0043982

PENÍZE DĚLAJÍ PENÍZE

FINANČNÍ SLUŽBY

V KONTEXTU OBLAST

Bankovnictví a finance

KLÍČOVÍ MYSLITELÉ

Rodina Medici (1397–1494)

PŘEDTÍM

13. století Scholastičtí spisovatelé odsuzují lichvářství.

POTOM

1873 Britský žurnalista

Walter Bagehot vybízí Bank of England, aby jednala vůči bankovnímu systému jako „půjčovatel v poslední instanci“.

1930 V Basileji je založena

Banka pro mezinárodní platby, jsou stanovena mezinárodní pravidla bankovní regulace.

1992 Americký ekonom

Hyman Minsky publikuje knihu Hypotéza finanční nestability, která se osvědčila při osvětlování finanční krize v letech 2007–2008.

Lidé si odedávna sami vypůjčovali i půjčovali druhým. Existují důkazy, že tyto aktivity existovaly již před 5 000 roky v Mezopotámii (dnešním Iráku) na samém úsvitu civilizace. Moderní bankovní systém však vznikl až ve čtrnáctém století v severní Itálii. Slovo „banka“ pochází z italského slova označujícího „lavici“, na níž bankéři seděli při svém podnikání. Italský poloostrov byl ve čtrnáctém století zemí městských států, které těžily z vlivu a příjmů římského papežství. Italský poloostrov měl ideální polohu pro obchod mezi Asií, Afrikou a formujícími se evropskými národy. Bohatství se zpočátku hromadilo zvláště v Benátkách a ve

OBCHODOVÁNÍ ZAČÍNÁ

Florencii. Benátky se opíraly o námořní moc: byly zde vytvořeny instituce, jež měly financovat a pojišťovat námořní cesty. Florencie se soustřeďovala na manufakturní výrobu a obchodování se severní Evropou a obchodníci a finančníci se sdružovali v Medicejské bance.

Florencie byla již domovem jiných bankéřských rodin, například rodin Peruzzi a Bardi, a různých typů finančních těles – od zastavárníků, kteří půjčovali peníze zajištěné osobním majetkem, až po místní banky, jež obchodovaly v cizích měnách, přijímaly vklady a půjčovaly místním podnikům. Banka, kterou v roce 1397 založil Giovanni di Bicci de Medici, byla jiná.

Medicejská banka financovala obchod na velké vzdálenosti s takovými komoditami, jakou byla například vlna. Od existujících bank se lišila třemi znaky. Zaprvé, Medicejská banka nabyla značné velikosti. V době svého největšího rozkvětu pod Cosimem, synem zakladatele banky, měla pobočky v jedenácti městech, včetně Londýna, Brugg a Ženevy. Zadruhé, síť banky byla decentralizovaná. Pobočky nebyly řízeny zaměstnancem banky, nýbrž místním přidruženým partnerem, jenž se podílel na zisku. Řídícím partnerem, který na celou síť dohlížel, pobíral největší díl zisku a udržoval rodinnou obchodní značku, byla rodina Medici ve Florencii. Zatřetí, pobočky banky přijímaly od bohatých střadatelů velké vklady, rozmnožovaly půjčky, jež mohly být poskytnuty na skromnou částku počátečního kapitálu, a zvyšovaly tak zisky banky.

Ekonomie bankovnictví

Tyto prvky úspěchu Medicejských odpovídají třem ekonomickým

pojmům, které jsou pro dnešní bankovnictví vysoce relevantní. Prvním z nich jsou „úspory z rozsahu“. Pro jednotlivce je uzavření jednotlivé právní smlouvy o půjčce nákladné, ale banka může takových smluv uzavřít tisíc za pouhý zlomek ceny „za smlouvu“. Pro úspory z rozsahu jsou vhodné operace v penězích (hotovostní investice). Druhým pojmem je „diverzifikace rizika“. Medicejští snížili riziko špatného půjčování tím, že rozprostřeli půjčování geograficky. Protože se přidružení partneři navíc podíleli na zisku i ztrátách, museli sami půjčovat moudře – přebírali ve skutečnosti některá rizika Medicejských. Třetím pojmem je „transformace aktiv“. Obchodníci si třeba chtějí

Obchodní bankéři v pozdním 14. století pracovali s vklady a půjčkami, také však měnili cizí měny, dohlíželi nad oběhem peněz a sledovali znaky padělaných či zakázaných mincí.

Využijte své bohatství a založte banku.

Shromažďujte vklady a ponechte si dostatek hotovosti pro pokrytí výběrů.

Půjčujte moudře a své půjčky monitorujte.

Rozdělte svá rizika do různých investic.

Když banka roste, průměrné náklady klesají a zisky se zvyšují.

Peníze dělají peníze.

FINANČNÍ SLUŽBY

uložit výdělky nebo vypůjčit peníze. Jeden obchodník může hledat bezpečné místo, kde si lze uložit zlato a odkud je lze v případě nutnosti rychle vyzvednout. Jiný třeba chce půjčku – ta je pro banku rizikovější a může vázat peníze na delší dobu. Banka se tak ocitá mezi dvojí potřebou: „vypůjčit si krátkodobě a půjčovat dlouhodobě“. To vyhovuje každému – vkladateli, vypůjčovateli a samozřejmě i bance, která užívá vkladů klienta jako vypůjčených peněz („pákový efekt“), aby znásobila zisky a docílila vysokého výnosu z investovaného kapitálu jejích vlastníků.

Tato praxe však činí banku také zranitelnou – jestliže velký počet vkladatelů požaduje své peníze zpět ve stejné chvíli (při „runu na banku“), může se stát, že je banka není schopna vyplatit, protože užila peněz vkladatelů na dlouhodobé půjčky a v hotovosti podržuje pouze malý zlomek peněz vkladatelů. S tímto rizikem se počítá a výhodou celého systému je to, že užitečným způsobem spojuje střadatele a vypůjčovatele.

Financování obchodu na velkou vzdálenost bylo v Evropě čtrnáctého století vysoce rizikovou záleži­

tostí. Bylo spojeno s časem a vzdáleností, a trpělo proto tím, co se označovalo jako „základní problém směny“ – nebezpečí, že někdo po uzavření obchodu se zbožím nebo penězi uteče. Pro vyřešení tohoto problému byla vytvořena „směnka“.

Byl to kus papíru dokládající příslib kupujícího, že jakmile obdrží zboží, zaplatí za ně ve specifické měně. Prodávající mohl také směnku bezprostředně prodat, aby získal peníze. Italské obchodní banky byly při operacích s těmito směnkami obzvlášť obratné a vytvářely tak mezinárodní peněžní trh. Koupí směnky přebírala banka riziko, že ten, kdo koupil zboží, nezaplatí. Pro banku bylo proto velmi důležité vědět, u koho je či není pravděpodobné, že zaplatí. Půjčování – a ve skutečnosti finance všeobecně – vyžaduje kvalifikované, specializované znalosti, protože nedostatek informací (známý jako „informační asymetrie“) může vyústit ve vážné problémy. Právě vypůjčovatelé, u nichž je nejméně pravděpodobné, že půjčku splatí, budou nejpravděpodobněji o půjčky žádat, a jakmile půjčku obdrží, pocítí pokušení nesplatit ji. Nejdů ležitější funkcí banky je

Bankovní krize 21. století

Globální finanční krize, jež začala v roce 2007, vedla k novému zamyšlení nad podstatou bankovnictví. Základem této krize se staly spekulace na zisk s vypůjčenými penězi. V roce 1900 mohly být vypůjčenými penězi financovány přibližně tři čtvrtiny aktiv banky.

Směnky, například tato směnka z roku 1713, se později vyvinuly v běžné bankovní šeky. Všechny typy směnek slibují, že jejich nositeli bude k určitému datu vyplacena určitá částka peněz.

její schopnost půjčovat moudře a vypůjčovatele tedy monitorovat, aby se zabránilo „morálnímu hazardu“ – kdy lidé podléhají pokušení půjčku nevrátit a nesplatit.

Geografické shluky

Banky se často shlukují na stejném místě, aby maximálně zvýšily přísun informací a odbornou způsobi­

Poskytování hypoték „rizikovým“ vypůjčovatelům (lidem neschopným splácet) vedlo k vlně exekucí na domy a k finanční krizi v letech 2007–2008.

V roce 2007 byl tento poměr často 95–99 procent. Nadšení bank pro finanční sázky na budoucí pohyby na trhu jen dále zvyšovalo tyto spekulace a s nimi spojená rizika.

Je také příznačné, že krize násle­

dovala po období bankovní deregulace. Na rostoucím trhu se zdály lukrativní rozmanité finanční inovace. Ty však vedly k nedostatečným standardům půjčování u dvou skupin: u institucí poskytujících chudým americkým rodinám půjčky na bydlení a u investorů do cenných papírů, kteří se příliš spoléhali na rady ratingových agentur. Všechny banky čelí následujícím problémům: nedostatek informací, finanční stimuly a riziko.

Bankéř je chlapík, jenž vám půjčí svůj deštník, když svítí slunce, chce ho však zpět v okamžiku, kdy začne pršet.

Mark Twain

americký spisovatel (1835–1920)

Protože se členové těchto organizací vzájemně kontrolovali a manažeři měli dobré lokální znalosti, mohly družstevní banky poskytovat dlouhodobé půjčky. V některých zemích, například v Německu, byly družstevní banky velmi úspěšné. Příkladem družstevního modelu je holandská banka Radobank a také indická „mikrofinanční“ Grameen Bank, která poskytuje množství půjček v malých částkách.

OBCHODOVÁNÍ ZAČÍNÁ

přísná pravidla, která určují, kdo může banku založit, jaké informace musí banka zpřístupnit a jaký je rozsah jejích obchodních aktivit.

Finance obecně

lost. To vysvětluje vznikání finančních okrsků ve velkých městech. Ekonomové tento jev označují jako „síťové externality“, což souvisí s faktem, že jakmile se takový shluk začne formovat, všechny banky těží ze sítě prohlubujících se znalostí a informací. Jedním takovým shlukem byla Florencie. Jiný shluk se vytvořil v londýnské City s tamějšími zlatníky a námořními experty. V Číně se v raném 19. století stala vedoucím finančním centrem severní provincie Šan­si.

Prospěšností specializace se vysvětluje, proč existuje tolik různých typů bank pokrývajících oblasti úspor, hypoték, půjček na automobily atd. Forma, jíž banka nabývá, může také souviset s problémem informací. Vzájemné společnosti a družstevní banky, jež jsou fakticky vlastněny svými zákazníky, se například poprvé zformovaly v devatenáctém století a měly v době společenské změny zvýšit důvěru mezi bankou a jejími zákazníky.

City of London je domovem

hustého shluku bank ve středověkých ulicích. Dnes je tu největší světové centrum forexového obchodování a přeshraničního bankovního půjčování.

Pro banky je zvlášť důležité, aby si uchovaly dobrou pověst, protože jejich úlohou je transformace aktiv – přeměna vkladů v půjčky –, přičemž jejich závazky v půjčkách jsou rizikovější, dlouhodobější a lze je méně snadno převést v hotovost (jsou méně „likvidní“) než jejich vkladové závazky.

Špatné zprávy mohou vyvolat paniku. Krach banky může mít další vážné důsledky i pro jiné banky a rovněž pro vládu a společnost, jak ukázal v roce 1931 bankrot rakouské Creditanstalt Bank, jenž vedl k runu na německou marku, anglický sterling a americký dolar a podnítil pak další runy na americké banky a přispěl k Velké depresi.

Je tedy třeba, aby banky byly regulovány, a většina zemí také má

Bankovnictví je největší částí finanční sféry, jejím základem je však vytváření spojení mezi lidmi majícími více peněz, než potřebují, a lidmi, kteří potřebují více peněz, než mají – a chtějí jich produktivně použít. Burzy tyto potřeby přímo spojují prostřednictvím akcií (představujících podíl na majetku akciové společnosti), dluhopisů (cenných papírů, s nimiž lze obchodovat) či dalších nástrojů.

Tyto burzy jsou buď konkrétními místy, jako například newyorská burza, nebo regulovanými trhy, kde se obchodování uskutečňuje prostřednictvím telefonátů a počítačů, jako například na mezinárodním dluhopisovém trhu. Shlukování na burzách činí dlouhodobé investice likvidnějšími: lze je snadno prodat a přeměnit v peníze. Úspory mohou být také spojeny, aby se snížily transakční náklady a diverzifikovala rizika. Vzájemné fondy, penzijní fondy a pojišťovací společnosti vesměs plní tuto úlohu. ■

V KONTEXTU

OBLAST

Ekonomická politika

HLAVNÍ MYSLITEL

David Ricardo (1772–1823)

PŘEDTÍM

1799 Británie zavádí během války s revoluční Francií daň z příjmu. Veřejný dluh se blíží 250 procentům národního důchodu.

POTOM

1945 Evropský veřejný dluh po druhé světové válce dramaticky stoupá, když vlády zvyšují výdaje ve snaze podpořit ekonomiku.

1974 Americký ekonom David Barro oživuje ideu Ricardovy ekvivalence, která říká, že lidé utrácejí stejně bez ohledu na to, zda jejich vláda zdaňuje nebo si vypůjčuje.

2011 Evropská dluhová krize se prohlubuje a podněcuje debatu o přípustných mezích zdaňování a veřejných výpůjček.

NYNÍ SI VYPŮJČIT, POZDĚJI ZDANIT

VÝPŮJČKY A DLUH

Mají být vládní výdaje financovány výpůjčkami nebo zdaněním?

Jestliže si vláda nyní vypůjčí

Jestliže vláda nyní zvýší daně…

… lidé vědí, že budou pro splacení dluhu později platit vyšší daně

… budou lidé muset platit vyšší daně

Není rozhodující, zda se vláda rozhodne nyní zdanit, nebo „nyní si vypůjčit, později zdanit“.

Mají být vládní výdaje financovány výpůjčkami, nebo zdaněním? Touto otázkou se prvně a podrobně zabýval britský ekonom David Ricardo během nákladných napoleonských válek, kdy Anglie bojovala proti Francii (1803–1815). Ve své knize

Zásady politické ekonomie a zdanění, vydané v roce 1817, se snažil dokázat, že metoda financování by neměla být rozhodující. Daňoví poplatníci by si měli uvědomit, že dnes realizovaná vládní výpůjčka povede v budoucnosti k vyššímu zdanění. Zdaněni budou lidé

Viz též: Člověk ekonomický 52–53 ■ Daňové břemeno 64–65 ■ Keynesův multiplikátor 164–165 ■ Monetaristická politika 196–201 ■ Úspora – odložená spotřeba 204–206 ■ Racionální očekávání 244–247

v každém případě, a aby se s touto eventualitou vyrovnali, měli by si dát stranou úspory ekvivalentní částce, kterou by dnes byli zdaněni. Ricardo vyslovil názor, že lidé rozpočtová omezení vlády znají a bez ohledu na rozhodnutí vlády vypůjčit si nebo zdanit dále utrácejí stejným způsobem, protože vědí, že nakonec je to bude stát stejně. Tato myšlenka se stala známou jako Ricardova ekvivalence.

Představme si rodinu, v níž otec je gambler, jenž si vypůjčuje peníze od synů. Otec synům řekne, že tento měsíc si peníze mohou ponechat, protože si vypůjčil peníze od přítele Alexe. Bezstarostný mladší syn Tomáš peníze, jež mu zůstaly, utratí. Moudrý starší syn Jakub si uvědomuje, že příští měsíc bude třeba půjčku Alexovi splatit i s úrokem a že otec ho pravděpodobně opět požádá o peníze. Jakub si tedy peníze, které mu zůstaly, uschová, protože ví, že za měsíc bude nucen dát je otci. Jakub si uvědomil, že jeho celkové bohatství se nezměnilo, a proto nemá žádný důvod měnit dnes své výdaje. Ricardo teoretizoval a nedomníval se, že ricardovská ekvivalence se někdy zřetelně projeví v reálném světě. Byl přesvědčen, že běžní občané trpí stejnou iluzí jako Tomáš v našem příkladu a že peníze, které mají k dispozici, utratí. Někteří moderní ekonomové však tvrdí, že občané takovým iluzím nepodléhají.

Moderní debata

Ricardova myšlenka se znovu objevila v roce 1974 ve stati amerického ekonoma Roberta Barra (1944) a moderní analýzy se soustřeďují na zkoumání podmínek, za nichž lidé utrácejí bez ohledu na zdanění nebo výpůjčky. Jeden předpoklad

vychází z toho, že lidé jsou racionálně se rozhodující jedinci, kteří jsou vybaveni dokonalou předvídavostí a uvědomují si, že dnešní výdaje znamenají pozdější daně. Tak tomu však pravděpodobně není. Vypůjčování si i půjčování se též musí realizovat s identickými úrokovými mírami, bez transakčních nákladů. Další problém spočívá v tom, že lidský život je konečný. Jestliže lidé sledují vlastní zájem, nebudou se pravděpodobně starat o daně, jež budou uloženy po jejich smrti. Barro se však snažil ukázat, že rodiče pečují o děti a často zanechávají odkazy, zčásti také proto, aby děti mohly splácet jakékoli daňové povinnosti, jež vzniknou po smrti rodičů. Tímto způsobem započítávají jednotlivci do svého rozhodování vliv daní, které – jak očekávají –budou ukládány i po jejich smrti.

Vládní výdaje

Ricardovská ekvivalence, která je někdy označována jako dluhová neutralita, je dnes žhavým tématem vzhledem k vysokým výdajům, výpůjčkám a zdaňování ze strany moderních vlád. Noví klasičtí eko­

nomové využili Ricardova nahlédnutí ke kritice keynesiánské strategie doporučující vládní výdaje pro zvýšení poptávky a podpoření růstu. Tito ekonomové tvrdí, že když lidé vědí, že vláda vydává peníze, aby vyprostila ekonomiku z deprese, budou ve svém racionálním očekávání nutně předvídat vyšší daně v budoucnosti, a nebudou proto slepě reagovat na větší množství peněz, které je nyní v systému. Praktické důkazy – pro nebo proti – však nejsou dostatečně evidentní. ■

Řecký stát si musel v roce 2011 vypůjčit obrovské částky, aby se vyhnul bankrotu. Následující občanské nepokoje ukázaly, že existuje jistá mez, po kterou si vláda může vypůjčovat nebo zdaňovat.

Nová klasická makroekonomie

Američtí ekonomové Robert Barro, Robert Lucas a Thomas Sargent vytvořili v raných sedmdesátých letech školu nové klasické makroekonomie. Jejími klíčovými principy jsou hypotéza racionálních očekávání (str. 244–247) a rovnovážná tržní cena – představa, že ceny se spontánně přizpůsobí nové pozici rovnováhy. Noví klasičtí teoretikové tvrdí, že to platí i na pracovním trhu: úroveň mezd je dána vzájem-

ným přizpůsobením nabídky (počet osob hledajících práci) a poptávky (počet potřebných osob). Podle tohoto názoru každý, kdo chce, může pracovat, přijme-li „běžnou mzdu“. Veškerá nezaměstnanost je proto dobrovolná. Teorie racionálních očekávání tvrdí, že lidé se při svém rozhodování dívají do budoucnosti i do minulosti, nemohou být tedy vládou překvapeni, když se rozhodne pro výpůjčku nebo daň.

LIDÉ BUDOU ZAHÁLET, NASKYTNE‑LI SE PŘÍLEŽITOST

TRŽNÍ INFORMACE A INCENTIVY

V KONTEXTU

OBLAST Rozhodování

HLAVNÍ MYSLITEL

Kenneth Arrow (1921)

PŘEDTÍM

Už v 16. století se poprvé použil pojem „morální hazard“ popisující situace, při nichž se jednotlivci nemusí zachovat čestně.

1920–1939 Americký ekonom

Frank Knight a britský ekonom

John Maynard Keynes se zabývají problémem nejistoty v ekonomii.

POTOM

1970 Americký ekonom

George Akerlof publikuje článek Trh ojetin, v němž poukazuje na problém omezeného přístupu k informacím o kvalitě zboží.

2009 Mervyn King, guvernér britské centrální banky, označil vládní pomoc bankovnímu systému za „největší morální hazard v historii“.

Předmětem některých smluv je provedení práce

To vyžaduje vložení času a úsilí

… pokouší se o nás myšlenka vložit méně úsilí, než k jakému jsme se zavázali.

Pokud nás nikdo nesleduje

Standardní model ekonomického chování, jehož základy položil Adam Smith (str. 61) v 18. století, předpokládá, že všichni účastníci trhu jsou racionálně smýšlející a dobře informovaní. Ve skutečnosti tomu tak nebývá. Americký ekonom Kenneth Arrow se mezi prvními zabýval problémem neúplných informací na trhu. Poukázal na fakt, že i když

se dvě strany rozhodnou uzavřít smlouvu a zavážou se k jistému plnění, neexistuje záruka, že svým závazkům dostojí. Za situace, kdy jedna strana nemůže dohlížet na chování druhé strany, může u druhé strany zvítězit pohnutka nedostát svým závazkům, tedy především těm skrytým. Netransparentnost jednání způsobuje nerovnováhu v informovanosti.

Lidé budou zahálet, naskytne ‑li se příležitost.

POVÁLEČNÁ EKONOMIE

Viz též: Zabezpečování veřejných statků a služeb 46–47 ■ Člověk ekonomický 52–53 ■ Teorie her 234–241 ■ Tržní nejistota 274–275 ■ Incentivy a mzdy 302

rovali další nadměrné riskování a nenesli s tím související nadměrné náklady. Dojde tak k tržnímu selhání: ti, kteří si budou chtít sjednat pojištění, budou nuceni zaplatit příliš vysokou cenu, a mnoho lidí bude z pojistného trhu vyloučeno zcela. Arrow doporučoval, aby za těchto okolností zasáhla vláda a svou intervencí tržní selhání napravila.

Díky cestovnímu pojištění se mohou někteří rekreanti cítit natolik ochráněni před rizikem, že se pouští do stále hazardnějších aktivit. Výsledkem jsou pak rostoucí ceny pojištění.

Morální hazard

Tato situace se označuje jako „morální hazard“. Uvažme například pojistný trh. Pojistné smlouvy mohou na některé jedince působit jako stimul k podstoupení vyšší míry rizika – jedinec totiž ví, že pojistitel přebírá zodpovědnost za jakékoli případné škody. Pojistitelé v reakci na to snižují rozsah pojistného krytí, jelikož se obávají, aby nepodpo­

Kenneth Arrow

Morální hazard se může objevit za jakékoli situace, kdy se jedna osoba („principál“) snaží ovlivnit druhou osobu („agenta“), aby jednala nějakým způsobem. Pokud principálem očekávané jednání vyžaduje po agentovi vynaložit nějaké úsilí a pokud principál nebude moci sledovat agentovo chování, má agent motiv i příležitost k zahálení. V případě pojistných smluv se jednalo o vztah mezi firmou a jejím zákazníkem, ale problémy mohou vyvstat i v rámci firmy samotné: pokud nemá zaměstnavatel nad svými zaměstnanci dohled, mohou podléhat zahálce. Tzv. problém principál –agent se nejčastěji objevuje u dlouhodobých a komplexních kontraktů. Za těchto okolností nemůže být

Narodil se v New Yorku v roce 1921. Titul bakaláře společenských věd získal na newyorské City College a na Kolum bijské univerzitě vystudoval matematiku. Později se zaměřil na ekonomii. Ve 2. světové válce sloužil jako důstojník pro předpověď počasí v leteckých silách armády Spojených států. Po válce se oženil se Selmou Schweitzerovou, s níž má dva syny. Od roku 1948 přednášel na Kolumbijské univerzitě, později získal titul profesora ekonomie na Stanfordově a Harvardově univerzitě. V roce 1979 se vrátil do Stanfordu, kde působil až

každý požadavek předem specifikován a příležitost k morálnímu hazardu se přímo nabízí. Problému principál–agent bylo věnováno nezměrné množství odborné literatury zabývající se managementem komplexních úkolů. Ten se snaží nalézt ideální formulace smluv.

Příliš velké, aby padly?

Po finanční krizi roku 2008 se stal pojem morálního hazardu opět předmětem živých politických diskusí. Pokud se k bankám přistupuje se slovy „příliš velké, aby padly“, pak je téma morálního hazardu opravdu na místě. Významné banky si uvědomují, že by jejich pád způsobil ekonomickou recesi, a proto mohou počítat s tím, že je vláda podpoří stůj co stůj. Ekonomové varovali, že tento pocit jistoty podporuje u bank tendenci k nadměrnému riskování. Další příklad morálního hazardu přinesla evropská dluhová krize roku 2012. Země jako Řecko budí dojem, že se snažily ostatní ekonomiky přesvědčit o tomtéž – „příliš velké, aby padly“. ■

do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Nejvíce jej proslavila práce v oblasti všeobecné ekonomické rovnováhy a společenské volby. V roce 1972 získal Nobelovu cenu za průkopnické práce v oblasti ekonomické teorie.

1951 Společenský výběr a individuální hodnoty

1971 Studie z teorie chování za rizika

1971 Všeobecná kompetitivní analýza

Hlavní díla