0044017

PROLOG

Marie Valentová zadumaně scházela na nástupiště metra ve stanici Florenc. Přes rameno přehozenou kabelku a v ní, pod hromadou ženských nezbytností, nákupní seznam. Začala si ho psát před lety, když už nevydržela snášet manželovy hysterické scény, které se opakovaly každý pátek, jakmile na víkend zapomněla koupit pivo a slané tyčinky k posezení před televizí. Dřív nakupovala podle toho, co bylo zrovna ve slevě. Seznam si psala i po rozvodu s tím pitomcem a pokračuje také teď, kdy už je tři roky sama. Pivo na něm není, tyčinky zůstaly.

Valentová si uvědomila, že plán nákupu je jedinou věcí, která jí po manželovi zbyla. Žádné vzpomínky, žádné zážitky. A to spolu byli dvacet let.

Sklíčeně přecházela po peroně, hlavu svěšenou mezi rameny. Přestože to ona po dlouhém rozmýšlení, marných debatách a planých slibech podala žádost o rozvod a následně se ujišťovala, že po uvolnění z manželova sevření konečně začne dýchat, nevěděla teď, co si sama se sebou počít. Táhlo jí na padesát , byla bez dětí , bez partnera . Najednou si připadala opuštěná a zbytečná.

Zatímco její osobní život byl prázdný, pracovně se cítila vytížená až moc. Do práce se po rozvodu naplno vrhla právě proto, aby něčím naplnila své pusté dny s nejistými vyhlídkami na změnu. Jenže teď se obávala, že si toho vzala příliš.

Neměla jsem kývnout na ten poloviční úvazek na univerzitě v Ústí nad Labem, zalitovala v duchu.

Přednášky, pomoc studentům se závěrečnými pracemi a jejich obhajoba před komisí… To vše ji stálo spoustu sil. Vždycky

se snažila, aby její žáci uspěli, a pokaždé ji hrozně mrzelo, když to nevyšlo.

Zvlášť u jednoho studenta . Nadaný je a ona dělala všechno, co mohla. Přesto to nestačilo. Ostatní dva členové komise byli proti úspěšnému složení státnic, přehlasovali ji a ona nakonec musela podepsat rozhodnutí, že její svěřenec diplomovou práci neobhájil. Vždycky v takových chvílích měla pocit, že selhala.

Znovu si vybavila studentův zdrcený obličej a přemýšlela, jestli by byl schopen spáchat něco zoufalého, někomu ublížit, třeba i sobě. Zavrtěla hlavou. Jistá si nebyla.

A do toho náročná práce na ministerstvu. Zvlášť teď, když dostala žádost o registraci toho tajemného církevního řádu a vzápětí ještě tajemnější vzkazy. Znovu na ně musela myslet.

„Už jste se rozhodla?“ pípla jí včera odpoledne zpráva na chat ICQ, který využívají zaměstnanci pro rychlou komunikaci. Žádné jméno, jen anonymní číslo, jaké dostávají hosté , elévové nebo lidé na stážích.

„Kdo je to?“ odepsala.

Místo odpovědi přišla další otázka.

„Mohli bychom se sejít? Určitě by vám to pomohlo se správně rozhodnout,“ naléhal tajemný host.

I teď, při pouhé vzpomínce, ji znovu přepadl nepříjemný pocit. Stejný jako ten, který měla včera v kanceláři, když se lekla a ICQ raději vypnula. A stejně svíravý pocit měla ve chvíli, kdy ICQ pár minut nato zase zapínala, jakmile si uvědomila, že kromě vetřelce by byla nedostupná i pro kolegy.

Půl hodiny byl klid, ale pak přišla další zpráva. Ze stejného anonymního čísla.

„Paní Valentová , my jsme si nerozuměli ,“ stálo v ní . „Ale jsem si jistý, že se dohodneme,“ dorazilo vzápětí.

„Co chcete?“ napsala.

„To je ono, tak je to správně,“ přišlo obratem. A o vteřinu později: „Obdržela jste žádost o uznání řádu, je pro vás výhodné, abyste ji schválila.“

„Výhodné? To si mě snad s někým pletete!“ odepsala. Strach se změnil ve zlost.

Ale tajemný host se nedal. „Ano, rozmyslete si podmínky. Ozvu se za další půlhodinu.“

Valentová sáhla po telefonu a vytočila číslo na recepci.

„Řekněte mi prosím, kolik je právě v budově návštěv a stážistů,“ požádala.

„Asi padesát. Chcete to vědět přesně?“ zašvitořila recepční.

„Ne, není třeba,“ odvětila Valentová a položila telefon. Stejně by nemohla prolustrovat všechny.

Vzdychla a otočila se k počítači. Na monitoru svítil otevřený formulář k vyřízení žádosti o registraci. Okamžitě se rozhodla. Do věty, kterou měla už několik hodin rozepsanou, dopsala dvě slova: „se zamítá“. A rozhodnutí ihned odeslala do centrálního systému.

Na moment se jí ulevilo, ale pak znovu dostala strach. Ten muž vyhrožoval , že se ještě ozve. Může zavolat ? Když znal ICQ, určitě pro něj není problém sehnat telefonní číslo. Co když sem přijde?

Vstala a začala se chystat k odchodu. Její pružná pracovní doba se stejně blížila k obvyklému konci.

Bála se zbytečně, ten člověk už se neozval, ale Valentová ho přesto nedokázala dostat z hlavy. Ani teď, když stála na peroně na Florenci a čekala na metro. Ani když nastoupila a sedla si hned vedle dveří na samostatnou sedačku, aby měla prostor jen pro sebe. Dělala to tak vždycky, když bylo volno. Nerada se mačkala s upocenými cestujícími. S oblibou ale odhadovala, co kdo z nich dělá a čím se živí.

Naproti ní se usadila mladá brunetka s několika hustě popsanými papíry, ve kterých se hned začala přehrabovat. Valentová letmo pohlédla na vrchní list otočený k ní. „Macerace je proces, při kterém…,“ stihla přečíst, než si uvědomila, že civět do cizích papírů se nesluší.

Macerace, zopakovala si v duchu a tipovala, že jde o odborný zdravotnický termín.

Dívka pročítala jeden z listů a zlehka přitom pohybovala rty. Studentka připravující se na zkoušku, napadlo Valentovou .

Maturitu má tahle dívka asi za sebou, na státnice je zase příliš mladá. Nejspíš se chystá na ročníkový test na vysoké škole.

Na další sedačku usedla asi třicetiletá žena. Měla dlouhou sukni až na zem, ležérní batikované triko, na krku pestrobarevný šátek. Vedle sebe z jedné strany postavila kufřík na kolečkách, z druhé velké tmavé pouzdro na violoncello.

Extravagantní umělkyně, nejspíš členka filharmonie, uvažovala Valentová. A právě jede na zahraniční vystoupení, nebo spíš letí, soudě podle kufříku oblepeného nálepkami s dominantami evropských metropolí.

Nad Valentovou se postavil teenager. Na očích měl tmavé brýle, jimiž dával ostentativně najevo, jak kašle na okolní svět.

V uších sluchátka zapojená do mobilu, ledabyle zastrčeného v kapse vytahaných kalhot. Hlasitost měl nastavenou tak, že rachot z pecek se linul všude kolem.

Valentová se zachmuřila, ale chlapec dělal, že ji nevnímá.

„Strašně to řve,“ řekla a ukázala na sluchátka.

Hoch se k ní naklonil, vyndal jedno sluchátko z ucha a zavolal: „Cože? Neslyším vás, strašně to řve!“

Cestující se začali pochechtávat , ale Valentová se nedala a troufla si jít s nevyzpytatelným teenagerem do otevřeného souboje.

„Mohl byste tu hudbu ztlumit?“

„To není hudba,“ ohradil se kluk.

Valentová se zarazila. „Co to tedy je?“

„To je SÍ OU,“ řekl chlapec pyšně a dával si záležet na výslovnosti.

„Cože?“ zeptala se Valentová.

Chlapec se rozesmál. „Ne Cože, jen CO,“ opravil ji. Znovu otevřel ústa, ale vzápětí si to rozmyslel. Usoudil, že představovat americkou hardcorovou kapelu Code Orange někomu o generaci staršímu nemá smysl, a jen se shovívavě pousmál.

Znovu si zasunul sluchátko do ucha, chvíli počkal, aby to ne-

vypadalo, že dospělé poslouchá na slovo, za pár sekund však přece jen hulákání kapely CO ztlumil.

Teď se usmála Valentová . Chtěla mu tím poděkovat , ale hlavně byla sama se sebou spokojená. Vyválčit s puberťákem remízu se cení.

Tahle titěrná scénka způsobila , že po dlouhé době měla zase lepší náladu. V duchu si zanotovala oblíbenou písničku a nával radosti byl dokonce tak silný, že ho málem neubrzdila a začala si prozpěvovat nahlas. Rozhlédla se kolem sebe, z netečných výrazů okolních cestujících zahloubaných do sebe však usoudila, že to stihla a ovládla se včas.

Pocity již zapomenutého veselí ji přesto neopouštěly a ona si je užívala . Vždycky se zdráhala být šťastná . Byla přesvědčená, že čím větší radost, tím hlubší smutek následuje vzápětí. Že mihotavé okamžiky pochybného štěstí nikdy nebývají dlouho samy, obvykle opodál postává neštěstí s tragédií a poťouchle se pošklebují.

Tentokrát to neřešila.

Jenže její neštěstí sedělo pár sedaček za ní. Muž v černých brýlích s kamenným výrazem v obličeji byl strnulý jako socha a za neproniknutelnými skly ukrýval pichlavé oči, které ji celou dobu sledovaly.

Valentová si natolik užívala nečekaně nabyté radosti ze života, že nevnímala nic kolem sebe. Když ve stanici Smíchovské nádraží opustila vagon, nevšimla si, že se černé brýle zvedly a vystoupily také. Když kráčela k zastávce autobusu číslo 190 a postavila se u cedule s jízdními řády, neviděla, že černé brýle šly za ní a zastavily se opodál.

Nastoupila do autobusu. Černé brýle si sedly za ni.

Na zastávce Černý kůň vystoupila, obešla autobus a začala přecházet čtyřproudou silnici. V tom okamžiku vyskočily z autobusu i černé brýle.

Jakmile Valentová přešla silnici a procházela pod schodištěm kolem křovisek a vzrostlých jehličnanů, černé brýle se daly do běhu.

9

Přeskočily zábradlí a hnaly se za ní . Valentová zaslechla dusot těžkých bot.

Otočila se, ale bylo už pozdě.

Neznámý muž se na ni vrhl. Jednou rukou jí ucpal vyděšená ústa, druhou přitlačil k boku. Ozvalo se zapraskání elektrického výboje.

Valentová ucítila palčivou bolest pod žebry. Hned nato se bezvládně sesunula k zemi.

Prodírala se hustou bílou mlhou. Jakýkoli krok ji stál ohromné přemáhání. Bolel ji každý sval v těle, každá kost, měla dojem, že ji bolí i kůže. Byla to úmorná bolest . Nevěděla , kam jde , a ani ji to nezajímalo. Měla potřebu jít, lhostejno kam. A tak šla. Pomalu, velmi pomalu se sunula vpřed.

Mlha začala tmavnout. Jak se kolem ní stmívalo, ozývala se ostrá bolest hlavy. Sílila. Po chvilce se stala nesnesitelnou.

Valentová měla pocit, jako kdyby jí někdo do hlavy zatloukal hřebíky. Chtěla zvednout ruce a zbavit se jich, ale nemohla pohnout pažemi. Náhle jí projela od ramen do celého těla prudká, řezavá bolest. Mučivé utrpení se stupňovalo.

Najednou se jí nad hlavou objevilo slabé rozmazané světýlko, jako kdyby za zakalenými luxfery někdo škrtl zápalkou.

Plamínek se zvětšoval, sílil, rostl a získával ostřejší obrysy. Po chvíli z něj byla žárovka a nakonec lampa, která se houpala na kabelu. Valentová zamžourala do prudkého světla a zkřivila tvář. Tupou bolest v ramenou přebila ostrá bolest v očích, která jí projela lebkou. Křečovitě stiskla víčka a chtěla si je promnout, ale nemohla pohnout rukama.

Znovu opatrně otevřela oči. Zjistila, že polosedí na kamenné zemi v podivné poloze na boku, nohy pokrčené v kolenou, ruce zvednuté nad hlavu a připoutané k řetězu.

Všude byla tma, jen kužel světla z lampy svítil na zapnutý notebook na stolku. Jako v kouzelnické show, když má světlo ze žárovky, mířící kolmo dolů, poutat pozornost obecenstva na klobouk s králíkem.

Valentová se usilovně snažila zaostřit zrak na monitor. Měla dojem, že na něm vidí nějaký formulář, detaily ale zjistit nestihla, vzápětí ji za stolkem upoutal stín temnější než všechno kolem.

Náhle se to tmavé místo pohnulo.

„Oprav to,“ řekl stín. Promluvil klidně, ale nekompromisně. Nežádal, nařizoval. Valentová přemýšlela, jestli jeho hlas už někde slyšela. Vzpomínala na všechny lidi, s nimiž se v poslední době setkala. Hlavou jí běžely tváře lidí, kteří za ní chodili na ministerstvo, obličeje studentů z univerzity. Ale smysly měla otupělé a nemohla se pořádně soustředit.

Bylo jí jasné, že stínův rozkaz nějak souvisí s dokumentem na notebooku. Jenže než se zmohla na jakoukoli reakci, opustily ji zbytky sil a ona upadla do bezvědomí – nebo si to aspoň myslela. Ocitla se však v mnohem podivnějším stavu. Vnímala všechno, co se kolem ní dělo, ale nemohla nic dělat, nedokázala mluvit, hýbat se, neovládala ruce ani nohy.

„Říkám ti to naposledy,“ ozval se znovu stín a přidával na důrazu. „Oprav to!“ křikl.

Chtěla se ohradit , odpovědět , něco říct , cokoli . Ale nemohla.

Najednou pocítila, jak se jí začaly napínat svaly na pažích. Nějaká síla zvedala její paže a nemilosrdně táhla šlachy a kosti vzhůru. Ramena se jí málem vymkla z kloubů, jak vytahovala jejích šedesát kilogramů nahoru ke stropu.

Valentová byla pořád v polospánku, neschopná ovládat své tělo. Za pár vteřin visela za paže v prostoru.

Vzápětí ucítila ostrou bolest na břiše. Nevnímala ji ale naplno, cosi ji tlumilo. Vzpomněla si , jak jako malá holka na prázdninách u Máchova jezera stoupla ve vodě na skleněný střep. Dívala se, jak jí od prstů na noze stoupá k hladině tenký rudý pramínek. Byla tím pohledem fascinovaná. Úžas byl ještě silnější než bolest. Ta se ozvala, až když ji otec zvedl z vody a donesl na deku, kde jí matka ošetřovala ránu.

„Oprav to!“

Ten výkřik ji vrátil do reality. Muž jí řval do tváře, ale Valentové se zdálo, jako kdyby stála v ústí tunelu a hlas vycházel z jeho vzdáleného nitra.

Několik vteřin nato jí tělem projel silný výboj. Pak znovu. A znovu. Visela v prostoru a s každým pohybem ji bodalo v lopatkách. Bolest byla šílená, nesnesitelná.

„Oprav to!“ zakřičel zase hlas z tunelu.

Chvíli se nic nedělo. Pak ale ucítila strašlivé pálení na zádech. Jako by na ně někdo vylil žíravinu a pomalu ji roztíral po ženiných zádech. Valentová se zmítala v agonii a myslela, že bolestí zešílí.

Křičela. Ale jen uvnitř, z úst jí nevyšla jediná hláska.

Náhle ztuhla.

Z koutku oka jí vyklouzla slza a stékala po rozpálené tváři.

V dalším okamžiku Valentová tvrdě dopadla na zem. Někdo ji popadl za vlasy a zvedl do pokleku.

„Naposledy ti říkám, abys to opravila!“

Ale ona se nezmohla na nic.

Vzápětí uslyšela vzadu za hlavou ohlušující ránu.

A pak už jen ticho.

1

Televizor vrhal do ztemnělého obývacího pokoje namodralé světlo. Na obrazovce se mladík s přehnaným sebevědomím , ale mizerným hlasem a nulovým hudebním sluchem naivně snažil uspět v talentové soutěži.

Uprostřed pokoje v bytě dva plus jedna ve třetím patře paneláku v Javorové ulici v Teplicích seděl v ošuntělém křesle novinář Ondřej Nepela. Čtyřicátník s postupující pleší a rostoucím břichem, které přičítal stresu a nekvalitní stravě, i když ve skutečnosti za to mohla jeho lenost a pohodlnost. Ačkoli seděl naproti televizoru, skřehotajícího zpěváka nevnímal. Rukou si podpíral ztěžklou hlavu a tupě zíral do tmavého rohu místnosti.

„Na co myslíš?“ zaslechl z gauče za sebou. Jeho manželka se ptala už potřetí, ale Nepela ji ignoroval i tentokrát.

Žena vzala ovladač a ukončila trápení nešťastníka v pěveckém klání. Obrazovka blikla a na zpravodajském kanálu se reportér Jan Malecký zrovna podivoval nad tím, jak málo lidí se připojilo k důchodové reformě.

To Nepelu vytrhlo z přemýšlení. Otočil hlavu k obrazovce, na které se po reportérovi objevil dobře oblečený elegán, jenž líčil, jak si zodpovědně spoří na důchod a každý měsíc ukládá do banky tři tisícovky. Štědrý stát ho následně odměňuje tím, že mu každý rok přidá šest tisíc korun a sníží daně o dvacet čtyři tisíc.

„Si dělá prdel, ne?“ ulevil si Nepela.

„Kdo? Ten metrosexuál?“ zajímala se ihned manželka a využila tak toho, že její manžel opět vnímá svět.

„Ne. Ten redaktor. Se snad úplně zbláznil. Na co si to hraje? Proč si do reportáže bere milionáře, který je ochotný dávat tři tisíce měsíčně?“ rozčiloval se.

Manželka se okamžitě chytla. „To dělají lidem naschvál ! Aby nás naštvali!“ křikla rozhořčeně. „Pražáci,“ procedila skrz sevřené rty.

„To nejsou jenom Pražáci,“ zavrtěl Nepela hlavou. „I u nás v redakci takhle machrujou. Hrajou si na hogo fogo a potají někde v koutku nadávaj na malej plat.“

Na obrazovce se mezitím rozhovořil předseda parlamentního výboru pro sociální politiku Jaroslav Zavadil. „Ekonomice se daří, platy rostou…“ Víc toho říct nestihl. Nepela hrábl po ovladači, zmáčkl červené tlačítko a krabičku vztekle hodil na sedačku.

„Komu rostou?!“ křikl. „Vám, politikům!“

Nepela se vmáčkl do svého křesla a místností se opět rozlilo ticho.

Manželka se otočila k hromadě polštářků na sedačce, odkud vylovila ovladač a spořádaně ho položila na stůl. Zlost svého muže chápala, také ona v poslední době čím dál častěji cítila, jak nespravedlivý k ní život je. Mimoděk si vzpomněla, jaký byl Ondřej, když se před jedenácti roky seznámili. Jak byl zábavný, vtipný, jak při oslavách i běžném popíjení v restauraci bavil celou společnost. Měl v sobě i něco moudrého a často ji překvapoval svými znalostmi a přehledem. „Nepelo,“ říkávala mu žertem, „z tebe jednou něco bude.“ Myslela to v nadsázce, zároveň se ale pokaždé zachvěla při pomyšlení, že by to snad jednou mohla být pravda a oba by si užívali jeho vážnosti, vlivu a kdo ví, třeba i peněz.

Ženě se i nyní mihlo na tváři lehké pousmání. Pohlédla ke křeslu, v němž byl zabořený její současný Nepela. V posledních letech si už nedovolovala fantazírovat a její opatrný úsměv proto rázem zmizel.

Dívala se na svého manžela a přemýšlela, jak moc se změnil. Už nechodil z práce zvesela, nevtipkoval u večeře, už se

ji nesnažil při každé příležitosti rozesmívat a osahávat. Jeho smích jí chyběl, jeho dotyky také. Ty především. Nepela se vracel z redakce podrážděný, u večeře mlčel a doma kolem manželky chodil, jako by tam ani nebyla. Byl zadumaný a věčně nespokojený.

Přesvědčovala samu sebe, že ona za to nemůže, že důvodem je jeho stres a starosti, jak uživí rodinu. Ovšem právě proto se nemohla zbavit dusivého pocitu viny.

Bylo to už skoro deset let, kdy přišla o práci. Ten den byl ale pro ni stále tak živý, jako by to bylo včera. Zrovna se loučila s kolegyněmi a odcházela na mateřskou, když jí ředitel teplické oděvní firmy Vkus sliboval, že její místo švadleny jí určitě podrží. Netušila, že si ve skutečnosti oddechl, protože nebude muset řešit, kterou ze zaměstnankyň kvůli klesajícímu odbytu propustí. Po dvou letech ukončila mateřskou a chtěla se vrátit, jenže nebylo kam, její místo po reorganizaci neexistovalo. Zakázek ve firmě dál ubývalo a rok nato přišli o práci i všichni ostatní. Jako poslední i ředitel. Jinou práci od té doby nenašla a poslední rok ji už ani nehledala. Místo toho každý večer s manželem smutně vysedávala v obýváku a užírala se.

Ze svého životního strádání vinila všechny kolem, ředitele, majitele firmy, kolegyně, které ji v tom nechaly, některé známé, kteří jí nepomohli, ačkoli se měli lépe. A nejvíc stát, ten za to mohl nejvíc.

Nahlas si povzdechla. Doufala, že ji manžel uslyší a zeptá se, co ji trápí, a ona si bude moct postěžovat na život, čímž si vždycky aspoň na chvilku ulevila. Nepela však už zase netečně zíral do zdi.

Ozvala se tedy sama. „Na co myslíš?“ zeptala se stejně jako před pár minutami.

Tentokrát vzdychl muž. „Že to stojí za hovno,“ utrousil.

„Co?“ „Všechno.“

„Co všechno?“

Nepela otevřel ústa, ale pak jen potřásl hlavou. Nakonec se prudce otočil k manželce. I v přítmí bytu žena viděla, jak moc je rozrušený.

„Je mi čtyřicet dva let, jsem novinář, podle kolegů prý dobrý. A co z toho mám?“ rozhodil rukama. Oči mu planuly, hlas se třásl.

„Beru sedmnáct tisíc čistýho. Vypadá to jako hodně, ale když odečtu deset tisíc, co dávám tobě na domácnost, patnáct set za benzin na cestu do práce, tři a půl tisíce za leasing na auto, bez kterého bych tu práci dělat nemohl, patnáct stovek za skromné obědy a pití, kolik mi zbyde?“ Na odpověď nečekal a pokračoval dál. „A to nekouřím, nepiju, nesportuju, nemám žádný koníčky, protože bych je nezaplatil. A když za rok něco ušetřím, vrazím to do auta, pneumatik, dálniční známky, abych nepřišel o práci,“ chrlil ze sebe. „Můžu já dávat tři tisíce na důchodové spoření?“

Odmlčel se.

„Přemýšlel jsem , jak vás zajistím ,“ řekl po chvíli . „Jenže když přepadnu benzinku, poštu, banku, při mé smůle mě chytnou a pošlou do vězení. Nebo rovnou zastřelí. To vám moc nepomůže,“ hlesl . „Řešením by byla životní pojistka a sebevražda, ale ta by musela být rafinovaná, aby se nepoznalo, že jsem se zabil schválně. Jinak by vám nic nedali. A na to já nemám mozek,“ zakroutil smutně hlavou.

„No tak, neblázni,“ hlesla žena.

„Já blázním?“ zvedl muž obočí. „Nemám ani na to, abych šel s kolegy jednou za čas na pivo. Víš, jak mi je, když mě přemlouvají a já si musím pokaždé vymýšlet , že zrovna jedeme pryč?“

„A víš, jak je mně?“ zvýšila žena hlas. „Už deset let nemůžu najít práci. A když z toho, co mi dáváš, odečtu nájem a zálohy za elektřinu, plyn, vodu, splátky za ledničku a pračku, nezbyde mi na domácnost ani padesát korun denně.“

Znovu nastalo ticho. Neklidné, napjaté. Žena ho nedokázala dlouho snášet a opět zapnula televizi.

Vzápětí po stížnostech na peníze přišlo jako obvykle na řadu zdraví.

„Vysoký tlak, trombóza, proč to mám zrovna já?“ naříkala do tmy. „Támhleten hulí jak fabrika, chlastá a je zdravej,“ ukázala na prezidenta Miloše Zemana, který se právě mihl na obrazovce.

Najednou vrzly dveře, manželé se prudce otočili. Na prahu pokoje stál jejich devítiletý syn Michal a rozespale si mnul oči.

„Ty ještě nespíš?“ obořila se na něj matka.

„Už jsem spal,“ zívl hoch. „Ale zapomněl jsem se vás na něco zeptat,“ soukal ze sebe. „Zítra se jde se školou do kina. Mohl bych jít taky?“ zadíval se prosebně na matku.

„Kolik to stojí?“ ozval se otec.

„Sto padesát korun,“ špitl syn.

„Míšo, to je moc,“ řekla matka a otec skryl obličej v dlaních. Jen díky přítmí v pokoji dovolil očím, aby mu zvlhly.

„Prosím,“ sepjal syn ruce.

„Nejde to, Míšo,“ hlesla matka.

„Všichni ostatní půjdou,“ zkusil syn poslední možnost. „To zase budu sám sedět ve třídě a čekat, až se ostatní vrátí?“

Matka se hryzla do rtu. „Nejde to,“ zopakovala, „nemáme tolik peněz.“ Její hlas zněl ještě zoufaleji než synův.

Chlapec odevzdaně sklonil hlavu. Vzlykl, otočil se a šoural se zpátky do pokojíčku.

Vtom otec prudce vyskočil z křesla, až se žena i syn lekli. „Půjdeš do kina, budeš mít všechno co ostatní děti,“ křikl a rázně zamířil do předsíně. „Dej mu ty peníze,“ nařídil ženě.

Ta ho nechápavě sledovala . „Ale ty mám přece na jídlo ,“ pokusila se vzdorovat. V očích se jí zračilo překvapení, úlek i obava.

„Dej mu je !“ rozkázal muž z předsíně. „Zítra ti to vrátím . Přinesu peníze, uvidíš, už nebudeme živořit,“ hrnul ze sebe.

Syn pár sekund překvapeně zíral na otce, než mu došlo , co říká. Pak se mu na uplakané tváři objevil úsměv, vlhké oči se rozzářily štěstím.

Nepela to ale neviděl. Stál v předsíni u poličky s telefonem a díval se do papírku, který vytáhl ze zadní kapsy kalhot. Zvedl sluchátko a vytočil číslo.

„Ano, to jsem já,“ řekl tlumeným hlasem. „Beru to.“

2Sochař Michal Kostelecký se opíral o parapet a z půdního okna teplického činžáku v Lounské ulici se díval na střechy okolních domů, které se ve svitu měsíce vynořovaly z tmavé deky.

Bylo už po půlnoci. Padesátník s prošedivělými vousy, ve vytahaném svetru a odřených manšestrových kalhotách stál u okna, v rukou držel kouřící hrnek s kávou a trýznil se vzpomínkami na dobu, kdy byl slavný.

No, slavný… spíš známý, poopravil se v duchu. No, ani známý jsem moc nebyl. I když v Teplicích a v okolí mě znali, ujišťoval sám sebe.

Ještě před pár lety měl vlastní ateliér a na co sáhl, se mu dařilo. A hlavně se to prodávalo. Kámen i hlína mu tančily pod rukama a jeho plastiky a sochy končily ve sbírkách, galeriích, potkával je v parcích v centrech měst.

Všechny vydělané peníze rozhazoval plnými hrstmi za pití své a svých přátel. Pořádal opulentní večírky, které rozhodně nekončívaly nad ránem. S přáteli projížděl ulicemi Teplic klidně i několik dní ve vypůjčených luxusních limuzínách plných exotického jídla a drahého pití, stál ve střešním okénku, zpíval a pořvával na lidi kolem. Když ho někdo na ulici napomenul, odpověděl pozváním na hostinu . A většina lidí se kupodivu nechávala přemluvit.

Kostelecký říkával, že to dělá proto, aby probouzel ospalé okresní město.

Někteří lidé se probouzet nechávali, a dokonce se na pro -

slulé mejdany těšili, jiní je jen tiše tolerovali. Byli ovšem i tací, kteří posílali za Kosteleckého rozjařenou limuzínou strážníky. Nakonec to ale pokaždé spravila dvoutisícová pokuta zaplacená bez stvrzenky a jelo se dál.

Na jeho večírky se dlouho vzpomínalo. Jednou svlékl do naha královnu Juditu, zakladatelku teplického kláštera. Tedy její dřevěnou sochu, která stála na Zámeckém náměstí. Přes noc z ní dlátem osekal plášť a zvýraznil ženské tvary, včetně těch intimních. Byl z toho velký skandál. Ráno si pohoršení lázeňští hosté stěžovali na radnici a strážníci okamžitě začali pátrat po vandalovi. Našli ho záhy na záznamech bezpečnostních kamer. Kostelecký nezapíral, naopak to vypadalo, že je na své vylepšené dílo pyšný.

„Takový ohlas? Takže se mi to povedlo,“ smál se, když mu strážníci sdělili , kolik padlo stížností . Tvářil se překvapeně , když ho muži zákona kárali, že šlo o vandalismus, který není hodný obdivu.

„No co,“ mávl rukou , „je to moje socha a já si s ní můžu dělat, co chci.“

Jenže tak snadno mu to neprošlo. Znehodnocenou skulpturu radnice vyhodila a Kostelecký musel vrátit sto tisíc korun, které za ni dostal.

Lidí , které proti sobě popuzoval , přibývalo. Mohla za to i jeho komplikovaná povaha, arogantní a drzá. Kostelecký víc hýřil, než pracoval. Nápady ho opouštěly a hned po nich i mecenáši. Nejprve musel zavřít ateliér, protože neměl dvacet pět tisíc korun na měsíční nájem v přízemí secesního domu na prestižní adrese v lázeňské čtvrti.

A teď nemá ani dva tisíce za tohle špinavé, studené místo pod střechou.

Byl bezdětný, děti nikdy nechtěl. Zato žen měl stovky, ale nezbyla mu žádná. Zůstal úplně sám a nevěděl, jak dál. Nejprve došly peníze na materiál, pak na jídlo. I z té plechovky na kávu před chvílí vysypal poslední špetku.

Pomalu usrkával z hrnku a přemýšlel, co udělá. Všichni přátelé, které mohl požádat o pomoc, už mu půjčili, a když jim to nevracel, přestali být jeho přáteli. Známí mu odmítali půjčovat peníze rovnou. Dokonce i pro lichváře byl příliš velkým rizikem.

Vtom si vzpomněl na podivného chlápka, kterého potkal včera v nonstopu na křižovatce Duchcovské a Lounské ulice kousek od svého příbytku. V přední části podniku byla večerka, vzadu za závěsem výčep s několika stoly.

Kostelecký si tam včera šel s poslední dvacetikorunou pro tři lahváče. Když podával prodavačce minci, rozhrnul se závěs a k pultu přistoupil neznámý muž . Trval na tom , že za Kosteleckého zaplatí. Umělec se nejprve s chatrnou hrdostí naoko bránil, dlouho to ale nevydržel a raději přikývl, aby si to ten dobrák ještě nerozmyslel.

„Mám pro vás nabídku. Myslím , že vás to bude zajímat ,“ řekl muž, když zaplatil a zval Kosteleckého dozadu za závěs k ušmudlanému plastovému stolku.

„Koupím od vás sochu,“ řekl, sotva dosedli.

„Já teď zrovna nic nemám,“ soukal ze sebe Kostelecký.

„Tu teprve uděláte,“ oznámil muž.

Sochař zbystřil.

„Mám pouze jednu podmínku,“ řekl muž, „musí to být ze sádry.“

Kostelecký mávl rukou. „Tohle já nedělám. Kámen, hlína, to jo, ale sádra ? Nejsem ortoped ,“ ušklíbl se. Otevřel lahev piva a přestal muže vnímat.

Když ten chlap odešel, Kostelecký si za svou dvacetikorunu koupil další tři lahváče, a jelikož jeho alkoholem sycenému organismu už stačilo málo, docela se zpil.

Teď si zkoušel vybavit tvář záhadného cizince, ale všechno se mu ztrácelo ve včerejším pivním oparu. Zalitoval, že toho muže tak rychle odbyl, aspoň na cenu se měl zeptat.

Náhle mu v kapse zavibroval mobil. Na displeji se objevilo