0044238

KOKOŘÍNSKO

ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ

Petr David

Vladimír Soukup

EUROMEDIA GROUP

Milí přátelé na cestách, vítejte v romantickém kraji, v němž objevíte neobyčejné památky i bizarní svět pískovcových skal, kraji s nádhernou dochovanou lidovou architekturou i rybníky s písečnými plážemi.

Vracel se sem Karel Hynek Mácha, romantický básník, který tu našel inspiraci k Máji a jehož dílo může být naším průvodcem. Možná se nešťastný odsouzenec Vilém opravdu loučil při pohledu z Bezdězu. A skutečná otcovražda, o níž si Mácha nechal vyprávět, se odehrála kousek od Dubé.

V našem kraji se podíváte do ráje i do pekla. Rájů je víc a obvykle tu nechybí příjemné hospůdky. Peklo je zahaleno tajemstvím. Záhad je tu ovšem víc – kdo třeba ví, proč byl založen hrad Houska? Vede tu cesta do jiné dimenze či alespoň do pekla? Druhý vstup do pekla by měl být ve zřícenině hradu Hřídelíku u Blíževedel, můžeme si vybrat.

Když v naší knížce představujeme „známé i neznámé“, snažíme se nezapomenout na cíle, které tradičně lákají nejvíce návštěvníků, a zároveň přiblížit místa, která můžete teprve objevovat a která by jinak zůstala třeba v anonymitě. Jako autoři jsme se mohli opřít o zážitky a zkušenosti, nashromážděné za mnoho let. Na Kokořínsko to máme blízko, není problém častěji se sem vracet. I tak ale stále zažíváme nejedno dobrodružství při objevování nových věcí. A tak si společně můžeme připomenout Mělník, Kokořín, Bezděz, Housku, Máchovo jezero či unikátní Pokličky, projít četnými roklemi, prohlédnout si romantické hradní zříceniny jako Ronov či Jestřebí. Tušili jste ale, že třeba kousek od známé roubené Vísecké rychty jsou v Kravařích stodoly, zapojené do městské fortifikace? Že v Úštěku vedle originálních Ptačích domků došlo k přesunu celé stavby skladu chmele ještě dříve, než se uskutečnilo známé stěhování kostela z poddolovaného starého Mostu? Že kromě známější Lhotky jsou zde další skalní byty? Že u vidimského zámku vede poněkud „adrenalinová“ cesta po mostcích ve skalách? Že v Dubé je pěkně opravená sušárna chmele?

A tak bychom mohli jmenovat dál a dál, o tom je ostatně celá knížka. Připomeňme, že celá oblast Kokořínska – Máchova kraje tvoří významnou lokalitu rekreační, že se tady hodně chalupaří, jezdí se sem hodně na jednodenní výlety a že tady to svoje najdou všichni – od turistů a výletníků přes horolezce až po trampy, kteří si tady stále uchovávají „svoje“ neznámá místa…

Máchovskou krajinou

Hodně vody v Pšovce už uteklo od chvíle, kdy podél ní putoval Karel Hynek Mácha, mnohokrát od té doby otiskl svou tvář měsíc na hladině Velkého rybníka, později na počest básníka nazvaného Máchovým jezerem. Romanticky založeného Máchu fascinovaly zdejší tajemné skalní labyrinty, kde se také odehrává děj jeho románu Cikáni, uhranula ho malebná zákoutí jezera, kam zasadil dramatický příběh slavné básně Máj, která položila základy moderní české poezie. Mácha však nebyl sám, komu zdejší divoká a tajuplná krajina učarovala. V Lobči prožil poslední část života spisovatel pro děti a velký znalec pravěku Eduard Štorch, který sem umístil děj svých knih Minehava a Zastavený příval, Kokořínsko oslavil ve své básnické sbírce Václav Bolemír Nebeský, rodák z Nového dvora u Jestřebic, v azylu na liběchovském zámku pobýval filozof František Matouš Klácel, jehož bajka Ferina lišák inspirovala zámeckého kuchtíka Václava Levého k sochařskému ztvárnění jeskyňky Klácelka. Levý byl i autorem řady dalších reliéfů, vytesaných do pískovce v okolí Liběchova. Rodný kraj zvěčnil v několika sbírkách i rodák ze Pšovky u Mělníka Viktor Dyk. Najít ztracené zdraví se v klimatických lázních Želízy pokoušel bohužel již nevyléčitelně nemocný spisovatel Franz Kafka. Kokořínsko zachytili na svých plátnech i mnozí významní malíři.

Genius loci zdejšího dramatického kraje tvoří kromě pískovcových skal nejrůznějších tvarů i početné hrady, z nichž Kokořín patří k nejmajestátnějším, Houska k nejtajemnějším, Jestřebí k nejbizarnějším a Bezděz k nejstarším a nejdominantnějším. Mnohé ze zdejších hradů a hrádků patří do kategorie skalních. U mnohých neznáme jejich osudy ani jména; zůstaly po nich vesměs jen podvalí věží, v pískovci vytesané místnosti, prohlubně pro upevnění trámů, kamenné schody či cisterny. K nejzajímavějším zástupcům tohoto typu patří Nedamy, Staráky, Čap, Starý zámek u Vidimi a Pustý zámek u Zakšína.

Zdejší pískovec, měkký a snadno opracovatelný, nevyužívali lidé pouze ve středověku, ale i v dobách novějších. Vesměs je k tomu dohnala obyčejná bída. Ti, kteří neměli peníze na relativně nákladnou výstavbu vlastního příbytku, ale jen pevnou vůli a zdravé ruce, si svá obydlí tesali do skalních stěn, bloků a balvanů. Vznikly tak desítky, možná i stovky skalních bytů, jaké v takovém množství nikde jinde nenajdeme. Nejznámější je skalní byt ve Lhotce u Mělníka, který si můžeme i prohlédnout; je v něm muzejní expozice. Obsahuje světnici, síň, chlév, sklípek a komoru. Co do velikosti si s ním nezadá Rozbořenka v Šemanovickém dole, dnes eldorádo trampů. Do skal se často tesaly i části zdejších mlýnů; vznikly tak pozoruhodné podzemní prostory, dodnes vzbuzující úžas, jako třeba u mlýnů Štampach, Hlučov a Tubož na potoku Pšovka či Spálený a Suchý mlýn na potoce Strenickém.

Když už je řeč o vodě – ta je dalším fenoménem krajiny, pro kterou se kromě pojmenování Kokořínsko používá i název Máchův kraj. Malebná údolí vytvořily na svém toku jižní částí oblasti

potoky Liběchovka a Pšovka; ten druhý jmenovaný napájí i několik malých půvabných rybníků, většinou označovaných jako tůně. To Robečský potok v severní části území dodává vodu mnohem větším nádržím. Již zmíněné Máchovo jezero, původně ovšem Velký rybník, je dnes jedním z nejvýznamnějších center letní rekreace u nás; ročně je vyhledávají desítky tisíc vyznavačů koupání, rybaření a vodních sportů. Naproti tomu rybník Novozámecký, položený o několik kilometrů dál po proudu, je oázou klidu a ticha. Má to svůj důvod – rybník patří k vůbec nejvýznamnějším hnízdištím a tahovým zastávkám vodního ptactva u nás.

Doslova pohlazením po duši je procházka po březích rekreačně využívaných Holanských rybníků na Bobřím potoce. Najdeme tu nejen romantická vodní zákoutí s dřevěnými lávkami, ale i zříceninu hradu, pohádkový kamenný most přes skalní průrvu, vodopád, další kamenný most s neobvyklými sochami, pozůstatky mlýna či do skály vyhloubenou místnost.

A ještě jednu zvláštnost Kokořínska nesmíme opomenout: téměř v každé vesnici se dochovaly nádherné soubory lidové architektury – roubených, hrázděných i zděných staveb, jejichž typologii formovalo sousedství dvou etnik –českého a německého, které tu vedle sebe (původně ovšem spíše spolu) po staletí žily a vzájemně se ovlivňovaly. Mnohé z těchto vsí a osad byly právem vyhlášeny za vesnické památkové rezervace nebo zóny. Pokud budeme chtít vidět to opravdu nejkrásnější, nesmíme vynechat Vísku, Olešno, Nové Osinalice, Dobřeň, Střezivojice, Kluky, Nosálov a Žďár. Podstatnou část lidových staveb dnes užívají a vzorně udržují chalupáři. Byli to právě oni, kdo tyto cenné objekty po odsunu německých obyvatel zachránili před zkázou.

V minulosti nebývala zdejší krajina, kterou dnes považujeme za půvabnou a romantickou, příliš bezpečná. Po staletí – a to ještě i v dobách, kdy tudy putoval Karel Hynek Mácha –tu totiž řádili loupežníci. A to je další specifikum oblasti; nikde jinde u nás se jim nedařilo tak jako tady. Jejich působení ostatně potvrzují dochované úřední listiny. V severním okolí Mělníka byla postrachem banda Václava Domina, jeskyně Mordloch u Štětí se spojuje s lupiči soustředěnými kolem Jana Dubinského, jeskyně Klemperka sloužila jako skrýš lupiče-samotáře Josefa Klempery. V okolí Doks řádil se svými kumpány Václav Kumr (Wenzel Kummer alias Bímšvenc) z Vísky, podle mnohých znalců „strašný lesů pán“ z Máchova Máje. Ve druhé polovině 16. století se loupežníci usadili v tehdy opuštěném hradě Kokoříně a zle odtud škodili širokému okolí, jiní loupežníci, údajně pověstní Petrovští, se zase ukrývali v Suchém mlýně a nedaleké sluji Petrovina v údolí Strenického potoka, v Kokořínském dole je prokázáno i působení arcilotra Václava Babinského.

Dnes už tu na nás naštěstí žádní lotři, rabiáti a loupežníci nečíhají – pokud si na ně občas nezahrají majitelé některých hotelů a restaurací, což u oblastí soustředěného cestovního ruchu není zas tak nic neobvyklého. Navzdory tomu je dnes Kokořínsko pro všechny, kdo mají romantickou duši a touhu objevitelů, zemí zaslíbenou.

Dodnes mám v hlavě uloženou vzpomínku na to, jak jsem se jako malý kluk poprvé dostal na vyhlídku u mělnického zámku: pode mnou svah osázený vinicemi, u jeho paty místo, kde se spojují dvě nejdelší české řeky, a pak už jen rovina táhnoucí se hluboko do nitra Čech, z níž v dálce vystupoval zvonovitý vrchol bájné hory Říp. To jsem ještě netušil, že soutok, na který tak užasle zírám, není soutokem Labe s Vltavou, ale s vraňansko-hořínským plavebním kanálem, zatímco vlastní Vltava odevzdává své vody

Labi o nějakých 250 metrů dál (vlastně dřív) proti proudu. Vltavu jsem přitom považoval za Labe, protože vlastní labské koryto před soutokem je člověku stojícímu na vyhlídce z větší části skryto, čímž může snadno dojít k jistému zmatení pojmů.

Dost nám to zkomplikovali už naši dávní předci, kteří společný tok, vzniklý spojením těchto dvou řek, nazvali Labem, a nikoli Vltavou. Bylo to zvláštní a těžko vysvětlitelné, protože Vltava byla evidentně řekou širší, delší a vodnatější, takže by to logicky měla být ona, kdo dá jméno nově vzniklému veletoku, odvádějícímu vody až do Severního moře. Četl jsem mnoho různých úvah o tom, proč tomu tak bylo; žádná z nich mě však neuspokojila, natož aby mě přesvědčila. Vltavě, nekorunované královně českých řek, se v minulosti stala křivda, která už nejde odčinit. A naši předkové, kteří se o to přičinili, ať už to byli Keltové, Germáni či Slované, mají u mě tím pádem pořádný vroubek. V. S.

Mělnicko

Začalo to Ludmilou

Kromě strategické polohy nad soutokem Labe s Vltavou spočívá jedinečnost Mělníka i v jeho historii. Málokteré město u nás ji má tak dlouhou a bohatou. Začala se psát vlastně ve stejné chvíli jako skutečné, dobovými prameny doložené dějiny českého státu. Ponechme stranou důkazy o tom, že nápadné návrší nad soutokem bylo osídleno již v pravěku a přenesme se do 2. poloviny 9. století, kdy zde s velkou pravděpodobností existovalo hradiště Pšov, centrum slovanského kmene Pšovanů.

Legenda „Fuit in provincia Boemorum“, která pochází snad z konce 10. století, vypráví, že „kníže jménem Bořivoj, který ještě žil

v pohanství, si vzal manželku ze země jiné, dceru Slavibora knížete jménem Lidmilu…“ A Kristiánova legenda dodává, že kníže Bořivoj měl „manželku jménem Ludmilu, dceru Slavibora, lecha z kraje slovanského, který od starodávna Pšov se jmenoval, nyní od novějších podle města nedávno vystaveného Mělník se nazývá“.

Z Kristiánovy legendy se tak poprvé dovídáme o existenci Mělníka, a Ludmila, manželka prvního pokřtěného knížete z rodu Přemyslovců a babička svatého Václava, která odtud vzešla, je první doloženou kněžnou a také vůbec první ženou, kterou na našem území známe jménem. A dodejme, že později se stala i první českou světicí. K její svatbě s Bořivojem došlo kolem roku 875. Touto zcela mírovou cestou obě knížectví splynula a Pšov, později Mělník, přešel do rukou Přemyslovců, kteří původní hradiště nahradili koncem 10. století pevným kamenným hradem. Při něm vznikla v blíže neznámé době i významná církevní instituce – mělnická kapitula. Není bez zajímavosti, že jejímu proboštu Šebířovi věnoval kanovník pražské kapituly Kosmas sepsání své kroniky.

Česká mučednice

V roce 2021 jsme si připomněli 1100 let od mučednické smrti sv. Ludmily, patronky české země. Ač byla vychována ještě v „pohanské“ víře, po sňatku spolu s manželem přijala díky vazbám na Svatoplukovu Velkomoravskou říši křest od sv. Metoděje a stala se horlivou křesťankou; ve víře vychovávala oba syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Václava. Po smrti knížete Vratislava opustila pro politické i náboženské neshody se snachou Drahomírou knížecí dvůr a usadila se na vdovském sídle Tetíně u Berouna, kde byla od vyslaných najatých vrahů uškrcena.

Pohled na zámek a kostel sv. Petra a Pavla od hořínského zdymadla

Krátce poté, co byla na Tetíně pochována, se u jejího hrobu začaly dít zázraky. Když pak po dvou letech dal kníže Václav její ostatky vyjmout ze země, aby je mohl znovu pohřbít na

důstojném místě v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, neneslo prý její tělo, pohřbené bez rakve, pouze zabalené v plátně, žádné známky rozkladu.

Věnné město královen

Kromě starých kronik se jméno Mělník objevuje i na stříbrných mincích (denárech), které dala kolem roku 1000 razit ve zdejší mincovně Emma, žena knížete Boleslava II.; označovala se na nich dokonce za královnu (Emma regina – Melnic civitas). Po manželově smrti v roce 999 se Mělník stal patrně jejím vdovským sídlem. Založila tak tradici Mělníka jako věnného hradu, později i města manželek českých knížat a králů. Věnná města pro ně byla vítaným zdrojem příjmů i osobním útočištěm, kam se mohly uchýlit, pokud nechtěly nebo nemohly zůstat na panovnickém dvoře, zejména po smrti manžela. Patřila k nim třeba Eliška Přemyslovna, která tady žila v nucené izolaci z příkazu svého manžela Jana Lucemburského, a dokonce v Mělníku porodila syna Jana Jindřicha, pozdějšího markraběte moravského, mladšího bratra Karla IV. Sídlila zde Kunhuta Uherská, žena Přemysla Otakara II., stejně jako tři manželky Karla IV. – Anna Falcká, Anna Svídnická

a Alžběta Pomořanská, pobývaly tu i římská a česká královna, druhá manželka Václava IV. Žofie Bavorská či choť císaře Zikmunda Barbora Celská. Poslední královna, která na Mělníku žila a v roce 1475 i zemřela, byla Johana z Rožmitálu, manželka Jiřího z Poděbrad.

Ryby, raci, víno

Je zajímavé, že téměř všechna věnná města leží v severovýchodních Čechách, jedinou výjimkou je právě Mělník. Možná proto, že je s manželkami českých panovníků spojen odnepaměti. Každé z těchto měst bylo povinné platit svým majitelkám nejen peněžní daně, ale zásobovat je i věcnými dary, hlavně tím, co bylo v dané oblasti nejlepší. A tak Trutnov posílal plátno, Dvůr Králové drobné rybky zvané grundle, Hradec Králové bažanty, Chrudim pšenici, Jaroměř lososy, Nový Bydžov raky, Polička oves a Vysoké Mýto čerstvé pstruhy. A co mohl nejspíš dodávat Mělník? Samozřejmě víno.

Náměstí Míru v Mělníku

Mělnicko

Pod hradem vznikla trhová osada, která se rychle rozrůstala. V listině z roku 1247, kterou Přemysl Otakar II. věnoval Mělníku podíl z labského obchodu, se uvádí již jako královské město.

Karel IV. je v roce 1348 prohlásil natrvalo také věnným městem; sám Mělník i několikrát navštívil. K rozvoji města přispěl i jeho syn Václav IV., který měšťanům udělil řadu důležitých výsad.

Střídavě oblačno

V roce 1421 převzali vládu nad městem husité, kteří během následujících válek zůstávali ve spolku s umírněnými Pražany. Po skončení bojů zachovávali Mělničtí věrnost „husitskému“ králi Jiřímu z Poděbrad, za jehož vlády město hospodářsky velmi prosperovalo. Za panování Jagellonců však nastala stagnace a později i úpadek. Před polovinou 16. století dal panovník zdejší hrad do zástavy, čímž vzniklo dvojvládí – zatímco město zůstávalo královským majetkem, hrad byl v držení šlechty; obyvatelé se tak ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny… Ještě horší časy nastaly po potlačeném protihabsburském odboji českých měst a části šlechty roku 1547, do kterého se zapojil i Mělník. Král Ferdinand I. mu za to zabavil veškerý majetek, postihl ho citelnou finanční pokutou, zrušil cechy a do města dosadil jako dozor císařského rychtáře.

Obrovské škody utrpěl Mělník za třicetileté války, především roku 1631, kdy za saského vpádu vyhořel, a v roce 1643, kdy jej dobyli a vypálili Švédové, kteří se tu pak na čas usadili, bořili domy, hradby a kostely. Požáry se staly metlou i v následujících staletích. Červený kohout tady zle řádil zejména v letech 1652, 1689, 1765 a naposledy při bombardování města a osvobozovacích bojích 9. 5. 1945. Negativní důsledky měly také morové epidemie, selská povstání a mnoho neúrodných let. Kvůli bídě a tuhé rekatolizaci odešla řada řemeslníků a vinařů do emigrace a město se téměř vylidnilo. Na lepší časy se začalo blýskat až v 18. století, kdy se Mělnicko stalo zemědělským zázemím pro pražskou aglomeraci a také významnou průchozí stanicí na dálkové obchodní cestě. Postupně oživoval obchod a vinařství, hojně navštěvované byly

Cestou k zámku