtnu. Nijak to nekomentuju, protože změna objednávky není nic, co bych ještě nezažil. Raději se zaměřím na to, co je doopravdy důležité. Jakože skutečně, vážně důležité. „Takže,“ začnu a nakloním se přes stůl blíž k Pauliemu, „jakej je prázdninovej bojovej plán?“ Paulie ani na vteřinu nezaváhá. „Jezdit hodně na kole.“ Přikývnu. „Hrát Mortal Kombat.“ „Sníst všechno, co najdem!“ „Jen pokud to nebude sladký,“ upřesním. „Sladký sním já,“ prohlásí Paulie.

14

Letni bourky.indd 14

22.06.23 13:24

„Taky musíme vyhrát paintballový turnaj!“ „Jít do letního kina.“ „A najít si holky na školní ples,“ řeknu rozhodně.

Tenhle plán je pro mě číslo jedna. Možná že ježdění na kole je na seznamu priorit o maličko výš, ale fakt jen o kousek a hned za tím stojí najít holku na ples, který naše škola pravidelně pořádá k zahájení nového školního roku.

Loni jako prváci jsme byli ještě docela vyjukaní, a tak nám nepřišlo až tak potupné sedět na lavicích a sledovat ostatní, jak tancují, ale letos… Do háje, letos já i Paulie potřebujeme nějakou holku!

(Jakože ne jednu, ale každý svou. Zas ne všechno s ním musím sdílet, že ano.) „To máme co dělat,“ zamumlá Paulie a kouká trochu zachmuřeně z okna. „Ne, to bude v pohodě,“ zkusím ho povzbudit. „Letošní prázdniny si mega užijem. Hlavně proto, že už nás nebudou mámy tolik hlídat, když si teď otevřely ten salón.“ Zadívám se na jeho hnědé vlasy, které se mu vždycky u konečků kroutí.

Což on sám nesnáší, nejraději by je nosil mnohem kratší, ale to by pak byly vidět trochu odstáté uši. Takže věčně bojuje s tím, jestli raději ukáže uši, nebo kudrlinky – ty většinou vyhrávají.

Což je vlastně škoda, protože jeho uši jsou srandovní a já je mám rád.

Paulie nadzvedne tázavě obočí. „Co?“ „Jestli nevyhrajem letošní pohár, tak ti říkám, že si za trest obarvíš hlavu na růžovou. A potupně ti to obarví tvoje máma,“ rozhodnu. „A co uděláš ty? Oholíš si obočí?“ odfrkne nesouhlasně Paulie, ale vyloženě můj návrh nezamítne. „To by byla vážně 15

Letni bourky.indd 15

22.06.23 13:24

moc hezká fotka z plesu. Ale že jsi to ty, tak bych ti ho dokreslil fixou.“ Nakloním hlavu na stranu. „Já nemusím nic,“ oznámím. „Protože jestli prohrajeme, nebude to kvůli mně.“ Paulie šokovaně vytřeští oči, ale vím, že to jen předstírá. „Kámo,“ vzdychne. „To bylo krutý.“ Stejně se hned nato rozesměje a já vlastně taky. Představím si sám sebe bez obočí, nebo ještě hůř, s obočím nakresleným od Paulieho, který kreslit absolutně neumí. „Takže platí?“ chci vědět.

Paulie ani na chvíli nezaváhá a pokrčí rameny. „Jo, proč ne,“ souhlasí ve chvíli, kdy Garry donese mísu kaktusových hranolků a postaví je doprostřed stolu. Oba se do nich okamžitě pustíme, a než před námi přistanou pizzy, je už víc jak polovina pryč.

Trvá nám další hodinu naházet do sebe zbytek jídla. Teda hlavně mně. Paulie je v tomhle směru trochu větší popelnice a objedná si ještě shake. Zas ale nedojí pizzu a nechá si ji zabalit s sebou, zatímco já to do sebe natlačím, i kdyby mě to mělo stát život.

Je jasné, že do bikeparku jdeme pěšky a kola vedeme vedle sebe, což ale nevadí, protože aspoň máme čas dát soutěž o nejhlasitější říhnutí.

Kdo vyhrál, se ovšem nedokážeme shodnout, a tak to necháme na remíze.

Zbytek dne strávíme v parku, jezdíme na kole a natáčíme videa na náš společný Instagram.

Na jednom záběru se Pauliemu povede fakt parádní skok (čumím jako blázen), který ladně a bez zaváhání doskočí.

Jenže sotva vedle mě zastaví a usměje se (já vlastně nevím, co 16

Letni bourky.indd 16

22.06.23 13:24

přesně se stalo, ale to u Paulieho pádů ostatně nevím nikdy), podklouzne mu noha (asi) a v další vteřině leží rozplácnutý na zemi a já mám do háje co dělat, abych se smíchy taky nesvalil.

Večer na to video koukáme aspoň stokrát, než ho nahrajeme na Instagram a sdílíme se sledujícími, protože i sám Paulie přizná, že jeho překvapený výraz, když si uvědomil, že leží na zemi, patří celému světu.

Pak dlouho do noci hrajeme na PSku. Je to ten nejlepší začátek prázdnin.

17

Letni bourky.indd 17

22.06.23 13:24