0044167

Dominik Landsman

RYBAR JARMIL KOLOUSEK

Pravdivé příběhy od vody pro rybáře i nerybáře

PŘEDMLUVA

Každá lidská činnost, každý obor, každý koníček má své legendy. Někoho, kdo danou činnost dovedl k dokonalosti a ještě dál. Někoho, kdo se v daném oboru stal fenoménem.

Dotyčný fenomén se vyhřívá na výsluní slávy, užívá si zaslouženou pozornost a lidé k němu vzhlíží a každý jej zná. Muži chtějí být jako on a ženy se s ním chtějí vyspat anebo s ním alespoň sdílet společnou domácnost a večer mu vyprávět, jaký měly den.

Jarmil Koloušek nic z toho není a nikdy nebyl. Neexistuje muž, který by chtěl být jako on, a je jen pramálo žen, které by našly odvahu a dokázaly v sobě zapudit odpor, aby byť jen holou rukou sáhly na jeho obnažené vrásčité a táhlé tělo.

Ovšem ani když nebyl obnažený, nebylo o co stát. Na každé straně hlavy těsně nad ušima mu do výšin trčily zcuchané chuchvalce vlasů a zbytek lebky byl lysý jako koleno dekády klečícího a modlícího se mnicha. První dojem? Vyšinutý záporák z akčního filmu, který hodlá zničit svět za pomoci křesadla a vycvičené lasičky s naostřenými drápky.

Rybář

Jarmil Koloušek

Jako by se matka příroda navíc nemohla rozhodnout, jestli toho nešťastníka obdaří předkusem, anebo podkusem, nadělila mu obě tyhle parády. Jarmil Koloušek měl tedy podkus i předkus, což logicky zní jako něco, co se vzájemně vyruší, ale bohužel. Nic se nevyrušilo. Z nějakého důvodu má viditelný podkus i předkus. Vím, zní to neuvěřitelně, ale je to tak.

Jak ale znám Jarmila Kolouška, ze svého vzhledu a táhlého těla si nic nedělá. Není povrchní. Nikdy mu nešlo o pomíjivou krásu. Nestojí o fyzický zájem žen ani mužů. On se zajímá o důležité otázky tohoto světa. O přírodu, vesmír… a hlavně o ryby a rybolov.

Je to nejchytřejší člověk, jakého znám. Má vystudováno hned několik vysokých škol a může se pyšnit titulem docent. Však také učí na vysoké škole a zabývá se hned několika výzkumy. Pravda, jelikož se chudák potýká s poruchou pozornosti, moc dlouho u žádného nevydrží. V době, kdy píšu tyhle řádky, by se měl kupříkladu zabývat výzkumem tasemnice, ale je možné, že se s tasemnicí pouze potýká. U něho člověk nikdy neví.

Jarmil Koloušek není legendou rybolovu v pravém slova smyslu. Nevychází o něm články, rybáři si k němu nechodí pro rady a rozhodně nevyhrává rybářské závody jak na běžícím pásu.

U obvyklých legend lidé nešetří slovy jako „nevídaný“, „nepřekonatelný“, „nedostižný“, „vstupující do dějin“ nebo „nezapomenutelný“. U Jarmila Kolouška bych použil spíš slova jako „zvláštní“, nebo v hodně povznesené náladě „neobvyklý“.

Ale i když za ním nestojí zástupy fanoušků, jsem přesvědčen, že minimálně v rybolovu zanechal velikou stopu a jeho odkaz bude…

No, nebude úplně velkolepý, ale nějaký určitě bude.

Je mi trochu líto, že tohoto nedoceněného velikána rybolovu veřejnost zatím nedokázala přijmout, a proto jsem se rozhodl napsat o něm tuhle knihu. Jarmil Koloušek si to zaslouží. Zaslouží si, aby se vědělo, že vedle všech těch velikánů rybolovu se v pozadí nachází nenápadný chlápek, který nestojí o pozornost, ale má v tomto koníčku veřejnosti hodně co nabídnout.

O rybářích se říká, že to jsou tiší blázni. O Jarmilu Kolouškovi by se dalo říct, že je hlasitý maniak.

Jelikož rybáři všechny peníze narvou do nástrah, návnad, prutů, navijáků, podložek a spousty jiných předražených rybářských nesmyslů, které nikdy nepoužijí, ale hlavně že je mají, rozhodl jsem se, že tuto knihu budu konstruovat tak, aby byla schůdná i pro nerybáře.

Víte, já taky musím z něčeho žít. Takový rybář si totiž místo knihy koupí radši deset kilo zarážek na splávek, takže musím cílit i na nižší formy života, tedy nerybáře, který neví, co to zarážka je, ale zato si koupí tu knihu, takže si zarážku koupím já.

Před každou kapitolou proto sepíšu vysvětlivky pro nerybáře, které se budou týkat rybářských pojmů, jež nejsou všeobecně známé –tím pádem si knihu užije i nerybář a já třeba ani nepůjdu žebrotou. Spíš ale půjdu, čtenáři jsou v poslední době verbež nevděčná, nebohému Dominikovi nevěrná.

Jarmil Koloušek

Nuže, můj milý čtenáři. Nalij si do plecháčku hnusné instantní kafe, posaď se do rybářského křesílka, zapni si na hlásičích u prutů příposlech a nech se na chvíli unášet vlnou poetických textů o prvním, jediném i posledním velikánovi rybolovu, o samotném Jarmilu Kolouškovi.

Rybář

1

S Jarmilem na kaprařských závodech

Vysvětlivky pro nerybáře

Kaprařské závody jsou vlastně rybářské závody zaměřené výhradně na lov kapra. Bodovaná ryba je kapr. Za účelem chycení kapra při kaprařských závodech se využívá takzvané kaprařiny, což je rybolovná technika zaměřená na lov velikých kaprů.

K lovu kaprů touto metodou se používají jako nástrahy boilies, popřípadě pelety. Boilies jsou tvrdé kuličky vyrobené z různých směsí. Boilie se nenapichuje na háček, nýbrž se dává takzvaně na vlas. To znamená, že se propíchne boilie jehlou, provlíkne se vlascem či šňůrkou pod háčkem a zaaretuje zarážkou, aby na tom cancourku drželo. Háček je volný, bez nástrahy těsně nad kuličku boilies. Kapr má velikou hubu, takže boilies nasaje i s háčkem.

Kapraři nejen na závodech, ale i během běžného rybolovu bydlí v bivaku. To je takový zelený stan pro rybáře s odnímatelnou podlážkou. Stanování u vody je zakázáno, takže to rybáři takzvaně ochcali tím, že spí v bivaku. Bivak totiž není stan, takže to není zakázané. Nemá podlážku, tím pádem dotyčný u vody nestanuje, nýbrž využívá služeb obřího deštníku se stěnami, pod kterým má postel, všechny věci, někdy i mikrovlnku, televizi, manželku a další domácí příslušenství.

K výkonu kaprařiny se využívají různé roztodivné pomůcky. Jednou z nich je například takzvaná kobra. To je prostředek na krmení kuličkami boilies za účelem navnadění ryby. Jedná se

Rybář Jarmil Koloušek

o různě zakřivenou rouru, do které se vloží kulička, rourou se švihne a kulička letí děsně moc daleko. Já osobně kobru sice vlastním, ale zacházet s ní neumím. Když s kobrou švihnu, letí kulička buď hned do země pode mnou, anebo zasáhnu libovolnou osobu v okolí.

Dalšími pomocníčky při lovu kaprů jsou hlásiče záběru. To jsou krabičky, které vydávají zvuk, když má rybář záběr (to jako že jim nějaká blbá ryba sežere nástrahu). Kapraři jsou totiž ze sportovních rybářů ti nejsportovnější, takže většinou leží na lehátku a spí. Aby zjistili, že jim bere kapr, využívají služeb právě těchto hlásičů.

Příčetní kapraři používají takzvaný příposlech. To znamená, že pokud mají záběr, hlásič u prutů jim pouze svítí a to, že mají záběr, jim tichým tónem oznamuje krabička příposlechu, kterou mají v kapse nebo na stolečku vedle lehátka, na němž spí.

Kreténi příposlech nepoužívají a ohulí hlasitost svých hlásičů u prutů na maximum, aby se o tom, že mají záběr, dozvěděli lidé i na druhé straně republiky.

Jelikož žijeme v budoucnosti, rybáři při lovu využívají echolot, a to nejen při kaprařině. Echolot je kouzelný přístroj, obvykle na lodi nebo ve člunu, který ukazuje dění pod vodou –dotyčný na obrazovce vidí, jaká je pod ním hloubka a jestli tam jsou ryby. Nebo aspoň Jozífek, co se loni ztratil při bruslení na ledě.

V lidské povaze je odnepaměti zakotvena touha vyhrávat a být lepší než jiní. Celý život jsme srovnáváni s ostatními a sami sebe definujeme podle toho, jak jsme obstáli v konkurenci našeho okolí.

Přiznejme si, že to jsou převážně muži, jejichž ega dotyčné nešťastníky ženou stále kupředu v nepokryté touze dokázat to, co jiní nedokázali. Jakmile je něco měřitelné, přijdou muži a soutěží v tom, kdo to má větší, lepší, rychlejší…

Tato soutěživost se samozřejmě nevyhnula ani rybolovu. Ano, ty jsi chytil slušnou rybu, ale podívej se na mě, já jsem chytil větší! Tím

pádem jsem alfasamec tohoto úseku řeky a mám neodvolatelné právo spářit se s nejvíce samičkami.

Co na tom, že samičky nemají zájem se pářit s muži, kteří smrdí rybinou, tři dny se nemyli a na velkou chodí jen pár metrů za bivak, kde nocují? To není vůbec důležité! Muži takhle nepřemýšlí. Oni mají zakódováno, že musí soupeřit s jinými muži o přízeň žen a právo oplodnit jikry na rákosí. Ano, občas se jim to plete. A jelikož nejsou atleti, mají nadváhu, a když vycházejí dvě patra po schodech, je to padesát na padesát, že dostanou infarkt, musí mezi sebou soupeřit v něčem jiném, než je sport. V tomhle případě je to rybolov. Sportovní rybolov, správně, takže je to vlastně sport. A na sportovce holky vždycky letěly. Šachisté můžou vyprávět.

Já osobně nejsem příznivcem rybářských závodů. Nevidím v tom nic smysluplného. Na rybách chci hlavně odpočívat a myslet na jikry, ne se nervovat a soutěžit.

Rybář Jarmil Koloušek

Ovšem i já jsem muž a i já jsem se párkrát nechal strhnout pradávnými pudy, které mě nabádaly, abych porovnal své rybářské dovednosti s jinými.

A tak se stalo, že jsem se s kamarádem přihlásil na kaprařské závody. Jednu krajně nešťastnou dobu jsem si procházel fází kapraře, a to je člověk mnohem náchylnější k závodění než při jiné rybolovné technice.

S velkou nelibostí jsem zaplatil vysoké startovné, nakoupil nové vybavení a týdny dopředu plánoval s kamarádem strategii. Byly to totiž závody dvojic. Ještě jsem se totiž necítil na závody jednotlivců, a ve dvojici se můžete schovat za svého parťáka.

Když jste pak poslední, neznamená to, že jste méně muž než ostatní a že máte právo se spářit maximálně tak s něčím neživým, ale znamená to, že jste děsně moc dobrý rybář, akorát vám to váš parťák posral.

Vše bylo tedy připravené na kolosální výhru a já byl přesvědčen, že jako šampion kaprařských závodů budu po zásluze připuštěn k té nejžádanější samičce, leč kamarád mi do toho hodil vidle. Onemocněl.

Naštěstí za sebe ale sehnal náhradu. Známého svého otce. Nějakého Jarmila Kolouška. V životě jsem o něm neslyšel a podle fotky vypadal, že mě za noci v bivaku rozpáře hákem a možná mě i kousek sní, ale do závodu scházel necelý den, takže jsem neměl na výběr. Holt to tak zařídil osud.

Předesílám, že můj první kontakt s Jarmilem Kolouškem byl natolik emotivní, že ve mně zanechal dost protichůdných pocitů i zážitků.

Některé okamžiky mám zastřené v mlze, jiné vzpomínky jsou zase tak reálné, že mě budí v noci ze sna. Možná že i právě z toho důvodu můžou vypadat některé údaje jako přestřelené a nereálné a já sám nevím, jestli jsou opravdu přesné anebo jsem si je ve své hlavě jenom dotvořil, aby mi dávaly větší smysl a víc vystihly mé tehdejší pocity.

Sobota, příjezd na závody

Konečně nadešel ten kýžený okamžik! Přijíždím brzy ráno se svou vypůjčenou dodávkou plnou boilies k rybníku. Všechny břehy jsou doslova obsypané rybáři, kteří zkušeně obhlíží vody, namátkově ukazují na vodní hladinu a spekulují, kde bude nejlepší místo k lovu.

Já se rozhodně nenechám zahanbit. Dodávku parkuju na improvizovaném parkovišti a po písčité pláži scházím dolů na břeh, abych i já mohl zkušeně obhlížet vodu a náhodně ukazovat na vodní hladinu. Učím se od těch nejlepších.

Když jsem si zaukazoval na vodní hladinu, co se do ní vešlo, a vyhodnotil, kde budou nejspíš ti největší kapři, aniž bych k tomu měl jakékoliv relevantní indicie, vrátil jsem se k autu a pomalu po pěšině směřoval do rohu rybníku k hrázi, kde se nacházela budova správce a kde aktuálně sídlili organizátoři celého závodu.

Rybář Jarmil Koloušek

V tu chvíli se tam již nacházel poměrně početný hlouček závodníků. Někteří se mezi sebou bavili, smáli se a radovali se. Se mnou se nikdo nebavil, nesmál ani neradoval. Kaprařští závodníci zřejmě tvoří uzavřenou komunitu a nikoho nového mezi sebe nepustí. Je to logické. Letití závodníci se spolu navzájem znají z jiných závodů a jistě si mají co říct.

Coby nováček jsem neměl komu co nabídnout, tak jsem tam jenom tak stál mimo hlavní hlouček a čekal, kdy přijede můj parťák.

„Ty vole, čum na toho exota, ten to bere hodně vážně,“ ukazoval jeden z mužů z hloučku prstem na příjezdovou cestu.

Po ní k nám pomalu, ale jistě cválal muž na koni.

Na koni.

Přišlo mi to úsměvné až do té doby, kdy se muž na koni přiblížil natolik, abych byl schopen rozeznat jeho obličej. Vycházející paprsky ranního slunce se opřely do plešky na temeni jezdcovy hlavy a v ten moment jsem si uvědomil, že to je on. Jarmil Koloušek. Přijel na koni. A kromě batohu na zádech s sebou neměl vůbec nic.

Nevěděl jsem, jestli se mám k němu hlásit, anebo v tichosti diskrétně opustit závod a odjet domů. Všichni přítomní rybáři byli Jarmilovým příjezdem pobaveni. Ne ale tím dobrým způsobem. Bylo to škodolibé pobavení.

„Ty vole, rytíř Lancelot nás sem přijel všechny vyškolit,“ dobírali si muži Jarmila, který si jich nevšímal a pohledem v davu někoho hledal. Bylo mi jasné, že hledá mě.

„Tady tě mám. Já jsem Jarmil Koloušek. Docent Jarmil Koloušek. Ale říkej mi Jarmil Koloušek,“ sesedl Jarmil Koloušek z koně (tedy spíš z něho spadl) a podal mi ruku.

V ten moment bylo jasné, že mezi partu kaprařů už nezapadnu. Dveře do kaprařské komunity se mi nadobro uzavřely, protože už budu navěky znám jako ten od toho chlapa, co přijel na rybářské závody na koni.

Ptal jsem se Jarmila Kolouška, kde má všechny věci a proč přijel na koni. Dostalo se mi odpovědi, že jeho letité Felicii v jedné vesnici došel benzín. Naštěstí ji dal na místním statku spolu s rybářským vybavením do zástavy jednomu farmáři, který mu půjčil koně, aby se měl na závod jak dopravit.

„Proč jste nejel taxíkem? Nebo autobusem?“

„Farmář měl koně, tak jsem si půjčil koně,“ nadzvedl Jarmil obočí, aby mi dal najevo, jak moc je moje otázka pitomá.

„Vy jezdíte na koni často?“ zajímalo mě.

„Ne, až do dneška jsem na něm neseděl. Mám z koní strach,“ usmál se Jarmil a šel někam koně ustájit.

To znamenalo, že ho přivázal k nedalekému stromu a nechal ho tam. Nemám tušení, co se s tím koněm potom stalo, protože druhý den už tam nebyl a Jarmil o něm už nikdy nemluvil.

V tu chvíli ale bylo to, že s sebou Jarmil Koloušek neměl žádné rybářské vybavení, důležitější než kůň přivázaný ke stromu. Podle dohody měl přivézt nafukovací člun i bivak na přespání. K tomu navíc

Rybář Jarmil Koloušek

neměl pruty, navijáky, prostě nic. Jenom batoh s bůhví čím a čutoru. Naštěstí jsem prozřetelně vzal vlastní člun i vlastní bivak a vždycky si vozím pruty i navijáky navíc. Mám tedy co půjčovat.

Jarmil však hrdě prohlásil, že on žádný milodary nepřijme, a že než aby škemral o mé pruty, raději půjde a pod rouškou tmy ukradne pruty jiným závodníkům.

Lehce rozladěn jsem zanechal Jarmila na břehu, kde nenápadně obhlížel ostatní rybáře a zjišťoval, jak mají zabezpečené pruty, a šel jsem raději na centrálu nahlásit náš tým. Jakmile nás zaregistrovali, vracel jsem se za Jarmilem, abychom probrali taktiku.

Jarmil zrovna kácel statný strom. Nabyl jsem dojmu, že se to zatím nevyvíjí dobře. Člověk nechá Jarmila deset minut samotného a on začne kácet strom? Co kdybych byl pryč hodinu? Betonoval by hladinu? Nějak jsem prostě nemohl pochopit, proč kácí strom, ale Jarmil mě ubezpečil, že všechno vyřeší a že se nemám strachovat z neúspěchu, načež se napil z čutory.

Podivil jsem se, kde sehnal sekeru.

„Měl jsem ji v bahotu,“ pokrčil rameny a kácel dál.

Raději jsem se neptal, proč nosí sekeru v batohu, a taky jsem v sobě zadusil zvědavost a nutkání zeptat se ho, co v tom batohu ještě má.

Byl jsem tak nějak rád, že tu sekeru použil na strom a ne třeba v noci na mě. I když co není, může být.

Nechal jsem Jarmila kácet další strom, když ho to tak bavilo, a šel jsem k dodávce, abych vyndal boilies a rozvěsil je do sítí. Jarmil me-

zitím pokácel další strom a za pomoci tažného lana, které měl zřejmě taky v batohu, nože a střepu z rozbité lahve stavěl vor. Jakmile vor dostavěl, hrdě konstatoval, že všechno vyřešil, a notně si přihnul z čutory.

Jarmil Koloušek si sice na rybářské závody nevzal žádné rybářské vybavení, ale zase postavil vor. To se mu nedalo upřít. ***

Už jsem se nestihl zeptat, proč staví vor, protože organizátoři právě vyhlásili losování sektorů. Byly zde čtyři sektory: A, B, C, D. První tři sektory vypadaly celkem dobře, ale sektor D nepůsobil dvakrát pozitivně. Foukal tam šílený vítr a voda byla o dost chladnější než v sektorech jiných, o čemž svědčily občasné ledové kry a Eskymáci, kteří zde lovili tuleně – i když to poslední byl možná jen teambuilding Family Frost.

Sektor D tak nepřipadal v úvahu a ani Jarmil nejevil nadšení při pomyšlení, že bychom v tomto sektoru strávili příštích několik dní. Jelikož jsem smolař, povinnost losovat vyšla na Jarmila.

„Áčko, béčko, klidně i céčko. Hlavně ne sektor dé!“ instruoval jsem před losováním Jarmila a sám sebe uklidňoval, že máme pětasedmdesátiprocentní šanci, že v sektoru D nebudeme. Což je slušná šance.

Rybář Jarmil Koloušek

Jaké bylo mé překvapení, když Jarmil vylosoval sektor E. Trochu mě to zmátlo, jelikož sektor E v nabídce vůbec nefiguroval a nikdo ani pořádně nevěděl, kde to je. Organizátoři pouze krčili rameny a tvrdili, že sektor E ještě před týdnem byl, ale že vyschnul, a tudíž nevědí, co s námi.

Nakonec nás šlechetně upíchli do sektoru D. Bylo vymalováno. Jarmil po svém úspěšném losu prohlásil, že je to vyřešený, a notně si přihnul z čutory. Začal jsem v jeho chování vnímat určitý vzorec.

Každopádně jsem ještě posléze dolosoval lovné místo. Už bylo jedno, jaké místo vylosuju, protože všechna místa v sektoru D byla příšerná.

S Jarmilem jsme se potom přesunuli na náš sektor. Já jsem dojel autem až na vylosované místo a čekal na Jarmila, až dotáhne na zádech svůj vor.

Postavil jsem mezitím bivak, nafouknul člun a připravil pruty na zítřejší lov. Připravil jsem je i Jarmilovi, protože se mi ho podařilo přemluvit, ať si půjčí moje náhradní pruty a nedělá ostudu a nepokouší se pruty ukrást ostatním závodníkům.

Jakmile dorazil Jarmil, bylo potřeba vyjet na vodu s echolotem a vytyčit krmné místo, kde bylo podle jeho předpokladu zajímavé dno plné vodních lavic a přírodních překážek, kde se kapři budou zdržovat.

Dohodli jsme se, že každý si najde svoje a bude na něm lovit dle vlastního uvážení.

Já jsem si s echolotem zmapoval reliéf dna před sebou a umístil bójku asi na sto metrů od břehu, abych věděl, kde mám lovit. Jarmil prohlásil, že na závody takového typu je třeba speciální a nečekaná strategie, pročež umístil bójku na břeh vedle našeho bivaku. Tuto jeho inovátorskou taktiku jsem mu naštěstí vymluvil a vyslal ho na vodu najít si perspektivnější místo.

Mou nabídku člunu Jarmil odmítl a spiklenecky na mě mrknul, že má přece vor. Marné byly mé snahy ho přemluvit, že není potřeba používat vor, když mám člun, ale on si to vymluvit nenechal.

„Proč jsem teda stavěl vor, když bych ho nepoužil?“ ptal se trochu vyčítavě.

Ta otázka byla podle mě špatně položená. Správně mělo být: „Proč jsem stavěl vor?“

Jelikož byl Jarmil Koloušek zřejmě v módu přežití po vzoru Beara Gryllse, bylo naprosto bezpředmětné se u něho dovolávat racionálního uvažování. Prostě to má nastavené tak, že přijel do divočiny na koni s batohem, ve kterém měl sekeru, lano a křesadlo, a teď tu musí nějak přežít. Postavit si vor bylo z tohoto hlediska logické.

Jarmil tedy vyplul na vodu najít si lovné místo na svém voru. Echolot jsem mu nepůjčil, protože za prvé ho nebylo na voru kam uchytit a za druhé jsem stoprocentně věděl, že vor půjde ke dnu i s Jarmilem.

Jarmil neměl s řízením voru očividně žádné zkušenosti. Pokoušel se o to za pomoci dlouhého bidla, kterým se odpichoval ode dna, ale místo toho, aby jel dopředu, jenom se motal dokola.