0044046

日本語

Japonština pro každého

Denisa Vostrá

Alice Kraemerová

Slovo úvodem

Příručka, kterou právě držíte v ruce, vám umožní zorientovat se v základní japonské gramatice, naučit se běžné fráze a dozvědět se také spoustu zajímavostí o japonské společnosti a kultuře. A protože velká část reálií se týká svátků a událostí spjatých s jednotlivými ročními obdobími, provede vás jimi text postupně od září až do srpna. Učebnice obsahuje 24 lekcí, na každý měsíc tedy připadají dvě.

Prvních dvacet lekcí přináší vždy novou gramatiku, slovíčka i fráze. Ke každé lekci jsou připojena cvičení, která byste měli po prostudování lekce zvládnout, a po každé čtvrté lekci následuje navíc i souhrnný testík, v jehož závěru jsou uvedeny i správné odpovědi. Čtyři poslední („prázdninové“) lekce obsahují přehled probraných partikulí, vysvětlení systému sloves a základní informace o japonském písmu.

Příručka se hodí například jako učebnice pro základní kurzy japonštiny, kde může být výhodou, že je veškerá gramatika vykládána na bázi češtiny. Je ale určena i samoukům, proto je všude vedle japonského zápisu uveden i přepis latinkou.

Začínáme

O ZÁPISU JAPONŠTINY

K zápisu japonštiny se používají čínské znaky (kandži) a společně s nimi ještě dvě abecedy (hiragana a  katakana).1 Ojediněle se používá i latinka. Hiraganu i katakanu se učí japonské děti ještě ve školce, ve škole pak k abecedám postupně přidávají znaky. Slova, která děti zatím neumějí napsat znakem, zapisují hiraganou. To je abeceda, která se vedle zápisu některých druhů slov používá i k připisování koncovek k ohebným slovům a k zapisování partikulí, tedy

gramatických částic.

Japonské písmo může vzhledem ke své složitosti od japonštiny kdekoho odradit. Mluvený jazyk ale zdaleka tak složitý není, zejména základní gramatika je ve srovnání s češtinou poměrně jednoduchá. Pro potřeby základního seznámení s japonským jazykem je proto vhodné použít přepis japonštiny do latinky. U nás se používá česká transkripce, která je fonetická a v zásadě přesná, takže umožňuje správně přečíst japonské výrazy i tomu, kdo japonsky neumí. Používat přepis do latinky je v cizině běžné u japonských vlastních jmen, objevuje se třeba v tištěných médiích, když se píše o představitelích Japonska. Japonci to dělají s cizími jmény podobně, k jejich zápisu i k zápisu dalších výrazů převzatých z cizích jazyků používají katakanu.

1 Podrobněji viz lekce 23 a 24, které se věnují japonskému písmu.

Fráze při představování

カレルです。Kareru desu. Jsem Karel.

はじめまして。Hadžimemašite. Rád vás poznávám.

ヘレナです。Herena desu. Jsem Helena.

どうぞよろしく。Dózo jorošiku. Těší mě.

VÝSLOVNOST

Při výslovnosti je třeba dát pozor na některé rozdíly mezi češtinou a japonštinou. Japonština nemá souhlásku l, nahrazuje ji souhláska r. Helena je tedy v japonštině Herena, Lucie bude Rucie a z Lenky se stane Renka . Navíc je japonština slabičný jazyk, jedinou samostatnou souhláskou je n. Tam, kde se v cizích jazycích objevuje samostatná souhláska na konci slova, anebo shluk souhlásek uprostřed slova, používá se v japonštině nejčastěji slabika zakončená na samohlásku u. Proto bude Prokop v japonštině Purokopu a Karel se zapíše japonsky jako Kareru. Používání samohlásky u přitom není náhodné – vychází z toho, že u zůstává někdy i v japonských slovech nevyslovené. Je tomu tak i u zdvořilých koncovek sloves. Proto japonské sloveso desu (です), které má význam našeho sponového slovesa „být“, vyslovujeme ve výše uvedených větách jenom jako des.

ZDVOŘILOSTNÍ SYSTÉM

V japonštině existuje poměrně složitý zdvořilostní systém, který vychází z toho, s kým a také o kom mluvíme. V mluveném jazyce se nejčastěji uvádí styl neutrální, který přibližně odpovídá našemu tykání, a styl zdvořilý, který lze chápat jako vykání a který bude pri-

Základní pozdravy

おはようございます。Ohajó gozaimasu. Dobré ráno.

こんにちは。Konniči wa. Dobrý den.

こんばんは。Konban wa. Dobrý večer.

さようなら。Sajónara. Nashledanou./Sbohem.

じゃあまた。Džá mata. Tak zatím.

おやすみなさい。Ojasumi nasai. Dobrou noc.

márně používán také v této příručce. Vedle toho existuje ještě styl uctivý, který se objevuje i v některých běžných frázích, ten se ale postupně zjednodušuje. Další styly se pak objevují i v psaném textu, jako jsou články, návody k použití a podobně. V textech osobního charakteru, jako jsou e-maily či dopisy, se ale nejčastěji používá zdvořilý styl.

ZDVOŘILOSTNÍ PŘÍPONY U VLASTNÍCH JMEN

Místo výrazů „pan“, „paní“ nebo „slečna“ se v Japonsku používají zdvořilostní přípony, které mohou stát za příjmením či za jménem. Nejběžnější je sufix san (さん), který se překládá podle kontextu jako „pan“, „paní“ nebo „slečna“. Zdvořilejší sufix je sama (さま), ten by se dal přeložit jako „vážená paní“ či „vážený pan“. Při oslovení malých dětí či dívek se používá sufix čan (ちゃん), který můžeme do češtiny přeložit zdrobnělinou. Někdy se takto oslovují mezi sebou i dospělé ženy. K oslovení chlapců existuje ještě sufix kun (くん), který se do češtiny obvykle nepřekládá. Učitelé, lékaři či mistři se oslovují sensei (先生) a tento výraz lze také postavit za jméno jako sufix. Když ale mluvíme o sobě, například když se představujeme jménem, žádný sufix nepřipojujeme a také o sobě nepoužíváme výraz sensei, to by bylo příliš povýšené.

Jamada san (山田さん) paní Jamadová, pan Jamada, slečna Jamadová

Nová san (ノヴァーさん) paní Nová, slečna Nová

Dana san (ダナさん) Dana, paní Dana, slečna Dana

Nikora čan (ニコラちゃん) Nikolka, Nikola, slečna Nikola

Purokopu kun (プロコプくん) Prokop

Tanaka sensei (田中先生) profesor/doktor Tanaka, profesorka/ doktorka Tanaková

Kovádžu sensei (コヴァージュ先生) profesor/doktor Kovář

Kovádžová sensei (コヴァージョヴァー先生) profesorka/doktorka

Kovářová

Slovíčka

くつ (靴) kucu bota/boty

さいふ (財布) saifu peněženka

かさ (傘) kasa deštník

かばん (鞄) kaban taška

くるま (車) kuruma auto いしゃ (医者) iša lékař/ka

がくせい (学生) gakusei student/ka せんせい (先生) sensei profesor/ka

PODSTATNÁ JMÉNA

V japonštině nerozlišují podstatná jména rod, číslo ani pád. Pokud je ale nezbytné rod či číslo explicitně vyjádřit, možné to je. Množné číslo se dá vyjádřit například přidáním některé koncovky množného čísla, tou nejběžnější je tači (たち). Koncovky ale nejde používat nahodile, a pokud číslo plyne z kontextu, podstatné jméno je nevyjadřuje.

SPONOVÉ SLOVESO „BÝT“

Pro vyjádření vět typu „je to někdo“ nebo „je to něco“ se v japonštině používá takzvaná spona. Ta má ve zdvořilém stylu tvar desu (です). Vyslovuje se jako des, dává se za podstatné jméno a překládáme ji jako „jsem“, „jsi“, „je to“, „jsme“, „jste“ nebo „jsou to“. Japonština sice má časování, ale slovesa nerozlišují osobu, rod ani číslo. Přesný překlad sloves je proto často možný jen na základě kontextu. Záporný tvar spony zní dewa arimasen (ではありません) nebo zkráceně (zejména v hovoru) dža arimasen (じゃありません).2 Přísudek stojí v japonštině vždy na konci věty.

2 Další tvary zdvořilého záporu viz lekce 14.

靴です。Kucu desu. Je to bota. / Jsou to boty.

かさではありません。Kasa dewa arimasen. Není to deštník.

財布です。Saifu desu. Je to peněženka.

かばんじゃありません。Kaban dža arimasen. Není to taška.

車です。Kuruma desu. Je to auto.

医者です。Iša desu. Je to lékař. / Jsem lékař.

学生です。Gakusei desu. Jsem studentka. / Jsme studenti. / Jsou to studenti.

カレルです。Kareru desu. Jsem Karel.

田中さんです。Tanaka san desu. Je to pan Tanaka. Je to paní/slečna Tanaková.

PROCVIČUJTE

1. Doplňte své jméno a chybějící výraz. Představte se navzájem.

a) Hadžimemašite. … desu. Dózo … .

2. Přeložte.

a) Jsou to boty. Není to taška.

b) Nejsem lékařka. Jsem studentka.

c) Není to auto. Je to deštník.

d) Je to profesor.

SENPAI A KÓHAI

Senpai (先輩), „starší“, a  kóhai (後輩), „mladší“, jsou dvě celkem běžná, ale v japonském kontextu velmi důležitá slova. Podle starých konfuciánských tradic je ve dvojici vždy někdo starší (výše postavený) a někdo mladší (níže postavený), jedinou výjimkou jsou přátelé. V japonské společnosti dosud přetrvává požadavek, aby se mladší choval ke staršímu uctivě a starší k mladšímu laskavě, a postavením se řídí i používání zdvořilostních úrovní. Ve škole i v zaměstnání, ale také třeba v bojových uměních každý pečlivě vnímá, kdo je starší a kdo je mladší, a podle toho volí způsob vyjadřování či chování. I když se tyto zásady staré konfuciánské morálky v moderním světě postupně zmírňují, základní princip dosud zůstává.

SVÁTKY BĚHEM KALENDÁŘNÍHO ROKU

Obecným označením pro všechny svátky během celého kalendářního roku je termín nenčú gjódži (年中行事), který zahrnuje i buddhistické svátky čínského původu. Užší termín macuri (祭り) pak označuje lidové svátky spojené s kultem šintó (神道). Slavnosti macuri zpravidla připadají na přesné datum v kalendáři a patří mezi nenčú gjódži. Sloveso macuru (祭る), od něhož je výraz pro svátky kultu šintó odvozený, znamená „oslavovat“ ve smyslu „uctívat“, „zbožňovat“.

Některé svátky macuri slouží k přednášení proseb božstvům kami (神), jiné k poděkování, například za dobrou úrodu, další mají usmířit nebo potěšit duše zemřelých předků. Existují ale i  macuri, jejichž cílem je odehnat zlé duchy a zažehnat neštěstí nebo epidemie.

Během slavností přitahuje největší pozornost přenosná svatyně omikoši (御神輿), v doslovném překladu „vznešený palankýn pro božstva“. Je to malý, bohatě zdobený přístřešek, který se po dobu svátků stává útočištěm místního božstva kami. Místní dobrovolníci jej nosí na ramenou, když procházejí městem nebo vesnicí, aby se i božstvo mohlo potěšit probíhající slavností. Omikoši připomíná alegorický vůz a první záznamy o jeho použití jsou z 8. století.

V roce 749 byla prý omikoši s duchem božstva Hačimana ze svatyně

Usa Hačimangú na ostrově Kjúšú přenesena do Nary, aby chránila

Velkého Buddhu v chrámu Tódaidži. Od 10. století se pak nošení omikoši stalo běžnou součástí šintoistických svátků macuri.

2. Rodina

OZNAČOVÁNÍ RODINNÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ

V japonštině existují oproti češtině určité rozdíly v označování rodinných příslušníků. Pro členy rodiny totiž existují dvě sady výrazů, z nichž vybíráme ten vhodný podle toho, zda dotyčnou osobu oslovujeme, anebo mluvíme o ní, a také zda hovoříme o členech vlastní rodiny, či označujeme cizí rodinné příslušníky. Pro sourozence neexistuje obecný výraz „sestra“ či „bratr“, vždy se zohledňuje i to, zda se jedná o sourozence staršího, anebo mladšího. To platí i pro dvojčata – starší je ten, kdo se narodil jako první.

Oslovuje-li Japonec starší členy rodiny (včetně starších sourozenců), používá výrazy, které začínají zdvořilostní předponou o (お) a končí sufixem san (さん). Ty jsou uvedené v následující tabulce jako první. Stejné výrazy lze použít, i pokud člověk mluví o členech rodiny někoho jiného. V takovém případě ale bývá někdy vhodné použít místo sufixu san zdvořilejší sufix sama (さま). V případě oslovování členů vlastní rodiny lze naopak sufix san nahradit méně formálním sufixem čan (ちゃん).

Pokud člověk mluví o starších členech své vlastní rodiny (opět včetně starších sourozenců), používá sadu výrazů uvedenou v tabulce u daného člena rodiny na druhém místě. Ty jsou také zdvořilé a mají význam „moje matka“, „můj otec“ a tak dále.

Mladší sourozenci se zpravidla oslovují jménem, proto pro ně existuje jen jeden výraz – „mladší sestra“ je imóto (妹) a „mladší bratr“ otóto (弟). Chceme-li v rámci promluvy vyjádřit, že mluvíme

Členové rodiny

おかあさん (お母さん) okásan matka; maminko

はは (母) haha moje matka

おとうさん (お父さん) otósan otec; tatínku

ちち (父) čiči můj otec

おばあさん obásan babička; babi

そぼ (祖母) sobo moje babička

おじいさん odžiisan děda; dědo

そふ (祖父) sofu můj děda

おばさん obasan teta; teto

おば oba moje teta

おじさん odžisan strýc; strýčku

おじ odži můj strýc

おねえさん (お姉さん) onésan starší sestra; sestro

あね (姉) ane moje starší sestra

おにいさん (お兄さん) oniisan starší bratr; bratře

あに (兄) ani můj starší bratr o svých sourozencích, musíme k těmto výrazům přidat přívlastek „moje“, resp. „můj“, tedy wataši no (私の).

DALŠÍ POUŽITÍ VÝRAZŮ PRO ČLENY RODINY

V japonštině neexistují výrazy jako „paní“, „pán“ či „slečna“, které by se daly použít k oslovení cizích lidí. Sufix san, který má tento význam, totiž nelze použít samostatně. Proto se i v takovýchto případech někdy používají výrazy pro členy rodiny. Mladé dívky

a mladí muži se oslovují zdvořilým výrazem pro „starší sestru“ (onésan), resp. „staršího bratra“ (oniisan), pro lidi středního věku se používá oslovení „teto“ (obasan) či „strýčku“ (odžisan) a pro starší osoby lze použít i výrazy „babička“ (obásan) a „děda“ (odžiisan).

Oslovovat neznámé lidi ovšem lze i jiným způsobem. K oslovování lékařů a učitelů se používá výraz sensei (先生), který může stát i samostatně, a oslovovat lze i na základě profesí (pane řidiči, paní prodavačko apod.). Japonci se ale přímému oslovování často vyhýbají, aby omylem někoho neurazili. To, co se u nás považuje za nezdvořilé, totiž poutat něčí pozornost výrazy jako „hele“, „haló“ a podobně, je v Japonsku naopak běžné. Obvykle se k tomu používá nic neříkající výraz anone (あのね).

PARTIKULE WA

Japonština je jazyk kontextový. Nemá složitou gramatiku, vždy je ale třeba vedle významu použitých slov věnovat pozornost také situaci, ve které je promluva vyslovena. Stejná věta může totiž mít v jiném kontextu odlišný význam.

Na kontext může v japonské větě ukazovat i některá z partikulí, tedy gramatických částic, které japonština používá. Partikule jsou krátké, často jednoslabičné výrazy, které se vztahují ke slovu stojícímu před nimi. Základní kontextovou partikulí je wa. Zapisuje se slabikou ha (は) a vymezuje ve větě téma – tedy to, na co je v dané větě kladen důraz. Téma, kterým může být podmět, předmět nebo třeba příslovečné určení času, stojí obvykle na začátku věty. O jaký větný člen se jedná, vyrozumíme z kontextu. Partikuli wa (は) si můžeme pro jednoduchost přeložit jako „co se týče“. Ukažme si použití partikule wa při představování. Když v japonštině říkáme „jsem Novák“, „jsem Jana“ a podobně, stejně jako v češtině nemusíme použít osobní zájmeno. Pokud bychom ale z nějakého důvodu chtěli zdůraznit zájmeno „já“, japonsky wataši (私), můžeme je vymezit právě kontextovou partikulí wa.

私はノヴァークです。Wataši wa Nováku desu. Já jsem Novák. (Co se týče mě, jsem Novák.)

私はヤナです。Wataši wa Jana desu. Já jsem Jana.

私はヘレナではありません。Wataši wa Herena dewa arimasen. Já nejsem Helena.

Podobně se v jednoduchých větách může stát tématem podmět.

母は医者です。Haha wa iša desu. Moje matka je lékařka. (Co se týče mojí matky, je to lékařka.)

父はペトルです。Čiči wa Petoru desu. Můj tatínek je Petr.

姉は学生ではありません。Ane wa gakusei dewa arimasen.

Moje starší sestra není studentka.

PARTIKULE MO

Další důležitou kontextovou partikulí je mo (も). Postavení ve větě

může mít stejné jako partikule wa a má v kladných větách význam „také“, „i“, v záporných „ani“.

私もノヴァークです。Wataši mo Nováku desu. Já jsem také Novák.

私もヤナです。Wataši mo Jana desu. Já jsem také Jana.

私もヘレナではありません。Wataši mo Herena dewa arimasen. Ani já nejsem Helena.

母も医者です。Haha mo iša desu. Také moje matka je lékařka.

父もペトルです。Čiči mo Petoru desu. I můj tatínek je Petr.

兄も学生ではありません。Ani mo gakusei dewa arimasen. Ani můj starší bratr není student.

UKAZOVACÍ ZÁJMENA SAMOSTATNÁ

Japonská ukazovací zájmena (a podobně i různé příslovečné výrazy) rozlišují na rozdíl od češtiny tři vzdálenosti. V češtině máme protipóly „toto“ a „tamto“, „tady“ a „tam“ a podobně, v japonštině se ale pomocí předpon ko (こ), so (そ), a (あ) rozlišuje „to, co je u mě“, japonsky kore (これ), „to, co je u mého partnera v hovoru“, japonsky sore (それ), a „to, co je mimo nás oba“, japonsky are (あれ). Tato zájmena stojí ve větě samostatně, ve větě za nimi může být buď partikule, nebo spona desu (です). Zájmeny kore, sore a  are není vhodné ukazovat na osoby.

これは靴です。Kore wa kucu desu. Tohle jsou boty.

あれも靴です。Are mo kucu desu. Tamhleto jsou také boty.

それはかさです。Sore wa kasa desu. Tamto je deštník.

あれは財布ではありません。Are wa saifu dewa arimasen. Tamhleto není peněženka.